Po tréningu

pevnost; 11. listopadu 2018

Netrvá příliš dlouho, a vedle mě se objeví Dragostan, aby mi vyléčil mé rány. Zas jsem se do toho rvala tak urputně, že jsem si neuvědomila, že to možná bylo horší než jsem si myslela.
"Dítě zlatý, vono tě to snad jednou zabije," jakobych slyšela povzdechnout si mámu, já to vždycka brala, že v zápalu boje občas na vlastní rány nekoukám. Mno, asi bych měla začít. Zítra...za týden...uááá, když vono je to tak těžký.
"Díky, kámo," zazubím se na něj a přidám gesto obou zdvižených palců.
Jo, vím, že jsem jedna z těch, co na doučko znakovky nešla, na jazyky jsem úplně tupá, ale stejně jsem si teď připadala jako blbec.
"Má každý jazyk vlastní znaky?" napadlo mě, ale nahlas jsem nic neřekla.

Stáhla jsem se do rohu a sledovala zbytek zápasů. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit sledovat chvaty a hmaty soupeře, v pevnosti alespoň na případné budoucí tréningy.
Ale strategii na chvíli stranou, teda za chvíli jsem na to téměř zapomněla. Ono vás to hodněkrát dokáže vtáhnout do souboje, zamotat hlavu, a je to supr zábava na pokoukání.
Párkrát jsem sem tam někoho povzbudila, což dost možná v zápalu boje vůbec nevnímali.
Mě kolikrát se nahrne krev do uší a spíš než dav diváků slyším, jak mi v nich hučí. Jo, vím, že je to blbost, ale prostě to nějak podobně cítím.

"Válíš, holka!" už podruhé dneska gratuluji celkové vítězce, protože nakopala prdel nejen mě, ale i všem ostatním.

Zbystřím uši, když zaslechnu trochu nesmělá slova. Někdo by si chtěl ještě dát tréning? Já jsem jedno ucho. Teda obě. I ruce a nohy, když bude třeba.

"Hele, pokud ještě chceš, pak si klidně jeden, dva souboje s tebou dám. A ráda," odpovím Rúně.

Strach

Pokoj Nairy a Mii, pevnost Triskelion

Bylo znát, že Naira je hodně rozrušená a tím, co jsem řekl, jsem jí nejspíš moc nepomohl.
Jasně.. vykládej jí, jak se tomu nikdo pořádně neumí bránit, když jí to očividně děsí...

Prvně cosi zamumlala do klína v rodném jazyce, než nám začala odpovídat v Angličtině. Roztřeseným hlasem se nám snažila vysvětlit, co vlastně bylo pro ní na tom souboji tak děsivé..
Smutně jsem sledoval Dragovo prsty, abych mohl znovu přetlumočit, co chce dívce říct.
„Sugesce umí být krutá, v rukou člověka, kterému nezáleží na tom, co způsobí.“
Věnuji Dragovi jeden bezradný pohled, než pokračuje v rozhovoru.
„Jsou ale možnosti, jak se naučit tomu odolávat, buď ovládat také sugesci, nebo získat rezistenci vůči kontrole..“

„A rozhodně by ses neměla bát přijít mezi nás a víc nás poznat, i když někteří umí dost děsivé věci, jsme zde vlastně jako jedna velká rodina… ne vždycky úplně bez mráčků, ale tak, jak to jde.“
Chvíli mlčky sleduji dívku, než Drag pokračuje.
„Oba doufáme, že tě večer uvidíme na oslavě.“
Chvíli se odmlčím, než ještě dodám pár svých slov.
"Víš, kdybys chtěla... určitě se tu najde i několik lidí s podobnými schopnostmi, co ti rádi pomůžou s tréninkem.."

Soukromý rozhovor

Pevnost Triskelion

Sice jsem nikdy na žádné schůzce s psychologem nebyl, i tak jsem si pro zajímavost zjišťoval průběh takového sezení. Ovšem tahle psycholožka, to bylo úplně jiné kafé. Většího nadšence do své práce jsem snad ještě neviděl.

