Prohra

Pevnost Triskelion

První zápas s neústupnou Erszebet jsem vyhrál jen tak tak a ještě k tomu mám pocit, že to bylo spíš štěstí. Na druhý zápas jsem dostal pružnou Laru a tady jsem prohrál na plné čáře. Pokusil jsem se využít nově nabitých schopností vzduchu, jenže Lara má tutéž schopnost a používání zvládá o dost lépe než já. I přesto jsem se však po konci usmál na svojí protivnici a poděkoval jsem jí za souboj.

Chvíli jsem ještě zůstal, abych sledoval ostatní zápasy. Velice mě překvapil zápas Valerie a nové Nairy. Krom toho, že byla v podstatě ještě dítě, byla navíc slepá a úplný nováček. Přesto se s ní však zkušenější protivnice ani trochu nepárala. Chvílemi mi bylo Nairy až líto, nicméně zápas je zápas a když to nepřeruší vedení, nic s tím nezmůžu. Po jejím smutném útěku jsem chtěl zamířit za ní, však Drag mě předběhnul a znakovou řečí mě požádal, jestli můžu jeho slova Naiře přeložit.

„Jistě, půjdu s tebou.“ Odpověděl jsem mu a společně jsme se vydali na společný pokoj Nairy a Mii.
Když Drag zaklepe, promluvím na Nairu, aby věděla, kdo je za dveřmi.
„Nairo? Tady je Oscar a Dragostan, půjdeme dál, ano?“

Drag však příliš dlouho nečeká a na pokoj vstupuje. Sledujíc jeho prsty se snažím co nejpřesněji přeložit jeho slova.
„Drag by ti chtěl říci, že sis na první trénink vedla velice dobře…“ znovu se zadívám na jeho prsty, abych mohl pokračovat.
„Možná to působí zle, ale všichni tady se potřebujeme naučit, jak se bránit.. I když to ze začátku nejde dobře, nebo skoro vůbec, netrap se prohrou, bez proher se člověk nikdy nic pořádně nemůže naučit.“ Dopřeložím Dragovo znakování a když si ověřím, že zrovna nic nepotřebuje říct, přidám pár vlastních slov.
„Sugesce je dost ošemetná věc a.. chápu, že když si jí ovlivněná poprvé, může to být dost nepříjemné… Není moc lidí, co jí zvládnou odolat.. Proto se nemusíš cítit špatně kvůli tomu, že díky ní Val vyhrála…“

That escalated quickly...

Průšvih jménem Aurich

"Atmoška Sweeneyho mi nevadí, dokud to nejsem já, kdo skončí v masových koláčcích..." Odpovím Richardovi a na moment se přestanu soustředit na pozorování okolí, neboť se mi v hlavě objeví myšlenky na téma "jaké by to asi bylo, být tehdy tam...". Lepší než tady? Bezpochyby. "Aspoň by nám třeba bylo pořád do zpěvu." Chvíli zvažuji, že zkusím zabručet nějakou melodii ze zmíněného muzikálu, mám ale dostatek rozumu. Minimálně do té doby než si najdeme nějaký rozumný úkryt, nechci náš cíl zbytečně provokovat.
Jen kdyby ale záleželo na tom, co chci já. Emil totiž vylétne do vzduchu a září. "To je lepší než siréna." Povzdechnu si a čekám, odkud to přijde. Teď to totiž fakt přijít musí a jo, aspoň tu nebudeme muset dlouho okounět. Bude to rychlé a...rychlé. A taky bolestivé.
Kurva.

Vysoký křik mě na moment přiková k místu, nejsem schopen pohybu, nejsem pořádně ani schopen nádechu. Na pár sekund panikařím, netuším, kde jsem, co tu dělám, vím jen jediné - ještě nechci zemřít. Smrt cítím až příliš blízko, dýchá mi na krk, volá si mě - ne, volá ostatní. Ti totiž mizí kamsi za dveřmi kostela v temnotě balakrylové černoty.
Kurva.

