Stáje

Pevnost Holtgast, 10. listopadu

“Noo..,” protáhla jsem v odpověď a lehce se zamračila. Trochou soustředěněji jsem kmitala rukama. “No, nikdo!” frustrovaně jsem ustala v práci a rozhodila rukama. “Ale proč by jinak mě nepustili do tréninku?!” protočila jsem panenky. I když to úplně pravda není. Trénovat jsem mohla, ale ne v aréně s ostatními. A já si zatím připadala hodně mizerně.
“I když bych stejně skončila na placku,” zahuhlala jsem si ještě do země a skousla si spodní ret, zatímco jsem se znovu ledabyle pustila do práce.
Znovu jsem v ní ale víceméně ustala, když přišly další otázky. Ani mi nevadilo odpovídat, Danův zájem mě vlastně hřál u srdce.
“Jo, plavat umím. Asi ne nějaké zázraky, ale už odmala jsem na plavání chodila. Učila jsem se odmalinka jezdit na koni. Naši chovali koně. Prý mi to docela šlo,” neubránila jsem se lehce rozpustilému úsměvu.
“No a taky klavír. Dobře vychovaná dívka má prý rozumět hudbě,” pokrčila jsem rameny a předvedla pár pohybů koštětem. Nevadilo mi to, jen ta teorie byla fakt nudná. Pan Toussaint, můj poslední učitel hudby, byl hrozný uspávač.

“Německo… Takže jsi vlastně doma?” pousmála jsem se, ale nakonec můj úsměv povadl. “Mm-hm,” přikývla jsem. Ano, byla jsem z Francie a taky jsem blízko domova, jenže dobře vím, co zbylo z mého domova. Nic. Při pocitu, že bych se na ono místo mohla vrátit, se mi zježily chloupky hrůzou. Dan to může mít podobně…
Znovu jsem se dlouze zadívala na jeho křídla. Je to něco úžasného, mít šanci uletět, vznést se nad zem, prostě být nespoutaný!
“A jaké další věci ještě umíš?” pokračovala jsem zvědavě dál. Má práce byla taková… Nemastná a neslaná. Víc úsilí jsem rozhodně věnovala rozhovoru.

Trestná výprava

Aurich, 11. listopadu

Z mého úděsu i fascinace mě vytrhla houstnoucí atmosféra. Chvíli jsem měla dojem, jako kdybych byla ve své vlastní hlavě. Ten vztek mi byl tak povědomý.
Jenže další výkřik mě přimrazil k zemi. Znovu jsem se přikrčila, prsty jsem si stiskla spánky. I když mi přímo nic nebylo, měla jsem dojem, že její výkřiky mi škubaly hlavu na kousíčky.
Světlo v kryptě pohaslo. Chápala jsem, že Emilova zbraň v podobě jeho světelné formy je účinná, byla jsem však za tmu vděčná. Narovnala jsem se, nadechla a…

“Scheiße!” vykřikla jsem přidušeně, když mi pomalu docházelo, co se dělo. Ztratila jsem půdu pod nohama a docházel mi vzduch. Nejdřív jsem sebou škubala jako ryba v posledním tažení. Cítila jsem, jak slábnu. Proč…? Jak to?
Vzduch pročísl další výkřik, ale v němčině. Na moment jsem se ohlédla, co mi prostor dovolil. Zahlédla jsem akorát oheň.

Soustřeď se, soustřeď se…!! Zklidnila jsem se, abych se přestala na oprátce houpat jako idiot. Trochu to vypadalo, že jsem to vzdala, vypustila duši.
A pak jedním zhoupnutím jsem popadla stínový šlahoun oběma rukama nad sebou a škubla vší silou, kterou jsem dokázala posbírat. (8+3) Musí to vyjít!! Pevně jsem doufala, že ano, i za cenu, že dolů spadnu jako pytel brambor. Pokusila jsem se už za pádu přeměnit a dopad ztlumit. (6)

Musím dostat dolů i ostatní… Vzhlédla jsem nahoru a jako prvního si vybrala Emila. Žádné sympatie v tom nehrály roli, ale jeho schopnost se světlem mi teď přišla nejužitečnější. Proměnila jsem se proto opět v harpyji a vzlétla až nad Emila, kde jsem se pařáty pokusila stínové lano přerušit. (3+2) Lano ale nechtělo povolit. Pustila jsem ho a dál se udržovala křídly ve vzduchu poblíž Emila.
K čertu s tou potvorou, musím ji vyhodit ze soustředění.
Ohlédla jsem se na ni a zaměřila se na její tvář. Všechny své myšlenky jsem směřovala k tomu, aby pocítila takovou bolest hlavy, která ji donutí upustit od její činnosti, která ji rozkolísá. (8+3) Bude to ale fungovat?! V kostele jsem měla dojem, že na to chapadlovité cosi to nijak nezabíralo.

