A zase roztáčíme flašku

Pevnost Holtgast, 12. listopad

Je toho nějak moc…!

Pevnost Holtgast, 12. listopadu

Jede se dál

Společenská místnost – bar

Party?

pevnost, Šachovnice; 11. listopadu 2018 → společenka; 12. listopadu 2018

*****

Anna

Ošetřovna

Všichni mě serete

Doma

”Mohl bych být šťastnější a zdravější, jen kdyby mě nakreslil Disney,” odvětím s charismatem a přesvědčivostí manické epizody na Oscarovu otázku o tom, jak mi je.
Jak mi je? Jak mi kurva je?!
Nejsem mrtvej, tak mi je!
“...teda, pokud nepočítáme ty nezdravý proporce hrudník-nohy. To je blbý a asi to ani není zdravý. Víš co? Zapomeň na to.” mávnu nad věcí rukou.

“Vyhrála Lakina? No nééééé! Kdo by to byl čekal?”
Ta nejvíc zbytečná ženská ve skutečném boji vyhrává opět další soutěž na výcviku, a tváří se jako nízký sebevědomí samo. Obrátím oči v sloup.
“Jen trénuj, otrkáš se.” pěstí přátelsky mu narazím do ramene.

Samozřejmě, ohledně Aurory, Oscárek ukázal asi takovou páteř jako žížala a tak věc raději sám nechám – co já se za něj budu prát, když s ním nešukám?
Na jeho otázku se napiju.
Samozřejmě, očka mi padaj na Orena.
Moc hezký příklad toho, jak se dá sex zvrhnout.

Samozřejmě se milý Orenek tváří jako bych mu tím, že se tahám s Oscarem flustl do ksichtu, ale kulíšek sem a tam je vpohodě, žejo… a zas ze sebe udělá uzlíček neštěstí, jenom poňufat a politovat, aby náhodou chlapeček nebyl smutnej ze chcíplé sestřičky, rozchodu nebo kterékoliv další sračky.
Jenomže nebyl jedinej, kdo se rozešel, není jedinej komu kdo kdy umřel, a není jedinej, komu je blbě.

Slzičky, to mi snad dělá naschvál kurva!

Samozřejmě, přichází dlouhá epizoda chlastání… a jelikož je to nalačno… má to sílu.
Ale tak co? Co mám co ztratit? Abstinence nic dobrýho nepřinese.
Na sestřičku, jak muž bylo zmíněno, samozřejmě piju.
Rukou už jsem uhodil tolikrát, že ani nepamatuju.
Na vztek piju taky a asi bych se měl napít dvakrát… prozíravě tak neučiním a najednou Lotka!

Síla náhlého náletu mě povalila a já v prvotním náporu emocí měl chuť Lottě ukousnout hlavu, ale sotva se nálada zhoupne jak drakkar v bouřce do veselí, dívčina odběhne popřát Emilovi. Mám alespoň čas se dát dopořádku a říct tiché "Kurva." na čtvrt rozlité flašky rumu.
Zbytek mé střízlivého já je vlastně rádo.

Valuška mezi tím přilétla na Orena, kde může fungovat přesně jako ta kočka ve kterou se mění, objeví se když se jí to hodí – ne že by jí mělo jít o kohokoliv jinýho, než o sebe ve skutečnosti. Nejsem slepej, má docela jasnej názor na to, co se mezi nima s Jamesem děje, takovou věc bych čekal od sebe, ne od ní s plnou hubou přátelství.
A jak jinak, já budu špatnej, žejo. Protože se neumím ovládat, protože na sebe nechci nechat srát, protože jsem unavenej z toho, že Orenek se raději nechá přemlouvat, bude váhat a dumat co a jak, místo toho aby mi řekl co chce, jako chlap – jenže já nechodil s klukem, chodil jsem s krysou.
A co chtěl? Mě ne – srandu s ostatníma, kterou zvládl vyjádřit leda opilej, nebo tak, že to vlastně mám chtít já. Jako bych nebyl schopnej ochránit, nebo vytvořit, alespoň něco vzdáleně připomínajícího rodině.
Vrací se Lotka a vychrlí toho na mě tolik a takovým temperamentem, že jsem to sotva pobral. Jakmile skončila, chvilku jsem na ní ještě zíral.
“Lotko… na tohle tempo… jsem moc ožralej.”