Mé oči rozšířené hrůzou hledí na mizející záda kolegů a následně na to, co si pro náš přišlo. Kurva napotřetí. "Co to do háje..." Zařvu instinktivně, čímž se ale probírám z transu. V mžiku dělám několik poplašených kroků vzad ve snaze být od té pavoukoidní příšery co nejdále. K tomuhle se fakt přibližovat nebudu.
Upřímně bych nejradši zdrhnul, prostě se otočil a vzal nohy na ramena, něco mi ale říká, že tohle by si mě dost rychle našlo. Naší největší naději je jít do toho týmově. Jen je blbý, že je zbytek týmu už asi úplně kaput. Na to už ani kurva nestačí.

V rychlosti se podívám na ty z nás, kteří jsme měli to "štěstí" a zůstali, snažím se rychle vymyslet nějaký plán útoku. Lea, Mia, Richard, Loki. Jindy bych se holedbal jak jsem hustej, když si pamatuji, jak se kdo jmenuje, má priorita je ale nyní někde jinde. Zatím pár metrů přede mnou. "Pokusím se to udržet na místě, ať můžete útočit" Nevím jak ostatní, já ale rozhodně nechci pohlédnout tomu z očí do očí, chci se držet pěkně dál, dokud to nebude bezpečně mrtvé a odklizené z cesty, kudy potřebujeme urychleně projít.

Posunu se do míst, kde mám na potvoru dobrý výhled, do samotného kostela fakt ještě nelezu. Natáhnu ruku s rozpraženými prsty směrem k bestii, telekineticky se snažím zachytit jednu z jeho nohou a trhnout (9+2) ve snaze připravit to o možnost rychlého pohybu. Nečekám na případný úspěch či neúspěch, ruka vystřídá ruku, snad jen pro efekt než pro skutečný účinek a to samé se snažím i s druhou nohou (9+2). Možná to k ničemu nebude, takhle z dálky ale tvor nevypadá úplně bytelně a třeba se mi povede ho připravit o kus z jeho stavebního materiálu. Nebo si aspoň nabije hubu.


Nakonec mi pohled padne na jednu z rozházených dřevěných lavic v kostele. Je to sice docela daleko a vlastně dost těžký předmět...ano, je to dost těžký předmět. Pojďme nebýt idioti a megalomaniaci. Místo lavice zamžourám na cosi na oltáří a skoro se až nesnáším, když se kvůli tomu musím ke kostelu přiblížit, abych vůbec jen viděl, co to je. Proto tam tma tam? Nebo prostě jen někdo nemá rád světlo? Třeba to dojde Hance a zaútočí světlem...
No to je jedno, já taky chtěl něco udělat. Jo, bojovat. Jo, tím kovovým svícnem támhle.
Ruka koluje od potvory ke svícnu a poté se telekineticky snažím mrdnout potvoru přímo do hlavy. Jednou. (7+2), dvakrát (7+2). Tohle bych mohl dělat klidně celý den...

(92% a možná to budu dělat ještě celé příští kolo)

Neveselé konce

Holtgast, Dojo - pokoj Nairy a Mii

Kývnu klidně Yevě, pozoruji ji odcházet trochu ustaraně. Měla by se více šetřit... místo nějakých výtek, které se ovšem ve znakové řeči dají přenáramně ignorovat, zamířím za Nairou, vyléčit její šrámy z boje s Alex.
Na její tichá slova díků nemám jak jinak reagovat, než jemným, povzbudivým stiskem ramene.

Přesunu se s léčením k Alex (5+3), zatímco poočku sleduji, kterak Lakshmi nakládá dalšímu, který porážku ne tak úplně důstojně snáší.
Není sám, kdo na tom se vztahy k ostatním i k sobě není tak vyrovnaně, jak by bylo třeba. Při mládí některých lidí zde... je těžké žádat dospělost, zodpovědnost, uvážlivost. Někteří jsou ještě děti, doslova... pohled mi sklouzne zachmuřeně k Chloé. Ta už se teď musí učit, kterak zacházet se zbraněmi a jezdit na koni, nebude dlouho trvat, než se přidá k zápolení Nadaných proti Nadaným.
Není to fér.
Tenhle svět nepřeje dětství... bezděky si vzpomenu na maličkou Mihailu. Teď by jí bylo jedenáct... kdyby tady byla s námi, musela by na tom být stejně, neznalost a neumělost neomlouvá, nikdo nemůže být slabý článek.

