Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Oslava Společenská místnost Emil zdá se být mým darem potěšen, za což jsem upřímně rád. Po pevném objetí se na něj ještě usměji a poté pustím dalšího blahopřejícího, který je na řadě. Minerálku mi nakonec podává jeden z nováčků. „Děkuji.“ Řeknu mile a vzdálím se kousek od baru, aby bylo místo pro ty, co ještě nedostali pití. „Ah—ooj“ vydechnu, když se ocitnu v Richardovo pevném obětí a ještě ve vzduchu, následně mi přistane i pusa na tvář. Roztáhnu koutky do širokého úsměvu, když mě položí na zem. „Tak už jsi zcela v pořádku? Jak se cítíš?“ Ptá se, jak jsme se měli v pevnosti. „Nic extra, měli jsme včera soubojový trénink, vyhrála Lakshmi, poté se nás ještě pár domluvilo na prodloužení..“ Shrnul jsem tak nějak informace, které by ho mohli zajímat. Poté ke mně přistoupila Aurora. Překvapeně jsem se na ní podíval, než začala mluvit. „Jo, jasně.. jsem v pořádku. Drag mi hned na místě pomohl..“ Odpovím jí. Dále pokračuje trochu krkolomně a mě chvíli trvá, než mi dojde, že to vlastně měla být omluva. „Já se nezlobím, moc mi ten souboj nevyšel a tys byla prostě lepší.. nic se neděje..“ Pousměji se. Pokud bude chtít, podám jí ruku, abych tak nějak utvrdil, že jsme v pohodě. Poté Emča pronáší přípitek a já tedy pozvednu alespoň ruku s minerálkou a napiji se. Kolem se začne plánovat hra. Zachytím pohled Richarda, než se odhodlá zamířit do kruhu s polštáři. Chvíli váhám, poté však vykročím tím směrem také. Pokud nebude mít Ríša problém, posadím se vedle něj. James začíná s nošením brýlí, nikdy jsem je neměl, takže nepiju. Pokračuje Erden se sledováním Netflixu, to už se mě bohužel týká také, takže se se napiji. Richardovo otázka se týká podlejzání učitelům. Na škole jsem to nepotřeboval, učil jsem se dobře a kdybych tady podlézal někomu, kdo vede trénink, asi bych dopadl lépe, než včera, takže nepiji. „Nikdy jsem neměl sestru..“ pokračuji v kolečku. | ||
| |||
 | Mati je doma! Pevnost Holtgast, 11. listopadu Přemýšlivě jsem naklonila hlavu k rameni. Jasně, že chápu, že boj bude jiný. Ten zmatek u Bledé… Děs. Vůbec jsem netušila, co dělat. Trochu jsem se otřásla při té vzpomínce. Připadala jsem si tak bezbranná, neschopná. Malá. “Díky,” pousmála jsem se a po chvilce k Danovi vzhlédla. “Ne, fakt. Já vím, že jsem prcek, ale vážně jsem ráda, když mi někdo řekne věci na rovinu. Matiho mám ráda, ale v tomhle je trochu…,” protočila jsem oči. Pořád se mnou zachází jak s malou holčičkou! Samozřejmě jsem to někdy měla ráda, ale někdy mě to pořádně štvalo. “Už se ho nemůžu dočkat,” zasnila jsem se nad možností brzkého návratu bratříčka. Narážka na spojení nálady a schopností mě opět donutila vzpomínat. A nemusela jsem ani jít tak daleko. “Už ten první večer tady. Někdo něco ve společence zapálil,” a bylo to víc, než svíčka… Trochu nešťastně jsem sklopila pohled. Jak se to týkalo ohně, byla jsem… Úplně mimo. Stačilo mi málo. Oheň v krbu byl víceméně pod kontrolou, ale oheň, který se díky schopnostem objevoval, kde se mu zachtělo. Brrr… Chvíle s Danem plynula rychleji, než bych si byla schopná uvědomit. Čas večeře možná přišel dřív, netušila