Lépe už bylo

Holtgast, ošetřovna, pak zahrady

A takhle to, vážení, vypadá, když chce jeden machrovat a nemá na to. Všechny kamenné bloky kolem se sice rozzářily jako reflektory na stadionu, parádička, asi oser pro Miu a 100% oser pro tu druhou stínovou čubku, ale... na moment mě sevřela hluboká panika, strach... a pak mě pohltila tma, že jsem ani necítil pád na zem.

Probral jsem se na mlčenlivé, noční ošetřovně. Naživu. S tak nehoráznou migrénou, že mi při každém pohybu, každém zvuku slzely oči. A s takovou slabostí, že jsem nebyl pořádně schopný ani zvednout ruku, pohnout prstem.
Jen ležet jako živá mrtvola a v duchu zuřit na celý svůj zkurvený život.
A až bude někdy na nějaké párty zase nějaká zesraná oslava, můžu se pochlubit, jak trapně mi bylo, když mě Drag musel krmit, nalévat nějakou povzbuzující sračkou... a pomáhat mi na záchodě.
Kurvafix...
Pitomý Rumun, kterému nějaký posraný vlkodlak beztak uhryzl jazyk, byl ke mně laskavější a jemnější, než mi bylo příjemné. Kdyby byl hajzl, měl blbé... hemzy asi ne, ale ksichty, mohl bych ho nenávidět, to by šlo tak, tak lehce...
Tak krásně. Tak úlevně.
Jenže nebyl. A jediný zpíčený hajzl, který si nenávist zaslouží, si vesele trotluje na druhé straně světa. Nejradši bych strhl ten posraný kroužek z černého kovu a mrskl ho do mísy. Pochcal. A plivl za ním navrch.
Jenže já se sotva zvládnu držet Draga a mířit, síly na nějaká gesta navrch nemám odkud vytáhnout.

K ránu je to o něco lepší... dávky toho utrejchu asi leccos způsobily, můžu se pomalu opatrně posadit a hlava mi puká ve švech o chlup méně, páni.
S ránem mi na kraji lůžka vylehává i Eyr, a ze spánku mi slintá na ruku, bezva.
Ale jsem rád, že tu je.
Richard a Emil už tu nejsou.
Poslední kripl před čárou, twl...

Následující den z většiny prospím, zburcovaný jen párkrát na jídlo či další dávku.
Cítím se jak shit. A mám chuť to dát Yevě najevo.
Jenže ta jako shit vypadá taky, a špetička pudu sebezáchovy mi někde ještě zbyla... myslím.
Možná.

Večer se koná ta odložená oslava. Šel bych. Ale nebudu se ukazovat slabý. Na pokoj se dokodrcá Agnieszka s táckem, ze kterého vnímám kromě vůně jídla i pach Valerie...
"Tak to ani náhodou," zavrčím temně, když se bělovláska zjevně hodlá inspirovat Yevou a krmit mě také, prudce jí vyrazím vidličku z prstů. Jak tak zvoní po podlaze a Agnes na mě strnule hledí, uvědomím si dvě věci. Ubrečené bledé oči, upřené trochu stranou mého pohledu, a daleko silnější pach Anny, než si s bílou obvykle spojuji.
Nekonečný moment těžkého, strnulého ticha...
Než Eyr tiše zakňučí a Agnieszka našátrá stolek, odloží na něj tácek a v naprosté tichosti odejde.
Well.
Fokk.
List lidí, u kterých mám pocit, že bych se jim měl omluvit, povážlivě roste - ale nasrat na to, kurva.
Ať se s tím smíří, jako se vším shitem, co se děje kolem, ode mě se taky čeká, že se přes všechny emocionální pomrdy a přehrabování v mozku přenesu a budu zlatíčko do sbírky a všichni serou na to, že by to mohlo být i jinak.

A vůbec, seru na to. Posbírám saky paky a Eyr, a přestože během chvilky vnímám, jak jsem oblitý potem a třesou se mi ruce i nohy, opouštím ošetřovnu co můžu. Na pokoji si dopřeju důkladnou sprchu, než s Eyr zamířím do zahrad. Natáhnu se u jezírka do trávy pod jabloní, s fenkou stočenou po boku.
Přál bych si umět vracet čas.

