V kruhu přátel

Holtgast, zahrady

Debata mezi Santim a Mei šla od desíti k pěti rychlostí světla. Jen jsem zhrozeně přihlížel, než Mei odešla. Chápu ji, a chápu jeho... zatracená práce.

"Výzvu... jak chceš vyzývat někoho, kdo se ani netváří, že má o mě zájem?" skepticky povytáhnu obočí na Santiagovy rady.
"Respektive, koho jsem nikdy neviděl, že by se o kohokoliv zajímal, jako vztahově... To bych se mohl dělat vzácným do konce světa, aniž by si vůbec všimla, že se mi líbí" připomenu, a přejedu dlaněmi obličej.
"A i kdyby si všimla, fakt si myslíš, že by si vybrala tohle?" ukážu gestem dlaně na svou vizáž. "Je tu víc pohlednějších borců. Nebo borkyň."

Pobyt v zahradách je ale fajn nápad, a já se přidávám k rostoucí skupince lidí, kteří se chtějí po náročném dni ještě trochu uvolnit.

Emil pronáší přípitek, a já nečekám, sám si zavdám doušku dobré ovocné pálenky.
Vypadá to na příjemný večer, možná bych měl večeři pustit z hlavy a prostě si užít společnost ostatních.
A přesto... sotva opodál zahlédnu záblesk povědomých krvavě rudých vlasů, zjihnu, mávnu s pousmáním jejím směrem.
"Ahoj Mei! Nechceš se přidat k nám, pokud se ti nedaří usnout?" pozvu ji srdečně mezi nás.

Zvídání

Holtgast, zahrady

"T-teď jsem dorazil," odpovím duhové. "To je moje sestra. Jmenuje se Reagan. A já jsem Xavier."

"Chápu," zamyšleně brouknu na Abeho shrnutí. Znamená to, že je většina lidí mrtvá? No, to, na kolik živých tváří jsme (ne)narazili během cesty, nedivil bych se...
Ale dumat nad tragédiemi nemá smysl. My jsme naživu, tak nač se chovat jako na pohřbu, ne?
Proto se přičinlivě přidám ke skupince, která míří okatě chlastat do zahrad, narozdíl od lidí tady, kteří večeři vidí jako závěr dne.
Povzbudivě mávnu na ségru, která vyrazila na chodbu orazit si od všech kolem.
Chápu ji... teda nechápu, já vždycky měl problém s opakem, samotou a nezájmem, ale vím, že jí moc větší společnost dobře nedělá.
"Dobrou, dobře se vyspi," zazubím se jejím směrem, než pokračuji za ostatními do zahrad.

"Těší mě," na představené se přátelsky zubatě uculím a mávnu.
V zahradách je příjemně, nabízený alkohol s díky odmávnu, netuším, co by se mnou v téhle podobě udělal, ale pohodlně se usadím u ostatních a pak se poživačně natáhnu v trávě.
"Tohle je paráda... živá zeleň plná síly, to udržujete schopnostma nebo jak?"

To už má pro změnu Luna otázku na mě, brouknu zamyšleně. "No... nejsem si jistý. Proměnil jsem se s Výbojem, ani netuším, jestli jsou v tomhle světě jiní... Nadaní? kteří to umí taky... teda, kromě tebe, samozřejmě. Ale i dva jsou fajn, aspoň si nepřipadám tak sám," zasměju se krátce. "Hlavně do mě ale nedlubej, ať se změním zpět, ségra na to bohatě stačí."

Désolé

Holtgast, zahrady

Nepatrně se pousměju na Emilova vstřícná, milá slova. 'V Emilově péči'... ta slova mají zvláštní zvuk. Vlastně si ani nedokážu představit, jaké to je, nechat někoho jiného opatrovat své dobro. Matka měla preferované dítko, pro otce jsem byl zklamáním a pro... Chloé... pak náhradní všechno, živitel, opatrovník, ochránce.
A jakkoliv to v lesích a o samotě nebylo jednoduché, na moment se mi hluboce zasteskne po tom daleko méně komplikovaném životě.

"Určitě, budeme rádi," s kývnutím se pousměju na Laimu, které mě z té melancholie vytrhne otázkou, naleju jí vína do sklenky, kterou jsem si původně vzal pro sebe, a podám jí ji.
"Prosím," kývnu, s pohledem do jejích očí. Barva zatahujícího se nebe korunuje její křehkou plavou krásu... a přece, stačil by moment, aby také přestala existovat. Všichni jsme daleko křehčí, než jsem si dřív připouštěl, i když jsem tak dlouho žil s poměrně omezující nemocí.
Pouhá záležitost vteřiny, jediné chyby či nešťastného okamžiku.
Ne...
Ne. Tohle je směr myšlenek, který vede do hluboké propasti. Zamrkám a uhnu téměř zahanbeně pohledem.
"Je suis désolé, nechtěl jsem tak zírat, pardon."

