Změna je život

Aurich -> Pevnost Holtgast

Byla jsem připravená pálit znovu, krev se ve mně vařila.
Tolik životů už vzala… tolik sil nás stálo se k ní vůbec dostat blíž..
Pomalu jsem stáhla svoje ruce k tělu, když jsem hleděla do tváře mrtvé ženě, ležící na podlaze. Tahle tvář rozhodně nebyla ta stvůra, která nám tolik ubližovala. Tohle byl.. člověk, jako my. Kdyby nebyla tak mocná, mohli jsme jí zajistit a pak.. pak by se možná mohla probrat a žít. Ale nešlo to jinak, museli jsme to prostě udělat. Vzala moc životů a mohla by jich vzít mnohem víc. Tenhle pocit ve mně ještě vzrostl, když jsem viděla všechny tváře těch zachráněných.

Už zbývalo jen dostat ven raněné, těla i všechny ostatní. Jak jsme se brzy dozvěděli, nebyli jsme jediní, kdo na tomhle pracoval. Ze shora se k nám prokopával záchranný tým. Potom, co jsem se konečně dostala ven, byla jsem tak nadšená, že jsem všechny tři kluky hned objímala a děkovala jim, že nás dostali ven. A hurá domů i s nováčky. Stálo nás to hodně životů, ale.. něco jsme dokázali, porazili jsme mocnou bytost.

V pevnosti jsem ještě pomohla dopravit těla, či ochromené na ošetřovnu, cokoliv bylo třeba a pak jsem zamířila do sprchy. Přivítala jsem se svojí spolubydlící a ujistila jí, že jsem opravdu v pořádku.

Když jsem potkala Nika, radostně jsem ho objímala dřív, než stihl vůbec cokoliv říct a s jeho pozváním jsem víc než nadšeně souhlasila. V teplu u krbu a drbajíc Potěmkina v jeho kožíšku, jsem pak vypověděla o misi vše, co chtěl vědět. Snažila jsem se popsat pocit úzkosti, který v nás zdivočelá vyvolávala, také můj vztek, když ubližovala a zabíjela. Nezapomněla jsem se zmínit, že někteří z nováčků nám přišli pomoci a jiné jsme objevili až dole v kryptě, kde je držela v moci stínová. Pokud se přidal i Daniel, přivítala jsem jej s úsměvem. Ten večer jsem se cítila tak uvolněná, jako dlouho předtím ne. Cítila jsem se tu, jako doma, mezi svými. Jestli mě kluci „nevyhodili“, nejspíš jsem zde i usnula stočená na gauči kolem přítulného kocourka.

***

Ráno jsem se poprvé po dlouhé době cítila odpočatá a vyspalá. Najednou jsem si byla jistá, že sem patřím, že tohle je svět, ve kterém chci žít. Neměla jsem sice v plánu smazat vzpomínky z druhého světa, ale při pohledu do zrcadla jsem si uvědomila, že bych něco změnit přeci jen chtěla. Vyčkala jsem jen na vhodnou chvíli.

Dopoledne jsem radostně splnila všechny svoje povinnosti, dohled nad úklidem i jeho provedení a nezapomněla jsem se zastavit ani ve stájích, jestli nepotřebují s něčím pomoci. Nováčkům jsem se mile představila a pokud měli chuť si povídat, nebránila jsem se tomu.

Na trénink střelby jsem se samozřejmě šklebila, jako vždycky, ale co bych pro Erdenovo chladný výraz neudělala. Na tréninku schopností jsem se pokusila potrénovat všechny a po jeho konci jsem se rozhodnula, že nastal správný čas pro požádání Blaga, aby mi pomohl se změnou, kterou jsem chtěla. Naštěstí mi rád vyhověl a já jsem mu mile poděkovala, než jsem nadšeně běžela k zrcadlu, abych hned zkontrolovala moje nové oči.

Během večera se do pevnosti navrací Chloe ztracený bratr, za což jsem ráda, bylo jí smutno a taky Agnieszka, bohužel bez sestry. Pokud se s ní potkám, popřeji jí upřímnou soustrast.

Na oslavu jsem tentokrát šla dost na lehko, upnuté černé tílko a docela krátké kraťasy jsem doplnila párem černých balerínek. Měla jsem chuť tančit, oslavovat a užívat si života. Pokud bude Rúna chtít, do společenky můžeme jít spolu.

