Trocha nepovedených kousků

"Co je? Vždyť to bylo..." Dobré? Efektivní? Odpovědět Rickovi, který to schytal jednou z noh, nestihnu, neboť mě samotného zasáhnou dvě oční bulvy. Tvář se mi zkřiví zhnusením, to ale není to nejhorší, co se děje.
Mé tělo letí k protější stěně a já v těch několika málo sekundách mohu přemýšlet, zda svou chybu uznat, či nikoliv. Mohlo to fungovat... Kdo to měl tušit? A aspoň si můžeme být jistí, že už to znovu neobživne...snad.
My už možná taky ne.
Rána do zdi, prudká bolest v rameni. Nestabilní povrch, spousta rukou a nohou, které nejsou moje. To se všichni jako pytel brambor kutálíme ze schodů v nepříliš epickém příchodu do hlavní scény dnešního dění.

"Furt to nebylo to nejhorší, co jsem kdy udělal." Pronesu do ticha, jen co se mé tělo konečně zastaví. V očích mám prach, jedna ruka přes bolest neposlouchá a má fakt divnou polohu, jednou nohou narážím do něčeho měkkého, což je buď Ricky nebo ten druhý kluk s hustými schopnostmi a druhá noha při snaze o pohyb taky stávkuje a nadává.
Tak možná svou chybu uznám. Ale jen v duchu.
On se stejně Richard rozhodl dát si šlofíka, s trochou štěstí si to ani nebude pamatovat.
A ostatní?
No, z mé pozice nemám ten nejlepší výhled, i tak ale soudím, že boj neprobíhá tak, jak bychom chtěli. Ta podivná naštvaná ženština se navíc rozhodne spustit jekot a...

Ten odporný zvuk se mi rozezní v hlavě, v okamžiku zapomínám na to kde jsem, kdo jsem, co tu dělám. Ať se myšlenkami hnu kamkoliv, vše je ozvučeno tím nepříjemným pískáním. Nemohu se hnout, nemohu se skoro ani nadechnout, mé tělo jímá hrůza. Nutím se do činnosti, nutím svůj mozek ke spolupráci, všechny mé pokusy jsou ale marné (8, 4, 8, 5). Snažím se ten zvuk alespoň v duchu přeřvat, snažím se všechny ty neurony přinutit, aby fungovaly normálně, aby tam posílaly ty správné příkazy - a nic. Chaos. Totální nespolupráce.
Nespolupráce, kterou si navíc plně uvědomuji.
Je to jakoby mé tělo nebylo mým, jako bych ztratil veškerou schopnost ovládání. Jsem já, jako duše, jako myšlení, vědomí - a je tělo, tělo nehybné, bolavé, tělo, které jedná dle vlastní vůle. Tedy nejedná. Vůbec nic nedělá, nehýbe se, nechává na sebe padat další prach a další harampádí.
Vidím, jak kluka ze zhora zasypávají sutiny a byl bych schopen i ochoten mu pomoci - kdybych mohl natáhnout ruku, kdybych mohl třeba jen pohnout prstem.
Nic. Absolutně nic.

Oči mám vytřeštěné dokořán, když nad sebou najednou vidím cizí, dívčí tvář. Tuším, co chce, jak jí ale dát najevo mou odpověď? Naštěstí to dívčina nepotřebuje, rovnou sahá na můj kotník, já cítím podivnou utlumenou bolest a...a poděkoval bych jí, možná se i usmál, klidně bych jí i řekl, že jí nerozumím jediného slova, nemohu ale nic.
Nic? Něco musím! Třeba...třeba ví, jak pomoci? Třeba dokáže zázraky?

Netuším jak, najednou ale má ruka pevně, možná i bolestně, svírá její zápěstí a mé oči dělají to, co jindy ne. Prosí. Prosí o pomoc.

