Pomocná ruka

Aurich, obchod - kostel, Friedrich, Ludwig, Johonaei, Richard, Isaac, Mia, Lea, Loki

"Scheiße."
To je první slovo na mysli i na rtech, když zaslechnu to zaječení. Ta zrůda se konečně rozhodla zaútočit a sprovodit nás definitivně ze světa... Před očima mi proletí (pravda, ne zase tak příliš dlouhý) život, dětství s bráchama, rozpačitá puberta, rozjímání s prarodiči, škola, spolužáci (a spolužačky), brigáda... kruci, je toho nějak málo.
Já ještě nechci umřít.
Přesvědčení, že se k tomu schyluje, ale brzy dostane praskliny - za prvé, ještě nejsme mrtví.
Za druhé, světelná clona, co vybudovali Fry a Joy, pořád ještě drží.
Za třetí, zvenčí se ozývají cizí hlasy.

"Musíme jim pomoct," vyhrknu prakticky bez přemýšlení, a pokusím se vyhrabat ze svého provizorního lůžka ze smotaných pytlů a závěsů (1), což se mi však podaří až na druhý pokus (6). Zatraceně, bolí to jak svině... ovázané tělo pod poměrně nevonnými hadry, ve které se proměnilo časem moje oblečení, úpí bolestí, řezné rány se od včerejšího útoku neměly šanci zatáhnout a Joyovo šamanování s pytlíčky dostupných sušených bylinek a solí možná účinně rány vyčistilo, ale regeneraci to stejně moc zrychlit nepomohlo.
A Fry se mi zdá se tvářil na moje popichování, jestli si nechce sehrát scénku s Lazarem, docela kysele.
"Zůstaň tady," pohladím spěšně Susi, která si tentokrát ustlala na hřbetě Luova vlčáka.

Ani moc dvakrát nečekám na to, co řeknou a udělají bráchové nebo Jo, vím, jak mi právě je, a pokud se mi povede od podobného stavu uchránit aspoň jednoho dalšího člověka, dnešek budu považovat za úspěch.

Netrvá mi dlouho překlopýtat ulici ke kostelu, ve kterém se skupinka cizinců vypořádávala s čímsi odporným... nebo už se s ním vypořádali, a teď dělali... co?
Pokoušejí se ho odsunout. Leží to na vstupu pod zem, docvakne mi vzápětí.
No, když už nic jiného, alespoň s tím se můžu přidat.
"Dovolte mi pomoct," prohodím k pětici přítomných (v němčině, i když anglicky mluvím docela dobře, doteď jsem neměl moc důvodů ji používat), chytnu tu... odpornou věc za jednu z končetin a zatáhnu značnou silou (6+2). Když se věc pohne, ještě ji obejdu a dalším zatlačením (6+2) vznikne snad dostatečně velký průchod po schodech dolů.

Bolest se zakusuje hluboko, rozdýchávám ji, a přitom si všimnu, v jakém stavu je vlastně momentálně kostel.
No... ty kráso. Brácha se posere.

(53%)

Trénink

11. listopadu
Pevnost Holtgast, tréninkové prostory

Razvanovi jsem věnovala jemný úsměv po jeho slovech povzbuzení. Měl pravdu. Proto tady trénujeme.

"Ale je vidět, že jsem v téhle podobě nikdy zrovna moc nebojovala," dodala jsem. "Ale tak, aspoň mám motivaci, když vidím tebe s Lakshmi, jak to zvládáte ve svých podobách." Můj hlas byl lehký a nešlo v něm poznat žádné zklamání. Prostě jsem prohrála. Zatraceně rychle, ale co se dá dělat. Nevadí.

Když jsem se usadila u zdi, přidala se ke mně další společnost - maličká Chloé. Byla teď nově přidělena ke mně ve starání se o prádlo a zdálo se, že to brala dost zodpovědně. Neměla jsem problém s tím jí pomáhat nebo ji učit šít, bylo pro mě důležité, aby chtěla - a já jí ráda ten čas věnovat budu. Moc ráda.

"Heh, děkuju," pousmála jsem se na ni. "Spoustě lidem kolikrát přišla spíš k smíchu, takže opravdu. Děkuju." Možná ji začnu přeci jen používat více, i jen kvůli Chloé. Dlouho jsem se s ní však vybavovat nemohla, protože jsem byla přivolána k tréninku schopností. Takže žádné dívání, další trénování - a na tohle jsem se těšila o dost víc. Tohle by mohlo být dobré...

