Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Z tréninku na trénink Island - tým Félix, 10. listopadu Počasí se jen a jen zhoršovalo, ale nejspíš při mě stála bohyně štěstí, po které jsem byla pojmenována, protože když jsem zkusmo zatahala za liánu, držela. Má ji Emil? Doufala jsem, že ano. Skrz husté sněžení nebylo moc dobře vidět, abych si to ověřila. pevnost, 11. listopadu Další den začal povinnostmi jako obvykle. Po obědě se část skupiny odebrala na trestnou výpravu za stínovou bestií. Měla jsem o ně obavy. Je to opravdu nutné vyhledávat tu potvoru? | ||
| |||
 |
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
 | Tonoucí se stébla chytá Les Vaglaskógur, Island, -14 °C, silný vítr, hustý sníh Miluji moře. Rád se po něm proháním na vodním skútru a najíždím na vlny lodí, aby mě to pěkně vyhodilo. Miluji, když najedu na vlnu a vymrští mě to do vzduchu a já pak přistanu a občas se u toho potopím i pod vodu. Tady se mnou však háže samotné moře, navíc mě bičuje chladný vítr a moje třesoucí se nohy mají co děla, aby se mi nepodlomili a já tak se svou zátěží, nezahučel opět pod hladinu. Jsem rád, že se ti dva na mě udrželi, ale místo toho, aby jsem je měl na hřbetě, tak se drží mých perutí. Není to nic příjemného a je jen dobře, že jsou promrzlá a já je díky tomu tolik nevnímám. Co však vnímám je nerovnováha, kterou tyto dvoje závaží způsobují. Někdo je ve vzduchu. Nejsem si jist kdo kvůli sněhu, ale trochu se mi ulevilo, že se objevil někdo, kdo nám přišel na pomoc. Po chvíli spatřím blížící se rostlinu, asi nějaký kořen, nebo šlahoun. Hádám, že se jej máme chytnout. Vítr je však proti nám. Moje závaží není schopné šlahoun chytnout a tak mi nezbývá než se do něj zakousnout. (7) To se mi přeci jen podaří a tak se pokusím vytvořit malé světélko, aby jsem dal signál, že jej držím. (1) Nedovedu se však soustředit a tak mohu jen doufat, že to dotyčný, či dotyčná nějak zaregistruje a pomůže dostat se na břeh. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Volná zábava a nová tvář Pevnost Triskelion, společenská místnost Zatímco většina pevnosti se vydává na trénink pod vedením Lokiho, já a pár „vyvolených“ zůstáváme v pevnosti. Osobně si myslím, že jsem si to vysloužil výsledkem naší poslední mise, nicméně jsem docela rád, že jsem nemusel.. Ještě jsem se plně nesmířil se smrtí kamaráda a mohl bych být spíš na obtíž. Navíc jizvy jsou stále ještě čerstvé. Zamířím do společenky společně s ostatními, akorát se ještě zastavím pro notes a pár pastelek na pokoji. S Piškotem na jednom rameni a Pralinkou na druhém si pak najdu nějaké útulné místečko v rohu, slušně poděkuji za dobrou čokoládu, zatím co s notesem na pokrčených nohách a tužkou v ruce kreslím na papír, co mě zrovna napadne, zároveň se občas zaposlouchám do příběhu, který předčítá Blag malé Chloé. Na chvíli ztuhnu úžasem, když fantazie dívky přejde do skutečnosti. Na tuhle schopnost si budu zvykat ještě dlouho. Poté do místnosti vstupuje Eddie, překvapením zaryji do papíru hlouběji, až se mi povede zlomit si tužku. Na úsměv odpovím úsměvem a chvíli sleduji její počínaní s novou dívenkou, než se zvednu, abych se také představil a pomohl holkám dívku uvítat. Přistoupím blíže a pozdravím obě příchozí. „Ahoj..“ Poté si uvědomím, že nová dívka má zvláštní oči a dost pravděpodobně nevidí. Lehce se dotknu její ruky, než se představím. „Jsem Oscar, vítej u nás…“ trpělivě vyčkám, až Lyla s Eddie zjistí vše, co potřebují vědět, poté pokračuji. „Najdeme ti nějaké místo, kde by ses mohla usadit? Holky zatím obstarají vše, co potřebuješ“ Usměji se, ačkoliv to asi dívka nemůže vidět. Pomůžu jí na volné místo na gauči a ruku jí navedu na stolek, kdyby si potřebovala odložit nápoj. „Nevím, co vše si se dozvěděla, momentálně se nacházíš ve společenské místnosti budovy, je tu jen pár lidí, zbytek je na tréninku venku..“ doplním jí informace, které by možná chtěla vědět. „Takže, Naira že?“ Ujistím se, že jsem jméno slyšel správně. „Smím se zeptat, odkud jsi k nám přišla?“ | ||