Po přivítání se s Larou, Kristoffem, Nikem, popřípadě s Rúnou a vlastně.. se všemi ostatními, kteří mají chuť, také po přání Emilovi k narozeninám, zamířím k baru.
„Našla by se tam ještě nějaká whisky?“ Zeptám se barmanů s psím kukučem.
Návrhu kluků na nějakou hru se chytám téměř okamžitě. „Hra je skvělý nápad! Co ty Emile, co ty na to?“

Oslava se přesouvá

Pevnost Holtgast, 11. listopad

Pozorně jsem poslouchala Erszebet, oči soustředěné na polévku, rty semknuté v úzkou čárku. Tak nakonec ta minulost nebyla tak rozdílná… Tak v čem jsou jiní? Nejspíš se rodíme s určitými odlišnostmi i v povaze. Nejsme jako přes kopírák. A nejsou to jen okolnosti, co nás mění.
Delší dobu jsem nad tím nemeditovala. Erszebet nás pobídla ke spěchu. A opravdu, navrátilci z mise na sebe nenechali dlouho čekat. Pomohla jsem dokončit přípravy na večeři a ke stolu usedla mezi posledními. Rychle jsem očima hledala všechny tváře. James, Lea, Blagden... Byli tu, živí a zdraví. Někteří ale chyběli. Zatrnulo mi.
Rychle jsem se ale z hovoru ostatních dozvěděla, že Loki, Richard i Emil jsou na ošetřovně. Ale Hanka s Félixem se už nevrátí mezi nás. I když jsem ty dva sotva znala, bylo to jako studený kámen, který se mi usadil v žaludku. Namáhavě jsem polkla. Stále budeme mít ztráty… A nikdy si na to člověk nezvykne. Večeři jsem skoro nejedla a raději jsem dala přednost čaji. Ovšem své nové spolubydlící, která dorazila i s dalšími nováčky, jsem pozornost věnovala. Představila jsem se jí a snažila se jí naznačit, že když bude potřebovat s čímkoliv pomoct, může se na mě obrátit.

Po úklidu kuchyně jsem se zúčastnila rozloučení. To, že mi ti dva nebyli nijak blízcí, neznamenalo, že jim nevzdám úctu. Bojovali za bezpečí nás všech.
Oslava byla přesunuta a já jsem byla nakonec ráda. Chvíli jsem váhala, zda zajít na ošetřovnu. Každý další den mě trýznilo pomyšlení na to, že už nejsme s Lokim přátelé. Stále jsem váhala, jako to napravit, ale všechny nápady byly spíš zoufalé.
I teď jsem se nakonec obrátila a zamířila na pokoj.

12. listopad

Další den začal jako obvykle. Po snídani povinnosti, kdy v zahradách vládla příjemná atmosféra. I když mě hnala zvědavost ohledně mise, nechala jsem Blagdena na pokoji a jen si užívala jeho dobrou náladu. Když bude chtít, svěří se. Přiznávám ale, že tohle přesvědčení mi není zcela vlastní, takže mě to stálo dost úsilí.

Odpolednímu tréninku jsem se věnovala naplno, zejména střelbě, ve které jsem se chtěla zlepšit.
Po tréninku jsem se rychle osprchovala a zamířila připravit s ostatními večeři. Jídlo jsem do sebe naházela ve spěchu a hned poté zmizela v zahradě, když nás Erszebet uvolnila z úklidu. Sice jsem chtěla protestovat, ale takhle jsem aspoň získala čas na výrobu dárku na poslední chvíli. Ještě předtím jsem ale vyjádřila soustrast Agniezsce, pokud neodmítla. Přišla mezi další skupinou navrátilců, ale bohužel bez své znovunalezené sestry.

V zahradě jsem si už dřív do malého květináče přesadila menší lilii, která začínala kvést. Její květ jsem změnila do barvy růžové, prodchnutou lehkým třpytem. (8+3) Pak jsem si ještě chvíli chtěla pohrát se světlem květu, ale nedařilo se. (2+3, 1+3) Nakonec se mi ale povedlo, že květ lilie opravdu zářil jemným teplým světlem. (8+3) Vše, co mi připomínalo Emila.
Když jsem byla hotová, zamířila jsem rovnou do společenky. Nedbala jsem příliš, že má až na zem dlouhá tmavě zelená sukně je trochu urousaná od hlíny. Svetr se spadlými rameny v krémové barvě naštěstí zůstal bez poskvrny. Vlasy jsem měla rozpuštěné a zlehka propletené drobnými kvítky.

