Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Nový domov Aurich -> pevnost Holtgast Probuzení z úzkostného znehybnění mě dost překvapilo. Jelikož jsem neslyšel a můj pohled se upínal k louči, jako k symbolu spásy, neměl jsem šanci postřehnout, že bylo po boji. Až když jsem se trochu rozpohyboval a rozkoukal, všimnul jsem si, že stínová je mrtvá. Bez sluchu jsem musel pečlivě sledovat ostatní, abych věděl, co se bude dít dál. S pomocí některých dalších členů týmu našich zachránců jsme se dokázali z krypty prokopat ven. Chvíli jsem tápal, proč se všichni vlastně chytají za ruce a co je ten podivuhodný krystal, který jeden z nich drží, ale vypadalo to, že ví, co dělají, tak jsem se společně se Skalem přidal. V pevnosti mi pak navrátili zase sluch a já vděčně poděkoval. Také jsem se dozvěděl, že ačkoliv bestii se mi nepovedlo paralyzovat, jednoho z jejich členů bohužel ano, a ještě ke všemu měl dneska narozeniny. To se fakt může povést jenom mě… Na ošetřovně jsem se ještě ujistil, že mnou zasažený bude brzy v pořádku a poté jsem vyrazil na prohlídku pevnosti s ostatními nováčky. Velitel vypadal v celku přísně, ale pár zvířat jsem zde už zahlédl, takže snad nebude problém s tím, že Skal chodí všude se mnou. Po večeři, rozdělení na pokoje a sprše jsem pak odpadnul tak rychle, že jsem sotva pozdravil svého nového spolubydlícího. V posteli jsem nespal už pěkně dlouho a popravdě jsem se do ní i dost těšil. *** Ráno na snídani jsem si všimnul, že byl z ošetřovny konečně propuštěn i nešťastník, kterého jsem předchozí den nedopatřením zasáhl a tak jsem se rozhodl, že se mu půjdu omluvit. Něžně jsem mu zaťukal na rameno a nabídnul ruku na seznámení. „Ahoj, jsem Ludwig. Hele, moc mě mrzí, že jsem tě včera zasáhnul, byla to nehoda… byl jsem tam dole dost dezorientovaný a omlouvám se ti.. Jsem rád, že jsi už v pořádku, kdybych ti to mohl nějak vynahradit, stačí říct.“ Pokusil jsem se o milé pousmátí, než jsem si i se Skalem zamířil pro snídani. Pokud to bylo možné, posadil jsem se k bratrům a Jonovi, abych vyzvěděl, jak se jim v pevnosti líbí. Na nástěnce jsem si zjistil, jaké mě dopoledne čekají povinnosti. Zahrada vzhledem k mým schopnostem byla ideální a s pomocí s úklidem jsem také neměl problém. Na odpoledních trénink jsem byl dost zvědavý, pozorně jsem poslouchal instruktory a snažil jsem se začlenit co nejlépe. Střelba sice není moje silná stránka, ale vynasnažil jsem se alespoň trapně neupustit zbraň, nevystřelit někomu oko a pokud mi štěstí přálo, možná se i trefit do terče. Trénink schopností jsem se pokusil tak nějak rovnoměrně rozdělit. Navečer se chystala oslava a já nechtěl hned na poprvé udělat úplně špatný dojem. Po sprše jsem si vzal proto dlouhou bílou košili u které jsem si vykasal rukávy nad lokty, černé kalhoty a boty stejné barvy. Vlasy jsem načesal na stranu, jako vždycky. Ve společenské místnosti byl i bar, za kterým už se motala milá usměvavá holčina, která se ptala, jestli jí někdo nechce pomoci. Samozřejmě jsem se hned přihlásil a ona mě mile uvítala a představila se jako Lyla. „Těší mě, jsem Ludwig.“ Na vykecávání však bude čas později, teď už se tu pomalu začínala tvořit fronta. Rychle jsem zkontroloval, kde se nachází pár potřebných věcí, šejkr, led, limetky a citróny, popřípadě jiné ovoce, skleničky různých druhů na různé nápoje a především alko a nealko pití. Dokonce se zde našli i paraplíčka, což mě dost překvapilo. Lyla se pustila do míchání drinku pro svého bráchu a oslavence, když jsem viděl její počínaní, nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Naklonil jsem se k ní a pošeptal jí otázku do ucha „Tvůj bratr ti něco provedl?