Chtějí mě opít?

Holtgast, společenská místnost

"Jsem Bulhar a rád se řádně bavím a k tomu už od středověku patřilo víno a medovina. Jen vína jsem se nedávno přepil." Povím Lyle.
Vyžahl jsem celou flašku a pak přešel do depka módu, následovaného menší opičkou.
Lyla je navíc zdá se pro, aby Kristoff zatancoval a on sám proti tomu také není. Zatím to vypadá, že se dnes skvěle pobavíme.

James se ujímá hry a já se dávám do krájení dortu. Sám si nakonec přeci jen ukrojím kousek a k mé radosti je opravdu bezlepkový.

Erden. Nejzajímavější muž v celém Triskelionu, pokud mohu tvrdit a i on se ukázal, aby mi přišel popřát k narozeninám. Už jsem myslel, že nedorazí, jelikož jde o mou oslavu, což znamená, že bude veeelmi hlučná a bude se tu hooodně pít.
"Děkuji Erdene." Usměji se na něj a oplatím mu stisknutí. Než stihne odejít, tak ukrojím kousek dortu, nijak velký, který podám jeho směrem.
"Dáš si dort?" Nesnažím se mu jej nějak nutit. Jde o pouhou otázku. Nebude mi nijak vadit, když odpoví ne. Vlastně to možná i malinko čekám, ale třeba překvapí.

"Copak Chloé, chtěla by jsi také dort?" Zeptám se mladé slečny, když ke mně přijde.
Předtím jsem jí poděkoval za popřání. Vypadalo to, že jí můj věk dost překvapil, až mi přišlo, že se snad dokonce stydí. Ani nechci vědět kolik mi tipovala, i když v jejím věku jsem si myslím myslel, že dědovy bude okolo dvou stovek.
"To nevadí Chloé. Narozeniny nejsou jen o dávání dárků, ale o sdílení radosti a oslavě života."
Noo, co bych mohl vymyslet... tohle ne, taky ne, toohle určitě ne, to by mě někdo mohl chtít zbít, tohle také ne, za tohle by mně zbili určitě!
"Teďka mě nic nenapadá, ale jistě na něco během večera přijdu." Usměji se na ní.

Následně se objeví další jedinec, kterého myslím neznám a přinese opravdu podivný dárek, který zrovna někdo jako já, kdo je odpůrcem drog a podobných věcí moc nevyužije, ale to on nemohl vědět, takže pouze poděkuji a povím, aby si užil oslavu.

Další se ukáže Eddie ve své dámské podobě. Nic proti gustu, ale jeho druhá podoba se mi přeci jen zamlouvá o něco více.
"Hlavní je, že jsi nakonec dorazila." Odpovím a radostně oplatím obejmutí.

Blagovy dám ještě kousek dortu, když si pro něj přijde a pak se přesunu už konečně ke kolečku, kde se pro mě snad najde nějaké místečko, kam by se mi vešlo pozadí.
Aby toho však nebylo dneska málo, tak Blag přichází s novou hrou, při jejímž vysvětlování se div nesvalím na záda, jak mě to překvapí.

Hra 'Never have I ever', :
"Nikdy jsem nenosil dioptrické brýle.": Nepiju
"Nikdy jsem nesledoval nic na Netflixu.":Piju
"Nikdy jsem nelezl do prdele učiteli.": Piju, i když jsem to jistě udělal jiným způsobem, než bylo myšleno.
"Nikdy jsem neměl sestru.": Piju
"Nikdy jsem nikoho neuhodil rukou.": Piju
"Nikdy jsem neměl upřímný vztek na nikoho ze zdejších.": Nepiju
"Nikdy jsem neměla sex." :Piju a je jen štěstí, že se nemusím napít za každý sex, jinak by ty zásoby alkoholu opravdu došli.
"Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít.": Piju
"Nikdy jsem nepřečetla knížku, která by měla víc jak 500 stránek!": Piju
"Nikdy jsem nezabila žádnou kytku.": Piju a doufám, že brzy nezabiju další, jelikož jsem jí dostal jako dárek.
"Nikdy jsem neměla erotické sny o někom v téhle místnosti.": Určitě piju.
"Nikdy jsem se necítila trapně." :Piju.
"Nikdy jsem neužil žádnou tvrdou drogu.": Sice má zkoušet všechno, ale jen ve věku mezi patnácti a osmnácti

Celkově na sebe začínám už pociťovat opilost. Kdyby jsem nebyl vcelku dost odolný na alkohol a nepil jenom medovinu, tak by jsem na tom jistě mohl být mnohem hůř. Navíc mi přijde, že ty otázky jsou většinou dělné na mě.