Ve společence už bylo dost lidí. S úsměvem jsem kývla na přítomné a zamířila k oslavenci. Jakmile byl volný, připojila jsem se ke gratulaci: “Všechno nejlepší!”
Pokud nebyl Emil proti, objala jsem ho a políbila zlehka na tvář. Pak už jsem mu vtiskla do rukou květináč s lilií, která naštěstí stále lehce zářila v barvách svého růžově třpytivého květu.

Nejprve jsem chtěla zamířit k baru, nebo snad za Blagdenem?, ale nakonec si můj pohled našel spolubydlící.
“Jsem ráda, že jsi tu,” usmála jsem se na ni, když jsem přišla blíž. “Dáš si něco k pití? Je to až neuvěřitelné, ale u baru najdeš skoro vše.”
Snažila jsem se mluvit pomalu, i tak jsem ale vyčkávala na nějaké znamení, že mi rozumí.

No tak jo!

Holtgast, společenská místnost

"Jméno? Jo... no... Barevná smrt!" vytasím se tím prvním, co mě napadne.

"Takže vodku pro Nika, medovinu pro Rúnu - co je to s váma Islanďanama a medovinou?, víno pro Calluma, pivčo pro Isaaca, minerálku pro Oscara, brandy pro Blagdena, colu s rumem pro Raze," shrnu, postarám se o medovinu, vodku a brandy, naleju a posunu objednávky k žádaným.
Minerálky má blíž Ludwig, míchání by mělo být jeho pré a ve víně se snad taky vyzná lépe, než já.
"Jo! A kupku brček a paraplíček pro mého nespokojeného bratříčka, málem bych zapomněla!" blýsknu provokativním úculem po Jamiem, dostane růžové a modré paraple, pruhované brčko a dokonce oranžovou plastovou opičku na kraj přeplněné sklenky.

"A chug! Chug! Chug!" začnu ho hecovat, úsměv od ucha k uchu. "Léčitelské schopnosti na tohle nabídnout nemůžu, ale když pěkně poprosíš, pro tvoje krásné oči Yevča určitě nějaký vyprošťovák zítra dohromady dá!"

Make love, not work

Holtgast, společenská místnost

Hochům to hezky odsejpá, a když se začne Blagden na dálku vyptávat, podělím se s instrukcemi. Jinak se moc netrápím, co se pomoci týče, hlídám přeci a to musí stačit.
Teprve když se Ebsalom a Kristoff konečně dostanou k ostatním, naberu na sebe zpátky svoji podobu, a přispíchnu si sklízet díky, ochotně nataženou rukou pomáhám komukoliv, kdo se hrabe po hoře sutin pod kterou asi bylo schodiště, nahoru a ven.
Netřeba za záchranu děkovat, dělám to rád a z dobroty duše!
Hehe.

Zbytek dne se (minimálně pro mě samotného) překvapivě neuleju z povinností, ale jsem Jamiemu při ruce ve skladech. Nováčků je dost, každý něco chce a některý ani neví co přesně, a jsem si jistý, že na to by se určitě dala vykutat nějaká hlubší filozofická analogie o životě.

Na rozloučení prdím, Félix mi přišel jako vůl a Hanku jsem vůbec neznal, tak jaképak copak, po večeři jdu na kutě, potřebuju svůj spánek krásy - takové dobré vzezření jen tak magicky nepřichází, pokud se o to nepečuje, víme?

Další den je tak nějak normální, někteří vyráží dopoledne na další pochůzky, já ale zůstávám, na oslavu se těším. Příchod staronových mě zanechává v klidu, i když Lottku vidím docela rád, bylo to takové trdlo... pousměju se, když si vzpomenu, jak se chlámala nad nahým Mikkelem. Je to pořád taková puberťačka, nebo jí týdny mezi daly taky důvod k smutku?
Jako by doopravdy existoval nějaký oprávněný...
Smrt ségry (podruhé) možná jo, pravda.

Hodím na sebe černé volné kalhoty a tílko, černé oční linky a černý lak nesmí chybět, kožené náramky, pár stříbrných řetízků kolem krku - čím víc proužků, tím víc Adidas, no ni?
Svůdně se navonět, naposledy prohrábnout vlasy a poslat polibek zrcadlu, a že někde v útrobách pokoje trucuje nespolečenský pánbíčkář mě tak nějak vůbec nesere. Chňapnu dárek, který jsem se balit nijak neobtěžoval.

