Snaha o návrat ke starým zvykům

Společenská místnost

"Portské? Ale tak proč ne, pro jednou zas mohu být za dámu." Usměji se na barmana a převezmu si sklenku kvalitního a dobrého vína, na které rozhodně nejsem zvyklá. Nic této cenové kategorie jsem si nemohla dovolit ani kdysi, teď to ale beru jako začátek nového života. Trochu podivného. Ale vše se dá zvládnout, na vše se dá zvyknout. Hlavně na večírky plné alkoholu.

I tak si ale chvílemi přijdu nepatřičně. Mám samozřejmě radost, že konečně zase přišla příležitost se pěkně obléknout, za ty měsíce jsem si ale odvykla být...člověkem. Byla jsem sama, řešila jsem diametrálně odlišné věci, s nikým jsem nemluvila - a najednou jsem mezi kupou zcela neznámých lidí, kteří navíc hovoří anglicky tak rychle, že mám problém je chytat.
Není divu, že si mě nikdo nevšímá. Jsem nová tvář, cizí holka, neznámý element.
Prostě se budu muset zapojit sama a ty kamarády si udělat třeba i násilím.

Než k tomu ale dostanu příležitost, ujme se slova oslavenec a následně James - jeden z mála, kterého si skutečně pamatuji - s nabídkou hry. Never have I ever? Jsem tak moc ráda, že jsem si vzala jen víno!
A konečně nejsem neviditelná!

Svalnatý krasavec, který se ji stará o dvě pěkné zrzky, si povšimne i mě a to jsem jenom brunetka!
"Ahoj Kristoffe, já jsem Mara." Potřesu nabízenou rukou a furt si ještě nemůžu zvyknout na obyčejný lidský kontakt. "To všechno zní, že zdejší večírky bývají sranda, to bude příjemná změna od posledních měsíců." Bez nějakých dalších slov a okounění se začnu přesouvat tam, kam Kristoff i s doprovodem směřují. Polštáře a hra!

"Já vlastně...nevím? Byla jsem sama, konečně jsem našla něco, kde spát a hle, najednou mě cosi popadlo, já se bouchla do hlavy a další, co vím, je že se probouzím v rakvi bez víka a všude se bojuje." Takhle to vlastně zní hrozně dobrodružně, možná si mohu gratulovat, že jsem to vše přežila?

"Co vy, jak jste se sem dostali vy? Stále mi to tu příjde takové...že se mi to jen zdá." Mluvit s lidmi je tak skvělé! Stejně jako pít alkohol!
Na brýle nepiji, na Netflix si ale připít musím. Na vlezloprdelství si opět nepiji, na takové věci jsem nikdy neměla mozek ani žaludek a na suchu zůstávám i při další větě. Je ale zajímavé sledovat, kdo vše pije. Kdo vše měl rodiny, o které přišel? Jup.
Při větě o uhození rukou piji a dokonce se i uchechtnu, to tehdy byla kvalitní párty a vztek - no, to třeba časem příjde. "Jak to tak vypadá, nebudu z toho až tak opitá."

S první otázkou na tělo přichází mladičká světlovláska. Kolik jí tak může být? Ach ta puberta! Nijak se za své zkušenosti nestydím a napiji se - a piji i při tvrzení bledého tmavovláska, které ve mě stud ale vzbudí. Časy byly těžké. Někdy to nešlo jinak. Někdy to bylo buď já nebo ostatní. Trochu tuším, že tady to všichni pochopí, stačí si vzpomenout na tu Divokou.

Není čas nahodit zase něco neškodného, obyčejného a zvídavého? Třeba takhle: "Nikdy jsem nepřečetla knížku, která by měla víc jak 500 stránek!" Tak se ukažte, knihomolové!

Na oslavu

Oscarově nabídce že by mě vyzvednul lehce přikývnu. Chtěla jsem tedy nejdřív říct že nemusí, ale takhle mám alespoň jistotu že nepřijdu pozdě...nebo moc brzy. Měla bych tak ale možnost si rozmyslet jestli půjdu, takhle když už přijde nemůžu mu pak přeci říct že nepůjdu ne? Takže jsem se tím tak trochu zavázala že půjdu.
Rozvrh tréninků také ocením lehkým pousmání a přikývnutím. Každý den odpoledne. Určitě na to budu pamatovat.

Nakonec jsem byla opravdu ráda že přišli a ještě než oba odejdou rychle jim poděkuji za návštěvu i rady které mi dali. Obavy mě sice neopustili, ale náladu mi to přeci zvedlo.

