Z tréninku do tréninku

Trénink -> ošetřovna

Všechny mé snahy pomoci svému týmu získáváním informací se ukáží jako marné, ve všeobecném zmatku a špatném počasí, které nám stěžuje podmínky, jsem se nedokázal vyznat dostatečně rychle a ve stanovený čas se z vlastnictví předmětu mohla radovat Lea - a to aniž bych tušil, že to má zrovna ona. Musím se zlepšit. Další věc, ve které ještě je prostor k nějaké té práci.
I tak ale tuto akci hodnotím jako úspěšnou. Všichni se snažili, jak je to šlo, napínali své síly, spolupracovali, přemýšleli, všichni jsou unavení, ale v pořádku. Tak to má být. "Dobrá práce, každý jste byl více než dobrý." Pronesu v Jetu, jen co vyrazíme na cestu zpátky. Pak už jen zavírám oči a vypínám, potřebuji ulevit bolavé hlavě.
Trochu tuším, že zpátky v pevnosti na to už čas nebude.

Mé tušení se ukázalo jako pravdivé. Starost o zadané povinnosti, nové tváře - mladičká Naira a již zkušená Erszebet, která potřebuje naší asistenci na ošetřovně. Nepůsobí u toho zrovna nadšeně, nemohu se jí ale divit, její zranění nebyla zrovna lehká a příjemná. "Doporučuji pár dní v klidu, zase nasbírat síly." Neodpustím si, neboť ona vypadá že...že by se nejradši hned zase pustila do nějaké práce, do nějakého řešení - a taky trochu tuším, že má slova nepadnou na úrodnou půdu.
Nemám však příliš času na to dohlédnout, neustále se něco děje. Další se probouzí z ozdravného komatu, jiní mizí do jiného sankta. Někteří mi budou chybět, vím ale, že se nedá nic dělat. Tohle je naše práce.

Odpoledne se skupina dobrovolníků vydává směr pomsty a nemohu říci, že by se mi to dvakrát zamlouvalo. Ano, dopadení Zdivočelého či o co se jedná, je velmi důležité, pamatuji si ale, jak dopadla minulá výprava a obávám se, zda jsme trochu nepřecenili své síly. Možná bych tam poslal více lidí, možná bych šel sám - a k čemu? Abychom se tam všichni navzájem jen pletli? Ne, tihle to zvládnou, jsou dobří a zkušení, James a Blagden na ně dají pozor. Dopadne to dobře.

A tak svou pozornost plně upřu na trénink, který nás dnes čeká. Na mě spadá trénink schopností pod taktovkou Erdena. Budou to opět souboje, něco co bychom mohli zkoušet pořád dokola a stále se měli v čem zlepšovat.
Mým prvním soupeřem je Lyla.
Chvíli zvažuji, jakým způsobem zaútočím, zda zvolit telepatii, kov, či trénovat světlo. Je to trénink... A tréninky jsou od toho zkoušet něco nového, zlepšovat to nejslabší. Jako hlavní tedy volím manipulaci se světlem, které mi je vlastně skoro ještě cizí, snažím se jej využívat k oslnění, ke ztrátě soustředění soupeře, načež využívám nedalekého kovu...
Lyla se dosti úspěšně brání, hned ze začátku cítím, jak mě k ní něco táhne, uvědomuji si, jak je krásná, skvělá a...a pak to udeří v plné síle a já chci splnit všechny její přání. Nohy se rozpohybují do jakési taneční kreace a já jsem nešťastný z toho, jak moc selhávám, jak moc mi to nejde. Upřímně? Michaela Jacksona jsem viděl tančit jen několikrát a nikdy jsem tomu nevěnoval příliš mnoho pozornosti.
Stop! Dostaň se z toho! Tohle je trénink, ne taneční parket pro hluché!
Když konečně v sobě zase najdu sílu na světelný záblesk, vnímám horko ve své tváři, cítím se skoro až zahanben tím, co jsem tu předváděl. Lyla si vskutku uměla najít slabé místo, potvora. Zlobit se ale nemohu, tohle je trénink a dokud svých schopností využívá jen zde, tak v pořádku. Jiní...to zvládali i jinde. Ale to jsou myšlenky a vzpomínky, ke kterým se vracet nehodlám.

