Adoptování se..
jídelna

Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že by mě měl někdo škatulkovat do skupiny ´přeběhlík´...
Ááále, co hold nadělám. Je to něco s čím se zřejmě budu muset nějak tu chvíli ještě vyrovnat, než se věci uklidní a celkově si všichni prostě zvyknou. Snad teda.. doufám... nemyslím si, když se ohlédnu za tím co vlastně všechno bylo a byť bylo to sotva pár hodin, nemyslím si ale, že bych zanechala nějaký.. špatný dojem..
"Jop.. doufám, že to bude co nejdříve a hlavně poklidně." odvětím Blagovi.

Dále potom.. jsem se moc k tématům nevyjadřovala, pokud někdo vyloženě neoslovil mě samotnou.
Koneckonců, jednak jsem příliš neměla co k daným věcem říct, protože.. jsem tu byla nová celkově a taky další důvod byl ten, že jsem si cpala do pusy co jsem jenom mohla. Bylo neskrývanou pravdou, že u Řádu to s jídlem nebylo nikterak.. velkým. Lepší věci si nechávali pro sebe jinačí a příděli jsou prostě.. nanic. Zejména když má jeden hlad jako medvěd..
A když byl medvěd nakrmen, nějak nechtělo se mi příliš hýbat se z místa nebo celkově a tak prostě jenom.. vychutnávala okamžik.. dé fakto i užívala prostě moment klidu a celkové nálady tady.

Z momentu a myšlenek mě potom lehce vytrhne dotaz, směřující k mé maličkosti.
"P-poezie..?" zamrkala jsem maličko nad dotazem, který mi byl směřován se strany Igiho, protože.. jsem maličko nepobrala téma kolem.
"Uhm.. není tak úplně můj šálek čaje.. ale když bys mi nějakou básničku chtěl věnovat, rozhodně to potěší mojí duši. Stoprocentně." pokusila jsem se odpovědět jak nejlíp to šlo, i když jsem u toho byla lehce rozpačitá.
"Než se to podělalo.." uculila jsem maličko sama pro sebe. Jop, tohle bylo tak nějak spíše minimalistické pojmenování toho, jak životy nás všechny šli horem pádem přímo do pr... jámy pekelný, kde s náma vymáchali všechny kotle a pohodili nahé do kouta..
"Byla jsem dobrá s IT, počítače, technika.. něco co teď zřejmě.. je tak trochu mrtvá věc.."

Mezi lidmi..

„Podle mého odhadu by náš další pobyt venku už příliš dlouhý nebyl, přijetí do vaší komunity nám zachránilo život, takže ještě jednou, děkujeme.“ Potvrdím Blagdenovi jeho slova o obtížnosti života mimo komunitu.
Moje žádosti o dávku kofeinu byli brzy vyslyšeny, bohužel výrobci jsem nestihla poděkovat, vlastně ani pohlédnout do tváře. Nejspíš měl hodně podobných objednávek.
Pach kávy linoucí se z hrnku mě v okamžiku pohltil, rychlým pohybem jsem odložila vidličku a možná až hladově jsem sáhla po šálku. Několik silných doušků upokojilo třes v rukou. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, poté jsem uvolnila ramena.
„Děkuji.“ Řekla jsem nakonec směrem k Blagdenovi.
Jeho vysvětlení ohledně propojení různých realit mě fascinuje. Doposud jsem něco podobného považovala za nereálné. V hlavě jsem rychle projížděla možné zdroje této katastrofy a také následky.
„Podivuhodná anomálie… Lidé, kteří přišli trhlinami z jiných realit sem, nemají žádné následky?“
Neznám všechny proměnné, nedokážu tak určit nic s přesností, ale dle mého názoru i samotný průchod trhlinou v realitě musí být pro tělo škodlivý. Pokud někdo záměrně tyto průchody nevyvolal, nebudou stavěné na živé bytosti. Je docela zázrak, že dotyčný to vůbec přežili.