"Všechno nej, ať tě život nesere a koule netlačí," popřeju Emilovi k narozeninám s drzým polibkem navrch, a vtisknu mu do rukou krabičku.
V ní je malinko staromódní sada na holení s pěkně leptanou stříbrnou břitvou.
"Bejt chlupatý nadsamec je fajn, ale třeba jednou přijde den, kdy se ti bude chtít pro někoho zkulturnit, tak tě radši jistím," mrknu na něj s malinko potměšilým poušklíbnutím.

"Colu s rumem, drazí, dneska budu klasik!" požádám Lylu s novým hošanem. Blag rovnou řeší hru - "Poznávací? 'Nikdy jsem' už dlouho nebylo... ale neměl by vybírat spíš oslavenec?"

Konec mise a druhý den

Holtgast, společenská místnost

Konečně... dobojováno. S posledním výkřikem zatrnu hrůzou, ale naštěstí už nemá žádný vliv... S hlubokým výdechem pustím prkno a sklouznu na moment k zemi, potřebuju... nechat vsáknout fakt, že jsme to dokázali, a pro teď další stínové či ječivé útoky nehrozí.

Seshora se k nám klubou posily, trochu s křížkem po funuse, ale nestěžuji si. Pořád nejsme doma, je toho dost, co zvládnout... kontakt telepaticky něco málo objasní.
"Máme se dostat co nejdříve k ostatním, Razvan nese krystal pro rychlý přesun zpátky," oznámím částečně k Jamiemu, částečně ke všem. Zraněné zkontroluji jen letmo, nikdo podle intuitivní diagnózy není zraněný smrtelně a teď už vlastně ani vážně, takže i já napřu svoje sily, sundám vavřínovou korunu a vyvolám silné liány, které pomáhají udržet stabilitu otvoru, který pak centikořími kopyty a drápy pomáhám hrabat. Těm nahoře to stejně jde lépe, mají na to trochu lepší výbavu.

Když se konečně dostaneme zpátky do pevnosti, částečně závidím těm, kteří si můžou dát dlouhou sprchu a odpočinout před večeří. Zatímco Drag a Dan napravují poslední zbytky zranění, a Yevgeniya se snaží pomoci Emilovi a Ríšovi, vezmu si na starost zápis těch nových, tří bratrů Ludwiga, Friedricha a Siegfrieda, tmavovláska s jménem, které mi bude chvíli trvat si zapamatovat, a děvčat Mary a Hei-Ran. Kdyby měli noví jakékoliv otázky, rád zodpovím, jinak se postarám zejména o diagnózu a zápis.

Jakkoliv je to k Emilovi ne zrovna fér, jsem večer nesmírně rád, že se oslava přesouvá. Připadám si tak unavený, že nad talířem téměř usínám, a po večeři a po rozloučení se odebírám spát. Že je Orenova postel prázdná, mě tak nějak nepřekvapuje.

Následný den probíhá v daleko větším klidu.
"Konečně, už jsem se bál, že budete lenošit kdovíjak dlouho," popíchnu přátelsky u snídaně z ošetřovny propuštěného Emila s Richardem.

Práce v zahradách je přesně to pravé, čím poslední stopy včerejška odplavit úplně. Vůně zeleně, hlíny a květů je jako konejšivá náruč, a Lakshmi i další mí spolupracovníci se dočkávají tu a tam úsměvů... vlastně jen tak.
Jsem rád.
A to naprosto stačí.

Klid a vlídný úsměv mi vydrží i přes trénink, přestože se střelnými zbraněmi jsem maličko zrezivěl. Nahradím si to ve schopnostech, kde rozdělím páry podle schopností, a zadám jim nelehký úkol něco vytvořit spolu, by jeden posílil či vylepšil kreaci toho druhého.
Duelové tréninky jsou častější a rozhodně důležité kvůli reakčnímu času, ale na spolupráci je třeba trénovat také, včerejšek opět připomněl, jak je to podstatné.

Po tréninku mě odchytla Lea s drobným kosmetickým požadavkem, a já neměl důvod jí nevyhovět, na druhý pokus se mi změna barvy jejích očí povedla.

Na večeři přibylo překvapení... Matisse s Agnieszkou jsou zpátky, s nimi i Lottka, a nějaký cizinec. Odchod Anny... osobně jsem ji neznal zase tolik, daleko víc jsem se poznal s Agnieszkou. I tak mě to mrzí, popřeji světlovlásce upřímnou soustrast, za sestru i za zrak.

