Slzy

Holtgast, ošetřovna

"Marisol zabila jejich vůdce. Igor a Lottka se vzdali a přidali hned, a zbylá trojice je pořád v New Orleans, Lilian je drží v cele," odpovím tiše, pokoušejíc se uklidnit.
Smutek je jako těžká, neprodyšná deka, brání mi myslet na něco jiného, brání mi skoro i dýchat, ale... přece jen pronikne něco málo zpět. Danielovo... nepohodlí. Střípečky myšlenek.
Není to ani náznakem jeho vina. Kov ovládá určitě spousta Nadaných, a všichni nemohou být na naší straně.

Rozpačitě rozevřená náruč nepostřehnu, nevidím. Na otázku chvíli zaraženě mlčím.
"Nevím, omlouvám se," hlesnu pak, otíraje slzy do rukávů. Útěšná náruč Callumova, Nikolaiova, Dragostanova, nezmírnily smutek, jen... zvláštním způsobem prohloubily pocit ztráty.
Už se Anny nikdy nedotknu. Neobejmeme se, nepromluvíme si... všechno, s čím jsem se léta smiřovala a co náhle mohlo být na krátkou chvíli jinak, najednou doléhalo vší silou a já si nebyla jistá, co vlastně... udělat mohu.

"Ale... díky, že se ptáš," pokusím se o pousmání, nucené, křečovité pozvednutí koutků, zatímco uvnitř bych nejradši vyběhla nahoru do zřícenin a vykřičela tíhu na hrudi k nebi.
Jsem vděčná.
A ztracená.
A dojatá.
A zdrcená.
A ráda.
A provinilá.
Vše naráz.
I když... nedokážu poručit sobě, lusknutím prstů ukončit smutek, moc si cením jak Daniela, tak všech ostatních, kdo si našli pár momentů svého času, a vyjádřili mi podporu. V kapsáři nahmátnu heboučkou tlapku, konečky prstů přejedu přes vroubky plastového čumáčku.

How to scare Darklord..
Holtgast, společenská místnost

Zdá se tenhle chlapec věděl kam má a pro co sáhnout.
"Oui, merci.." kývnul jsem s nepatrným úsměvem a když ocitla se sklenka přede mnou, ladně uchopil jsem jí mezi prsty a prvně jí pozvednul a nepatrně přivoněl. Dále jen lehce pokroužil jsem s ní ve sklence než poté nepatrně upil jsem. Poválel jsem tu chuť trochu na jazyku. Tmavě rubínová červená barva, jemný bylinný buket, s jemnou ovocnou chutí.. vskutku skoro trefa do mé momentální chuti. Uznale tedy nepatrně pokývnul jsem.
"Vskutku dobrá volba." uznal jsem barmanovu volbu.

Ovšem tím tak nějak pozvolna končil můj kontakt s okolní společností. Nějak.. nedokázal jsem se zapojit do diskuze, či společnosti jako takové. Mým jedním tak nějak záchranným bodem byla Liška, ovšem ta zdá se měla namysli svou vlastní zábavu v konverzaci s jinými. Nemohl jsem jí to nikterak vyčítat, ostatně nebyl jsem tu jenom já.
Když padne jistý nadhod ohledně nějaké hry, možného rozbourání jistého ledu kolem, měl jsem na jazyku, jak mohl bych se nenápadně zapojit do téhle společnosti.. ovšem můj úmysl byl překažen a lehce tak nějak zadupán do země.
Nikdy jsem neměl upřímný vztek na nikoho ze zdejších...
Sklopil jsem při těch slovech zrak ku barovému pultu. Nesnažil jsem na něj podívat, ani nijak reagovat. Co stalo se.. stalo se a nejde to změnit. Pochybil jsem a mrzelo mě to. Budu znít zřejmě jako největší pokrytec, když zkusil bych se mu omluvit, snad i vysvětlit, že nic z toho nebylo skutečným úmyslem, pouhou chybou, ku které jsem sklouznul..
Každý můžeme udělat chybu.. chybovat je lidské a tím, že si uvědomíme své chyby, dělá nás to jinými lidmi.