Xavier se rychle adaptuje a věnuje se konverzaci se snědým hochem.
„Jistě, trvalo nějaký čas, než se naučil mluvit, což je pochopitelné, jelikož ústa psovitých šelem nejsou přizpůsobená vyslovování. Ovšem, i přes nízkou pravděpodobnost, že se něco podobného zvládne naučit, to dokázal.“ Věnuji bratrovi hrdý pohled.

Zatím co poslouchám odpovědi na naše otázky, všimnu si, že někteří si mě zaujatě prohlíží. Je to nezvyklé, čekala bych, že je zaujme spíše Xavier, kvůli jeho netradičnímu vzhledu, ale i tak se nakonec setkávám s pohledem i od nadměrně vyvinutého potkana opodál.
Začínám být lehce nervózní, i přes to, že z počátku si pohledů snažím nevšímat.
Stočím pohled ke Xavierovi, který však odchází za barevnou vlkodlačicí, která demonstruje proměnu přímo u večeře. Jeho odchodem stupeň mojí nervozity vzroste. Rychle dopiji šálek s kávou a zvedám se k odchodu.
„Pardon..“ řeknu pološeptem ke stolu, kde jsem seděla. Urychleně odnesu nádobí na příslušné místo a se zatajeným dechem procházím jídelnou rychle pryč.

Až za dveřmi na chodbě se zastavuji, opřu se o zeď a hlasitě rozdýchávám úzkostný stav. Za okamžik kolem mě prochází skupinka, jejíchž členem je i můj bratr a někam odcházejí. Nehýbu se, přilepená ke zdi dělám, že nejsem. Když přejdou, zamířím na pokoj.
Pro dnešek bylo lidí už dost..

Zapomenout

krypta

Doušek za douškem mi zahřívaly nitro a rozpíjely myšlenky. Šlo to rychle, jak jsem předpokládala. Najednou se všechno zdálo natolik hloupé.
Jak jsem si mohla myslet, že blízkost druhých je důležitá? Dragostan je dávno mrtvý a ten, co tu je, je jen jeho odlesk. Sigi se tu jen mihl. Já tu trčím pořád. Musím se dívat na život realisticky. Žádná očekávání, žádné blízké vztahy. Je to jen lákavé pozlátko… Stulit se někomu do náruče. Ale je to blbost. Jen slaboch tohle vyhledává, a pak pláče, když mu milovaní odejdou. Nikdy jsem nikoho nemilovala. A nikdy nebudu. Bojuju, protože ve skupině mám vyšší šanci.

Vědomí nějaké soudržnosti s touto pevností se po dnešku otřásly v základech. I když jsem v sobě udupávala vše, co mě pojilo k zemřelým, Erdena jsem stále vinila ze všeho, co se stalo.

Nejspíš dostatečně otupena alkoholem jsem necítila příchod někoho dalšího, takže když se mě kdosi dotkl, nadskočila jsem jak čertík.
“Scheiße, wer ist hier?” vyjekla jsem skřehotavě v přítmí hrobky.
Tón hlasu mi napověděl.
“Jo, jsem…,” zahuhlala jsem jen a odtáhla se, Pevněji jsem se zachumlala do deky a znovu si lokla vodky. Jsem mimino, že potřebuju kontrolu?
“Co tu děláš?” zkusila jsem to o trochu méně útočněji, než bylo původně v úmyslu. “Všichni vzorně leží na svých místech,” jízlivě jsem se ušklíbla a snažila se zaostřit na Kazranův obličej, což šlo hůř, než jsem čekala.

Potichu přihlížející

Naše dohady o tom, jak a co se stalo s Richardem byli objasněny nakonec Blagdenem. Byl jsem překvapen, ani sem netušil, že umřel. Pro Orena to byl nejspíš veliký šok, zjevně nejdřív myslel, že je mrtvý, pak najednou byl živý. Nestihl jsem ale říct nic, co by ho mohlo utišit, nejdříve totiž vede rozhovor s novou blond dívkou, poté mizí pryč.