Nad Lylou vyhrávám, dalším soupeřem mi je Eddie. Tam žádné feromony čekat nemusím, za což jsem rád. Je to souboj klasický, bez využití všech těch sugescí a telepatií, souboj spravedlivý, přímočarý a svým způsobem osvěžující. I tak se ale zapotím, má výhra rozhodně není zadarmo. "Moc dobrá práce." Poděkuji Eddie a už se chystám na souboj číslo tři, tentokrát proti Val, která předtím poměrně jasně zničila tu novou dívčinu. Zlepšila se. A to nejen ve svých schopnostech, ale i v jisté tvrdosti, chladnokrevnosti. Na jednu stranu je podivné vidět takovou změnu zrovna u Valerie, která bývala samé světlo a pozitivita, ale - ale je to třeba. Jen takhle v tomhle světě přežije. A ta dívka to časem pochopí. Bude muset.

Kývnu na Valerii k začátku souboje a pak už nic jiného nevnímám. Taktiku vedu podobnou jako předtím, oslnit světlem, poté zahrnout kovem. Kromě mírné vyčerpání cítím, že mě jednotlivé prvky už poslouchají o něco lépe, není tak těžké je vyvolat a to mě dosti těší, trénink splňuje svůj cíl. Valerie mi to ale nedává zadarmo, brzy přijde na způsob, jak se čísti drtivého kovu vyhnout, část těla uvolňuje k možným manévrům a útočí energetickými výboji. Na moment musím změnit soustředění a obrátit se ke světlu, náhle mě ale cosi obmotává. Energetické lano mi zabranuje v pohybu a já klesám k zemi, zavalen dívčinou drobnou postavou. Chci se bránit, chci to otočit zpět, energie mě ale poměrně rychle opouští a nezbyde nic jiného než přiznat prohru. Ale dobrou prohru.
Ona mě šťouchne nohou, já už na takový pohyb energii vskutku nemám. "Ano...to bylo...náročné. Náročné a dobré, jsi skvělá." Pochválím dívku, která ušla dalekou cestu - a ještě delší má bezpochyby před sebou.
Třeba už jen v rámci pokračování turnaje.
"Ne, vyhrála jsi zcela jasně. Užij si to." Pousměji se a vlastně jsem rád, že se mohu odebrat do rohu a na chvíli vydechnout. Tohle bylo...těžké.

Konečně se rozhlížím kolem, zjišťuji že spousta lidí už zmizela věnovat se jiným povinnostem. Já zůstávám dokud neskončí poslední souboje, sleduji, jak se ostatním daří, jak využívají toho, co umí. Valerie nakonec končí druhá, vítězství slaví Lakshmi a já tím vlastně nejsem překvapen. Obě jsou dobré, velmi, velmi dobré.

"Kdo potřebuje ošetřit, ať řekne teď a nebo dorazí na ošetřovnu." To co jde se dařím ošetřit již zde, pokud ale už nikdo ničeho nežádá, vydám se směr ošetřovna - možná nikdo nic potřebovat nebude, chci být ale pro jistotu připraven. Samozřejmě vím, že nejsem jediný, kdo může pomoci, Yeva ale vypadala, že si musí odpočinou a Dragostan následoval Nairu, má tedy asi taky ruce plné práce.

Další prohra

Pevnost Triskelion

Z počátku jsem udělal tu chybu, že jsem podceňoval soupeřku a taky mi tak nějak vnitřní hlas nedovolil být na ní hrubý. To se mi však nevyplatilo a zápas jsem prohrál.
Druhý kolo jsem měl použít svoje zvláštní schopnosti a proti sobě jsem dostal dalšího andílka, který vypadal snad ještě svatěji, než ten první. Zde jsem se tak nějak rozhodnul nepoužívat sílu, přeci jen mi to přišlo proti Laimě nefér. Soustředil jsem se především na novou schopnost, ovládání písku. Jenže materiálu kolem nebylo tolik, kolik bych si přál a vlasová obrana mojí protivnice byla téměř dokonalá. A útok jsem vykryl jeden… jen jeden.. Přesto jsem však Laimě její výhru přál a na konci jsem jí s úsměvem pogratuloval.

Chvíli jsem ještě zůstal, abych sledoval zápasy. Lakshmi se dařilo stále, Laimě také. Trošku mě znepokojilo, když jsem viděl, jak Valerie nakládá nové dívce. Myslím, že by si ta holka možná měla jít promluvit s psychologem… A když už jsme u té odborné pomoci, Lara právě prohrála zápas, takže v turnaji nepokračuje.

Hm, možná by to mohla být vhodná příležitost k tomu, domluvit si schůzku.

Počkám, až dokončí všechny načaté rozhovory, poté se pomalu přiblížím a jemně se dotknu jejího ramene, než začnu mluvit. Zkusím jí ještě vzít trochu stranou, pokud se nechá, nechci moc rozkřikovat, že mám s něčím problém.
„Omlouvám se za vyrušení, měl bych zájem o.. schůzku, pokud máš místo na jednoho pacienta…“ Zeptám se s mírným úsměvem.

