Opatrnosti není nazbyt

Aurich, kostel sv. Ludgera

Člověk si má vždycky hledat věci, za které je vděčné, spíš než důvody k nespokojenosti. A volky nevolky je to tedy Richardův příjezd, tak trochu pochybné pozitivum, na které se upnout spíš než na to, že nám škatulata posílají značnou dávku členů, zkušených i nováčků, pryč.
Vidím ho rád, i když to znamená, že kytky v pokoji nám budou chřadnout a Orenovi opět dojde černá barva.
Dalšími důvody k radosti jsou návraty všech zbloudilých synů a dcer, a dokonce příchod jednoho nového bledého prcka, holčiny, kterou přivedla Eddie. Jsem zvědav, co se z ní vyklube, při seznamování ve společence jsem však na ni nechtěl příliš tlačit zvídavými otázkami.

"Všechno nej k narozeninám," druhého dne s dobromyslným úšklebkem počastuji přáním po pozdravu na snídani Emila.
Na dnešek byla stanovena i výprava, tak snad se večerní oslavy všichni dožijeme. Bylo by blbé juchat bez oslavence, žeano.
A zatímco zbytek bojuje naoko, my si to jdeme rozdat naostro.

Vezmu s sebou lahev pitné vody, nůž, nasoukám se do kombinézy. Dredy si podobně jako prvně propletu vavřínovými listy a do náprsní kapsy schovám ještě sazeničku popínavé hortenzie, pro všechny případy. A nastává čas vyrazit.
"Mia a Richard mohou letět, Hanka vlastně také, Emil může vzít na záda dva? a já dva až tři taky. Mohli bychom to vzít vzdušně, rychleji a bez rizika že se potkáme na zemi s nemrtvými," prohodím k Jamesovi. Pokud souhlasí, přeměním se, vezmu na záda jeho, Lokiho a Leu, Emilovi nechám Isaaca s Félixem, a pro jistotu radši s rozběhem vzlétnu opatrně se svým nákladem vzhůru.
Pokud ne, běžím po svých, kdo se chce svézt a ušetřit nohy, může, nemám námitky proti nikomu.

Brzy už nás vítá Aurich, městečko, které vidělo lepší časy... a od určitého bodu i nepříliš příjemný pocit.
"Zatím ne," odpovím Isaacovi zamyšleně propátrávaje okolí pohledem (5), ale iluze si příliš nedělám, jsou tu lepší ostříži než-li já.
A taky návnady, Emil se se světelnou show moc neostýchá, a já ho sleduji zářit docela ustaraně. Snad ví, co dělá.
Pokud je kolem více nezničené zeleně, pokusím se zjistit více skrze ni (8+3).

(22%)

Stále zde

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Částečně mě mrzelo, že jsem se nemohl zúčastnit tréninku v lese, ale znal jsem svoje povinnosti. Setkali jsme se všichni až po nějaké době, někteří nadšení výhrou, jiní působili sklesle... tak už to taky bývá.
Po návratu nastávaly další změny - odjezd mnoha, návrat jednoho. Richarda jsem na uvítanou stiskl v medvědím objetí, rád, že ho opět vidím. Co už může být cennějšího než čas, který můžeme strávit s přáteli?

A to byl ostatně i jeden z důvodů, proč jsem se zatím rozhodl setrvat. Následujícího dne měl Emil narozeniny, také ostatní průzkumníci se plánovali zdržet, nebylo co řešit.
A také... za Zdivočelým, který už vzal několik životů, se vydala trestná výprava. Chtěl jsem být alespoň zde, kdyby se něco hodně pokazilo, první k pomoci...
Snad to však nebude třeba.

Trénink je tentokrát uvnitř, a tentokrát se jej účastním i já, ačkoliv... nevím, jestli mě přiřadit ke Callumovi bylo příliš šťastné. Je to mistr stínů, nutit jej bojovat v proměně bylo tak trochu jako nechat rybu soupeřit ve šplhání po stromech.
Alespoň proti kusu kamene, kterým jsem v podobě chrliče. Jed by mi neublížil, i kdyby se Callum rozhodl jej použít, kusadla narážela jako do zdi, moje... výhra mi nepřišla fér.
'Díky za boj', vyznakuji rychle se sklesle omluvným pousmáním, sotva jsem opět člověkem.