6 %

Rána z čistého nebe

Aurich - kostel

"A vy jste se jako schovávali kde?" Narozdíl od Mii s Rickym se nějakou němčinou nezdržuji, týpci, co se nově objevili a jak to tak vypadá, bojují na naší straně, už něco plácli i anglicky, tak proč se snažit o jazyk, který stejně neumím? Možná akorát tak Danke, Hallo a Durch Den Monsun.
V rychlosti si ale zařazuji všechny potřebné informace. Jsou čtyři. Tři si jsou podobní, čtvrtý asi kámoš. Jeden raněný, o toho se nejdřív stará Mia, které její flirt kolosálně nevyjde a tak radši strčí hlavu do písku...tedy, do sklepení tohohle kostela. Na řadu tedy přichází vyfešákovaný Ricky a ten už slaví větší úspěch. Drmolí u toho něco tím nesmyslným jazykem, sdělení jsou ale docela jasná, vsadím se, že tam probíhá něco jako: "Bude to bolet", "Au" následováno dalším au... jen škoda, že německy nenaučili i toho nadávajícího týpka, co vypadá, že každou chvíli sežehne pohledem každého, kdo se dotkne toho raněného.
"Hey, klid, kámo, snažíme se pomoc..." V angličtině to třeba bude mít větší efekt!

No jo, jenže já tu u toho léčení jsem tak trochu zbytečný, asi by bylo fajn posunout se dolů. Nic jiného mi taky nezbývá, tam asi bude veškerá zábava. Tak dámy a pánové... "Au, doprčic, co to sakra.." Před očima hvězdičky, ruka okamžitě vylétne k zátylku a mám co dělat, aby se rovnou nesesunul k zemi.
"Bože na nebi, za co nás trestáš?" Neodpustím si, když mi dojde, co vlastně zaútočilo. Okamžitě si vzpomenu na všechno, co jsem kdy měl proti víře - teda, hlavně to, že Kate, holka o kterou jsem fakt stál, mě kvůli svému Bohu dala kopačky... Takže jo, jsem už přednasrán! Jen kdyby Kate viděla, proti čemu teď bojujeme!
Proti čemu teď bojujeme? Dobrá otázka!

Myšlenkové pochody jsou teď sice trochu omráčené, i tak mi ale dochází pár skutečnosti. Tihle dřevění šášulové neobživli jen tak. Ta potvora složená ze všeho možného i nemožného taky neobživla jen tak. "Musí tu být někdo další!" Zvolám to, co už muselo dojít i ostatním. Ledaže... Ale ne, cokoliv je dole, tak má teď jiné problémy než sledovat nás. Aspoň doufám.

Ale dobře, všechno postupně, o další ránu už zájem nemám. Zatímco uzdravený týpek projevuje vděčnost a zdrhá, já se rukou otočím k potvoře, která nám předtím dělala potíže. Ještě před chvílí jsem měl problém jí vůbec posunout, teď však stoupl adrenalin a mě se podaří jí vzduchem prudkým nárazem poslat přímo proti mému dřevěnému nepříteli. (8+2) Jen ať si užije vlastní medicíny!
Ovládat potvoru, která se nemůže už moc bránit sice vyžaduje docela dost energie a soustředění, i tak se ale snažím, aby provedla další podobný nálet na panáka (9+2). Možná si vzájemným oťukáváním způsobí nějaká zranění (pokud tyhle věci můžou být zraněny), rozhodně mi tím ale dá trochu času na to, se pořádně porozhlédnout kolem. Hledám známky přítomnosti někoho dalšího, někoho, kdo musí být poblíž, jinak by nemohl tušit, co se děje a ovládat situaci (8).
Na moment tím vším však ztrácím koncentraci a další plánovaný útok potvora v.s. potvora se nedaří (2+2).

Nějaký čas nám tím ale získal, ne? I když...možná jsem se měl někam schovat a řešit to z bezpečné vzdálenosti. Takhle to možná bude trochu bolet.

