Návrat do hlavního štábu

Holtgast, dojo - šachovnice

Aneb jak novou schopnost vnímat jako trest. Zatímco v Londýně jsem si začal zvykat, vyhovovala mi většina přítomných a dokonce ani novorozeně mě v limitovaných prostorách neobtěžovalo tolik, jak jsem se obával, zdejší vody jsou neprozkoumané a hluboké.
Většina těch, kteří proti mně, Gudrun a Anneliesse na Islandu bojovali, je zde.
Tak uvidíme, jak hladce/hrubě to půjde...

Už zkraje to není moc velká sláva. Studený čumák mě ubytovává, a posílá mě i s dalším chlapem rovnou na trénink. Kvůli tomu jsem koneckonců tady, ne?
A není čas, ztrácet čas.
Motorkář se tváří kysele, rezavá bleskatá ho málem trumfuje... Není nad to, cítit se vítaně.

Na slova bosse tréninku leda kývnu, nemám ve zvyku odmlouvat asi autoritám... navíc zrovna tohohle zběha od poslechu znám, a nehodlám v reálu zjišťovat, jestli je ta fáma o tom, že roztrhl jiného chlapa na dvě půlky v boji, pravdivá.
A že bych se měl asi divit, co tady dělá... to bych nejspíš musel u velké části. U nás se říkalo, kdo nemá žaludek či koule na to, být dobrým Bratrem, schovává se jako krysa u Triskelionu. Nebo 'trojzadku', vzpomenu si s nelibostí na hýkavý smích Istvána, který byl na svůj... vtip, vždycky tolik hrdý.
Dobré nebe.
A pohleďme na to, kde jsem teď já... a kde je mi bez diskuzí lépe, než u Bratrů.
Život je plný ironií.

Po přesunu na Šachovnici neváhám a kývnu s trochu kalkulujícím pousmáním a přimhouřeným pohledem na zrzku. "Jdeme na to?"

Nejistota

Holtgast, dojo

Nevím, co jsem si myslel. Nevím, co jsem čekal. Ale vím jedno - pokud bude Lilian někde velet, stopro se takové operaci širokým obloukem vyhnu.
A můžu nastokrát chápat, že je unavený vším shitem kolem a předpokládá, že budeme všichni myslet za sebe a vědět všechno, co si myslí sám, něco skousávat nebudu.
Nemusím, naštěstí.
S mým přeřazením zpět na hlavní štáb naštěstí nebyl nejmenší problém, koneckonců to hlavní, proč jsem přišel, bylo hotové, a místo v novém sanktu taky nebylo neomezené.

Tak proč si připadám tak trapně? Jako bych se vracel se staženou oháňkou, důkladně vyprášené psisko... nedokážu si ten pocit vysvětlit.
Možná jsem zklamal sám sebe, že jsem se nedokázal lépe ovládnout, a místo pokusu o konstruktivní debatu jsem vyletěl k hádce? A to si můžu ještě pogratulovat k nějakému zbytečku sebeovládání, měl jsem chuť ten vyzáblý ksicht vzít pěstí. Nebo drápy.
Dost o něm.

Krucinálfix.

Hošan, který se vrací do sankta se mnou, by si to taky mohl odpustit, pořád si pamatuju bitku na Islandu, a i když na největší újmě měl zásluhy vlk, na ten tenhle smug mug se nevzpomíná dobře. Ale co už... znova se ubytuji a nasměrován k tréninkovým prostorám, vydám se protáhnout, než bude večeře.
"Zdar... dlouho jsme se neviděli," pouculím se trochu rozpačitě, než mě přiškrtí Ptáče objetím na dálku.
Neodcházet bez konzultace?
"Ok, příště dám vědět, že někam jdu," kývnu na ni s pousmáním, potlapkám jednu z jejích dlaní, a mávnu, když vidím, že kamsi odchází s opáleným hochem. Dám vědět, ale ptát se na souhlas nebudu... to jsem ve zvyku neměl moc nikdy.