jsem, ale byl tu a já byla ráda. Už jsem měla docela hlad. Navíc se vrátili z mise! Doufám, že jsou v pořádku! “Půjdeš taky?” zeptala jsem se Dana a pokud souhlasil, byla jsem ráda za doprovod do jídelny. Jídlu jsem se příliš nevěnovala, měla jsem co dělat, abych okoukla všechny, co se objevili. Někteří zůstali na ošetřovně. Ale jsou živí. Někteří byli noví. Nějaká Asiatka, tři blonďáci a brunetka s brunetem. Ale hlavně taky vlčák a kavka, ti si nakonec vysloužili mou nejdelší pozornost. Všichni ale nepřežili. Félixe jsem téměř neznala, ale Hanka mi v paměti uvízla. To úžasné zářivé děvče z jeskyní! Zajíkla jsem se, když jsem se dozvěděla o její smrti. Byla tak silná… Jak to, že ona? Chuť mě přešla. Po večeři bylo rozloučení s mrtvými. Chtěla jsem jít, ale nechtěla jsem být na to sama. Tedy jasně, že tam nebudu sama, ale chci… Chci být s někým. Naštěstí Lara neměla nic proti, abychom šly spolu. Celou dobu jsem se nepustila její ruky a nakonec jsem se neubránila ani slzám a popotahování. Musela jsem myslet na Hanku. 12. listopadu V noci jsem příliš dobře nespala. I když jsem nevěděla, jak přesně Hanka umřela, zdálo se mi o tom. A bylo to dost děsivé. Nevyspalá jsem dorazila na hodinu s Erszebet a snažila se, abych neusnula, i když téma bylo zajímavé. Čas na práci jsem také spíš prodřímala a párkrát se i píchla do prstu o jehlu. I proto jsem místo oběda raději zvolila postel. Vzbudila jsem se akorát na trénink a cítila se trochu omámeně, ale rozhodně víc při silách. Střelba s vážným Erdenem mě bavila, schopnosti s Blagdenem ještě víc. Snažila jsem se ze všech sil a velmi nápadně se vyhýbala všem, co ovládali oheň. Na večeři jsem se opět připloužila, ale když se znovu otevřeli dveře do jídelny a já v nich uviděla brášku, vypískal jsem plná života. “Mati, Mati, ty jsi tady!” spustila jsem opět ve svém rodném jazykce a skočila bráškovi do náruče, abych mu vlepila pusu. S ním přišli ještě další, ale to mi momentálně bylo jedno. Hned jsem Matiho táhla ke svému místu a nenechala ho vydechnout. “Jak se cítíš? Jaké to bylo? Jsi spokojený? Získal jsi, co si chtěl?” sypala jsem otázky jednu za druhou. Ale stejně tak jsem horlivě hltala jeho odpovědi. “Gryf? Super!” vyvalila jsem kukadla. “Práce s kovem? To chci vidět!” Na čtení myšlenek jsem jen zakroutila očima. "Já? Dobrý,” uhnula jsem trochu pohledem. Nechtěla jsem mu vyprávět, že se mi stýskalo jako malému škvrněti. Mati konečně dostal prostor jíst a já si mohla prohlédnout další nové příchozí. Dívka, která nemohla být o moc starší než já, neznámý mladík a Agnieszka, která vypadala hrozně. Drkla jsem do Matiho a šeptem se zeptala: “Co se stalo?” Pokud jsem nedostala odpověď z něj, jistě jsem se jí během večeře dopátrala. A bylo mi hrozně stejně jako včera. Pod stolem jsem zuřivě stiskla Matiho dlaň. Kdybych o něj přišla… Ach, bože, ne, to by byla hrůza. Už mám jen jeho! Agnieszce musí být strašně! Protože mě chuť k jídlu opět přešla, vytratila jsem se na chvíli do svého pokoje. Od Jamese jsem vyzískala na začátku pár plyšáků, a tak jsem nyní popadla jednoho z nich, heboučkého medvídka koalu, a přišla zpátky do jídelny. Tiše jsem