“Jsem rád, že jsi se měla dobře… nicméně, s tím tvým fotrem jsi to asi fakt nevyhrála. Jsem nevěděl, že něco takovýho ještě existuje, hele. Nicméně, kdy máme čekat tvýho taťku na návštěvě?”
Chci se napít na její 'nikdy jsem', ale pak zamžourám na lahev.
Co to blbnu, sakra?
“Hele, nijak zvlášť, jenom že je zatraceně drsná ženská a asi s ní nechceš trénovat, pokud nejsi masochista.” povím zvesela, ale kousavě.
“Takže, už máš adeptku na ztrátu počestnosti?” zeptám se jí a v opilém mozečku se začne rodit plán. Ukrutně kruťácký plán. Plánovitě krutý? Ukrutně plání?
Plánokrutný?!
Radši dložím flašku dál.
“Chceš s tím pomoct?” zeptám se narovinu a podívám se dívence zpříma do očí. Bez vtipu, vážně. Smrtelně… vážně.
Ať už v obou významech, v jedno jednodužším v druhém složitějším vím, co by se dalo dělat. Stačí zapracovat na tom, abych Auroru ještě chvilku vysíral ařekl bych, že kdybych si potom od Lotky nechal nakopat prdel, může to na Temnou paní v latexu bez latexu udělat dojem. Nebyl bych to já, nenechat si nakopat zadek pro kamarády.
Nicméně, je tu jedna věc kterou bych rád naoplátku.
V opilé mysli se zjeví archaický rukou psaný text.

Panenská krev.

Hehehe.

Hehe!

Muhahaha!

Teď už nikdo nebude pochybovat o tom, že jsem naživu! Budu navěky mladej a hezkej, jako taková ta… jak se jmenovala… hraběnka Bábovka! Stačí se jen cachtat v krvi paniců a panen, ale to je malá oběť, no ne? Jsem si jistej, že 10/10 psychopatů by udělalo to samý.
Když si to tak přeberu, jsem světec vlastně. Oběť okolností. Jak si vlastně kdokoliv může být tak jistý, že jsou živí?! Naštěstí, pro mě už na pravdě záležet nebude – mám kouzla. Spoustu kouzel a černé magie!
Proč se tomu vlastně říká černá magie?
Přišli s tím černoši?
To by tam bylo nějaký kouzlo jak někomu čmajznout osobní předměty.
Kupodivu by mi to dost ulehčilo můj další plán.
Měl bych se na tu černoškou magii zeptat Lilka… nebo Ágnez až přestane fňukat. Možná Blaga, ale ten by mi za to dal do držky.
Hmmm… existuje i žlutá magie pro asiaty? Něco jako že člověka proměníš v ramen, nebo tak? To by bylo hustý. Hustý jak undo s krevetama.
Kurva, miluju krevety. Proč nikdy nemáme krevety?

Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít? Zfetle vypadající nováček si vyslouží další zářez na flašce. Chtěl jsem. Několikrát. Několikrát jsem to i udělal. Ten zmrd v Londýně, pár zombíků a bratříčků, a hlavně… Ten, jehož jméno se bojím vyslovit, jako by ho to mělo přinést zpátky ze záhrobí. Je mrtvej.
I když jsme nedostali jeho ostatky… JE MRTVEJ.

Na zabití kytek připíjím spíš v duchu, ale přece jen… obligace je obligace, takže alespoň líznout.
A erotické sny jsou snad jasnačka ne? Kdyby jenom sny.
A trapárna od trapky, obligátní!