Do druhého dne

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Osazenstvo se neustále mění, příchody, odchody... Ačkoliv se po týdni probouzejí konečně zdraví Santiago s Chevalierem, ani oni se nemíní zdržet. A ačkoliv bych jejich kondice radši další následující dny blíže monitorovala, nezbylo mi než nechat je, po důkladném vyšetření a pomyslném razítku 'vyléčeni', jít.
Z odchozích mě nejspíše nejvíc mrzela Agniezska, zvykla jsem si na ni tady na ošetřovně, zahrnovala jsem ji do kroužku... bližších známých.
A z těch, kteří se nevrátili?
Co k tomu mám vlastně říct? Těhotenství bylo mé rozhodnutí, že na ně budu sama... s tím jsem počítala od začátku. Že Lilian prvně působil, že se míní účastnit více, jen aby změnil později názor... s tím udělat nic nedokážu.
Je to moje volba. Moje cesta. Moje zodpovědnost.
A budu na to sama.

Den je ostatně nabitý k prasknutí. Večer strávím ve společnosti Erdena, nespokojeného s tím, co mu osud nadělil - a naštěstí to tentokrát netrvá víc než týden, než se změna uchytí. Jediné mi je jasné, bleskne mi myslí, když se tak dívám na napjaté svaly lící a čelisti svého nového pacienta.
Hrát si na Liliana a působit tolika utrpení k prospěchu, mě ani za mák netěšilo.
Ne, neměla jsem proti tomu morální výhrady... ačkoliv zrádné hormony mi podsouvaly lítost, občas až k nutkání pláče.
Ne. Bylo logické poskytnout schopnost, která by v rukou toho či onoho byla užitečná rozvíjená, spíše než zapomenutá a utlačovaná. Přinášelo to prospěch všem.
Jen... bych to nemusela být já, na tom to visí.

Další den, další boj s nevolnostmi a slabostmi. Minimálně to druhé je sice způsobené tím, jak málo toho udržím v žaludku, nicméně nejsem zvyklá být slabá, a nedokážu si pomoct, aby mě mé vlastní tělo neiritovalo. Naordinovala jsem si tablety k doplnění stravy (jaké že?), tak snad... se to časem zlepší.
"Vítej zpátky," kývnu u oběda Richardovi, který začíná pomalu připomínat horký brambor, co se týče přehazování mezi sankty, "a hodně štěstí," popřeju všem, kteří jdou na misi a momentálně se nacházejí na obědě.

Pro mě odpoledne má trénink, a kdyby to nestačilo, v podobě proti Kazranovi. Přimhouřím nepříliš nadšeně oči.
"Zdrž se ran do oblasti břicha," prohodím studeně před proměnou, a v prvním momentu, kdy se ten degenerát prohřeší, mám pocit, že ho snad doopravdy stáhnu z kůže, sáhnu po ledovém Dechu a už se příliš zpátky nedržím, pravá rozlícená saň.
Boj je vyrovnaný... a teprve ohavné leptavé hryznutí do zad, při kterém zaječím směsicí bolesti, vzteku a strachu, boj ukončí, vzdávám se.

Prsty se mi třesou, a první pokusy o zahojení vlastních ran jsou ubohé, přesto se však nakonec podaří (1+2, 2+2, 7+2).
Rozhlédnu se po okolních, pomoci ostatním případně zraněným (8+2 Erdenova ruka, 5+2 Erszebetiny šrámy, 7+2 Valeriiny šrámy), než je mi přisouzen další sok k boji.

Boj

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Navybírám Naiře plnou krabici oblečení snad jejího čísla, boty, ponožky i prádlo, nějakou kosmetiku, hlavně teda šampony a sprcháče, nečekám, že by se líčila...
Uh, bylo to necitlivé?
I když jen v mojí hlavě?
Kdo ví.