Vzápětí se medvědím objetím uvítám s Ryškou. "Jak je?" prohodím opatrně, vypadá o něco živěji než... po tréninku na Islandu.
"A Lea je ok?" když si všimnu, že druhá ze zrzek nikde kolem není. I když, chybí hodně lidí... nejspíš jsme jen přišli o hodně pozdě a ostatní už si užívají volný čas.
Nebo řeší oslavu, dneska měl slavit někdo narozeniny, ne?

Kazran nás pošťouchne změnit prostředí, s poznámkou k podlaze... "Já to pak spravím," kývnu, co už taky. Na šachovnici se těším, zaberu si pole s křovím a živým dřevem, a rozhlédnu se kolem.

Pokud se přidal Callum k nám, zkusím oslovit jej s nabídkou do tréninkové dvojice - pokud ne, zeptám se Alexandry.

Zpátky k tréninku

Holtgast, pokoj Nairy a Mii - dojo - šachovnice

"Tréninky tu jsou pravidelně každé odpoledne, určitě se najde spousta příležitostí, jak pracovat na nedostatcích, zkušenostech i sebevědomí," usměju se klidně při znakování, ačkoliv mě Naira nemůže vidět.
Počkám, než Oscar přetlumočí, a na její prosbu kývnu se znaky "samozřejmě".

Natáhnu se ještě, a jemně povzbudivě stisknu její ruku ve svých dlaních, nechám na Oscarovi rozloučení a pak už plníme přání a vyklízíme pokoj.

Sotva se za našimi zády zavřou dveře, s hlubokým výdechem na moment zakloním hlavu, než s pohledem a pousmáním k Oscarovi vyznakuji: "Díky za pomoc. Není fér, že i děti musí bojovat, Chloé, Mia, Lyla, Valeria, Michail a další prostě nemůžou být bezstarostná děcka a náctiletí se vším co k tomu patří... ale momentálně to nejde jinak. Děsím se, co z nich vyroste, když se na světě pořádně ani nerozkoukali a bác, apokalypsa..."
Zavrtím hlavou, než dodám: "Chceš se vrátit na trénink?"
Když Oscar kývne, jen se pousměju a vydám se za ostatními.

S úsměvem mávnu na všechny, kteří se rozhodli brát trénink vážně a i po rozpuštění oficiálního chtějí cvičit dál, a kývnutím uvítám dva navrátivší se členy.

"Výborně, to máme osm lidí, já, Rúna, Alexandra, Aurora, Kristoff, Ebsalom, Dragostan a Oscar. Callume, Laimo, přidáte se taky? - přesuneme se na Šachovnici, dojo už jsme polikvidovali důkladně," ušklíbne se Kazran směrem ke všem spáleninám a rýhám na leštěném dřevě podlahy. "A s různými elementy po ruce bude boj jednodušší, než si je čarovat z pozadí. Vyberte si někoho do dvojice pro první boj, schopnosti libovolné, mimo kontrolu a uhranutí," kývne k Rúnině přání tmavovlásek souhlasně.

Sotva se přesuneme na Šachovnici, rozhlédnu se po skupince pátravě, jestli je někdo, komu by nevadilo být ve dvojici se mnou.

Vrtání se v minulosti

Holtgast, kuchyně

...jedno máme my, "přespolní", společné - naše zdejší "já" jsou po smrti.
Semknu rty.
"Jo... tak nějak. Zajímalo by mě, jestli vůbec můžou existovat obě verze v jednom světě... Yeva měla takovou teorii, že skrze ty praskliny v realitě po Výboji to tak nějak vtáhlo ty, kteří tady zemřeli dřív, než měli něco podstatného vykonat. A že se třeba jednou vrátíme zpět... ale to já nechci.
Nechci do světa, kde budu zase sama," vypadne ze mě s trochu sevřeným hrdlem a štípajícíma očima. Rozmrkám slzy.
"Nevím jak ostatní, ale já se rozhodla nechat si potlačit vzpomínky na předchozí svět, a nechat si jen vzpomínky zdejší Lyly. Patřím sem, protože tady patřit chci," odpovím rozhodně.
"Vím, že ostatní na tom jsou různě, třeba Dragostan se nějak smířil s tím, že má vzpomínky obou, nějak je zvládá rozlišovat, aniž by se mu rozskočila hlava a akceptoval obě strany mince... jak ses vlastně rozhodla ty, Lakshmi?"