“. Poté jsem se s pobaveným výrazem pustil do objednávek, co ještě nestihla Lyla vyřídit. Jedna perlivá voda pro blonďáka, to bylo snadné. Následně byla prosba na sušší červené víno, prošel jsem pár lahví. „Folonari Cabernet může být?“ Optal jsem se, než jsem vybral širokou sklenku na nožce a víno s grácií nalil po skle. Prosba na kolu s rumem byla pro mě už o něco zajímavější. „Cuba Libre s bílým rumem?“ upřesnil jsem si objednávku. Když tmavovlásek přikývnul, vytáhnul jsem si jednu užší a delší sklenici, na dno jsem vysypal několik kostek ledu, poté pootáčel skleničku a postupně přiléval bílý rum, aby se po dně hezky rozlil do všech stran. Nakonec jsem přidal kolu a nahoru pár limetek, pro ozdobení a špetku kyselosti, která krásně potrhne chuť bílého rumu. „Prosím.“ Postavil jsem před klučinu jeho objednávku. Kučeravá zrzka měla prosbu na nějakou tu whisky, zašátral jsem. „Irská může být?“ Když mi potvrdila objednávku, našel jsem si skleničku na whisky a nalil jsem jí tak nějak všeobecnou míru do sklenky. Brácha mé kolegyně se ještě ptá, co bych doporučil ještě k tomu… zabijákovi, co jim namíchala Lyla. „Pevný nervy?“ Odpovím pobaveně. Vzhledem k tomu, kolik složek v koktejlu už bylo, přidávat něco dalšího už je úplně zbytečné. Tak jedeme dál. Bráška konečně přišel alespoň s nějakou výzvou. „Hm..“ Rozhlédnu se po baru. „Myslím, že bych to mohl skloubit…“ Odpovím nakonec. Připravím si šejkr, do kterého přidám polosladké červené víno a grenadiny. Do úzké skleničky si připravím led, zatím co druhou rukou promíchávám šejkr. Nakonec jeho obsah rozleji do sklenice a celé to zaliji nejlepším třešňovým džusem, který jsem našel. Přidám brčko a pro efekt jednu třešni navrch, pokud jí u baru najdu. Nakonec svůj výtvor postavím před Siga. Když mi před očima přistane cedulka, jsem na moment zmaten. Nicméně nápis hovoří jasně. „Něco sladšího?“ Zeptám se konkrétněji. Pokud přikývne, najdu mu příslušné víno a naliji do baculaté sklenky na nožce. A nakonec se tu ukazuje i Jon, což mi dělá radost. Jen nealko je trochu nuda. Takže jeden tonik. U mladé slečny a nejspíše jejího bratra počkám, co si dívka vybere za džus, poté jim příslušný nápoj také naservíruji. "Dobré víno?... co třeba Portské?" Reaguji na otázku Mary. | ||
| |||
 | Návrat Aurich → Holtgast, 11. listopadu Rána se před mými zraky zatahovala, kolem mě zářil oheň a nakonec i světlo, před kterým jsem přivírala oči s bolestivou grimasou. Další výkřik následoval hned poté. Znovu jsem se přikrčila, ale pak nastalo ticho. Je konec…? Zmámeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Loki byl stále mimo, Emil nejspíš taky. Snažila jsem se sebrat na nohy, ale měla jsem pocit, že ve své dvoumetrové výšce jsem neohrabaná. A tak jsem se pokusila přeměnit zpět do lidské podoby. Šlo to. Ale bolelo to víc, než bych čekala. Neubránila jsem se přidušenému výkřiku. Znovu jsem se snažila zorientovat. Kdosi odříkával nějaké modlitby. Cože?! Zahlédla jsem kolárek. Doslova jsem se naježila a zasyčela, naštěstí si toho snad nikdo ve zmatku nevšímal. Co tady dělá nějaký panbíčkářek? Vzpomínky mi po delší době opět zaběhly k domovu a já se otřásla. Když jsem ale viděla skutečnou tvář té, která nás doteď ohrožovala, zase jsem měla pocit, že se dívám do zrcadla. Byla jednou z nás. Mohla jí být. Znovu jsem se otřásla. Najednou u mě kdosi byl. To je ten… Z kostela. Jsou si nějak podobní s tím farářem. Své myšlenky jsem ale nedovedla k žádnému výsledku, protože očividně tu byla