Pozdě ale přece

Holtgast, společenská místnost

Na výzdobě společenské místnosti si dám záležet a Oscarovi pomohu s rámem pro jeho dárek Emilovi, nakonec je však všechno jinak.
Výprava se vrací. S dvojicí mrtvých, a šesticí nových tváří... a se třemi, kteří končí na ošetřovně.
Kde se zastavím, vlastně jen krátce. Loki je mi v podstatě cizí, Richard a Emil, to... je trochu jiná. Netrefím se však do doby, kdy jsou vzhůru, tak jen požádám Orena, aby vyřídil vzkaz...
Jsem rozhodnutý vyrazit opět na cestu.

Po večeři se zúčastním rozloučení, z pocitu, že bych měl. Neznal jsem je příliš. A za pocit, že jsem rád, že tam zařvali oni a ne někdo z těch, které mám rád, si provinile připadat nehodlám.
Krátký odpočinek na pokoji, a časně zrána opět vyrazit, s úsměvem se rozloučím s Oscarem, který si snad i přivstal, aby mě tentokrát zastihl na odchodu.
Přichází zima... i přes oděv ze zateplené kůže a kožešin je mi chladno, tváře mě štípou, do vlasů se mi cestou na sever pletou sněhové vločky.
Většinu času jen na roztažených křídlech kloužu po proudech, aniž bych příliš korigovala směr. Mám při tom dost času přemýšlet... pod hutnou černou clonou mračen, sama na míle daleko, alespoň doufám.

Mým cílem je pro dnešek Flensburg.
Půvabné uličky s malebnými domy, s ulicemi poházenými připomínkami apokalypsy. Mrtví, naštěstí ležící poklidně a nekomplikující mi průzkum, vraky, sněžný poprašek zakrývající milosrdně nechutné a strašné detaily.
Geigerův detektor mi tichoučkým důvěrným praskáním svěřuje '143 CPM' na displeji. Což není ani skvělé, ani hrozné, pustím se tedy pilně do rabování, alespoň toho, co ještě zbylo. Lékárny. Markety. Drogerie. Předměty, které jsou buď ve skle, nebo kontaminaci unikly jiným vhodným uskladněním. Předměty běžné potřeby i čistých materiálů, ze kterých se případně dá přetvořit něco jiného.
Svůj lup přemísťuji systematicky na jedno místo, do první lékárny, do které jsem nahlédla. Po setmění a osmi nasbíraných krabicích užitečného zboží se rozhodnu radši pro návrat.
Ne, že bych se bála tmy, ale... obzvláště v téhle době, noc může přinést cokoliv.
Důkladně lankem několikrát ovážu všechny krabice, aby se neotevřely a zároveň držely u sebe, než ovážu lanko kolem svého pasu, a s posledním opatrným rozhlédnutím, s dlaněmi skrytými za perutěmi křídel, použiji krystal.

Přestěhovat krabice z pláže do základny, projít důkladnou dekontaminací... dát si tu práci a přehledně ve skladech do knihy zapsat, co nového přibylo, v kolika kusech a kde to nalézt, ať mě James nemá důvod přetrhnout.
Po krátké zastávce na ošetřovně, kde Yevě předám zbylou krabici léčiv a zdravotnických pomůcek, zamířím na pokoj, naprosto unavená. Na chodbě však zareagistruji hudbu ze společenky, hlasy...
Oslava je dnes? Znamená to, že se Emil probral? Byla jsem teď na ošetřovně, taky jsem se mohla zeptat, že... Nebo oslavují vítězství nad tou vražednou stínovou potvorou jako takové? Hmh...

Neváhám dlouho.
Důkladně se vydrhnu, kolem rohů spletu cůpkový věneček z vlasů, končící vzadu stříbrnou květinovou sponou, zbytek pramenů nechám volně splývat, zlehka nalíčit, vklouznout do šatů odstínu o něco tmavšího, než moje vlasy, se kterými jsem si v úpravách nějakou chvíli pohrávala odkaz.
Záda mají řešená tak, že látka nepřekáží křídlům, snad jen nad tím, kolik toho odhalují, na moment zaváhám - nicméně, moji hned první noc tady mě půlka společenky viděla v rouše Adamově, takže zase tolik to neřeším.

Vkročím do společenky, kde je živo a rušno a cosi se už hraje. Emil krájí dort, a já rovnou zamířím k němu.
"Všechno nejlepší! Omlouvám se, jdu pozdě a ještě nic nenesu, jsem děsná, vím. Jsem ráda, že jsi zase v pořádku, bylo špatné tě vidět jak cvrčka v zimě," usměju se trochu nakřivo s objetím a polibkem na tvář.
"A díky za dort," ocením dílek polibkem na druhou tvář, než se jdu posadit za Richarda a Oscara.