Otázka padá na to, odkud pocházím... na moment se zamyslím.
"Můj svět... hodně podobný jako tenhle, myslím. Moc se nelišilo, jak to vypadalo venku, kromě toho, že tam nebylo neustále zataženo, spíš... hodně, jak to vypadalo v sanktu. Lidi.
Ari nám velel, tady je mrtvý... a jeho pravá ruka," zaváhám s úculem, "no, myslím, že tady je Erdenem. U nás to byla Eryd, fialovooká černovláska, která se nikdy s ničím nepárala zbytečně a byla schopná lukostřelbou sejmout mrňavý cíl na 300 metrů, učila mě střílet," pousměju se o stín posmutněleji.
"Oren je tady naživu, u nás se jmenoval Orion a zemřel, znala jsem daleko lépe spíš jeho dvojče Cassiopeiu."

Na moment zaváhám. "Byla u nás i kupka lidí, které jsem tady nezahlédla a nevím, jestli jsou naživu či Nadaní, jako Viktorija, Liudvik, Alexander, Amal, Leo, Rourke, Rafael, Tonya, Ivan, Song, Andrew, Sheena, Alexander, a Lucy, která chodila s Nikem.

A z lidí, co znám i tady i tam - tebe, Lakshmi. V mém světě jsi byla Ariho ženou, a zemřela jsi při porodu," trochu rozpačitě a trochu omluvně se pousměju, je fakt divný někomu říkat, co se s ním stalo!
"Dále Val a Miu, které spolu chodily, Annu, Nika, Marisol... Blagden byl u nás v cele, Zdivočelý, šel z něj docela strach. Emila taky znám, i Dragostana, Liliana a Calluma. Ale ti byli většinou v jiných sanktech, hlavně v Calais a Budapešti. Yevu, Ríšu, Mikkela... a to je tak všechno, myslím, snad jsem nikoho nezapomněla... Jaké to bylo u tebe, Lakshmi?" zeptám se zvědavě, protože na tom společném sezení s Lilkem a Yevou jsem se toho o její verzi světa zase tolik nedozvěděla.

"Všéchnyje... vzpóminky?" zeptá se Lakshmi trochu opatrně, vážně Nikolai. "Í ty... póslednyje?"
Sama na to pokrčím rameny.
"Nevím... mám občas podivný pocit v hrudi, jako by mi někdo vší silou stiskl srdce, a celým tělem mi přitom projede šok. A v noci noční můry, které si ale nepamatuji. Lilian si myslel, že to bylo pro mě traumatické natolik, že se to moje hlava pokouší zazdít, a nabídl mi pomoc, ale ještě jsem nenašla odvahu se podívat... nebo vůbec zeptat zdejších, jak vlastně... jejich Lyla skončila."

"Tohle musí dělat ale neskutečný bordel v hlavě... jak to vůbec zvládáte?" zeptá se věcně Erszebet.
Opět krčím rameny, s rozpačitým pousmáním. Snažím se na to nemyslet, nepitvat to, žít přítomností... nebrat si to tolik. Nevím, jestli je to ten pravý přístup, ale nějak to jde. A až nebudu svádět boj mezi dvěma světy, půjde to ještě lépe.