A přece...
Se skleslým pohledem pozoruji Valerii, kterak nezkušenou slepou dívenku znehybňuje a pak ji zahrnuje ranami. Tvrdost je v některých ohledech důležitá. Měli bychom ale ztrácet soucit? Vstřícnost pomoci, spíš než zadupat do země, já to umím a ty jsi naprostá nicka, protože se neumíš bránit schopnosti, proti které to zvládne jen málo lidí, i zkušených dospělých Nadaných?
Ne... tohle nepůsobí správně. A vím, že velkou část viny na tom nese i Erden, ať už je příliš tvrdý, či stále žije v iluzi o Valerii, která byla a už téměř není, či tím, že povolil výjimečně použití schopností kontroly. Přesto se nedokážu vyhnout tomu, aby můj pohled směrem k Valerii nebyl zklamaný.

Droboučké střípečky po Naiře shrnu a stmelím do jedné skleněné koule (8+3), než se trochu bezradně zadívám za prchající dívkou. Co jí tak můžu říct? Nebo spíš... jak? Němý ke slepé... Skousnu ret, rozhlédnu se kolem.
'Pomůžeš mi s překladem?' vyznakuji k Oscarovi prosebně, když si všimnu, že ještě neodešel, a když ten kývne, jemně, vděčně se pousměju, než vykročím za Nairou, mám plnou víru v to, že kdyby se něco stalo, Daniel s léčivým dotekem zakročí stejně dobře.

Zaklepu na dveře pokoje, který Naira a Mia sdílí, a žádná slova mě neodradí od toho, abych šel dál.
'Prosím, řekni Naiře, že si na první trénink vedla dobře,' vyznakuji Oscarovi a počkám, než to řekne nahlas.
'Možná to působí krutě, ale všichni se tady potřebujeme naučit, jak se bránit - i když to zezačátku jde těžce, nebo skoro vůbec. Netrap se prohrou, bez proher se člověk nikdy nic pořádně ani naučit nemůže,' doznakuji, a zlehka se dotknu její ruky.

Prohra za prohrou

dojo - pokoj

Než jsem musela znovu bojovat, vyléčil moje šrámy z našeho kočkování. Zašeptala jsem poděkování ještě než odešel.
Druhý souboj byl snad ještě těžší než ten první, hlavně protože teď jsme od sebe mohly být o dost dál. Byla jsem ráda že si ani jedna nebrala žádné servítky a bojovali jako s kýmkoliv jiným. Ani jsem nechtěla aby nějak brali v potaz mojí nevýhodu. Ten drak na to taky nekoukal. Byla to sice stvůra ale jiný příklad s čím to porovnat jsem neměla.
Co mi provedla Valerie jsem ale nedokázala zkousnout. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jak řekla tak jsem udělala. Víc než tomu jsem se pak snažila bránit slzám bezmoci kteríé se mi nezastavitelně hrnuly do očí. Nedostala jsem příležitost si je otřít protože jsem při tom dál nekontrolovatelně snažila sama sebe znehybnit ve vlastním skle nebo překazit svoje útoky. Jen jsem zklonila hlavu a bílé vlasy mi zakryly tvář. A svoje tiché vzlyky se mi podařilo udržet v sobě. Nechtěla jsem se vzdát...ale asi jsem měla. Stejně jsem se zmohla jen k jediném u zoufalému útoku, a ani ten nevyšel. Když už jsem myslela že nemůže být hůř, dostala jsem ještě výprask. Jako pes na řetězu pěkně v dosahu páníčkovi hole.

Samozřejmě tak vyhrála, jak by ne když jsem za celou dobu neudělala vůbec nic. Jen co je po všem sklo kolem se rozpadne na tisíce droboučkých střípečků. Ani na okamžik neváhám a jen jsem volná vystřelím z tělocvičny pryč. Stejným směrem jako předtím ostatní. Neomylně proběhnu pevností a zmizím v pokoji. Mia byla pryč, tak jí teď ani nebudu překážet.