Ona mi poděkovala, že jsem jí vyhledal?
Překvapeně zamrkám, než se odhodlám k odpovědi.
„No, to já děkuji, že si na mě uděláš čas ve svém programu…“

A šokovat mě nepřestávala. Nejen, že tak mistrně přešla mojí lichotku, ale ptá se, jestli mám čas hned, tedy až si dá sprchu a obleče se. Chvíli jsem se zasekl nad představou společné sprchy, než jsem se opět vrátil na zem a byl jsem schopný sestavit nějakou srozumitelnou odpověď.
„Pokud chceš, mám volno.. ale jen pokud nejsi unavená z tréninku, nebo nemáš lepší zábavu… Já klidně vydržím.“
Povím s úsměvem Laře, poté vyčkám na její odpověď. Pokud trvá na tom, že schůze může být dnes, nemám dalších námitek.

„Dobrá, já tedy půjdu taky..“
…Pauza pro efekt…
„Půjdu taky do sprchy na svůj pokoj a obleču si něco… méně zpoceného.“
Dodám s mírným mrknutím.
„Tak třeba, za půl hodiny u tebe v kanceláři?“
Pokud mi čas potvrdí, dodám ještě „Tak zatím“, než zamířím na svůj pokoj, abych se umyl a hodil na sebe něco trochu civilnějšího. Čistě bíle tílko, přes které přehodím košili s krátkým rukávem a doplním o tmavé aladinky. Ještě nějakou decentní kolínskou a můžu vyrazit. Hor tentokrát zůstává na pokoji, před oslavou se pro něj ještě kdyžtak stavím.

Na domluvený čas čekám před kanceláří.

Změna je život

Aurich – zabarikádovaný obchod – kostel

-Isaac, Mia, Emil, James, Richard, Loki, Blagden, Lea, Hanka, Félix
-Siegfried, Friedrich, Johonaei, Mara

Je zajímavé, jak život umí zamíchat karty. Vždyť to není zas tak dlouho zpátky, co jsem se staral o to, aby náš soused netýral svého psa a dobře ho živil, no a dneska tu společně s bráchama a klučinou z Kolína bojujeme o život. A to, co tu proti nám stojí, to snad ani Fry v Bibli nenajde nic děsivějšího. Musím říct, že chvíli jsem o tom vážně přemýšlel, jestli je tohle opravdu boží trest. Došel jsem však k názoru, že tohle a všechno ostatní si prostě lidi posrali sami.

Možná jsme se neměli vracet, když jsme zjistili, že rodiče už nejsou a na tenhle horor jsme v podstatě sami, měli jsme jít dál, zjistit, jak na tom je zbytek světa. Kdo všechno dostává takové podivné schopnosti, zda ještě někdo krom nás vůbec žije…
Ale Fry to tu dostal na starost, bylo zde útočiště, tak jsme prostě šli tam, kde jsme to už znali. A teď je Siggy raněnej, kluci se střídají o tvorbu světelného štítu, aby se k nám nedostala ta stínová bestie a já nemůžu nic jiného, než sedět a čekat, kdy se to k nám prohryže. Křik, z kterého zatuhne snad i krev v žilách mi naznačoval, že ta chvíle nejspíš přijde brzy. Ale nic se nestalo, tedy, ne nám. Nějakou dobu mi trvalo přesvědčit se a podívat, co se vlastně venku děje. Ubohá skupinka nešťastníků je tažená do kostela, kde se tu vlastně vzali? A je moudré dávat vědět, že jsme tu také?

Moje dilema dokonale vyřeší Siegfried, který, ačkoliv se sotva zvedne z „improvizovaného lehátka“, bez dalších otázek vyráží rovnou ke kostelu.
„Počkej, neblázni…“ pozdě. Už je pryč.

Otočím se na Skara, který momentálně slouží jako pelíšek Susi. „Zůstaň.“ Naznačím mu povel i prstem, než vyrážím za tím bláznem.

