Krádež

Island – 10.listopadu – místo nálezu přívěsku

Tým - Callum, Issac, Aurora, Lištička, Kristoff, Alex

Kristoff vypadá stejně bezradně, jako já. Kruci. Nezbývá než počkat, jestli někdo náhodou přívěsek neupustí, nebo jestli se někomu ze země nepovede záhadným způsobem přívěsek získat. „Nechtít ublížit“ je mnohem těžší, než jsem čekala. Mohla bych někomu zkusit zmanipulovat štěstí, ale bůh ví, jak by to na ně působilo, všem najednou to nezvládnu a když to udělám jen u Orena, získá přívěšek někdo jiný z nich, což by naší situaci nijak nezlepšilo.

Jak tak bezradně sleduji situaci ve vzduchu, najednou se pytlíček s přívěskem sám od sebe rozhodne letět. Jsem zmatená až do chvíle, kdy přívěsek drží v pacičkách malé okaté stvoření, které se hned dává na útěk. To by mohla být moje šance pokusit se ho získat, ale určitě nepůjdu do žádné akce, kterou bych mohla prcka ohrozit. Proměním se a pokusím se v podobě předběhnout Jonase, pokud kvůli mně alespoň zpomalí, mohlo by se mi pak povést zachytit přívěsek do tlamy a obratně mu ho ukrást. (3+3) Ještě se ujistím, že jsem malému stvoření opravdu nic neudělala, než vyrazím směrem ke Kristoffovi. Momentálně to je jediný člen mého týmu, u kterého jsem si jistá jeho polohou a někomu bych asi měla dát vědět, že jsem ukořistila výhru. Počasí se nám zhoršuje, i přesto se však snažím orientovat se v lese tak, abych se začala vracet k místu příletu. Doufám, že moje obratnost a úhyby budou stačit na to, abych přívěsek ubránila. (7+2)

Dovolená u moře

Les Vaglaskógur, Island,

Nechal jsem své dva pasažéry nastoupit a vzlétnuli jsme. Vypadlo to, že to půjde hladce, ale pak, jak když z ničeho nic přilétne facka, se zvedne silný vítr, kterému se přes všechny snahy nedokáži postavit a ani znovu přistát, jelikož v tom zmatku bych riskoval střed se stromem a následný pád. Možná jsem to však měl risknout, jelikož vítr nás zanesl, až na moře.
U moře vítr fouká jinak. To mi dalo naději, že by jsme mohli přistát, ale pak přišel náhlý poryv větru od lesa, kvůli kterému jsem ztratil kontrolu nad svým letem a spolu s cestujícími udělal velké žbluňk, které hned pohřbila mořská vlna.

Studená voda mě obklopí během chvíle a je to dost velký šok, při kterém hned začnu kopat kopytama a máchat křídly, ve snaze kopyta dostat ven a moci se tak postavit na vodní hladinu. (6)
Moře je však neklidné, takže bude obtížné se na něm udržet. Let totiž není možný, takže jediné co zbývá je pokusit se jít pěšky, tedy spíše běhat a modlit se. (5)
Doufám, že se moji pasažéři udrželi na mých zádech, jelikož je tady v tom hledat by bylo až moc nebezpečné a obtížné. Pokud se aspoň jeden z ni nich udržel, tak by mi možná mohl svými schopnostmi pomoc udržet se na hladině.

Trénink 14:45 - 14:50

Les Vaglaskógur, Island, -14 °C, silný vítr, hustý sníh

Lakshmi první získává přívěšek skrytý v sametovém pytlíčku.
Hází si 2 na obranu (s bonusem za držení artefaktu 2+2) v podobě oživlých kořenů.

Oren překonává obranu vlastním přímým útokem 9.
Hází si 9 na obranu (s bonusem za držení artefaktu 9+2) v podobě vzletu do výše 7m a úhybů letmo.

Po neúspěších Lakshmi, Jamese a Bunmi se podařilo Jonasovi překonat obranu telekinetickou krádeží 10+2.
Hází si 3 na obranu (s bonusem za držení artefaktu 3+2), v podobě kličkování po zemi mezi stromy.

***

Podmínky se zhoršují. Teplota klesla o dva stupně, z jemného sněžení se stává husté chumelení a zvedá se prudký vítr.

Na místě jsou momentálně Lakshmi, Bunmi, Oren, Lara, Lea, James, Jonas, Razvan, Kristoff a Rúna.
Dostavují se i Callum s úspěšným stínovým stopařem v doprovodu Isaaca, Aurora na místo dolétá a Alexandra dobíhá, Laima donáší na hřbetě v jednorožčí podobě i Miu.