cesta ven a on mi pomáhal na nohy. Trochu nejistě jsem ho sjela pohledem. Je už v pořádku? Pak jsem ale jen potřásla hlavou. Že já si zrovna dělám starosti. Zahodila jsem svou hrdost, nechala si pomoct a s vděčností se nadechla víceméně čerstvého vzduchu. Svému zachránci jsem ale nezapomněla poděkovat. Přesun nebyl jako vždy dvakrát příjemný. Chvílemi jsem měla pocit, že blonďáka vidím třikrát. A když mě po návratu objal Nik, dokonce jsem se přihlouple usmála. Vzpomínka na to, že právě jeho tvář mě vytáhla z té podělané paralýzy, mě nějak zblbla. Na ošetřovnu se mi nechtělo, byli tu jiní, kteří potřebovali pomoct víc. Ale nebylo zbytí. Nakonec jsem byla ráda, když jsem mohla na večeři dojít po svých. Snědla jsem toho málo a velmi brzy zapadla na pokoj. Do sprchy a spát. Měla jsem toho dost. Na nějaké rozloučení jsem neměla náladu. Před ostatními tam projevovat smutek… Na to jim seru. Spánek jsem ale měla neklidný. Zážitky z posledních misí se mi mísily. Střelba. Nikolai celý od krve. Stínová. Mrtvá Stínová. Mrtvá Stínová s mou tváří. Celou noc jsem s sebou neklidně házela a tu a tam nesrozumitelně mluvila ze spaní. 12. listopad Vstala jsem brzy. Dost brzy na to, abych se po ranní hygieně stihla podívat do krypty a věnovat nějakou tu myšlenku mrtvým. Félix byl cílevědomý, škoda ho. A Hanka... Pokud vím, tak na tu výpravu vůbec nechtěla. Po snídani jsem se v tichosti věnovala své práci na úklidu pevnosti. Tahle rutina mi začala vyhovovat a když už to nevedl Richard, bylo to ještě lepší. Taky jsem se ujistila, že jsem cestou z Aurichu nebláznila. Byl tu další blonďák s podobným ksichtíkem. To jsou příbuzní, nebo co? Odpolední trénink jsem si odpracovala na maximum jako obvykle. Při schopnostech jsem se věnovala hlavně práci s energií. U večeře se objevili další navrátilci. Mati nyní vypadal jako věrná kopie svého bratra z jiné reality, Lotti jsem nevítala s nadšením, tamtoho jsem neznala a Agnieszka vypadala na zhroucení. Bylo mi líto její ztráty, ale nebyla jsem si jistá, co bych jí měla říct. A tak jsem raději neříkala nic. Na oslavu jsem se nehnala. Naira už odešla, Oscar ji vyzvedával. Možná bych něco takového mohla dělat já, ale nakonec je fajn, že si dívenka našla přívětivější doprovod. Ještě chvíli jsem se převalovala v posteli, než jsem s pozvdychem vstala, na tílko a legíny si natáhla lehčí mikinové šaty s kapucí, vše v černé barvě, takže má pleť téměř zářila. Chuť na pivo byla prostě silnější. Už přede dveřmi společenky jsem podle hluku odhadla, že zábava se rozjíždí. Po vstupu do místnosti jsem ale byla i tak v šoku, kolik lidí se stihlo už sejít. Chvíli jsem váhala mezi dveřmi. Slyšela jsem, jak se domlouvá hra, viděla jsem, jak se kolem Emila kupí dárečky, jak se u baru tlačí zájemci o alkohol… A měla jsem chuť si kapuci stáhnout do čela a pro pivo se proplížit. Ale to by mě Lyla hnala. Role barmanky k její povaze krásně seděla. Pomalu jsem se přesouvala k baru, když můj pohled padl na prvního z tria blonďatých. Usmála jsem se a … Zakopla na rovině. Bleskurychle jsem svůj krok vyrovnala a sklopila s dalšími kroky pohled ke svým nohám. Ty vole, co to, Mio, vyvádíš?! “Pivo prosím,” tiše jsem prohodila k Lyle. Mohla jsem jen doufat, že mě v tom zmatku uslyší. Bokem jsem se postavila k baru, trochu stranou od hlavního chumlu, a svůj pohled soustředila raději do prostoru. Velmi pevně, s rukama založenýma na prsou. Ani jednou se tam nepodívám. Jen pro pivo a nic víc. | ||
| |||