"Co se událo od rána nového?" pro jistotu se zeptám, tady není o novinky (a drby) nikdy nouze.

Koloběh našich životů

Holtgast - > ošetřovna

"Jsi Mattiho mladší sestra, pro něj budeš vždy....vždy tě bude chtít chránit." Kdo jsem, abych mluvil o sourozencích, když si na ty své skoro ani nepamatuji? Náhle si vybavím jednu vzpomínku, možná spíš takový záblesk - já a brácha, se kterým jsme se vždycky tahali o hračky, máma s tátou, kteří nám přichází ukázat malé, drobné stvoření. Byla tak nevinná, tak bezbranná. Vztekle mávala malými prstíky, už tehdy se jí nelíbilo, do jakého světa to musela přijít. A ze kterého musela tak rychle odejít...
Ale - ale asi Mattimu vlastně rozumím. Už tehdy jsem věděl, že jí chci chránit před vším špatným.
Byl jsem neúspěšný, já vím. Nad tím ale teď nemá cenu přemýšlet, vždyť už je to dávno a vždyť už je to skoro jiný život. Skoro jakoby se to stalo pouze ve snu.

Navíc vnímám, že nám začíná pořádná práce. Lidé se vrací z akce a - a nebude to jednoduché.
"Ano, půjdu. Ale pojďme rychleji, budou nás potřebovat." Pobídnu Chloé a vím, že mám pravdu.

Od té doby se skoro nezastavím. Hance a Félixovi se již pomoci nedá, oba se zapsali na dlouhý list ztrát. Je mi to líto, samozřejmě, oba byli dobrou posilou týmu, schopní a šikovní. Nezasloužili si to, to ale nikdo a smrt se na tohle neohlíží. Bohužel.
Ostatní na tom ale vlastně nejsou zas až tak zle a ztráta dvou je nahrazena příchodem spousty nových. Tedy statisticky úspěšná mise? Když to vezmeme takto, tak ano, ale možná je ta myšlenka i na mě příliš chladná.

Yevgeniya se stará o Emila s Richardem, Blagden řeší zápisy a prohlídky nováčků a na mě, Lylu a Dragostana zůstává léčení těch středních a lehkých zranění. Našimi rukami projde většina a já si dávám dobrý pozor, aby nikdo neodcházel s něčím nedořešeným a nespraveným.
Vše to vezme spoustu času a energie, na večerní rozloučení s Hankou a Félixem však i tak dorazím. Bojovali za nás a pro nás, zaslouží si náš respekt a pár myšlenek k cestě tam...někam.

Ať bych sice nejradši po rozloučení rovnou zalezl do postele a spal, společnost Lei na našem pokoji uvítám. Do jejich poklidného hovoru se nijak zvláště nezapojuji, mnohdy se ani nesnažím vnímat, co přesně říkají. Prostě tam jen sedím, nechávám mé i cizí myšlenky volně poletovat a užívám si ticha a klidu ve společnosti blízkých. Po náročném dni je to potřeba.

A další náročný den přichází. Dopoledne se snažím zaučit nováčky přiražené na výpomoc ve chlévech, ani s jedním ale není žádný problém a práce ubíhá rychle. Mara se zdá být šikovná, i když stále překvapená tím, co se kolem ní děje a Siegfried - nu, je to zvláštní pocit, ale vlastně jsem rád za další Němce v naší pevnosti. Nedokáži to správně popsat a vysvětlit, na jeho slova a myšlení se ale nemusím tolik soustředit jako na jiné.

Odpoledne přichází klasický trénink, kdy pečlivě hodnotím, jak jsou na tom nováčci se schopnostmi a poté přichází další nečekaná skupina. Vrací se Agnieszka a Matisse, přidávají se Lotti a Igor. Měl bych být rád za čtyři další, měl bych počítat přírůstky a analyzovat, co vše nám to přináší, ale - ale nemohu. Na Agnieszse je okamžitě vidět, že se něco stalo, je bledá a slepá a já ani nemusím vyzvídat, abych věděl.
Anna už zemřela jednou, teď se to jen opakuje, i tak to ale vnímám, i tak to bolí. Bolí to za Agnieszcu, která to musela zažít znovu, bolí to za Annu, která tu mohla mít druhou šanci. A bolí to i mě, bolí to...i mě.

