Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | One thought, fills immensity. Je pravda, že někdo člověk příliš nepřemýšlí nad tím co zrovna dělá.. což ale nemělo by se stávat. Zejména když viditelně byla vcelku jasná strategie tohohle boji, alespoň tedy pro mou osobu. Zřejmě našel jsem způsob jak držet jej od sebe, což bylo pro mě klíčové.. jenže během toho tak nějak lehce.. sklouznul jsem tam kam jsem přímo nechtěl.. Věděl jsem, že jsou stanovená určitá pravidla, která by měl ctít každý, nehledě na situaci.. ovšem já prostě.. uklouzl. Udělal chybu, která vyústila v to, že se na mě teď hrnula hora naštvaných vlasů.. Slyšel jsem né příliš nadšené zavrčení po mém boku, pocházející od Stína, který byl připraven mě případně bránit. "Ne..zůstaň.. je to moje chyba..." nakázal jsem mu spěšně než pak pozvedl jsem tedy svou ochranu v podobě stínového štítu (10+3,10+3,5+3), kterak chtěl jsem zamezit alespoň těm nejhorším ranám. Což se víceméně i dařilo.. do určitého momentu, než jsem viděl, kterak štít praskl.. myslím, že v ten okamžik, když viděl jsem tu prasklinu věděl jsem, že.. je konec. Nemám šanci se tomuhle nějak více vyhnout, protože moje tělo na to nebylo stavěné. Věděl jsem o své slabině, která spočívá ve vzdálenosti.. stejně jako věděl, že udělal jsem prostě chybu.. chybu, za kterou jsem byl ochotný přijmout svůj trest.. | ||
| |||
 | Netřeba slov Pod kostelem - Aurich Společné snažení pro mě zcela neznámých lidí má svou odezvu, své následky. Stínová žena tuhle velkou přesilu nepovažuje za spravedlivou a...a bolí to. Křik. Děsivý, uši trhající křik, který se každou další vteřinou noří hlouběji a hlouběji, který drásá tělo i duši. Je nezastavitelný, je ničící, přináší jen zkázu, jen strach, jen beznaděj, zoufalství a prázdnotu. A co hůře, přináší vzpomínky. Vzpomínky na samotu několika posledních měsíců, na neustálý boj o život, na putování krajem, který býval mým domovem. Na mrtvá těla blízkých, na mrtvá, rozdrásaná těla cizích, kterým už nebylo pomoci. Ne, tam ne, tam nechoď... Snažím se zastavit proud černých myšlenek (1), je ale pozdě. Co kdybych tam tehdy byla? U nás doma? Co kdybych jim dokázala pomoci? Bratru, kamarádce, jejich dětem? Mohla jsem je zachránit? Mohla jsem být tím jediným rozdílem, kdo je dělil od smrti? Pocit viny, pocit ztráty, vědomí, že na tomhle světe už nikoho nemám. Jsem sama...budu navždy sama? Můžu si udělat přátelé... (1) Ale no tak, Maro, nebuď hloupá a naivní. Tohle je svět, kde neexistuje přátelství. Zvykni si na samotu, zvykni si na tiché, studené večery. Zvykni si, že se nemáš s kým obejmout, koho pohladit, koho políbit. Zvykni si...na sebe. Ani nevnímám, jak mi po tváři stékají slzy, nevnímám ani to, jak se tisknu k chladné zdi, která se otřásá - nebo to jsem já, kdo se otřásá, koho přemohl pláč? Ruce kolem kolen, hlava schovaná, nemohu se jinak hnout, nemohu se ale ani zastavit. (3) Ať už to skončí. Ať už všechno tohle jen skončí. Stejně už jsou všichni mrtví a já nikoho nemám. Zůstala jsem sama a to nechci, nechci být jen já a já a zase jen já. Nechci slyšet jen svá slova a své myšlenky, nechci se smát jen svým hloupým vtipům. Nechci... Tak s tím bojuj... Ne, nechci, ani to nechci (3). Já už nemám sílu na to něco chtít, přát si, snažit se, bojovat. Já už nemám sílu na nic. Přijímám tu temnotu, přijímám ten strach a svůj osud. Asi to takto mělo být. Asi jsem k tomuhle celou dobu spěla... Zbytečná cesta, zbytečný život. Zbytečná snaha... (5%) | ||