„Nezaručuji, že se ve tvé milé společnosti budu plně soustředit na svůj problém, ale… zkusím to..“ Dodám ještě s mrknutím.
Možná mě pošle do háje, přece jenom je tu spoustu vážnějších případů, než jsem já.

Návštěva

Oscar, Dragostan

Zavřu se v pokoji s nadějí že snad přece budu mít chvilku samoty. Schoulená za postelí nechám průchod slzám. Srdce mi divoce bije jako by chtělo vyskočit z hrudi. Moc klidu ale nemám, jen chvilku po tom co zmizím se ozve zaklepání na dveře. Oscar s Dragostanem? Proč přisli oba? Nic neříkám, třeba si budou myslet že tu nejsem a nechají mě být. Nemůžeš je přece posílat pryč. Dveře se i tak otevřou. Rychle si otřu oči a tváře do rukávů a trochu se narovnám než se přiblíží.
V naprosté tichosti si vyslechnu co mi chtějí říct. Ale mluví jen Oscar. Jsem z toho vážně zmatená. Taky mám zvláštní pocit že to vlastně nebyl můj první trénink, se nedokážu vzpomenout kdy nebo kde.

"Ty tomu nerozumíš" zamumlám s čelem dál opřeným o kolena. "Mě nevadí že jsem prohrála..." jsem tak mimo že mu začnu odpovídat se svém rodném jazyce. Rychle si však uvědomím že mi takhle nebude vědět co říkám. Zmlknu tak v půlce věty a zopakuju svoje slova aby jim mohly rozumět. Taky trochu zvednu hlavu abych si nemluvila do klína "Mě nevadí že jsem prohrála." hlesnu, tentokrát už anglicky. "Nemohla jsem se ovládnout...mohla říct cokoliv...mohla říct ať..." Hlas se mi zlomí jak mě začnou znovu napadat ty snad ty nejhorší věci které mohla poručit. Vždyť je ani neznám, nikoho z nich. Jediné co mě zatím trochu uklidňuje je že se nikdo nezdál nepřátelský, jen bez zájmu. To mi ale nevadilo.
Jeho slova útěchy o tom jak se té sugesci vlastně nikdo nedokáže pořádně bránit měla docela opačný efekt, jen to prohloubilo zoufalství a slzy se mi tak opět hrnuly do očí.

Trénink

Pevnost Holtgast, 11. listopad

Razvanovo chování prozrazovalo, že do souboje dá všechno. Sklopené uši, napětí v každém jeho svalu.
Ale nic mu nedám zadarmo.
Nedoufala jsem si pomyslet, že budu mít stejné štěstí jako minule. Alexina pochvala mě ale potěšila a já se naplno soustředila.
A ono to vycházelo. Úskok, křídla, chňapnout, kopnout. Těžko říct, zda Raz chyboval pod vlivem emocí nebo jsem měla jen štěstí. Ale s každou další jeho chybou jsem byla dravější a víc jsem toužila vyhrát.
A povedlo se.

Zvesela jsem zafrkala, ale než jsem se otočila k protivníkovi, abych do něj přátelsky šťouchla, ucítila jsem bolestivý šťípanec někde mezi zadkem a bokem. Bolestivě jsem zařičela a instinktivně kopla zadními nohami. Kopanec však vyšel naprázdno. Narychlo jsem se proměnila a ohlédla se. Kterej idiot?!
Můj pohled padl na spěšně mizející Razvanova záda.
“Razvane…, ty srabe!” zakřičela jsem na něj, ale s ním to nehnulo a zmizel.
“Jau,” bolestivě jsem si třela kousanec. Nahlédla jsem pod legíny. Trochu krve a především rychle se zabarvující modřina. Blbeček…

Trochu mi uteklo, co se dělo někde jinde, a čas na odpočinek mi stále nepřipadl. Se svým zraněním jsem nikoho neobtěžovala a trochu zmoženě jsem se vydala vstříc finále. Erden s Kazranem nám dnes dávají do těla… Tváře jsem měla červené, vlasy pocuchané a oblečení rychle sáklo pot z mého těla. Podobně vyřízená vypadala i Val, na kterou jsem se krátce usmála. S úsměvem jsem kývla i na Calla a Laimu.