Když pak blondýnka řeší spory s lidmi kolem a já si jí pořádně prohlédnu, dost nepříjemně mě překvapí, komu je tak podobná. Hrůzná vzpomínka na mrtvou zmrzačenou tvář ve sněhu mě donutí i na nějaký čas zmlknout a jen sledovat dění kolem.

Drag nakonec odchází pomoci s vyhotovením horkých nápojů, kterých je dnes víc, než dost, Richard je také pryč, Eddie hovoří s nováčky a Emil plánuje nějakou akci.

V tichosti upíjím kávu a rozhlížím se, pokud zachytím něčí pohled, pozdravím, případně se představím, víc se však do hovorů nezapojuji. Nějak spíš v tichosti sbírám energii. Piškot s Pralinkou si ještě užívají zbytky zeleninovo-ovocné mističky, které jsem jim přinesl a položil na kraj stolu. Sem tam seběhnou, aby si ukradli kousek, který si poté odnesou buď na můj klín, nebo ramena a zde ho spořádají.

Oscar, nepletu se?
Zvednu hlavu směrem, odkud jde hlas. „Ano, jmenuji se Oscar. Ty si Johonaei?“ Optám se nazpět.
„Uh, unaveně tak trochu.. Ale, jsem živý.“ Odpovím na otázku a pousměji se.
„A tobě? Máš nového mazlíčka?“ Poukážu kývnutím hlavy na kavku, která s ním zobe. Nejsem si jistý, jestli jsem jí zde už viděl. Poté si všimnu berlí, které leží vedle Johonaeiho.
„Jsi zraněný? Co se stalo?“

Monachopsis

New Orleans --> Holtgast ošetrovňa, kuchyňa, stajne - pred izbou
Aktívne ku koncu Loki

Mala som zomrieť. Mala som byť mŕtva.
Vedela som to už dlhšiu dobu - že sa nedožijem dospelosti. Ako by som mohla? Čo by to bol za život? Bolo to to, čo ma upokojovalo. Bola som zmierená so smrťou. Pripravená. Chytala som sa každého temného kúska ktorý mi zakrýval vedomie, čakajúc až sa svetlo zúži do posledného lúča, za ktorým ma budú čakať všetci, ktorých už stihol pohltiť.

Na čo som nebola pripravená bola tá známa prezývka vyslovená tak bolestne blízkym hlasom, zaostrujúca sa krásna tvár, čoraz výraznejšia sladká vôňa prerážajúca krv snáď iba tým ako často som ju doteraz voňala - môj mozog si ju skôr doplnil, akoby som ju naozaj cítila.
Nebola som pripravená na to, že všetky tieto vnemy prichádzali ostrejšie a jasnejšie každou sekundou, keď sa mali strácať, a to za cenu samých seba.
Mala som zomrieť za mojich blízkych, nie naopak.
Vnútorný pokoj sa mení na paniku tak rýchlo, ako sa na Nikovom tele objavujú rany. Ani neviem či som kričala zrozumiteľne slová alebo iba zhluk náhodných, vydesených zvukov, bublajúcich cez posledné zvyšky krvi spomedzi pier len čo zistím že mám dosť sily sa posadiť a chytať slabnúce telo.
Prečo zomieral on, a nie ja? Nemala som žiť. Znamenalo to totižto, že sa znova niečo stane. Ešte nebol koniec. Ešte stále nás čakalo niečo zlé. Bolestivé.
Nebola som pripravená žiť ďalej.

Keby sa ma pred večerou niekto spýtal, čo sa stalo, pravdepodobne by som ani nevedela odpovedať. Asi by som sa stále snažila počuť ich cez hučanie v celej hlave od hysterického strachu, snažila sa nevidieť červenú, všade kopu červenej, na sebe, na Nikovi, na zemi. Ako to, že tie isté rany vyzerali omnoho horšie na niekom inom, ako na mne?
Snažila by som sa rozprávať cez guču v hrdle. Skoro kvôli mne zomrel. Skoro zomrel pre nikoho, kto nechcel žiť. Ako... ako by sa mi dalo niečo také odpustiť?
Snažila by som nevzlykať zakaždým, keď otvorím ústa. Iba hmlisto som si pamätala, ako mu Abayomi obväzuje rany. Takmer vôbec si nepamätám kedy a ako anomália zmizla v mojej snahe pomocou energie presunúť Nika - hlavne nie, keď potom všetko potemnie, hluché, slepé miesto v mozgu, ktoré si neskôr uvedomím že nastalo u všetkých okolo a priradím ho k ďalšiemu útoku.