Mým prvním soupeřem byl Abayomi, což by mohlo být docela vyrovnané. Přivolala jsem si šlahouny, které jsem se chystala využít k útoku i k obraně a připravila jsem se do bojové pozice. Většinu souboje jsem spíše stála na místě a snažila se útoky odrážet. jelikož jsem věděla, že uhýbat dostatečně rychle moc neumím, stejně jako pobíhat kolem. A vlastně k čemu by to bylo, když se mohu bránit jak vlasy, tak těmi šlahouny? A zdálo se, že byla má obrana docela účinná, alespoň proti jeho písku. Útok mi zastavil jeden, ale už teď jsem se cítila o dost sebevědoměji a jistěji než ve své jednorožčí podobě. Poděkovala jsem Abayomimu za souboj a trochu jsem si oddechla, abych se mohla připravit na další.

Laru. Stala se jednou z ke mně nejbližších osob tady, ale rozhodně ji nebudu v našem duelu šetřit, to rozhodně ne. Postavila jsem se do obranné pozice, vlasy i rostlinné šlahouny připraveny k boji. Lara kolem mne začne kroužit a já se snažím udržet si od ní odstup, ale to už proti mně vyráží se svýma prodlouženýma rukama.

A stejně je tohle dost divná schopnost. I když, asi nemám moc právo komentovat, proběhne mi hlavou, zatímco se proti ní snažím ubránit svými prodlouženými vlasy. Asi bychom si neměly v tomhle moc co vytýkat. A i náš souboj byl dost vyrovnaný. Chvíli jsem ji držela v sevření svých šlahounů, chvíli zase ona mě rukama, pořád se to přesýpalo z jedné strany na druhou. Ale mě to bavilo. Mě to neuvěřitelně bavilo. A nakonec se mi ji povedlo svázat tak, aby se nemohla příliš hýbat.

Vyhrála jsem. A ani pořádně nevím jak.

"Děkuju moc. Super souboj, moc mě to bavilo," opáčila jsem a ve tváři mi hrál úsměv. Jak mě rychlá porážka v jednorožčí podobě trošku náladu srazila, poslední dva souboje ji vystřelily někam... no, do nebe. A bylo mi jedno, jestli finále prohraju. Konečně jsem pořádně cítila, že v něčem mi to aspoň trochu jde, že v bojích nebudu přítěží. A že moje schopnosti umí být dobré.

Dala jsem si jen krátkou chvíli na oddech před finále. Hned jsem věděla, že to bude těžké, zvlášť proti třem dalším soupeřům. Už to nebudou jen duely. A jde proti nám i Lakshmi, které se povedlo vyhrát duely v podobě.

Je fakt hrozně šikovná, uznala jsem v mysli a připravila se k boji. Tentokrát mi mé vlasy v obraně až tolik nepomohly, a ať jsem se já (a vlastně i Callum s Valerií) snažila sebevíc, nedokázala jsem proniknout skrz Lakshminu obranu. Byla prostě lepší, zkušenější - a bylo to znát. Proti Valerii i Callumovi jsem byla o něco úspěšnější, což mě samozřejmě aspoň trochu potěšilo. Nakonec i mě Lakshmi dostala do pevného sevření svých šlahounů, se kterými jsem už nedokázala nic udělat. Má porážka byla celkem zjevná, ale vůbec mi to nevadilo. I tento boj všichni proti všem byl celkem zábavný.

"Ne, v pohodě." Lakshminu nabídnutou ruku jsem přijala a zvedla jsem se. "Taky děkuju. Byl to skvělý souboj." A pak jsme se všichni začali zase postupně rozcházet. A já zase na chvíli zůstala sama. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli někdo ještě zůstal, pak jsem pohled sklopila k zemi. Vlasy se mi už stáhly do mé obvyklé délky, po lopatky. "Hm, asi bych si mohla jít dát sprchu," zamumlala jsem hlavně pro sebe. Sice jsem tedy na tréninku toho příliš nenaběhala díky užívání svých schopností k útoku i obraně, asi by bylo dobré se umýt.

Pomalu jsem si sebrala své věci a zamířila jsem na pokoj.

Potenciální "klient"

Holtgast, tréninkové prostory

Přemýšlím nad logikou Rúny a u toho zavrtím hlavou.