Pravidla byla jednoduchá, všichni proti všem. Teď už jsem po zvířecí podobě netoužila, chtěla jsem si od ní na chvíli odpočinout a flóra byla moje silná zbraň. Aspoň většinou.
Bránila jsem se zostra, šlahouny byly zdobené ostrými trny a já pohyby levé ruky řídila jejich směr. Díky tomu se ke mně nedostala Val, ani Laiminy šlahouny a naštěstí ani Callovo stínové stvoření.
Laima se bránila vlasy a já… No, nevycházela jsem z údivu. Je to fakt zvláštní pozorovat to takhle v akci. I tak se mi povedlo několikrát obranu prolomit. Podobně částečný úspěch jsem slavila i proti Valerii. Proti Callovi pak ještě trochu větší. U něho bylo spoutání téměř dokonalé.
Byla jsem tak pohroužena do své činnosti, soustředěný výraz na práci obou paží, aby šlahouny dělaly co mají. Ty, které poutaly mé protivníky, byly bez trnů, ale utáhnout se uměly velmi dobře.
A když přišel konec, chvíli mi trvalo vytrhnout se z té bojové nálady a uvolnit sevření.
“Omlouvám se…,” rychle jsem stáhla zeleň zpět a pomohla holkám na nohy, pokud to přijaly.
“Díky za souboj,” usmála jsem se na všechny tři, ale pak už jsem se sebrala k odchodu. Měla jsem dost. Dnes to fakt stálo za to. A Razův kousanec pálil jako čert.

Mé první kroky mířily na ošetřovnu, kde jsem si ránu vyčistila a zhodnotila, že budu mít ukázkovou modřinu. Pak už jsem zapadla na pokoj, osprchovala se a oblékla do čistého a suchého. Jen legíny a dlouhá tunika. Mokré vlasy jsem spletla do drdolu. Hned poté jsem spěchala za ostatními do kuchyně.
“Omlouvám se, už jsem tu, s čím můžu pomoct?” obrátila jsem se na Erszebet, která nyní kuchyni vládla pevnou rukou.

Nejlepší šéf světa

Aurich

Pohledem zavadím o zabedněný obchod, náhle mi v hlavě vyvstane plán. Tam půjdeme, tam se můžeme schovat, tam budeme dostatečně krytí a nikomu se tak vůbec nic nestane. Pak už si jen počkáme na tu potvoru a...
A houbeles.
Nestačím ani mrknout a všechno je v totálním háji. Kdybych měl říci, v jakém pořadí se to všechno stalo, netušil bych. Možná to začalo tím křikem? Nebo snad tou bolestí? Nebo pohledem na bezvládná těla těch, které jsem měl živé dostat zase zpátky domů?
Netuším.
Vím jediné. Ležím tady v nějakém podzemí, kde to páchne zatuchlinou, výkaly a smrtí. Všude je tma, tma a bolest. Ah, bolest, ano to cítím, něco se mi stalo, do něčeho jsem narazil. Jak? Něco mě sem natáhlo...a nejen mě. Nejsem tu sám, jsou tu další. Kde? Támhle leží Hanka. Hanko, vstávej, potřebujeme světlo... řekl bych, ale mlčím. Mluvit mi nejde, ne když vidím podivný úhel jejího krku. To je špatně... A není to jediná věc, která je špatně, jsme tady v tomhle pekle a proti nám stojí to, pro co jsme si přišli.
Rýma mě okamžitě přešla, kýchání patří do zcela jiného světa.

V tomhle světe je totiž jen chapadlová Zdivočelá, které netrvá příliš dlouho na nás znovu útočit. Jedno z chapadel vezme do své péče i mě, přičemž se dotýká bolavé zlomeniny. Mám co dělat, abych nezačal křičet - křik mi ale nepomůže. Už jsme byli v horším. Byli?
Teď ale nesmím přemýšlet, nesmím řešit nesmysly typu, že za tohle vše mohu jen a jen já, že jsem nás měl více hlídat a dávat smysluplnější rozkazy. Kdyby to vedl někdo jiný, tak třeba Hanka... DOST! Dost! Dost ty hnusné chapadlo, to fakt bolí!
Pokusím se napnout všechny své fyzické síly a dostat se z pevného sevření (1+2), do zraněné ruky ale nemohu přenést skoro žádnou sílu a brzy ve své snaze opadám.
To už ale pracují i ostatní, kolem lítají světelné bludičky a mohu si tak obhlédnout situaci. Chycený je i Emil, Blagdena to chce rozkuchat, Félix...
Doprdele. Félix.
Možná to je tlakem chapadla na můj žaludek, možná to je pohledem, který mi v jednom záblesku světla probleskne, udělá se mi ale parádně zle. Střeva po zemi...Félixova bledá tvář... Dva mrtvý během několika sekund. Nejlepší výkon v dějinách Triskelionu.
Omlouvám se.
Omlouvám se, že nejsem lepší.

