Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Příjemné odpoledne Pevnost Holtgast, 10. listopadu Odpoledne uteklo jako voda. A po něm přišly změny. Mati se konečně probral. Než jsem si ale užila to štěstí, že je zdravý a vzhůru, rozhodl se zase odcestovat. Ale jen na chvíli… Jen aby byl jako já. Netušila jsem, co to obnáší. Neptala jsem se. Věřila jsem, že Mati ví, co dělá. Pro mě za mě, ať je klidně bez schopností, vždyť na tom nezáleží. Ale možná… Možná se tu cítí divně, když všichni něco zvláštního umí. Dokázala jsem to pochopit, protože sama jsem se divně cítila. Teď bez bratra a bez Bunmi, která za tu krátkou chvíli byla skvělou spolubydlící, jsem se znovu cítila osaměle. A zvláštně. V noci jsem se neubránila tichému pláči. Od doby, co se to všechno stalo, jsem bez Matiho nebyla nikdy déle než pár hodin. Bylo mi jasné, že je to na hlavu, abych jako velká holka tesknila po bráchovi, ale nedokázala jsem si pomoct. Pevnost Holtgast, 11. listopadu Naštěstí pro mě jsem neměla celé dopoledne na babrání se ve své smutné náladě. Dostala jsem svou povinnost. Pod vedením bledé víly spolu s Nikem jsem měla za úkol pečovat o prádlo. Šití pro mě bylo spíš novinkou, ale docela mě to bavilo. Praní bez pračky bylo také něco nového, ale rychle jsem se učila. A hlavně jsem chtěla. Jen u povinností ale nezůstalo. Vedle toho byla samozřejmě i škola, kde jsem potkala hned dvě nové tváře. Dívka byla asi jen o pár let starší a rozhodně ještě bledší než Laima. Chvílemi jsem se nemohla ubránit, abych na ni nezírala. Z naší nové učitelky šla trochu… No, hrůza zrovna ne, ale respekt z ní mám rozhodně. A tak jsem si nedovolila rozptýlit výklad svými představami jako u Agnes. Odpoledne někteří zamířili na výpravu, já s ostatními na trénink. Trénovat jsem ale nesměla. Proč Naira jo a já ne?! Nakvašeně jsem špulila pusu, ale příliš jsem se styděla, než bych Erdena nebo toho druhého se svým požadavkem oslovila. Chvíli jsem váhala, na které kolbiště se dívat, ale nakonec zvítězil trénink v podobách. A brzy jsem pochopila, proč mě nenechají trénovat. Rozmázli by mě na placku… Měla jsem co dělat, abych chvílemi nekvičela, takto jsem aspoň zůstala zírat s pusou dokořán. První kolo pomalu končilo a já se přisunula k Laimě, která byla mezi poraženými. Její souboj mohl být podle mě vyrovnaný, kůň jako kůň, navíc ona měla roh, ale… Není to jen o tom. Očividně zkušenosti hrají větší roli. “Máš moc hezkou podobu,” zcela upřímně jsem pochválila Laimin vzhled a opatrně se usmála. Byla jsem prostě osmiletá holka a jednorožci jsou super. Pohledem jsem zavadila i o Val, která v kočičí podobě neuspěla proti gryfíkovi. Ráda bych ji utěšila, ale tušila jsem, že ona o mou přítomnost nestojí. Tiše jsem si povzdychla. | ||
| |||
 | Dvakrát do jedný řeky…. Holtgast– New Orleans – zas Holtgast Je toho hodně k vyprávění… a víte co? Já vám to vyprávět nebudu! ⥦❖⥨ A tak jsem zpátky. ⥦❖⥨ ”No ty kráso… tady to vypadá, jako by někde v okolí vypustil pošahanýho režiséra Sweeneyho Todda s neomezenou kasičkou na kulisy.” rozhlédnu se okolo a zakoukám na kostel. ⥦54⥨ | ||
| |||