Návštěva

pokoj

Oscar, Dragostan

Ještě víc mě zmate když pak otočí a řekne že jsou způsoby jak tomu odolat. On ale vlastně neříkal že to nejde vůbec, jen že to malo kdo umí. Tak když to neumí jde se to naučit. Svitne mi jiskřička naděje. Nijak přehnaná, přece jen to nezní jako nic jednoduchého. Taky zmínil ovládání sugesce, ale to nechci. Nechci aby někdo musel udělat když by nechtěl. Aby se někdo cítil bezradně jako já předtím.

Trochu křečovitě přikývnu jeho pobídnutí abych se nebála je víc poznat. Nejde ani tak o děsivé schopnosti, nemyslím si že dovedou ještě něco horšího než je tohle. Nebo snad o nějaké mráčky nebo. Jde spíš o ty lidi celkově.
Připomene při tom ještě oslavu narozenin.
Na oslavě? Na tu jsem úplně zapomněla. "Ah, umm. Já. Se pokusím" nechci jim slibovat co si nejsem jistá že zvládnu dodržet. Netušila jsem že když mě vybídne přidat se mezi ostatní že to bude už tak brzy. Taky mě nikdo nikdy nikam nezval. A když to tak vezmu tak jsem na žádné oslavě ani nebyla. Co tam budu dělat? Jak dlouho tam mám být, jestli už tam půjdu. A kolik tam bude lidí? Nejspíš všichni ne? Z toho mám asi největší hrůzu. Určitě nebudu jediná které se nebude chtít...ale i tak jich tam přece bude hrozně moc.
Oscar sám pak navrhne nějaký trénink proti sugesci, tak se mi trochu uleví že jsem se na to nezeptala předtím když o tom mluvil. Bylo by mi vážně trapně. Vlastně už jen z té představy mi je trochu trapně. "Můžeme...můžeme třeba zítra? Ten trénink tedy myslím..." vykoktám nejistě. Jak jsem to řekla tak si nejsem jistá jestli to měl na mysli nebo to zmínil jenom jako některou z možností. Ale chtěla bych kdybych to zvládla co nejdřív. A čím dřív tím začnu tím dřív to svedu že? Nepočítám ale že by to bylo něco jednoduchého.
Přece jen se potom trochu vzchopím a zvednu ze země alespoň na okraj postele. "M-mohla bych. Být ještě chvilku sama?" zeptám se opatrně. Nechci je vyhánět pryč, nakonec jsem přeci jen ráda že přišli, a nevím jak jinak bych to měla říct aby si nemysleli že jsem třeba nevychovaná.

Nové zkušenosti - děti...

Chlévy/stáje

Dívku jsem svým příchodem očividně vylekal, hned se ale vzpamatuje a sama se dává do práce, ochotně se chopí hrábí a hrabe z druhé strany. Jestli to bude k nějakému užitku se teprve uvidí, i tak jsem ale rád. Jen mi to teď trochu zhoršuje samotné odezírání, musím si tedy tu a tam vypomoci telepatií, abych správně porozuměl jejím otázkám.
"A kdo ti říkal, že jsi na to moc malá?" zeptám se opatrně. Co se týče dětí, sám si nejsem jist, jaká pravidla tu fungují, já osobně bych ale příliš ohledů na věk nebral. Ano, nehnal bych jí do akcí, to je jasné, na druhou stranu nikdy nemůžeme vědět, kdy nějaká akce přijde sem a kdy bude třeba, aby se bránila. Samotné tréninky - alespoň v té podobě, která je teď, také nejsou vhodné, akorát bychom riskovali zranění či nekontrolovatelné použití schopností, nějak jí ale trénovat musíme. Jak ve schopnostech, tak i ve fyzických dovednostech.
"Co všechno umíš, Chloé?" Na moment přestávám hrabat a přemýšlím, jak jí co nejlépe zapojit do "vzdělávacího" procesu. Jasné, sama musí ještě chodit na soukromé lekce jako ve škole, ale...ale to v dnešním světě není jediné, co je třeba. "Co plavání? Nebo ses už i něco navíc učila?" Ptám se. Je dost možné, že už nějakým základním výcvikem přizpůsobeným jejímu věku a konstituci prošla, na to by se pak dalo dobře navázat. Asi se pletu do něčeho, do čeho mi nic není... Ale jednou se může stát cokoliv a radši položím zbytečné otázky než abych pak litoval nepřipravenosti.