Na oslavu si na sebe vezmu černé tričko se zlatým potiskem, který připomíná tradiční výšivku odkaz, a tmavé džíny.
Dárek mám vybraný už nějakou chvíli, teď jen... jestli oslavence potěší.

Oslava se pomalu rozjíždí, kupka lidí ve společence už je. Zamířím tedy k Emilovi.
"Všechno nejlepší," stisknu jej krátce v medvědím objetí a vtisknu mu do dlaně kožený pytlíček, ve kterém se skrývá kompas, s filigránským zdobením motivu slunce a listnatých úponků na víčku odkaz.
"Abys nikdy v životě neztratil správnou cestu," kývnu na něj s pousmáním.

"Brandy, prosím," kývnu na dvojici, které to sluší spolu za barem, a rozhlédnu se. "Tak kde to stojí, vážení?" dloubnu si převážně do našeho vrchního pártymastera, "dáme nějakou zahřívací hru, ať se trochu poznáme?" vyzvu všechny maličko provokativně, a se sklenkou zamířím zprovoznit hudbu, ať tu nesedíme jak myšky o tichu.

Konec tréninku, návrat mise a přesun oslav na druhý den

Pevnost Holtgast

Jestli jsem si začínal kdy myslet, že bych také mohl být užitečný bojovník, tento souboj mě dokonale vyvedl z míry. Moje útoky, ať už na dálku, či na blízko byli dokonale odražené a moje soupeřka mě mrzačila krůček po krůčku s úsměvem na rtech. Když telekineticky zkroutila mojí ruku za zády tak, že jsem byl nucen bolestí až na špičky, vzdal jsem to. Poděkoval jsem s trochu smutným pousmátím soupeřce za souboj, poté jsem vyčkal, kdy skončí Drag a požádal ho, aby mi zahojil alespoň pochroumané koleno, abych mohl odejít. Pokud se zadařilo, poděkoval jsem a zamířil na pokoj.

Call měl dívčí návštěvu, což mi nevadilo, oba jsem zdvořile pozdravil a pogratuloval jim k jejich zápasům, než jsem se i s čistým oblečením přesunul do sprchy.

Navečer konečně dorazil i zbytek skupinky, který se účastnil mise proti zdivočelé, která tolik z nás už připravila o život. Moje pocity byli.. smíšené. Byl jsem rád, že něco tak mocného už nemohlo dělat neplechu, ale pohled na zubožený tým a další dvě mrtvá těla byl deprimující. Nakonec i lidské tělo zdivočelé, která působila, jako by mohla být jednou z nás.

Po večeři jsem se zastavil na ošetřovně, abych zkontroloval stav Richarda, který se z mise vrátil v kómatu, poté i na rozloučení s Felixem a Hankou. Sice jsem je moc neznal a s Hankou jsem měl spíš špatný vztah, než přátelský, ale byli to naši lidé a padli za naše bezpečí.

Z mise se bohužel vrátil v ochromeném stavu i Emil, takže se jeho oslava přesouvala na druhý den. Na jednu stranu se mi ulevilo, dnešní zápasy byli pro mě opravdu náročné a měl jsem více času na dárek. O pomoc s rámem jsem požádal Eddieho, zbytek už snad zvládnu sám.

Večer jsem však znaven odpadnul tak rychle, že jsem ani nevěděl jak.


***

Na druhý den ráno jsem se rozloučil s Eddiem, který opět odjížděl na průzkumné výpravy. Dopoledne jsem si splnil svoje povinnosti a odpoledne jsem každou volnou chvilku vyplnil prací na dárku pro Emila na večer. Potřeboval jsem, aby všechny barvy doschly a já mohl umístit obraz do rámu. Samozřejmě jsem nevynechal ani jeden z tréninků, střelba pro mě není úplně cizí, ačkoliv na živé terče je to trochu těžší a u schopností jsem se zaměřil hlavně na nejnovější schopnost s větrem, ve které stále plavu.

Před večerní slavností jsem si ještě vyhradil čas na dodělání dárku. Pokusil jsem se vystihnout Emilovo světelnou podobu, na pozadí jsem zvolil listnatý les v nočním osvětlení, mezi stromy prosvítal měsíc a pár hvězdiček z noční oblohy,přidal jsem ještě malé přírodní jezírko a několik větších kamenů obrostlých mechem. Nakonec, když už bylo vše suché a připravené v rámu, pokusil jsem se zářícího quilina oživit, aby mohl prolétávat po obraze, popřípadě se sem tam napít z jezírka, nebo prostě odpočívat v mechovém porostu. (5+2)
Doufám, že se můj výtvor bude líbit oslavenci.