Zatímco já zírám na vnitřek kostela, jako bych tady byl poprvé, Siggy se i navzdory svým zraněním vydává pomoci skupince přeživších odsunout kostnatou potvoru z vchodu do krypty. Jsou zvláštní, nevypadají, že by tu dlouho živořili, někteří mají i zvláštní kombinézy a zřejmě mají i schopnosti, podobně jako my. Zrzka se hned na něco ptá, Vysoký zrzek zase podezřele kouká..

Bráchu používání schopností dost zmáhá, proto přijdu a pomůžu mu popřípadě udržet rovnováhu, bude-li to potřebovat.
„Siggy, jsi raněný, máš odpočívat.. dolů už nechoď.“ Podotknu k němu německy, ale počítám s tím, že si stejně bude dělat, co se mu zachce. Místo přemlouvání zamířím za cizinci do krypty.

Nějakou chvíli mi trvá se zorientovat, dva mrtvý, tři omotaný ve stínových chapadlech, ale stále ještě žijící, ohnětvůrci útočící na stínovou potvoru..
Mohl bych zkusit tu bestii otrávit jedovatým plivancem, ale bůh ví, jak to na něco takového bude fungovat, navíc se mi ani trochu nedaří. (1)
Jaké mám další možnosti?
Můžu zkusit zkapalnit chapadla, která ovíjejí tři nešťastníky, tak by se jim třeba mohlo podařit vyklouznout ven. I kdyby se mi to povedlo jen povrchově, mohlo by to pomoci. Prvně zkouším vysvobodit světélkujícího jelena (7), poté dva další. (4,9)

(6%...)

Další podivné škobrtnutí osudu

Albánie -> svět -> Aurich

Když jsem tehdá opouštěla rodný domov, malou vesničku uprostřed hor, abych započala svůj život v hlavním městě, neměla jsem ani potuchy o tom, co vše mě a potažmo celý svět ještě potká. Všechno bylo nejdřív dost skvělý, konečně jsem mohla nějak rozumně žít, chodit ven na párty, objevovat svět, seznamovat se s novými lidmi, rozšiřovat si do té doby dost úzké obzory. Bylo skvělé jak všechno bylo tak velké a cizí, jak jsem jeden den mohla dělat tohle a druhý zase něco jiného. Žádný stereotyp, žádná zaběhnutá rutina. Když jsem šla do hospody, mohla jsem si být jistá tím, že tam potkám jiné lidi než včera. A když jsem náhodou něco vyvedla? Nikoho to ani nezajímalo! Žádné řeči, drby, žádné posměšky. Nikdo to nevěděl, nikdo se nad ničím nepozastavil. Velkoměsto! Sice špinavé, ale pořád velkoměsto!
jako ano, k tomu sice patřila i škola a práce a potřeba si na tento život vydělat, ale - ale to už byl jen takový malý detail.

Byla jsem tím vším nadšená, konečně jsem měla pocit, že se mohu volně nadechnout a žít - a pak přišla apokalypsa. Doslova. Ze dne na den se všechno posralo, přestala fungovat elektřina a technika, spousta lidí to nedala. Svět takový, jaký jsem znala, přestal existovat a zbylo jediné - snaha přežít.
V tom jsem kupodivu nebyla úplně marná. Za prvé jsem dost věcí už uměla, u nás v Nivi jsme vždycky byli odkázání hlavně sami na sebe a na přírodu okolo. Za druhé, když zapomenu na to, že ty lidi umřeli, tak je to zábava! Buďme realisti, svět už se asi do pohody nikdy nedá, musíme teda z toho vyklepat jen to nejlepší!
A tak jsem se snažila a byla to docela jízda. Dost mi v tom všem pomáhaly všechny ty schopnosti, které jsem postupně objevila. Do své druhé milované podoby jsem se poprvé proměnila, když na mě zaútočila skupina divokých zvířat. Normálně bych se s nimi dala do boje, tady jsem ale rozumně zhodnotila, že počtem mají navrch a dala se na útěk. Už už jsem si plánovala své poslední minuty života, když mé nohy byly najednou o něco rychlejší - a hlavně to nebyly mé nohy. Okey. Překvapilo mě to, jasně že jo, ale beru co je, ne, obzvlášť když mi to zachránilo krk.
Pak už se jen naučit jak se zase měnit zpátky, naučit se jak v té podobě bojovat a můj život se stal o dost lepším. Tu a tam se mi objevily ještě další schopnosti, uměla jsem dle libosti měnit materiály a i součástí svého těla a...jo, všechno je to takové dost "in training", ale umím to! Dovoluje mi to nejen přežít, ale i mí nějaký určitý komfort.