 | Prohra a trestná výprava Island, 10. listopadu Počasí se jen a jen zhoršovalo a s Laimou jsme brzy ztratily lvici z dohledu. “Sakra,” ucedila jsem mezi zuby. Zima byla čím dál horší a vločky neodbytné. A stínům lvice o kousek unikla. Ještě chvíli jsem se s Laimou motala po lese, ale čas plynul rychleji, než bych si přála. Když Loki ukončil hru, vztekle jsem si odfrkla. Takový kousek od přívěsku… “Díky za svezení,” obrátila jsem se pak k Laimě po jednom hlubokém uklidňujícím nádechu. Když se sešel zbytek našeho týmu, poděkovala jsem všem za spolupráci. Laiminu omluvu jsem odbyla mávnutím ruky. "Každý dělal, co mohl, počasí tomu vůbec nenahrávalo." Ano, mám určité výhrady a od určitých lidí jsem čekala víc, ale... Co. Možná nejsem vůdce hodný následování. Lokiho další úkol bylo hledat užitečné věci. Zvolila jsem tentokrát harpyjí podobu, ve kterém jsem svůj citlivý kotník mohla lépe nadlehčovat. Povedlo se mi najít neporušený sklep, který byl poměrně dobře zásobený různými konzervami. (7) Co jsem zvládla utáhnout, to jsem vzala s sebou k jetu. A pak už hurá domů. Eh… Domů? No, do pevnosti. Do tepla!! V pevnosti proběhly opět nějaké přesuny, ale nezajímala jsem se o to. Těšila jsem se akorát na teplou sprchu, ve které jsem chtěla postupně rozmrznout. Jsem sice z Alp, ale to neznamená, že si ve vánici a mrazu lebedím… Jediné, co mi neušlo, byl fakt, že jsem zase získala spolubydlící. To si nevšimli, že o nic takového nestojím? A nakonec každá uteče?! Navíc to bylo děcko. Poměrně divně vypadající. Samozřejmě to vzbuzovalo otázky, zda má takový vzhled od narození nebo ho něco způsobilo. Ale dívence jsem věnovala jen pokývnutí na pozdrav a jinak jí ignorovala. Aurich, 11. listopadu Další den po povinnostech a obědě mi zbyla chvilka na přípravu na trestnou výpravu. Oblékla jsem se podobně jako na Island - legíny a triko s dlouhým rukávem, na to kombinéza. Čepici jsem si odpustila. Neposedné vlasy jsem zajistila pinetkami, aby se mi nepletly do tváře, jinak jsem je nechala jako obvykle volně rozpuštěné. S sebou jsem si vzala nůž, pistoli, do kapsy dvě müsli tyčinky, které vyhovovaly mým alergiím, zezadu jsem si připevnila i malou lahev s vodou. Doprava byla vlastní. “Zopakujeme si to?” kysele jsem se ušklíbla na Richarda se vzpomínkou na Londýn, kde jsem ho už na svých zádech jednou měla. Nebyl z nejlehčích, ale cesta nebyla dlouhá, takže bych to měla vydržet. Případně se s někým vystřídám. Ať už se Richard rozhodl jakkoliv, nikomu jinému jsem svůj odvoz nenabídla. Ani není třeba, snad Isaac jedině, jeho podoba nevypadá příliš rychlá. Nakonec je to ale on, kdo sám nabízí svezení. Typické německé městečko. Připadala jsem si víc doma, než kdy jindy. Jak to asi u nás vypadá? Nejspíš dost podobně… Netoužila jsem po nikom pátrat, hledat svou rodinu. Pojilo se s tím příliš bolestných vzpomínek. Přesto to ale bylo zvláštní, cítit místo, které jsem nazývala domovem, tak na dosah. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ty zvláštní pocity nejsou způsobené náhlým záchvatem nostalgie, ale nespíš přítomností oné stvůry. Semkla jsem rty a začala se soustředit. Zrakem jsem sledovala okolí, nyní už opět v lidské podobě, ale žádné zvláštní výsledky to nepřinášelo. (3) To mě však příliš neuklidňovalo, spíš naopak. Vyslala jsem do nejbližšího okolí svá stínová chapadla, jen tak, aby zjistila živou přítomnost něčeho dalšího, něčeho, co by jim bylo příbuzné. (6+2) Ne dál, než na dohled, abych zbytečně nepřilákala na nás jeho pozornost. I když to už je nejspíš jedno… 64 % | ||
| |||