Nedá mi to a dál přemýšlím nad tím tréninkem. Musím přeci taky zkoušet jestli se mi znovu povede to co při mém útěku, tedy podívat se očima někoho dalšího. Protože to je co se tehdy muselo stát. Moc jsem se nad tím nezamýšlela, nějak jsem ještě neměla chvilku klidu.
Úzkostně si promnu spánky. Vůbec nevím co bych měla dělat dřív. Co je důležitější? Mám pocit že možnost vidět, i když teda jen na chvilku, je vážně důležitá...ale taky se chci co nejdřív umět bránit tomu ovládnutí.
Koho s tím mám ale požádat o pomoc? Jako první mě napadla Eddie nebo Lyla s Oscarem, kteří mi ochotně pomohly předtím. Ale taky je nechci pořád s něčím otravovat, a na druhou stranu žádat někoho dalšího mi přijde tady hloupé. Určitě bych o tom ale měla někomu říct.


I když jsem je vlastně ani neznala, bylo mi líto když jsem se dozvěděla že někdo umřel. Nikdo si to určitě nezasloužil. Ale jsem ráda že Mia byla v pořádku. Taky jsem se jí to taky pokusila nějak nenuceně říct. Snad se k tomu našla vhodná chvilka.
Nakonec byla ta oslava odložená, tak jsem na Oscara čekala marně. Psychicky už jsem byla připravená co mě nejspíš čeká a jak to posunuli jen to prohloubilo moje napětí.

12. listopadu

Určitě chci jít taky na odpolední trénink o kterém mluvil Oscar, jen mě nejdřív čeká další učení s Erszebet. Tentokrát to byl zeměpis. I ten jsem měla moc ráda. Jen mě mrzí že si musím mapy vybavovat z paměti, abych věděla o čem právě mluví. Tak se pokusím na mapu podívat s její pomocí. Začnu tak s tréninkem trochu dřív. Zpočátku to nejde vůbec (2,1), ale pak se mi přeci jen před očima objeví mapa Evropy (7). Jen né tak úplně mýma očima a jen na kratičkou chviličku. Je to sice maličká výhra ale i tak se rozzářím nadšením.

Potom už dojde na trénink jako takový. Jen začínají střílením a s tím já zrovna moc nepochodím. Navíc pistole jsou příliš hlučné takže tenhle vynechám a posbírám sílu a hlavně odvahu na ten další. Musím do toho dát všechno.

Na večer už Oscar tentokrát přijde. Zrovna ve chvíli když ho nečekám tak se rychle převleču. Vezmu si jen jiné tričko a jiné kalhoty. Myslím že by měli být černé a tričko světle růžové, ale jistá si tím úplně nejsem. Mlčky cupitám za ním abych do něj nevrazila.

Ze všech těch nových hlasů a pachů mi jde skoro hlava kolem, že nevím kam mám jít. Tak jen nervózně postavám u Oscara a jako obvykle se snažím nikomu nepřekážet. Pak se mi ale trochu uleví když u baru zaslechnu Miin hlas. Rychle se vrátím zpátky do bezpečí baru. Oscar si mezitím stejně začal povídat, a děsilo o čem začali.
"Taky jsi přišla" oslovím Miu s drobným, trochu nejistým úsměvem jen se chytím desky baru. Vím že ani jí se nechtělo, i když se mi tomu nechtělo věřit, tak se jí nechtělo možná ještě víc než mě. A to jsem si myslela že už ani nejde.
"Třeba... možná jsme mohly. Víš? Emm... Jít spolu" napadne mě zpětně. Teda napadlo mě to už předtím, jen jsem se jí nechtěla vnucovat. Taky jsem vlastně ani nemyslela že vůbec půjde protože jsem měla pocit že se jí chce ještě možná méně než mě. A to bych si myslela že už ani nejde. "Ale to nevadí, nevadí" ujistím jí rychle. Potom jí osloví opravdu zvláštně vonící kluk tak zase zmlknu.
Otočím se za hlasem Lyly. "Mu... můžeš mi dát prosím džus?" Špitnu svojí žádost. Na žádný alkohol si netroufnu. Nikdy jsem neměla a už teď mě z něj akorát tak štípe v nose.