(69%)

Tvrdá soupeřka

Šachovnice – pevnost Holtgast

Po jediném úspěšném útoku, který se mi proti mé protivnici povedlo poslat, jsem nestačil zírat. Soupeřka proměnila svůj pád jako zázrakem v salto, skoro jako Neo v Matrixu, poté jsem už začal fasovat. Rozhodnul jsem se bránit vlastnoručně, což byla nejspíš chyba. První útok jsem snad ani nestihnul zaregistrovat dřív, než jsem pocítil bolest na žebrech (2+1). Proti útoku telekinezí jsem taky moc nezmohl, ačkoliv jsem se snažil odolat, či se něčeho chytit, nakonec se mnou bylo švihnuto jako s hadrovou panenkou a já nezmohl nic. (4) Na poslední útok už jsem byl připravenější, ale ani to nestačilo. Nohu soupeřky jsem nestihnul vykrýt včas. (7+1)

Zranění mě dost omezovala v pohybu, proto jsem pro další boj zvolil spíše útoky na dálku. Vyvolal jsem si opět tetování fénixe na zádech (9+2,7+2). První útok byl proveden zobákem, netroufnul jsem si Auroře útočit na obličej, přišlo mi to až moc podlé, proto jsem útok vedl spíše do oblasti ramen. (7) Další útok jsem soupeřce vyslal do zad, (8) nakonec jsem se pokusil o útok na nohy (1).

Kolem mezitím už zvládli dva páry dobojovat, popřípadě se už přesunout jinam.. No, jestli to takhle půjde dál, tak mě nejspíše budou muset odnést.

Šup sem tam

Holtgast - Aurich

Nepotřeboval jsem dlouho. Prudce se prohnat mezi stromy a balvany zříceniny, až k pláži, studená voda odstřikovala prudce s každým tvrdým úderem kopyt, slanými kapkami mi těžkly rozevláté žíně, a pohyb s ostrým, čerstvým vzduchem brzy odplavily poslední stopy vzteku.
Litoval jsem kusnutí? Ani trochu. Lekce pokory se hodí vždycky, zasloužil jsem si ji však nejen já, ale i ta namyšlená koběta.

A já... já musím zapracovat i na boji v téhle podobě. Potřebuju být obratnější, rychlejší, kopance průraznější a kusance dravější. Že mi to cosi extra v krvi a genech nadělilo podobu obyčejného, neupgradovaného býložravce nemůžu nechat jako osobní nevýhodu.
Možná bych si měl vytipovat seznam lidí, kteří mají podobnou formu, a mohli by být v takovém tréninku vyrovnaní soupe-
Zaskřípu zuby, když zaslechnu v hlavě Erdenův hlas.

Vrať se do pevnosti. Vyzvedni teleportační krystal pro přesun k pevnosti a Kristoffa a Ebsaloma, pak se co nejrychleji přesuňte do Aurichu. Skupinka tam potřebuje špetku pomoci, sesypal se na ně kostel, mají zraněné.

No, nebudu lhát. Na moment jsem měl chuť ho poslat do prdele, velitel nevelitel. Po náročném tréninku a vybití přebytku energie během na mělčině jsem měl chuť maximálně tak na horkou sprchu a pár hodin odpočinku, než to večer rozjedeme...
Smolíček.
Podrážděně jsem si odfrkl, než jsem se otočil bezmála na kopytě a zamířil zpět k pevnosti.
Před ní už mě čekal nasraný viking, pokerface černoch a kápo s krystalem.
"Proč zrovna my tři?"
"Nemáte zrovna co na práci," odvětil suše bělovlas. Přimhouřil jsem oči, uložil krystal na bezpečné místo (tedy do kapsy), a nasedl s Kristoffem na dračí hřbet.

Cesta byla krátká, studená, příjemná jak osina v zadku... ještě, že hledat, kde v Aurichu spadl kostel, nebyl zase takový problém.
Kolem sutě se stále vznášel ten nejjemnější poprašek... a kdoví proč se tam už přehrabovalo nějaké psisko. A kolem něj skákal s pokřikem nějaký pták.