Sám se na Emilův přípitek napiju z lahve... fuj, takové faux pas bych dřív nikdy nepřipustil. Způsoby musí být... jenže co z delikátně vybraných mravů?
K čemu jsou? Mrtvé nevrátí ani nezachrání, bolest nevyléčí...
...
Budu potřebovat něco ostřejšího.

Unavený večer

Holtgast, zahrady

Už to... nějak nezvládám. Řeči Mikky a hádky u stolu jsou to nejmenší, uvnitř mě řádí řádná bouře pocitů a já se s nima nedokážu srovnat mezi všemi.
Ústup do zahrad je automaticky na prvním místě, tady bylo vždycky dobře... i když bylo špatně.
Ale tentokrát to o moc lepší není... Hiraeth mi složil hlavu do klína, kde mu drbkám zamyšleně šupinky na čele, Ari hloupne opodál v trávě, Rinovy drápky slyším demolovat kůru jabloně kdesi nad mou hlavou. Pod kardiganem šimrají Chip a Luna.

Ticho zahrady však dlouho tichem nezůstane. Vzdáleně vzdálený rozhovor Agnes a Tenshiho utichá, zatímco se ke mně blíží jiné hlasy.

"Ahojte," kývnu tiše Emilovi a všem ostatním nově příchozím, na víno však zavrtím hlavou. Dostalo by mě do protivné, plačtivě tulivé nálady, kdy bych se zítra ráno mohl leda oprávněně fackovat za to, co bych dělal nebo říkal. A o to zrovna nestojím.

Neklidní a ještě ne mrtví

Holtgast, hřbitov

Ze zkroušeného děvčete truchlícího na hřbitově se vyloupne Němka pod parou, a pěkně nenaložená.

Všichni leží na svých místech? Mrtví, u těch se to dá předpokládat. Zejména zpopelněné ostatky se vrtí nesnadně.
"Všichni ne," odporuji s klidným pobavením.
"Nebo Erden zase změnil ubytovací pořádek, a s tebou nikdo nechtěl být?" dloubnu si, zatímco se sehnu a celou tu hromádku deky, puberťačky a alkoholu seberu do náruče.

"To tě ten dnešní pohřeb tak sebral?" prohodím zlehka, zatímco se svým nákladem zamířím nahoru, směrem pokojů. Opatrně, zvolna a pomalu, o blitky na košili nestojím.

Emociálně, kurva

Holtgast, chodba před pokoji

Val... teda vypadá. No, nedělám si ideje, že vypadám lépe, ale... ten dnešek byl kurva nahovno, co si budeme.
Když prsty přejede po rameni, stiskne předloktí, natáhnu svoji ruku a vytáhnu kousek slámy z jejích vlasů. Že se schovávala u koní, vnímám i z její vůně... a nějak se ani nedivím.
Taky mi je s Eyr lépe, než s některými zmrdy či blby kolem.

Oči se jí začnou lesknout, dech váznout...
"Hele hlavně nebul... za prvé, nemám kapesník, za druhé, ještě bych moh třeba začít cedit taky, a to by mi úplně podělalo reputaci," ušklíbnu se trochu rozpačitě, v pokusu to zlehčit.
Ptá se na důvod, proč ji hledám... dobrá otázka.
"Mno... chtěl jsem... ti poděkovat," pokrčím rameny.
Leze to ze mě jak z chlupaté deky... kdy jsem vlastně někomu naposled poděkoval? A míněno fakt upřímně, ne že sarkasmus. "Za pomoc, za energii, dneska. Byl jsem docela v háji, ta spolupráce fakt bodla."
A...
A?
"... A taky jsem se chtěl ujistit, že jsi okej, když jsem tě neviděl na večeři. Moc únavy na hlad?"

Baudelaire nebere

Holtgast, jídelna

"Copak, kdybys promluvila, praskneš, bublinko?" pobaveně si dloubnu do tmavovlásky rozhodnuté mě ignorovat.
I takové reakce bohůmžel znám!

"Balící strategie? Ani ne. Ale konverzační starter to je občas dobrý," mrknu na inkognito indiánka zvesela. Však to sám potvrdil!
"Je málo lepších způsobů, jak bořit ledy, než špetka náhodné poezie... dadaisté věděli své. I když, těm by mistr Květů zla i přes nonkonformní témata svým řádem taky lezl pěkně krkem."

