Těžký kalibr

Aurich, kostel

"Díky!" hlesnu sípavě k Emilovi, který mi z opětovného sevření pomůže na svobodu. Tohle je hodně těžký soupeř... najednou je poměrně jasné, proč ta předchozí výprava dopadla tak, jak dopadla.
Teď je tu tolik lidí, a stejně máme problém tomu stvoření ublížit, natož to vůbec zpacifikovat k přesunu do cel hlavního štábu.

Ostatní už jsou na svobodě, mladík s dlouhou tváří jako poslední, mění se do... dinosaura? a šoupe se při stěně kamsi pryč.

Lea, blonďák, Emil a další do stvoření perou ohněm, a já sám se chopím jednoho z Lokim očarovaných hořících prken. Už jsem držel v ruce elegantnější zbraně, nicméně rozmáchnu se zeširoka a pokusím se pádnými ranami hořícím klackem udělat co největší paseku (10+3, 10+3, 8+3, 1+3).

(90%)

Shitfest jako malovaný

Aurich, kostel

"Musíme ji sundat co nejdřív, jestli se z nás bude docucávat, daleko dřív zdechneme my vyčerpáním," vyštěknu neadresně, a rozhlédnu se. Co dělá James, mě inspiruje.

Vezmu další víko, rozlámu je o zeď/sloupy na několik menších úzkých kusů (7).

Očaruji je pak nehasnoucím ohněm (4+3), aby mohli fláknout stvůru něčím, co ji bude řádně bolet, i ti, co světlo nebo oheň nedokáží ovládnout. No jo, jenže to zase nebudou moct držet v ruce, fokk....
Rozepnu kombinézu a vyvléknu se fofrem z trička, rozervu je na několik pruhů, které očaruji nehořlavostí (3+3) a omotám jimi část hořících prken. Teď by to mělo jít.

"Sem, kdo nemá, vezměte si zbraň!" zavolám k ostatním, opět se zapnu do kombinézy a sám se pustím do boje přímo ohněm - stínová už hodně dlouho nedostala řádnou ohnivou koulí, tuším (9+3).

(11%)

Já se na to s prominutím vyseru

Aurich, kostel

A pokud si jeden v předchozí moment myslel, že je to nahovno, další ochotně ukáže, že to může být i daleko, daleko horší.
Ostrá bolest v uších, hluk zní, jako bych byl hluboko pod vodou, něco mě lynčuje a škrtí, až před očima zběsile ztřeštěně tančí mžitky.
Potřebuju... vzduch...!!

Jenže pokusy vysvobodit se jsou mizerné. Pokouším se zmítáním, vlastní silou a vahou přervat úpon (5), nic.
Pokouším se vytvořit světelné ostří, kterým bych mohl přetnout úvaz (5), pár jiskérek, a nic.
Cítím tvrdě tepat krev v krku, ve tváři, točí se mi hlava, sotva seberu vůli a soustředění nabrat na sebe proměnu a drápy na zadních, ostrými jako břitva, narušit provazec (7).

Dopadnu tvrdě, elegance v tom není za mák (5), a to hlavní, o co se pokouším v rudé mlze a se zmatenými smysly, je odtáhnout se pryč, najít místo, kudy jsem sem přišel a skrýt se mimo dosah soka, který je minimálně nad moje síly.

(9%)

Choose your destiny

pevnost, Šachovnice; 11. listopadu 2018

Uh-oh
Rúna se na okamžik zatváří poplašeně, ale nakonec se malinko pousměje.
Cool.
Na pokračování tréningu se docela těším. Taky proto, že vím, že je pořád dost věcí, které se musí zlepšovat a pilovat. Tréning dělá mistra. Nebo tak nějak to bylo.
Ale to pomalu přicházejí i další, a nakonec to vypadá, že to nebude úplně jen cat-fight. A nejen kvůli tomu, že co vím, tak Rúna se proměnuje v lišku.
Jako další se hlásí Kazran.
Přikývnutím souhlasím s tím, že se i já obejdu bez suggesce a feromonů. Hlavně to druhé je pro mě skoro sprosté slovo po docela čerstvém zážitku.
Kristoffa už znám a Ebsalomovi zvednu ruku na pozdrav.
"Ahoj, já jsem Alex, myslím, že jsme úplně neměli moc čas si pokecat."
Pak už se to sype jeden za druhým - Dragostan, Aurora, Oscar, a pak i Callum s mou spolubydlící.