Drobet tak ztratil jsem se ve svých vlastních myšlenkách a nitru, že přestal jsem vnímat svoje okolí jako takové, či případné dotazy, které mohl tak vzniknout ve snaze přivést zbytek společnosti ku trochu kulturní znemožnění. Dokonce i lehce více natolik, že jsem si ani neuvědomil příchod Lex do mé blízkosti. Co zaručeně probral mě z mého nevnímání, bylo její šťouchnutí, které.. bylo pro mě tak spíše aktem polekání.
Škubl jsem s sebou nakolik, že až měl jsem lehce problém v tom se neskácet k zemi v jistém dominu efektu. Pohotově, kterak nebyl by to prvním případ toho, kdy chtělo by se moje tělo nějak kácet samo, zachytil jsem se rukou okraje barového pultu, abych tak případnému pádu zabránit.
Uff... to bylo natěsno..
Trochu jsem se nadechl a pomaleji vydechl, abych tak uklidnil svou osobu, než jsem svůj pohled stočil k malé výtržnici.
"Tohle bylo.. promiň, nějak jsem se.. asi zamyslel více, než bych zamýšlel.." omluvím se jí tak trochu za to, že jsem prakticky nevnímal ani kousíček z toho co mi případně říkala nebo pronesla k mé osobě.

Alkoholu zdar

Holtgast, společenská místnost

"Beru tě za slovo," mrkl jsem na Ludwiga a ještě jednou přelétl pohledem... well, co mi pozice z druhé strany baru dovolila. Pohledný hoch, pohříchu!

***

"Dobrý, taky dobrý, ale dokážu si představit i lepší," uculím se na Leu.

A začínáme zostra, přátelé!
Nikdy jsem neměl sestru, ano, neměl. Nikdy jsem nikoho neuhodil rukou, srk. Nikdy jsem neměl upřímný vztek na nikoho ze zdejších, velký doušek. "Nejednou, vole," ušklíbnu se do sklenky.
Nikdy jsem neměla sex, to můj případ není.
Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít, haha. Piju.
Nikdy jsem nepřečetla knížku, která by měla víc jak 500 stránek... ušklíbnu se na Maru, a neochotně se napiju.
Nikdy jsem nezabila žádnou kytku... protočím oči, nepiju.
Nikdy jsem neměla erotické sny o někom v téhle místnosti, upiju s pohledem upřeným na Leu poměrně vyzývavě.
Nikdy jsem se necítila trapně. Já a trapně? Já jsem dokonalý, paznehti.
Nikdy jsem neužil žádnou tvrdou drogu, ocením hlubokým douškem.

A hra se mění, méně chlastu, více vlezlého infa, více olizování. Za mě dobrý!
Drahouškovi Richardovi se rozvedli rodiče, jak smutné. Tip mi vyšel, tak po přiznání nepiju, jen teatrálně osuším neexistující slzičku.
A copak, druhý na řadě?
Richard mě počastuje pusou na líc, až mě to udiví. A ne v dobrém smyslu.
"Hej!" syknu a chytnu jej za flígr, přitáhnu zpátky k sobě. "Mě odbývat nebudeš," ušklíbnu se, a políbím jej podobně drsně a nevybíravě, jako Richard před chvílí Emila.

A řada je na mně... což znamená, že polibek dostane i Emil, sesunu se před jeho polštářem, sevřu jeho stehna a udělím mu podobně šťavnaté políbení, jako to narozeninové, než se s blýsknutím v pohledu a úšklebkem vrátím na místo.

"Hmmm... hmm. Viděl jsem na vlastní oči umřít oba rodiče," hodím, co mě nakonec napadne, do pléna.

"A kdo si myslí, že je to pravda, nechť se napije. Tátu jsem viděl zombíky roztrhat na salát na vlastní oči, ale máma měla tu drzost to zapíchnout v nemocnici, časně zrána bez přítomnosti rodiny," prozradím, a ani řádný doušek Cuby Libre nedokáže spláchnout ten najednou blbý pocit pryč.
Radši točím, a ejhle, moje sousedka...
Na polibku si fakt dám záležet, delší, jemnější než s klukama, ale zároveň žádná leklá ryba.
"Jsi na řadě, ohnivlásko," uculím se na ni pak, hlas nakřáplý.