Sotva se Naira nají, pomohu jí se ubytovat, Mia z ní asi bude celá radostí odvařená, ale ruku na srdce, kdo kdy vlastně viděl Miu se vůbec třeba pořádně usmát? Je jako roubek temníčka Liliana, akorát bojovnější. A hezčí.

Zbytek odpoledne se omluvím ze společnosti, po dnech bez koupele už se vidím pod sprchou, a vydrbaná do růžova na pár hodin zapadnu do postele. Na večeři dorazím jako kluk, ve volnější modré teplákovce a oblíbených teniskách se s tím nijak neseru, užívám si pohodlí.
Nově navrátivší se Ríša dostane řádné objetí, a já pak na večeři od Oscara a Emila vyzvídám, co se vlastně stalo ty dny, co jsem tu nebyl. Že Lenóra, tele Aaron a ještě jeden kluk natáhli bačkory mě vyloženě uzemní.
A z toho, že zařvala i nafoukaná, namyšlená Lenny, co tady ze mě dělala sexuálního násilníka na Oskyšovi, nebo co to mělo tehdy bejt, mám v hloubi duše radost.

Další den přinese povinnosti i tréninky. Zase v dívčí podobě, lépe se mi v ní bojuje, stojím proti až uhrančivě krásné dívčině, kterou zatím příliš moc neznám.
"Ahoj," pozdravím váhavě s drobným pousmáním, ale duel nepočká a krasavice si rozhodně servítky nebere, její útoky bolí!
Bráním se štíty z čisté modré energie, občas se protiúderem pokouším překazit její pokusy o prokletí, a když je boj u konce, vlastně mě překvapí, že je to moje jméno uvedené coby vítězné.

"Dobrý boj... respekt," usměju se na ni, zahrnu bezděky pramínek vlasů za ucho.
"Uuuf... hodně štěstí," mrknu na Rúnu, která si proti Auroře má troufnout jako další. Já dostávám jako dalšího soka Dana.
Pousměju se na něj - na tenhle boj se upřímně těším.

Hop o den

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

"Není třeba, poradím si," odmítnu s úsměvem ale neústupně Abeho nabídku.

Ani alergie by asi nebyly problém, však se tu musí některé věci kvůli některým obcházet i tak, ale že Naira není, je dobře. Můžu ohřát přebytky od oběda, pečené brambory, maso, omáčku, dokrájet trochu čerstvé zeleniny, a zanést děvčeti podnos do společenky.
"Opatrně, je to horké," varuji ještě, s podaným příborem, a vrátím se ke klavíru.

Večer přichází brzy - a i když mnozí odchází, hlavně tedy odchodu Kristoffa a Santiaga je mi líto - za to se však vrací Richard. Celý, neohryzaný od zombíků ani Baklažánem nepřeražený na několik menších.
"Ahooooj!" vletím mu do náručí, a lípnu pusu na čelo, moc se nezajímám, jestli chce, nebo nechce, na vítání neuznávám žádný consent. "Chyběli jsme ti??"

Návratem Ríši ale jako by dobré zprávy chtěly skončit. Na druhý den je naplánovaná mise, a můj blbeček bratr wannabe hrdina se DOBROVOLNĚ hlásí někam, kde to několik lidí kuchlo.
Jako proč?
"Ne že se vrátíš jako mrtvola," hrozím se, ostatně Val je na tom podobně. Akorát ona by tam byla víc co platná... já můžu maximálně zavonět feromony, střelit stín šípem do kolena nebo doufat, že má alergii na kočky. Dohajzlu... Místo léčitele je obsazené taky.
"Všichni se opatrujte," zvážním pak, s pevným objetím Jamesovi, Lei, Isaacovi a Richardovi.
"Jestli se tam budu muset drchat nakonec já pomstít vás, budu zlá!" pokusím se o úsměv, ale zrovna mi to moc od srdce nejde.

