Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Triskelion - ošetřovna -> chlévy/stáje Chloé Vyčkávání na zraněné na ošetřovně se změní na úklid a přípravu na příchod týmu z akce. Kdo ví, jak to dopadne, kdo všechno bude co potřebovat - bude lepší být připraveni na všechno, stačí si vzpomenout, jak přesně tahle mise dopadla minule. I tak mi veškerá práce netrvá dlouho, Yevgeniya udržuje ošetřovnu v perfektním stavu a jen co si jsem poměrně dost jist, že na ošetření po tréninku už nikdo nepřijde, ošetřovnu opouštím. Mám ještě další povinnosti. Z tréninku jsem dosti unaven, hodila by se sprcha a trochu odpočinku, to si ještě ale dovolit nemohu. Ještě tu jsou chlévy, které je třeba zkontrolovat a sprcha před úklidem tam by byla dost hloupým plýtváním. Bude to rychlé, do večerní oslavy to snad vše stihnu... A když ne...nu, věřím že zrovna oslavu zvládnou i beze mě. Cestou do prvního patra vnímám různé záblesky myšlenky ostatních. Někteří připravují věci v kuchyni, další pokračují v tréninku, jiní zvolili útočiště svých pokojů. Toky myšlenek nechávám volně prolétnout hlavou, nevnímám jejich obsah ani jejich majitele, však věřím, že to jsou myšlenky pokojné a klidné a kdyby někdo potřeboval pomoci, poznal bych to. Takhle je jen třeba projít v tichosti kolem a nenarušit soukromí. Bylo by to lákavé.. Samozřejmě že ano, veškerý můj instinkt a naučené dovednost z života "před" se mě k tomu snaží přinutit. Pokud mě ale život v T. něco naučil, tak je to skutečnost, že nejde jen o mě a že mohu důvěřovat. Nebo spíše...musím důvěřovat. Jinak bychom nemohli být tým, jinak bychom spolu nemohli chodit do nebezpečných akcí. Navíc pokud chci důvěru já od nich, musím jí nejprve projevit já. Často se to nevyplatilo. Ano, lidé jsou odlišní, naše důvody setrvání zde taktéž. Jednoduše by se mezi námi mohl objevit špion a - ale teď si jsem docela jist, že nikdo takový tu není. Nováčků sice máme spoustu, ale jsou to jen další ztracené existence, které se snaží přežít v novém řádu světa. Zahlouben do svých myšlenek dorazím ke chlévům a zcela automaticky se chci dát do práce, natáhnu se pro hrábě, aby tu poklidil a - a pak si všimnu, že tu vlastně nejsem sám. Kolem lítají něčí myšlenky, myšlenky mladinké, skoro až dětské.. Popojdu pár kroků vpřed a netrvá dlouho a všimnu si malé Chloé, kterak ve stájích provádí jakési podivné pohyby. Tančí? Poskakuje? Nejsem si zcela jist, ve tváři mi to ale vyvolá drobný úsměv. Dívka vypadá ztracená ve svém vlastním světě, nerad bych jí narušoval její klid, jen tak tu ale stát a nedat o sobě vědět nemohu, bylo by to asi neslušné. Upřímně si ale nejsem jist, jak...jak mluvit s dítětem. Možná jí prostě nebrat jako dítě? Tím pádem - jak mluvit s člověkem, kterého vlastně neznám? "Mohu s něčím pomoci, Chloé?" Donutím se nakonec, jelikož mi ale přijde divné tam jen tak stát s hráběmi v rukou, dám se do zároveň do práce. | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Nový člen, staré záležitosti Pevnost Holtgast, tréninkové prostory Zatěkám pohledem po zbývajících lidech kolem sebe, připadám si trochu trapně, byť pro to není vlastně žádný reálný důvod. Zeptala jsem se buď se někdo ozve nebo ne, není to žádná velká věda. A taky... Ze zamyšlení mě vytrhne dívčí hlas, který si rychle zařadím stejně jako osobu, které patří. Alex, ta z Bratrstva, která... Která. Můj výraz zakosílá, byť jen na krátkou chvíli než se přinutím k plachému úsměvu. Ještě před týdnem bych to nezvládla ani náhodou, ale teď... Musíš se překonávat, zopakuji si v duchu. | ||