Prohra a přípravy

Holtgast, Dojo, pokoj, pak společenská místnost

Danielovo světlo docela bolí, zejména v momentech, které nedokážu vykrýt štíty, a po právu vyhrává.
"Parádní boj," pousměju se na něj, trochu připálená, ale docela spokojená, jak jsem si vedla proti jednomu ze zdejších mazáků.
S dalším pokračováním mám ovšem smolíčka, skončila jsem. Na chvíli pozoruji boje ostatních, třeba ten mezi Alexandrou a Lakshmi je zajímavý, stejně tak mezi Aurorou a Rúnou, ale nakonec se rozhodnu strávit zbytek odpoledne jinak.

Na odchodu mě odchytl Dragostan, který mi těch pár drobných popálenin vyléčil, než šel ošetřit Naiřiny kousance a šrámy, pak už však zamířím na pokoj, smýt ze sebe pot a prach arény.
Pak změním podobu - coby kluk obléknu černé triko s krátkým rukávem, tmavě modré džíny, černé tenisky, oblíbené a pohodlné kousky a prohrábnu mokré vlasy prsty dozadu, což je přesně tak akorát dostatečný styling pro to, co teď plánuju dělat.
A to je co?
Výzdoba společenské místnosti, samozřejmě. Pamatuju si, jak parádně byla vyzdobená společenka o Halloweenu, když jsme se sem s Aaronem dostali prvně... to nejsou ani dva týdny. A tolik se toho změnilo...

Je to divné. Jako bych toho za poslední týdny prožil víc, jak prve za celý život. Vzpomínky na události před Výbojem matní, tady... žiju víc, než kdy dřív.
S drobným pousmáním se pustím do svého plánu, i když tedy chvilku mi trvá, než vymyslím prakticky jak (1+2) - vytváření spousty drobných krystalků z modře zářivé energie (9+2), které navazuji na ve skladě zabavené provázky a upevňuji po stěnách společenky.

Před oslavou

Holtgast, Dojo, pak kuchyně

'Vykázání' do kuchyně přijímám vděčně, přeci jen, jídlo na oslavu se nepřipraví samo, vyžaduje to čas navíc k přípravě večeře.
"Godně štjésti," popřeju s náznakem úsměvu Valerii, která ještě stále bojuje, tentokrát s Danem. Cestou do kuchyně se krátce stavím na pokoji, pomazlit Vasilisu a Potěmkina, dosypat poloprázdné mističky... a ještě jednou pomazlit, pro míru všeho dobrého.
V kočičí srsti, s tichým vrněním, se některé chmury ztrácejí jako zázrakem.

V kuchyni je mi o něco lépe než na tréninku. Jednak zastávkou u koček, a taky... Koljův hlas... není nikdy tak silný, když se mám na co soustředit, co přínosného dělat.
Erszebet rozděluje úkoly, a i když je tu teprve od včerejška, zdá se, že má zkušenosti. Sama si bere na starost přípravu kuřat k večeři, Lyla se chápe škrabky k bramborám coby příloze, a Oren přinášející ze zahrad košík ovoce pouští se do výroby ovocného tácu.
Já se pouštím do výroby jednohubek - dort jsme upekli dopoledne, teď sedí už namazaný v lednici, ale se zdobením radši počkám na Valerii, však ta si se sladkým rozumí z nás všech nejlépe.

Řezat kousky uzenin, sýrů a zeleniny na kousky a napichovat je k sobě je práce jednoduchá... možná bohužel. Neustále mi myšlenky zabíhají k lidem na misi. A pokaždé, když si představím, že by se někteří vrátili bez života, stáhne se mi hrdlo i hruď panicky úzkostí, Lea, Jamie, Ríša, Emil, Blag, Mia, všichni... pro Hospodina, ať se jim nestane, ať se vrátí celí...
Ať jsou v pořádku.
Prosím.
Možná ses měl přihlásit taky, a postarat se o to trochu víc než planými kecy, ušklíbne se pobaveně Kolja.

Poprvé proti smrtící hrozbě

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:05, 2°C, bezvětří

Vzlétl jsem a aktivoval svou schopnost. Cítil jsem, jak mnou proudí síla samotného světla. Byl jsem světlem v této temnotě, které všem, které mé světlo zasáhne vlívá sílu do žil a naplňuje povzbudivou energií. Naneštěstí to nemělo dlouhé trvání.