Všimnu si, že se v blízké oblasti objevuje James, ale nějak to moc nevnímám. Ale Eddie, to je jiná!

“Aha, tady je náš maestro výzdoby. Tedy, teď už asi mistryně, ne?” To chce zůstat holkou na jak dlouho? Jako, zajímá mě, podle čeho si to rozhoduje.
Jako: “Dneska je počasí na kozy, pojďte ven, holky!” nebo co? Možná má pocit, že potom bude víc real a nebude muset řešit debilní vztahovej shit, jenže ouha, nechat si zarůst ptáka nepomáhá. Kdyby jo, už to dělám dávno!
Hmm, jak bych vypadal jako buchta?

“Co se dělo? Nic zajímavýho. Normálka, znáš to, trénink, jídlo, chlastačka, dárečky, blbinky, pití, kopa nových. Z dlouhodobého hlediska jsem pomáhal při stavění… nebo jsem hlídal Mikkela. A nyní, nikoliv žalářník, čerstvě zbrojíř, se vracím zpátky!” shrnu to co se z mého pohledu dělo pro Eddie a vlastně i pro Lotku, kterou jsem zvládl zazdít s její otázkou.
“Eddie, jak se vlastně můžeš pohybovat v té sukni? Já bych se o to dávno zabil.”

Ja nikd… co? Nikova hatlamatílka mi vždycky lezla na nervy, jako by neuměl bez toho debilního slovanského přízvuku mluvit. Kdybych ho neměl tak rád, tak mu zlomím vaz, kurva! Ale já ho máááám rááád. Moc ho máááám rád. Mám ho rád natolik, že i na tu jizvu si vzpomenu!
Nevím co to je, ale ze statistickýho hlediska jsem jasnej prostě. Tady už nemá smysl cokoliv – jsem vinen ze všech těch ohavností a jestli ne, tak je brzy hodlám alespoň vyzkoušet.

Stejně jako Blagův nápad… jsem sakra pro! A jelikož je má flaška už prázdná, rovnou jí použiju.
Ze svého místa udělám něco… obdivuhodného. Zvednu se, mysl soustředěnou aktem, a vydám se políbit Emila, hezky na rty a ne něžně, ať si to užije.

“Moji rodiče se rozvedli.” vytáhnu informaci – pravdivou, či nikoliv, kdo ví?! – když si sednu zpátky na své místo.

Nakonec, kdo typoval pravdu, měl pravdu! Vlastně to byla docela sviňárna. O téhle věci jsem se moc lidem nesdílel... snad jen Orenovi, ale to... to... to nemá teď význam.
Na okamžik, jedinou sekundu, to... hodně zabolelo. Nemít ho. Ne tak, jak to myslím obvykle, ale... celkově. Lidsky. Nemít ho, aby poslouchal. Jako vždy jsem si myslel, že hodně věcí zvládám, a nejspíš jsem i zvládal, než jsem se uhodil do hlavy.
Asi jsem zešílel. Možná jsem šílený a zbláznil jsem se. Mám... takový hrozný vztek a strach.
Jak to ale přišlo, tak to i odešlo. Chvilka lidskosti a racionality byla pryč, zhroucená pod vlastní vahou – tíhou kterou bych neunesl. Přijít i o tu falešnou, šílenou realitu... bylo až moc.

Točil jsem a vytočil si Razíka. Nuže, vydal jsem se k němu a dal mu řádnou pusu na tvář, jak se patří. Zrvona u něj by mi vadilo, kdyby ho porazil můj opilecký dech.