| |||
 | Přípravy v kuchyni Pevnost Holtgast, 11. listopad Erszebetinu údivu jsem se jen chápavě usmála. Sama jsem tomu příliš nerozuměla. Lilian sice nějakou teorii měl, ale vypnula jsem, jakmile se to snažil vysvětlit. Tohle nebylo nic pro mě. Spíš věřím, že to všechno má nějaký smysl. Erszebet měla logicky spousty otázek a mně se stáhlo hrdlo. Ale vlastně jsem jí za ty otázky byla vděčná. Vnitřně jsem o tom s někým chtěla mluvit. S někým, koho by to opravdu zajímalo. Nejdřív jsem ale dala prostor jí. Přišla také o hodně. O všechno známé, a to ani nemusela přeskočit do jiné reality. Naše světy prostě nejsou v pořádku. A člověk si někdy říká, co tu ještě stále dělá. Při zmínce Erdena jsem sebou trochu škubla. Tohle bylo velmi podobné. I Erden z mého světa byl také uzavřený, zraněný. Ale snad se uzdravil. Aspoň na chvíli. Zatlačila jsem ve svých vzpomínkách myšlenky na jeho smrt. Teď ne… “Řekla bych, že jedno máme my, “přespolní”, společné,” pousmála jsem se na Lylu, než se mi úsměv lehce zkřivil. “Naše zdejší “já” jsou po smrti.” A my si jejich smrt pamatujeme. Velmi, velmi dobře. Ty noční můry nezmizely. Možná někdy zeslábly, obzvlášť když jsem spala v zahradách, ale stále tu byly a dotíraly. “A pokud vím, žádná z realit tu zatím není dvakrát…?” zakončila jsem lehkou otázkou opět spíš směrem k Lyle. Bylo by to vůbec možné? V té mé jsou stejně nejspíš všichni po smrti. “Část tváří znám ze svého světa,” usmála jsem se na Val a Nikolaie, “ale asi nejzvláštnější je, že mám vzpomínky své i zdejší Laki.” Lehce jsem si povzdechla: “Ale jak to celé funguje, to nevím. Možná Výboj?” “Jaký byl vůbec tvůj svět, “Lylo”? přehodila jsem slovo na dívku a pokračovala v krájení. V tom mém nebyla ani ona, ani její bratr. Přesto jsem měla pocit, že je oba dobře znám. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | What is dead Děsivá prdel světa Všechno se seběhne děsně rychle, ale naštěstí, nakonec je ta oční stvůra s víc nohama než celej showbusiness s holywoodskejkma kráskama všema končitinama v hrobě. Sakra, o tomto parchantovi se mi snad bude i zdát, vypadají to jako něco, co vymyslel Lilek když má blbou náladu. ⥦36%⥨ | ||
| |||
 | Z tréninku do stájí Pevnost Holtgast, 10. listopadu “To nechápu proč,” zavrtěla jsem hlavou nad Laiminými slovy. Nejen že je krásná, ale její podoba je i užitečná. Vždyť druzí dva koně, ten obyčejný i ten okřídlený si vedou v boji dobře. Laima byla brzy odvolána na druhé bojiště, a tak jsem jí jen popřála hodně štěstí a pokračovala ve sledování. Dál jsem sebou cukala při každé větší ráně, ale pozorně jsem se dívala, jak jednotliví soupeři spolu bojují. Vítězkou se pak stal pegas. Neubránila