Stáhnu si dlouhé, tmavé vlasy do ohonu, s čičí proměnou sice počítám, ale až mezi posledními možnostmi, když budeme na Šachovnici. ale možná by byla prča, kdybych….
Asi bych měla klidnit hormon….
První dva páry se pouští na Šachovnici, aby si to rozdaly.
Tak koho si podám já?
Aurora? Té jsem slibovala nějaké chvaty, když jsme posledně drbaly na baru, ale pohledem se zastavím na Dragostanovi, který vypadá, že hledá sparring partnera.
Ok, tak dobrá, teda.
Přejdu k němu, ukážu na sebe a na Šachovnici.
Já Tarzan, ty Jane... Akorát ten míň intelektuálně zdatný jsem tady já, vo tom žádná, co si budem namlouvat.

Přemístím se na Šachovnici, abych měla své elementy poblíž a čekám, až si Dragostan vybere svou ideální pozici a dá najevo, že je ready.
Pak už však nemíním nijak vyčkávat, troufnu si trochu zariskovat s nejnovější schopností, rozpohybuju několik zlatých valounků z jednoho z polí a přidám jim na rychlosti (5+1) a vyšlu na Dragostanova stehna, není to úplně špatný, teda vůbec není špatný, ale blyštivé projektily, možná trochu podobné kulkám, nemají stoprocentní razanci a ani přesnost. Na druhou stranu, je to jen tréning a nechci nikomu vážně ublížit.
Vyhlídnu si pneumatiku, napůl zahrabanou v písku v jednom poli. Není to velká guma z auta, spíš bych řekla z nějakého zahradního vozíku, ale mě pro tuhle chvíli stačí, chci jen Dragostana vyvést z koncentrace než bych dále zaútočila a to už guma míří jeho směrem a jo, to nevypadá vůbec špatně (8+1), tohle by mě mohlo dost pomoct.
Využiju situace, abych se k němu rozběhla a pokusila se mu natáhnout pravým hákem, ale jak se říká – zvedej nohy, vole! Namísto toho zakopnu o šutr, který jsem přehlídla a zatáhnu se jak dlouhá tak široká (1). Doufám, že jsem ostatní pobavila, než přijdu o výhodu a Dragostan mi možná dá pořádnou nakládačku.

"If the fool would persist in his folly he would become wise."
Holtgast-dojo - šachovnice

Někteří opustili prostory, aby věnovali se dalším svým věcem, jiní, včetně mé osoby, zůstávali, pod vidinou toho, že mohli by pokračovat v dalším tréninku spolu navzájem. Myšlenka nebyla to špatná a jenom se tím podpoří další naše zkušenosti s vlastními schopnostmi.
Padl i skvělý nápad o tom, přesunout se na jiné místo, abych mohli využít i prostoru kolem nás a též.. ušetřili trochu toto místo. S mírným úsměvem, přikývl jsem Kazranovi.
"Zajité, půjdu." potvrdil jsem um i slovně. Však než jsem se zvednul, podíval jsem se na svého společníka, jehož černá hlava stále spočívala v mém klíně. Lehce jsem pohladil jeho kožich/nekožich. Jeho dva rudé drahokamy upřeli se mým směrem.
"Jdeme.." pokynul jsem mu a poté, pozvolna zvednul jsem se, abych následoval ostatní na šachovnici.

Stín mě přitom následoval, nu, ostatně jako takový stín, skoro až pletoucí se pod nohy.
Zde pak netrvá příliš dlouho než jsem osloven do dvojce s Krystoffem. Samozřejmě jsem na takovou nabídku nemohl říci ne. Převážně z toho důvodu, že znal jsem jeho dovednosti jenom okrajově a to znamená, že nové zkušenosti jsou vždycky vítané. S jistým zájem jsem tedy sledoval, které pole zabral si pro sebe. Křoví, živé dřevo.. budou tedy nějak jeho schopnosti, kromě jeho jisté kočkovité proměny, souviset s rostlinami..? Hmm, vskutku zajímavé jak se to celé vyvine.
Maličko, přemýšlel jsem cestou na své temné pole, s čím mohl bych přijít, než nakonec uchýlil jsem se k jednoduché konstrukci stínové stvoření. Stína ponechával jsem po svém boku, při své noze, jako jistou případnou obranu..
Rychlé, hbité, něco s čím mohl by mít nějaké obtíže, ale zároveň nepřineslo by mu případnou újmu nebo vážnější zranění. Jakmile je připraven, udělím tomu pokyn a tvor vyrazí s jasným útokem přímo na Krystoffa (9+1), povalit jej na zem a znemožnit mu případný pohyb. Jakožto mou obranou tedy byl mi Stín po boku (7+1) a též stíny samotné, ze kterých vytvořil bych štít (6+3).