Nebyly ale jen dobré chvíle. Po nějaké době jsem se vydala domů, abych zjistila, jak to dopadlo s rodinou a...asi na to vlastně nechci zas tak vzpomínat. Nivi zela prázdnotou ještě více než kdy předtím, rodný dům zcela opuštěný, oblíbený krámek vybílený, jen hnijící staré ovoce a plesnivý chléb. To nejhorší přišlo s návštěvou bráchova domova. Na krev, cáry masa, smrt jsem připravena nebyla a doteď ty zbytky, které bývaly mým bratrem, mou kamarádkou a jejich malým dítětem, vidím před očima. Dopadla tak i má máma? Táta? Zbylí kluci?
Otázky, na které nemám odpověď - a asi jí ani nikdy nedostanu. Musím počítat s nejhorší, s tím, že už jsem sama, že už nemám nikoho.

Samota. To je to, co mi po čase začalo lézt na nervy. Vždy jsem byla společenský člověk a teď společnost zmizela. Tu a tam jsem sice na cestách někoho potkala, všichni byli ale až moc obezřetní, až moc podezřívavý. Brzy jsem pochopila, že nejbezpečnější je držet se zcela mimo, lidem nevěřit a starat se jen sama o sebe. Ano, nešlo mi to, naučila jsem se ale horší a těžší věci, ne?
Zvládnu i tohle. Musím. Chci přežít. Chci žít.

Cestovala jsem z místa na místo, poznávala nové krajiny, nové kultury. Sice už ty kultury byly poněkud zaniklé, ale tak to Starověké Řecko a Řím taky a i tak jsme se o tom kdysi dávno učili! Vlastně to všechno byl takový postapo roadtrip!

Takhle jsem se dostala i do Německa - teda, myslím, že je to Německo, ono se to hůře odhaduje, když nemáte mapu světa a když neexistují hraniční kontroly. Jen vím, že jsem šla fakt hodně dlouho a že se cestou po čase začaly objevovat nápisy, které vypadají jako německé. Ve skutečnosti bych mohla být úplně kdekoliv, ale v mé hlavě to je Německo a to mi stačí. Stejně není nikdo, kdo by mi řekl, že je to špatně. A i kdyby byl, tak mi to je fuk. Jsem v Německu a hotovo, jsem v Německu a tady je zrovna takové hezké bydlení, kde si mohu na chvíli odpočinout!
Zkontroluji si, zda jsem pořádně zabarikádovaná, na rande s nemrtvýma nemám zrovna oholený nohy, a pak už šup do hajan, nerada to přiznávám, ale oči se mi klíží a pár hodinek odpočinku potřebuji už tak tři měsíce.

Au! Jako vážně? Proč? Proč osude, proč?
Není to nemrtvola, kdo na mě sahá, ale podivný pavoučí tvor, kterýmu by ani makeup nepomohl. Tady ta mutace fakt přesáhla veškeré meze. Asi bych tu kreaturu zvládla fascinovaně obdivovat dál, další rána do hlavy mi ale mé plány zkazí. Au.