Návrh na změnu

Holtgast, společenská místnost

"Zdravím," kývnu přátelsky na vyjukanou plachou myš, kterou si vzala Lakshmi pod ochranná křídla.

"Dort je naprosto výborný, o hodně přicházíš," neváhám a vidličkou odkrojím kousek, natáhnu ruku se soustem k Lakshmi.
"Copak, schváleno? Mám ti zajít pro tvůj soukromý osobní soukromý dílek dortu?" mrknu na ni pak.
"Počítám s tím, že mi z něj kousek dlužíš!" ušklíbnu se ovšem pobaveně, a pokud Lakshmi chce, jí a té Korejce přinesu každé svůj talířek s řádnou porcí. Teda pokud mě Emil už nepošle k šípku s udílením.

Docela se to rozjelo, co? Až si říkám, zda jsme neměli zvolit něco....mírnějšího.
"To si říkáš teď?" zasměju se pobaveně, zatímco mávnu na Eddie. Já mám 40%, ti s vodkou nebo whisky +- přibližně taky tak a o Jamieho BSku si něco takového ani netroufám odhadnout.
"Já mám brandy, Lottka tu cucá podezřele ředěný džus," čuchnu k tomu drze. "Vodka! Delikventko jedna."

"Hej, všichni! Co malou změnu?" zvýším hlas. "Pravda nebo lež. Malinko narozeninově upravená - budeme si točit lahví. Ten, na koho to padne, dá vždycky pusu oslavenci, a pak prohlásí něco o sobě. My budeme hádat, jestli je to pravda, nebo lež, než nám to sám či sama prozradí, a kdo neuhodl, pije! Následně zatočí flaškou, a peška doprovodí dalším polibkem, tentokrát vytočenému," předestřu návrh.

Zabité kytky a myší intuice

Holtgast, společenská místnost

"Indie... otec, Německo? Jak?" překvapí mě ta zajímavá kombinace. Německo je někde v Evropě...? Počkat. V Německu jsme teď, podle bílého.
Ostuda!
"Korea," odpovím trochu plaše. "Já... od sever. Běhat... skrz hranice," naznačím prsty linii a přeběhnu přes ni prsty na druhou stranu.
"Pak já, to..." svraštím obočí, a naznačím pomyslné šití, "v Soulu."

"Annyeonghaseyo," pozdravím černocha s rozpačitým úsměvem a rozporuplnými pocity. Sice působí mile, ale... něco, co z něho vnímám... je nebezpečné. Ale podobné pocity jsem měla i u dalších sousedů, Mary, svalovce, zrzek... blondýnky, co se otřela o Blagdena i velitele z krypty. Něco, co mě nutilo jednat ostražitě.

Hra byla... nevím. Nebyla jsem si jistá tolika slovy. Upřímně se napiju na sestru, měla jsem... minulý čas je správné slovo.
Na sex zčervenám, tomu... rozumím, ale nechce se mi přiznávat, nakonec jen pozvednu sklenku ke rtům, ale nenapiju se, hluboce zahanbená.
Maře a Lei moc nerozumím, u Lakshmi se napiju trochu zmateně. Doma jsme s matkou a sestrami sekaly lotos a trhaly bambusové výhonky k jídlu, oškubávaly jsme mladý divoký pelyněk, babička z něj dělávala medicínu. A když bylo zrovna na rýži, pelyňkové rýžové koláčky uměla skvěle.
Na větu dlouhovláska jen zmateně zamrkám. To... byla angličtina?

Nestranný pozorovatel k baru

Holtgast, společenská místnost

Že stojím u krbu, stranou kruhu i srocení u baru, mi příliš nevadí. Většinou radši zábavu pozoruji, než se zapojuji, moje... kondice to místy maličko komplikuje.
Pokecat si u baru... hm. Na moment se zarazím, než na Isaaca pousměju se souhlasným mlčenlivým kývnutím a přesunu se i se svým dílkem dortu a sklenkou červeného k baru.

Pohledem hodím zamyšleně k dalším sedícím v ústraní, ale... sám je nepřemlouvám. Erden je Erden, a neznámý mladík se tváří všechno, jen ne jistě či pohodlně.