 | Alice in Wonderland Aurich -> Holtgast Stíny ztratí svůj tvar a já mohu konečně vzhlédnout a přestat se třást. Že by mi ale bylo lépe se říci nedá. Možná už mohu jasněji myslet i dýchat, pohled na mrtvou tmavovlásku přináší zase jiná muka. Je tak...mladá. Je tak...obyčejná. Jako my, jako já, jen další tvor v tomto světě, který se prostě snažil přežít. Jak málo mohlo stačit a byla bych na jejím místě? Taky bych prohrála? Určitě, proti téhle přesile by to ani nešlo jinak. Je mi to líto. Asi byla jen ve špatný čas na špatném místě. Měla jen špatně rozdané karty osudu. Zatímco kolem mě panuje čilý ruch brzkého odchodu, já sleduji její tvář. V jeden malý, děsivý moment mi přijde, že tam ležím já, že jsem ta, kdo tohle vše způsobil a pak za to zaplatil. Ne, ty jsi tady a teď. Ty ještě žiješ. Ty ještě máš šanci. Jen - jen mi přijde že část její temnoty teď našla cestu ke mě. Pomalu se blíží, ten malý, nenápadný výsměšný stín, blíží se a nejde mu uniknout. Usedá mi kdesi hluboko v duši, nevinný a přesto tak hrozivý. To by možná stačilo. Ještě chvíli tu budu jen tak sedět a plakat a oni odejdou beze mě. "Já taky...tedy, já se taky přidám." Odpovím tomu klukovi, Jamesovi, když nám dává na výběr a abych doplnila svá slova i činy, hned se začnu snažit dělat něco užitečného. Není toho tolik, starám se hlavně o raněné, kterých tu není úplně nemálo, i tak mi to ale pomáhá zapomenout na tu, které už pomoci nelze. Tady by možná nikdo ani nechtěl. Co tak chápu, takhle výprava se nevrací úplně s úspěchem. Nikdo se mě na nic neptá a rovnou mi nabízí jakýsi krystal, který nás následně přenese jinam - a já nestačím zírat. Tohle je...obrovské. Nečekaně obrovské, luxusní a - a tady teď budu žít? Teplo. Pravidelné jídlo. Postel. Zdravotnická péče. Lidé. Společnost. Smích. Co to...co jsem udělala tak dobrého, že se můj život zčistajasna zase obrátil úplně naruby? Měsíce putuji divočinou, snažím se přežít, mnohdy nemám kde složit hlavu ani čeho se najíst a najednou tohle, najednou větší bohatství než co jsem kdy v životě měla? Připadám si podivně, připadám si jako ve snu. Ale v zatraceně hodně dobrém snu, ze kterého se fakt nechci nikdy probudit. Na ošetřovně mě podrobí důkladné prohlídce a já ráda zodpovím veškeré otázky mi jsou kladeny. Ve skladech si naberu, co je třeba a rozhodně v tom nijak nešetřím. Je to poprvé za dost dlouhou dobu, kdy mám možnost výběru a nadbytku a buďme upřímní, když mohu, tak beru! Sukně, šaty, teplý svetr. Hygiena! Skutečná hygiena! Šampon a dokonce i kondicionér! A tady je i zubní pasta! Věřte mi, starat se o zuby jen pomocí schopností bylo po nějakém čase...no, na zubní pastu to rozhodně nemá. Když konečně vejdu do pokoje, upřímně a zplna štěstí se rozpláču. Je mi jedno, co si o mě má spolubydlící pomyslí, já k ní ale přejdu a rychle a pevně jí obejmu. Lidský dotek... To je možná dokonce lepší než ta velká postel, kam za chvíli zapluji. "Promiň, ale tohle...tohle všechno je tak skvělý! Tohle je tak boží, já...já nemám slov." Chudinka slečna, má teď zmáčené rameno. "Ehm, pardon, ale pár měsíců jsem s nikým pořádně nemluvila. Sociální zvyklosti budu zase muset trénovat, stejně jako angličtinu. Jsem Mara, mimochodem. A ještě jednou promiň, já za chvíli zas budu normální, jen mě to všechno dojalo." Vím, že jí nedávám šanci mi odpovědět, je ale tak hrozně hustý s někým mluvit! A co teprve dialog... K tomu se časem dostanu. Jen co si dám sprchu, najím se a vyspím - jen ještě netuším, v jakém přesně pořadí to udělám. Asi ta sprcha? SKUTEČNÁ TEPLÁ SPRCHA! Holy shit! Do druhého dne vstávám snad ještě zmatenější a nadšenější, všechno mi připadá hrozně super. Ráno snídaně, protože to je sakra