Zvyšok bol šmuha. Viac sa vo mne usadili detaily, ako celé akcie.
Moje prsty okolo Nikovho zápästia, neustále sledujúc pulz. Každé jedno ťuknutie pod bruškami prstov naznačujúce, že žije.
Stály ťah z obrovského množstva nahromadenej energie v tele, z ktorej vznikali ružové plošiny premiestňujúce kohokoľvek kto nebol schopný chôdze na miesto, skadiaľ nás vezmú domov.
Pach ošetrovne. Dredy, hlboký hlas, nažive.
Nažive.
Prsty, ktoré sa snažia oddeliť moje z bledej kože. Protestný krik.
Pravdepodobne môj.
Dezinfekcia. Dekontaminácia.
Zavreté dvere do ošetrovne. Zbesilé prehliadanie ostatných na chodbe, hľadanie bielych vlasov, zlatej srsti. Pehatej tváre, odlesku kryštáľov, čiernych očí, krídel, mihnutie drobnej bledej postavy, čokoládová koža, kútik zdvihnutý aj v tejto situácii.
Každého, ku komu sa viem dostať sa dotknem. Pohladím. Opriem sa. Stisnem. Potrebovala som cítiť, že sú tam. Že si ich nepredstavujem.
Všetci prežili.
Všetci na ktorých mi záležalo prežili.
Pamätala som si plač v sprche, ako zo mňa po kvapkách stekalo napätie, des, nevedomosť.

Vidieť Yuriko v izbe bolo ako vrátiť sa do minulosti, iba...tichšie. Statickejšie. Ja som bola tichšia a statickejšia.
Objala som ju, pretože človek nikdy nevedel kedy to mohlo byť posledný krát.
Mala som zomrieť. Bola som si tým istá. Nevedela som, prečo som prežila na takmer úkor niekoho iného.
I tak sa nechám sebecky upokojiť jej vôňou. Držím ju za ruku, kým neprídem pred kuchyňu kde idem pomôcť s večerou.
Neviem sa tam prestať dotýkať Nika a Orena. Aby som cítila teplú pokožku. Záchvev svalov. Videla reakciu, dôkaz že sú tu. Pamätám si tie drobné dotyky viac ako samotné varenie, Na ruky, ramená, chrbát, končeky vlasov, bok. Zakaždým, keď mám pocit že niečo vo mne neexistuje, že sa všetko naokolo rozmazáva, že prestávam vo vzduchu cítiť púdrovú vanilku a čierny čaj, drevo s trávou a orechom, ta sa pohnem ako keby ma k nim ťahal magnet, načahujúc sa za vecami ktoré nepotrebujem iba aby som sa uistila, že oni sú tam.
Najradšej by som to urobila so všetkými. Zachumlala nás do jednej veľkej kopy kde by som ich stále videla, cítila, počula. Keď sa ale cez pootvorené dvere pozriem do jedálne a vidím samé cudzie prázdne tváre, vidím kopu ľudí bez mien a počujem prelínanie hlasov v ktorom nedokážem rozpoznať žiaden čo poznám, a vidím ako všetci jednoducho...žijú ďalej...
Mala som zomrieť. Nemala som tu byť.
Dnes zomreli samí neznámi. Neblízki. Nedôležití.
Ako som mala medzi nich ísť? Ako som tam mala vojsť a nechcieť ukradnúť všetkých našich aby som nás dala na jedno miesto a ostatným ukázala prstom von s myšlienkou aby umreli namiesto mojej malej skupinky preživších?