Zatímco ještě u oběda jsem počítal s tím, že se na Emilově oslavě narozenin alespoň na moment zastavím, teď už na to tolik chuti a síly nemám. Místo toho po večeři rovnou zamířím k bazénu, k mému místu, kde mohu pouze být, kde nemusím myslet, sledovat, vzpomínat.
Všichni ostatní jdou slavit, pít, seznamovat se a radovat, já se k tomu dnes ale přemluvit nedokáži. Dnes prostě ne.
Tentokrát mi ale ani plavání nepřináší to, čeho si žádám, během skoro až násilných temp se stále vrací vzpomínky na minulost, na dětství, na život v Triskelionu. Vidím tváře mrtvých, vidím úsměvy a štěstí těch, které pak potkalo neštěstí. Vidím všechnu tu zkázu a cítím jednu bodavou bolest za druhou. Každá vzpomínky přináší někoho či něco nového a...a je toho příliš.
Takhle to nepůjde.

Z vody vylézám unavený jako nikdy předtím, není to ale fyzická únava, co mě zmáhá.
Vzmuž se, Danieli. Na tohle není nikdo zvědavý. Proto to taky nikdo ani neuvidí. Proto tomuhle nikdo nebude svědkem.
A proto se teď osprchuji, usuším, obléknu. Pěkně krok za krokem, nikam nepospíchat, ale pokračovat. Postupně, pomalu, ale stále vpřed. Neohlížet se, nepřemýšlet. Neplakat.
Tuším, že ke spoušti by stačila jediná slza.
Prostě neplakat.

Netuším, jak dlouho mi to trvá, po nějakém čase ale vycházím ven od bazénu. Jsem ustrojený, upravený, držím se vzpříma, snažím se o pevný krok. Vím, kam mířím a vím, co tam chci. Vím? Stačí chvilka soustředění, stačí najít tu správnou mysl a její lokaci a vím.

Na ošetřovnu vcházím pevně přesvědčen, že na mě není poznat nic z toho, co jsem ještě před několika minuty zažíval.

"Agnieszko?" Oslovím Anninu sestru, která teď asi trpí obojím, ztrátou i ziskem. "Jak to zvládáš? Mohu ti pomoci?" Jiní by možná zvolili jiný přístup, více citlivý a empatický, já mám ale cíl, cíl kterého se držím a který nemohu opustit.
Tak mi řekni, Danieli, jaký je to cíl?
Nekončil náhodou tvůj plán teď a tady?
Končil. Utéct ale už nemohu.

Střemhlav opilosti

Společenská místnost

Hra se rozjela dost rychle, aktivně se zapojují i nováčci a to mě dost těší. Usmívám se od ucha k uchu, jsem rád, že takhle může spousta z nich mít lepší příležitost k seznámení se. A opilosti. Protože tímto stylem hodně rychle poznáme, kdo má nejmenší toleranci. Ups? Možná jsem měl na začátek zvolit něco méně...něco, co nás hned nedostane totálně do sraček?
V hlavě mi bliká červená kontrolka, vzpomínám na tu spoustu nevydařených večírků a zbytečných dramat, jako vždy se ale rozhodnu veškerý smysl pro zodpovědnost a sebezáchovu ignorovat. Párty je párty, ne? Koho zajímají důsledky? Tady aspoň nikdo neumře...
Není čas se napít?

A že teda piju o sto šest.
Netflix jsem sledoval dost, jak sám, tak s přáteli, tak i se ségrou. S ní jsem vždycky koukal na totální dětské kraviny, vždycky to ale mělo určité kouzlo. Fakt doufám, že si nevzpomene, že jsem do některých těch příběhů byl víc investovaný než ona... Navždycky by se mi smála. Což dělá už teď, jinak by mi nevyrobila Béesko.

Učiteli jsem do prdele naštěstí nikdy nelezl, vždycky jsem byl spíše na té druhé straně spektra, na sestru od Oscara už ale piji. "Za tohle můžeš ty!" Zakřičím na naši barmanku, kolem které se motá až příliš mnoho kluků! Musím na ní dávat větší pozor!
Na trochu toho násilí samozřejmě piju, nad vztekem se musím upřímně dost zamyslet. Měl jsem? Na moment si vzpomínám na Lucase, se kterým jsem do pár konfliktů šel, z mé strany to ale vždycky byla spíš taková hra. A potom? Vlastně ne?
Jist si nejsem, brčka se tentokrát ale nedotknu. Jedna pauza neuškodí.