se přiblížila k Agnieszce a vtiskla jí plyšáka rovnou do náruče. “Moc… Moc mě to mrzí,” zašeptala jsem a rychle zase odběhla. Netušila jsem, co jí říkat dál, zda jí objímat. Celý večer dostal hořkosladkou příchuť. Byla jsem nadšená z brášky a bylo mě nesmírně líto Agnes. I tak jsem si to ale chtěla užít. Je to sobecké? Marně jsem si s tím lámala hlavu. Mati souhlasil, že mě na párty na chvíli vezme. Na jeden džus. “Jahodový, prosím,” zazubila jsem se na obsluhu, než jsme zamířili popřát Emilovi. Já nemám dárek! Začala jsem trochu panikařit a Matiho ruku, kterou jsem odmítala pustit, jsem stiskla trochu víc. “Všechno nejlepší, Emile,” usmála jsem se nervózně na oslavence. Jemu musí být tak 30, ne? Ty vousy! Vypadá v nich hrozně staře… Tak intenzivně jsem přemýšlela nad tím, na co se bráška ptal, až mi došlo, co Mati teď umí. “Ou,” tiše jsem vyjekla a koutkem oka zkontrolovala jeho výraz tváře. Emil však překvapil. “Dvacettři?” překvapeně jsem vykulila oči. Rozhodně jsem čekala víc. Vždyť to není tolik od bráchy… Emil přijal další gratulace a já přešlapovala neklidně na místě, ať už s džusem nebo bez. Když došlo na proslov, připila jsem. U krájení dortu jsem nečekala na bráškovo svolení, pustila jeho dlaň a přiblížila jsem se opět k Emilovi. Ne tak ani za dortem, spíš abych vyřešila svůj problém. “Já… Nic nemám,” zahanbeně jsem přiznala ihned, “jako dárek… Ale když si něco budeš přát, tak to budeš mít. Ehm, na chvíli…,” trhla jsem rameny a pousmála se. ”Chtěl bys něco?” horlivě jsem se zajímala a nějak se neobtěžovala tím, že bych mohla narušovat jeho přerozdělování dortu ostatním. | ||
| |||
 | Kdo uhádne psychickou chorobu Děsivá prdel světa Čekal jsem. ⥦❖⥨ Otevřu oči a… jsem na ošetřovně. Vidím Draga a Yev. A Emila a Lokiho. ⥦❖⥨ ”Všechno nejlepší, Mildo. Zabírám si koupelnu.” řeknu stylem ‘jdi skočit z okna, čuráku’ a zapadnu do koupelny. Cítím se, jako bych byl odpadkový koš dva týdny po pesachu. ⥦❖⥨ ”Ležet můžeme v hrobě.” Odvětvím Blagovi bez toho, abych se vůbec podíval od talíře. ⥦❖⥨ ”Co to je za tekutej jed? Vypadá to jak zvratky jednorožce, Lyluše.” Okomentuju ten její alchymistický výtvor. Obejmu Oscara a zvednu ho… a vlepím mu rovnou pusu na tvář. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Koktejly, dorty a hra! Lyla s novým barmanem mají plné ruce práce, lidé se sem trousí skoro v davech a každý má své přání. Oba jsou ale dost šikovní a tak přede mnou v dosti krátký čas přistane sada dvou paraplíček, brčko a opičky. Škoda. Teď už se tomu jen tak nevyhnu. "Kde jste se naučili tak dobře fungovat za barem?" Snažím se ještě odvést pozornost od svého drinku otázkou, na kterou mě skutečně zajímá odpověď. Jasný, Ludwa nebo jak se blonďák jmenuje, mohl pracovat v baru, ale kde se to naučila ségra? Vždyť ještě nedávno byla malé prtě a zas takový vliv jsem na ní neměl! "Když vyprošťovák na tuhle smrt bude potřeba možná už tak za pět minut..." Lyla mě hecuje a já s nedůvěrou zírám do své děsivé skleničky. "Asi začínám být starý, bojím se alkoholu." Povzdechnu si, nemá cenu ale ztrácet čas a okounět. Tak tedy do toho...nebo ne? Hra! Ano! A přípitek! S nápadem na