Další přesun

Holtgast, společenská místnost

JE MI DOBŘE. JSEM VE SPOLEČNOSTI RÁD, A TĚŠÍ MĚ, KDYŽ VIDÍM OSTATNÍ SE DOBŘE BAVIT, posunu k Isaacovi lístek zpátky.
A je to převážně vždycky pravda... jakkoliv nikdy nepiju do ztráty kontroly, a s mírou alkoholu narůstající v krvi společnosti, kdy přečíst blok či rozluštit znakovou začíná být nepřekonatelný problém, pak... pak teprve si začnu připadat osaměle v davu.
Ale to už je součástí pořádku věcí.
S úsměvem a zvednutou rukou oplatím pozdrav Alex, když mezi nás zavítá taky.

Zapojíte se?
Teď momentálně nad účastí přemýšlím, a... myslím, že ano. Táhne mě to víc, než si posouvat lístečky přes celý bar.
Tedy zakývu na Isaaca, pošoupnu mu lístek s PŮJDEŠ TAKY? a dorazím dort. Na talířek si naberu pár slaných pochutin a zamířím se usadit do kruhu, za Oscara a nováčka Igora.
"Jak se zatím daří?" vyznakuji k Oskymu s usměvem.

Párty

Holtgast, společenská místnost

"To bych si nenechala ujít," pousmála jsem se na Emila, ačkoliv mi přišlo, že je něčím maličko zklamaný.
A možná není sám, Richard si rýpne na plnou pusu, když se u nich usadím.
"Vadí?" pousměju se váhavě.

"Kopa nových tu byla už včera," rozhlédnu se po všech těch nových a pořád nepříliš povědomých tvářích. Vlastně jediní, koho vidím úplně poprvé, jsou černovlásek a blondýnka.

"Lehce," ušklíbnu se na Richarda. "Nic proti, ale začínáš vypadat, že tě zabije i obyč chůze bez sukně," rýpnu si pobaveně.
Vyškrábat se na nohy a naložit Emilovi řádnou pusu ovšem zvládne, a já se na ně dívám zamyšleně.
Emil mě... něčím táhne. I přes fiasko prvního večera. On a Oscar byli těmi, kteří se mnou strávili nejvíc času... a je to pohledný chlap.
Zároveň se mohu dívat na to, kterak drsně zápasí rty s Richardem, a... nevyvolává to ve mně nic. Ani špetku žárlivosti.

První upití jde na úkor špatného úsudku, myslela jsem, že nás Richard s rozvodem tahá za nudli. A ono... ne.

"Občas je lepší rozvod než to, co nastane, když dva lidi nemůžou žít ani spolu, ani bez sebe," pousměju se na něj nakřivo.

Mezi hrami

Holtgast, společenská místnost

"Nah, pozitiv to má docela hodně," odvětím, trochu překvapeně, že by to někdo mohl vidět jako traumatickou minulost. Kromě tak... tří momentů v životě, které byly na nic - a jako HODNĚ na nic - si na to, jak jsem žil, nemůžu stěžovat.
"Mě vždycky bavilo zápasit, v tomhle ohledu to byl daleko splněnější sen, než právník, kterým jsem se nestal, nebo tesař a řezbář... Práce se dřevem mě sice vždycky bavila hodně, ale jeden se málokdy dostane k něčemu doopravdy kreativnímu," pokrčím rameny s úsměvem.
"Cos dělala ty? Čím ses učila, nebo cos studovala?"

"Pravděpodobně," usměju se na popíchnutí Mary. "Co není, může stejně ještě být, v knihovně těch lapačů prachu není málo," uculím se trochu provokativně směrem zejména zrzky.

"Ahoj," usměju se na Laru, která zakempí u nás. Pusu na tvář jí mlasknu zpátky zvesela, ta medovinka... má docela sílu.
"Jak vidíš, všichni jsou naživu, nikdo se ještě neporval, alkohol teče proudem, tak nejspíš docela dobrá," shrnu pobaveně.