Pracovní hovor ale není to, co Chloé zrovna zajímá, hned se ptá na mě, na to odkud jsem, na mé schopnosti, na má křídla. Asi je spravedlivé jí odpovědět, když už i já jí kladl podobné otázky.
"Jsem z Německa, takže vlastně kousek odsud. Ty jsi z Francie, že? " Nikdy jsem tomu nedával důležitost, nikdy jsem k Německu neměl takový vztah, abych byl teď rád, že jsem doma..
"A...je to už nějaká chvíle, tehdy jsem ale začínal s trochu jinými...dary. Z jednoho takového vznikla i ta křídla, ta nejdřív byla malá, skoro nefunkční, ale...vyrostla." Já je přijal, trochu se s nimi naučil a - a ano, ani teď to není nejlepší, radši se držím při zemi, v některých situacích ale mají svou výhodu.
"Ale stále je musím trénovat. Stejně jako zbytek schopností." Co více říci? Jak jsem ke svým schopnostem přišel? Ne, to by nebylo vhodné, jsou věci u kterých i já vím, že nejsou pro dětské uši.

Setkání před kanceláří

Pevnost Holgast - aréna -> kancelář

„Ale, to je přece moje povinnost.“ Pokyvuji hlavou, když děkuje za to, že si na něj udělám čas. Přestože psychologové žádnou přísahu neskládají stejně mají jisté etické povinnosti. Terapeut sice může odmítnou klienta, když má vůči němu silné antipatie, nebo se jedná o problém, který je nad jeho síly, ale lépe se odmítá v prostředí, kde je psychologů dostatek, než v tomto, kde jsem sama. Navíc žádné antipatie necítím a snad se bude jednat o něco, s čím opravdu mohu pomoci. Můj tón hlasu a držení těla ale naznačuje, že se pro mě nejedná o pouhou povinnost.

„Unavená trochu jsem, ale není to nic hrozného, hlava mi ještě funguje. Před chvílí jsem dokonce ještě uvažovala o tom, že bych ještě chvíli trénovala. Ale na trénink bude čas i zítra.“ A pozítří a popozítří…“A mnohem raději půjdu do své příjemné kanceláře, takže teď je ten nejlepší možný čas.“ Dodám ještě, aby bylo jasné, že opravdu neobtěžuje.

„Dobrá, za půl hodiny u kanceláře.“

Jakmile se domluvíme na čase, už chci vyrážet do pokoje, ale zaskočí mě přicházející Kristoff. Tomu vrhnu své prodloužené ruce kolem krku.

„Kristoffe!“

„už takhle neocházej…alespoň ne bez konzultace.“ Chápu, že nemůžu počítat s tím, že tady se mnou zůstane na pořád, také má vlastní hlavu, touhy a nálady. Ale byla bych ráda, kdyby ano, kdyby mi aspoň nějaká jistota v pevnosti zůstala.

„Jsem ráda, že tě vidím, užij si trénink, potkáme se na party.“ Mrknu na něj, odmotám z něj ruce a mířím do svého pokoje. Muži vedle něj nevěnuji větší pozornost, určitě se seznámíme později.

V pokoji se osprchuji, spíše studenou vodou, protože po teplé koupeli bych byla ještě unavenější. Dám si na sebe volnější tuniku světle modré barvy, kterou mám až do půli stehen a tmavé uplejší kalhoty. Vlasy si stáhnu do culíku a už mi chybí jen brýle, abych působila inteligentněji…

Přesně za 28 minut jsem před svojí kanceláří. Když Abayomi přijde, pozvu ho dovnitř do poměrně útulného prostoru, ve kterém je dost květin, nábytku ze dřeva a samozřejmě obligátní křesla a gauče. Já si vezmu jeden z notýsků ze svého šuplíku a posadím se na jedno z měkkých křesel. Jemu naznačím mu, ať si také sedne. Až si vybere místo, zeptám se na klasickou otázku:

„Co tě trápí?“

Tréninky a tréninky

trénink na Islandu

Můj výkon při tréninku na Islandu nebyl kdovíjaký...až jsem se možná i trochu styděla. Když už jsem konečně doletěla na místo všeho dění kolem talismanu, byl to už pořádný zmatek a než jsem se zorientovala co se vůbec děje bylo brzy po všem. Jak se potom ukázalo byla to především Lea které se podařilo ukořistit a ochránit přívěsek až do konce. Výhra v tomto tréninku tak připadla našemu týmu.
Příště budu muset být rychlejší ve svých rozhodnutích. Nebo spíš si lépe rozmyslet přípravu, a hlavně se vůbec nezabývat nějakou kombinézou. Především té přikládám svůj neúspěch. Počasí se příliš zhoršilo takže jsem ani příliš nelitovala že jsme se vraceli. Zima by snad ani takový problém nebyla, ale silný vítr a sněžení nebylo ideální počasí na létání.
Zpátky v jetu už na nás čekalo několik nešťastlivců které podle všeho vítr shodil do moře. Čekala bych že když už má někdo křídla a umí je používat umí k tomu používat taky hlavu. Ale někomu to asi moc nemyslí, když ještě navíc riskuje životy ostatních. Tak jako tak se nikomu nic moc nestalo a taky to hlavně nebyl můj problém takže.

Po návratu nás, nebo asi hlavně mě, čekalo překvapení další obyvatelky. Až na krátké představení si jí ale nějak zvlášť nevšímám. Už od prvního pohledu je ale jasné že bělovláska nevidí. Smůla. A na večer přibyla další. Tahle pro změnu celkem slušně domlácená. Ale to nebylo nic s čím by se něco nedalo udělat. Tady přibývají noví členové snad každý druhý den. A to mám sama pořád pocit že jsem tady nováček a to jsem tu jen pár dní. S tím jak často se tu objevují další už bych to tak snad ani brát neměla.

11. listopadu
zpátky v pevnosti

Další den mi utíkal k smrti pomalu. Už jsem se nemohla dočkat tréninku. Neříkám že by mě ostatní činnosti snad nebavily, ale trénink mě bavil víc. A dočkala jsem se, tentokrát duelů. Některé výsledky nebyly zase tolik překvapivé, například opakované prohry bělovlásky. U té jsem se vlastně divila že se vůbec účastnila. Nechtěla jsem předem nikoho podceňovat, ale u ní jsem měla pocit že už předem neměla příliš šancí. Když už se mohla zúčastnit ona, neviděla jsem důvod proč měla zůstávat o něco mladší dívka, Chloé, jen jako divák. Mám pocit že když může bojovat někdo s takovou nevýhodou, může i ona.
Pro změnu jiné výsledky překvapily, třeba když poměrně nenápadná Lakshmi roznesla na kopytech Razvana. Skoro doslova.

Nu a moje souboje, ty taky dopadly...no ne úplně mizerně, ale mohlo to být lepší. První přišel souboj s Eddie. Její útoky přišli mnohem rychleji než jsem očekávala. na takový styl boje nejsem vůbec zvyklá. Vždy to byly boje nablízko, tedy až do května... od té doby jsem to rychle končila uhranutím nebo telekinezí. A to příliš rozmanitý výběr nebyl. Za to to byly efektivní způsoby jak se někoho zbavit. To ale při tréninku tak úplně nešlo, když to byl jen trénink. Těšilo mě že proti uhranutí to nešlo jinak než soupeře rozhodit, a s telekinezí to bylo podobné.
Ty její energetické útoky se špatně odhadovaly a nakonec to tak byla ona kdo vyhrál. pogratulovala jsem jí k tomuhle těsnému vítězství, ze kterého byla sama docela překvapená.