jsem se a zatleskala jsem. Zůstala jsem i na finále. Držela jsem palce Valerii, pochopitelně. Je skoro jako rodina. Ona to sice viděla jinak, ale s tím jsem nemohla nic dělat. “Ty bláho, to bylo… Něco!” vydechla jsem nahlas, když nakonec opět zvítězila Indka, tentokrát se svou jinou schopností. Ale Val si vedla dobře! Vstala jsem s očima navrch hlavy, jak úděsem, tak nadšením, a přišla k Val. “Byla si skvělá!” usmála jsem se na ni zářivě a váhala nad objetím, ale nakonec jsem na to neměla odvahu. Ona možná o moje slova nestála, ale já jí to vážně chtěla říct. Trénink skončil. Všichni se postupně rozcházeli za svými povinnostmi, někteří se rozhodli ještě pokračovat ve cvičení. Pro dnešek jsem toho viděla až dost. Pomalým krokem jsem se šourala ze cvičiště chodbami. Znovu se mi zastesklo. Mati byl pryč krátce a mě úplně neskutečně chyběl. Ale chápu ho, musím mu dát prostor, nemůžu na něm viset jako klíště. Popotáhla jsem. Mé kroky tak nějak automaticky zamířily ke stájím. Hlavou mi vířilo spoustu myšlenek z odpolední podívané. Kdybych byla silnější, zkušenější, třeba… Třeba bych bývala rodiče zachránila. Vzpomínka na ně mi z očí vyloudila pár slz. A pocit vlastní neschopnosti a nezralosti tomu vůbec nepřidal. Musím se víc snažit. Už jsem byla mezi boxy a pozdravila každého koníka. Kdo měl zájem, dostalo se mu i pohlazení. Zkontrolovala jsem, zda mají všeho dostatek, péče o koně mi nebyla cizí. A pak jsem si začala zkoušet pohyby z boje, které jsem viděla u Val. Jen tak, v prostoru, s neurčeným cílem. Vypadala jsem při tom nejspíš dost směšně, ve tváři přespříliš soustředěný výraz. | ||
| |||
| Přípravy v kuchyni Pevnost Holtgast, 11. listopad Práci jsem dostala velmi rychle. S úsměvem jsem přikývla a pustila se do čištění a krájení zeleniny. Šlo mi to od ruky a dobře se při tom dalo naslouchat hovoru v kuchyni. To jsem na této práci měla ráda, to bytí pospolu. Orenova otázka mě donutila trochu skromně sklopit oči. Nechala jsem odpověď na Valerii, ale pokud by se k tomu neměla, přiznala bych se: “Povedlo se to mně. Měla jsem štěstí.” Neměla jsem potřebu se vychloubat. Možná tak před Razvanem. Znovu jsem zakoulela očima s pohledem ale upřeným na své ruce, které kmitaly s nožem v ruce. Erszebet se pustila do vyprávění, kde žila. Odjakživa v Triskelionu… Překvapeně jsem vzdychla. U nás měl takový život Erden. V pevnosti vyrostl. Své rodiče neznal. Jak to měl zdejší Erden jsem netušila. Stále jsem netušila spoustu věcí o zdejších lidech. Zda se jejich osudy shodují nebo ne. Člověk žil neustále v domnění, že je zná, mé vzpomínky se motaly v kruhu a v minulosti. Oren svým vyprávěním pokračoval. Začala jsem se usmívat, protože jeho slova mi zněla povědomě. “Já jsem z Indie, ale můj tatínek byl Němec,” navázala jsem na Orena. “Ale jinak vlastně tenhle svět není můj, přišla jsem prý něco jako z jiné dimenze,” škubla jsem lehce rameny a s náznakem úsměvu. Ten pocit vytrženosti přetrvával. “Má realita byla po Výboji o dost temnější. Triskelion existoval, ale… Nebyli jsme na tom dobře,” soustředila jsem se víc a víc na krájení, abych nesklouzla do příliš velké melancholie. Možná by tak došlo i na slzy. “Naše poslední akce dopadla hodně špatně,” můj hlas vyšuměl až do šepotu. Stále jsem si to pamatovala. Nešlo to vymazat. Arjunova zrada, mučení, zabíjení. Zhluboka jsem se nadechla. “Jsem ráda, že jsem se sem dostala,” rychle jsem zamrkala a slabě jsem se pousmála. Nechtěla jsem kazit náladu. A nikdo se nikdy příliš o mé vzpomínky nezajímal. Oni žijí a stále mají pro co žít. | ||