„A možná právě proto, jestli vyhrála minule, přece nemůže vyhrát znovu.“ Callum by byl ale také dobrý tip na vítěze, no uvidíme. Pousměji se Rúnu a jsem zvědavá, jak opravdu dopadne poslední souboj. Nakonec jsem ráda, že jsem si reálně nevsadila, Lakshmi opravdu vyhrává a to tak, že nikdo není schopen se jí ani dotknout. Úžasné, umět si vytvořit takovou obranu.

Nad návrhem dalšího souboje se zamyslím, přeci jen, nemám nic lepšího na práci a je toho ještě hodně, co bych potřebovala zlepšit. Hlavně na síle ve svých rukou bych měla zapracovat, je skvělé, že je umím kamkoliv natáhnout, ale k čemu to je, když nezpůsobím žádnou škodu, nebo se vůbec netrefím.

Zatím Rúně ale neodpovídám, protože se ke mně přiblížil Abayomi, se kterým odejdu trochu stranou od ostatních, když pochopím, že ode mě něco potřebuje.

„Určitě! Času mám spoustu. Děkuju, že jsi mě vyhledal.“

Usměji se na něj a snažím se nevypadat až příliš nadšeně, že mě někdo oslovil s žádostí o „schůzku.“ Jeho druhou poznámku se rozhodnu ignorovat, je jasné, že mu musím být sympatická, jinak by mě nevyhledal. Nikdy se nejdeme svěřovat někomu, kdo je nám nesympatický. Bohužel, místní obyvatelé si nemohou vybírat na internetu podle fotek, jak se to dřív dělávalo, musím jim stačit já. Holka, co ani nemá diplom a nikdo ho ani mít nebude.

„Jestli máš zájem, můžeme se sejít rovnou, jestli nemáš další povinnosti? Jen bych se osprchovala, převlékla a mám až do té večerní oslavy volno.“ Navrhnu mu a počkám, jestli na můj návrh kývne.

Záblesk naděje

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:10

Emil, James, Blagden

Díky Jamesovi jsme se osvobodili a já doufal, že nyní se budeme moci pustit do protiútoku, ale jak jsem se míli. Nestihneme ani pořádně zareagovat a nové stínové šlahouny jsou na světě a omotávají nás. Je to odporný pocit být znehybněn něčím takovým. Navíc vnímám, jako by ze mě ta chapadly odčerpávala energii.
Energie ubývá a spolu s tím i naděje, že by jsme se odtud dostali.

Oklepu se.
Takové myšlenky ke mě nepatří. Vztek na mě samotného rozpaluje můj vnitřní plamen, který na důkaz vzdoru vůči osudu smrti, který by nám tato stínová bytost přála, vychrlím ze svých úst. (6+2) Růžová a zlatá si to míří přímo na zlý stín a spolu s nimi i jedna Bludička, která se pokusí o fyzický útok. (1)

Můžeme žít. Přežijeme. Stač jen. Stačí jen, když to dokážu. Musím to dokázat. Ta temnota z nás bere příliš energie a já odmítám zemřít takovou smrtí. Odmítám! Ta věc už vzala dva životy a já nedovolím, aby vzala další!
Sáhnu až na dno svých sil. Vnímám svůj vnitřní plamen, který vzplanul silněji. (10) Světlo mého vnitřního plamene ukazuje svůj jas skrze mne, stává se mnou a já opět beru na sebe svou světelnou podobu, i když tentokrát jde o zlatovorůžové světlo, které ozáří vše okolo.

Spolu s tím vypustím i vlnu světla, jako mocný záblesk, který osvítí jasně celou místnost a střetne se s každým stínem, který v ní je. (10+2)
Teprve pak mi dojde, že jsem tím možná malinko Jamese a Blaga dočasně oslepil, ale možná zavřeli oči, už když jsem se začal přeměňovat. Jelikož jsem jim dost blízko, tak by to dávalo smysl, ale možný je i pravý opak. Možná jsem je měl nějak varovat, ale v proměně to jde špatně.

9% :*(

Jdeme dál?