snídaně, dopoledne povinnosti - dobře, to už je horší část, která mě možná časem začne štvát, teď jsem ale mezi lidmi a zvířaty a mohu dělat i něco jiného než shánět jídlo a přístřeší. Tu jsou dokonce živá, dobře stavěná zvířata! Blahobyt. Co na to, že za nějakou cenu. Ta cena může být až moc vysoká... Stačí si vzpomenout na ty dva mrtvé, ale - ale to mě teď netrápí, tady je všechno, po čem mé srdce poslední dobou tak hrozně toužilo. Po výtečném obědě trénujeme střelbu a naše schopnosti. To co někteří umí jsem viděla už včera, teď se přede mnou ale otvírá úplně nový svět. Kolik toho umí! Jak moc dobře to ovládají! Já zatím vše dělala spíše tak naoko, tak abych přežila. To co dělají oni je preciznost, elegance, styl. Kurňa, tohle budu taky umět? No to víš že tohle budeš taky umět!!! K mému dokonalému dni chybí jediné - pořádné seznámení, společnost, zábava. A protože jsem asi udělala něco strašně dobrého a zlepšila si tak karmu, bude párty! V tomhle blbým světě bude i party! S alkoholem, hudbou a tancem! Snad. Jinak by tomu neříkali párty, ne? Připravovat se začnu hned jak to jde, konečně se budu moci zase cítit jako žena a ne jako...pták. Bety je po většinu času někde v čudu, mám tedy dost prostoru k zabarikádování se v koupelně. Moje schopnosti mi samozřejmě dávají jistou výhodu v úpravě těla, tentokrát po nich ale nesahám. Chci být...svá. Přirozená. Normální. Jako kdysi. Vlasy si rozčesat hřebenem, nohy si oholit skutečným holítkem. Splněný sen. Na sebe si vezmu tmavě modré kratší šaty, které těsně před odchodem ještě vyměním za tmavě modrou. Na nohy ještě pohodlné baleríny upravené na mou velikost a při pohledu do zrcadla jsem plně spokojena. Světe, já žiju! Když konečně najdu společenskou místnost, ve dveřích poprvé zaváhám. Všichni se tu znají. Nebudu tu cizinec? Outsider? Jak se vlastně vede normální konverzace? Není to jedno? Támhle je bar a alkohol, poté se vyřeší úplně všechno. Navíc tu nejsem jediná, kdo je nový, ne? Co tak chápu, není to zas tak ojedinělá záležitost. "Tady je toho fakt spousta, kde to všechno berete? Náhodou rakiju nemáte? To si pak musíme dát všichni ať poznáte, co je ten nejlepší alkohol!" Pronesu tak nějak pro všechny, kteří se nachází u baru. "Ale možná začnu něčím slabším. Můžu dostat nějaké dobré víno?" Usměji se na dvojici barmanů. Asi bych měla jít popřát i oslavenci, upřímně ale ani netuším, jak se jmenuje. To přání si asi nechám až na později. "Co za hry tu tak hrajete?" Pokud jsem dobře zaslechla, něco takového se plánuje a já rozhodně nejsem proti. Večírek...tohle bude třeba fakt večírek! Opět se mi chce plakat! Už i hudba začíná hrát! "Jak často máte tyhle večírky?" Stále mluvím ke všem, kteří tam jsou a stále doufám, že se někdo chytne a odpoví mi. Možná mi fakt nějaká sociální inteligence trochu zakrněla. | ||
| |||
 | Nový domov? Aurich Bylo po všem… ale nějak jsem tušil, že pravá věc nás teprve čeká. ⥦⥨ Osvobodí nás snědý mladík, černoch a někdo, kdo skutečně vypadá jako viking. ⥦⥨ Hned jak otevřu dveře, do nosu mě uhodí alkohol a vůně různých lidí již přítomných. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Slezina (a další orgány) u baru Pevnost Holtgast, společenská místnost "Eeeeh," maliličkato se zašklebím na Jamesovu nabídku, "já si raději počkám, co to udělá s tebou," a že nemám příliš velké iluze o tom, jak bude James vypadat za pár hodin, nedejbože ráno. Ale jeho veselí i uvolněnost jsou aspoň trochu nakažlivé, a tak se i já přeci jen usmívám trochu více než před chvílí. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||