 | Čas plyne dál a dál10. listopadu S Miou na zádech jsme se rychle přiblížily ke skupince, a to i vzhledem ke zhoršujícímu se počasí. Byla jsem ráda, že nakonec přijala, nerada bych ji nechávala za sebou. Zatímco já jsem se snažila manévrovat mezi stromy, ona útočila na Leu. Pokoušela jsem se lvici dostihnout, zdá se však, že se přeci jen v lese dokáže pohybovat o něco obratněji než já. Nakonec mi pláchla, ještě navíc v té zatracené vánici. Kdybych dokázala v této podobě mluvit, Mie bych se omluvila, ale takhle to budu muset odložit až na cestu zpátky. Také jsem to pak tedy udělala, když byl trénink ukončen a náš tým nebyl táím vítězným. Protože mi přišlo, že jsem neudělala vše, co jsem mohla. Že jsem se dostatečně nesnažila. Ale... pak si připomenu, že bych se tím neměla tolik trápit. Ano, prohráli jsme. Ale někdo musel. Přesto však budu muset na trénincích zamakat. Po návratu domů nás čekali další změny. Někteří odešli, někteří se vrátili... Jak to tak vypadá, míchá se to tady dost. Ale tak když chceme vybudovat víc takto bezpečnýhc míst na světě, asi je třeba se dělit. Jen doufám, že se nám to nijak nevymstí. Zatraceně v to doufám. Také se k nám pro změnu večer přidal i můj zachránce - a přivedl s sebou další novou duši. Zajímavé... Do postele jsem zaplula celkem brzy po večeři. Sthraná tréninkem jsem se i tak lehce nadopovala prášky na spaní, to pro jistotu. A ukázalo se, že jsem udělala správně - ani tuhle noc se mi noční můry nevyhnuly. Ale i tentokrát jsem je dožila až do konce - a probouzela jsem se ráno. Psychicky asi ne úplně odpočatá, ale alespoň fyzicky ano. Takže teď přišel čas věnovat se novému dni. 11. listopadu S plněním svých povinností jsem začala brzy ráno. Zamířila jsem od zahrad, primárně kvůli svému uklidnění po další nepříjemné noci. A jakmile jsem se dostatečně utišila klidem rostlin, zkontrolovala jsem postupně jejich stav. Po snídani jsem se ujala povinností pradlenky a švadleny - cokoliv, co bylo třeba spravit či vyprat po včerejším tréninku, neměla jsem problém zařídit. Postupně jsem se začínala zaběhávat, a mně se to líbilo. I ten klid, který jsem si mohla udělat při práci. Snad asi poprvé mi bylo tady docela fajn. Odpoledne se vytvořila skupina, jež se vydala lovit toho Zdivočelého. Před odchodem jsem se s nimi přišla rozloučit a popřát štěstí, ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Tak moc jsem překvapila samu sebe, že jsem na chvíli musela prchnout do ticha svého pokoje, kde jsem tento fakt nějakou chvíli zpracovávala, než jsem se mohla vydat na trénink. Téma mého dnešního tréninku mě přiliš nenadchl, avšak musela jsem uznat, že pro mě speciálně asi bude potřeba. Snažila jsem se tomu věnovat, co to šlo, přesto jsem si však... no, nebyla úplně jistá v kramflecích. V jednorožčí podobě jsem prostě nikdy moc nebojovala a ani jsem se to neučila. I na včerejším tréninku jsem posloužila spíše jako dopravní prostředek pro Miu než jako bojovník. A bylo to znát. Ačkoliv jsem se snažila kopat a sekat svým rohem (protože proč ne), proti Razvanovi jsem neměla prakticky šanci. Byl prostě rychlejší, lepší, zatímco já se nedokázala vyhnout ani jedinému jeho výpadu. Jen zoufale jsem se přeměnila zpátky do lidské podoby po své potupné porážce. "Díky za souboj. Gratuluju k vítězství," dodala jsem směrem k Razvanovi a dokonce se mi povedlo vykouzlit menší úsměv. Neměla jsem šanci, bylo to zjevné, ale i tak porážka bolí. Pohled se mi krátce stočil ke Kazranovi, který bojoval s Yevou. Už jsem jenom čekala na nějakou narážku od něj. Doufala jsem, že se jí nedočkám. Stáhla jsem se ke stěně místnosti, kde jsem se posadila a sledovala ostatní duely. Hele, třeba se něco přiučím. | ||