Jak se dalo očekávat, tak moje snaha o vylákání nepřítele zabrala. Co jsem však nečekal byl náhlý výkřik, který mnou otřásl, až jsem vypadl ze své formy a otřesený se jen tak tak držel na obloze. Náhle však přišel další útok, který mě neskutečnou silou poslal k zemi. Nestihl jsem ani zareagovat a už jsem se nacházel na zemi a cítil bolest, jak se mi mé křídlo vyhodilo z kloubu.
Následovalo vyražení dechu, které není o nic příjemnější. Ten ochranný štít, který předtím zmínil James by se opravdu hodil.

Aby mi nebyla dopřána ani chvíle klidu, tak se náhled rozletí dveře od kostela. Už doufám, že se z nich vynoří někdo ze samotných hlubin pekelných, aby nám pomohl, ale místo toho jsem já spolu s Jamesem, Blagem, Leou a dalšíma dvěma vtaženi dovnitř.
Cítím jen bolest, strach a náhlou bezmoc, které napadá můj optimismus a naději, že to zde vyřešíme bez toho, aby se tu komukoliv něco vážného stalo.
Jediné na co jsem se však zmohl, bylo něco jako zmatený jekot, který se stále mísil s mojí snahou popadnout dech. Sice bych se rád v daný moment o něco pokusil, aby jsem nás zastavil, nebo sebe, ale síla je tak mocná, že všechny mé snahy jsou předem zmařeny.

Tak nějak k sobě přicházím až někde dole v podzemí, kam nás neznámá síla zatáhla. Jako první vnímám svou bolest a následně to, že nám schází Lea. Nejspíše měla štěstí a něčeho se chytnula. Kdo však určitě neměl štěstí je Félix a Hanka. Hanka je jasně mrtvá a Félix za chvíli také, i když hádám, že možná už po něm opravdu je, vzhledem k vážnosti zranění.
Ostatní také nevypadají nejlépe a jak by také mohli, když s námi právě bylo zacházeno jako s moc těžkým pytlem smetí.

Stínová chapadla, která dobře poznávám díky tréninkům nás omotávají. Jejich vládcem, tedy vládkyní je zdivočelá ve stínové podobě, která si k sobě přitahuje Blagdena. Z hrůzou v očích na to hledím s obavou, že by jej mohl potkat stejný osud, jako Félixe.
Pokusím se uvolnit ze stínových chapadel (3), ale zbytečně. Pokusil bych se přeměnit, ale hádám, že by to nyní nebylo o moc lepší a navíc by mě pak snadno zasáhla dalším psychickým útokem.
Jelikož se nemohu uvolnit a nechci riskovat zásah Blagdena, tak udělám jediné co mě napadne a to, že vytvořím Bludičku (8) a následně další (8).
Tvorba Bludičky bere sice hodně energie, ale aktuálně je to to nejlepší co mohu udělat, jelikož můžou odvést pozornost a především jsou zdrojem světla, které nám pomůže lépe se orientovat takto v podzemí.

Vyšlu jednu bludičku blíže ke zdivočelé, aby jsem zintenzivnil její světlo a pokusil se jí tak zábleskem oslepit. (1) Bludička však září stále stejně, jako bych se o nic nepokoušel.

(71procent)

Ješitnost nabraná podkovou do zádele

Holtgast, Dojo, pak ven

Jasněže vyhrává Lakshmi, Alex sice má ostré zuby a drápy, ale naše paní ach-tak-úžasná beztak kdesi obcuje s černou magií. To totiž není možné, aby jenom vyhrávala... teda alespoň tam, kde na tom naprosto nezáleží.
Naberu na sebe opět podobu hřebce, a se sklopenýma ušima ji sleduju nakráčet si proti mně. Se signálem ke startu frknu zprudka a vrhnu se do boje.
Jenom abych míjel.
A míjel.
A narážel do umně nastavených křídel. Zasraná práce!
A míjel.
A křídla.
KURVAFIX!