Zbytek čeká trénink, a mezi zbytek patřím i já. Stojím proti Danovi, uh... eh.
No, tak se ukaž... soustředím se na feromony, tak silně, jak mohu. Prvně dostat Dana pod svůj vliv... silný záblesk světla mi však kopl hračky do kanálu. Uuuuf... na moment jsem se rozkoukávala, pak jsem se opět soustředila na feromony, tentokrát s rozkazem: "Udělej mi radost a dej si facku!"
A nic.
No tak silněji... no tak.... "Zatanči jako Michael Jackson!"
A že by se mi konečně něco povedlo? Ooooo....
Škoda, že jsem mu nedala rozkazem striptýz, byla by sranda!
V celkovém souboji ovšem prohrávám, taneček byl můj jediný trumf.

"Díky za boj," uculím se na Dana, a kývnu na svoji novou, neznámou soupeřku.

Prohry

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Mohl bych být spokojený. Vše jde mimořádně dobře. Máme nové sanktum, kterého si nepřítel při budování, nejzranitelnějším období snah, nevšiml. Očista blízkého i širokého okolí pevnosti jde pomalu, ale zřetelně.
Na trénincích většina základny podává dobré výkony.
A přesto...
Některá rozhodnutí... se obtížně vynášejí. A některá ještě hůř přijímají.

Jak... moc blízký mi byl Lilian jsem si neochotně přiznával teprve když odjel a nemínil se vracet. To poslední, po čem bych toužil, je dávat jakkoliv najevo, jak hluboce se některé skutečnosti zaryly.
Pocit, že kus mne samého schází, to zjištění... přimělo mě zatvrdit se ještě víc. Vždycky to byla obrana, ledová, nečitelná fasáda, chránící před vším, chladící rány, znecitlivující bolesti, konejšivá naprostou absencí života.

Tak to koneckonců má být. Jsem v čele. Mám rozhodovat. Být v blízkosti někoho, kdo se mi dostal pod kůži, mohl by mne ovlivnit či se stát mou slabinou nebylo žádoucí.
Za žádných okolností.

Skupina na odvetnou misi se pomalu skládala dohromady, jméno za jménem. Původně jsem byl přesvědčen, že se zúčastním i já sám - nakonec jsem od toho plánu upustil, měl jsem v plánu požádat Yevu o pomoc se změnou schopnosti a nebyl jsem si jistý, v jakém stavu budu dalšího dne.
Příležitost velet dostal James, už dlouho jsem vnímal jeho nespokojené zklamání, že mu není svěřena žádná větší zodpovědnost. Nechť si ji užije. Zbytek týmu jsem doplnil podle svého uvážení, Loki a Blagden jsou zkušení a Hanka výjimečně talentovaná se světlem, alespoň podle zprávy z mise na Sibiři.

Sám jsem se věnoval tréninku. Podle toho, jak dopadl trénink na Islandu, máme mnohé co zlepšovat, a brzy nastane další venkovní trénink - dnes se však míním zaměřit na schopnosti méně využívané, a málo zkušené nováčky.
Kazranovi jsem svěřil dnešní trénink boje v podobě, sám jsem vybral osoby, kterým by to prospělo, zbytek bude cvičit schopnosti.
Sám jsem si vybral Nikolaie... hluboký nádech, hluboký výdech. Soustředit se.
V minulosti jsem nad ním několikrát zvítězil, dnešek se však liší. Dlouhovlasý Rus bojuje jak divý, a moje soustředění... není nejlepší.
Boj je delší, a končí... vlastně až s uvědoměním, že můj sok z mých emocí zachytil víc, než bych byl rád, příliš pozdě se pokusím odrazit přesměrované střepiny ledu, levá ruka se napřažená k pozdnímu protiútoku ocitá v cestě.
Zasyknu, zatímco košile pod ramenem a kolem lokti nasakuje krví z drobných řezů, kývnu coby známku ocenění.
Inu... jednou to přijít muselo.