| |||
 | Povinnosti volají Pevnost Triskelion Nikdy jsem si nemyslel, že mě bude tak bavit někoho sledovat hrát na klavír, ale Lyle to dodávalo takový příjemný šarm, zkrátka jí to sedělo. „Klavír je lepší než flétna… řekl bych, že ti víc sluší.“ Řeknu naprosto upřímně. Když potvrdí mojí trochu narcistickou narážku, usměju se. Každý jiný by mi na to nejspíš odpověděl ironicky, nebo by protočil oči, Lyla mi to však s úsměvem potvrdí a i když vím, že to samozřejmě ironicky myslí, zní to od ní tak mile. „Moje oblíbené písně nejsou úplně pro klavír… ale klidně hraj, co máš ráda ty.“ Odpovím na nabídku písně na přání. Rázem nás však přerušuje příchod modrovlasé do místnosti. Je nějak podezřele podobná tomu Eddiemu, kterého mi Isaac vybral tehdy večer jako cíl. Tady se však není čemu divit a musím uznat, že obě podoby jí/jemu sluší. Přivádí novou mlaďounkou tvář, Lyla se jde představit a poté se věnovat kuchyni, aby dívka měla co jíst. Nenápadně vyjdu za ní a lehce se dotknu jejího ramene. „Jestli nevadí, rád ti pomohu..“ Tady má stejně každý vlastní zábavu a alespoň udělám gentlemanský skutek. | ||
| |||
 | Hra na velitele Island, 10. listopadu Dál jsem si chtěla žbrblat nadávky v rodné řeči, když přišla Laima s nabídkou. Jsem nejspíš pěkný pokrytec, ale přijala jsem ji. Jako princezna z pohádky, haha, jsem se ocitla na místě, kde se vše odehrávalo. Bylo nás tam dost a byl tu zmatek. Kdo může mít přívěšek? Daniel v mé blízkosti nebyl, telepaticky jsem žádnou zprávu nedostávala. A tak jsem se aspoň rozhlížela, abych zjistila, kdo se zdál nejvíce podezřelý. Do oka mi na první pohled mezi stromy padl malý tvoreček. (10) Počasí se mezitím citelně změnilo. Přirazila jsme si čepici víc do čela a pohladila Laimu. “Támhle,” šeptla jsem jí a ukázala mezi stromy, kde hbitě Jonas zmizel. Možná se pletu, ale proč by jinak utíkal? Pokrčila jsem rameny. Netroufla jsem si Laimu pobídnout jako koně, ale ani jsem nechtěla pokoušet svůj kotník. Snad pochopí, koho jsem jí ukazovala. Situace kolem malého chlupáče se ale změnila. Najednou se kolem něj prohnala lvice a cosi mu vzala. Lea? “Ta lvice!” vyhrkla jsem polohlasně k jednorožci. Tu už Laima přehlédnout nemohla. Sama jsem povolala stíny, které by Leu spoutaly a nepustily dál. (5+2) Jenže ona se jim ladně vyhnula. Doprčic práce… Kdo by se naopak chtěl pustit do mě, chtěla jsem ho odměnit bolestí hlavy. (1) Danieli, tady! Nechtěla jsem si myslet nic konkrétního, Dan nebyl jediný telepat a teď už jsme byli nejspíš všichni pohromadě. | ||
| |||
| Trénink Island - tým Félix, 10. listopadu Veškeré mé snahy jsou k ničemu. Oren mi dál a dál unikal a já jsem spíš zbytečně plácala křídly do vzduchu. Než jsem se otočila, byl malý gryfík zase o kousek dál. A najednou jsem zahlédla něco jiného. Už ten přívěsek nemá! Chtěla jsem se vrhnout k zemi a sledovat, kam přívěsek mizí, kdo byl schopen si ho přivolat. Náhlá změna počasí mě ale donutila k jiným plánům. Sama jsem měla co dělat, abych vybalancovala vichřici, která se rozpoutala. (5) A nešlo mi to zrovna nejlépe. Vítr si se mnou dělal, co chtěl. A nasměroval mě blíž k moři. Na hladině jsem mezi vlnami zahlédla jelena, který měl podle všeho dost problémů se změnou počasí. Co teď? Jak mu pomoct? Na vymýšlení nějaké strategie jsem nikdy nebyla, ani teď jsem neměla nápady, jak