(37%)

Ak na oslave neszaspím, pogratulujem si

Pevnosť Holtgast, tréningové priestory -->sprcha --> kuchyňa

Ako som veštila už pár krát overenou prezývkou pre Lakshmi, Indka opäť vyhráva.

S pocitom hlbokého ťahu zvnútra, aké som dôverne poznala od posledného boja v starej pevnosti, som sa rozhodla že celú taktiku musím založiť na získaní energie, aby som udržala aspoň nekompletný a preblikávajúci štít okolo tela. Na to som potrebovala blízky kontakt. Ku Callumovi nebolo tak ťažké sa dostať, tiene nemali radi ani to mihotavé svetlo, čo z používania energie vznikalo. Bola som hlavne rada, že nevyužili to svoje spojenie s pavúkmi. To by so sa k nemu blížia o dosť menej ochotne.
Laimine vlasy sa tiež dali obísť, hlavne keď mi v momente útoku nezlyhal štít a ony tak mohli po ňom iba skĺznuť a dopriať mi šancu zaútočiť. Cez Lakshmine tŕne, tak nejak všadeprítomné, trhajúce svetelnú bariéru kdekoľvek sa zachytili o jej nedokonalosti, som ale už nebuldozérovala vpred. Už takto som cítila, že moje údery a kopy nie sú bohviečo, končatiny som mala na striedačku ako z tony železa a gumy. Keby ma rozšľahá ako jablko na strúhadle, zostala by som rovno na zemi a mohli by ma odviezť na ošetrovňu. Aj bez toho som sa čudovala, že som nejako zostala na nohách až do konca, a viac menej úspešne porazila aspoň dvoch súperov. Výsledok, aký sa sa mi podarilo dosiahnuť viac tým, koľko energie som im zobrala, ako samotnými fyzickými útokmi. S každým momentom, kedy sa dostane cez štít taká či onaká rastlina a ja sa musím sústrediť na to aby som sa dostala z jej obmotania a energiou ju roztrhla z tela som slabšia a slabšia, a bolestivý zásah tieňom tomu nepomáha.

Ku koncu súboja ležím na zemi, pahltne konzumujúc vzduch a s chvením celého tela.
Keby nás teraz niekto napadne, bola by som vybavená za pol sekundy.
Aspoň by to bolo rýchle.
Aj by som Lakshmi odpovedala, ale namiesto koherentných slov by zo mňa naisto vyšlo len prerývanie vydýchanie, preto len na zemi pokrútim hlavou v reakcii na ponúkanú ruku. Neplánovala som vstávať, aj keď to čo som musela robiť na zemi bola už tiež námaha do ktorej sa mi nútilo obtiažne. Chcela som sa len odplaziť do sprchy, ale z vlastnej ruky som vedela, ako sa nevypláca po takomto výkon ponaťahovať. Prevalím sa teda horko - ťažko do polohy v sede a začnem so strečingom, aspoň so základmi. Takmer hneď sa pri mne zjaví Chloé , doteraz odsunutej na pozorovacom mieste. Skoro žiari po sledovaní finálneho súboja a chváli ma, aj keď si nie som istá že tuší, prečo moje rany spôsobovali omnoho viac vyčerpania, ako by z prvého pohľadu mali. Vidím, ako váha, a s miernou iritáciou sa podvolím a natiahnem ruku, aby som ju ňou poťapkala zvrchu po hlave.
Áno, mala stále v sebe tú nanajvýš divnú predstavu, že sme rodina, a niesla rovnaké priezvisko ako überdebil, ale... to bol možno práve bod, s ktorým by som s ňou mohla viac sympatizovať. Retardácia v ich rodine sa totižto očividne vzťahovala na všetkých mužských potomkov, keď ju jej vlastný brat opustil, ledva prekročili prah pevnosti, a nechal ju tu v spoločnosti úplne cudzích ľudí.
Nie, rozhodne som si nebudovala žiaden ďalší bližší vzťah k nikomu, s kým som ho už nemala. Trochu, trochu pochopenia som ale ukázať mohla. Aspoň to si hovorím, keď sledujem škvŕňa odchádzať.
Nič to nemení.
Akonáhle sa však rozbehne debata o ďalšom trénovaní, ani nápad, a dáva sa do kopy skupinka, veľmi pomaly miznem zo scény.