"Tak šup šup, sami se budou odhrabávat blbě," uculím se zeširoka na oba habány, a sotva mě oba zavraždí pohledem a jdou čachry se zemí či vlastní silou vykopávat naše mumie, proměním se zpět v koně.
Slechy nastražené, chřípí jakbysmet, oči na šťopkách, snažím se zachytit případné hrozby co nejdříve (7).

Z příjemného rozhovoru krtkem

Holtgast, Šachovnice - mimo pevnost

"Jo. Ty nejbližší generace po hrstce Prastarých, většinou dlouhověcí nebo nesmrtelní, či se nějak jinak Nadáním schopní vyhnout smrti," kývnu klidně, i když mě trochu překvapuje, že vypadá nejistě. C'mon, základní informace.
"Schopnosti s délkou existence sílí, i někteří mladší Starší jsou hodně tučné sousto pro normálního Nadaného. Ale pokud je jeden nějak dokáže dostat pod kontrolu, přimět je spolupracovat... Výhody asi vysvětlovat netřeba," pousměju se jen jedním koutkem.

"Byla nebyla," přisvědčím pak pobaveně její úlevou. Tolik ji trápilo, že nezavraždila 'dítě', které chtělo zavraždit ji? "Dlouhověkost se u ní prý projevila hodně brzo. Co vím, tak si Anneliesse pamatovala osobně život za první světové."

Dragostan pomáhá s následky intenzivního tréninku, a já jsem rád, že konečně můžu došlápnout.
"Díky."
Zrzka podnikne manévr, jako by se za mě chtěla schovat, zlehka povytáhnu obočí. A pak, že Triskelionští by v Bratrstvu nemohli být... dělat si živý štít z vlastních spolubojovníků je však perfektně racionální tah, ukazující na zdravý pud sebezáchovy. Ztráta cizí končetiny přece nebolí, tak jaképak copak.

"Studoval jsem na univerzitě v Heidelbergu, obor farmaceutiky. Půl roku před Výbojem mě unesla skupinka Bratrů, víceméně ze mě vymlátili schopnosti a ukázali mi na oplátku... celý nový krásný svět. Škoda, že šel za pár do loje," poušklíbnu se s pokrčením ramen.

Na moment se zaposlouchám do následné telepatické zprávy.
"Musím jít. Díky za boj," kývnu s pousmáním vzápětí na zrzku, a zamířím před základnu.

Pecka a vale

Holtgast, Šachovnice - Dojo - mimo pevnost

První dva údery Callumovy štíty drží... což je hodně dobře, s ohledem zpět. Byl jsem tak naštvaný, že bych ho byl snad schopný i přizabít, možná nejen při-. A v momentě, kdy stíny hrubé síle povolily, už jsem se dokázal ovládnout dostatečně, abych mu ten nos jen rozbil a ne prorazil zbytkem lebky na druhou stranu, když černovláska pošlu úderem pěsti k zemi.

A to chrupnutí pod klouby pěsti bylo... nečekaně uspokojivé. Kolikrát se stane, že se jeden dokáže dostat k tomu, fyzicky zasáhnout někoho, kdo ovládá tak zručně nějaký z elementů? K tomu dobrý pocit, že i když temníček sáhl k podvodu, neprošlo mu to - a nemalou měrou se uvolnil i kus napětí a nevole z kratinkého pobytu v New Orleans.
Jen část.
Protože mi neuteče, že k vlastnímu výtvoru se chová slušněji než ke mně.
Fakt, jedna žabožroutí pakáž.

K tomu už nemám co dodat, nemám chuť ani na Šachovnici zůstávat, prostě zamířím zpátky do Doja, kde se pustím do slíbených oprav podlahy (7+2).
A když jsem po chvilce odvolán Erdenem za úkolem, jdu rád.