Plakal bych, kdyby na to byl čas. Takhle mi nezbývá nic jiného než křičet - a pokusit se zabránit dalším zbytečným ztrátám.
První várka dřeva, snad kus z nějaké rakve, kterých je tu naštěstí spousta, letí směrem k Emilově chapadlu a jako jedna velká tříska se do něj snaží provrtat (2+2+2 na pomoc přátelům), druhá se podobným způsobem snaží osvobodit Blagdena (10+2+2). Dávám do toho všechno, co v sobě mám, veškerou snahu o jejich záchranu, všechny vzpomínky na Triskelion a na bezstarostné momenty přátelství. "UŽ NIKDO! DALŠÍ!" Řvu, zatímco mé chapadlo nade mnou získává větší a větší moc. Vnímám jen Emila a Blagdena, vnímám jen jejich tváře v záblescích světla, jen to, co je dusí a chce jim ublížit.
Už nikdo další.
Ne dokud tu jsem.
Prozatím.

Netuším, kolik sil mi zbývá, kolik mám ještě času. Možná minuty, možná sekundy. Možná už nikdy neuvidím Lyl ani Val ani nikoho jiného...možná už se sám nevrátím. Kdo ví. Já ale jednu věc vím jistojistě. Blagden a Emil se vrátí. O to se postarám.
Zatímco se velké třísky zarývají do jejich chapadel, pokusím se přivolat další dřevo a to tak, aby se menší dřevěné kusy vrhly přímo proti tváři té Zdivočelé (4+2).

(58%)

Trestná výprava

Aurich, 11. listopadu

Moje schopnost mi příliš nepomohla. Blbě jsem se k tomu postavila. Chtěla jsem se na svůj výzkumný úkol zaměřit lépe, když se Emil rozhodl hrát si na vánoční ozdobu.
“Doprdele, Emile, co děláš?” vyštěkla jsem polohlasně směrem vzhůru a kryla si oči. Jeho záře mě spalovala až do posledního nervu a já ztratila kontakt se svými stíny.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Přikrčená pod Emilovou září jsem ztuhla, když se ozval ten šílený křik. A pak jsem padla na kolena. Ozvala se rána. Opatrně jsem zdvihla hlavu, stále ještě otřesená a naprosto zmatená. Kde to jsem? Co se děje?
Neviditelná síla vlekla část naší výpravy do nitra kostela. Chtěla jsem jim vyběhnout na pomoc, ale nebyla jsem schopná se pohnout ani o píď.

První se ozval Isaac. Ještě chvíli jsem sotva dýchala, než jsem se znovu postavila. Cítila jsem zkřehlost po celém těle.
Musím se vzpamatovat! Teď hned! Přece to nepodělám znova!
Změnila jsem se obratem v harpyji a opětovala neviditelné síle jekot, i když ten můj byl chabou nápodobou.
Isaac se rozhodl pro útok zdálky. Já nějak nebyla schopná jen tak taktizovat. Cítila jsem potřebu bojovat.
Roztáhla jsem křídla a vletěla jsem otevřenými dveřmi do kostela, zatímco jsem zaktivovala stíny z odlehlých koutů církevní budovy. Stínová chapadla se vrhla na končetinu nestvůry, aby ji vytrhla od jejího těla. (6+2)
Sama jsem se pokusila nestvůru zasáhnout vlnou bolesti. (1+3) Sama jsem chtěla zahájit nálet na stvůřiny oči, ale náš nepřítel byl zasypán ranami od svícnu i ohněm od Lei a mezi ten jsem se už mísit nechtěla. Znovu jsem se tedy pokusila o uhranutí, o co největší bolest uvnitř její hlavy. (5+2)
Pak jsem se přeci jen vznesla k letu, protože jsem potřebovala opravdovou činnost. K útoku jsem si vybrala jedno ze zadních chapadel, které jsem se pokusila spáry vytrhnout z těla nestvůry. (9+3)


87 %

Noční můra

Aurich – hledání zdivočelého

Isaac, Mia, Emil, James, Richard, Loki, Blagden, Hanka, Félix

Do hledání stop se dali všichni, někteří se pokoušeli najít bezpečné útočiště, kam se popřípadě stáhnout. Ačkoliv můj pokus o nalezení nějaké krevní stopy byl naprosto marný, povšimnula jsem si jakýchsi černých stop vedoucích do kostela. Následovala jsem je a opatrně nakoukla dovnitř. Tady se někdo asi pokoušel o renovační nátěr, jen by možná příště mohl použít štětec a váleček… A pro kostel by bylo i možná vhodnější použít jinou barvu, než černou. Nedbale pocákané stěny barvou a nezaschlá lepkavá vrstva na zemi mi objasňovala, odkud se vzaly černé stopy před kostelem.