Stejně piju na ten sex. A pak i na to zabití. Když vám umřou blízcí a milovaní, přemýšlíte nad vším, i nad vraždou.

Co jsem ale rozhodně nikdy neudělal, tak to je četba takových bichlí! Never ever! To bych dřív umřel nudou!
Kytku jsem taky nikdy nezabil, protože jsem nikdy žádnou nevlastnil, všichni byli dost příčetní, aby mi nic takového nedělali.

Na erotické sny ale už piju...no co, jsem mladý muž ve vývinu!

Rúna přidává tvrzení, kdy se sama napije a já k ní naznačím přiťuknutí. "Každý den a každou minutu." Usměji se na ní a tenhle lok je vskutku velký.
Takže sedm napití v průběhu pár minut? Asi budu brzy zvracet. Nebo hůř, dojdu si pro vodu.

Teprve teď si pořádně všímám, že během hry přišla i Val. Postřehl jsem drobné pohlazení po vlasech, až nyní si ale uvědomím, že mi chybí její přítomnost v mé blízkosti. Sedla si až támhle k Orenovi s Nikem, do hry se nezapojuje, jen sleduje. Není to škoda? No...nedá se nic dělat. Asi taky touží po jiné přítomnosti než je ta má, navíc co bych jí kromě blbých vtipů mohl nabídnout? S Orenem a Nikem třeba zvládne i nějakou...rozumnou konverzaci.
A tak radši odtrhnu pohled od toho hloučku tam a zaměřím se na ty, kteří sedí okolo mě. Blagden a Lotti. "Docela se to rozjelo, co? Až si říkám, zda jsme neměli zvolit něco....mírnějšího." Tahle myšlenka mi až tak koluje v hlavě, že další never have teď nepřidávám. Stále tu navíc jsou lidi, kteří nic neřekli.

"Co dobrýho vlastně pijete?" Jak říkám, jen blbý kecy. Ona taková Lotti asi nebude pít nic extra zajímavýho, že jo. Však kolik jí je? 10? 12? No dobře, asi víc, kdo to má ale u mladých holek poznat?

Už se to rozjíždí..

Společenka

Dostávám profi nalitou whisky.
Takže Leo, žádné prasárny! ne že si zase vezmeš celou flašku…

A jsem v medvědím obětí společně s Rún, která vypískne překvapením a poleje se medovinou. „Hehe, alespoň budeš mít příjemné alkoholové aroma..“ Usměji se na ní.

„Copak, whisky ti nevoní?“ Zeptám se Kristoffa, když se rozhodne pro medovinu po zhodnocení našich skleniček.

Slova Rúny související s chlastem a národností mají něco do sebe… přeci jenom, jsem Irka a piji whisky.

Následně se Kristoff seznamuje s Marou, které jsem se tam dole ve sklepení ani nepředstavila. No, asi bych to měla napravit. „Ahoj Mar, jsem Lea..“ Představím se také a případně jí podám ruku. Na otázky jí však odpovídá už někdo jiný.

Náš oslavenec má proslov a já pozvednu sklenku s ním na přípitek.

Překvapeně zamrkám na svojí skleničku, když zacinká. Pohledem přejdu přes ruku s drinkem až k obličeji Raze, který se na mě mile usmívá.
„Ahoj můj ušlechtilý zachránce, dneska dost dobrý, co ty?“ Oplatím mu úsměv.
Moc často se se mnou nebaví, asi něco potřebuje.

A hra se pomalu rozjíždí, jako obvykle začíná James. Brýle jsem nenosila, takže jsem v suchu. Přidává se i Erden, na kterého se pousměji a kývnu, než pokračuje sledováním Netflixu.. zase jsem v suchu, jak neobvyklé.. Richard pro změnu zase přidává něco ze školních let, svojí profesorku z děcáku bych nejraději nakopala do zadku, takže jsem jí tam opravdu nelezla. Sestru jsem neměla, ale pár facek ode mě padlo.. jo můžu se napít, díky Blagu. Vztek jsem sice měla i na našeho člena, nicméně Lileček už tu není, takže ani s Kristoffem nepiju. S mladičkou Lotti už je to jiné, sexu jsem měla docela dost. U jednoho z nováčků, který se představuje jako Igor chvíli zaváhám, je rozdíl mezi chtít a muset, ale když si vzpomenu na stínovou, nejspíš se dá říct, že jsem chtěla. Mara přidává knihy a já se zamyslím, nejsem si tím jistá, ale v děcáku mě nutili číst knihy dlouhé jako tejden, takže nejspíš jo.