Posun k party

Spoločenka



Informácia, že vyslaní na misiu sa môžu každú chvíľu vrátiť, ma prinúti pohnúť zadkom aj rukami a pomôcť ako Orenovi so zvyšnými pochutinami na oslavu, tak aj s čímkoľvek, do čoho by ma zapriahol niekto iný. Po Erzebeth však sem tam úkosom pozerám, čakajúc či sa ku mne nedostanú ďalšie správy.
Netrvá to dlho.

V momente oznámenia, že výprava je späť v pevnosti, sa ponáhľam do ošetrovne zistiť, kto sa vrátil. Či už sa mi podarí dostať dnu, alebo dostanem informácie z druhej ruky niekoho, kto stade vyjde, okamžite je mi vidno na tvári úľavu. Jamesa okamžite chytám okolo pásu a pritisnem jemne k sebe, ako ho zbadám chodiaceho a v poriadku po privítaní s Lylou. Nestihnem sa ale pýtať na priebeh misie alebo ako zvládol rolu veliteľa, pretože práce všade je zo sekundy na sekundu kopu, a to aj pre neho. Ak sa mi podarí zastihnúť v trme vrme príchodzích Blaga či Miu, nevyhnú sa ani oni minimálne opatrného stisnutia rúk, ramena, malého úsmevu.
Pribudla ďalšia kopa neznámych tvári, niektoré ubudli, ale tí na ktorých som myslela všetci prežili. Na chvíľu ma znervózni, že Loki je v bezvedomí, ale...po takej dobe a toľkých útokoch boli naši liečitelia veľmi dobrí. Žil, a bol tu. Bude dobre.
Hoci si to v duchu hovorím, aj tak sa snažím večer, po tom čo sa mi podarí dokončiť aj svoje povinnosti v stajni, dostať k nemu dnu aspoň na päť minút. Vedela som že nepomôžem, ale chcela som iba...vidieť, že vyzerá byť v poriadku. Nie som jediná, a ak to stihnem, stisnem Orenovi ruku pred tým, ako sa dostane k Richardovej posteli - či už vonku pred ošetrovňou, alebo dnu, podľa toho či mi bolo nakoniec dané povolenie. Orenovi...asi na Richardovi naozaj, naozaj záležalo, aj cez tie nezrovnalosti ktoré sa zdalo, že občas majú.
Na pohreb nejdem. Nepoznala som ich, ani Hanku s ktorou som pracovala v kuchyni, nijak dobre, a pripomínať si že hocikto môže každý deň zomrieť som nepotrebovala. Myslela som na to stále.

*********

Nasledujúci deň preletí rýchlo. Pri povinnostiach a tréningu sa pokúšam dozvedieť, čo sa dialo na misii, dozvedám sa viac o zdivočenej, čo spôsobila toľko problémov. Už tradične nevenujem novým prírastkom viac pozornosti ako slušné predstavenie sa, keď je treba, prípadnú pomoc alebo odpovede na otázky ktoré by mali k pevnosti, povinnostiam či tréningu, aj keď pri pohľade na jedného z nich, hladkajúceho kone, vyzerám o kúsok vľúdnejšie. Tak, ako som nemohla povedať Chloe "nie" keď chcela pomáhať pri koňoch. Kto ich mal rád vyzeral hneď...prijateľnejšie. K malému vtákovi, čo ho sprevádzal, sa dokonca skloním a ak mi to dovolí, pohladkám ho ukazovákom.

Pri jedle večer stihnem zaregistrovať príchod Augusteho číslo dva, hlavne pre dva dôvody - neprepočuteľnú Chloe a toho, ako vo mne v prvej chvíli hekne keď ho zbadám v obave, že sa vrátil niekto iný. Ako som si nemohla vtedy, keď prišiel prvý krát, všimnúť že sa podobá na Liliana aj napriek inej farbe vlasov, bolo za mojim chápaním.
Aspoň nenechal svoju sestru dlho samú.
Je oznámená ďalšia smrť.
Nikdy to nekončilo.

Po večeri sa stavím v kuchyni, pred tým ako by sa všetko občerstvenie stihlo odniesť do spoločenky. Na tácku povyberám z každého trochu, aranžujúc zvyšok tak, aby tam neboli viditeľné, neestetické medzery. Následne to zakrývam a dávam do chladničky so žiadosťou, aby mi to tam nechali kým neobriadim stajne a nevrátim sa. Vynechám iba tortu, ktorú, samozrejme, nechcem načínať alebo krájať.
Po večernom čistení stajní a koní a kŕmení sa dám dokopy aj ja sama. Sľúbila som predsa Orenovi, že prídem na oslavu za ním - platilo to snáď, aj keď sa presunula o deň a ja som cez povinnosti zľahka meškala.
Sprcha, vysušenie rozpustených vlasov, na krk zavesiť všetky moje náhrdelníky, ktoré som dostala do daru od Triskelionských. Na seba natiahnem jeden z pohodlných, väčších svetrov, ktoré som si v poslednej dobe obľúbila, a zastrčím ho do vysokého pása sukne z hrejivej látky.
Po odchode z izby ale nemieria moje prvé kroky do spoločenky. Potrebovala som ešte chvíľu.