Vyhrát

Aurich, pod kostelem svatého Ludgera

Světlo dá boji perspektivu, o trochu. Je nás... 14. Všichni obdarovaní zvláštními schopnostmi. A stejně... se nezdá, jako by byla výhra snadno na dosah prstů.
Kluk, co se zasloužil o svítící zdi, odpadá.
Fialka, co mi nahoře pomohl, odpadá.
Joy vypadá, že proklíná všechno a všechny.
Kluk shora a dívka, která se mi snažila prvně pomoci, jsou zranění také. I bráška, přestože se statečně vrhá do dalšího boje.
A co hůř... další zaječení to celé korunuje.

Je těžké chopit se zpátky kontroly nad tělem... mně osobně se to podaří až na třetí pokus (3, 3, 10).
Nedohojené rány bolí, vydaná energie na vzdorování či boj se začíná podepisovat... v takové míře jsem oheň nikdy používat nemusel. Únava doléhá. Pokud se z tohohle dostaneme, pokud, tak prospím tři další dny a nikdo mě nepřesvědčí jinak.

Postarejte se o raněné, kdo nemá jak bojovat, hledejte cestu ven.
Unaveně pohlédnu na hocha, který se chopil velení. Neodporuji, neargumentuji, prostě poslechnu, zavřu oči a pokusím se opět soustředit na oheň.
Skoro fyzicky to bolí, tahat další energii pro plameny z nitra bytí... nebo to je jenom moje pokuchané tělo, a hranice se stírají?
Nevím.
Vyschlým hrdlem ztěžka polknu a tentokrát vyšlu proti bestii plamenný vír (8+1), mířit přesně ohnivými biči či koulemi mi momentálně připadá dalece za hranicemi soustředění.

(96%)

Pomocné práce

Pevnosť Holtgast, kuchyňa

Len tesne sa zastavím, aby som nechápavo nepokrútila hlavou nad Lylou. Ako dokázala byť tak...optimistická? Pozitívna? Hovorí, ako keby jej prechod z iného sveta sem, a následný pobyt, bol nejaký príjazd do zážitkového tábora. Vytvárať nové spomienky?
Drcnutie do boku dostane za odpoveď pár sekundové prehĺbenie výrazu, označeného ako kyslý.
Pochybujem.

Jakub bol pomerne kresťansky založený človek, ako veľká väčšina starších ľudí v okolí, kde som predtým žila. Nemohla som o sebe tvrdiť, že by som pravidelne vzhliadala k nejakému farárovi v kostole alebo naozaj verila celej tej veci o stvorení sveta za sedem dní alebo že spoveď vymaže všetky hriechy, no stále som vyrastala v pevnej viere o posmrtnom živote. Dôvera v miesto, kde sa po smrti môžem stretnúť so všetkými, ktorých mi táto apokalypsa vzala, v to že ich znova uvidím, že ma privítajú Jakub so Sandrine, moji priatelia zo starého aj nového života, to bolo to čo mi dovoľovalo zostať relatívne pokojnou pri predstave ohrozenia, číhajúceho všade okolo. Čo zobralo ten najhorší efekt z nočných môr, kde sa mi dokolečka prehrávali ľudia, ktorých som videla na vlastné oči zomierať, čo udusilo tú k zblázneniu vzrastajúcu paniku z každého nečakaného pohybu, zvuku, tieňa, utlmilo spomienku na Paríž, na útok Heigena, nekonečný zástup oživených ľudí bez duše.
Lyla, Lakshmi a ostatní, ktorí už nemali byť živí, na túto vieru prudko útočili svojou existenciou. Ak som odmietala uveriť teórii o tom, že po smrti jednoducho nič nie je alebo že sa duša vznáša niekde v tme alebo v chaose, tak ich prítomnosť nenaznačovala nič dobré. Znamenalo to, že v momente ako prešli do nášho sveta, vtiahli do seba dušu mŕtvych originálov spolu s jej spomienkami? Vytrhli ju z akéhokoľvek miesta, kde sa mala stretnúť so svojimi zosnulými blízkymi, kde mala mať konečne pokoj a šťastie, a prikovali si ju nenásytne a sebecky k sebe, predlžujúc toto trápenie, ktorým sa celý svet stal? Alebo ju úplne pohltili, navždy tak zamedziac jej prístup k "nebu" a dušiam ľudí, čo tam na ňu čakali?
Bolo to kruté, a nefér. Keď zomriem a konečne sa stretneme so svojou rodinou, len aby mi ich z končekov prstov vytrhol môj fejk, sťahujúci ma späť k zemi - tá predstava bola desivejšia ako takmer čokoľvek iné. Čo sa stane, keď takýto človek zomrie? Ak by ma môj klon pohltil... nikdy sa už nevrátim k rodine? Nebudem môcť po smrti počkať aj na ostatných, jednoducho sa stratím?
Ako som mohla Lylu a Lakshmi vôbec prijať, keď som myslela na možné následky pre naozajstnú Lylu a Lakshmi?