Na izbe je na rade rýchla, horúca sprcha. Vlasy vynechám, musela som som ešte splniť večerné povinnosti v stajni. Umývať ich pred tým bolo úplne zbytočné. Stiahnem blond pramene do vysokého drdola a potom sa snažím rýchlo ťahať nohy do kuchyne. Sľúbila som predsa pomoc.
Prvý krát od finále tréningu sa usmejem, keď ma Oren pritiahne hneď k torte a kope ovocia. Cestou stihnem iba zamávať Nikovi. Opäť mi zmäknú črty pri Orenovej ohľaduplnosti, tak isto ako štedrosti. Okamžite hádžem do úst malinu a v tú chvíľu je to tá najlepšia vec, čo moje vyhladovené vycucané telo kedy malo.
Mmmhm. Oren, ty si anjel.
Slastne sa o neho na chvíľu opriem a ak ma nechá, venujem mu ďakovnú, letmú pusu, než sa vystriem a po umytí rúk púšťam do aranžovania ovocia. S natrénovaným okom odhadujem, koľko môžem zjesť, a takmer hneď pchám ten nadbytok do úst. Využívanie energie mi...no, bralo veľa energie. Mala som neústupčivú potrebu ju nejak doplniť, a spánok teraz nebol úplne tá vhodná možnosť. Preto, keď sa Oren spýta, kto vyhral, je odpoveď na Lakshmi.

Zdobenie torty mi dáva možnosť pracovať sama a potichu načúvať rozhovorom, zatiaľ čo s postupne sa zjavujúvim, pokojnejším výrazom na tvári roztápam čokoládu a pridávam ju ako detail spolu s ovocím k zdobeniu. Začne sa debata o tom, kto kde patril. Jemne stisnem pery, čo mi vráti do postoja trocha napätia. Načo...bolo dobré rozoberať niečo, k čomu sa nedalo vrátiť? Osudy ostatných vnímam však tak či tak. Niektoré neznáme, iné dávno zdelené.
Pokoj odíde tak rýchlo, ako prišiel.K stisku pier sa v tichosti môjho dezertového kúta pridá aj vráska medzi obočím pri zmienení iných dimenzií, životov. Druhých, tretích, desiatych "ja", ktoré tam každý máme. Od začiatku som tento jav nemala rada, a aj keď je počúvanie o známych osobách v inom svete zaujímavé - to som voľky nevoľky musela uznať - stále to bolo...divné. Počuť znova o tom, že kdesi sa tejto cudzej Lakshmi nejako podarilo prelomiť Erdenove hradby, že Mikkel máš byť náš špeh - absurdné. Spolu s predstavou, že mám akýkoľvek romantický vzťah s dievčaťom mi to iba dodávalo na istote, že ktokoľvek tí dvojníci z iných svetov sú, nie sú a nikdy to nebudú ľudia, ktorých som pôvodne poznala. Nikdy ma nepriťahovali iné baby, nie takto. Bolo omnoho uveriteľnejšie, že môj fejk a Lokiho fejk sa kdesi inde sčuchli dokopy a klapalo im to, i keď momentálne sme stále v realite boli v akomsi Augustem zapríčinenému limbu.