Zastavím sa v kuchyni, aby som vybrala z chladničky krytú tácku. Opatrne ju nesiem až pred dvere spoločenky, kde ju vybalansujem na jednej ruke, aby som zaklopkala potichu hánkami druhej o dvere a potom pootvorila dvere. Nakuknem dnu, čakajúc či ma Agnieszka alebo Yeva registrujú, pripravená s otázkou či je Loki hore. Podľa odpovede ďalej zisťujem, či mu môžem zaniesť alebo nechať niečo pod zub, ak vôbec môže jesť. Prípadne, ak by to bola márna snaha a jedlo je zamietnuté, poviem aspoň že ho nechám odložené v chladničke v kuchyni do druhého dňa, keď by sa pacientovi polepšilo.

Či už sa vraciam späť do kuchyne s táckou v ruke, alebo ju nechávam na ošetrovni, nakoniec predsa len vkĺznem potichu do spoločenskej miestnosti. Vidím, že už stíha prebiehať nejaká hra, a tak nájdem očami Orena a vyberiem sa oblúkom k nemu na vankúše. Po ceste sa Jamesovi, Erdenovi, Razvanovi, Mii, a Blagdenovi ujde privítanie v podobe ľahkých dotykov na paži, chrbte, vlasoch - kde sa mi dá dočiahnuť bez toho, aby som ich príliš rušila. Nik, sediaci pri Orenovi, si vyslúži malú pusu na líce, tak isto ako samotný Oren, tesne za ktorého si pritiahnem vankúš. Nohy natiahnem vedľa seba. Bradu si položím na jeho rameno, v tichosti, aby som nerušila čokoľvek, čo práve prebiehalo.

Pole neprobádané

Holtgast, společenská místnost

Volba mezi Řádem a Bratrstvem byla asi tak férová, jako vybrat si mezi anexí celé země Ruskem a obětováním Abcházie. Jedno bylo hrozné, ale to druhé ještě daleko horší, a pokud jsem si měl vybrat mezi bandou sadistických čoklů a náboženstvím vymletých fanatiků, Řád byl jasná cesta.
Jistě, nejspíš byla ještě další možnost, pokusit se ve světě současného stavu přežít na vlastní pěst. Viděl jsem však, jak dopadli ti, kteří se o to pokusili - Bratrstvo je pomasakrovalo jako zběhy, a Řád nehnul ani prstem, protože jejich nebyli.
V jednotě je vždycky síla.
Třeba na to mohl myslet někdo dřív, než úkladná vražda rozdělila nejsilnější společnost na střepy.

Zajetí... předložilo nečekanou čtvrtou možnost. Triskelion... Trojice spirál. Život. Smrt. Koloběh. Příběh všeho, co plyne, nikdy nekončí a nezačíná. Zajímavá... volba.
Opravdová volba, myslím.
Buď mohu vykročit do dalšího života jako svobodný Triskelioňan, nebo zkysnout v díře jako vězněný Řádový ex-Bratr, jak mi černovlasý vůdce elokventně vyložil.
Nu... o tom nebylo moc co k debatě. Sice jsem se narodil v post-sovětské zemi a studoval v New Jersey, ale příležitost si trochu polepšit jsem odmítnout nemínil, i když to zahrnovalo důkladné prolezení každého záhybu mého mozku zmíněným černým vůdcem.
Škoda, že ho zajímal jen mozek.