A hnedka musím upít i na Richarda, nějak jsem na něj netipoval, že by vyrůstal v rozbité rodině. I když teda podle některých pohledů, co po některých loupe, by minimálně jeden usoudil, že vstal zadkem vzhůru.

Hry nevhodné pro mladé dámy

Holtgast, společenská místnost, pak na pokoji

"Ne, díky, sladké moc nemusím," odmítne Erden Emilovu nabídku dortu s omluvným pousmáním.

"Ah, mise, jistě. Já byl pár dní mimo základnu, dorazili jsme až na večeři... Rodina nebo přátelé mi říkají Mati, nebo Mat," odpovím maličko nesoustředěně k Fryovi.
Je... zoufale těžké občas roztřídit, co je rozhovor nahlas řečený a co střípečky cizích myšlenek. Ačkoliv jsem si poměrně dost jistý, že poznámky o magnetické přitažlivosti a hnědých očích Emila nejspíš nepadly nahlas.
Ale to, co vypadlo z Lotti, rozhodně nahlas bylo, a já učiním marný pokus zakrýt uši Chloé, pozdě, moc pozdě...
A když se hra změní, a já sleduji trochu s úděsem, jak Richard začíná prakticky nacpáním jazyku skoro do žaludku Emilovi, tak je to tak akorát.
"Ok, to by stačilo. Načase jít na kutě, Chloé." Ostatně ani ona sama nevypadá moc pohodlně s tím, co se děje.
"Dort si vezmi s sebou, můžeš si ho dojíst při večerní pohádce," pousměju se k ní, pokud by měla námitky, svůj Chloé přinesený dílek zatím svěřím do úschovy barmanům

"Ne zase tak dlouho, nás dva s Chloé zdejší zachránili 1. listopadu, a část toho pobytu zde jsem prospal v umělém spánku," pousměju se zdvořile. Zahrady... zní ovšem skvěle. Telepatie je moc nová, než aby mi bylo pohodlně v tak velkém kolektivu, nicméně nestojím ani o samotu.
"Můžeme se tam setkat, za chvíli? Rád bych uložil sestru ke spánku," kývnu na něj, nicméně poslední otázka mě skoro uzemní.
Upír.
Sklouznu pohledem k Chloé.
"Nechme zbytek rozhovoru na ty zahrady, ano? Díky," odpovím tiše, dost nepohodlně. Jsou... aspekty mého... nového já, se kterými se sžít potrvá hodně dlouho.
Zdravím, neruším?
Přidává se k nám Abe... odpovědi na jeho otázky nechám na Friedrichovi, jen se na něj omluvně pousměju.
"Za chvíli tedy v zahradách, ano?" ujistím se, než s Chloé vyrazím na pokoj.

Nechám ji, ať vybere příběh, který chce přečíst nebo povyprávět, sednu si na kraj postele a začnu. Nespěchám. Friedrich (s Abem?) v zahradách vydrží, a když ne, zase tak moc se taky nestane. Chloé je teď přednější.
"Nezapomeň si umýt zoubky," připomenu, když skončím s příběhem.

Oslava

Pevnost Holtgast -> Společenka

Sezení s Larou je celkem příjemné do okamžiku, kdy se začne ptát na minulost. Ještě nikdy jsem o tom nemluvil a ani dnes nehodlám zabíhat do úplných detailů, nicméně prozradím jí, že mi kdysi dávno v letadle někdo umřel.
Irituje mě, že ať jedinec udělá cokoliv, při pádu letadla má prostě vykopaný hrob. A někdy s tím neudělá nic ani sám pilot. Že by měli léky otupovat mojí pozornost, to se bohužel v dnešní době moc nehodí, pokud to však bude nezbytné, přistoupím na to. Také si podrobně projdu jejím dechovým cvičením proti úzkosti, abych to v případě nutnosti mohl použít.
Když zmiňuje, že terapie bude na déle, s úšklebkem jí odpovídám, že se tedy naše schůzka bude nejspíš muset opakovat. Na úkoly se soustředím a souhlasím s průběhem terapie, ačkoliv si nejsem jistý, jestli nejsem beznadějný případ.
Při rozloučení jí poděkuji, že má se mnou trpělivost a také za pomoc.