Hra se mezitím dravě rozjela, naštěstí však necílí zatím přímo na mě:
Nikdy jsem nenosil dioptrické brýle - nepiju.
Nikdy jsem nesledoval nic na Netflixu - nepiju.
Nikdy jsem nelezl do prdele učiteli - nepiju.
Nikdy jsem neměl sestru - nepiju.
Nikdy jsem nikoho neuhodil rukou - doušek kvůli tréninkům.
Nikdy jsem neměl upřímný vztek na nikoho ze zdejších - nepiju.
Nikdy jsem neměla sex - nepiju.
Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít - nepiju.
Nikdy jsem nepřečetla knížku, která by měla víc jak 500 stránek - doušek pro Maru.
Nikdy jsem nezabila žádnou kytku - nepiju.
Nikdy jsem neměla erotické sny o někom v téhle místnosti - červenám se, ale nepiju.
Nikdy jsem se necítila trapně - piju, líce pořád víc barvy než zbytek tváře. Pokaždé si vzpomenu na Emilův bazénový tanec k mým narozeninám... nevěděl jsem, kam s očima, myslel jsem, že se propadnu.
Nikdy jsem ale neměl drogy, tomu svinstvu jsem se pečlivě vyhýbal.

O ČEM BYS CHTĚL MLUVIT? naškrábnu mezitím na list z bloku a strčím ho před Isaaca.

Prrr dokud je čas

Holtgast, společenská místnost

"Hej, smrdět jako chlast není výhra, alespoň mně nikdo nikdy za pivem zlitou košili nepochválil," namítnu Else, než si všimnu Ryščina pohledu. "Eh... Ale medovina voní, to je něco jiného," zamlouvám to radši.
"Že jo? My rádi," uculím se na slova o podpoře však vesele.

"To ano, zábava je. Někdy až moc," pobaveně kývnu Maře, pohled mi sklouzne na Ryšku. Byla to ona, kdo tu kníkal pod pohovkou? Nebo si to pletu s Jonasem? Kruci, byl jsem už pak docela mimo... bylo to výživné.

"V rakvi bez víka? Tak to je docela drsné probuzení," spláchnu tu představu douškem medoviny. Nechtěl bych.
"Já jsem původně byl u jiného společenství, u Bratrstva," odpovím rozvážně. "Dělal jsem tam dost sportovní zápasy, buď v podobě nebo ruční, pro zábavu zbytku základny, kde bylo občas kulové co dělat, tak sázet a povzbuzovat favorita a nadávat opozici bylo dobré ukrácení času mezi rozkazy. Jenže jsem nasral špatné lidi, a při jednom ze soubojů můj soupeř prostě rozbalil schopnosti za rámec toho, co bylo na match povolený, a solidně mě pojebal. Odtáhli mě do lesa a nechali mě tam chcípnout - a kdyby nebylo někoho z Triskelionu, kdo mě zahlédl a dostal do bezpečí ještě včas, nejsem tady.
No a konkrétně sem jsem se dostal, když Triskelionu banda Bratrů rozkopala sanktum v kanálech pod Prahou, já a Lara a ještě jedna ženská, co tady zrovna není, to přežili, jinak nikdo," potřesu hlavou.
"Jo, ten pocit chápu... takové, příliš dobré, než aby to byla pravda."

Následná připití jsou v kadenci spíš ano než ne - na sex, zabití, zabití kytek i erotické sny musím upít, na trapnost bude pít snad každý, a vlastně jen Mara mě zachrání od doušku, takové bichle fakt teda ne....
"Já byl spíš na audioknihy při workoutech," pokrčím rameny s trochu zkroušeným pohledem k původkyni výroku.

"Ty jo, tohle je vražedné," zabručím, když si uvědomím, že sklenku mám skoro prázdnou. Drogy naštěstí vůbec. Menší doušky, blbe... nebo odpadneš.

Nomen omen

Holtgast, společenská místnost

Brácha vypadá, že trošilinku nerví, ale snad se brzy hodí do pohody. Mezitím kolem proběhla bílá myška s letmou skorovýtkou, že Mia a ona nešly na večírek spolu, do toho se plést nebudu.

"Jak jsem říkal, i úmysl se cení," pokrčím rameny s úsměvem. "Proč? Dalas dohromady aspoň částečně sebe, zas tak zoufalé to nebude... všechno se dá časem zlepšit," nakloním hlavu. A správná motivace je důležitým kusem úspěchu.