"Áha! Budu na to myslet, Sametko. Zkusím si vybavit nějakou ne-mrtvolnou," uculím se na brunetku pobaveně.
IT slečna? Ah... Ouvej.
"To zamrzí... chápu. Já doufal, že se uživím podcastem, ale člověk míní a bohové i osud na to zvysoka."

Ňam ňam

Holtgast, jídelna

"NENE, NEBUDE, TOHLE MOC MOC DOBRÝ!" zahlásím spokojeně, zatímco se pustím do dojíždění zbytků z talířů těch, kteří odešli ale nedojedli.
Isaac by si přál neblinkat. Huh.
"JÁ BYCH RADŠI BLINKAL, NEMÁM RÁD, KDYŽ MĚ BOLÍ BŘÍŠKO," nakrčím nos.

"MUTACE, ANO. DOKTOR ED ŘÍKAL, ŽE KVŮLI... KOND... KAN... KUNTA... KENTAMINASI?? KANÁLU ODPADEM Z NĚJAKÉHO ČISTÍCÍHO MÍSTA. ALE JÁ JEDINÝ VELKÝ A ŽIVÝ, OSTATNÍ MOJE RODINA JENOM POLOVIČNÍ JAK JÁ," rozpovídám se mezi sousty.
Kámošové?
Zamžourám na dvojici, která přišla nově, a na moment mi kus jídla zamrzne v rukou, jak se zarazím. Obrysy vlka na dvou fakt neznám.
Ale samice... hmh?
"SAMICE POVĚDOMÁ... ONA NÁM VELET DOMA! ALE JAKTO, ŽE ONA AŽ TEĎ TADY? A PROČ KOUKÁ, JAKO ŽE NIC NEVÍ?" odpovím zmateně Isaacovi a částečně i Luně.
A Luna taky asi neví.

Otázky a odpovědi

Holtgast, jídelna

"Já jsem Johonaei, klidně Jon," kývnu na jeho představení, rád, že ten trapas s vyskleným jménem nerozmazával.
Klučina s podělí s infem, že je z Kanady.
"Mikmak, ooh... to je od nás daleko," pousměju se. "Já jsem native jen zpola. Otec je... byl z Belgie, máma Navajo. Dětství jsem prožil v rezervaci, v péči dědy, než mě otec láskyplně vysoudil do své péče," usklíbnu se.
"No a v Německu jsem narazil na 'bráchy'..." dodám a zarazím se, s pohledem zpátky k Ludwigovi.

"Nechám to na tobě. Klidně můžeme jít. Možná to bude lepší, než se trápit o samotě na pokoji... třeba si trochu popít i pomůže přebít tu první podělanou noc," usměju se nakřivo, suše.

"To jsem já," kývnu na Oscarovo ujištění o jméně. "Tak nějak, klub 'Still alive and kickin'," pousměju se nakřivo.
"Jo, nového... zděděného. Sigyn se rozhodl to vzdát a své zemské zodpovědnosti hodit na mou hlavu," pousměju se suše. Kavka, brácha, skoroholka, za kterou taky cítím kdovíproč zodpovědnost a kdybych doháje necítil a nesnažil se na ni dávat pozor, tak se to nežužlím o berlích.

"Poničené nervy, po zranění. Dávají se dopořádku díky fleshcraftu, ale nohy furt nějak ještě nejsou moc pohyblivé, tak mě den dva čeká imič kripla," sebejedovatě pozvednu obočí.
"Kdybych dával lepší pozor, co se mele kolem, jsem v pohodě."

Rady zdarma

Holtgast, jídelna

"Mézi svjéty vzníkly tákové práskliny, kúdy se dálo dóstat do... jíne reálity," vysvětlím zmínku o prasklinách jemně.
"Da, éto Drágostan," kývnu s pousmáním, když Chloé ukáže na Draga. "Ón od tébje doma?"

"Da, ja ódsud. Tédy, z Rúsi, tády Njémecko, ále ténto svjét. Um..." na moment znejistím, když zmíní vzpomínky. Ale co... nejspíš by se to dozvěděla, dříve nebo později.
Tak jí to ohleduplně sdělíš hned, že? ušklíbne se Kolja.

"Tády byla... jina Chlóe. Málja gólčička. Vlástni séstra Mátisse, névlastni séstra Líliana a Válerie, obaja s Mátim příšli táky ódjinud. Pókud se tébje děje to sáme, što óstatním, što óni tu... víckrát, ták... próstě jen tú a tám záchytneš vzpóminky té drúge Chloé."
Na moment zaváhám.
"Kdýby tébje to móc népřijemne, zájdi na óšetřovnu, njégdo z télepatu pomůže tébje sróvnat nébo róvnou skryť mýšlenky što nětvoye."