A tak... jsem tady. Proveden bílým vůdcem... jako bych se ocitl na šachovnici. Černý král, bílý král, neústupná černá královna, žalem zdrcená bílá královna, vstřícný bílý střelec... nabral jsem si krabici plnou věcí, chvíli mi trvalo vůbec přivést myšlenky na to, co budu potřebovat. Všechno bylo nové. Zvláštní.
Nebyl jsem zvyklý na pohodlí, vítal ho však žíznivě. Horkou vodu... vůni čistého těla, čistých vlasů, parfému, který nemá nic společného s potem ani zašlou látkou.
Položil jsem se do vjemů, naplno každý detail věnovaný mi ostrými smysly prožívám, nechávám protékat skrz. Maličko... si vypomohu i halucinogeny.
Náhle se šokovaně nadechnu.
Tenhle stav... mi pomáhá lépe spatřit toky energií, a tady... se vzduch bezmála třpytí. Ochrany místa... o kterých hovořil bílý? Fascinovaně vztáhnu prsty a prohrábnu jiskřící vzduch, celé moje bytí se chvěje.
Je to jako dráždivé pohlazení klouzající po těle, a zároveň studený nespatřený pohled v zádech. Toužebné trnutí ve slabinách a ledová kostka tažená přes hrbolky páteře naráz.
Chci víc... pokusím se ukrást si kousek té energie pro sebe (7), skrýt si ji v hrudi, souznít s ní, nadechnu se zhluboka.

Ah... oslava. Bylo by... zdvořilé se dostavit. A zajímavé poznat ostatní. Chviličku mi trvá zapracovat na dárku. Pak... ano.
Možná by to chtělo se obléct, ano. Soustředit se na praktické věci, jakkoliv to jde ztěžka. Bílou košili, tmavě modré džíny... rozepnutým límečkem vykukuje několikero stříbrných řetízků, jeden s křížkem.
S vlasy nic nenadělám, i učesané si žijí vlastním životem.

Najít ostatní není problém, hudba mě naprosto jistě vede ke společnosti, která přetéká energií a životem. Najít oslavence není problém, povšimnout si, komu přejí a koho obdarovávají... vykročím tedy za ním.
"Zdravím tě," kývnu na něj s úsměvem, angličtina nese slabý melodický slovanský přízvuk. "Přeji ti k výročí narození všeho nejlepšího, zejména spokojenosti," natáhnu k němu ruku s řetízkem s drobnou ampulkou odkaz.
"Destilované halucinogeny. Použití je stejné jako s olejovými parfémy - potřeš pulzní body, a zatímco se teplem tvého těla látka uvolňuje, ty a případně tvoje těsná společnost si užíváte výlet do příjemných krajů," pousměji se. Jak s darem obdarovaný naloží, je už jeho věc.

Sám zamířím k baru, kde mladík a děvče starají se o žízeň či touhu po zapomnění, oba krásní jako mládí samo. "Absinth, dvojnásobná porce cukru, prosím," pousměju se směrem k nim s prosbou o něco, co už jsem hodnou dobu neměl, a podle všerůzných nápojů vyskytujících se kolem se mi zdá, že by tady byla šance zelenou vílu opět ochutnat.
Vzduch se stále třpytí... teď ale není příliš prostoru se tomu lákavému volání ryzí energie poddávat.
Okolní jsou neméně pozoruhodní... ruch rozhovorů kolem není zahlcující. Je jako jezero, lákající k ponoření, slibující za trochu pozornosti odměnit se čistou esencí stvoření, kteří se mnou tenhle prostor nyní sdílejí.
A já se nořím.
Barevná paleta osobností, názorů a povah... některé sympatické, některé méně, každá do posledního však zajímavá. Usadím se do kruhu vedle krátko-bělovláska, a usměju se na něj trochu zasněně.

"Já jsem Igor," prohodím k němu i k okolním. "Co hrajete...?" zeptám se, brzo mi je však jasné, co to může být. Na výrok děvčete se nenapiju, nicméně zkusím přidat svůj.

"Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít."

OMG!

Holtgast, společenská místnost

Tak jako... jo, to, že nám dala na prdel skupinka daleko menší, byla fakt hrozná ostuda. Ale na druhou stranu... všechno špatné je pro něco dobré.
Vracím se zpátky k ostatním! Chyběli mi, zejména Ríša a Verča a Drag! Aji ten blbeček Lilian, který je najednou velký boss... maloučkého sanktíčka v bažině, to se moc nevytáhl.
Jen Mikkel mi nechyběl, pinďa jeden.

Pevnost je pro mě docela novinka. Oddělila jsem se od ostatních ještě na cestě, chtěl jsem najít tátu... tedy, Becketta, a tak do nového bydla vstupuju docela vykuleně. Už v té pevnosti v Mongolsku, co Triskelionským srovnal Heigen jako bábovičku se zemí jsem se podivovala, o kolik lépe si žijou, a tady je to deluxe taky, fakt že jo.
A spousta nových lidí k poznání!
V první řadě, moje nová spolubydlící je COOL. A jako mega moc. Vypadá přesně tak, jak bych se já chtěla napsat do fanfikce, aby mi k nohám padali Snape, Aragorn nebo Mal... oooh. Ale fanfikce mě braly, když mi bylo dvanáct, to jsem ještě byla malá holka.