Aurich - kostel

Je dobré vědět, že jakmile máme jeden společný cíl, dokážeme se na něj zaměřit a dost rychle ho zničit. Tahle mrdka se ani nestihla pořádně rozkoukat a už tu jen překáží v cestě. Loki s Leou pálili, Mia byla děsivá, Richard...Richard vymyslel docela užitečný způsob spolupráce, moc dobře jsem si všimnul vylepšených svícnů. "Cool, cool, cool.." K té potvoře stále ještě přistupuji obezřetně, to kdyby náhodou ještě pořád nebyla dostatečně zpacifikovaný, už se ale aspoň nebojím vlézt do tmavého kostela.
"Díky, kámo." Poplácám Ricka po zádech, načež začnu obhlížet, s kým jsme to vlastně měli tu čest. "Ty prameny vlasů si to vzalo na památku? Romantik..." A protože jsem přirozeně paranoidní a tenhle svět mě už něco naučil, soustředím se na rusé vlasy rozházené po zemi kostela a ty se po chvíli přenesou Lee k dlaním. (6+2). "Asi bychom tu radši neměli nechávat nic, co je...naše." Jako jo, mohl jsem je prostě sebrat, ale za prvé je tu fakt špína a na tu zem sahat nechci a za druhé trénuju, ne? Nebo machruju. Ale to je skoro totéž.

Teď ale máme jiný problém. Chceme dolů a tahle potvora nám překáží. "Tak zase spolupráce, dámy a pánové? Všichni zatlačíme jedním směrem a prostě to posuneme?" Jen tak pro zábavu se pokusím skoro mrtvolou hýbnout sám - tedy telekineticky, ani na tohle sahat nebudu, spíš by mi ale praskla nějaká cévka než abych měl úspěch (1+2). "Postavte se támhle a na tři zatlačíme... teda pokud tady někdo neskrývá nadlidskou sílu, to se pak ani nebudu snažit."
Jsem připraven přidat své ruce k dílu, z bezpečné vzdálenosti natáhnu dlaň a tlačím (2+2), začínám ale tušit, že manuálně by to bylo asi více efektivní. Ale seru na to. Ono se to třeba povede a kolegům pomůžu. Alespoň o pár centimetrů. (7+2)

(30%)

Hostina se nepřipraví sama

Holtgast, kuchyně

"To je dobře," usměju se na Val úlevně, když Yevka napraví, co jsem napáchal.

"Jo, plánuju, to bych Emilovi neudělal, že bych se zdejchl," přisvědčím s úsměvem, "garde zní fajn! Tak zlom vaz a já mažu," kývnu a zmáčku Vali v objetí ještě jednou, než vysmahnu fofrem do zahrad, nechat narůst nějaké dobré ovoce na oslavu, a taky posbírat něco málo zeleniny k večeři. Chvilku mi to trvá, s plným košem pak už ale spěchám do kuchyně.
Očistím ovoce a pustím se do ozdobného servírování, pokouším se přitom nemyslet, jak si asi Emil, Richard a vlastně všichni na výpravě vedou.

Nik dělá jednohubky, Erzsebet čistí a koření kuřata, Lyla škrábe brambory, a netrvá to dlouho, doráží i Lakshmi.

"Vezmi si na starosti polévku, Oren na to přinesl zeleninu, ta se bude před kuře hodit," kývne na ni nová šéfka. Sice mě na moment zase zamrzí, že už to není moje pozice... ale tahle ví daleko lépe, co dělá.
Ale určitě by neupekla na snídani dort, jako já!
Sotva přijde Valeria, je nasměrována ke zdobení dortu, přihraju jí plnou misku krásných jahod, ostružin, malin a borůvek, které jsem k tomu účelu malinko popohnal s růstem. "Je jich docela dost navrch... když ti něco zmizí v puse, neubyde," mrknu na ni.

"Kdo vlastně vyhrál?" vyzvídám od Lakshmi a Vali. A pak mi to nedá, a vyzvídám znova, tentokrát od Erszebet: "Odkud jsi vlastně přišla?"

Na chvíli mám pocit, že mi ani neodpoví, nechce, než se nakonec ne moc ochotně rozpovídá: "Byla jsem s Triskelionem odmala, v pevnosti v Mongolsku jsem vyrostla. Poslední rok jsem prakticky nedělala nic než sabotáž, zejména u Bratrstva, ale i na jiných organizacích. Poslední měsíc výhradně u základen v Jižní Americe. Když to konečně prasklo a podělalo se to, Kazran mi pomohl do bezpečí," pokrčí rameny jako by s nezájmem, ale zdá se mi, že ty zapomenuté zbytečky píreček škube z kuřat o něco rázněji.
"Co vy? Odkud jste?" zní ke všem v kuchyni.