Na moment sa nechám pohltiť myšlienkami, ktoré vo mne vírili od prvej chvíle, čo sme začali chápať kde sa tu berú oficiálne mŕtvi ľudia. Aj posledné kúsky veľmi krátkeho pokoja v tvári vymiznú, hoci sa mi podarí zakryť ich po pár sekundách neutralitou. Nechcela som Orena alebo Nika znepokojovať alebo zaťažovať stiahutými kútikmi úst a nešťastím v očiach. Mali toho dosť sami, obaja empatickí a s tendenciou byť skôr uetšiteľmi ako utešovanými, Nik s pridaním jeho schopnosti niekoľkonásobne viac. Sám bol okrem jednej otázky viac menej tichý. Preto, ak zachytím jeho pohľad, snažím sa zo seba cez to všetko vydolovať nejaký lepší, krajší pocit, čerpajúc z náklonnosti, ktorú som cítila z prítomných k nemu a Orenovi, aby som prebila nepokoj z predošlého vnútorného monológu.

Nechám Lylu vziať si zvyšok ovocia a jej ďalšiu dávku pozitivity prekonám intenzívnou prácou, vedúcou k dokončeniu aranžovana torty. Jediný raz, kedy sa mi ruky spomalia, skoro zastavia, je keď Erszebet kladie otázku ohľadom Erdena. Stiahne mi vnútro - nebola som si istá, či som chcela vedieť odpoveď.
Našťastie moja práca je pri konci a ja môžem podísť k Orenovi . Chytím ho za ruku na upútanie pozornosti a nakloním hlavu k torte.
"Je hotová. Chceš na nej niečo zmeniť? Alebo môžem pomôcť ešte s niečím na oslavu a...?"
Pri konci tichej vety zaznie do priestoru kuchyne hlasnejší oznam Erszebet. Zdvihnem hlavu a rozšíria sa mi oči. Oren môže cítiť, ako zovriem bezmyšlienkovite prsty, stlačiac tak jeho vlastné v dlani.
Stihli už poslať odkaz? Znamená to že sú v poriadku, eliminovali toho zdivočeného a vracajú sa tak, že stihnú večeru? Alebo ďalších nadaných našli počas hľadania a ešte sa iba chystajú na boj?
Na hrudi sa mi usadí ťažoba, zmes očakávania, nádeje s horkou príchuťou možného sklamania, strachu.
"Nič viac nepovedal? Sú všetci v poriadku? Idú už naspäť?
Pridám na hlasitosti, aby ma spojka s velením počula. Najviac ma ale zaujímali konkrétne mená. Loki, Jamie, Mia, Blagden - a pre Orena, Richard. Hocjak to medzi nimi teraz vyzeralo, city nezvykli len tak...zmiznúť.

.....