Všechny dvojice z mé skupiny jsou u konce se zápasy, jako poslední Rúna s Larou, jejichž boj je energický, svižný a poutavý. Výborně, můžeme pokračovat.
Poté, co Nikolaie odešlu do kuchyně pomalu začít s přípravami na večer, jsme opět na sudém počtu.
"Z vítězů bych prosil utvořit dvojice Oscar proti Laře, a Daniel proti Eddie. Z poražených proti sobě půjdou Erszebet x Lyla, a Rúna x Aurora, o druhou šanci ve finále."

Hlavní štáb

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Opět... doma. Jakkoliv mám rád svoje nasazení, pár dní tu a tam, kdy si nemusím přísně hlídat myšlenky, výrazy i záda jsou požehnání, které se nedá ničím nahradit.
A tentokrát za něj nečekaně vděčím čarodějce, která si uhryzla větší sousto než mohla...
Sledovat ji ze stínů, kterak se coby Viggova poslušná loutka trestá sama... nevzbuzovalo ve mně nic. Ale podobně jako jiní před ní, tahle dívčina měla sotva důvod Bratrstvo milovat... a když se mi podařilo umožnit jí prchnout, že vlastně náleží tam, kam ji beru, bylo zjištění překvapující. Vida, tady žádné náročné přemlouvání netřeba.
Nechávám ji na ošetřovně, ať ji osazenstvo dá zase dohromady, a sám vynechám vítání či večeři ve prospěch dlouhé důkladné horké sprchy a dlouhého odpočinku.

Na snídani pousmáním přivítám princezničku. Zdá se, že si tady pomalu uvyká, rozhodně jí to sluší víc, než zavřené v kumbále 'pevnosti' kdesi v džungli.

Po obědě mávnutím rozloučím se s lidmi na nějakou misi, třeba se vrátí, třeba ne. Vycházím zde se všemi, nepřátelím se s nikým, tak to zdá se vyhovuje. A mise.. nejspíš bych se zúčastnil taky, vědět, o co jde, ale nakonec dostanu jiný úkol. Rozdělit ostatní do dvojic byl maličko oříšek, u některých jsem si nebyl příliš jistý schopnostmi, hlavně u těch novějších, ale nebylo to nic, s čím by Yeva neporadila. Tu, vzhledem k jejím zkušenostem, jsem ostatně přiřadil sobě, ji, Draga a Calla by bylo ostatně poměrně nefér dávat k nováčkům - na druhou stranu, neustále se držet v pohodlné zóně nikdy nikoho nic nového nenaučilo.

Tlesknutím jsem vydal pokyn k začátku duelů, a proměnil se sám. Mohutné drápaté tlapy, ačkoliv jsem s nimi našlapoval zlehka, stejně nechávaly na podlaze vypálené stopy... hluboce jsem zavrčel, moji teď už dračí soupeřku to však příliš neodradilo.
Útle, křehce vypadající, přesto si nenechala nic líbit, a kde přímý kontakt s mým tělem zraňoval daleko více ji samotnou, vynahrazovala si to Dechem.
Boj byl delší, nikdo z nás se nechtěl vzdát, přesto se však nakonec moje tesáky sevřely na útlém trupu kousek před boky, a drcené pálené šupiny přiměly dračici pronikavě vykřiknout.

Boj byl u konce, a já se proměnil, přelétl pohledem okolí. Nebyli jsme jediní u konce se zápolením. Lakshmi se opět projevila jako silná soupeřka, Razvan, nečekaně i Oren, Valerii bych za jiných okolností považoval za daleko zkušenější bojovnici. Dobře. Zcela zjevně se oddělili zkušení od nezkušených, s tím se dá pracovat nadále. S přiřazením soupeřů pro další boje však vyčkám, jak dopadnou duely Dragostana, Calluma, Nairy a Alexandry.