| |||
 | Vítězství? Island Když se mi povedlo ukořistit přívěšek, dala jsem se co nejrychleji do běhu. Momentálně mi to přišlo jako nejlepší taktika pro udržení výhry, ale i tak jsem se jen tak tak vyhnula stínovým šlahounům od Mii. Začalo hustě sněžit a možná i díky tomu jsem ještě nějakou chvíli běžela, než mi došlo, že jsem zde už sama. Viditelnost v lese se značně zhoršila, což nejspíš způsobilo to, že mě nikdo další už nenapadnul. Po uplynutí lhůty jsem si to hrdě nakračovala k letadlu i s přívěskem v tlamě. Zamířila jsem si to rovnou k našemu veliteli, posadila se před něj a zvedla k němu hlavu, abych mu ukázala, že jsme zvítězili. Bohužel to byla poslední radostná chvíle tohohle dne. Při pohledu na rozmočenou trojici v jetu jsem se až zastyděla, že jsem byla nadšená z něčeho tak nedůležitého, jako byla výhra v tréninku. Vždyť jim šlo o život. A smutek nekončil, jako správná kamarádka jsem samozřejmě dodržela slovo, které jsem dala Rúně a spolu s dalšími jsme jí pomohli hledat její rodinu. Kéž bych jí to raději rozmluvila… Ten pohled na zubožené chodící mrtvoly, které bývaly její blízcí, ten se dá těžko jen tak přejít. Nechala jsem jí času, kolik potřebovala, pokud chtěla, podpořila jsem jí objetím. Poté jsem se ještě po cestě zpět k jetu porozhlédla po věcech, které by třeba mohli být užitečné, trvalé potraviny, léky, či čisté kusy oblečení…. * Pevnost Triskelion Po přesunu domů nastalo dost změn, poznali jsme novou mlaďounkou členku týmu, probudilo se několik jedinců, kteří byli v kómatu kvůli léčbě, dokonce i bratr Chloé. Také nám ale odcházela značná část našeho týmu za Lilianem do New Orleans. Včetně Kristoffa, po kterém se mi bude trochu stýskat, poslední dobou jsme si celkem rozuměli. Na rozloučenou se tedy pokusím toho hromotluka obejmout a popřeji mu hodně štěstí, třeba se za nějaký čas zase vrátí. Ze sankta se k nám pro změnu vrátil Richard. Erden pro změnu získává novou schopnost, k čemuž mu gratuluji. Nakonec se navrátí i Kazran z průzkumu, aby k nám přivezl těžce raněnou nadanou. A já se stěhuji, tentokrát k Rúně. Ne že bych z nové spolubydlící neměla radost, ale trochu se obávám toho, až zase přijdou noční můry ve formě vzpomínek na smrt. Vlastně jsem litovala i Val, která to se mnou snášela předchozích několik týdnů, ale ta už i vypadala, že si celkem zvykla. No nezbývá, než Lištičku varovat a doufat, že jí to nevyděsí a neuteče. Po večeři jsem už v celku strhaná odpadla do postele a netrvalo dlouho a já vytuhla jak mimino. Únava nejspíš způsobila i to, že se mi absolutně nic nezdálo, takže alespoň dnes měla i má spolubydlící klidnou noc, alespoň co se z mé strany týče. * 11. Listopadu – Pevnost Triskelion Ráno a dopoledne probíhalo jako obvykle, sprcha, ranní hygiena, snídaně, poté povinnosti s úklidem a ve stájích. Na obědě se dozvídám, že navečer se chystá oslava Emilovo narozenin, předtím nás však čeká ještě mise, na kterou jsem se přihlásila dobrovolně. Po obědě nám byla vymezena půl hodinka času na přípravu. Vzala jsem si svojí kombinézu, také sadu nožů, teplý dlouhý zelený kabát a pevnou obuv. Dále jsem si na krk pro štěstí pověsila naší výhru z předchozího dne, do kapes jsem pak zastrčila láhev s vodou a nějakou tu sušenku, kdyby bylo nejhůř. Připravená jsem pak vyrazila na místo, kde jsme se jako skupinka měli sejít. Na místo určení jsme tentokrát šli po svých, sice někteří z nás nabízeli odvoz na jejich vlastních zádech, ale mě vyhovovalo šlapat po svých jako lvice, byla jsem v té podobě rychlejší. 