Aurich, pod kostelem

Zpátky do člověka se proměním ještě na zemi, drápy tady zrovna k užitku moc nejsou, místa je však málo.
Vyškrábu se na nohy a zakolísám.
Všechno zní dalece a ozvěnou, jako pod vodou, každý zvuk jako by obracel nožem v mých už tak ztrápených uších, a já v duchu upřímně začínám proklínat nejen to, že jsem za tím blond blbem běžel, ale že jsem se k bráchům blonďákům vůbec přidal. Neskončil bych tady, s touhle zkurvenou zrůdou, z uší by mi nevalila krev, nebyl bych přidušený k zeblití, a...
...
Tři motouzové se skulí po schodech dolů jako zralé hrušky, dva cizáci a Fry, nad kterým snad ten jeho pojašený Pánbu drží ochrannou ruku, protože se sbírá, jako by mu nic nebylo.
Znáte ten pocit, když vidíte, jak mají neskutečně blbé štěstí právě ti lidi, kteří si to absolutně a naprosto nezaslouží?

Nečekám, pokusím se zdolat schody a prchnout ven, jenže...
Co jsem to říkal před chvílí, vždycky to může být ještě daleko horší?
Tak pokračujeme.

Stínozrůda spustí sirénu, a je to extra účinné. Najednou se nemohu hýbat... můžu jen zděšeně sledovat, jak se vstříc a na mě valí spousta prašného shitu seshora. Připlácnut a ubíjen, nemohu ani prodrat hrdlem výkřik, když cosi na boku křupne, když v prstech lupne, když mám pocit, že celá hruď pálí a bodá zevnitř prachem.
A můžu se leda tak modlit, že tahle barabizna byla postavená snad daleko dřív, než němečtí peasanti věděli, co je azbest.

Ani jeden z pokusů se vytrhnout z toho odporného stavu neschopnosti není účinný (8, 6, 6, 3), a postupně mi jen bere další síly. Přestat o svobodu bojovat nepřestanu, můj život je to nejcennější, co mám a jen tak lehce se ho nevzdám, ale...
Snad...
... neuškodí...
Na chvíli nechat vše být, odpočinout... na moment.

(73%)

초과 적재

Aurich, pod kostelem

Krčím se u stěny, tak malá, jak bez proměny vůbec být můžu. Někdo... rozsvítil, do zmatku to zase tolik světla nepřineslo. Všichni bojují proti jedné, to je teď jasné. Proč? Nevím.
Záleží na tom? ... nevím.
Nechci bojovat. Ani proti jedné straně, ta jedna má převahu a nebylo by to fér, ta druhá... nevím. Černá rozevlátá silueta je možná nevinná oběť, ale nemám z ní dobrý pocit, abych jí pomohla s obranou.
Připomíná mi spíš... zlý spirit.

A než se dokážu rozhodnout úplně... Černá vydá zvuk, o kterém by se mi ani v nejhorší noční můře nezdálo, a kdybych se už nekrčila na zemi, nejspíš bych tam upadla, nohy by se mi musely podlomit. Třas nedokážu ovládat, stejně jako vlastní pohyb. Zděšené vypísknutí, ještě než ho utnula strnulost, ztratilo se v tom hrůzném zvuku, utopilo se jak kamínek v tůni.
A šokované zajíknutí, když se náhle začalo vše otřásat a po schodech valit cihly a prach seshora, se skrze sevřené hrdlo nedostalo vůbec.

Někteří to dokázali překonat. Ale jak...? Mají snad schopnosti, které jim to dovolí? Nebo to může dokázat každý? Já... já asi ne (4).
Nebo...? (3)
Ne.

Je to hloupé, ale tma kolem byla lepší, nepřišla jsem si tak... odhaleně. Tak hrozně zranitelně...
A s myšlenkami nad vlastní zranitelností si uvědomím, že někteří už nebojují. Fialový kluk leží pod schody, nehybně, zrzek u stěny, taky nehybně, nevypadají ani jako že by stále bojovali proti účinkům toho zvuku... Ptačí dívka si hojí nehezké rány sama. U schodů je těch méně šťastných víc... kluk zpola zasypaný sutí, kluk s divným úhlem kotníku...
Těm můžu pomoct. Umím to. Pokud... se zvládnu pohnout.
Prosím? (10)

Strnutí náhle povolí, jako když k zemi sklouzne uvolněný závěs, několikrát se prudce nadechnu a zatnu nehty do dlaní. Můžu se hýbat!
Ztěžka polknu, a podél stěny se po čtyřech pokusím nenápadně vydat ke čtveřici u schodů.