Emil vzlétá s Félixem a Hankou na hřbetě nad stromy, téměř na místě je však trojice silnými poryvy větru smýknuta dál, proti průraznosti větru se náhle těžko bránit - je obtížné se vůbec držet a v prudkém ledovém větru dýchat.
Hrubá síla vichřice nese trojičku dál, k místu, kde les střídá vysoký útes fjordu severní strany Islandu, a dalším prudkým poryvem všichni tři skončí ve slaných ledových vlnách moře.

Na místo nálezu se stále nedostavili (//a budou potřebovat jeden post s úspěšným hledáním cesty/dostavením se na místo před jakoukoliv reakcí na momentální boj):
Daniel, Valeria.

Nová tvář

Holtgast

"Jo, taťka trval na tom, ať hraju na nějaký hudební nástroj, začala jsem už ve čtyřech. Flétna mi teda moc nešla, ale klavír mě vždycky bavil," usměju se na Abeho.
...nebo se prostě bál, že by proti mému šarmu nikdo neměl šanci...
"Tím to bude! Záhada vyřešena," uculím se.

"Můžu zahrát i na přání, pokud to bude něco, co znám," usměju se, nebudu kecat, docela polichocená obdivem. Chloé opět zázračně tvoří, a její dovednost nenechává představivosti moc prostoru.
"To je nádhera," usměju se na ni nadšeně.

A do společenky přichází modrovláska, tentokrát s neznámou mladinkou tváří.

"Ahoj, já jsem Lyla," vstanu od klavíru a zamířím za dvojicí, když postřehnu, že dívka patrně nevidí, zlehka se při představení dotknu jejího ramene.
"Mám tady na starosti kuchyni - jasně," kývnu na Eddin požadavek.
"Během chvilky to bude. Nejsi na něco alergická nebo tak?" radši se přeptám, než zmizím taky, ne do skladů, ale do kuchyně.

Nasytit a ošatit, got it

Holtgast, z ošetřovny do společenské místnosti, pak sklad

Rozsáhlé úvahy, co nejdřív a co je všechno třeba vyřeší Naira, která žádostí o jídlo stanoví docela jasně priority.
"Jasně," usměju se, a vybídnu ji, ať mě opět následuje. Cestě do společenky se stejně nevyhneme, potřebuji zjistit, kdo z kuchyně vlastně zůstal v pevnosti.

"Ahoj, lidi!" pozdravím skupinku ve společence, s úsměvem k Oscarovi. Lyla hraje, Blagden čte, malá Augustová tvoří, idylka.
"Tohle je Naira, nováček," představím svou bělovlasou svěřenkyni, nechám na ostatních, ať se představí sami, já naleju trochu horké čokolády, pokud nemá nikdo nic proti, a voňavý šálek s teplou tekutinou vložím děvčeti do rukou, opatrně a jemně, tak, aby se nespálila.

"Lylo, mohla bys jí prosím obstarat něco k jídlu? Já se zatím mrknu do skladů po nějakém oblečení a tak pro ni. Nějaké preference, Nairo? Velikost oblečení, bot?" oslovím ji klidně, a zařídím se podle toho, co řekne, než se vydám směrem skladů.
Však pokud něco nebude, poradím si, Jamie přizpůsobuje věci neustále, to bych měla zvládnout taky.

Oof

Vaglaskógur, Island
Tým 3 - Félix, James, Hanka, Emil, já, Lakshmi, Bunmi

Na můj výkřik a směrování nikdo nereaguje. Nejspíš jsou někteří zvyklí na písemné pozvání... to ale není moje věc. Já mám docela dost co dokázat... sobě. Emilovi, Omimu a Dragovi, mým trenérům. Protivnému Mikkelovi.
Jsem víc než k ničemu!

Doběhnu, a kryt křovím obhlédnu situaci. Nahoře se bojuje, zdá se, že předmět má momentálně Oren... Na místo dobíhá/dolétává většina a někteří se drží stranou, někteří se pouští do plánů na uzmutí. Kristoff jakoby netušil, jak si poradit s cílem tak vysoko, Razvan vlastně taky - nejspíš je neochotný praštit do malé plyšové koule bleskem.

Tak jo, hezky soustředit, klid, nádech, výdech... a přitáhnout si ten malý pytlíček telekineticky (10+2).
Když si uvědomím, že to zafungovalo, a rychle letící pytlíček sevřu konečně ve svých packách, rozšířím už tak velké oči.
OMG.

...
Oh Scheiße, proletí mi hlavou, když si uvědomím, co to teď pro mě znamená.
Vezmu pytlíček do tlamky, a pokusím se bránit útěkem (3+2).

Poslední příchozí?