Po návratu mise, která dopadla sice úspěšně, však stále máme ztráty a i dost raněných, se stavím za Emilem na ošetřovně, alespoň ho pozdravit a zjistit, jak na tom je. Na rozloučení s padlými se dnes nechystám, skoro jsem je neznal a tak přenechám místo jiným, kteří pro ně truchlí.

***

Druhý den dopoledne si splním svoje povinnosti, popřípadě se z Isaaca pokusím vytáhnout, jak bylo na misi a jestli přibyli nějací zajímavý nováčci.

Odpolední trénink nevynechám, nicméně co nejdřív se vrhám na výrobu dárku pro Emila, jelikož oslava jeho narozenin se přesouvá na dnešek.
Zajdu na šachovnici, kde se pokusím nashromáždit co nejvíce písku (5+1). Nejdříve se pokusím co nejpřesněji poskládat zrnka, aby vytvořili sošku (10+1), poté přidávám další a další písek, aby postava byla dost pevná a držela pohromadě (1+1), dobře, tak ještě jeden pokus. (2+1)
Kruci, potřebuji ještě trošku trénovat.
Zavřu oči a chvíli se pokusím soustředit na jednotlivá zrnka, než pokus zopakuji (3+1). o něco lepší, ale stále ne ideální. Zabručím si sám pro sebe.

Rozhodnu se, že bude možná lepší zajít nejdřív na večeři, pak to zkusit znovu. Rozdělané dílo zde zatím zanechám a doufám, že těch dvacet minut tu i vydrží.
Po večeři se spěšně vracím a pokusím se výrobek dokončit. (8+1) Sláva, jídlo mi doplnilo část energie, nicméně pro dnešek necháme schopnosti už spát.

Sošku beru sebou na pokoj, kde jí odložím na noční stolek, zatím co se jdu vysprchovat a připravit na party. Navoněný a oblečený do pohodlných černých aladinek a krátké, rozevláté košile, poté zamířím i s Isaacem na party. Dárek jako naschvál zapomenu na pokoji, vzpomenu si na něj ale až před společenskou. Proto posílám Isaaca napřed, sám se vracím na pokoj.

Když konečně dorazím na oslavu, vše už je dost rozjeté. Oslavenec krájí dort, zatím co kroužek odvážnějších už hraje nějakou hru.

Zamířím prvně za Emilem, lehce mu zaťukám na rameno, poté před něj nastavím ruku s dárkem. (odkaz) „Všechno nejlepší, dovolil jsem si vyrobit ti sošku bohyně Hathor, která je symbolem lásky, hudby, tance, potěšení a rozkoše.“ Poslední dvě slova doplním mrknutím, poté mu ještě věnuji letmí polibek na tvář.

Po blahopřání zamířím na bar, pozdravím Lylu i nového barmana a vyžádám si červené sladké víno. Poté se i s nápojem rozhlížím po místnosti.
Je zde dost nových tváří, až překvapivé, kolik jich přibylo za jednu misi. Tři z nich jsou si až podezřele podobný. Zaujme mě dvojice, která se baví trochu stranou. Kluci mi přijdou, že lehce nejsou ve své kůži a to ani jeden. Vezmu si svou sklenku a vyrazím za nimi, mohl by z toho být zajímavý rozhovor.
„Zdravím, neruším? Mohu se k vám přidat?“ řeknu, když se ke klukům přiblížím.
„Jsem Abayomi.“ Představím se především nováčkovi, s Matissem jsem sice ještě neměl šanci na moc rozhovorů, nicméně předpokládám, že mé jméno už slyšel, stejně jako já jeho.
„Tak, jak se dnes bavíte? Hra se vám nezamlouvá?“

11.listopadu

Poté, co se rozloučím s Abayomim se vydávám do kuchyně, kde očekávám přípravy na party, ale ta nenastane. V mise se vracejí její účastníci, kterých je sice více, než se jich tam vydalo, ale našich vlastních je o dva méně. Hanka. To snad ne, moje spolubydlící, které jsem chtěla ještě oplatit všechno dobré, co pro mě udělala. Když se tohle dozvím, jsem o to raději, že se mí přátelé vrátili v pořádku. I když naprosto zbytečně riskovali a nejraději bych je za to kopla do zadku! Pozdravím také nováčky, ale příliš pozornosti jim nevěnuji.