hru přichází Blag, Raz navrhuje Never have I a Emil má rozhodnout. Jsem vlastně dost rád, že s tím přišel i někdo jiný než já, poslední dobou jsem měl spíš pocit, že ostatní do toho tlačím silou a nikoho ty hry moc nezajímají. Teď to ale vypadá, že zájem je - a nejen o hru, ale celkově i o párty! "Hey, jak to děláš? Mě by hned poslaly do háje!" Na oko se na Kristoffa zamračím a prstem naznačuji, o čem mluvím. Dvě zrzky pod tou horou svalů - jo, právě jsem si odpověděl. Emil si žádá pozornost s přípitkem a nezbývá nic jiného než se k němu připojit. Barevná smrt čeká. Hurá. "Tak tedy na zdraví a silný žaludek!" Čím déle nad tím budu přemýšlet, tím to bude horší, proto se snažím do sebe tu sklenici nalít najednou. Vím, že to nebude dobré, vím, že mě to zabije a - počkat, to není zas až takové peklo. "Okey, už jsem pil asi horší. Docela se to dá." Ve sklence toho ještě tak třičtvrtě zbývá, teď si jsem ale jist, že to zvládnu upít i brčkem. Jen co se rozproudí zábava. Jasný, nějací si rovnou našli skupinky ke konverzaci, stále tu je ale dost lidí, co potřebuje nějak zapojit. Tudíž přichází HRA. "Emile, snad ti to nebude vadit, ale ujmu se uvádění hry, jo?" Sám se k tomu nevyjádřil, beru to tedy jako svolení. "Dámy a pánové, kdo si chce zahrát jednu nevinnou hru, která třeba i splní Emilovo přání, nechť si vezme skvělý dort, pak polštář a jde se posadit doprostřed." Sám se nejprve chopím svého BéeSka, poté si uříznu kus dortu a kecnu sebou doprostřed místnosti. "Znáte Nikdy jsem? Je to jednoduché, začnu s nějakým tvrzením, které jsem nikdy nedělal, například.." Jakože napadají mě jenom kraviny, ale dobrá, je to jen příklad. "Nikdy jsem nenosil dioptrické brýle. A kdo kdy to tvrzení dělal, tzn všichni, kdo někdy brýle nosili, se napijí svého drinku." Mohlo to být horší, o dost horší. "Takže kdo chce, šup do kruhu, nějaký normální pokec určitě zvládneme i bez toho." Abych sám šel příkladem rovnou začnu. "Nikdy jsem...nenosil dioptrické brýle! Začneme zlehka!" Načež do pusy strčím plnou lžíčku dortu. Mňam. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
36459901187.jpg){kind=icon} |
Můj úsměv přeci jen povadl když se Oscar rozhodl svůj boj vzdát. S neochotným přikývnutím povolím sevření a nechám ho konečně vydechnout. Poněkud nepřítomně zamýšlím výrazem pokývnu jeho poděkování než svižným krokem odejdu do svého pokoje. Že bych zašla příliš daleko? Tedy v tu chvíli mi to tak vůbec nepřišlo. A ani teď, když už bylo po boji nemám takový pocit ale Oscar to možná vidí trochu jinak. Kromě pár modřin si z toho ale snad nic víc neodnesl. I když k tomu vlastně tolik nechybělo. Zbytek dne uteče a večer i většinu noci využiji k další úpravě svojí přeměny. Přidám šupiny na břiše i hrudi, bocích i zádech. Tyto jsou však mnohem menší a jemnější než ostatní (8+1), aby nebránily v pohybu nebo neomezovali mojí obratnost. Však o nic méně pevnější. Moje šupinové brnění je tak kompletní. Musím si přeci chránit i zbytek těla, ne jen končetiny. Šlo mi to jedna báseň a dotáhla jsem to ke svojí naprosté spokojenosti. I noc zůstanu proměněná, jak už jsem byla zvyklá a jak to bylo pořád pohodlnější.