Tým Mia

Multitasking není to, co by mi zrovna šlo. Zatímco se snažím soustředit na situaci nedaleko, na boj o přívěšek v myšlenkách cizích, děj kolem mě ubíhá stejně rychle ji než na co jsem schopen v tu chvíli reagovat. Někteří se rozbíhají k místu, které nám bylo popsáno a když se konečně vytrhnu ze soustředění, zůstává nás na jednom místě pomálu. Zbytek šel do akce...a my čekáme?
Naštěstí stihnu postřehnout Miiny další rozkazy - dělat to, co doposud. Dobrá.
A tedy konečně se taky dostavit tam, to by možná mohlo pomoci situaci.
Znovu se nadechnu, ještě než vyrazím do klusu, snažím svůj telepatický dosah opět napojit na myšlenkové pochody těch, kteří jsou již na místě (8+2). Rychlé obhlédnutí situace, vjemů již cítím poměrně více, důležité ale je, že se mi daří zachytit to podstatné. "Oren. Přívěšek má Oren." Řeknu nahlas tak, aby to slyšeli všichni v mém dosahu...A ti ostatní? "Už tam jsou i Felix, Hanka...James..." Zrovna na tyhle se dvakrát soustředit nemusím, jejich mysli jsou...jejich myšlenky poznám bez většího soustředění.
Koutkem oka postřehnu, že Mia upadla, nestíhám ale vyjít jí na pomoc - tu naštěstí nabízí Laima, která nabízí svezení a...co se děje dál?

"Ještě moment, prosím..." Vím, že zdržuji, vím, že se musíme s Val, která tu se mnou čeká, vydat na cestu, abychom tam dorazili první. Vím, že mé zpravodajství není úplně podstatné - uvědomuji si ale, že je to trénink a že mám jedinečnou příležitost trénovat něco, na co jindy zas tolik času nezbývá. Kontrola situace, svým způsobem špehování, získávání informací. Získávání a jejich předávání...

Jedno je dobré, přibližně tuším, co se tam děje, vím o Orenovi, který se zatím úspěšné brání, vím o těch, kteří na něj doráží, vím o Laře, která se teď přidává do boje. Když se však snažím to všechno předat dál - tedy telepaticky to hlásit Mie, Razvanovi a dalším, selhávám (1+3) a jediný výsledek je prudká bolest hlavy a nausea, která mě donutí na chvíli zcela vypnout jakékoliv telepatické snahy.
"Máš pravdu, musíme běžet." Snažím se ze sebe dostat přes všechny kotrmelce žaludku, které právě pociťuji. Zůstali jsme tu ale s Val samotní a to je zcela....zcela neproduktivní a zbytečné. Musíme si pospíšit, Oren a další potřebují každého, kdo jim může pomoci. Dávám se do poklusu, který kupodivu pomáhá, snad jakoby fyzická námaha přebíjela tu mentální.
"Štít. Pokusím se k nim doletět..." Kývnu ještě na Valerii, která přichází s jednoduchou, ale snad účinnou strategií.
Plán je tedy jasný - přidat se mezi ty nahoře a bránit Orena, seč to jen půjde.

Nenápadný ptačí pomocník

Mia, Daniel, Valeria, Oren, Razvan, Laima

Oči se mi rozzáří nadšením, kdy vidím, jak Oren vylétává nahoru s pytlíčkem v pařátech. Díky tomu poznám, že zpráva k němu dorazila, báječně!

Rychle vylétám za ním, abych mu pomohla, dostat se co nejdál od pronásledovatelů. Kvůli zhoršené viditelnosti, kterou tady čaruje bůhvíkdo, mi to trvá trochu déle (3). Navíc mě vyvedlo z míry i to, jak se kolem nás začali objevovat další lidé i zvířata. Ale to se dalo čekat, jenže my máme alespoň náskok.

Chudák Oren už v patách jednoho menšího gryfa a jednoho velkého pegase. Nálety toho obřího okřídleného koně vůbec nevypadají dobře, ale Oren se jim zatím vyhýbá. Když se snažím přiblížit ke skupině kolem Orena, menší gryf se mě svými nálety snaží držet dál od nich. Přestože jsem menší a mrštnější, nedokážu se přes to malé zvíře dostat (7+3).

Když to nejde po dobrém…

Když se k Orenovi nepřiblížím, zůstanu v povzdáli a zaměřím se na gryfa přede mnou. Nechci používat vítr, abych Orenovi větrným vírem spíš neublížila a proto na ni zaměřím svoji mentální energii a chci se jí dostat do hlavy. Chci její tělo přesvědčit, že má letět dolů a tam zůstat. Nechci, aby spadla jako žok, ale aby zaměiřla pohlede na zem a její tělo se tím směrem pomalu rozletělo s přípravou na přistání.(9+1)

Letíš dolů, letíš až úplně dolů a necháš nás na pokoji.