"Mě uneslo Bratrstvo, ještě před Výbojem. Přidal jsem se ke skupince lidí z Triskelionu v New Yorku, v den Výboje. Nejlepší rozhodnutí ever, lidi jsou většinou všude stejní, ale tady je mi líp. Nehledí se na mě přes prsty, že jsem moc nevyrostl, nemám horu svalů, že mě baví malovat a kdesi cosi," usměju se, ale trochu posmutněle. Kdybych zůstal u Bratrstva, sice by to byla šikana na šikanu, ale... nepoznal bych Richarda.
Nebyl bych nešťastný z toho, že i když dokážu vyjít s leckým, s osobou, na které mi záleží hodně, se mi to tolik nedaří.
Nebolelo by to.
Povzdychnu si. "Jinak jsem z Los Angeles, i když za pravý domov považuju pořád Wales, odkud jsme se do Santa Moniky přestěhovali."

Slabé útěchy

Holtgast, pokoj Nairy a Mii

'Sugesce umí být krutá, v rukou člověka, kterému nezáleží příliš na tom, co způsobí,' vyznakuji souhlas se skleslým pousmáním, zdá se, že snad daleko víc než toho, co se stalo, Naira se ulekla toho, co se stát mohlo. Byl jsem hodněkrát svědkem toho, co jeden může udělat, když se mu poručí... nejotřesnější nejspíš případ, kdy se pod sugescí jeden malý kluk ubodal nůžkami, jen pro pobavení jednoho sadistického parchanta.

'Jsou ale možnosti, jak se naučit tomu odolávat, ať už ovládat také sugesci, nebo získat rezistenci vůči kontrole,' dodám se zaváháním, a pohlédnu na Oscara.

'A rozhodně by ses neměla bát přijít mezi nás a poznat nás víc, i když někteří umí dost děsivé věci, jsme zde vlastně jako jedna velká rodina... ne vždycky úplně bez mráčků, ale tak, jak to jde.'

Třeba i proto, že nikdo jiný nám už nezbyl, proletí mi hlavou nepříjemně.
'Snad tě uvidíme večer na oslavě,' rychle přidám, v pokusu zbavit se té předchozí myšlenky.

V kostele

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:10

Loki, Richard, Isaac, Mia, Lea

Loki se přidal spěšně k Leiným útokům ohně, s výrazem téměř nadšení, jako by se na spálení něčeho těšil už dlouho (97%, 8+3 9+3 6+3 6+3).

Při nadšeném trhání nohou si sice Isaacovy a Miiny snahy trochu překáží, nicméně spojené úsilí dopadne stejně - stvoření přichází o obě, a zbydou tomu tři páry rukou, kterými bojuje zuřivě dál. Ale vážněji nikoho nezasáhne - Richard si vykoleduje mělký sekanec napříč celou tváří, Lea přijde o několik silných pramenů vlasů, které jsou odseknuty ostrými drápy těsně u jejího obličeje, ale jinak ostří pařátů sekají spíš naprázdno, tvor zaslepen neustálou salvou ohně a kovu.

Netrvá to dlouho, a stvoření je natolik zraněné, že se jen svalí jako mrtvý pavouk na záda, se zbylými končetinami trčícími vzhůru, a hýbe se téměř minimálně, vydává tiché skřípavé zvuky. Blokuje tím však stále vchod - pokud se někomu podaří úspěšně jeho tělo (příliš těžké na obyčejnou lidskou sílu) posunout, cesta do podzemí je volná.

Neživý konstrukt: 400 HP (-105 Loki, -102 Isaac, -64 Lea, -42 Mia, -36 Richard) = 51 HP

Pod kostelem

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:10

Emil, James, Blagden

Blagden se pokoušel vysvobodit i sám, teprve po Jamesově pomoci se osvobodil, a na oplátku pomohl Jamiemu dostat se ze stisku stínů za pomoci rostlinných šlahounů, kterými se dostal pod stíny a pomohl s nimi roztáhnout sevření (51%, 3, 3, 3, 10+3).

Stínová zaječí nespokojeně, s tím, že se trojice dokázala dostat z jejího sevření, útok však zopakuje - ovinou vás všechny nové a nové šlahouny, tisknou a drtí... všichni tři pocítíte jakousi podivnou, těžkou slabost, jako by ta černá vlákna úponů nasávala vaši životní energii. Výraz na 'tváři' stínu by tomu odpovídal, tu tam jsou rozmachy ostrými drápy, nahradilo je tiché soustředění.