Nechcem sa vŕtať v tom, čo sa stalo mne, niektoré mená z Lylynho zoznamu sú však až bolestne známe a... keď to spomenula, asi chcela reálne nejakú odpoveď. Nemala som pre ňu dobré správy, hoci tí, o ktorých budem hovoriť, neboli tie isté osoby čo poznala. Otočím sa teda na chvíľu na ňu, aby som prehovorila. Hlas mám pevný, ale trochu zvláštne mechanický, ako keby som sa chcela vyvarovať nejakej emócii.
"Pokiaľ si dobre pamätám, Sheena zomrela keď sa niečo pokazilo so zdivočenými v celách, tesne po tom, ako ma priniesli do pevnosti. Song na misii v Paríži, tam to bolo...zlé."
Tá prekliata misia, kedy mi konečne, definitívne doplo, že toto je naša nová realita. Že sa nevrátim. Nemám kam. Potlačím chuť pošúchať si chodidlom pravý členok, kde sa medzi legínami a nízkymi teniskami mihá jemné tetovanie draka. Jedno z posledých, ktoré som si zadovážila, pred tým ako začali umierať ľudia v húfoch, pred tým ako sa začali zjavovať dávno mŕtve osoby, ktorých dôkaz o smrti som mala na mojom vlastnom tele. Prechádzať si prstami po linkách v koži a zároveň sa pozerať na človeka, ktorého to znázorňovalo.... potom som už Orena o žiaden atrament v koži nežiadala.
"Andrew padol pri obrane jedného zo sánkt, aj keď si nepamätám ktorého. Rafael, Leo a Rourke zomreli na misii. Rourke a Leo na tej istej, spoločnej. "
Mám pocit, že sa neviem zastaviť, keď už som s tým začala. Sama som bola prekvapená, ako sa mi vynárali mená, tváre, udalosti, aj napriek tomu že niektoré boli už tak ďaleko v minulosti. V živote, v ktorom som si už ani nedokázala pripomenúť, ako som sa s nimi všetkými tak rýchlo zoznámila, zblížila. Čím bližšie sa mi vynárajú tváre, priradené k vysloveným menám, tým ďalej sa mi zdá byť tá Valeria, ktorá ich všetkých poznala.
"Ivan podľahol, keď na nás Heigen zaútočil prvý krát v pôvodnej pevnosti."
Meno Viktorija mi niečo hovorilo, ale nepamätala som si ju v pevnosti, nepamätala som si žiaden rozhovor s ňou, a Liudvikas, ten bol poslaný do iného sankta, ale bolo to pred fatálnym druhým Heigenovým útokom. Po ňom bol všetko jeden veľký chaos, a ja som sa neodvažovala tvrdiť, čo je s ním.
Oči, ktoré sa kedysi počas rozprávania prestali reálne sústrediť na prítomnosť, znova zaostria na Lylu. Ani neviem, prečo to zo mňa všetko tak vyšlo. Zostal mi dostatok taktu, aby som nahlas nespomínala, kto v tejto miestnosti zomrel pri niektorých z vyslovených udalostí, aj tak si však uvedomím že možno chcela lepšiu odpoveď. Krajšiu, alebo aspoň stručnejšiu.
Ako inak ale uchovať spomienku na tých, čo zomreli, ako hovoriť o tom? Keby mi ten základ slušnosti nebránil spomenúť aj ju samú, spolu s Lakshmi, povedala by som aj o nich. Boli...boli mi blízke, a teraz boli mŕtve.
Stisnem pery, odvrátiac o nich zrak a vrátim sa k dozdobovaniu trojposchodovej, veľkej torty, na ktorej okrajoch uschla čokoláda a jednotlivé plochy sa tak dali obložiť ovocím.
"O ostatných neviem naisto, alebo vôbec."
Dodám ešte potichu.

Přípravy v kuchyni

Pevnost Holtgast, 11. listopad

Lyla připomněla Yevinu teorii. Bylo by hezké věřit, že to všechno má hlubší smysl. Líbí se mi to. Ale souhlas… Sotva znatelně jsem přikývla. Vracet bych se nechtěla. Nemám k čemu.
Lyla pak přešla k otázce vzpomínek. Kousla jsem se do rtu. No jo… To rozhodnutí přede mnou stále leželo a já ho jen postrkovala těžkopádně kupředu. Lyla měla jasno a já trošku překvapeně zamrkala.
“Chm… Moc nevím,” přiznala jsem tiše. “Nechci o své vzpomínky přijít,” v mysli se mi okamžitě objevil Erden. Ale i ostatní. Třeba taková Ajla.
“Mám dojem, že nedokážu nahradit své zdejší já…,” trochu vyhýbavě jsem odpověděla a sklopila zrak. Vnitřně mám potřebu potlačit zdejší vzpomínky, ale nechci tím ranit nikoho, kdo tu přebývá… Proto tak otálím…

Lylino vyprávění o jejím světě mě plně zaujalo, jmenovala spoustu jmen a zrovna, když skončila u mého, užďibovala jsem kousek mrkve. Překvapeně jsem vzhlédla a když Lyla dokončila svou informaci, doslova mi zaskočilo.
“Eh… Cože, já?” vykulila jsem oči. Nedokážu si představit, že jsem byla s někým jiným… V hlavě mi jakési vzpomínky na Ariho uvízly, spíš předané a velmi mlhavé. Ale nebyly moje. Ne přímo moje.
Valeria a Mia, co spolu randí. To je hodně nepředstavitelné.
“Vyprávění každého z nás by stačilo na jeden bollywoodský film,” uchichtla jsem se, ale pak jsem zvážněla.