Když vidím Nika přisedajíc si vedle Orena, pošlu mu milý úsměv.

Měla bych asi pokračovat ve hře.. ehm... "Nikdy jsem... neměla erotické sny o někom v téhle místnosti.."

U baru

12. listopad, společenka

Jsme ráda že z toho Oscar hned nezačal dělat nějak velkou scénu, naopak to vzal překvapivě dobře. A bolístky ho taky netrápily když mu je hned vyléčily. Trochu se zarazím když prohlásí že mu souboj jen nevyšel. Jsem si dost jistá že o vycházení to moc není, ale nebudu mu kazit představy. Nabídnutou ruku po kratičkém zamyšlení přijmu.

Richard vedle si samozřejmě neodpustil nějakou svojí připomínku. Jen ho letmo přejedu nezaujatým pohledem ale jinak na něj nereaguji. On zřejmě rád provokuje. Jeho to třeba přejde. A možná si to příště může s Oscarem vyměnit.
Oba se pak přidávají do tvořícího se kruhu polštářů.
K té jejich rozjíždějící se hře se přidám taky, ale do žádného kroužku se cpát nebudu. Zůstanu pohodlně opřená zády k baru a se sklenkou mezi prsty sleduji dění.
Začátek je poměrně nudný, padlo cosi o brýlích a Netflixu. Bylo to jednoduché, zrak mám vynikající a na Netflix nebyl čas. Když už jsem netrénovala nebo se nevěnovala škole rozhodně jsem měla jiné zájmy než tupě zírat do obrazovky. Jsem jedináček, takže svojí sklenky jsem se ještě nedotkla.
Ale sestrou to končí. Napiju se po Bladgenově uhazování, do kterého počítám všechny údery. Už bych ani nedokázala spočítat kolik jsem za těch let měla zápasů a v každém padlo nespočet úderů.
S Kristoffovím vztekem se napiji znovu. A jsou hned hlavní dva a jen těžko se mi rozhoduje kdo z nich mi jde na nervy víc.

Čekala bych že zrovna s otázkou sexu přijde někdo o trochu starší než je právě moje spolubydlící. Ale na druhou stranu když vezmu v potaz jaká je rozjařená, tak bych se tomu neměla podivovat. Tak či tak je to další, o poznání větší lok z rychle se prázdnící sklenky.
Těžko se mi zakrývá pobavení když se ozve nováček, Igor, se zabíjením. Jen se uchechtnu a s úsměvem se napiju znovu. Jako kdyby si s Kristoffem snad četli myšlenky protože se ty jejich "nevry" tak krásně doplňují. Pochopitelně byly i další případy, ale ty už neměly se zdejšími mnoho společného, proto mi nepřišli ani tak vtipné. Nu a několikrát jsem to dotáhla do konce...jejich tedy.
Trochu to odlehčí nová dívka s četbou...kdy se však taky napiju. A sklenka je prázdná.

Isaac u baru není zřejmě úplně fanoušek téhle hry, a ač nerada mu musím dát za pravdu. "To by nejspíš bylo...takhle to nepůjde" odpovím na jeho návrh prosté konverzace. Byla to teprve první sklenka, ale taky sklenka během sotva pár minut. Pětkrát ano...jestli takové skóre bude pokračovat brzy bych se plazila po zemi.
Rozhodně však nechci minout kdo se proč napije. O čtení nebo kdo nosí brýle mi tak úplně nejde, zajímají mě spíš takové ty...charakter blíže určující perličky. Třeba jako ty vzteky nebo usilování o něčí život.

Na její srovnávání sexu po ní překvapeně mrknu. Na tváři se mi pak usadí výraz 'no tak když myslíš'. K tomu se přidává i Isaac který se to snaží ještě víc zdůraznit... "Vím o čem mluvím". Haha. Tak tomu bude bez pochyby každý věřit.
"Lylo? Měli byste tam i saké? Například Hanjozo?" zeptám se barmanky. Ludwig sice taky vypadá za barem jako doma, Lyla je tu však přeci jenom déle, tak bude mít nejspíš větší přehled.