| |||
 |
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Trocha útěchy Pevnost Holtgast, šachovnice "... Starého?" vylétne ze mě, div neskočím Ebsalomovi do řeči. Mám pocit, že je ještě spousta věcí, které o tomto novém světě nevím, ačkoliv... "Novém" je asi dost nadnesené, když mluví o někom, komu se říká "Starý". Nicméně jak pokračuje dál o Annelise a mne dojde, "kdo" přesně ta Annelise byla... Můj výraz se změní v ryze vykulený, jinak se to snad ani popsat nedá. | ||
| |||
 | Fly you fools Děsivá prdel světa ”Já vím, jsem úžasný,” mávnu rukou nad blonďákovým údivem u svých zázračných tlapek. Holt, když se daří, tak se daří! Navíc mě léčení ze schopností asi fakt baví nejvíc. Asi to bude kombinace možnosti být v pozici moci, pomáhání lidem a trocha toho sadistického koření. ⥦51%⥨
| ||
| |||
 | Pozor, padá kostel, něco si přej...
Že by se nám dvakrát dařilo se říci nedá. Koutkem oka si všímám, jak někteří padají k zemi, nemám ale mnoho příležitostí k zjišťování proč a za jakých okolností. Stínová přímo přede mnou mě zaměstnává natolik, že si sotva všimnu Lokiho snahy o hořící kopí. No výborně! To je rozhodně lepší než všechny ty moje snahy o planoucí hranici! Chci se pro jedno z nich natáhnout, abych taky konečně Stínovou pozlobil, situace se ale mění každým okamžikem. Nejlépe k dobrému, to když se rozzáří kamenné zdivo okolo a já tak konečně mohu zjistit, kdo vše může stát v cestě mé píce. Štěstěna má ale zrovna asi dovolenou, neboť tohle Stínovou donasere. Nejdřív se zbavuje své konkurence, pak otevře hubu a kam se hrabe hlas mé matinky, když zjistila, že jsem jí rozbil oblíbenou vázu. Nejhorší na tom všem je, že i kdybych se chtěl chytit za uši a trochu se proti tomu ochránit, nemohu. Strach, šok, beznaděj, prázdnota. Jakoby z těla vytrhla mou duši, cítím jen bolest, slyším jen nikdy nekončící, neustále se opakující ozvěnu. Někdo říká, že vám přímo před smrtí proběhne celý život před očima. Já tam teď vidím jen prázdnotu. Nicotu. Temno. Nebo ne? Netuším, nedokáži rozeznat jediný tvar, jedinou barvu. Mohl by tu být ohňostroj a já bych o něm nevěděl. Mohlo by se to tu hroutit k zemi a já bych zemřel nevidouce zkázu. Ehm, Jamesi...tohle přesně se děje. Cože? Snažím se probudit z toho podivného snu, kdy se nemohu pohnout, kdy se skoro ani nemohu nadechnout. Snažím se soustředit na přítomnost, na to, kde stojím, kdo jsem, co dělám. A nic (8). Jen temnota, jen zamženo. Jen stále se opakující křik, který se již uhnízdil v hlavě. Nejde jen o tebe! Co to kdo říká? Co je to za podivnou myšlenku? Myšlenka? Něco jiného než ten křik? Vnímej! Umřou. Oni umřou. Moje chyba...moje chyba...to všechno bude jenom moje chyba. NE! (9) Trhnu s sebou, nutím své ruce i nohy k činnosti. Stále skoro jako ve snu popadám jedno z hořících Lokiho kopí a mávnu s ním proti