Navečer jsem se vysprchoval a učesal, oblékl jsem si bílé tílko a černé džíny, přes ramena si přehodil koženou bundu, a obul jsem si tenisky černé barvy. Poté jsem si na ramena posadil pralinku s piškotem, opatrně vzal dárek a zamířil na oslavu.

Po cestě jsem se ještě zastavil na pokoj k Naiře a nabídnul jí doprovod na oslavu, jak jsem předchozí odpoledne po tréninku slíbil, pokud chtěla, vyčkal jsem, až se připraví přede dveřmi, pokud neměla zájem, pokračoval jsem do společenky.

Ve společenské místnosti jsem první vyhledal Emila, počkal jsem, než dokončí započaté rozhovory a poté jsem se k němu opatrně připletl, abych mu předal dárek.
„Jsem rád, že už jsi v pořádku… přeji ti všechno nejlepší k narozeninám a tady jsem ti něco vytvořil, snad se ti bude moje práce líbit.“ Popřál jsem oslavenci s úsměvem a měl-li zájem, obejmul jsem ho, než jsem mu předal dar.

Zatímco moji společníci se vydali na prozkoumávání dekorací na zdech zblízka, já požádal barmany o nějakou minerálku, pozdravil jsem objetím, či prohozením pár slov Orena, Richarda, Draga, Lylu, popřípadě další, kteří měli zájem.

Život plyne dál

Aurich -> T. -> společenská místnost

Stínová padá k zemi, zbavena života a neviditelná pouta hrůzy a strachu pozvolna mizí. Mohu se opět nadechnout, mohu se opět pohnout.
V prvních momentech ale netuším proč. Tělo je slabé a duše - duše mlčí. Všechen ten křik o pomoc nahradilo ticho, hrozivé, prázdné ticho.
Ticho a úzkost, ticho a pocit, že jsem k ničemu.
Neovládal jsem se. Ztratil jsem kontrolu nad svými činy, nedokázal jsem se z toho vymanit sám.
Looser...Totální looser..absolutní mrdka...
Pocit tepla na mé tváři, jemný, snad i váhavý dotyk. Kotva v té temnotě, která přišla a nechce odejít.
Zvednu oči, abych pohlédl do očí té, která mi přispěchala na pomoc a na moment jako bych viděl oči jiné. Hodná duše, jemná tvář, starostlivý hlas. Na slovech tolik nezáleží, význam je jasný i bez nich.

A na mě je toho příliš. Takhle tváří v tvář se mi vrací více než chci zpracovat, takhle tváří v tvář musím čelit skutečnosti a - a já tváří uhýbám, čímž přeruším ten malý drobný kontakt a uhýbám i pohledem. "Jasný, v pohodě, však to nic nebylo. Ale samozřejmě dík."
Dále o tom nemluvme. Nikdy.

Pořádně se mi podaří se zklidnit až zpátky v pevnosti. Tam si mě nejdřív vezme na starost Lyla, aby dala dohromady to, co ještě potřebovalo. "Jo, jen tam chyběla žíněnka. Příště se víc připravíme."
Hned jak to ale jde, tak se jim klidím z cesty. Mají toho na ošetřovně docela dost, spousta nováčků, další spousta hůře raněných, třeba i ten Ricky, který se do té hlavy musel bouchnout docela dost. Za to vlastně taky trochu... Ne. Není třeba pokračovat dál, tohle se prostě stalo a hotovo. Lepší bude to všechno utopit v pořádné sprše a teplé posteli.
A tak zase zalézám do svého nového útočiště a kašlu na celý svět. Kašlu i na to rozloučení s mrtvými. Život jim to už stejně nevrátí, tak co. Nebudu dělat něco jen protože to je společenská konvence. Stejně jsem je zas tak neznal. A kdybych to byl já a ne oni, tak by mi to bylo docela šumák, kdo přijde a kdo ne. Protože bych byl mrtvý, že jo. To už je pak všechno jedno.
Z nějakého důvodu to není zas až tak děsivá představa.