Chtěla jsem se otočit k týmu a oznámit svůj objev, ale nestihla jsem vydat ani hlásku. Emil, který se rozhodnul stvoření otevřeně provokovat svojí světelnou podobou nejspíš uspěl, protože vzduch proříznul ostrý výkřik a já nebyla schopná se ani pohnout. Podivný svírající pocit uvnitř hrudi mi bránil jakkoliv zasáhnout a tak jsem nemohla dělat nic jiného, než sledovat, jak Emil padá k zemi.
Následující události se seběhli až moc rychle. V jeden moment stojím před kostelem, v další jsem tažená nekompromisně dovnitř. Z jakého si šoku, do kterého mě pronikavý řev uvěznil, mě probral až tvrdý náraz o lavice v kostele. I když to bolelo jako prase, mohla jsem to považovat za štěstí, byla jsem totiž jediná ze skupinky chycených, které se povedlo dostat se ze sevření stínové bestie. James, Emil, Blagden, Félix a Hanka byli nekompromisně vtaženi do zadních prostorů kostela.

Pobrala jsem všechny svoje síly a pokusila se co nejrychleji zvednout, abych se jim mohla vydat na pomoc. Když už jsem se vyhrabala na nohy, kostelem se začalo ozývat nepříjemné cvakání a do cesty se nám postavila obluda, která nejspíš překonala i nejhorší noční můry většiny z nás. S ustupující úzkostí mě naplňuje vztek, moje dlaně jsou horké jako kamna a pohledem směřuji na bestii, která mi brání jít pomoci přátelům ve sklepení.

Ne, už znovu ne! Už nebudu přihlížet tomu, jak někdo umírá..

Isaac nám oznamuje, že se pokouší stvoření udržet na místě, přesto se však pořád drží dál.
Pokusím se nashromáždit veškerou energii a ohnivou palbou zasypu stvoření. (5+2)
„Ty hnusná bestie, uhni nebo chcípni!“
Další oheň, tentokrát se pokusím zamířit na oči a hlavu. (9+2) Nechci ho nechat ani chvíli vydechnout, proto útočím znovu (4+2) a znovu (7+2) stejným způsobem.

(53%)

Pre mňa nezvyčajne dlhý tréning

Pevnosť Holtgast, tréningové priestory,
Primárne Oren, Naira, Dan, Nik

"Hej, to je naozaj v poriadku. Nikto na mňa nebude tam vonku mäkký, a ja som dlhé týždne v tejto podobe vôbec netrénovala. Je to moja chyba. Je to okej."
Utišujem ho naďalej. To, ako sa mu zmení hlas až do ľútosti mi stisne srdce. Oren bol moja osoba. Naša.

Až keď cítim šteglenie po pokožke, ako kvapky krvi z tých hlbších rán stekajú dole, uvedomím si že možno to naozaj vyzerá horšie, ako to cítim - alebo po strelnej rane priamo v bruchu vo veľmi čerstvej pamäti som vnímala tieto zranenia trochu miernejšie, ako by som mala. Na tréningoch sa však stávali aj horšie veci.
Naozaj ho možno trápi niečo viac, a preto je teraz citlivejší.
"Som, fakt."
Ubezpečím ho, načo ešte príde aj Yeva. Netrvá ani minútu a som ako nová, okrem zaschíňajúcej krvi, ktorú nemám moc ako vyčistiť. Poďakujem jej a otočím sa späť na Orena. Ešte raz ho objímem, pričom mu obtriem pery o spánok.
"Vidíš, som ako nová."
Odtiahnem ho, pričom mu ale chytím ruky aby som ho úplne nepustila. Stisnem mu ich pri jeho ďalších slovách, počujúc za mnou vyhlásenie ďalšieho zápasu. Meno mojej protivníčky mi znie cudzo, no zatiaľ sa neotáčam. Niečo sa s Orenom dialo, no sám vyzeral, že má z toho chaos. Chcela som...pomôcť. Bol jedna z osôb, ktoré boli jednoducho priorita. Aj tak sa ich zoznam tenšil - a to ani nemusel nikto z nich zomrieť.
Zaženiem spomienky na odchádzajúcu Nax a Marisol. Yuriko.
Možno, možno to potrebovali.
Musela som sa zamerať na tých, čo tu zostali. Preto, preto som predsa zostávala.
Oren vedel, že keby potrebuje, môže sa mi vyrozprávať, či?
"Plánuješ ísť večer na oslavu? Môžeme si robiť garde, hm? Alebo sa namiesto opitia vytratiť potom do záhrad."
Navrhnem jemne, s kútikmi nahor. Popravde na večer ma to až tak neťahalo, ale keď som videla že s Orenom niečo je, možno - možno by prijal spoločnosť.