"No," přisvědčím pak s trochu rozpačitým úsměvem na podivy ohledně jména.
"Rodiče byli nadšenci do hudby a historie. Takže nejstarší brácha Friedrich je po Nietzschem a Engelsovi, Luda jasný Beethoven a možná i Göransson, a moje jméno je z Nibelungensage. A jsem si docela jistý, že kdybychom měli ségru, Brunnhilda nebo Kriemhilda ji nemine," zasměju se krátce.
Poznámek jsem si na jméno ve škole samozřejmě vyslechl dost, ale nejspíš budu jeden z mála, kterému se vlastní jméno líbí.

"Mia je každopádně krásné jméno... pokud si dobře pamatuju, tak významem znamená 'milovaná' nebo 'strážkyně spravedlnosti'... sedí to?" otážu se pobaveně.

Před barem, za barem...

Holtgast, společenská místnost

"Pravda, tak truchlení zaměň za nějaké jiné temné čachry," popíchnu pobaveně Miu.

"Jasně," usměju se na Nairu, "jaký chceš? Máme tu... jahodu, třešeň, pomeranč, jablko... ananas, hrušku, černý rybíz... a broskev," propátrám podpultí, a co si Naira řekne, naleju jí.
Jahodový džus pro Chloé, jablečný pro Matisse... víno a absinth také nechám znalci, posunu vodu k Hei-Ran.

Isaac mi potvrzuje teorii o dortu lepším než sex, Auroře se to nejspíš moc nezdá, podle výrazu. Já sotva můžu srovnávat, tak jen pokrčím rameny a nacpu si další lžičku do pusy.
"Hmh? Jo," vypadne ze mě, když se mě Aurora ptá na saké. "Teda myslím, nevím, jestli bude konkrétní značka, ale nějaké by mělo být," kývnu, a po chvilce najdu lahev, která ještě ani nenačatá.
Naleju sklenku a předám ji Auroře s úsměvem. "Prosím."

Ale já hlavně potřebuju dohnat hru! Uf uf.
Učiteli jsem do zadku nelezla, to je dobrý, sestru jsem taky neměla, i když na moment zaváhám. Co když je někde v nějaké jiné dimenzi brácha ségra? To nemůžu vědět jistě, tak nakonec nepiju.
Na ránu rukou piju, na vztek nepiju, na sex... se zrůžovělými tvářemi nepiju, na zabití... oh yeah, to jsem teda chtěla, všechny, kteří měli co dočinění s bráchovou smrtí, tam doma. Napiju se tedy.
Na knihu se napít nemohu... na kytku taky ne, nepamatuju si, že bych se o nějakou starala. Erotické sny o někom v místnosti... začervenám se, ale napít se musím, jináč to nejde.
"Rúno, to je stejná podpásovka jako Blagdenova rána," zaúpím, a piju taky. Drogy jsem naštěstí nějak minula úplně.

Hra

Holtgast, společenská místnost

Odklidím se stranou, abych nepřekážel dalším gratulantům, a chvílí poté se s dílkem dortu a sklenkou vodky usadím na pohovce u krbu. Přede mě si na polštáře sedá Oren... a jeho pocity momentálně dominují.
Na moment zaváhám, než se přesunu k němu, a zlehka se dotknu jeho ramena (5+3), v pokusu negativní stránku jeho emocí... zjemnit? Nebo spíš malinko utlumit.
Usadím se vedle něj, a brzy přijde i Valeria, polibek na líc jí oplatím trochu zamyšleným pousmáním a pohlazením po hřbetu dlaně, Oren se donutí do smutného úsměvu.
Je... nezvyk vnímat takové pocity zrovna od něj.
Pousmání věnuju i Lei, když zachytím její výraz.

'Nikdy jsem' je zákeřná. Naštěstí se většinou míjím... nenosil jsem brýle, nevím, co je netflix, nechodil jsem do školy. Na sestru... zaváhám, pak se musím napít, pohled mi sklouzne k podlaze.
Uhození, vztek, piju drobnými doušky.
Sex si vyslouží jeden velký, hořký.
Na zabití nepiju. Nikdy jsem nebyl naštvaný či nenáviděl natolik, abych někomu či něčemu přál smrt, myslím.
Mara s knihou taky neuspěje, první knihu jsem pořádně přečetl až v Triskelionu, s pomocí Dana, a bichle to rozhodně nebyla. Kde vlastně je, Daniel? Nikdy si nenechával ujít příležitost ke společnosti.
Žádnou kytku jsem příležitost zabít neměl... Leiny erotické sny však chtějí další doušek. A trapnost... nad tím není třeba ani váhat.