Stínové stvoření: 500 HP (-3 James) = 497 HP

Naproti kostelu

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:10

Friedrich, Siegfried, Ludwig, Johonaei

Život pro vás tři nikdy nebyl ani vyloženě těžký, ani vysloveně lehký. Prostě... takový, jak to bývá. Na poměry milující rodiče, kteří od vás mnohé čekali, ale také vás v mnohém podpořili. Životní kariéra, ke které jste se dostali bez přemíry zbytečných překážek po cestě. Alespoň většinou.

A teď... jste tady. Zabarikádovaní v obchůdku se smíšeným zbožím jako poslední útočiště, před tvorem jako vystřiženým z nočních můr.

Kdy to všechno začalo? Hmm... to nejspíš 2. května, kdy Siegfried a Ludwig dorazili do Aurichu, kde Friedrich získal na starost kostel svatého Ludgera a farnost k němu náležející. Oslava se brzy změnila v boj o život - 3. května svět zasáhl Výboj, a okolí se prudce změnilo.
Samotná fara byla poměrně staromódní, předchozí kněz trval na tom, že modernizace je pokoušení ďábla a správný služebník boží nežije pohodlně - voda se brala ze studny, vařilo se na kamnech, dřevník plný polínek, na půdě jste našli dokonce olejové lampy a dole studený sklep plný brambor, mrkve, cibulí, česneku, celeru a jiných plodin z farní zahrady stejně jako masových konzerv nasyslených, jako by mělo každým dnem dojít k třetí světové válce. Začátky pohromy tedy nebyly tak zlé, i když se občas nemrtví tlačili na okna, byli jste v teple, měli jste střechu nad hlavou, vodu i jídlo.

Pak nastalo to horší... svět působil, jako by se chýlil ke konci. Všem třem bratrům se začaly projevovat podivné schopnosti. A ze všeho nejhorší byla ponorka...
... kterou jste po čase řešili plánem cesty do Kolína. Cílem bylo zjistit, jak jsou na tom rodiče... ale Aurich byl od Kolína daleko, ani jeden z vás neměl okřídlenou podobu, cesta byla dlouhá, strastiplná, a naplněná samými problémy.
A na konci korunovaná jen zklamáním - dům, ve kterém jste se narodili, vyhořel do základů. A v silně ohořelých ostatcích jste poznali matku i otce. Jediné... plus? byl nález dalšího živého kluka, který byl stejně divný jako vy, co se zvláštních sil týkalo.

Cesta zpátky do Aurichu byla podobně 'příjemná', trvala opět více než dva měsíce pomalého přesunu, přesto jste nakonec dorazili zpátky na faru. Jen abyste zjistili, že se na místě zabydlelo cosi... děsivého. Něco, co odolávalo většině vašich schopností, síla víry a vlastně ani pořádně síla světla na to nezabíraly. Kostel i faru to majetnicky ovládlo, prudkým protiútokem zareagovalo na vaši přítomnost, a vy jste byli rádi, že jste se skryli v nejbližším možném útočišti - v obchůdku se smíšeným zbožím naproti kostelu.
Siegfrieda to těžce zranilo, ani po 24 hodinách skrývání se si s řeznými ranami po stínových drápech jeho regenerace neporadila, a nebýt světelné bariéry vevnitř, na jejímž udržování se střídavě museli soustřeďovat Friedrich a Johonaei, nejspíš by vás to dostalo.
Přesouvání se pod světelnou bublinou včera skončilo neúspěchem, udržet štít za pohybu a neustálých útoků by bylo možné snad pro někoho daleko zkušenějšího, teď na to však ani Johonaei, ani Friedrich, ani spojenými silami neměli.

Dnes však nastal zlom... něco se změnilo. Soustředění změnilo cíl. A když jste se rozhodli zariskovat a utéct dřív, než se stínová bestie vrátí ke svému obléhání, ozval se děsivý jekot, který částečně účinkoval i na vás.
Když účinek pominul, mohli jste zahlédnout několik lidí, prudce vtažených dovnitř kostela stínovými šlahouny, křik, údery...

Teď pro změnu jiní bojovali o život.