Hluk. Křik? Slova? Angličtina? To už jsem se zbláznila?
Okey, Mar, hlavně klid, nádech, výdech, kašel z toho všeho prachu okolo.
Tak znovu, dýchat co nejméně, hlavně přemýšlet.
Tma, okolo záblesky světla. Lidé. Já svázaná v bedně, naštěstí již schopna vidět. Nějaké zranění? Hlava bolí, svět se točí. Možná otřes mozku? Nevadí, přežila jsem horší.
Kašel. Plíce bolí. Hloupý prach. Žaludek...co je s žaludkem? Otřes mozku a žaludek, jasný. Zvracet nebudu, to tričko je...skoro nové. Tak pět let staré, ale pšt, prostě mé oblíbené.

Chvíli jen tak ležím, poslouchám dění okolo, snažím se vzpamatovat. Nemám tu prostě jen tak ležet dál a počkat, až to přejde? Nebo přidat ruku k dílu? Když jim pomůžu, třeba pomůžou oni mě. A hlavně...lidi! Skuteční lidi! Lidi, lidi, lidi...kontakt. Slova.
Do očí mi vtrhnou slzy a není to tou stupidní situací či smutkem, je to prostě jen tou představou, že kolem jsou lidi, kteří nejsou ještě úplně mrtví! Můžeme být kamarádi? Můžeme se obejmout? Můžeme na sebe mluvit?
Později.
Až přestanu být svázaná v rakvi. Holky v rakvi se prý špatně seznamují.

Nečekám na to, až si mě někdo všimne a půjde mi pomoci. Na to jsem až moc hrdá, já se z tohohle přeci dostanu sama.
Snažím se dostat ze svých nechutných pout (1), spíš sebou ale jenom mlátím a způsobuji si další a další modřiny. Takhle to nepůjde.
Prsty nahmatám kus pavučin, které mě svírají, snažím se změnit jejich strukturu, udělat je slabší, křehčí...a nic. (1+1). No sakra, že já se na to...
Tentokrát měním nehty na jedné své ruce ve snaze je udělat delší a ostřejší (6+1) tak, abych jimi mohla svá poute přeřezat a dostat se konečně z té dost nepohodlné polohy pryč. (7)
Pouta pomalu praskají, postupně cítím, jak se mé tělo může i hýbat, jak se můžu konečně protáhnout a...a třeba se pořádně seznámit!

(69%)

Noční můra č.2

Aurich – hledání zdivočelého

-Isaac, Mia, Emil, James, Richard, Loki, Blagden, Hanka, Félix
-Siegfried, Friedrich, Ludwig, Johanaei, Mara

Mojí ohnivou palbu podpořil i Loki. Ačkoliv jsme ještě neměli moc příležitostí se jakkoliv sblížit, momentálně mi byl dost sympatický. I další zapojili svoje schopnosti a společnými silami se nám povedlo podivnou bytost udolat. Zbývalo poslední, dostat jí od vchodu do podzemí a křik, který se od sklepení ozývá nám napovídá, že by jsme měli jednat rychle.
Překvapí mě mladík, nová tvář, která k nám přichází odněkud z venku, aby nám pomohl, ačkoliv je sám nejspíš raněný, soudě podle obvazů.
„Je-Je vás tu víc? Bojovali jste s tím také?“
První věc, která ze mě vypadne není.. zrovna dvakrát seznamovací, ale není čas ztrácet čas.

Další věc, která mě překvapí, jsou levitující vlasy, o které mě připravilo stvoření v boji. Chvíli jen koukám na pramen teď už černých vlasů, které přede mnou visí ve vzduchu, než se ozve Isaac s vysvětlením.
„Jasně, aha.. díky“ vypadne ze mě, než se pokusím prameny spálit na uhel. (7+2)
„Problém vyřešen.“ Věnuji ještě krátké pousmátí Isaacovi, než se spěšně pustím do katakomb, kde je situace.. zlá..
Dva členi týmu už nevykazují známky života a obávám se, že už ani Yev jim nepomůže. Teď je však důležité starat se o ty, kteří zde bojují o život. Oheň poprvé zabral, třeba i podruhé budu mít štěstí. Loki se snaží pomoci Blagovi, Emilovi a Jamesovi ze sevření, já se pouštím do bestie plnou palbou. Tentokrát žádné slitování, připravila nás už o mnoho životů. Ohnivé koule se ale jaksi nedaří. (1+2) (1+2)
„Krucinál!“
Zanadávám si sama pro sebe, než svojí snahu opakuji znovu, tentokrát víc v klidu. (8+2)