Niekde tesne pred tým, ako som si krvácajúca na zemi myslela, že prechádzam na druhú stranu, som dovolila čiernej diere vo mne rozplynúť sa, vypľuť na mňa všetky veci a pocity ktoré som v nej schovávala a ktoré tam mali zostať. Nechcela som ich cítiť. Nechcela som si uvedomiť, čo sa zo mňa stalo.
Potrebovala som sa vycentrovať. Zahnať to späť. Prestať vidieť ostatných. Rozmýšľať nad ich menami. Nad tým, ako mi dnes pomohli. Zachránili, a nielen, mňa. Nezniesla by som to. Nezvládla.
Najem sa v kuchyni, no aj to sa mi do žalúdka veľa nezmestí.
V tichosti sa odplížim do stajne, kde hneď po príchode schladím prsty na soche kobyly a žribäťa. Môj predpoklad, že to tam bude prázdne, hoci kone treba obriadiť, sa ukáže ako správny - a koniec koncov, mne to aj vyhovuje. Rada som robila túto prácu sama.
Nakŕmiť, vyčistiť, upratať. Upokojí ma to. Vybalansuje. Pripraví na to, aby som sa vrátila tam, kde som bola predtým. Ako som si pripomenula, čo je dôležité a čo nie. Aby som kúsok po kúsku v sebe niečo znova rozobrala a vytvorila tmavý, nekončiaci, chladný priestor, kde budem hádzať všetko čo by bolo príliš. Čo by rozptyľovalo. Dávalo klamné predstavy o živote.
Mala som zomrieť.

Keď ani po dokončení práce nikto nepríde sem dole, viem že to spravím tu. Učupím sa do rohu niektorého z boxov a v známej vôni sena a koní sa s vínom dopracujem tam, kde som chcela.
Voňalo by to takto aj tam, kde som dnes takmer skončila? Mala skončiť? Vynorili by sa Sandrine s Jakubom domu na ranči, kde sme chodili v lete?
Držala som si víno v izbe.
Bola to krátka cesta, a ak by som počula či cítila že je Yuriko dnu, mohla som ísť do skladu. Vrátim sa k nej, keď nebudem na kraji niečoho, čo by ju iba znepokojilo, zaťažilo. Musela som ujsť pred vlastnými myšlienkami, ak som nechcela aby ich zachytila.
Nečakala som však, že niekto ma bude čakať ešte pred dverami.
"Val?
Pohnem sa skôr, ako by som premýšľala, odpovedajúce
"Loki?"
zavesené vo vzduchu tesne pred tým, ako dlhými krokmi prekonám zvyšnú vzdialenosť a naťahujem ruku. Prsty, čo sa chytili pazúru na mojom krku keď som ho zbadala sa natiahnu, obšuchnú o rameno, bok, krátko stisnú predlaktie.
Bol tu. Bolo...bolo pri ňom ešte ťažšie veriť, i keď by to malo byť to najľahšie na svete. Bol ten, čo sa vždy vrátil. Kedykoľvek odišiel, vrátil sa. Z mŕtvych, zo zdivočených - vždy.
Niečo sa mi pokrúti v hrudi, v bruchu. Nebola som pripravená, nebola som ešte...nebola som ešte pokojná, zmierená s tým že žijem požičaný čas.
Bola som ešte príliš emocionálna, doslova som cítila ako ma začína svrbieť nos, chvieť pery, štípať v očiach.
To bol ale môj problém na vyrovnanie sa.
Prehltnem ich. Zatlačím, udieram ich dnu pokým sa neobjavia tmavé praskliny kde ich môžem zaseknúť.
Nadýchnem sa, zhlboka.
Zadymené chlpy, ktorýmo preniká ostrá mäta, zjemnená kokosom.
Loki. Živý, predo mnou. Upnem sa na to. Bez ladu a skladu presuniem ruku na hruď, pod ktorou cítim tlkot, kým ju spustím. Niečo z napätia v tvári sa rozpustí.
Vďačná za to, že bol nažive, som bola predtým aj teraz. Bolo to niečo stále, čoho som sa vedela chytiť. Vycentrovať.
Keď prehovorím, hlas sa mi nechveje. Je tichý a jemný, ale stály.
"Prečo ma hľadáš?"