Druhý den k snídani vstát nezvládnu, z postele se vyhrabu až někdy před polednem a to jen abych se objevil v garážích a splnil nějakou tu povinnost. Oběd už ale zvládnu, stejně jako odpolední tréninky. Musím uznat, že mít pořád co na práci vlastně pomáhá, minimálně k večeru už nemám pocit, že nejlepší kámošem mi je postel.
Dokonce se začnu chystat i na tu oslavu narozenin - přestože jsem vlastně s nikým za celý den nepromluvil jediné slovo. Asi jsem na hovno spolubydlící. Abayomi si asi bude muset zvyknout. Veškeré své sociální znalosti a dovednosti si nechávám chytře až na večer.

S nějakou přípravou si hlavu nelámu, obléknu si prostě obyčejné džínsy a tmavé tričko. Ani dárek pro Emila neřeším, na to se ještě tolik neznáme.
"Co ty, jdeš taky? Mám počkat?" Oslovím Abyho během příprav a pak to nechávám na něm, klidně si nějaký čas počkám, takhle na začátku tam stejně ještě určitě nikdo moc nebude.

A docela se v tomhle předpokladu mýlím. Když se konečně dostavím na místo, společenská místnost už není úplně prázdná. Za barem vidím již klasicky Lylu, pak jednoho z těch nových, u baru postává James, Nikolai, Rúna a Callum, támhle je zase ta Asiatka, která se mě snažila vytáhnout z průšvihu. Možná bych měl aspoň zjistit, jak se jmenuje... Ze slušnosti, že jo.

Nejdřív ale něco k pití.
"Jedno pivo, dík." Oslovím naše barmany. Asi by bylo fajn se přidat do rozhovoru, zatím se ale jen opřu o barový stůl a jen tak sleduji a poslouchám. Příležitostí bude určitě ještě dost, nejdřív aklimatizace.

Patřičný rozjezd

Společenská místnost

S narůstající hrůzou v očích sleduji Lylino počínání za barem. Bere jednu sklenici za druhou a míchá cosi, co v žádném případě nemůže být dobré. Míchá úplně všechno, nehledě na druh likéru a chuti, míchá něco, co vskutku splní má přání - rychlá smrt a zapomnění. Ou. "A má to už nějaké jméno? Trochu se bojím, že i Frankensteina by tohle vyděsilo." Nejistě hledím na nápoj podivné barvy, konzistence i vůně. "Doporučil bys mi k tomu nějaké ovoce nebo cokoliv, co...to ještě vylepší?" Otočím se na kluka, který se přihlásil, že bude Lyle pomáhat. Prý skutečný barman - ten by mohl znát nějaké zajímavé triky a rady.
Třeba jak z tohohle neumřít?

"Medovina by tu měla být, nechceš ale ochutnat tohle? Lyla určitě ví, jak udělat další..." Zašklebím se na Rúnu, která se k nám připojila. Není jediná, brzy tu máme už i Nika, který chce jako vždy a tradičně vodku a Calluma toužícího po vínu. "To je mimochodem nabídka pro všechny. furt doufám, že v tom nebudu muset být sám."
Ale co, vodka, medovina a víno jsou možná lepší strategie večera, přeci ale nedám mé drahé sestřičce to zadostiučinění. Vypiju to a to i kdybych měl pak skončit na ošetřovně. "Stále mohu věřit tvým léčitelským schopnostem?" Mrknu na ségru, vzpomínajíce na včerejší den, kdy mi dost zručně a jen tak mimoděk zpravila bolavou ruku. Funguje to i na otravy špatnými koktejly?
Brzy se to dozvíme.
"Tak na zdraví, dámy a pánové a na klidný a fajn večer. Já ho budu mít určitě." To už beru sklenici do ruky. Jedno odevzdané nadechnutí, kdy jsem rád, že mám stále trochu rýmu a zas tolik necítím a pak - ne, ještě ne. "Brčko! Potřebuju brčko a paraplíčko. Bez toho to nepůjde!"

Jedna cesta končí, jiná začíná..
Holtgast -> společenka

Její slova o nemotornosti, nešikovnosti, vyvolají u mě o něco větší úsměv.
V jistém smyslu byl jsem na tom trochu podobně. Štěstí se mě nikterak příliš nedrželo a když pokoušel jsem se o něco nového, dopadlo to vždycky katastrofálně. Ale víte co říká, žádný učený z nebe nespadl..