Pomaloučku cítím, jak mi vodka leze do hlavy, odolný sice jsem docela dost, ale taky nejsem zvyklý srkat skoro neustále.
"Nígdy ja néužil žadnu tvrdu drógu," dodám k prodlužujícímu se listu nevers, a piju sám. Kývnu na Eddieho, co doráží později.

Večer oslavy plný práce

Holtgast, ošetřovna

Odpočinku mi není přáno dlouho, ještě před večeří je na ošetřovně rušno. V Triskelionu není pro léčitele nikdy málo práce. Blagden si bere na starosti zápis, Daniel, Dragostan a Lyla se starají o tu kupu zranění, a já... si vezmu na starosti lazary. Což o to, u Richarda a Lokiho jsou příčiny a léčba poměrně jednoduché určit, u Emila mi Diagnóza napovídá otravu, ale... jakou?
Teprve nahlédnout do složek nových mi do záhady vnese trochu světla, a já se tak trochu experimentálně pokusím Emilovi podat trochu protijedu, na kterém jsem pracovala kvůli nejistému Jonasovi.
Naštěstí zabírá... a zjistit si, proč jeden z nováčků otrávil jednoho ze zachránců, už není moje pole.

Když se postarám o to, že trojici pacientů nic nechybí, a předám složky Erdenovi, zastavím se na večeři.
Po ní se vydám opět na ošetřovnu, ustlat si v pokojíku pro dozor, zatímco si bdění nad pacienty převezme Dragostan. Vím, že bych se měla dostavit na rozloučení, nicméně...
Nedokážu to. Nejsem schopná snést pobyt dole déle než pár chvil, je mi tam stísněně, slyšívám hlasy, svírá mě podivný pocit, jako bych měla každou chvílí omdlít či jinak ztratit kontrolu nad tělem.

Časně zrána mě Dragostan budí, Richard se probral... s pokusem jej nepozvracet a tvářit se pokud možno profesionálně jej podrobím hrstce vyšetření.
Když mu dojde trpělivost, už mám většinu testů hotovou... nechám ho tedy jít, ale během dne jej bedlivě sleduji. Nevypadá, že je úplně v pořádku. Nezdá se mi, že by se choval... normálně. Pro něj normálně, tedy.
Nechce se mi to líbit, zatím však nijak nezasahuji.

Čekají mě i tak nepříjemné věci. Trénink stojí úsilí, i když je zajímavý, a večerní návštěva hrobky tentokrát s Agnieszkou mne nakonec stejně nemine.
Ale souhlasím, že je to pro dobro všech. Konečně mají příležitost se pobavit, trochu zlehčit, co na ně poslední dny opět hrnuly, nebylo by fér v den odložené oslavy pořádat další veřejné rozloučení.
Neklid nejsem schopná potlačit, ani přes bělovlásčin žal, a uleví se mi, když konečně odcházíme.

Na ošetřovně mne čeká zbytek léčiv, co přitáhla Eddie z průzkumu... Stavuje se i Valeria s tácem dobrot pro Lokiho.
"Díky, předáme," kývnu na ni s pousmáním, než tác předám Agnieszce. "Zanes mu to, a pokud se nezvládne najíst sám, pomož mu," instrukce jsou jasné, já zatím postavím vodu na čaj.

Loki je ovšem Loki, odchází naštvaně, a já nemám na to, abych se s ním přela. Posunu jeden z čajů k Agni, a vrátím se k lékům a papírům.
Když na ošetřovnu vejde Daniel, na moment k němu blýsknu pohledem přes útlé obroučky brýlí, než opět sklopím zrak k psaní a tvářím se, že tady v podstatě absolutně nejsem.

Cierpienie

Holtgast, ošetřovna

Přesun zpátky do základny proběhl... jako ve snách. Jako kdyby někdo, kdo vykonával mechanicky všechny úkony, jel na autopilota, a nechal mě schovanou v kufru.
Známé prostředí... pomáhá s orientací, to rozhodně. Kdybych někam chtěla jít. Kdybych chtěla víc, než se skrčit do klubka pod přikrývkami a kožešinami.
Kdybych chtěla existovat aktivně.
Nakonec... se však přeci jen donutím zamířit s ostatními, s Lottkou, Matim a Igorem, do jídelny na večeři, Matisse se lehce držím dlaní na nadloktí, a když se na něj vrhne jeho sestřička na uvítanou, s pokusem o úsměv a pocitem, jako by mě někdo škrtil, nahmatám si místo k sezení.