Trpět v tichosti, nebo ve společnosti?

Zatím co ostatní se tak nějak seznamují a dávají do rozhovoru, mě dění kolem jen připomíná šum v pozadí.
Když se donípu ve svém talíři a většinou jeho obsahu spíše nakrmím Skala, než abych sám jedl, tiše sedím nad obdrženým čajem a nasávám jeho vůni, sem tam usrknu. V tichosti si třídím myšlenky, zatím co prsty jemně pročesávám srst hlavy svého ovčáka. Jeho čumák položený na mém koleni příjemně hřeje.

Jsi ok…?
Jednoduchá otázka mě vytrhne z myšlenek tak rychle, že mi chviličku trvá si srovnat, co vlastně odpovědět.
„Jo.. jo jasně.“ Pokusím se o úsměv, i když jen krátký.
„No a ty?“
Debilní otázka… vzhledem k tomu, že ona jen nesedí a nečučí do svého hrnečku, jako zmrzlá socha.
„Chci říct.. jak se po dnešku cítíš?“
Mno nevím, jestli sem to vylepšil…

Že se trápím možná až moc okatě mi napovídá i Jonova starost, zda nechci něco přinést. On je zas neobvykle aktivní, co se týče konverzace, asi si ztráty každý řešíme po svém.
„Asi.. ne děkuji..“ Odpovím na nabídku, že mi pro něco dojde.
Dále mě upozorňuje na skupinku, která odchází do zahrad popíjet. Soudě podle tváří některých, nejspíš se snaží také nějak vytěsnit z hlavy, o koho všeho jsme dneska přišli.
„Já nevím.. ty- ty chceš jít?“ zeptám se nerozhodně.
Nejsem si jistý, jestli dnes mám jít do společnosti a dál šířit svoje negativní emoce, ale… sám se budu jen bořit do vlastních myšlenek hlouběji a hlouběji.
A Alkohol je ještě větší dilema.
Mohl bych to přehnat a udělat nějakou blbost.. nebo se dostat do stavu, kdy už mi nebudou tak chybět.

Do zahrad

„Tak se mnou můžete počítat..“ dodám klukům s milým úsměvem, když se zdá, že nemají problém přibrat dalšího do party na alkoholový dýchánek v zahrádkách. Stejně bych se jinak jen převaloval v posteli, nebo šel vybít energii do tělocvičny, či trénovat novou schopnost. Boj byl sice náročný, ale nedobrovolné šlofíky při cestování a na bojišti mi zaručili, že spát se mi dnes jen tak chtít nebude.

Xavier se přidává také, takže náš rozhovor nejspíše dokončíme v zahradách. Stejně tak přibude během chvíle i Samir a Santiago.
„Samozřejmě, dívčí společnost je vždy vítána..“ Odpovím slečnám, když projevují zájem se přidat také.

Matisse pro urovnání ještě opakuje naše jména, aby v tom nebyl bordel, takže jen s úsměvem přikývnu, poté velí k odchodu.
Ani se mu nedivím, rozhovor s jinou verzí Chloé mu nejspíš není ani trochu příjemný, i když ona za to nemůže..

Cítím se být trochu zodpovědný za to, jak dnešní večer dopadne, obzvlášť, když kluci se tak nějak okatě hodlají opít, takže si sám beru láhev portského, abych držel partu, ale byl stále při smyslech. Poberu i pár skleniček, kdyby někdo chtěl nalít.
V zahradách se uvelebím do tureckého sedu někde uprostřed dění, nalévám si jednu sklenici a další nabízím každému, kdo si nevzal nic svého, či by měl zájem.
Náš příchod zjevně odradil mrtvolného obyvatele mostu, který odchází a zanechává tak zde samotnou Agnieszku.
„Agni nechceš se přidat k nám? Mám portské víno a rád se podělím..“ Zavolám na ní a zacinkám skleničkami. Pokud mojí nabídku přijme, naliji jí a předám hned, jak se usadí.