S každým kopancem a kousancem, který se mine účinkem, a každým jejím, který pocítím na své kůži, běsním o to víc. Nebyl jsem schopný jí udělat NIC.
Potupně, naprosto nic.
Že jde jen o trénink se mi v tu chvíli vykouří z hlavy, vyhrát zní každým tepem srdce, o to palčivěji, že k tomu mám na míle daleko. Jaký kontrast je to s předchozím bojem, který jsem vyhrál skoro beze snahy?
A KTERÝ HŇUP DAL KOBYLE KŘÍDLA??1!?

Vztekem nevidím, neslyším, ani to, že náš boj skončil a vyhrála Lakshmi, vrhnu se po ní znova, ještě jednou, s pokusem ji řádně hryznout do zadku (10). A ať už se kusanec povede, nebo ne, odrázuju naštvaně z tréninkové arény.
V lidské podobě jsem jen na chvíli, k tomu otevřít si všechny dveře po cestě, která mi zabere obléct si na pokoji kombinézu a vyrazit ven z pevnosti, v podobě koně směrem k moři.

Strategický útěk

Holtgast, Dojo, pak vlastní pokoj

Dalším soupeřem je mi Callum, naštěstí v boji, ve kterém mohu používat víc, než jen zuby, drápy a Dech. Ne, že by to bylo příliš platné... Callum je se stíny extrémně silným protivníkem, a já ze sebe nemůžu setřást jistý... otřes, z předchozího souboje s Kazranem. Něco není úplně v pořádku, hryzavé pochyby koušou kdesi za okrajem svědomí, a nejistota se projevuje i na tom, jak prudce cílím vodní proud... i na chvění v Hlase, kterým však nakonec zvládnu na chvíli Calla okouzlit.
Nakonec však přeci jen prohrávám, i když těsně.

"Dobrý boj," kývnu tmavovláskovi pobledle, a vida toho, že už mě žádný boj nečeká, zamířím za Dragem. "Dohlédni prosím na léčení zranění, potřebuji si jít odpočinout. Kdyby se vrátili z výpravy a zranění, dej mi vědět."
Když kývne, věnuju mu pousmání, a zamířím do svého pokoje. Vidět ten trénink Lilian, nejspíš mě stáhne z kůže.
Jenže nevidí, protože se rozhodl, že stovky kilometrů daleko je mu lépe.
Což ovšem nemění nic na tom, že tohle byla hloupost, měla jsem se omluvit z tréninku... možná bych to měla udělat do budoucna s většinou cvičení. Vím, argumentovala jsem, že potřebuji být připravená na vše, ale...
Za některé ztráty mi to nestojí.

Na pokoji se s dlaní na břiše opatrně soustředím na kontrolu, zda-li je vše v pořádku (9+2), a zdá se, že prozatím ano. Ovlivním sklenku vody posilujícími účinky (9+2) a vypiju ji, než se zabalená do deky schoulím na posteli, přesvědčená, že mi pár hodin spánku nemůže než prospět.

Podruhé proti smrtící hrozbě

Aurich, kostel svatého Ludgera, 14:05, 2°C, bezvětří

James, Loki, Emil, Richard, Isaac, Mia, Lea, Blagden, Hanka, Félix

Isaacův odhadovaný hřbitov je ve skutečnosti veřejně přístupná zahrada patřící faře. Nachází se v ní několik památníků, největší z nich patří obětem druhé světové války, nicméně žádné stopy po Zdivočelém.
Ani Richard s Blagdenem nic pořádně nezahlédnou, a ani flóra pomoct nemůže. Žádná živá v nejbližším okolí kostela totiž není.
Ani Loki nemá příliš štěstí - nemrtvé může cítit, nejsou daleko, ale zatím sem nemíří, jiné hrozby zatím zaregistrovat nebyl schopen.