Vítězové a poražení
Holtgast, tréninkové prostory

Jako dalším soupeřem, měli mi stát drahá Yev.
Nerad.. čelil jsem ženám, i když jednalo se jenom o tréninky a né skutečné boje. Prostě, něco ve mě odmítalo nějak ženě ublížit, i kdyby to znamenalo jen nevinné hození po ní květinou. Svědomí a moje nitro by mi to nedovolilo.. pokud ovšem nestála by mi přímo svou nohou na mém krku. V tu chvíli bych zřejmě své přesvědčení lehce více zpřehodnotil.
Byť mou menší zábranou bylo po ženách házet květinami, žena nijak příliš neostýchala se po mě vrhat proudy vody. Vskutku dobrá to ironie. Když však nebude mít pohyblivé ruce, či tělo, nemůže útočit a tak, ujal jsem se své již tradiční metody jistého znehybnění její osoby. Nijak příliš to zřejmě neznamenalo, když pokoušela se užít svých dalších možností, no k menšímu svíravému hadímu objetí však bylo jasné, že tohle nebude trvati dlouho.. nakonec je ale rozhodnuto v prospěch mé strany.
"Souhlasím... jsi, v pořádku?" kývl jsem na její slova a maličko se dále snažil ujistit v tom, že nezpůsobil jsem nic závažného černovlásce.

Skoro zdálo se to jako jistý výsměch, když mým dalším soupeřem měla býti opět dívka.
Trochu jsem si nad tímhle rozhodnutím povzdechl. Nebylo to mé rozhodnutí, ta dívka si svůj postup určitě vybojovala právem, stejně jako já nebo kdokoliv jiný, jen já hold nezměním se vnitřně. Tedy, nastávalo další házení květin..
Dívku příliš neznal jsem a tedy, v tomto okamžiku sázel jsem spíše na to, že ani ona nebude mít přílišného povědomí o mé osobě. Tedy, měli bychom býti vyrovnáni v tomto směru, možná i vícero směrech. Možná i v jistém okamžiku i nepatrně podcenil jsem jí.. když svět začínal se lehce více zabarvovat doruda před mými očima..
Nicméně nakonec, bylo to vskutku těsné, ale další výhra byla pro mou osobu.
Muselo se to však obejít bez mých slov jisté podpory či zhodnocení celé věci, protože jsem potřeboval okamžik na to, abych se dal tak nějak zase zpátky dohromady..

A bylo to právě včas když bylo oznámeno, že budu čelit dalším dívkách, tentokrát třem najednou. Skutečně tu má zvrácený smysl pro humor..
Bylo jasné, že tohle nemohu vyhrát sám a tak, povolal jsem na pomoc Stína. Stínový tvor mohl udržovat jednu z nich zaměstnanou, zatímco já mohl se věnovat zbývajícím.. avšak velmi rychle ukáže, že multitasking není mou silnou stránkou.
Stíny přestávali mě poslouchat nebo se já nedokázal tak úplně koncentrovat, přestože moje vzdálenější útoky byly téměř úspěšné, jakmile dostali se blíže, byl to skoro prakticky konec pro mne. Blízkost byla vždycky mou slabinou..
Proto není příliš divu, že tentokrát nebylo v mé moci či schopnostech přivlastnit si i toho vítězství, ale mě to nikterak nevadilo. Nejsem z těch co by toužili po vítězství za každou cenu. Už jenom to, že jsem se dostal takto poměrně vysoko, bylo pro mě osobním vítězstvím.
A tak na místě byly jisté gratulace nejenom k vítězce, ale i zbylým dvou dívenkám téže, nebo tedy spíše pochvala za to, jak vedli si v při tomhle tréninku.

Sám poté odeberu se stranou, usadíc se na nejbližší možnou lavičku.
Cítil jsem, že ona má prohra nyní zřejmě bude částečně způsobena i mou jistou únavou, tím jak moje tělo je fyzicky slabším oproti ostatním už jenom ze své podstaty.. nehledě na to, jak se snažím to nějak změnit či vylepšit.. s tichým povzdychem všimnu si Stína, černé šelmy, která ku mě došla a vložila mi svou hlavu do klína, rudá očka mě pozorujíc. S nepatrným úsměvem jsem pozvedl svou ruku a pohladil šelmu po hlavě.
"Není třeba obav, jsem v pořádku. A ty, vedl sis dobře." ocenil jsem jeho snahu i slovně a jisté tiché vrnění ozvalo se během několika málo okamžiků.