Na přípitek pozvednu drink a lehce usrknu.
Hodím očkem po Laimě, se kterou jsem ještě neměl moc příležitostí k rozhovoru, ačkoliv už tu nějakou chvíli jsme oba.
To by se mělo napravit.
Aktivně nabízím skleničku, pokud příjme, doliji jí také a podávám.
„Takže, co po tak náročném dni přivedlo tebe spíše k alkoholu, než k odpočinku na pokoji?“ Započnu rozhovor.

Jak se udusit večeří..

„No, asi nám nezbyde, než si zvyknout..“ Podotknu, když Blag zmiňuje, že tu nejspíš skejsneme.
Ne že by společnost byla špatná, ale zvykat si na svět převážně bez technologií a civilizace bude asi chvíli trvat.. navíc i když velká část našeho týmu byla přesunuta také, stále jsou tam lidi, kteří mi budou chybět.. tedy lidi, potvůrky, emzáci.. všichni..

Na blond nádheru už i protivně prská Pepe a i když moje demonstrace byla docela uspokojivá, závěr se mi moc nepovedl. Kus jídla se mi zasekne v krku a já poprskám většinu stolu kolem sebe. Zatím co lapám po dechu, vztekle se mlátím packou do hrudi.
Nakonec je hrozba zažehnána i s pomocí Lakshmi a já se už v lidské podobě můžu nadechnout.
„J-jo, díky..“ Odpovím jí ochraptěle a setřu si slzící oči hřbetem ruky.
„Pardon..“ pronesu ještě ke zbytku stolu.
Bloncka se mezitím rozhodla odejít, což jsem ani nepostřehla, protože mojí pozornost zaměstnala dívka, která se tak podobala naší Reagan.
„Takže.. to není ona? Není to ta naše?“ Odpovím zmateně na Vi analýzu.
Až teď mi došlo, jak moc mi chybí… Co se dá dělat..

Vlkodlačisko si to zatím zamířil ke mně. Ačkoliv ho upoutala asi spíš moje chlupatá podoba, bohužel v té jsem se nikdy mluvit neučila. Nebylo třeba, se smečkou jsem si rozuměla i beze slov a na rozhovory s ostatními jsem podobu nepotřebovala.
„Ahoj krasavče, tebe jsem tu ještě neviděla..“ mrknu na něj. „Myslela sem, že jsem tu sama, kde se tu bereš?“ Odpovím nenuceně.
Stále mi však nedá klid ta dívka, která je tak podobná naší šéfce. „Ta holka, co s tebou přišla.. J-jak se jmenuje?“

Kolem se rozjíždí debata o nějakém skupinovém přesouvání jinam.. okolnosti jsem sice moc nepochopila, ale byl tu zmíněn alkohol.. A ten bych si dala.
Vlkodlačí kamarád se hlásí taky, tím pádem mě to dost láká. „Můžu.. můžu taky?“ Zeptám se s jiskrou v očích. Vi mizí někam do knihovny či co, Alex se věnuje kuchyni a Pepe se dal do rozhovoru. Tak snad nebudu nikomu chybět.

Po vzoru ostatních si vyberu nějaký alkohol pod barem, pokud tedy můžu něco vzít. Najdu si kanadskou whisky, nebo nějakou vodku a přidám se ke skupince.

Usadím se pohodlně do trávy v zahrádkách, případně někde poblíž vlkodlaka, abych vysondovala nějaké informace o tom, jak to chodí v tomhle světě s mým druhem.
Na přípitek pozvednu flašku a usrknu si.
„Takže, jak to u tebe funguje? Můžeš se proměnit do lidské, nebo tak zůstáváš? Naučil ses mluvit sám? Máš nějakou rodinu?“