“Nás… Bylo hodně málo.” Boje s Bratrstvem jsme prohrávali. Výboj byl krutý. Země byla neobyvatelná. Ztráceli jsme sankta, lidi, zdroje.
“Ajla, moje nejlepší kamarádka, mám dojem, že tady byla taky,” promnula jsem si čelo, protože souhra vzpomínek uměla být náročná.
“Erden... Můj partner,” se smutkem ve tváři jsem znovu sklopila zrak. “Val a Loki, kteří spolu chodili, skvěle se doplňovali, Mikkel a Heikki, dvojčata, Mikkel se měl stát naším špehem u Bratrstva, vědátor Lilian a jeho…,” zaváhala jsem, co použít, až jsem to raději přešla, “Marisol, Nax, zástupkyně Erdena, Nik, Oren a Cassie, náš léčitelský pár Daniel a Anna, hlavní trenérka Yuriko. A Mia Ta bohužel zdivočela.”
Bylo zvláštní vyslovovat některé jména jako cizí, když tu jejich verze s námi byly.

Nik obrátil svou pozornost na vzpomínky. Dlouze jsem se na něj podívala a přikývla. Všechno. Lyla se o tom rozpovídala. Já váhala.
“Pamatuju si dost.” Dost na to, aby mě to každou noc děsilo. Kdo by si přál zažívat stále vlastní smrt?

“Bordel je to pořádný,” pousmála jsem se na Erszebet a pokusila se trochu odlehčit situaci. “Třeba když se mi pokaždé rozbuší srdce, když vidím zdejšího Erdena. A přitom nejsou stejní. Nebo když vnímám zalíbení v Lilianovi, který se mi ale na druhou stranu absolutně nelíbí. Tak nějak se nedokážu srovnat s některými pocity a dojmy a připadám si lehce schizofrenní,” tiše jsem se uchechtla. Jo, bylo snadné říct, ať to ovládnu. Ale jak to k čertu udělat? Krom tedy smazání vzpomínek. Bylo by super přestat myslet na Liliana jako na objekt své touhy. Bleh… A ještě hezčí by bylo usmířit se s Lokim.

Plány se mění

11. listopadu
Pevnost Holtgast, tréninkové prostory

Jsem docela pomalá, a na chvíli jsem se musela úplně zastavit a zapřemýšlet, co že to vlastně dělám. Jo, asi sprchu, připomenu si, ale pak mi dojde, že ač jsem došla v soubojích až do finále, moc jsem se nehýbala... a tudíž ani nezapotila. Než se mi to pořádně rozleží v hlavě, vyruší mě přítomnost další osoby. Otočím se na něj a chvíli zpracovávám, co mi vlastně řekl.

"Hm, děkuju," pousměji se na něj. "Vypadá to, že tohle prostředí mi vyhovuje o dost víc než tamto." Bylo to vidět, bylo to dost vidět. A to i přesto, že mě pořád pronásledovaly noční můry. Noční můry, v nichž se kolikrát ocitl i on - jako jeden z těch, co se mě snažili zbavit. Rychle jsem sekla hlavou, abych tu myšlenku zahnala, sem teď nepatří. "Promiň." Ale to už asi Kazran neslyšel, protože mluvil na jiné, a to ohledně dalšího tréninku. Pohled spadl na moje ruce a já se opět ocitla na vážkách. Pohled mých šedomodrých očí se vrátil k nyní už o něco rozrostlejší skupince trénujících.

Hm, zajímavé složení, poznamenala jsem v mysli a ještě chvíli jsem je sledovala a poslouchala, na jakých pravidlech se domlouvají. Asi jsem musela vypadat docela směšně, jen tak stát u stěny a civět na ně. Ale co vlastně chci teď opravdu dělat? položila jsem sama sobě otázku. Další trénink by určitě neuškodil, ačkoliv jsem v tomhle postoupila až do finále... Ha, těžké rozhodování, těžké... Hm, ale vypadá to, že jich je tak akorát, aby postavili dvojice na duely, oponovala jedna část mého já.

Ale nakonec se Kazran zeptá i mě, jestli se nechci připojit. Zhoupnu se na svých patách, nyní lze mou chvíli váhání vidět i fyzicky. Nakonec však položím všechny své věci zpátky na zem a následuji je na šachovnici. Opět si prohlížím své soupeře, někteří se už párují... A nakonec mi pohled zůstane opět na tmavovláskovi. Věděla jsem, do čeho půjdu, pokud budu bojovat s ním. Ale možná proto to pro mě byla tak snadná volba. Můžu se postavit svým nevýhodám, své hlavě, všemu.