Späť ku klasickým tréningom

Pevnosť,
primárne Oren

Napriek tomu, že sme šli priamo za konským zadkom a smerom, ktorý predtým naznačovali akékoľvek telepatické pátrania a rozhovory, aké sa bez môjho vedomia udiali, mám pocit že ten "kúsok", ktorý spomínal Daniel, je o dosť väčší ako by mal byť. Po chvíli sústredenia a pár pokusoch sa mi podarí vytvoriť okolo Dana štít, a ak odletí podľa svojich predošlých slov, nechá ma samú prekonať poslednú časť cesty. Pomerne dlho nič nepočujem ani necítim, sústredená primárne na udržanie štítu. To, že sa mi to darí, cítim hlavne na stálom kvapkaní energie preč z môjho tela. Kým dorazím na miesto činu, je takmer po všetkom, ledva stihnem nejak vyzistiť, kto momentálne má našu cenu. Cez husté sneženie som rada, že aj so svojimi zmyslami vôbec do konca tréningu nájdem nikoho zo svojho tímu a vyhnem sa útokom ostatných.
Nakoniec nevyhral a obrannú cenu nezískal nikto, u koho by som si to želala. Aj napriek tomu, až sa všetci zhrčíme dokopy, drkotajúc zubami, pogratulujem automatizovane víťazom. S malou dávkou poľutovania pozerám na zmáčanú trojicu, mieriacu k Jetu, v duchu však s úľavou zisťujúc že to nie je nikto z nich.

Úprimne, úloha prejsť sa zamrznutým mestom a zbierať suroviny ma v prvom momente celkom vydesí. Hlavne reálnou hrozbou, hodnú chvíľu sa mi premietajú v hlave všetky nepekné scenáre ktoré sa môžu udiať, keď sa rozdelíme a keby nás niekto napadne sčista jasna ako minule. Trochu však aj predstavou predĺženého času v tom chlade, bez existujúceho adrenalínu čo by ma zahrial alebo odpútal pozornosť. Z budovy do budovy sa snažím prechádzať čo najkratšou vzdialenosťou, aby som čo najmenej času bola vystavená živlom vonku. Ak sa mi podarí, pripojím sa k Orenovi, aby som zistila čo sa vôbec dialo pri boji o náboj. Zvyšok času som však väčšinou potichu, príliš zamestnaná počúvaním a pozorovaním okolia kedykoľvek je na to príležitosť, či niečo nehrozí.

Cestou naspäť, opäť v mačacej podobe, sa skoro stratím Jamiemu v kožuchu, ak mi to dovolí, čo najbližšie k jeho teplu, ako to ide. Vravelo sa, že keď človek umieral, bola mu zima, a ja som chcela ešte aspoň chvíľu držať kúsok chladu odo mňa. Po pristátí a premene späť sa mu ujde poďakovanie a, len čo dám dole prilbu, aj pusa na líce. Už nebolo veľa ľudí, u ktorých by som sa chcela skrútiť tak blízko. Oceňovala som to, tak isto ako malého záblesku a nejakého pocitu do tej spiacej, čakajúcej diery dnu.
Ešte nie. Ešte tu boli.

Ďalší deň

Ďalší deň prebehne takmer bez zmeny - takmer, okrem zmeny spolubývajúcej. Lyle iba stručne ukážem voľnú posteľ, miesto v skrini, poličky v kúpeľni, kde si môže dať veci. Inak ma čaká skorý budík, klasicky dôkladná starosť o stajne, kde sa dá dýchať najľahšie z celej pevnosti. Rýchla sprcha od pachu koní. Koľko stihnem, toľko pomôžem v kuchyni. Len čo sa dozviem o tom, že sa naozaj našli dobrovoľníci na misiu, ponáhľam sa stihnúť pred odchodom ešte tuho objať Jamesa, ktorému ticho poviem aby sa neopovážil nevrátiť. Podobné zaobchádzanie neujde ani Blagovi a Lokimu, akokoľvek by sa znova tváril.
Len teraz sa vrátil. Či na mňa reagoval divne alebo nie, len teraz sa k nám vrátil.
Pri Mii som, ako vždy, opatrnejšia, dovolím si jej stisnúť iba ruky. Vedela sa o seba postarať v boji, to sme vedeli všetci, ale tie momenty kedy som ju našla predtým na chodbe alebo v kúpeľni, alebo keď sme potichu sedeli, trénovali alebo pracovali, tak nejak...neviem. Mimo nich vyzerala byť taká silná, ale vtedy som si uvedomovala, že má len toľko rokov, čo ja.
"Dávaj si pozor." Tón hlasu mám možno trochu vážnejší, menej ľahký ako pri ostatných. Pri nej som mala pocit, že...nemusím.
Ostatným zaželám úspešné vykonanie misie. Bezpečnú cestu.