(86%)

Úvod

Mara

Z maloučké vesnice v horách, do velkoměsta - i to už by byla velká životní změna. Když se k tomu přidá ještě apokalypsa navrch, je to řádné sousto ke zpracování.
Ty jsi ale nikdy nebyla z ušláplých strašpytlů... a všechno může mít i světlé stránky, jakkoliv je zvláštní to říct o potemnělém světě plném nemrtvých... a možná i jiných, ještě děsivějších stvoření.
Ať už jsi je brala zezačátku jakkoliv, schopnosti, které se ti začaly projevovat krátce po tom, co se svět drasticky změnil, byly v novém pořádku věcí leckdy k užitku. Ať už co se velké, děsivé proměny týče - pro mohutné zadní nohy s hrubou kůží a obřími ostrými drápy bylo máloco problémem, a co nezvládly ony, s tím si poradil ostrý robustní zobák s masivními krčními svaly - či přetváření si vlastního těla i různých nálezů ze správného materiálu. A pokud selhalo vše ostatní, zbývala schopnost vetknout lecčemu strach.

Cesta tě vedla zpátky domů, zjistit, co se stalo s rodiči a bratry... a nebyla to veselá zjištění. Ačkoliv tvoje rodná víska stála, tvoje rodina se vydala tě hledat - a kde se nacházejí nyní, jestli jsou vůbec živi, kdo to může vědět... jediný jasný osud jsi byla schopna vypátrat o svém bratrovi Roanovi. Ten i s celou svou malou rodinou padl za oběť čemusi velkému, co z jeho obydlí při divém útoku spáchalo kůlničku na dříví a po sobě zanechalo jen krvavé, ohryzané zbytky, a jehož stopa se ztratila v lesích.

Při pokusech zjistit, jestli to, co se děje, zasáhlo jen Albánii či širší okolí, vydala ses na cesty. Měsíce plynuly, kudy jsi prošla, nespatřila jsi jiný scénář než zničená obydlí, mrtvé či nemrtvé, ruiny civilizace, malá města, velká města, všechno to samé.
Květen, léto uběhlo, podzim se protáhl kolem také, dny samotné byly podivně dlouhé - a stejně jakousi záhadou letěly kolem jako splašené a splývaly jeden v druhém.

Posledních pár týdnů jsi bloudila po Německu. Minulý večer jsi narazila na nocování v jednom opuštěném domě, po dlouhé době jsi spala v obyčejné posteli, v odemčeném, prázdném bytě, který nebyl zničený ani požárem, ani nemrtvými.
Probuzení bylo ale méně než ideální... cosi tě ze spánku stáhlo z postele k zemi. Praštila ses při tom do hlavy, silně - s otřesem a napůl ve spánku bylo těžké se zorientovat, zvláště když oči nechtěly příliš věřit tomu, co vidí. Groteskní 'pavouk', jako by poskládaný z kostí, kůže, chlupů a dřeva, s tunou očí, působící vlhce a přesušeně zároveň. Než ses zvládla vzpamatovat a začít bránit, trhl s tebou k oknu, teď doširoka otevřenému. Ať už si to stvoření dokázalo samo zvenčí otevřít, nebo okenice nebyly úplně dovřené ani předtím, teď jste jím proskočili ven - a při doskoku ses podruhé praštila do hlavy, a všechno zahalila tma.