14.00 Aurich – hledání zdivočelého Ruiny částečně spáleného města působili neskutečně depresivně. Mezi napůl zbořenými šedivými baráky se jako třešnička na dortu tyčil kostel s červenými cihlami, snad pro to, že jako jediný měl nějakou barvu, oproti zbytku města. Nebylo to však to jediné, čeho si v oblasti šlo povšimnout. Ačkoliv se mi nepodařilo zachytit žádnou pachovou stopu, cítila jsem podivnou úzkost a mrazení v zátylku, jakoby mě odněkud někdo sledoval. Nezbývalo než hledat. Ještě v podobě lvice jsem napínala uši, co jsem mohla, jestli náhodou nezaslechnu podezřelý zvuk, který by mě mohl někam alespoň nasměrovat. (4) Jenže mrtvé město se zdálo být opravdu mrtvé, nebo alespoň pro moje uši. Proměním se tedy zpět do lidské podoby a pokusím se alespoň očima zachytit jakoukoliv stopu o přítomnosti zdivočelého, ať už na zemi, nebo výš. (8) Doufám, že najdu něco, co by nám pomohlo určit, kudy se vydat. Nevím, zda se někomu z předchozí skupinky povedlo příšerku alespoň zranit, ale kdyby jo, mohla bych zkusit i vsadit na nějakou krevní stopu. (8) (33%) | ||
| |||
 | Revenge! Trénink - Island -> Triskelion pevnost -> Aurich Vítězství slavíme ani nevím jak. Počasí se zkurvilo natolik, že jsem měl co dělat, aby mi k sobě nezmrzly půlky, natož abych postřehl, kdo má tu blbost ve svém držení. Ke konci jsem se už jen mrzutě modlil, ať už to proboha skončí a skoro jsem ani neměl motivaci zjišťovat, kdo se blíží cíli - a hle, najednou bylo po limitu a byla to Lea, kdo mohl slavit. A s Leou i celý její tým, což jsou...eh. Já. Okey, že ke mě patří tahle zrzka jsem si možná zapamatovat mohl. No nic, pro mě je výhra už jen v tom, že se vracíme zpátky do pevnosti. Pobíhání v zimě a vychřici jsem si užil víc než dost a jediné, co mě teší je to, že jiní jsou na tom ještě hůře. To si snad šli zaplavat? I přestože jsme vyhráli, nemůžu se donutit k nějaké větší radost, spíše mě opět přemáhá mrzutost a jistá naštvanost nad celým tímhle světem. Potřeboval bych něco nebo někoho zbít, ale vlastně jsem nikdy nebyl úplně násilnícký typ. Mám pud sebezáchovy... Takže mi může pomoct akorát tak, když zalezu do svého pokoje a na nějaký čas nevystrčím ani nos a na chudáka Abyho nepromluvím jediné slovo. Jop, to přesně udělám, vlastně to zvládnu i bez večeře. Světe, jdi do háje, dneska tě už nechci vidět. Je mi zima. V bezpečí pevnosti se zachumlám do postele a z pod peřiny mi sotva kouká nos. Chvílemi spím, chvílemi bdím, snažím se ale usilovně na nic nemyslet. Jde to...vlastně dost ztěží. Občas mě tyhle melancholický chvilky přepadnou a mě chybí věci, které už nemůžu vrátit. Bratr, například. Bratr, se kterým jsem si možná nikdy úplně nerozuměl, ale byl mou krví. Měl jsem ho chránit... A i jiné lidi. Kate, Nell, Martin, Dave, další kámoši, kteří jsou už určitě posmrti...sakra. Třeba nejsou. Ale jsou, nemá cenu to zjišťovat a utvrzovat se v bolesti. Co se stalo, stalo se, už se nic nezmění. Jen