Společenská místnost

Společenská místnost

Upír
a banda succub

Pevnost Holtgast
Společenka

Je divné, že jsem si toho před tím nevšiml, ale… oslavenec nečekaně dobře voní. Bylo to zvláštní, jelikož jsem v tom nepoznal věci, které se mi obvyklelíbí, ba naopak – štiplavý cigaretový kouř… hlína? Ale za tím bylo ještě něco. Něco svěžího a lehkého, zároveň… tekutého a sladkého.
Ani to neumím popsat, ale nějakým způsobem mi v průběhu rychlé interakce začal být… imponující. Řekl bych, že imponující je slabé slovo.
Měl překrásný hlas, pevné podání ruky, hrdé ale sympatické rysy v obličeji, úctyhodně svalnatou postavu, kterou jsem si já nikdy úplně nevypracoval, ať jsem používal proteiny jak jsem chtěl – vždy jsem byl odsouzený k tomu být především v pase štíhlý a kleriku jsem si musel nechat přešít aby na mě nevypadala jako na věšáku – a hlavně: měl nádherné hnědé oči.
Hnědá mnoha lidem co znám přišla jako docela obyčejná barva, ale tady… ani v nejmenším.
Oříšky, čokoláda, stromová kůra, dřevo klavíru v učebně etiky na fakultě.
Mohl bych celý den sedět, poslouchat jak mluví a koukat se mu do očí.
Napadne mě i pár věcí, které by se… rozhodně neslušely.
Pitomě se na něj pousměju a nejsem schopen ze sebe vymámit žádné další slovo, jako malý kluk na prvním rande.

Díky Bohu za Mattise, díky kterému jsem schopný odtrhnout pozornost já a především, díky všem oslavujícím, o které se musí postarat Emil. Cítil jsem se v tom náhlém pocitu magnetické náklonnosti zranitelný, kterak se jsem se snažil rychle rozkódovat, jak je možné, že se mě někdo takto přitahuje po potřesení ruky... navíc muž, ohledně kterých jsem byl vybíravější, když jsem tyto věci řešil.

Když jsem si přebral prvotní hezké pocity, které to provází, trochu příjemnou nejistotu a nervozitu, jakousi tíhu na hrudníku… bylo to děsivé.
Zavázal jsem se slibem, podobně jako u manželství. Abstinenci ohledně sexu i pití beru jako zkoušku vůle, jako věc osobního odhodlání a pobídku nalézt stejné pocity jinými prostředky. Člověk může být zamilovaný i bez sexu a užívat si příjemné interakce s tím druhým. I to pití je vlastně... velké proč? Cožpak by se nikdo z nás nedokázal bavit stejně, kdybychom neměli v žilce? Skutečně alkohol k zábavě potřebujeme? Pokud nás chlast drží nad vodou, abychom zapomněli na bolest, je to jako nevynášet odpadky – naše duše se nakonec promění v chlív. Při dobrovolnictví jsem viděl, jak lidé, kteří k tomu mají sklony jako já dopadají. Nechtěj jsem tak skončit.
Nechci přijít ani o své sliby. Nechci porušit to, co jsem slíbil nejen před Bohem, ale i sám před sebou. V životě se mi zhroutilo skoro všechno a já už nechci nechávat další aspekty toho co jsem padnout.

“Rád tě poznávám, Matissy… nebo Chevaliere?” zmůžu se nakonec v odpověď klukovi, který předtím Emilovi skládal víc než zasloužený kompliment.
On sám voněl velmi… vytříbeně. Kulturně. Měl v sobě něco ze vznešenosti těch lidí, kteří kdysi obývali budovy naší i dalších fakult - paláce v barokním slohu, velké bloky domů se vzdušnými byty, vysokými stropy a drahými dekoracemi. I přes ten nádech urozenosti (a s tím spojené dobré vychování, až mě zamrzí, že jsem se představil přezdívkou jako křupák) vypadal mladík s chlapeckým obličejem… nemocně? Asi je to nejlepší způsob jak to popsat. Temná tíha nevyřčeného trápení se mu usadila pod očima a kůže byla o odstín světlejší než by asi bylo zdravé. V kombinaci se štíhlou postavou a širšími rameny na mě působil, jako by nedávno shodil. Už předtím jsem ho viděl se pohybovat okolo při večeři, ale nikdy jsem neměl prostor si ho pořádně prohlédnout.
“Včera i s bratry a Johannaem. Zachránil nás váš tým z Aurichu, kde jsem dělal pomocníka starému faráři.” ukážu na zmíněné a trochu víc se na Matisse zaměřím.
Před tím mi přišlo, že… jako by mi od rtů koukali trochu výraznější špičáky.