U představení a pozdravu zůstane možná pro ni, já pusu prakticky nezavřu, zajímá mě, odkud Aurora - kurňa, i jméno má cool! - je, co ji baví, a ticho mě popravdě neodrazuje.
Naneštěstí se musím připravit na oslavu, kterou nemůžu zmeškat. Vydrbat se důkladně, i vlasy, oholit, navonět... na sebe hodím krátký pohodlný černý overall, který nic moc z mých nohou ani dekoltu neskrývá, se zlatými knoflíčky odkaz.
Na krku zlatý křížek na řetízku, vlasy svázané do dvou nízko sepnutých culíků po stranách, výrazně černé nalíčené oči, jdu bosky.
No tak jako na prdel si ze mě asi nesednou, jako z Aurory, ale zas tak k zahození děvucha nejsem! No ni?

"AHHHOOOOOOOOJ!!!" sejmu objetím Ríšu, mého bestie kámoše nej ever. "Jak se-Čkej, ještě půjdu popřát Emilovi," uvědomím si, že ignorovat oslavence by bylo jako docela blbý.

"Všechno nej nej," dostane Emil pořádnou pusu, před chvilou jsme dorazili a na lepší dárek nebylo moc času. "Vodku s džusem prosím," řeknu si u baru, zamávám přitom na Draga a Miu. Verča tu není, ale to jsem věděla, že je v Anglii a neuvidíme se. Škoda.
Dort si dám moc ráda, s dílkem se vracím zpátky za Ríšou.

"Povídej, přeháněj, jak ses měl, cos dělal, jak ti je? Já jsem se měla docela dobře, našla jsem tá-Becketta, a on mě akceptoval za dceru, dokonce před ostatníma z Řádu, no věřil bys tomu? Ale jinak si mě moc nevšímal a kamarádů jsem tam taky moc neměla, někteří za mnou lezli kvůli tomu, čí jsem dcera, a někteří mě kvůli tomu fakt nemuseli a někteří kreténi mi i dělali naschvály a vůbec to nebylo tak fajn jako s váma na cestě. No a pak mě tát-Beckett zamluvil chlapovi, co se mi moc nelíbil, ale naštěstí nás vaši zajali dřív, než se semlelo to nejhorší, a to mi nebudeš věřit, ale já jsem v tu chvíli i ráda viděla Liliana!
A za spolubydlící mám Auroru, znáš ji? Je hrozně cool!!" vybalím skoro na jeden nádech, teprve pak postřehnu, že Ríša s někým seděl.
"Ahoooj, já jsem Lotti," podám bělovláskovi ruku, jako by se nechumelilo.

A jo, hra! Doženu pití, i když to moc valný není, a sama dodám svoje 'never':
"Nikdy jsem neměla sex," zachichotám se.

Za barem

Holtgast, společenská místnost

"To víš, pro tebe všechno," uculím se na Emila, potěšená chválou.

Tvůj bratr ti něco provedl?
"Neee-ee? Je to můj bratr, nechápu otázku?" naoko zmateně se zaculím na Ludwigovo šeptnutí.
Pevné nervy... "Ty jsi zabiják," rozesměju se.
Vypadá to jak zvratky jednorožce.
"SAKRA! To by byl daleko lepší název... a nech si urážky od cesty, Ríšulíne," vypláznu na něj jazyk. "Moje míchací barmanské dovednosti jsou mimo otázku! Všechno jsem odkoukala od Marisol, ale kdyby mě jí někdo práskl, všecinko zapřu!"

"Něco jako dědictví vikingů, jo?" uculím se na Rúnino vysvětlení a přišupnu jednu medovinku jí a jednu našemu oslavenci.
"Takže ty jsi taky viking, akorát... od Černého moře," vzpomenout si na Anniny lekce mi trvá ostudně dlouho. "Nebo možná jen čestný Islanďan," mrknu na něj pobaveně.

"A další! No, tím se to jen potvrzuje," uculím se maličko hloupě na Kristoffa, zatímco mu přisunuju jeho sklenku. Sorry, no... když on je to tak pěkný chlap.
"100% Emčo, jsem s tebou!" zasměju se, když si i oslavenec přeje svalnatý norský striptýz, a cítím, jak mě přitom pálí tváře.