Tma, do které se křik a zvuky boje mísily jen zdálky, podivně odcizeně... než kdosi s rupnutím oderval cosi těsně u tvé tváře. Víko bedny? Nebo snad... rakve?
Bylas skrčená v klubku, a svázaná něčím, co připomínalo šedivé naslizlé pavučiny. Suché rty i hrdlo napovídalo, žes byla mimo dobrých pár hodin, točila se ti stále hlava.

Hoch, který tě připravil o víko, se s jeho naostřenou částí rozmachoval proti zuřící stínové bestii, proti které bojovali i další, zářící jelení obrys, zrzavý mladík, dredatý mladík, přibíhali i další - a kousek od tebe, v rohu místnosti, která připomínala nějakou hrobku, ležela dvojice, která boj očividně již prohrála.

Tma v duši a světlo v očích

Emil s Blagdenem se ze svých pout dostanou, mně na oplátku pomohou šlahouny Blagdena, ani se ale nestihnu pořádně nadechnout a je to tu zas. Panička se jen tak nevzdává a než přejdeme do protiútoku, znovu nás spoutá. Tentokrát je to ale jiné, předtím z nás tahala veškerý dech a teď - teď je to síla. Čirá životní síla. Skvěle. Co všechno ještě umí?
Vlastně mi to je ale docela jedno, neb tuším, že ještě chvíli a už to stejně nezjistím. Nohy jsou těžké, ruce se sotva pohnout, hlava mi padá k bradě, oči pomalu zavírají. Mít větší představivost tak snad i vidím záblesky životní energie, které mi krade...

Tma, všude je tma a vím, že nesmím přestat, vím, že musím bojovat...Jen je to těžké. Ta snaha samotná krade možná ještě víc než ta potvora.
To už ale Blagden křičí na Emila, což mě donutí otevřít oči - a zamrkám. Jednou, dvakrát, snažím se zorientovat a pochopit. Ah, Emil si zase hraje na Edu Cullena a září. Pěkné. Vlastně když tak koukám na Blagdena, tak jsem rád, že jsem měl zrovna zavřené oči (10) a nemohlo mi to světlo propálit sítnici. Nebo co vlastně je v tom oku. Biologie už je dááávno není můj problém. Max tak biologie repro.. Nope, Jamesi, teď ne.

Světelná show je dost super a na Silvestra bude hřeben večera, teď ale mnohem víc oceňuji, že se dostavil zbytek týmu a malé ohníčky mě pouštějí z nepříjemného sevření. Oslabený dopadám na kolena, snažím se popadnout dech a oklepat se. Na více ale není čas. Kolem nosu cítím mokrou čůrku, doufejme že z rýmy, která se mi během tohohle spustila, tu ale nevnímám, nemohu. Nejdřív je potřeba dostat nejlepší svítilnu roku Emila ze sevření - za prvé, aby neskončil jako...prostě aby neskončil a za druhé, aby nepříteli nedával další energii.

Na vymýšlení jiné strategie mi v tuhle chvíli nefungují správné části mozku, opět tedy volím dřevěné kusy, které se zaryjí do chapadla a tentokrát snad úspěšně. (3+2+2) Teď už se z toho baterka musí dostat sám, já svou pozornost obracím k hlavnímu viníkovi téhle nepěkné srandy. "Chcípni!" Akorát nemám sugesci, takže mozku, pracuj, vymysli co dělat.

Píp, píp, píp. Prázdno. Tak jo. Tak to nebude nic originálního a světoborného. Dřevo, kde je dřevo? Ehm, všude?
Pár rychlých kroků a z jedné blízké rakve rvu poměrně zachovalý kus dlouhého trámu. Rychlá úprava, na konci jakési "seříznutí" a zašpičatění (8+2) a můžu předstírat, že je to krátká píka. Nebo dlouhý kolík. Ať tak či tak, je to nyní má zbraň a já se jí oženu po potvoře ve snaze zasáhnout (3)
Nebylo by jednodušší jí prostě střelit? Bylo. Akorát je nás tu na to možná až moc a všichni víme, co dělají zbloudilé kulky. Radši si budu hrát na středověk a upoutám tím stvůřinu pozornost.