Společenská až běda

pevnost Holtgast, 12. listopadu

I když jsem se dětinsky snažila být neviditelná, Lyla mě zdravila jako starou známou a Naira si mě našla.
"Jo, to jsme asi mohly," povzdechla jsem si nad její neohrabanou výčitkou. Ale já nejsem to pravý děvče na kamarádství. Přesto jsem možná menší stud za své chování cítila. Naira mě však vzápětí začala ujišťovat, že vlastně o nic nešlo. Chtěla jsem jí říct něco o tom, že se za své názory stydět nemá, ale když jsem se po ní ohlédla, vstoupil mi do zorného pole někdo jiný.

Vypadala jsem nejspíš jak vykulený pulec, ale po vteřině zaváhání jsem ruku přijala. "Mia."
Hezky voní.
Kruci…! Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami.
Siegfried mi děkoval. Ušklíbla jsem se: "Myslíš, jak jsem tě neúspěšně léčila?" Asi si ze mě utahuje, to preci nemůže myslet vážně?!
"Jo, už je to lepší. Zdejší léčitelé, tedy kromě mě, dají dohromady kde co," znovu jsem se uchechtla.

V tu chvíli mi Lyla ukázala připravenou sklenku s pivem. Lahev by byla lepší, copak jsem snob?
"Zdrhnutí nezaručuju, ale já a truchlit?" odfrkla jsem si. Dobře, to je trochu lež, za Draga truchlím stále.

"Tak na zdraví," nabídla jsem Siegfriedovi přiťuknutí a hru kolem nás ignorovala. Zhkuboka jsem se napila.
"Vážně ti někdo tak říká? Siegfriede? Zní to jak z nějaké knížky. Hodně staré, tlusté a zaprášené," zničehonic jsem na něj vybalila.
O bože… co to žvaním?!
Raději jsem se znovu napila.

Kolem zrovna procházela Valerie a lehce se mě dotkla. Překvapeně jsem nadskočila. Měla bych si zvykat, že lidi se mi už nevyhýbají. Aspoň někteří. Nikdy bych ale nečekala, že to bude zrovna ona. Krátce jsem na ni kývla s náznakem úsměvu.

Letmo jsem se podívala na Nairu, co dělala a co asi zamýšlela. Já snad o ní ještě začnu mít starost… To bude nejspíš nějaký psycho experiment, že mi na pokoj nastrčí malou a slepou holku, abych byla víc polidštěná. Pche…

Oslava

Pevnost Holtgast, 12. listopad

Zábava se pomalu rozjížděla a mně se líbilo být zase ve společnosti mezi dobře naladěnými lidmi. Tak snad to neskončí zase nějakým fiaskem…
Hei-Ran mi úsměv opětovala, ale z její odpovědi jsem zprvu nebyla moudrá. Ale kývala na souhlas, takže ano? Pak už se dívka sama doptávala na vodu, a tak jsem se s objednávkou přidala.
“Červené, prosím. Stačí nějaké polosuché,” věnovala jsem úsměv Lyle a Ludwigovi, kterého jsem už trochu poznala v zahradách.

Když jsme obě dostaly své objednávky, doptávala se mě Hei-Ran na pravidla hry.
“Pochopila jsi to přesně. Přidáme se?” Měly jsme obě stejný nápad, a tak jsem se s úsměvem posadila na jeden z polštářů.
“Odkud jsem? Indie,” odpověděla jsem na další otázku, co jsem se ujistila, že správnfě rozumím. Bylo to tak uvolňující mluvit o něčem běžném. “Ale tatínek byl Němec,” dodala jsem ještě.
“A ty jsi odkud?”
Netrvalo to dlouho a měla jsem souseda i z druhé strany.
“Díky,” potěšeně jsem se usmála na pochvalu.
“Nevím, zda už jste měli možnost se poznat, Hei-Ran, toto je Blagden, Blagdene, tohle je má nová spolubydlící Hei-Ran,” představila jsem své spolusedící, a pak se začala soustředit na hru.

Na brýle jsem pít nemusela, zrak jsem naštěstí měla zatím výborný. Na Netflix jsem se ale napila. S Reenou jsme měli v malíku každý romantický snímek. Byly to krásné společné večery.
Jestli jsem byla podlézavá? Nemyslím si… A tak jsem znovu nepila. Sestru jsem však měla, takže další doušek. Násilí mi kdysi bylo naprosto cizí, teď jsem to nemohla říci, takže znovu jsem upila. To půjde rychle, měla jsem si vzít celou lahev.
Upřímný vztek? No, nevím… Zlost tu nemám asi na nikoho. Jo, počkat… Razvan! Blýskla jsem pohledem po tom floutkovi a napila se.
Na Lottinu větu jsem se napila také, ale soustředěně si hlídala myšlenky. Zdejší telepati by nejspíš nestáli o mé vzpomínky na sex s Erdenem z jiné reality.
Věta jednoho z nováčků byla příliš z tohoto světa. I když každý pocházíme z jiného prostředí… Ale nepila jsem.