"Mio! Ahoooj," překvapí mě, že si moje ex-spolubydlící našla taky cestu do společenky. "Ráda tě tu vidím," usměju se, jako jo, nebudu popírat, že mě hodnou chvíli srala přehlížením, ale na druhou stranu, je to Mia. Asi už jsem si zvykla. "Ne že s tím zdrhneš někam do kanálu tesknit nad krušným světem," popíchnu ji přátelsky, když k ní posunu sklenku s pivem.

Aurora si žádá sklenku skotské, tam není nad čím váhat. "Prosím," posunu k ní její objednávku, než se uhrančivá tmavovláska posune k Oscarovi. Nastražím ouška... hmh, cože se to vlastně včera událo po tréninku? Že já prošvihla něco zajímavého?
Sakra.

"Nebooooooj... pokud něco přijde, bude to rychlý," popichuju bratříčka, před kterým Barevná Smrt (TM!) skoro přímo roste.
"Vidíš, přežils! A dokonce ti to snad i vyléčilo tu rýmu, měla bych si to patentovat na ošetřovně," uculím se zeširoka.

"Dort! Super," nadchnu se, protože Emil je mužem činu a narozdíl od předchozích oslav nenechává naše mistrovské dílo osychat někde v rohu a jde ho nakuchat rovnou. Vezmu rovnou dva dílky, a jeden z talířků posunu po baru k Ludovi.
"Dobrou chuť, kolego!" zahlásím, a sama si nacpu sousto do pusy, že skoro panty nedovřu. Oooooooohhh... Nik, Oren a Val se překonali.
"Lepší než sex, teda aspoň myslím," uculím se pak, čokoládový obláček s tunou jahod a malin a krémem je tak akorát sladký.

Schyluje se ke hře, sama si naliju sklenku skotské už k přípitku, takže s prvními výroky jen dál pracuju na snižování hladinky. Teda spíš nesnižuju, upiju jen na na ránu. A Netflix.
Pamatuju na doma, měli jsme zaplacené veškeré možné kanály, a já tolikrát uprosila Jamieho, ať se se mnou dívá na animáky... s odstupem si uvědomuju, jak ho musely některé věci nudit. Ups.

Zdrženlivě

Holtgast, společenská místnost

Skoro se mi chce namítnout, že to není žádné stáří... a pak si uvědomím, že nejstarší z nás, co jsme naživu (o kom vím), mají tak šestadvacet, sedmadvacet... dospělost nejspíš bude třeba předefinovat.
Jemu musí být tak 30, ne? Ty vousy! Vypadá v nich hrozně staře...
Na moment se málem neovládnu vyprsknout smíchy, naštěstí se mi to však povede a po prapodivné grimase se vracím k vážné tváři.
"Vypadáš dobře," odpovím radši klidně a jednoduše, nebudu riskovat, že se zamotám do vlastních slov. To stejně Emil sám ví, není slepý.

Fry. To je zkratka čeho? na moment zabádám, nicméně uvyklý zdvořilostem nabízenou ruku přijmu a stisknu.
"Chevalier Matisse," odpovím formálně. "Kdy jste sem dorazili vy?" dodám pak, protože jsem sám nečekal, že se za dva dny opět tolik změní osazenstvo základny.

"Přidáme se?" zeptám se pak vážně Frye, upíjeje svého jablečného džusu, zatímco Chloé nadšeně vyzvídá, co by Emilovi udělalo radost.

Seznamování

Holtgast, společenská místnost

"Díky," usměju se na oslavence, který mi odpustí dárek - či spíš jeho absenci.
"Jsem rád, že jste nás vzali mezi sebe. Žít takovou dobu o samotě s bráchy a Joyem nebylo špatné, ale ani nic, k čemu bych se rád vracel... ponorka je zlo," zasměju se pak.

Brzy ta, kterou jsem vyhlížel, přichází, a s půvabným úsměvem zakopává. Na moment vztáhnu ruku a nadechnu se, jako bych chtěl něco říct, ale to už děvče sviští dál k baru, pohled pro teď zabodnutý do země.

"Omluvte mě, prosím," kývnu na bratra, oslavence a sourozence, vyzvednu si Kirschwine, za které dostane Ludwig palec hore, je to hotový kouzelník, a zamířím za tmavovláskou postávající stranou baru.
"Ahoj... my se neměli příležitost nějak... oficiálně představit, ne? Já jsem Siegfried," natáhnu k ní ruku. "Díky za pomoc, tam v Aurichu... co zranění? Už je to lepší?" zaváhám.