Pokud se dokáži zbavit alespoň jedné z překážek na Orenově cestě, třeba mu to aspoň trochu pomůže. A snad sem brzo dorazí i někdo další z naší skupiny, třeba jsem jim cestu špatně popsala.

Leť Orene, leť!

Společenská místnost

Pevnost Triskelion

Překvapeně jsem sebou cuknul, když mi cosi zavadilo o ruku. Chvíli mi trvalo si uvědomit, komu vlastně blonďatý kožich patří, ale vzápětí jsem přátelské gesto oplatil podrbáním za uchem. Není proč se zlobit, za to, že jsem z letadel na větvi on nemůže.

***
Na můj příchod do společenské místnosti moc reakcí nebylo, což je vlastně dobře. Vysvětlovat odchod z tréninku se mi příliš nechtělo a tady už měl očividně každý svojí zábavu, takže jsem se pokusil příliš nerušit. Tedy až na Lylu, která mě jako vždy přivítala přívětivě. Myslím, že z nás budou kámoši, teda alespoň doufám.
„Tak ty taky hraješ? Páni, jsem ohromen..“ Mrknu na ní, když spatřím její prsty tančit po klavíru.

Nad poznámkou o Lokim se pousměji. „Hm, je to možné.. nebo se prostě bál, že by proti mému šarmu nikdo neměl šanci..“ odpovím s úšklebkem.

Pod slovy „volná zábava“ si sice každý z nás představuje nejspíš něco jiného, ale mám dost slušnosti na to, abych to neříkal nahlas. Mnohé přítomné by to mohlo pohoršit, obzvlášť tu malou, která si odnikud právě vyčarovala prince z příběhu, který jí předčítal Blagden. Sice ještě stále nechápu, jak přesně to dělá, ale vlastně je to celkem ultimátní schopnost. Která holka v jejím věku by netoužila po schůzce s princem, žejo?

„Klidně hraj dál, pokud ti to nevadí budu tichý posluchač.. a velký obdivovatel, samozřejmě.“ Mrknu na blonďatou princeznu, které jsem možná překazil píseň. Snad se zvládne znovu chytit.

Najít není všechno

Island – 10.listopadu – místo nálezu přívěsku

Pachovou stopu mi na okamžik přerušil potok, sice jsem se vcelku rychle chytila za ním, nicméně ztracená minuta či dvě způsobily, že jsem na místo dorazila až čtvrtá. Oren tu stejně jako já byl zatím sám, starost mi trochu dělali holky, jelikož tu byly dvě ze stejného týmu, takže přesila.

Ačkoliv Lakshmi vypadala spíš vyděšeně, než bojovně, když při mém příchodu padla rovnou na zadek. Ráda bych jí ubezpečila, že jsem to já, ale momentálně jsme byli nepřátele a tohle její malé zakopnutí mi mohlo dát potřebný náskok na nalezení přívěsku. Proto jsem hned znovu vyrazila po pachové stopě a snažila se nesoustředit na zbytek obecenstva, což byla ovšem velká chyba. Ani mě nenapadlo, že by náhodou při pádu mohl někdo sáhnout do hlíny a mít to, co hledá. Asi jsem jí měla trochu ubrat na štěstí.

Bohužel své pochybení jsem si uvědomila až v okamžik, kdy už Bunmi na obranu vytvářela cosi jako blátivou bouři. Bláta, které hned vzápětí zase zamrzalo jsem měla plné oči i nos. Studilo to a štípalo, že jsem až zakňourala, zatím co jsem se snažila packou dostat co nejvíce toho sajrajtu z obličeje.

Tenhle útok mě připravil o další drahocenný čas, zatím co jiní uměli situaci výborně využít ke krádeži. Oren se v proměně rychle vznesl k obloze a já nestihla nic jiného, než po něm na prázdno máchnout tlapou. Duo holek vyrazilo za ním, ale ani jedné se nedařilo ho dohnat. Tenhle souboj šel bohužel mimo mě, protože pokud mi nenarostou křídla, nebo se nerozhodnu uškvařit všechny za živa, tak jsem tu zbytečná. Můžu tak leda sledovat, jestli jim přívěsek náhodou nevypadne a v tom případě být na místě první. (3)

Mezitím už doráží alespoň část mého týmu, možná že někdo z nich bude mít v rukávu lepší plán, než já. Proměním se tedy zpět v člověka, abych jim mohla objasnit situaci.
„Tam nahoře! Přívěsek má Oren.“ Volám směrem ke Kristoffovi a dalším spoluhráčům, kteří případně přicházejí, přitom rukou ukazuji na místo, kde se právě přívěsek pohybuje.