Při večeři do sebe něco hodím, ale moc si jídlo neužívám, spíš do něj dloubu vidličkou a snažím se přesvědčit svůj žaludek, aby spolupracoval. Ale tomu se nějak nechce. Po večeři jsem připravená odejít na rozloučení s Hankou a Felixem, jdu společně s maličkou Chloe, která by neměla jít na takovou akci sama, ale zase bychom ji neměli od takových událostí zbytečně ochraňovat. Smrt je přirozenou součástí života a momentálně jsme se možná dostali za hranu přirozenosti až na stupeň normálnosti běžných dní. Je to smutné, je to nefér a štve mě, že musíme žít v takovém světě, musíme to ale zvládnou a přežít. Pro nás a hlavně pro ty co už tu nejsou. Třeba pro Hanku a pro Felixe.

Hned po obřadu se vydáme s Chloe spát, já jí v noci hladím po vlasech, když se budí a nemůže pořádně spát. Já jsem dospělá, pár probdělých nocí zvládnu, ale udělám cokoliv proto, abych jí v noci trochu ulevila a ona mohla alespoň příjemněji odpočívat.

12. listopadu

Společneská místnost, Holgast

Druhý den ráno potkává Chole svého bratra a je z toho tak nadšená, že se zase vypařím bokem. Celé dopoledne jsem ve knihách, kde si čtu metody behaviorální psychologie a odbourávání strachů a hrozně doufám, že jsem při schůzce s Abayomim něco nepokazila, aby se třeba nezačal bát ještě víc…to by mi dali. Je dost možné, že u knih i usnu, protože se dostanu na oběd dost pozdě, když už tam nikdo není a já sním nějaké zbytky.

Poté se vydám knihy uklidit, ale opět se do nich začnu, dělám výpisky a čas utíká. Nakonec je opravdu zvládnu vrátit, uspořádám i další knihy, kolem těch mých a vyrazím aspoň na krátký trénink. Potřebuji zlepšovat svoji fyzickou sílu, v té hrozně zaostávám. Mohu natáhnout své paže kamkoliv, ale stále nikomu neuštědří dostatečnou ránu a to mohu změnit jedině pořádným tréninkem. Mlátím tedy do pytlů před sebou, které si schválně nastavím různě daleko, dokud už nemohu s rukama skoro pohnout.

Po tréninku se odplahočím do svého pokoje, kde se umyju… a po koupeli v horké vodě opět usnu. Noc plná probouzení se na mě nakonec přeci jen podepsala. Když se probudím je už pozdě a je mi jasné, že oslava už dávno začala. Hrozně rychle na sebe navleču něco, v čem půjde případně dobře tancovat (takže černé elastické kraťasy a crop tričko světlé barvy, s motivem Malého prince). A pořádně neučesaná, s hnízdem na hlavě utíkám do společenské místnosti.

Když přijdu do společenské místnosti, mám pocit, že všude vidím jen nováčky. Opravdu, nikoho jiného, jen nováčky. Zábava je v plném proudy, mnoho z přítomných už je přiopilých a já se zastydím, že jdu takhle hrozně pozdě. Dort rozkrájený, dárky předané a zrovna se vyhlašuje nějaká nová hra!

Ani nejdu k baru a jdu rovnou ke kroužku. Pravda nebo lež zní jako velmi zajímavá hra, kde se můžu o všech něco dozvědět – a taky na sebe případně něco prásknout. Mám pocit, že jsme zde stále až moc uzavření a trochu uvolnění by jen prospělo.

Jako velká voda se narvu k Kristoffovi, Rúně a Lei a každého z nich obejmu a dám jim malou pusu na tvář. Je mi jedno, kde mi uvolní kousek místa, klidně zůstanu i na kraji. Nové slečně, co sedí vedle nich zamávám a počkám, než se s ní budu moct lépe seznámit.

„Jak se zatím máte? Jaká je atmosféra?“ Pronesu šeptem ke trojici, zatímco napjatě čekám na pokračování hry.