Po jeho odpovedi ho ešte raz stisnem, vedomá si že sa na mňa čaká, a až potom sa obraciam a hľadám očami, kto má byť môj súper. Tak, ako mi nič nehovorilo meno Naira, nehovorí mi prvý moment nič ani jej vzhľad. Až potom, keď sa myšlienky prepnú preč z malého súkromného momentu, mi docvakne že predošlý deň niekoho doniesli zvonka. Ďalšia nová. Ďalší neznámy faktor. Tvár v pozadí.
Je...malá. Naozaj malá. A mala zvláštne oči. Trochu ako ten - tá? - nevedela som čo s ním, ňou je, ale na tréningu jazdy som zachytila meno Eddie, ibaže toto dievča nemalo čierne oči, ale bledé. V duchu nad tým myknem plecom, pravdepodobne nejaký vedľajší efekt schopností. Bolo to...jedno. Bolo to neznáme malé dievča. Tak isto malé dievča na nás zaútočilo nie tak dávno, keď sme sa snažili dostať Lokiho k zmyslom.
Doteraz jemný, súcitný výraz v tvári, aký som mala pri rozprávaní s Orenom, zmizne. Nahradí ho akási neutralita, v kontraste s predošlým úsmevom až chladná. Toto nebola naša osoba. Nemusela som mať teda výčitky. Nechcela som sa zbližovať s nikým novým. Uistím sa ešte raz o tom, či nie sú zakázané žiadne schopnosti.

Zápas to nie je dlhý. Netuším, čo má dievča za schopnosti, a ona ma prekvapí čímsi lesklým a ostrým. Až keď sa mi s nečakaným šťastím podarí vyhnúť prvej salve a vytvoriť štít, od ktorého sa projektily odrazia, zistím, že to je sklo. Predstava niekoľkých črepov v tele ma vôbec neláka, a tak nechám na dievča pôsobiť sugesciu. Prvé sekundy po vyslovení rozkazu však len ostražito sledujem. Dosť bolo už takých, ktorý boli na túto schopnosť odolní, a ja som nechcela opakovanie situácie s drakom, ktorý ma úplne odignoroval. Súperka však úspešne presmeruje svoju nebezpečnú schopnosť na seba, a tak nemám problém sa k nej priblížiť a ručne vyhrať zápas. Niečo vo mne, na okraji tej tmy, hovorí že telo pod mojimi rukami je príliš malé, na sekundu sa mi preleje žilami mráz že je to len dieťa, podobné aké som kedysi poznala, ma cousine či suseda o ulicu- ale hlas vo mne to úspešne zastaví. To bol iný život. Nebola som vo Francúzsku pri mori, ani na viniciach, ale v podzemnej pevnosti kdesi v neznáme.
Bol to iba tréning. Robila som, čo som mala robiť. A toto dievča - nebolo mi nikým.
Sledujem teda ako odchádza bez zmeny výrazu v tvári. Pri otáčaní zachytím pohľad Dragostana, ktorý sa následne vyberie za ňou. Zacítim že s niečím nesúhlasí, ale - on tiež už nebol náš Dragostan. Ten, čo ma učil jazdiť na motorke, čo mi rozprával o motoroch a spojkách. Tento na seba iba nalepil jeho spomienky. Bez reakcie sa teda otočím, aby som sa zohla k taške po vodu, čakajú či sa tréning rozpustí po ukončení všetkých zápasov - na moje prekvapenie sa však pokračuje.

Tentokrát dostanem za súpera Daniela. Črty mi okamžité zmäknú, len čo počujem jeho meno.
Náš.
Okej, jeden zápas ešte možno zvládnem, pravdepodobne to aj tak bude môj posledný. Väčšinou som sa ledva dostala cez prvé kolo, nieto ešte druhé, a keby dnes trénujem iba v podobe, už by som bola vypadnutá a pravdepodobne išla pomáhať chystať Nikovi jedlo. Ten však takto odchádza bezo mňa, hoci mi nezabudne popriať šťastie.
"Vďaka, budem potrebovať. Budem sa ponáhľať potom pomôcť."
Natiahnem sa, aby som sa obtrela priateľsky dlaňou o jeho rameno a vlasy, než pokračujem na svoje miesto. Dan bol silný súper, skúsený, a jeho neschopnosť počuť vylučovala moju najdlhšie používanú schopnosť. Ak by sa mi okrem toho dostal do hlavy, pravdepodobne by to bol rýchly proces - a hoci prišiel o schopnosť vzduchu, kov a svetlo boli na diaľku tiež dosť bolestivé veci. Absolútne som netušila, čo na mňa vrhne, no čakala som že to bude rýchly proces.