Lea s krevní stopou nic nenadělá - minulý útok byl tak rychlý a nenadálý, že boj o život zraněných, mezi které sama patřila, pohltil většinu akce a na úvahy, co podniknout k úspěchu případného druhého pokusu příliš času nezbylo. Může si ovšem povšimnout podivných tmavých stop poblíž vstupu do kostela, a pokud se rozhodne zjistit víc, objeví, že je to barva.
Někdo se rozhodl 'zútulnit si' chrám(ek) boží po svém, a drobný kostelík zevnitř vymalovat černou barvou. Nikterak důkladně - způsob, jakým to bylo učiněno, je poměrně nedbalý, jakoby kdosi plechovku otevřel a obsah nanesl prostě vychrstnutím. Mířeno je zejména na okna, a po zemi se kromě povalených lavic nahrnutých ke stěně nachází několik desítek prázdných plechovek a víček od černého Balakrylu.
Učiněno to bylo nedávno - stečená barva na podlaze tvoří cca 2cm vysokou, hutnou vrstvu, stále ještě poměrně tekutou.

Miina stínová chapadla nic nevidí... možná snad, kdyby příště průzkumné stvoření mělo oči?
Dívka však pocítí velmi bytelně, když se kousek nad hlavami skupinky rozzáří Emil v celém svém kiriním jasu.

James v pátrání po bezpečném úkrytu může zahlédnout nějaký obchůdek na druhé straně silnice, který vypadá, jako by se v něm kdosi snažil zabarikádovat čímkoliv, co bylo po ruce. Možná by se to dalo využít jako útočiště?
Kdoví.

Emilova taktika otevřené provokace je totiž super úspěšná, a James ani nestačí pořádně kýchnout podruhé, když se věci dají prudce do pohybu. Prostor kolem prořízne ostré zaječení, které na vás zapůsobí bezmála jako elektrický šok - srdce poskočí, na moment nejste schopni ničeho, na Emila zejména to zapůsobí tak silně, že vypadne ze světelné podoby.
Těch pár sekund bezbrannosti je náležitě využito.
Emilem cizí síla smýkne tvrdě proti zemi, s nárazem je mu vyhozeno pravé křídlo z kloubu a vyražen dech.
Dveře kostela se hrubě rozletí, bez ohledu na to, že jsou z masivního okovaného dřeva, a Emil, James, Félix, Hanka, Blagden a Lea jsou prudce vtaženi neviditelnou silou dovnitř.

Lea se tvrdě zarazí o poházené dřevěné lavice, James o jednu z nich prudce zavadí, s levačkou zlomenou v předloktí je smýkán dál. Pětice je tažena po kamenné, černou barvou zalité podlaze dál, ke stupni s oltářem, za něj, otevřenými dveřmi do hrobky dolů a do neznáma za ním.

Když se všichni začínají dostávat z ochromení Hlasu stvůry, situace je nepříliš dobrá. Kostelíkem se ozývá šustění a podivné cvakání, jako by nasucho prolamovaných kloubů. U otvoru dolů, za odtaženými spolubojovníky, se nachází zrovna vylézající stvoření, tarasící Isaacovi, Lei, Mii, Richardovi a Lokimu cestu za ostatními. Šestero paží, jeden pár kopytnatých nohou, jakoby poskládaný z kostí, vyschlé staré kůže, chlupů a suchého dřeva, nespočet očí v podivně vlhce působící 'lebce'... vzrůstem je tvor větší než osobní auto.

Skupinka stažená do podzemí má také své problémy. V bordelu z rozpadlých dřevěných rakví, popraskaných starých kamenných truhel a kosterních pozůstatků, prachu a potkaních výkalů, obalení schnoucí barvou, je zlomek chvilky zjistit škody. Emil s vykloubeným křídlem a vyraženým dechem, James se zlomenou rukou, ... Hanka se zlomeným vazem při prudkém přesunu, nehybná. Podobně nehybná jako Félix, jehož vnitřnosti vytékají na podlahu z několika masivních sečných ran po drápech, které i očarovanou kombinézou projely jako nůž máslem.
Zdivočelý...á? v klidu a pokoji svého vlastního útočiště zvedne drápatý pařát, stínové šlahouny pevně ovinou a stisknou Emila, Jamese a Blagdena, a poslední zmíněný je zvednut temným chapadlem za hrdlo a přitažen blíž, jako by si jej stvoření chtělo prohlédnout lépe... nebo jej vyvrhnout podobně jako Félixe.

Neživý konstrukt: 400HP
Stínové stvoření: 500HP