Stínové (1)...a znovu (4), nehledě na všudepřítomný prach, nehledě na omítku padající mi do očí. Tenhle boj vyhrajeme. Nikdo tady už neumře. "Postarejte se o raněné!" Zařvu co mi hrdlo stačí a nezbývá než doufat, že k nim můj hlas dosáhne. Jak vypadá situace? Pořádně netuším, z rychlého obhlédnutí situace mohu jen odhadovat, že naše přístupová cesta už nebude sloužit svému účelu. Naštěstí to teď vypadá, že destrukce je zastavena - ale na jak dlouho? Jak dlouho bude trvat než se to tu zhroutí celé, než nás to tu pohřbí? "Kdo nemá jak bojovat, hledejte cestu ven." Lepší než pouštět se do boje, který jen bere síly a riskovat tak další životy. "Tak co ty, krasavice, umíš něco jiného než jen nadávat?" Moje práce je tu jasná, odmítám, aby útočila ještě na někoho jiného. (78%) | ||
| |||
 | Trestná výprava Aurich, 11. listopadu Proč, sakra, proč?! Byla jsem si jistá, že mé vyvolání bolesti je dostatečné. Že má působit. Mělo by! Tak co se sakra děje? Stínová byla očividně imunní a já mrhala časem. Katakomby se akorát trochu prosvětlily, když jsem zahlédla stínový pařát a, než jsem se stačila v hrůze nadechnout, už jsem letěla vzduchem. Křídla mi byla v tu chvíli k ničemu, ale dopad nebyl to nejhorší. Ostrá bolest. Zaječela jsem. Cítila jsem pálení na levé straně. Moje harpyjí tělo se zkroutilo pod návalem bolesti. Chtěla jsem kňourat dál, ale celou místnost a snad i celé město prostoupil jiný křik. Ztuhla jsem. Bolelo to do morku kostí. Připadala jsem si jako ohluchlá, slepá i němá zároveň. Mé tělo se napjalo a já nebyla schopná na nic myslet. Jen na zděšení. Dneska umřu. Nevrátím se. Tohle je konec. Je to konec. Měl mi před očima proběhnout celý život? Nestalo se. Objevila se jen jedna tvář. Ta nejhnusnější. Hladce oholená, úlisná, malé oči, slizké rty. Ne, za tebou do horoucích pekel nepůjdu. Ne dnes… Snažila jsem se tomu vzepřít, ale on už natahoval své ruce. Nedostávalo se mi dechu a rána krvácela dál. (8) Snažila jsem se znovu vymanit z té vidiny. Pohnout se, najít směr. Ale bez úspěchu. (2) Začínala jsem propadat zoufalství. Mělce a krátce jsem dýchala a jen šokovaně zírala do stropu, kde jsem ho viděla. Mysli na někoho jiného, na někoho jiného… Ne na mrtvé. Na živé. Na čele se mi objevily kapičky potu, kdybych mohla, třásla bych se po celém těle. A pak se ten výjev změnil. Úlísná tvář se změkčila, zjemnila a získala medové vlasy. Musím se vrátit. Musím. Jeho jsem málem zabila a tohle je můj trest. A to, že tu chcípnu, by bylo spíš za odměnu… (9) “Ne!” přidušeně jsem vykřikla. Vidiny zmizely a já se prudce nadechla a pohnula víc, než bych chtěla. Další vlna ostré bolesti mě zaplavila. Musí mě někdo vyléčit… Kdo, kdo? Omámeným zrakem jsem se rozhlížela, než jsem se jak šílená usmála. Doprdele, já přece umím léčit! Musela jsem to zkusit, i když jsem se cítila na pokraji zhroucení. Přiložila jsem levé křídlo ke zranění a snažila se soustředit na vibrace a nadcházející bolest hojení. (8+1) Aspoň zatáhnout ránu, abych tu neexla na vykrvácení… Neměla jsem s léčením moc zkušeností, ale cítila jsem, že se něco děje. Minimálně bolest přicházela. A to je dobré znamení, ne?! 55 % | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Stáje Pevnost Holtgast, 10. listopadu Povzdychla jsem si a ušklíbla se. Daniel měl samozřejmě pravdu. A já na tohle nemám, jenže… Připadám si tu tak nějak… Blbě. Nezapadám. Nic zvláštního neumím. “Učím se normálně s vámi,” pokrčila jsem rameny, i když mě vlastně nemuselo překvapovat, že si mě Dan nevšiml. “Ale do duelů nesmím.” Vážně jsem přikývla nad radami od Dana. Jo, plavat, dál střílet z luku, jo, to bych měla! To mi jde! Vidina nějakého nasměrování mi dodávala motivaci. Budu trénovat a jednou budu taková bojovnice jako Val. Na chvíli jsem se spokojeně usmála. Příště ochráním všechny blízké! Jakmile přišla řeč na koně, znovu jsem pookřála. “Nur je skvělá,” přesunula jsem se i s koštětem k šedě grošované klisně a pohladila ji. “Je to zlatíčko,” sladce jsem zašeptala ke koňské hlavě. “No, ale největší krasavec je prostě Equinox!” popoběhla jsem směrem k Danovi a ukázala mu urostlého fríského hřebce. “Co mu říkáš?” hledala jsem u svého posluchače potvrzení. Triskelion jako domov… “To bude asi teď i můj,” se značným knedlíkem v krku jsem přitakala. "Ale, chybí mi Mati. Už aby se vrátil,” můj hlas přešel v šepot a já se otočila k Danovi zády a věnovala svou pozornost černému hřebci. Zuby jsem si skousla spodní ret. Teď nebreč! Špatně jsem snášela odloučení. Dan se rozhovořil o schopnostech. To mě zajímalo, a tak jsem se opět natočila bokem a poslouchala. Léčení je super schopnost. Ohromně užitečná! “Jé, krása…,” vydechla jsem ohromeně a nastavila ruku bludičkám. Pousmála jsem se, když Dan mé schopnosti označil za zajímavé. No a co, pochvala je prostě fajn! “Ani nevím, nejspíš mi trvalo, než jsem na to přišla,” trochu se mi zkrabatilo čelo. “Když jsme utíkali s Matim, všimla jsem si, že mi zvířata neublíží. Vždy jsem se zvířaty vycházela dobře, ale to byla naše zvířata doma. Tohle byla divoká zvěř. Ale i tak byli ochotní jít za mnou a dělat, co jsem chtěla, když bylo třeba. Stejně tak to bylo s mými přáními. Pořád ani nevím, co vše si mohu přát, jen vím, že to trvá jen chvíli, a pak vše zmizí,” zamyšleně jsem pokračovala. “A dráček, no, do toho jsem se poprvé proměnila, když jsem se pořádně vyděsila.” Neměla jsem chuť si tu vzpomínku připomínat, ale vím, jak jsem tehdy šokovala Matiho. Všechny moje schopnosti ho trochu… Znepokojovaly. A mě mrzelo, že mu to dělá starosti. Ale teď je Mati získá taky a budeme stejní. Všechno bude zase v pořádku. Samým přemýšlením jsem si znovu okusovala spodní ret. | ||
| |||
 | Heresy Můj kostel Ví se, že cesty boží jsou nevyzpytatelné… nicméně občas napadá otázka proč? Celé to připomíná sen, špatný sen, nebo apokalyptický film jednoho z hollywoodských cvoků. Snažil jsem se zachránit lidi, ale… nikoho krom brášků jsem nezachránil. Ani při pokusu najít rodiče. Vlastně… jsem dost na pochybách, zda-li bych bratři nezachránili spíš mě. ⥦❖⥨ Vzbudí mě hlasy a já se sotva stihnu sebrat a rozkoukat. Venku se odehrál boj, bariéra je dole, Sigi zdrhá ke kostelu a zbytek kluků ho následuje a já si nadávám do hlupáka, že jsem si kdy myslel, že tady budu mít nějakou vedoucí pozici jako nejstarší. ⥦(100%)⥨ | ||