kdyby ta realita nebyla tak..reálná. Když konečně přichází spánek, jsem za něj neskutečně rád. Do druhého dne se budím s mírným zpožděním. Tedy, já se budím včas, jen není tak úplně jednoduchý z té postele vylézt. Prostě to nejde, nedokážu se k tomu donutit, nedokážu přinutit nohy, aby se postavily, nedokážu poslechnout zdravý hlas rozumu a dokonce ani ne ještě hlasitější hlas hladového žaludku. Hýbou se jen ruce, které opět přetáhnou pokrývku přes hlavu a pokud se Aby zajímá, zda někdy vylezu, dočká se těžce srozumitelného zamumlání. Dnes neexistuji a komu se to nelíbí, tak ať si...však víte. Někdy daleko vzadu v mysli vím, že bych mám nějaké povinnosti, že tadyto bydlení a jídlo není úplně zadarmo, ale...ale je mi to úplně jedno. Ať mě klidně vyhodí zpátky na ulici, alespoň bude klid. Vstát se mi podaří až k obědu, ve kterém se ale sotva prohrabu. Hlad mám, ne že ne, ale prostě to moc nejde. Stačí mi pár soust a nejradši bych rychle zmizel zpátky do pokoje, rozvrh dnešního dne mi v tom ale brání. Možná jsem se vyhnul práci, tomuhle ale utéct nemůžu. Pomsta. Meh, opravdu to musí být dneska? Výbavu si vybírám jako ve snu, narozdíl od včerejška si vyberu ještě o něco teplejší hadry, pak už je ale čas jít. Do malého batohu strčím nějaké pití, sušenku, provaz a skoby, kdybychom náhodou museli někam lézt. Pak nůž, baterku, pistoli... Většinu spíš odkoukávám podle toho, co si berou ostatní, sám bych možná zapomněl i na tu vodu. Místo nepříjemné cesty pomocí krystalu nebo v přeplněném Jetu nás čeká ještě o něco více nepříjemná cesta po svých. "Někoho svezu, když mi vezmete batoh..." Nabídnu se při odchodu a počkám, kdo nabídku přijme. Obchod je to více než spravedlivý, když většinu práce stejně udělám já. Ať je to kdo je to, já se měním do podoby mívala, počkám až či jestli někdo nasedne a pak se vydávám za ostatními. Už teď mě to nebaví. A co teprve na místě činu. Uh, takhle vždycky začínají všechny horory a krváky. Atmosférické, nebezpečné místo, ze kterýho vám stojí všechny chlupy na světe. Co je na mě divného, že zrovna tohle mě probouzí k životu? Je mi tu špatně, cítím úzkost, takové šimrání na krku, jakoby nás někdo sledoval - a přesto tohle všechno si to vlastně užívám. Z kteréhokoliv rohu na nás může někdo vyskočit a rozpárat nám vnitřnosti a mě se to nebezpečí, ten risk zatraceně líbí. Uh. Divný. V mývalí podobě začnu čmuchat kolem, jen abych zjistil, že tu zas nic extra necítím. Jen nás a...meh, radši čmuchat přestávám. Měním se tedy zpátky v sebe, abych se tu pořádně porozhlédl. Po čem že to jdeme? Stínová bestie? Vcelku obligatorně se nejdříve dívám, zda tu nejsou nějaké stopy ve sněhu či jiné stopy, že tu někdo v poslední době byl (3), ale nic extra nenacházím. Svou pozornost tedy obrátím ke kostelu, protože být stínovou bestií, zabydlím se tam. Nevzdaluji se od své skupiny, jen se snažím najít něco, co by sem nepatřilo, co by nezapadalo do tohohle obrazu smutného, vypaléného, mrtvého města. (3) Hřbitov...je tu hřbitov? Tam bychom se mohli podívat. "Co vy, ničeho jste si nevšimli?" Ještě se pro jistotu podívám za sebe - a před sebe - a vedle sebe, zda tam neuvidím někoho, kdo by nás sledoval (8), moc dobře ale tuším, že tahle přítomnost je spíše tak nějak...všude. Všude kolem nás. Ví o nás. Tak přijď, už čekáme! (72%) | ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1