Job 38:11

Aurich
Katakomby

Těžko vysvětlit. Těžko pobrat.
Překvapilo mě, že bolest nepřišla, možná si to tak Hospodin přál a prominul mi tu… destrukci. Možná se chystal odvděčit něčím horším?
Na kluka, jež se rozhodl zaneřáděnost kostela zvednou o úroveň výš jen unaveně a káravě pohlédnu. Asi… si trochu té špíny za ty zvěrstva na jeho kultuře zasloužíme... nicméně!

Pokusím se vstát, oblečení vlhké od barvy a nalepené špíny. Krom všech pachů se objeví i odporná zatuchlina a nezaměnitelný pach čerstvé krve. Indián je raněn, to vím jistě… a 'zpřátlený' démon (pokud vůbec něco takového existuje) ztratil vědomí.

Tím ale naše trable nekončí.
Ozve se křik. Zase si přikryju uši… ne že by to moc pomohlo. Bylo to, jako by mi do hlavy zabodl ten ďábel nože a prorazil skrz. Zubaté čepele se mi otáčejí v mozku a způsobují tu nejhorší migrénu co jsem zatím měl.

Ztratím pevnou půdu pod nohama a chvíli mi to připadá, že padám rovnou do pekla. Nejsem daleko od pravdy.
Sjedu indiána za jeho pitomou poznámku zase pohledem a raději nic neříkám. Nos mi zahltí těžký pach prachu a suti, co se usadí na chřípí, jako by mě dusil.
Kostel se hroutí, okolo je chaos a všichni bojující proti bestii jsou drženi jakousi neviditelnou silou toho paralyzujícího křiku… ten samý poutá i mě.
Místnost je narvaná a nejen lidmi. Vidím opeřenou dívku a něco mezi drakem a jelenem, jako kdyby to vyskočilo ze středověkého grimoáru, výplodu mysli nějakého zfetovaného hříšného rudolfínského alchymisty.

Vidím Sigiho. Rozlamuje okovy a útočí ohněm, zatímco nejmladší je ve své nejmenší podobě, je stále držený – malý, zranitelný. Zrovna jeho (možná právě kvůli jeho podobě), furt beru jako malého kluka co furt běhal po zahradě s věčně odřenými koleny.
Světlo okolo se míchá s temnotou v hororové hře. Výjevu, který se až nepříjemně podobá rytinám Božské komedie. V samé dominantě celého obrazu byla… temnota, má podobu parodie na živou bytost – ženu.
Jako by se chtěl démon vysmát všemu, co je lidské. Ve svém moci byl neúprosný a nemilosrdný, zářící temnotou která mě vábila a odpuzovala zároveň, stejně silně jako novová noc. Okolo zářily stěny jistým světlem.

Okolní bojovníci, vzdorující tomu zhoubnému vlivu, dokazují, že je možné to kouzlo zlomit.
A konečně to skončit.
Pomstít se za vše! Za bolest, za utrpení, za prohřešky (6).
Pomohla až ale modlitba. Myšlenka na lidi okolo mě, mé bratry, Johonaei, lidi, na kterých mi záleží a které jsem nikdy nemohl zachránit, nebo se na jejich záchraně alespoň podílet.
Není důležité se mstít, ale chránit.

Smíš dojít až sem… ale víc už ne,
zde se tvé pyšné vlny zlomí (10).

Okovy kouzla byly zlomeny a já se mohl postavit.
Hned jakmile jsem se ocitl na nohou, udeřil jsem na zavržení hodného ducha plnou svou silou světla, se vším co mám, soustředěným do jednoho, světelného kopí: paprsku barvy krvavého úsvitu (10+2).

Druhou rukou se pokusím pozvednout stínová chapadla, jež vyprostí nebohého Johanaie(7+2). Snad každý sval v těle se mi chvěje námahou i přes to, že jsem snad ze všech utržil nejmenší zranění.
Uvidíme, kdy mi štěstí vyprší.

Další vyvolávač

Holtgast, šachovnice

Nic není tak zlé, aby nemohlo být hůř

Holtgast, pryč z šachovnice

Pousměji se na Stína, jehož rudooký pohled na mě spočine, ovšem poté již věnuje přeci jen více pozornosti Calumovi. No... Připadá mi, že to vypadá přesně tak špatně jaké to je, ale nemíním mu to rozporovat, jen kývnu hlavou s tichým: "Dobře." Vidím i tmavé skvrny na jeho ruce i tváři, byť se to snaží schovat - rychle se dovtípím, že to bude krev. Co taky jiného. "Ah, počkej, tady," vytáhnu překotně z kapsy kalhot látkový kapesník, "tedy, je čistý, tedy jako čistý... No, prostě... Nemusíš se bát, mám ho na brýle," ujistím ho, zatímco mu ho nabízím, aby si ho mohl přiložit k nosu.

Mimoděk se dotknu stínového kožichu velké šelmy, když se vecpe mezi nás, zatímco si tiše povzdechnu. "Co se vlastně stalo? Ještě... Neviděla jsem takhle Kristoffa při tréninku... Tedy pokud o tom chceš mluvit, nenutím tě," přeci jen se Cala zeptám, ačkoliv se snažím nijak netlačit.
Spraví se to samo... To mne trochu... Zarazí, ale... Hádám, že je to asi nějaká schopnost? Rozhodně mu to nehodlám rozporovat, ačkoliv po něm stále starostlivě házím brýlatým očkem.