Ze zajetí do zajetí

Aurich - pod kostelem

S elegancí pytle brambor vypadnu z rozbité staré rakve na špinavou, chladnou podlahu. Celé tělo mě z té vší snahy o svobodu bolí, vsadím se, že už se tvoří nespočet malých i velkých modřin - na větší průzkum zranění ale není čas. Stále je tady jakási stínová bytost, která by rozhodně měla začít řešit svůj vztek, a skupina neznámých, cizích lidí, kteří se jí brání - nebo na ní útočí? Vůbec si nejsem jistá, kdo je tu v právu, kdo mě to vlastně uvěznil a co se stalo, k otázkám a dalšímu průzkumu ale není šance.

Křik. Křik, který ochromí, křik který se zabodne hluboko do srdce a snad jakoby ho na malý moment i zastavilo. Tak tahle je to z druhé strany? Tak takhle to bolí? Takhle to ničí?
Než se stihnu vzpamatovat z nepříjemného zážitku, který mě skoro až přikoval k zemi, něco mě táhne do vzduchu. Stínové šlahouny nachází můj krk, ztrácím balanc a letím vzhůru. Ruce se automaticky sevřou kolem stínových pout, které mi berou veškerý dech a sílu. Tohle...bude...konec? Ale fuj, v žádném případě, bojuj! No tak, bojuj! Tahle věc nade mnou přeci nezvítězí, ne? Rozhodně ne poté, co jsem přežila všechny ty sračky, ne po tom všem, ne když už toho tolik umím!
Tak ukaž, co umíš...
Každou sekundou cítím, jak ze mě vyprchává energie, jak slábnu, jak umírám. Nejsi dramatická? Hey, je to dramatická situace! Pokusím se vzít si část energie zpátky, kolem rukou mi drobně zaprská, snaha je ale marná (3), nemám na to dost sil. Pokusím se tedy alespoň zpřetrhat šlahouny ručně, prsty ale neposlouchají, nemohu donutit zbývající sílu, aby zabrala, aby se do nich dostala (2). Možná...potřebuji pomoc? Možná potřebuji ukázat, kdo je tu hodný a kdo ne? Nebo alespoň na čí stranu se postavit?
Pche, to zvládnu sama, ne? Nepotřebuji...žádného..blbého..rytíře!
A tak z posledních zbývajících sil chci kopat, kopat a škrábat, klidně i kousat, prostě se jakkoliv vzepřít osudu a blížící se smrti.

Není mi to dopřáno. Cosi totiž zpřetrhá má pouta a já padám a nebýt ochraptění, tak určitě i křičím. Zem mě potkává rychleji než čekám a mé tělo schytává další rány, další bolest (3).
Otřes mozku číslo 3? Pravděpodobně.
S nějakým zvedáním ze země se ani neobtěžuji, nemá to cenu. Spíš se v tom všem světelném blikotání snažím najít, kde je tak asi stěna a pomalu se doplazit tím směrem. Udržuji se dole, hlavu dvakrát nezvedám, ona by to asi úplně nezvládla. Navíc se snažím být i pro stínovou naštvanou paní neviditelná, další chapadla kolem jakékoliv části vlastního těla nesnesu.
Ale...energie by se hodila...
Jako nic už tím nezkazím, natáhnu tedy zlehka ruku směrem ke stínové, na moment zavřu oči, které mi stejně nepřináší žádný hezký pohled a soustředím se na energetické proudy v okolí. Cíl je jasný, vzít té krasavici to oč mě připravila (10). Jen doufám, že to beru fakt jen jí...protože upřímně? Teď moc netuším, co dělám a co vše s tímhle dokáži.

(55%)

Mít jen trochu světla

Aurich - pod kostelem

Část našich úderů slaví úspěch, hlavně těch, které jsou způsobeny světlem. Je to hlavně Loki, Lea a Emil, kdo dávají ty největší rány, já sám možná tak jen šimrám. Než ale stihnu vymyslet plán na zefektivnění strategie, stínová žena propadne totální hysterii. Asi PMS... Nebo nemá ráda, když sebou její oběd tolik háže.
Naštvaná je až to cítím i já, a svou frustraci se rozhodne ventilovat naprosto příšerným skřekem. Takhle si brzy zničí hlasivky. Už aby to tu bylo.
Co je ale v podstatě horší je fakt, že její decibely vyhodí Emila z podoby a celé to tu pohltí temnota. Jak mám sakra bojovat? Jak mám jako vidět? Sotva si pamatuji, kde stál zbytek lidí z týmu, natož nějaké ty nové tváře! Neměl bych mít starost? Jakože si ověřit, že jsou na naší straně? Zjistit jejich motivace? Ujistit se, že nezaútočí jen co bude klid?
Well, asi později.
Teď je důležité, že bojují na naší straně. Snad. V té tmě se to špatně odhaduje. Nedá se nic dělat, musím vsadit na divokou kartu a věřit jim. Maximálně to skončí tak, že umřeme všichni. Haha. Ha.