Nicméně, nedokázal jsem ukrýt jisté rozpaky když pozval jsem jí dále do svého pokoje. Možná i nějak podvědomě myslel jsem, že odmítne podobnou nabídku, přece jenom co bylo tak úžasného na tom, zajít do jednoho pokoje, aby jeden viděl něčího mazlíčka..? Kupodivu ale neodmítla.
Liška poměrně odhodlala překročí práh a já, nepatrně překvapen tímto jsem na ní hleděl.
"Nezdržím tě dlouho, to se obávat nemusíš.." řekl jsem jí nakonec, než pak vešel jsem dále a zavřel za námi dveře. Ponechávajíc pak svou hůl opřenou, zamířil jsem k plastové krabici bez víka, abych z ní opatrně vyndal svou společnici.
"Nekouše, jen.. nedělej prudké pohyby. Její zrak není z těch nejlepších.." když natahoval jsem ruku s osminohou směrem k Lišce.
A zatímco ona mohla se kochat mou společnicí, zmizel jsem na skok v koupelně, kterak jsem alespoň trochu umyl onu krev z pod nosu..

***

Myslel jsem na tuhle chvíli, tohle odpoledne pak prakticky neustále...
I když ležel jsem pod dekou, kam následoval mě i můj Stín, kde se jako další přikrývka stulil vedle mě a částečně na mě.. i dalšího dne když jsem se vedle pantera probudil. Bylo to skoro, jako bych to nemohl prostě dostat z hlavy.. nemohl jí dostat z hlavy..
Čarodějka v plastové krabici se mi za to vysmívala.. avšak já nemohl popřít onen lehce hřejivý pocit, který pociťoval jsem, když pomyslel jsem na ní. Je to skutečně tak, jak píše v knížkách? Jak popisují to velcí básníci..?

Jeden cit však střídal druhý, né všem je totiž dopřáno sdílet podobné pocity.
Jsou tváře, které v mezi těmito zdmi už více neuvidíme.. stejně tak, jako přibyli tu další nové tváře.. je to skoro jako nekonečný cyklus. Když někdo odejde, na jeho místo dostaví se někdo jiný. Vcelku dobrá ironie osudu.. který se tak zřejmě snaží zalepovat díry, které sám vytvářel.

Naštěstí můj nos se spravil a dalšího dne nebylo skoro viditelné stopy po tom, co se vlastně stalo.
Ano, jen té viditelné.. ty pocitové stále lehce přetrvávali a proto, se mnou dneska nebylo nikterak příliš ku nějaké řeči. Bral jsem jako vítané rozptýlení mysli oba dnešní plánované tréninky, které nebyly tak autopilotní jako ostatní věci, tedy moje denní činnosti a povinnosti.
A osud skutečně rozdával i nadále svoje nemilosrdné rány.
K večeru totiž přišla zpráva, která mě částečně zabolela. Asice, že svět přišel o jednu ze sester Čarodějek. Když naskytla se tedy možnost, příležitost využil jsem a šel k Bilé čarodějce, vyjádřit jí nejenom upřímnou soustrast ale i nabídnou alespoň objetí, které sice.. nepřivede její sestru zpátky, ale snad.. pomůže jí alespoň cítit, že není na tohle sama..

Úplně původně se mi příliš na onu oslavu nechtělo..
Nějak.. příčilo se mi oslavovat narození jednoho, když ztratili jsme jiné.. nakonec ale, rozhodl jsem se to spíše pojmout tak, že projevit poslední úctu a památku zesnulým.. by se mělo. Se svým vzhledem jsem se tentokrát příliš nezaobíral. Pouze jen, když jsem se zahlídl v zrcadle, pojal jsem pocitu, že ještě nějakou tu chvíli a mohl bych si i vlasy začít zkoušet svazovat do malého ohúnku..
Spolu s hůlkou v ruce tedy potom vydal jsem se do společenské místnosti, kde měla se tahle oslova konat. Samozřejmě na místo bylo vyjádřil tradiční gratulace k oslavenci, které byly jenom slovní a nikoliv i věcné.. neboť, netušil jsem co měl bych přinésti.
Po těchto slovech zašel jsem k baru, kde když viděl jsem záplavu ryšavých vlasů, maličko jsem pocítil, kterak nepatrně pohnulo se mi přitom srdce.. na vteřinu jsem zaváhal než nakonec vydal jsem se blíže. Maličko váhal jsem s oslovením, zejména s těmi několika lidmi kolem.. a tak, pokud zachytil jsem její pohled, či ona ten můj, s lehkým pozvednutím koutku jsem jí alespoň kývnul.
"Mohu dostat sklenku červeného..? Jestli najde se něco suššího, budu zajisté velmi rád.." řeknu k blonďákovi, který vypadal, že by těmhle věcem mohl dobře rozumět.