"Jasně, já už mám stejně dost, Ebsalom mě zrovna nešetřil," přitakám bez rozmýšlení. "Kdybys potřeboval, klidně se mě chytni. Sice nezaručuji, že nespadneme oba, ale aspoň s trochou štěstí posloužím jako zmírnění dopadu," pousměji se na něj.

Stáje, chlévy

Pomocná tlapka
Holtgast, šachovnice

O výhrách, prohrách a příměří

Holtgast, šachovnice

Ah, no... Jistě. To mě asi taky mohlo napadnout samotnou, že? Možná bych měla v knihovně zkusit dohledávat spíše zápisky Nadaných než běžné knihy, které jsou teď stejně k ničemu. Sousloví "dostat pod kontrolu" ve mne sice vyvolá nepříjemné mrazení, ale nekomentuji to více než jen prostým kývnutím hlavy.
Stejné podobně smíšené pocity mám z toho krátkého shrnutí vlastní minulosti, které mi poskytne Ebsalom, ta představa je prostě... Strašlivá. Stejně jako vše, co jsem dosud z těch krátkých zmínek, událostí i vlastních zkušeností o Bratrstvu slyšela. Na druhou stranu... Nás jen chtěli zabít, takže vlastně to ani nestojí za řeč. Celé je to prostě... Špatné.

K odpovědi se ovšem stačím sotva nadechnout, protože mne zarazí Ebsalomův krátký leč nepřítomný výraz a pak... Náhle odchází. Stejně jako Kristoff, který tedy spíše naštvaně oddusá pryč.
"Ah, jasné. Já... Taky děkuji. Za trénink i rozhovor," vyhrknu rychle na rozloučenou a více ho už nezdržuji.

Na šachovnici se stále bojuje, můj pohled ovšem padne na Caluma, který se už sebral ze země a přesunul se ze šachovnice pryč, aby se mohl vydat na ústup. Zaváhám jen krátce, než udělám několik rychlých kroků k němu, abych ho dohnala.
"Všechno v pohodě?" zeptám se, byť se vzápětí zarazím - je to hloupá otázka. V pohodě to vypadá jinak přeci. "Uch, jako bych nic neřekla. Chceš... Můžu nějak pomoc? Možná - Dragostan za chvíli určitě taky dobojuje, může se ti na to podívat... Nebo doprovodit na ošetřovnu? Musí to bolet," konstatuji očividné. "Nás taky musel dávat dohromady," dodám, abych to zachránila. Nejraději bych se zeptala i co se stalo, ale takt mi to nedovolí.

Přípravy v kuchyni

kuchyň, Pevnost Holtgast, 11. listopad

Při chladném informování o mrtvých ze strany Val mi přeběhl mráz po zádech. Je tak jiná oproti naší Valerii… Jako by ztratila víru, naději, jako kdyby byla už navždy zlomená. Dokázala jsem to pochopit, dokázala jsem se tak i cítit, protože jsem měla pocit, že mé zdejší já se tak cítilo. Ale přesto mně samotnou něco drželo nad vodou.
Lyliin přístup k situaci nás naplavenin byl zase veskrze optimistický. Rozhodla se zaujmout své místo naplno. Musela být šťastná, že se znovu sešla s bráškou. Nemohla jsem popřít, že jsem jí záviděla. Ale stejně tak jsem jí to přála.

Na chvíli jsem se víc soustředila na svou práci - osmahnout cibuli, přidat zeleninu, posypat kořením, jehož vůně se brzy rozlinula po kuchyni. A nakonec zalít vodou a nechat zvolna táhnout s občasnou kontrolou. Na množství zeleniny jsem to s vodou nepřeháněla, byla jsem fanouškem hustých polévek.
Lyla přidala ještě filozofický závěr a já se musela usmát: “S tím rozhodně souhlasím.” Je pro co žít, pro koho žít. Ti, co zemřeli, zemřeli také za naše bezpečí. A mrhat takovým darem by bylo neodpustitelné.

Erszebetina otázka mě trochu zaskočila: “No, vlastně se nedivím. Zdejší Erden má podle všeho hradbu kolem své duše mnohem pevnější.” Můj úsměv trochu povadl a na tváři se mi zračil soucit. Musel trpět víc a být víc sám, nikdo si k němu nenašel cestu.
Nechtěla jsem tvrdit, že jsem svého Erdena spasila. Vůbec ne. Byl to on, kdo mi pomohl sžít se s Triskelionem, kdo mi nastavil náruč k pláči, když jsem zjistila, že z mého rodného domu nezbylo nic. Náš vztah se vyvíjel a neskočili jsme si vášnivě kolem krku hned.

Než jsem ale něco z toho mohla vysvětlit, můj zasněný výraz rozprášila navazující slova Erszebet. Zpozorněla jsem. Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale Val byla rychlejší. A tak jsem jen mlčky čekala na odpověď.

Aurich – kostel

Aurich – Kostel

Dohra..
Holtgast, Šachovnice