Čísi ohnivé biče na moment osvětlí zdejší situaci, všímám si, že někteří jsou opět zajati stínovými chapadly. Támhle nad Emilem je asi Mia, která se uvolnila sama, zatímco Emil, Blagden a dvě cizí tváře jsou stále v zajetí. Co je lepší? Osvobodit Emila! Jednoduchá matematika! Jenže už je zase tma a já se obávám, abych svou novou zbraní nenabral někoho z našich.
O další záblesky světla se stará Lea, jejíž ohně okamžitě využívám ku svému prospěchu. Stačí správně nasměrovat mou "píku", aby se dostala pod ohnivý proud a za chvíli už její špička hoří, pak už zbývá jen pohnout dřevem kupředu a útok je na světě (9). S trochou štěstí to pár minut vydrží a já tak budu moci mít za prvé svůj zdroj světla a za druhé i trochu silnější útoky. Snad...nebo nás prostě všechny podpálím. Ale aspoň bude teplo?

Jako nápad to byl dobrý, když se ale s píkou otočím jinam a máchnu, abych odseknul Emilovy šlahouny, můj oheň uhasíná (1) a já jsem znovu tam, kde jsem začal. Emil nakonec ale naštěstí pomoc nepotřebuje, poradit si umí sám, navíc vysílá světla ku pomoci dalším. Pokusím se jeho snahu podpořit, jen samotným dřevem chci zpřetrhat pouta neznámému klukovi, ke kterému ještě s píkou dosáhnu (2) a poté cizí dívce, která se tu taky objevila zcela náhodně (8).
Nezbývá nic jiného než doufat, že zbytek bude mít ve svých útocích více rozumu i štěstí. A světla, hlavně toho světla.


(96%)

Příliš temnoty

Aurich – kostel

Jak poznám podle Blagova hlasu, tak jsem jej nejspíše opravdu dočasně oslepil. Naneštěstí nejsem mu schopen v podobě říci omluvu a navíc zde máme jistou stínovou kreaturu, které jsem svým útokem uštědřil jistě nemálo poškození. Stále je to však málo. Tu věc není snadné zabít, ale s tím jsme počítal, když jsem sem jel. Samozřejmě jsem byl optimista a šel sem s tím, že si s ní snadno poradíme, ale zatím to vypadá, že si s námi spíše hraje.
Světlo bylo dost mocné, aby zničilo stínové chapadlo, které mě ovíjelo a díky Lokimu a neznámému, který bude možná z jiné pevnosti a letěl k nám, ale po cestě mu přišel vzkaz, že potřebujeme posily, nebo něco takového.

Temnota visí ve vzduchu, ale dokud tu jsem já, tak je i světlo a kde je světlo, tam je i naděje. Možná to je moje poslání. Přinášet naději.
Moje naděje je však smetena dalším křikem té ohavnosti. Stejně jako předtím to ze mě snad skoro doslova strhne mojí světelnou podobu. Navíc ohromná bolest hlavy s pocitem, že mi musí s každou chvílí explodovat, je nakonec doprovázena pocitem vlhkosti v mých uších a odpornou bolestí, jenž následuje ticho.
Je to šok a moje tělo je jako by ztuhlé. Slyšel jsem, že sluch ovlivňuje hodně mozek a určité frekvence jej mohou poškodit tak, že člověk pak přijde o dočasně o schopnost koordinace vlastního těla. Tohle bylo však úplně něco jiného.
Nejspíše bych se svezl na zem nebýt nápomocného stínového chapadla, které se mi omotá kolem krku a táhne mě vzhůru, až si přijdu jako oběšenec na popravišti.

Něco se míhalo v mém okolí. Když by jsem slyšel, tak bych možná přišel na to o koho šlo, ale nějak jsem z toho stále mimo. Samotná zdejší temnota mi zrovna nepřidává a až při velkém ohnivém sloupu, který má na svědomí někdo rudovlasý se mám k tomu, aby jsem se pokusil pomocí svého paroží přervat stínové chapadlo, které mě drželo. (5+2)
S žuchnutím dopadnu a jsem otřesen. Stále jsem ještě dost mimo, ale vím, že nahoře jsou další, které je třeba osvobodit. Já sám bych to moc nezvládl a tak tím zaúkoluji mé Bludičky.