Mňa čakal tréning. Boj v podobe, bez možnosti preskakovať medzi ľudskou a mačacou, ako som to rada robila s Lokim - kedysi, dávno, keď sme sa toľkokrát ocitli vyčerpaní na zemi a so smiechom ozývajúcim sa okolo. Iný život. Dobrý život.
Pohľad na Orena oproti mne trochu toho mäkkého a teplého privedie naspäť, ako keby bola jeho prítomnosť personifikáciou jeho podoby.
Kúsky toho života ešte zostávali, stále.
Premením sa spolu s ním a súboj začne. Omnoho radšej by som obkrúžila dlhé telo aj s chvostom okolo neho, zaborila celú hlavu o načechraného peria a len tak ležala a dýchala a počúvala občasné trilkovacie zvuky, ale podstatou tohoto tréningu bolo bojovať. Nechám teda tú mačaciu, logickú a pragmatickú čas vyjsť hore, no aj napriek tomu že Oren nevyletí do vzduchu ako by som čakala, neviem sa ho ani dotknúť. Všetky údery sa stratia vo vzduchu medzi perím. Akokoľvek sa zvieracia, inštinktívne dravá časť snaží, nevie sa k nemu priblížiť. Mačku to mierne frustruje, Valeria - Val je rada, že Oren je tak mrštný. Rýchly. Že sa vie uhýbať ranám. Udržať sa v bezpečí.
Jediné, čo zvládnem, je väčšinu jeho potiútokov nasmerovať preč od citlivých častí, hlavy, brucha. Väčšina škriabancov či ďobancov, ktoré by boli schopné sa dostať cez hustú, dlhú srsť, skončí tak buď na chrbte alebo brániacich končatinách.

Ledva je oznámený koniec, nestihnem sa ani spamätať a už som v náručí, natiahnutá cez polku trupu. Spustím zadné nohy dole, pomrvím sa do správnej polohy aby som sa mohla premeniť a nezhodiť nás pritom oboch nazad, v okamihu objímajúc Orena späť. Prečo mal tak smutný hlas?
"Oren, čo sa stalo? Som v poriadku, vidíš? Je to len pár škriabancov."
Vydala som v podobe nejaké zvuky ktoré si mohol pomýliť s bolesťou? Žiadne som si neuvedomovala, ale až a pár pálivých miest po tele, kde som cítila narušenú kožu, mi nič nebolo. Ani som na ne nepotrebovala liečiteľov, stačilo by ich pravdepodobne vydezinfikovať, zo tri - štyri hlbšie možno prelepiť či obviazať.
"Išlo ti to dobre, a to aj keď si si dal hendikep a nevyletel. Mohol si ale, musíš trénovať aj zo vzduchu. Môžem to pokojne skúsiť znova, keď si oddýchneme. Naozaj mi nič nie je."
Hovorím mäkkým, pokojným hlasom, i keď zmätená z jeho reakcie. Ochotne však zotrvávam v objatí, hladkajúc ho jednou rukou cez lopatky. Nebyť tej štipky nechápavosti z náhleho Orenovho ospravedlňovania, bolo by to veľmi príjemné.

Fuj

Holtgast, tréninkové prostory, dojo

Tak jako... mohlo to dopadnout hůř. Mohl někdo na blbém tréninku zařvat, že jo.