“Nikdy jsem nezabila žádnou kytku,” pousmála jsem se a napila se. Možná by to nikdo nečekal, ale ještě doma jsem zabila i kaktus. Má láska k flóře bohužel nebyla vždy ve shodě s mými pěstitelskými schopnostmi.
“Tak co, jaký je ten dort? Jestli stojí za to vstávat,” mrkla jsem na Blagdena a naklonila se zlehka nad jeho porci v náznaku, že by mi mohl dát ochutnat. Pokud to není takový lakomec!

Zdravý rozum? Tady?

Společenská místnost

Společenská místnost se plní, u baru se střídá jeden člověk za druhým, padají všechny možné i nemožné objednávky. Koktejly, víno, pivo, medovina. Až bych si pomyslel, že jsme skupinka lidí, co včera málem chcípla. Docela rozumím té potřebě to zapít, já sám chci ale začínat jen tím pivem. Možná se večer posune dál, point je ale v tom, že se ho chci dočkat a ne do hodiny odpadnout. Na čemž někteří pracují. Hodně štěstí, dámy a pánové, už teď mi je vás líto.
Dění jen pozoruji, než bych se ho přímo účastnil. U spousty lidí sice neznám jejich jména, snažím se ale takhle z dálky odhadnout, kým jsou, jaké tu mají mezi sebou vztahy. Kdo má koho rád a naopak. Ono je to zajímavý sledovat a pak se bavit tím, jak se to vše bude vyvíjet...

Emil, oslavenec, pronáší proslov, který málem vynese spaní, místní osamělý šašek James svolává hru, aby se zapojili i ti, kteří se na to třeba necítí. A taky aby se pilo. On alkohol zažene všechny chmury, ne?
Do hry se zapojuje většina zdejších včetně malých prťat a barmanů, kteří ale zůstávají na svém místě u baru. Dokonce i ten Ricky, který tady vypadal, že nás tady sežere špatně utajovanou nenávistí a zlostí. Ten vibe, co jsem z něj měl, fakt nebyl dobrý, kdo ale jsem, abych ho soudil či se do toho pletl? Každý potřebuje nějak vypustit páru.

Lakshmi se ujala hodné Asiatky, Kristoff si tvoří vlastní harém, který mu vůbec nezávidím, Rory se věnuje...jak že se ten kluk jmenuje? Oliver? Ne, Oscar! Ona je to taková hra, snažit se je všechny správně pojmenovat. Nakonec i stínová Mia má společnost.
Do hry se připojuje Erden, o kterém doteď netuším, co si o něm myslet, pak i většina nováčků z Aurichu, kteří mi zas všichni připadají úplně stejní. Nikdo neřekl, že je to jednoduchá hra.

Co je ale více důležité, tak je dort opodál! Krásný sladký dort, který si přímo žádá o mou pozornost. Miluji sladké a vůbec nechápu, jak mohli ostatní dát přednost nějaké picí hře!
Ukrojím si rovnou dva kousky, se kterými se přesunu zpátky k baru.
"Nebylo by lepší si prostě povídat než hrát nějaký chlastací hry?" Pronesu ke společnosti, co tam ještě zbývá. Já sám piji jen dle své libosti, hrou se neomezuji, dobře ale poslouchám, aby mi nějaké ze zajímavých tvrzení neutekly. "A jo, ten dort je rozhodně lepší než sex a to vím, o čem mluvím. Tomuhle dortu se ale nic nevyrovná." Souhlasím s Lylou a rovnou si nacpu plnou pusu sladkého potěšení.

Od svého jídla vzhlédnu jen abych obhlédl situaci a můj pohled se zastaví na osamoceném Dragostanovi. Když spolu makáme v garážích - tedy když se tam dostavím, tak jeho ticho oceňuji, nikdo ale nechodí na večírky, aby stál opodál a...byl sám. "Pohlídej mi to tu, jo?" Mrknu na Lylu s Ludwou, odložím si na barový pult pivo i dort a rychlým krokem zamířím tam, kde stojí Dragostan. "Hey, nechceš si sednout k nám k baru a pokecat? Už je to tam klidnější."