S tréninkem druhý den začnu ještě před snídaní, než mě budou čekat obvyklé povinnosti. Potřebuji si potrénovat taky techniky abych nevyšla ze cviku. A kdy je k tomu lepší chvíle než když mám dojo jen pro sebe. Potom už snídaně, povinnosti v knihovně a pak trénink s ostatními. Střelba jde asi jak bych si představoval že půjde po pár trénincích. Asi tak, že bych se do žádné ostré přestřelky nepouštěla. Raději bych se dál držela něčeho co opravdu umím. Při tréninku schopností se už věnuji telepatii...jestli k tomu tedy bude možnost. Mám pocit že už jsem to příliš zanedbávala od doby co se objevila. Oslava narozenin byla přesunutá na dnešek a vlastně ani nedivím, s tím v jakém stavu se vrátily z mise asi není překvapením že nikomu nebylo do oslav. Vždyť někteří se probraly až dnes. Nemluvě o dalších ztrátách na životech. Ale nedá se nic dělat, život půjde dál...alespoň ten náš. Ale to je nejspíš jen takoví dojem...když se s nikým nesbližuju. A nemyslím jen na té soukromější úrovni. Přibylo spousta nových, z toho pochopitelně radost nemám. Vždyť já si sotva začínám zvykat na společnost která tady byla teď a už přihazují další. Možná to je jen moje paranoia ale nemyslím si že by měli sbírat všechny které najdou po cestě. Je sice pravda že podobně jsem se tady ocitla i já, ale i tak. zvláště pak někoho kdo má být údajně ze strany nepřátel téhle skupiny. Ale to jde mimo mě, můj problém to není...doufám. Jednu z nich přihodili ke mě do pokoje. Takže už mám taky spolubydlící. Drobnou dívenku s pěknou postavou, která mi však přijde poněkud...mladičká. Takže náš případný rozhovor zůstal jen u skromného pozdravení a představení se. S tím kolik se přidalo nových mám ještě menší chuť zúčastnit se té párty. Ale nakonec se přeci jen odhodlám. Další kousek socializování mě přeci nezabije. I když někdy mám takový pocit. Převleču se do bílé košile, rudé vlnité sukně sahající jen kousek nad kolena a černé nadkolenky. Vlasy nechám volně rozpuštěné, jen se učešu a vyrazím do společenky. Na okamžik se zarazím ve dveřích než vejdu. Je tu vážně narváno. A jako kdyby nestačilo kolik je tu neznámých, ještě mi na mě naléhají myšlenky těch kolem. Při tréninku, je jednoduší to vytěsnat ale teď nevím co dělat. Alkohol, ten určitě pomůže. Vykročím tak k baru kde požádám Lylu o sklenku skotské. Když se letmo rozhlédnu kolem všimnu si v davu Oscara. Lehce si povzdechnu, poděkuji za drink a přistoupím k němu. "Ahoj. Co tvoje ruka? A koleno?...Jsi v pořádku?" pokynu k jeho ruce. Po tom všem k čemu došlo už to není ani skutečný soucit nebo starost, jako spíš slušnost. "Někdy..." na okamžik odmlčím se protože nevím jak to vysvětlit. "...někdy se trochu zapomenu...nechtít skutečně ublížit" nebo přímo neusilovat o život. Taková trochu nešikovná omluva lomeno vysvětlení. | ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1