(100%...a to zrovna nedělám nic epického...)

Pyromanem beztrestně

Aurich, kostel, Richard, Isaac, Mia, Lea, Siegfried, Blagden, James, Emil

Okamžitě se měním zpět.
"No teda, to jsem netušil, že tady narazíme na Lakshminu ségru," prohodím s jízlivým úsměškem. Ale vtípky stranou, tohle vyřeší nejlépe oheň. Lea to pochopila, Lea jede. Ta holka je mi skoro sympatická!
Přidávám se k ní s ohnivou palbou, a co nezvládnou plameny, zvládnout kluci s kovem a taky Mia, která se mi ale zdá, že dneska není ve své kůži.
Ale co já kurva můžu vědět?
Já se leda těším z toho, že si můžu vybít zlost na něčem, kvůli čemu mi někdo později nenakope prdel, protože zachraňovat altruisticky každý odpad je nejspíš poslední dobou motto Triskelu.
Škvaření kůže a pukání očí, praskání kostí a dřeva... na moment se z toho docela těžce vytrhává.

Dole se něco muselo hodně posrat, skřeky tvora... a slyším Blaga, jak řve Emilovo jméno? Tak aspoň že je jeden z těch dole naživu, lepší než drátem do oka.
A leze nám sem neznámá tvář, s povědomým pachem.
Už vím... cítil jsem ho před kostelem, i další, ve vlčí. Akorát ten puch jsem spíš přiřazoval zombíkům, než někomu, kdo je ještě v jednom kuse...
Ups.
Naštěstí se snaží pomoct, přidává se k Isaacově snaze, a mně teda fakt neva na toho hnusáka nemuset sahat. Zahučím dolů, a pokud se dostanu k ostatním, mrsknu po stínu obří plamennou koulí (10+3), a drobnějšími ohníčkovitými projektily se pokusím pomoci Emilovi (2+3) neúspěšně, Blagdenovi (3+3) a Jamesovi (8+3) už o něco úspěšněji pomoci ze stínových pout.

(75%)

Přeludy svobody

Aurich, katakomby pod kostelem, James, Emil

Sám se ze sevření stínů nevykroutím, teprve James mi zvládne pomoct, načež se mu fofrem revanšuji pokusem prodrat se pod šlahouny stínu šlahouny zelenými a roztáhnout sevření zevnitř. To už mě najednou síly poslouchají... jasně.

A je nám to všem k velkému kulovému... protože stejně jako malému harantovi, téhle stvůře říct ne jednou nestačí, a tiskne nás znova, tentokrát daleko silněji. A jsme tam, kde jsme byli.
A síly vzdorovat či cokoliv podniknout mi valem utíká.
A ano... chvilku mi trvá, než mi dojde, že nám ji to bere úmyslně, a za slabost končetiny a problém se soustředit nemůže přidušení a nedostatek kyslíku.

A pak se Emil opět uchýlí ke světelné podobě, jako by jednou nahoře nestačilo. A i když kdesi v hloubi doufám, že to bude dost, aby se to stvoření stáhlo, grády to má slušné...
... osobně jsem fakt nerad.
Proč?
HOVNO VIDÍM.
"Emile!" zařvu, když nejsem schopen zjistit, kde se co a kdo zrovna nachází (1).
Oči pálí jak jasem, je to jak čučet přímo do slunka za jasného letního dne, tak i únavou ze sebrané energie, skrze tančící jiskry a mžitky mi rozkoukávání trvá... (4).

... a trvá (6). A energie klesá, v momentě, kdy jsem opět schopen vnímat alespoň obrysy, už proklínám všechno a všechny. Nicméně přes všechny zenové náuky, pořádně se naštvat je taky občas k něčemu dobré.
"Sorry, Félix," brouknu k nehybné postavě opodál, a z jeho prolité stydnoucí krve zformuji salvu několika krvavých tvrdých bodců prudce proti stínovému obrysu (7+2).

(74%)