Polévka je výborná, kořeněná, hutná... přesto každý doušek tlačím hrdlem téměř násilím.
"Děkuji," hlesnu za povzbudivá slova a objetí Calluma, Nikolaie, Blagdena, Lakshmi, Lei, Dragostana. A zatímco se mi daří během útěch a kondolencí držet důstojně pohromadě, v momentě, kdy se mi v rukou náhle ocitne cosi hebkého plyšového a dětský hlásek vyhrkne, že ji to moc mrzí, než se zvuky jejích kroků začnou spěšně vzdalovat... to je...
Stisknu hračku, až mi klouby zbělají, přitisknu ji k sobě a za clonou bílých vlasů se slze horce rozběhnou znova po tvářích, těžko rozeznat, zda-li připomínkou nebo dojetím.
Medvídka... bych měla vrátit, nejsem malá, abych brala osmileté plyšové hračky, ale... nakonec skončí v kapsáři zástěry, kam občas hmátnu prsty, jako by heboučký materiál mohl utišit něco z rozbouřené hlavy.
Je mi to potřeba... i kdybych viděl, přes slzy vidět nezvládnu, když se s Yevou setkávám dole v hrobce. Plechovku se sestřinými ostatky opatrně vložím za dvířka, které mi Yeva otevře... škrtnutí plechu o plech s posledními ostatky původní obyvatelky je téměř příliš na to, zvládnout to unést.
Přijít o někoho blízkého jednou... bolí.
Přijít o někoho blízkého, toho samého, dvakrát? Srdce se mi může rozskočit.

Rozloučení je však krátké a tiché, se mnou, Yevou... a všemi stíny jmen a dat. Cítím, že je Yeva netrpělivá, snad až neklidná... teprve na ošetřovně se o něco uvolní, zasedne za stůl.
Klapnutí pouzdra na brýle, šustot papírových krabiček, cinkot lahviček, škrabkání pera po papíře napoví, že se černovláska pouští či vrací k registraci nového materiálu.
Po chvilce mě i úkoluje, poté, co se na ošetřovně stavuje Valeria, dostávám do dlaní tác a instrukce... tedy jdu.
Nedopadá to... dobře.

Usedám poblíž Yevy, tvář skrytou v dlaních, kroky napovídají, že můj pacient odchází... nepravidelnost však ukazuje, že není v pořádku.
Může to být ještě horší?
Kdo ví.
Přede mnou hrkne posouvaná keramika, zavane pára s vůní čaje. Mlčky, vděčně obejmu horký šálek prsty.

Na ošetřovnu přichází někdo další... klidný hlas s trochu ploše znějícím přízvukem. Daniel.
"Nezvládám," zavrtím hlavou.
"Nebo spíš netuším, jak... vůbec můžu fungovat. Jak je možné, že... já jsem naživu," odpovím, snad i trochu nesmyslně, hlas nalomený.

"Začalo to naprosto... nečekaně. Naxiya objevila při průzkumu nedaleko od sankta botanickou zahradu. Chtěla... přesunout několik konkrétních keřů a rostlin dovnitř sankta, ať se může postarat o jejich dekontaminaci a můžou nám být k užitku, jako rostliny ve zdejších zahradách. Rozhodla jsem se jí pomoct, Marisol a Bunmi šly taky, a Anna se přidala, protože chtěla vypadnout z prostoru sankta alespoň na chvíli ven, na vzduch. Když jsme se obě pokoušely vyprostit jeden z keříků, najednou... něco..." cosi mě vevnitř sevře, jako by ze mě chtělo vymáčknout duši, lapnu po dechu, než se mi hlas opět zláme a slzy si opět najdou cestu ven.
"Něco proletělo vzduchem, ostrý, dlouhý kus kovu... zasáhl ji do zad, skrz... tak... špatně, že... i když jsem ji začala okamžitě léčit... bylo pozdě," vytlačím ze sebe skrze vzlyky.
Ignorovala jsem boj, který nastal, Mari a Nax a Bun, které se do útočníků pustily jako lvice, všechno soustředění, všechna síla... šla Anně.
A nebylo to k ničemu.
"Poslední... co jsem viděla, byla její tvář..."