Nebol, hoci to tak sprvu vyzeralo. Začal po mne posielať salvy kovu, a i keď sa mi niektoré podarilo odraziť energiou preč, do zeme či do steny, nedokázala som vytvoriť dostatočne pevný štít okolo seba a zábrany v priestore, aby sa ku mne zvyšné nedostali. Jeden po druhom sa okolo mňa obtáčajú. Keď ma stisnú v chladnom objatí, myslím si že to je koniec. Karta sa obrátila a ja tentokrát prehrám zápas, pretože aj keď sa snažím vytvoriť spútaná z energie proti Danovi energetickú guľu aby ho zvalila na zem - čo by som spravila ďalšie, nehybná, s váhou kovu čo ma ťahá k zemi? Potom mi však náhle napadne jedno riešenie. Neviem, či som jednoducho vstala dobrou nohou, pretože zväčša sa mi nedarilo ani z polovice ako teraz, no zahrejú ma miesta, kde sa ma dotýka kov. Pri predstave, ako sa rozplýva, sa zmení na vzduch. Pár kusov kovu na mne zostane, no jednu ruku a nohy do funkčnosti sa mi podarilo uvoľniť.
Cítim však, že energia môjho vlastného tela závratne klesá, ako keby niekto prudko otváral a zatváral kohútik a ťahal z neho nasilu von vodu. Musela som sa dostať pri neho, aby sa nezopakovala znova táto situácia.

So zvláštnym pocitom satisfakcie načriem do energie a odorvem ďalší kus, až mi skoro mykne žalúdkom, aby som vytvorila viacero energetických gulí a prinútila ich letieť na Dana, vychýliť ho z rovnováhy. Samej sa mi roztrasú nohy.
Niektoré projektily sa odklonia z dráhy vďaka svetlu, čo mi je vyslané na protiútok, no rozptýlia ho dosť na to, aby sa mi podarilo jednu z nich premeniť na lano, ktoré sa okolo neho obmotá ako predtým kov okolo mňa. Následne už len potiahnem za energiu, aby sme sa dostali k sebe bližšie, a ja sa na neho ešte dodatočne zvalím. S pocitom, že sa zo mňa ťahá už niečo zhlboka, ako som to občas pri používaní energie mala, nacapím voľnú ruku na nejaký kus kože a zadýchane začnem ťahať energiu, kým neprestane vytvárať svetlo, čo ma možno aj na pár miestach dobre ošmahlo.

Zápas končím dychčiac na zemi, pozerajúc na strop a s končatinami ako z olova. Vyžmýkaná špongia bez vody, a to aj napriek energii čo sa mi podarilo vziať.
"Merde, som hotová. Si okej?"
Vypadne zo mňa zadýchane. Pomaly sa vysúkam do sedu, pozrúc sa na Dana.
"Si...ťažký súper"
Drgnem ho špičkou nohy do tej jeho, čo je asi maximálny možný pohyb, aký som ochotná...
Do uší mi doľahnú slová, o ktorých si sprvoti myslím že sa mi len zdajú. Posledný boj? Finále?
Čo?
Otočím duniacu hlavu, aby som si pozrela svojich súperov. Lakshmi? Večný víťaz Lakshmi? A Callum s jeho tieňmi, ktoré mi naháňajú husiu kožu už iba kvôli asociácii s niekým iným? A jedna z nových, Laima, ktorej schopnosti som...no, väčšinu nováčikov som si príliš nevšímala. Okrem jej premeny som vlastne netušila príliš, čo robí.
Čo robím vo finále?
S Danielom som mala pravdepodobne šťastie, aj to iba o chlp - stačila jedna chyba, jedno zlyhanie schopností a bola by zo mňa železná kukla na zemi, o tom som nepochybovala. Ale ďalší boj, a ešte bez sugescie?
S ťažkosťami sa začnem zviechať zo zeme a trasením dostávať do rúk a nôh krv a trocha života. Otočím sa, aby Daniel videl na moje ústa.
"Si si istý že medzi nami nebola remíza?"
Pokúsim sa o chabý vtip pred tým, ako sa zdvihnem a s hlbokým nádychom pomaly kráčam ku trojici, kde Callumovi venujem kývnutie rukou.