| |||
 | Trestná výprava Aurich, 11. listopadu Tohle šlo až moc dobře… Skepticky jsem semkla rty, když se chapadlice sesunula k zemi ve smrtelných křečích. A zavalila vchod do krypty, kde zmizel zbytek naší výpravy. To mi osobně příliš starostí nedělalo, řešení jsem znala už teď. Isaac už se ale snažil potvoru odtáhnout. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby, ale než jsem zareagovala, objevil se někdo nový. Mluví jak kniha… A německy? Jo, neměla bych se divit, ale stejně… Trochu vyjeveně jsem sledovala neznámého, který měl nejspíš své vlastní trápení. Lea se s ním pokusila navázat kontakt, ale rychle zmizela v díře za Lokim. Měla bych jít také… Přesto jsem dál zírala na neznámého, dokud k němu nepřispěchal další, který vypadal… Až moc podobně…! Přistoupila jsem k prvnímu příchozímu blonďákovi. “Er hat recht,” kývla jsem na druhého blond, který mizel v kryptě. “Kde je to nejhorší? Zranění,” pokračovala jsem německy a nechala jsem si ukázat nějaké místo, pokud si tedy mladý pán nehodlal hrát na hrdinu. Odkdy jsem takový altruista? Ale co, to není altruismus, prostě tam dole třeba umřu, tenhle taky umře a účty nebudou smazány. Co kdyby někdo na nebíčku existoval a soudil by mě pro takovou malichernost… Odfrkla jsem si nad vlastními myšlenkami a přiložila jsem ruce ke zranění, které mi snad ten neznámý odhalil. (3+1) “Ještě to moc neumím,” zabručela jsem znovu v rodné řeči nakvašeně, když se mé ruce jen slabě zahřály a hned z nich léčivé teplo vyprchalo. Další nezdar následoval. (1+1) Kurvafix, zrovna teď?! Frustrovaně jsem vzdychla. “To mám za tu dobrotu, že jsem se na to…,” hudrovala jsem tiše a huhňavě, jak je pro obyvatele Tyrolska obvyklé a pro ostatní těžce srozumitelné. Do svého nářečí jsem už dlouho nesklouzla. Další pokus byl také o ničem. (4+1) Už, už jsem cítila, že se ruce možná zahřejí, ale teplo se v nich opět neudrželo. “Promiň,” pokrčila jsem bezradně rameny a uhnula pohledem. Trapný to bylo více než dost. Beze slova jsem se na patě otočila a zmizela do krypty, kde vládl… Chaos. Stínová nestvůra, pomalé osvobozování našich, boj, dva mrtví. Snažila jsem se rychle zorientovat. Félix... Hanka... Zaměřila jsem se na stínovou potvoru. Zaváhala jsem. Měla jsem pocit, že se dívám… Do zrcadla! Ochromilo mě to. Cítila jsem husinu po těle. Ráda bych tvrdila, že ohromilo, ale ne, bylo to naopak. Pokusila jsem se soustředit. Lehce jsem vztáhla ruce před sebe a koncentrovala se na její tok energie. (1+3) Ale bylo to mizerné. Neustále jsem se ve své mysli zaobírala něčím jiným - její děsivostí, vyšinutím, předurčením ke zkáze vlastní i svého okolí. Takhle skončím? 40 % | ||