"Přidáme se?"
Ehm… dobře. Tohle… začíná být divné.
Polknu a rozhlédnu se.
Nevěděl jsem, nakolik je zdejší prostředí vhodné pro jeho malou sestřičku, ale asi jsem věděl, že není vhodné pro mě. Alkohol, málo oblečení, zní to jako klasický pátek, když jsem byl na střední.
Na Emilovu poznámku o oblečení jsem se nervózně zasmál a kdybych měl něco v ruce, asi bych se napil. Naštěstí jsem nic neměl.

Pilo se tady víc než na kněžském semináři v Klášteře svatého Dominika s vinicí… a to jsme se tehdy zlili jako bychom k vínu přičichli poprvé v životě (a u mě je to co říct).
Proč zrovna můj bratr musí být barman a míchat tak dobře, k čertu!?
Co jsem z jeho produkce kterak začínal ochutnal, to se mi líbilo.

“Asi musím přiznat, že takové oslavy nejsou nic moc pro mě. Radši bych ocenil procházku zahradami. Mají je tu moc hezké a říkal jsem si, že se do nich musím podívat až budu mít čas. Ještě jsem to nestihl od příjezdu. Jak dlouho jsi tady vlastně ty?” otočím otázku na něj, a přemýšlím, jestli se mám, nebo nemám zeptat.
Asi se zeptám.
Je to lepší, než civět na zadek (či jinou a jakoukoliv část těla v dohledu) Emilovi jako učarovaný, nebo slintat na chlast, který se točí s vrozenou elegancí mému mladšímu bratříčkovi a jeho nebezsky půvabné a veselé společnici pod rukama. Zaregistruju Sigiho pohled, sám má společnost v podobě podobně bledé dívky, kterou jsem už viděl... i to, v co se proměňuje.
Vrátím mu pohled a seberu odvahu.

“Odpusť asi osobní otázku, ale... ty jsi upír?”
Notak – jsem snad jediný koho to napadlo?
Výraznější zuby, bledý, kruhy pod očima, uhlazené vystupování. Můžeme říct že to je jen klasicky evropský genetický mix co se prostě dobře sešel na pigment kůže a postavení zubů, ale já pro to mám lepší jednoslovné vysvětlení. A když už je ten svět plný démonů, co by udělali upíři za rozdíl?
Okolo se hraje, pije, a navrhuje se skupinové olíbávání oslavence (jež je stále nebezpečně blízko), zatímco ve vzduchu trčí pověrčivá otázka.

Silou vůle se raději soustředím na vlastní nervozitu a samotného Mattise přede mnou, než na cokoliv dalšího. Dá to práci, ale mé smysly mají špatnou inklinaci k 'rozběhnutí se' po všem možném i nemožném.
Zároveň začínám získávat podezření, že je tady víc osob, které jsou… pohádkově svůdné. Jedna je nejspíš u baru, opět cítím nádhernou vůni a bojím se tím směrem podívat.
Další jsou směrem velkého kruhu lidí. Ty vůně s podtóny vystupují, kterak si jich všímám. Kromě medu a jehličí přímo předemnou je z hloučku cítit skořice, cedr... kolínská v mužné směsce s hrubě osobitým nádechem, a jemná, ženská exotika lotusového květu, něčeho co neznám a sladkého manga orientálního božstva.
Od baru jde cítit… léto. Rozkvetlá louka, růže a karamel ve kterém by se snad daly utopit všechny starosti a nechat se zalít sluncem.

Pokud se budu kdy další takové akce účastnit, musí se nakazit rýmou a dát si klapky na oči.
Jako kdyby nestačil ten hluk z mnoha zároveň probíhajících rozhovorů.