... kecám. Dopadlo to totálně napiču, protože jsme vyhráli leda tak cenu za nejzmrzlejší tým. Nebo vlastně hovno, Emča, Felda a Háňule se šli vykoupat, tak ani tahle trofej nás nepotkala.
Být nejlepší je super. Být nejhorší... ani to není špatný, jeden má spooooustu místa, kam se zlepšovat. Nejvíc nahovno je být šedý průměr. Tedy náš tým. Pískací hračka sice chvilku tu cetku držela, ale jinak nic moc. Miušce nevoněl odvoz hřebcem, musela si rozbít nos a počkat na jednorožce, Daneček s Valinkou se kdovíkde zdrželi kdovíčím, Laru jsem pořádně za celý trénink ani neviděl...
A já jsem moc srab, než abych do někoho z nás jen tak jebnul bleskem. Kurva, měl jsem to udělat!
No prostě paráda.

Odpískáno je ve čtvrt podle plánu s tím, že si cetku syslila lvice, a já se pak táhnu zpět do Jetu, otráveně, s tunou ledu v srsti, táhnoucí k zemi hřívu i ocas. Smiluje se nade mnou až Agnina, poté, co zabrání trojici znanukovatět, a pomůže mi většinu ledu dostat pryč. Kdo by řekl, že co na mě napadá, roztaje, a zase zmrzne, co?
No, mě to před tréninkem nenapadlo.
Naibah.

Pomáhat s hledáním mě ani nenapadne, toho si dost užiju v čase, kdy si ostatní válí prdel v pevnosti. Zaberu si jednu z dek, a přidám se k Emilovi a jeho kulíškovatému ohřívači koulí, krátký šlofíček neuškodí!

Den tím ovšem nekončí, ještě před večeří je vzrůšo. Kupka odjíždí, jeden se vrací...
"Nazdar, už tě tam měli plný zuby?" ušklíbnu se na Richarda a sevřu ho v pevném krátkém objetí sám, když se k tomu ten trotl nemá. "Vítej zpátky, když jinak nedáš."

Další den probíhá podobné jak jiné. Rozhodnu se chvilku zůstat, než zase vyrazím ven - nemalým důvodem je pro to večerní narozeninová oslava. Slaví totiž Emil, ten určitě nedopustí, aby stála za studený čumák. Ale prvně... trénink. A protáhnout blesky ani stíny mi není přáno.
Má to být trénink v podobě... no potěš. Už v proměně frknu na pozdrav soupeři, tedy, soupeřce. Takovou něžnou kytičku jsem dostal proti sobě?
Věnuji jí bádavý pohled, hlavu nakloněnou. Dyť do toho se budu bát kopnout...
... ne, dělám si srandu.
Veškeří chuligáni světa nás taky šetřit nebudou, a tuhle holubičku co vím odchovalo Bratrstvo. Ta o škole tvrdých úderů bude vědět beztak svoje.

Boj beru i jako schopnost se předvést, za poslední týden jsem se s podobou hodně sžil, čtveřice nohou je mi skoro tak přirozená jako lidské tělo. Elegantní odskoky úhybů, rozevlátá hříva, perfektně načasované kopance a hryzance, jakkoliv jimi nemíním způsobit závaznější zranění než přinejhorším modřinu sem či tam, a poočku sledovat, co na to moje soupeřka.
Coby, bere to tak nějak... rezignovaně.
"Dík. Nic si z toho nedělej, většina tady ví o boji v podobě velké hovno," blýsknu pohledem třeba k Valči, která třeba failuje naprosto spektakulárně. Nebo Abe, boha jeho, ušklíbnu se v duchu pobaveně.
"Proto se to taky učíme, využívat všeho, co máme, i toho, v čem zrovna nejsme nej," kývnu na ni povzbudivě, až se sám divím, kde se ve mně altruismus bere.

Však ono to přejde, minulý trénink mi nakopala prdel Lakshmi, a pokud ji dostanu v druhém kole proti sobě... tentokrát nebude mít uslintaného kámoše na pomoc.