"Když se nás tak hezky zeptal, jestli se taky nepřidáme, tak já se teda přidám..." poznamenám pobaveně a přistoupím k němu o krok blíž. I když mám velmi malou šanci vyhrát, tohle docela potřebuju. Přepsat hlavu. Postavit se nočním můrám. Prostě bojovat. "Pokud tě teda neurazí bojovat se mnou," dodám ještě, ne však úplně vážně.

Rezavá bleskatá, kytkatá

Holtgast, šachovnice

"To je dobře... Co? Ona proti tomu šla zase? Dobrovolně?" slyším, kterak se na slova zrzky motorkář vyjevil, zavrtím nad tím hlavou.
Někteří jsou příliš slabí, a příliš svázaní strachem o druhé.

A někteří mají potenciál být daleko silnější, než jim vlastní nátura dovolí. Nepatrně se poušklíbnu, když zaregistruji drobné šimrání vzduchu, který kolem zrzky téměř hmatatelně houstne napětím.

Po kotnících se mi sápou lístečky zeleně, kterým však zavčasu uskočím (5). Stejně tak se mi podaří úhybem vyhnout následným drobným výbojům (7, 7), i když tomu druhému jen těsně.
"Kdepak jsi nechala jiskru?" poškádlím ji pobaveně. "Škoda, že nemám po ruce pistoli, možná by tě to motivovalo víc," provokuji docela neskrývaně, a čas k útoku je teď můj.

Zvednu dlaň, a substrát z něhož vyrůstala zeleň, kterou se pokusila využít v prvním úderu, se zvedne a v podobě rychle tuhnoucího bahna se pokusí sevřít její kotníky a lýtka (7). Ať už se to podaří, či ne, s gestem obou dlaní prudce rozvibruji půdu pod jejíma nohama, vytvořím malé, intenzivní zemětřesení lokalizované na její pole (9), ačkoliv ho jemně mohou pocítit všichni na šachovnici.

Švihem zápěstí se pak pokusím z pole opodál přivolat písek a věnovat Rúně prudkou ostrou spršku (1), nicméně to je pokus k zaplakání.
Oči mi září, boj mě vždycky bavil, výzvy a taktiky, a její pocity, do kterých míchá újmičky z minulosti, tomu dávají sladkou, šťavnatou třešničku navrch.

Peklo na zemi

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:15

"V pohodě," usměju se trochu unaveně, ale přátelsky na tyrolské děvče, která se chvíli snaží nejspíš vyléčit má zranění, a zakasám opět košili. Žádné zlepšení sice necítím, vlastně jen trochu tepla tu či onde, které brzy vyprchává, ale i snaha se cení.
A vidět jinou živou tvář než moje bráchy a Joye se cení taky, hodně!
"Dej na sebe pozor," dodám s pousmáním, když následuje ostatní dolů.

"Jsme tu čtyři, já, dva bráchové a jeden kamarád, včera jsme měli co dělat, abychom se tomu... té věci ubránili," kývnu souhlasně na zrzku, která ovšem na nic nečeká a maže dolů.

Něco se podaří až dalšímu adeptovi, který... vypadá hodně exoticky. "Danke," i jemu poděkuji, trochu překvapeně, trochu bolestně, nečekal jsem, že pokud tohle někdo umí... bude to podobný pocit, jako když jsem dostal nařezáno drápy, akorát ve slow-motion.
"Au," s napůl ušklebkem, napůl pousmáním se strnule natáhnu a prsty vklouznu pod jeden z obvazů. Prsty vlhnou krví, ale místo, kde byl jeden ze řezů, je jen neskutečně citlivé a bolavé při přitlačení, kůže je jinak vcelku.
"Wow. Fakt díky," překvapeně kývnu fialkovi.

"Klid, Fry... to bude... dobrý. Ehm," pokusím se vzápětí uklidnit bratrovo láteření, u kterého si nejsem jistý, jestli je tím, že se tu částečně odhaluju pro léčení, nebo tím, jak doraseně vypadá jeho doména. Dost možná oboje.
"Promiň," stejně se pro jistotu omluvím, a nad zvuky zezdola docela poblednu. S obličejem nad otvorem v podlaze snaže se zahlédnout, co se děje pod schody dole, mi úplně unikne prvotní pohyb soch...