bych mohla být Emilovi nápomocná. Pokusila jsem se snést na pevninu. (9) Vyšlo to až velmi dobře. Vytrhla tlamou trs trávy i s kořeny. Stále jsem ho držela mezi pysky, zatímco stébla se zcelila v jednu silnou a celkem dlouhou liánu. (5+3) S tou jsem se znovu vydala do vzduchu směrem ke quilinovi. (9) Ržát jsem nemohla, akorát bych liánu pustila do moře. Doufala jsem, že liána si cestu k Emilovi najde, aby se jí mohl chytnout. Můj plán? Měla jsem představu, že ve vichřici můžou být proudy vzduchu rozdílné. A třeba společnými silami, já výš, ho dostaneme z té svízelné situace. Až takto blíž jsem si všimla, že quilin navíc nebyl sám. | ||
| |||
3479.jpg){kind=icon} | V cizí společnosti Holtgast, jídelna společenská místnost Yeva byla s mojí prohlídkou celkem rychle hotová. Možná překvapivě rychle, ale normálně to u doktorky to taky bývalo celkem rychlé. Určitě si nebudu stěžovat. Taky to vypadá že si nevšimla mého přičichnutí, takže se mi přece krapet uleví...Nebo si všimla, jen na to nic neřekla. Tak jsem taky byla ráda. Zatím jsem z nich nevycítila žádné nekalé úmysly takže začínám pomalu nabývat pocitu že bych jim snad i mohla věřit. Ochotně následuji svojí průvodkyni za jídlem. Sejdeme o patro níž a jak zahneme za roh zaslechnu známí zvuk klavíru. Zatetelím se nadšením. Oni mají v kuchyni klavír? Bylo to trochu zvláštní ale zase tolik se nad tím nezamýšlím. Už ani nevím kdy jsem naposledy slyšela ten zvuk, tak je mi jedno kde je. Dojdeme do kuchyně a když mě Eddie představí nesměle zvednu ruku v kratičkém zamávání do místnosti ve směru odkud se ozývaly hlasy. Asi jsem nebyla jediná kdo měl hlad. Odněkud se taky linul zvuk moře jen nedokážu říct odkud. Že by snad měli funkční rádio? Dál už nevím co s rukama tak si obejmu předloktí a snažím se tvářit co nejmíň nápadně. Naštěstí mě od trapného postávání zachrání Eddie když mi do rukou podá hrnek horké čokolády. Jednou rukou ho opatrně chytím za ouško a druhou ho podpírám zespoda abych to nerozlila po zemi, nebo nepolila sebe. Teda ne že by to mému oblečení snad mohlo nějak uškodit. Osloví pak jednu z dívek, která mohla být mojí spolubydlící, o jídlo. Hudba utichla a okamžik na to se k nám přidala Lyla. Trochu sebou cuknu když promluví. Je mnohem vyšší než bych čekala. Neříkali náhodou že jsme tak nějak v podobném věku?A má na starost kuchyni? Byla bych na jí zůstala vyjeveně zírat s otevřenou pusou. Ale zůstalo to jen u otevřené pusy a vyvalených bílých očí. Jen na okamžik. Rychle jí zase zavřu a zakroutím hlavou. Na nic alergická nejsem. Jak dojde na otázku oblečení poplašeně sklopím hlavu ke svým botám protože si nejsem jistá co odpovědět. Netuším jaké bych mohla mít číslo bot nebo oblečení. Vždycky mi ho kupovala mamka tak jsem se tím nikdy nezabývala. Jsem si ale jistá že ta mikina co mám na sobě musí být tak dvakrát XL protože bych se do ní dvakrát snad i vešla. Nebyla ale moje a já už ani nevím jak a kde jsem k ní přišla. Prostě něco řeknu a budu doufat že mi to bude. "Třicet...eem. Tři?" odpovím nejistě na číslo a spíš to zní jako kdybych se sama ptala. A s oblečením? To už jsem úplně v koncích. Nakonec jen mírně pokrčím rameny. "Já nevím...možná S?" zašeptám omluvně. Byla bych si to zkontrolovala...ale. Mohla bych jí ukázat štítek na límci trička, tam by mohla být nějaká velikost, ale mám teď plné ruce. Je mi vážně trapně že jí nemůžu nějak víc usnadnit hledání. Eddie i s Lylou se pak vypaří pryč a nechají mě stát v místnosti samotnou. Co já teď? Usrknu nápoje ať ho cestou nerozleju. "Kde bych se mohla posadit?" Udělám několik krůčků od svého jistého místečka u dveří. | ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1