"Ya," nervózně se pousměju na kluka se zraněnou nohou, a pokusím se zvednutím vlastních rukou a pak poukázáním na jeho kotník naznačit, že můžu pomoct. Pokud mě neodbyde, beru to za svolení pokračovat a pokusím se opatrně jeho kotník srovnat a vyléčit poškozené vazy (6+1).
"Jigeum-i na-eungayo?" hlesnu pak tázavě.

(94%)

A vše...

Aurich, kostelem svatého Ludgera

... se parádně jebe. Tohle vítr neodvane.

Další zaječení sotva ustojím, slyším jej ještě dlouho poté, co ta zrůda sklapne, převaluje se v hlavě ze strany na stranu a válcuje jakýkoliv pokus o soustředění, o souvislou myšlenku. Žaludkem kroutí jako by ho někdo ždímal, kolena se mi třesou... jediné, co zůstává silné a neměnné, je přání tohle dokončit a vypadnout odsud a už nikdy se nevrátit.
Šepoty kolem zní jasně, hrůza, odevzdanost, zoufalství, krvelačnost... Udatný odpor, který Zdivočelá klade proti svému zajetí či dokonce smrti už si zvládl vytvořit osobní důvody chtít vyhrát a zlikvidovat ji u každého z nás.

Moment, dva, čekání se protahuje, tep vnímám tvrdě v uších... než si uvědomím, že tohle je horší. Že tohle nepovolí samo, po chvilce, jako ta předchozí strnutí. Panika některých tomu přikyvuje... Pokusím se sebrat veškerou vůli k tomu, nabrat zpátky vládu nad tělem, ale... nejde to (1).
To mě... hluboce znepokojí.
Respektive, málem se podělám strachy. Co když takhle zůstaneme pořád, a sotva ta zrůda nabere trochu sil, půjde nám prostě od jednoho k druhému podřezat krky, my proti tomu bezbranní jak čerstvě vylíhlá kuřata?

Hlavou mi proletí leccos. Vzpomínky. Tváře. Vážná Marisol u jezera i rozesmátá barmanka na večírku, Eliotovo vyznání lásky, Orenův ubrečený i usmátý ciferník upatlaný od barev, Lakshmina důstojná vlídná krása, Richardovo blbnutí, Bunmino objetí korunované plky té její nevymáchané puseny, Yuriko s Jamesem drhnoucí kožešinu mojí hnojem upatlané podoby jejím šamponem, a tolik dalších momentek vypálených do paměti, bože... já tady nechci zařvat.
Nemůžu... to prostě jen tak zabalit.
Nechci.

Usilovně se soustředím, celou svoji vůli napřu proti těm neviditelným poutům, které prvně neustoupily ani o milimetr, a pak... najednou cosi povolí (9). Pustím zbraň a sesunu se na kolena, hluboce vydýchávaje - někteří okolní už se zvládli osvobodit také.
Mia se léčí sama, James velí, Emil... je na tom špatně zjevně ještě nějakým jiným způsobem.
Já bojovat jak mám, ale s Richardem v bezvědomí je možná podstatnější léčitel...? Rozhlédnu se kolem. Krev cítím, i momentálně zranění jsou stále naživu. A věnovat se jim znamená více času znova zaútočit pro Stínovou.

Se semknutými rty se opět chopím svojí zbraně, hořící dřevo ani zářící stěny s Lokiho omdlením nepolevily, naštěstí. Do výsledných výpadů dám tolik, kolik mi rozechvělé svaly dovolí (8+3, 4+3).

(63%)