Na moment šokovaně zamrkám na výzdobu, která jako by se naštvala za to, co se jim děje v kostele, a začne si dřevěnou narkózou vyřizovat účty s nejbližšími - a pak se ozve další zavřeštění.
Vytřeštím oči, když vidím, jak Fryovi začne odkapávat krev z uší... priorita je jasná. Ublížilo to mně, jemu, kdoví kolika dalším a možná to ublíží Wiggymu a Joyovi dole... musíme to nějak zpacifikovat.
"Sorry," hlesnu ke klukům kolem, nechám je napospas sochám, sám se vydám spěšně po schodech dolů do krypty, kde...

... je to ještě daleko horší, než jsem si myslel.

"NECH JE BÝT!!" vykřiknu v němčině, a s doufáním, že můj útok povolí sevření stínových provazců, se pustím do stínové ohnivými biči (7+1, 6+1, 7+1). Jedním šlehem se pokusím 'odseknout' ze sevření i brášku (8+1).
"Jsi v pořádku?!"

(69%)

V kostele

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:15

Loki, James, Siegfried, Emil, Friedrich, Richard, , Mia, Isaac, Lea, Blagden, Ludwig, Johonaei, Mara

Nahoře v kostele
Společnou snahou Isaaca a Siegfrieda je konstrukt odtažen a cesta dolů volná.

Richardův úspěch při léčení není stoprocentní, nicméně Siegriedovy rány se alespoň z třetiny opět zatáhnou a pro teď zejména přestávají krvácet.

Čtveřice nahoře, Isaac, Siegfried, Richard a Friedrich, je (z větší části) sice v bezpečí před bezprostředním útokem stínové, nicméně ani je chvilička vydechnutí nečeká. Friedricha po hlavě vezme dřevěným křížem Ježíš, Isaac dostane řádný záhlavec od patrona kostela, svatého Ludgera.
A ačkoliv oživené dřevěné sochy Ježíše i Ludgera nejsou příliš pohyblivé a obratné, jistou... pádnost jejich úderům upřít skutečně nelze. Poté, co uštědřily nečekaný úder, se obě vyprostily ze svých podstavců e na každé straně oltáře a napřahují se k dalšímu úderu.

Dole v kryptě
Emilova světelná vlna byla mocná - vysvobodila jeho z pout úplně a značně oslabila i pouta Jamese a Blagdena, která pomohli uvolnit úplně Loki a Ludwig.
Mara se z pavučinového sevření zvládla dostat úspěšně sama.

Stínové se podařilo tahem energie skrze šlahouny vyléčit se do plna. Emilova světelná vlna bylo pro ni velkou ranou, nicméně po značném zakolísání se opět posbírala a její vztek visel v zatuchlém vzduchu krypty téměř fyzicky hmatatelný.
S hlubokým nádechem vypustila další ostrý, dlouhý skřek, který se zarývá hluboko do morku kostí.
Jeho následkem je Emil opět vyražen ze světelné formy, a jeho ušní bubínky to nezvládnou a prasknou.
Podobně dopadnou uši i Ludwiga, stejně jak obou Nadaných s ostrými smysly, Johonaeie dole a Friedricha nahoře.
Všichni, kromě Jamese, si opět prožívají moment ochromení a šoku, kdy nejsou schopni nic pořádně udělat, pohnout se, promluvit, cokoliv. Ludwig je odhozen drápatou spárou od stvůry pryč, s trojicí dlouhých ale poměrně mělkých ran na břiše a hrudi dopadá tvrdě mezi prkna a kosti u stěny.

Kryptu opět pohltí temnota, hluboká a téměř hmotná, sráží se na stropě a kane dolů v provazcích jako šibeniční lana, která ovíjí kolem krku a táhnou vzhůru Emila, Blagdena, Maru, Ludwiga, Miu a Johonaeie, kteří tak ztrácejí pevnou zem pod nohama a dusí se, zatímco je jejich energie pomalu vysávána zpět ke stínové.
Zdá se, že vztek ji posiluje také. Na světelné ochranné štíty prakticky nedbá, jejich svit je v temnotě brzy zadušen.

Neživý konstrukt nahoře v kostele: 51 HP - momentálně neschopen útoku
Dřevěná socha Ježíše nahoře v kostele: 150 HP
Dřevěná socha svatého Ludgera nahoře v kostele: 150 HP
Stínové stvoření dole v kryptě: 500 HP (-39 Loki, -37 Johonaei, -36 Emil, -30 Lea, -5 Blagden) = 353 HP[/b]