Zářící bludička zaútočí na první, kde visí nějaký klučina (2), to se nepovede, ale druhá bludička už letí, aby se pokusila osvobodit Blaga (7)
Mě samotnému se už povede trochu popadnout dech a tak se nadechnu, udělám několik nemotorných kroků do boku, aby jsem nezasáhl Leu a přidám se k útoku svým zlatavým ohněm (8+2)

(Já mám na ty procenta poslední dobou opravdu štěstí 2%)

Mocný protivník

Aurich – kostel

Záhadný pomocníček mi odpovídá, že jsou tu celkem čtyři. Taky mi objasňuje, že i jejich snahy ubránit se bestii nebyli příliš úspěšné. Hned za ním přichází i další neznámý, podle vzhledu typuji, že je to jeden z bratrů. Když vidím, že je o vše nahoře postaráno, kývnu souhlasně na prvního příchozího, který mi odpověděl na mojí otázku a pouštím se do podzemí.

Na náborové proslovy bude čas později, pokud to všichni přežijeme…

V kryptě kostela to však nevypadá dobře a ačkoliv bojujeme, co nám síly stačí, vypadá to, že stínová je spíše naštvanější a naštvanější. Sotva se nám podaří vysvobodit první trojici ze sevření, šlahouny ovíjejí krky několika dalším. Dokonce bůh ví odkud vytáhli další novou...
..kde se ty lidi jen berou?

První z bratrů se pokouší dostat ze sevření co nejvíce lidí, já se rozhodnu zahájit další útok. Pokusím se dostat k té potvoře co nejblíže, po cestě se vyhýbám útokům stínovými chapadly. (4+3)

Když jsem dostatečně blízko, soustředím se na útok sloupcem ohně vycházejícím z mích rukou, mířím na hlavu stínové. (6+2)
„Tak… už… konečně… chcípni!“
Útok se pokusím zopakovat ještě dvakrát. (8+2,3+2)

(75%)

Lapen

Aurich – kostel

S trochou společné snahy se nám povedlo dostat ze stínových pout trojici cizinců, kterým jsme přispěchali na pomoc. Jenže to ještě ani náhodou nebyla příležitost pro oslavu úspěchu. Stínová zrůda si nenechala nic líbit a veškeré údery vracela dvojnásob zpátky. Svítící jelen nejspíše dost ranil její city a tak nám znovu ukazuje svojí sílu.
Poslední, co uslyším je ohavný křik, poté mírné rupnutí v uších.
Podrážděně si promnu uši..
ale… co to?
Zmateně koukám na prsty od krve, když v tom jsem silně udeřen stínovým pařátem a odhozen mezi dřevo a kosti, ke stěně krypty. Bolestivý pád možná i přetluče rozseknuté břicho a hruď. Dřív však, než stihnu zkontrolovat všechny škody a vyhrabat se z hromádky, je můj krk ovinut a já jsem vyzdvižen do vzduchu jedním z chapadel.
„Du Schlampe!“
Vychrchlám přiškrceným hlasem, poté začínám cítit slabost.
Bylo to tou ránou o stěnu? Ne, neřekl bych… ta potvora mi nejspíš bere energii!
Oběma rukama se chytím stínového chapadla a pokusím se otrávit stvoření vlastními paralyzujícími toxiny. (9)
Vůbec netuším, jak to bude na tuhle podobu fungovat, ale v téhle situaci se snažím chytit každého stébla.
Postupně cítím, jak mi dochází síly..
Možná tu dneska chcípnu, alespoň že to bráchové nevidí… nahoře jsou v bezp… Sigi?!

Ohnivý bič přesekává chapadla. Mladší bráška mi přispěchal na pomoc..
Nejraději bych mu dal pár facek za to, že sem leze.. nebo možná sobě, že jsem sem vlezl první…
V tomhle stavu se však zmůžu jen na chraplavé „Díky..“

Tohle neustálé vysvobozování lidí z pout nikam nevede, musíme zahájit útok dřív, než nás to všechny vysaje. Proměním se do podoby, abych byl menší terč. Zároveň tím posílím svůj zrak v tmavé místnosti, když už skoro nic neslyším. Pokouším se dostat k obludě co nejblíže a pomocí slin se pokusím jí poslat pár toxických plivanců. (1,5)
Všechno vedle… paráda.
Alespoň se pokusím vyhnout dalším stínovým šlahounům. (4+2)

(61%)