Druhý duel je s trochu vyplašenou liščí dívkou, která na mě vytáhla pro změnu blesky. Nepěkně mě z nich brněli končetiny jako když se trefím do brňavky. Na moje prokletí ale nespíš připravená nebyla, a jak začala panikařit vlastně už jsem předem vyhrála než souboj vůbec skončil.
Pokusila jsem se ji podpořit drobným úsměvem, přeci jen si nevedla tak špatně. To uhranutí nevzala moc dobře.

A v posledním souboji na mě čekal Callum. Stejně tak jako u předchozích soupeřů jsem neměla příliš povědomí co od něj očekávat, tedy kromě toho co jsem mohla vidět v jejich předchozích bojích. Mile překvapil když mi oplatil stejnou mincí. Snažila jsem se ubránit, ale na tváři se mi stejně objevil nadšený úsměv. Tak takovéhle to je? Je to poprvé co jsem se ocitla na téhle straně uhranutí. Nebylo to zase tak hrozné jak bych čekala. A jen to podnítilo moje nadšení pro boj. Možná se nechám unést víc než bych chtěla když moje oči během našeho střetu zčernají zatímco z těch jeho začnou téct krvavé slzy. Ty ale ustaly jen co bylo po boji. Trochu si odkašlu. Ups. Ani on to nevzal příliš dobře, možná ještě hůř než Rúna. I když vyhrál. Ale pořád mohl dopadnout hůř, neztratil vlastně žádnou krev.

Ani po skončení svých bojů se z tréninkových prostor nějak nehrnu a počkám si na poslední souboj kde se proti sobě postaví vítězové. Všichni proti všem. Po její nemilosrdné výhře jsem vsázela na Valerii, nebo Lakshmi. I její předchozí výhra byla celkem jednostranná. A i v tomhle kole nakonec zvítězila.

Jsem celkem překvapená že je to zrovna Rúna která potom navrhne v tréninku pokračovat. Z našeho souboje jsemměla pocit že by jí to pro dnešek už mohlo stačit. Trochu stranou váhám jestli se k nim taky nepřidat. Po tom co se domluví na pravidlech přece se rozhoupu a rozhodnu se k nim připojit. "Nebude vadit když se k vám taky přidám?" zeptám se když k nim přistoupím o něco blíž. Obrátím tázavý pohled kočičích očí k Rúně která s nápadem přišla.

Stáje

Pevnost Holtgast, 10. listopadu

Úplně jsem se ztratila v zápolení se svým vlastním tělem, takže když kdosi promluvil, nadskočila jsem, jako kdybych šlápla na kostku lega.
“Jej!” vyjekla jsem, uskočila o dva kroky vzad a narazila zády do jednoho z boxů.
Tvář jsem si ale rychle zařadila. Tichý Daniel.
Usmála jsem se a chvíli si ho prohlížela. Vypadá velmi vážně. Vždy. Ale tak nějak vlídně. Ne tak chladně jako Erden. Ten vypadá, jako když se pořád zlobí.
Daniela jsem neznala nijak dobře, ale na jeho přítomnost jsem si dobře zvykla na ošetřovně, když jsem chodila za Matim.

“Díky, ale… Nevím,” pokrčila jsem rameny a do mé angličtiny pronikal těžký francouzský přízvuk.
“Chtěla bych se taky umět bránit. Ale prý jsem na to ještě malá,” svěsila jsem ramena. Jenže k čemu tedy jsem…
“Takže bych asi měla pomoct já tobě,” znovu jsem se usmála, i když to tak přesvědčivé nebylo. I tak jsem popadla koště a dala se z druhé strany stájí do zametání.

Udělala jsem pár temp a znovu svou pozornost obrátila na mlčenlivého Dana.
“Odkud jsi? A kdy jsi dostal své dary? Ta křídla si měl hned?” se zájmem jsem naklonila hlavu a nijak mi nepřišlo na mysl, že je těch otázek možná trochu moc.