Sexy slon v porcelánu

Holtgast, společenská místnost

"Rozkaz," pousměju se k Emilovi, když si přeje taneček. To je to nejmenší... čekám, že na nějakou potměšilou úkolovou hru stejně beztak později dojde tak jako tak.
Na Jamieho otázku jen zavrtím obočím s maloučko poťouchlým úsměvem.

"I lodě potřebují pokřtít, nevidím důvod, proč ne lišky," odvětím Ryšce pobaveně a ani trochu provinile, když zrzečky pustím. "Ale neboj se - sluší ti to i s flekem, a já tě mám rád i nešikovnou," poplácám ji po rameni s širokým úsměvem.

"Copak to máš? Medovinku? Tak já si dám taky," objednám si u baru, i když jsem měl původně v úmyslu pivo. Dát si, co srká druhá zrzka odvážně, po pěti minutách je pro mě po oslavě.
Upiju, to sedlo... zpozoruju přitom děvče, které mise sebrala včera, kterak se na cosi ptá a nikdo jí moc neodpovídá.

"Různé, většinou chlastací nebo líbací, flaška je tu ve velké oblibě," odpovím směrem k ní s úsměvem.
"Ahoj, já jsem Kristoff," natáhnu k ní ruku přátelsky, i když tedy hlavně z toho důvodu, že mi naprosto vypadlo její jméno z hlavy, a znovu se představit mi přijde méně blbé než se jí znova ptát.
"Tu a tam. Většinou se slaví něčí narozeniny... Co ty? Jak ses vlastně v Aurichu setkala s ostatními?"

Emil promlouvá k přípitku a jde krájet dort, dílku samozřejmě neodolám.
Když se rozhlédnu, že většina se přesouvá k polštářovému kruhu blíž ke krbu, usměju se na svou společnost: "Přesuneme se taky?"

Na brýle bohužel musím připít, měl bych je nosit... odmala to byl ovšem moc, nějaká pitomá křehká věc na obličeji, kdybych měl spočítat, kolikrát mě máma peskovala za rozbité brýle... eh. Netflix taky, tu a tam jsem na něm něco našel. Na sestru piju taky, kdoví, kde je jí konec... na učitele naštěstí ne.
A srknutí patří i na boj, ačkoliv mi opět nepříjemně připomene včerejšek.
"Nikdy jsem neměl upřímný vztek na nikoho ze zdejších," rozhodnu se přidat k výrokům s tím, co mě napadlo jako první, a sám si musím připít.

Drze

Holtgast, společenská místnost

Ruka šmátralka si najde moje pozadí v pohříchu obtažených džínách, a já do polibku pobaveně zavrním.
"Pokud se ho dožiju, tak proč ne," blýsknu úsměvem po oslavenci.

Flirtování s Emilem však třeba učinit za dost, vím, že jsem absolutně neodolatelný, ale dneska bych radši trochu rozšířil řadu zářezů, spíš než se vracel do stejné řeky.
"Perrrfektní," protáhnu spokojeně, když blonďáček stvoří Cuba Libre s profi přehledem.
"Tys byl barmanem před Výbojem?" ujistím se po přípitku, přeměřím si ho zaujatě. Všechno to šejkování a pohyby byly příliš sebejisté a zažité na to, aby tomu tak nebylo.
"Upřímnou soustrast... jako profi tatér soucítím, vím, jaké to je, když jsou moje pracně nabyté skilly po apokalypse převážně k hovnu," usměju se nakřivo se špetičkou účasti směrem sexy barmana.
"Já jsem Razvan, kdyby něco," podám mu ruku na seznámení.

Můj nápad ke hře byl přijat, schválen a rozjet dřív, než se vzpamatuju, nad tím však nehodlám fňukat ani náhodou. Netflix je zásahem do černého, ségru nemám, učitelů jsem moc nepoznal a brýle jsem nenosil, takže jedno usrknutí všehovšudy.
Vlastně dvě, ale tak uvést něco z boje je tady tak trošenku rána podpás, plantážníku.

Drze zasednu k Lei z druhé strany od Kristoffa, nakloním se k ní a ťuknu svou sklenkou o její. "Na zdraví, má ohnivlasá zachráněná. Jak se ti dnes daří?"