Krádež

Island, 10. listopadu - místo nálezu přívěsku

Trochu mě překvapilo, že zbytek našeho týmu ani po chvilce nedorazil. Když už jsme s Lakshmi byly zaúkolovány, abychom přívěsek našly, dalo by se čekat, že se nás budou držet. Nebo sami vynaloží nějakou snahu, aby se na místo dostavili. Tak jako tak, teď jsme tu my a musíme se postarat o to, aby nám přívěsek zůstal. Podařilo se mi sice použít zeminu ke snížení viditelnosti, ale.. tak trochu jsem zapomněla na sníh, takže místo prachu tu poletovalo spíš bláto, achjo. Trochu provinile jsem se podívala na Lakshmi, když na ní dopadlo pár kousků toho humusu, co jsem tu vytvořila.

Ale.. počkat! Ona nemá přívěsek!

Zírám na její prázdnou ruku, než mi docvakne, že bych asi spíše měla hledat viníka. Pohledem projdu okolí, abych zjistila, kdo je ten zloděj. Lvice nic nemá, nově příchozí skupinka také ne... Kde je sakra Oren? To už ale okolo mě prolétává kůň s křídly a míří za jakousi tečkou v dálce..

Ha! Zloděj!

Lakshmi zkouší vyvést Orena z rovnováhy, jenže to se jí moc nedaří. Pokusím se v gryfí podobě přiletět blíž a pomocí zobáčku pytlíček s přívěskem lapit (7), jenže to se mi ani náhodou nepovede, vždycky, když už jsem kousíček, ta mrňavá chlupatá koule změní směr. Můžu se tak maximálně pokusit Orena odříznout od zbytku jeho týmu, kdyby mu náhodou někdo chtěl jít pomoci. Ze vzduchu mi to snad půjde lépe (10).

Poklusem vpřed

Island; 10. listopadu 2018

převážně Callum, Issac, Aurora, Rúna, Kristoff, Lea

Z ňufání adrenalinu jsem nezachytila nic. Teda, prr, pachů mám plný čumák, je to jedna z věcí na kterou jsem si v kočičí podobě zatím pořádně nezvykla. Najednou všechno voní a smrdí mnohem více a některý pachy mě doteď byly úúúúplně neznámý. Ty další jiný pohled, ať už barveně nebo z jiný výšky a – což mě trochu sere pořád – že mi svaly fungují jinak než jsem byla zvyklá.
Několikrát přešlápnu, protože sníh docela studí na packách.

Lea je první ze skupinky, která vezme čáru z naší startovní pozice. Zvednu lehce tlapku a koukám, kudy se to vydává, ale brzo se mi ztratí z pohledu.
Kristoff a Callum mají ještě nějaké poznámky k Issacovu návrhu přepadnout vítězný tým a přívěsek jim vzít silou.

"No, tak, pánové, věřte si," proběhne mi černou chlupatou hlavou a otřepu se, když mi na čumák dopadne několik sněhových vloček z okolních stromů.
No, ale to jsem já, která s tímhle nemá problém.

Otočím se za Issacovým hlasem, který nás pobízí do běhu, i Aurora si řeže do uniformy, aby mohla vystartovat.
Ani já na nic nečekám, najdu si ve stopy podobné těm svým (7) a vydávám se téměř stejnou trasou jako před chvílí Lea, sem tam doprovázených podobných stop. Přinutím své tělo k běhu, svaly na všechny čtyřech nohách se napnou a já běžím, jak to jen ve sněhu jde.

Zadná línia

Island
Tím Mia

Po pokojnej ceste, pritisnutá pri väčšom a hlavne teplo sálajúcom tele retrievera a s absenciou nečakaného útoku na Jet, akého sme sa mohli obávať vždy keď sme odišli z pevnosti, je môj výstup von pomerne pomalý. Chladné počasie Islandu sa zdá byť omnoho nepríjemnejšie ako pred pár dňami, kedy som tu bola. Vtedy som mala v sebe príliš úzkosti, očakávania a strachu aby som to úplne vnímala, jediné na čo som mala zamerané zmysly bol obrovský vlk utekajúci pod nami. Iste, aj teraz sa najskôr poriadne poobzerám, pretože predsa len - prepadlo nás tu bratstvo, nemohli sme si byť istý, či tu stále nie sú, čo ma znervózňovalo keď sme mali mať tréning rozdelený na tými - no hneď vnímam aj mrazivý chlad. Snaží sa prehrýzť cez niekoľko vrstiev oblečenia. Okamžite si nasadím prilbu a s rukami vo vačkoch bundy, oblečenej na kombinéze, sa zgrupím pri zvyšku mojej skupiny.
Aspoň že nefúka. To by som dúfala, že Loki nás bude učiť ako hasiť požiare.

Takže budeme hľadať?
Pozerám na malý, lesknúci sa predmet v Lokiho rukách.
Hráme v tímoch, ale cenu dostane iba jeden človek? Znamená to, že ak sa aj celému tímu podarí schovať sa alebo obrániť sa proti ostatným, na konci sa to môže zvrhnúť na každý proti každému boj, keby to niekto berie príliš vážne. Čo vyhrá teda zvyšok tímu?
Žmurknem, ale nespýtam sa nahlas. V svojej podstate... som nechcela žiadnu obranu navyše. Nechcela som vyhrať ten prívesok, ktorý by mi dal kúsok ochrany naviac. Budem omnoho spokojnejšia, keď ho bude mať niekto, koho by som ochrániť chcela. Moji blízky ľudia. Pôvodní. Preletím očami po dave, na chvíľu sa zastaviac na Razvanovi a Callumovi, neisto. Nakoniec skoro nepatrne pokývnem hlavou.
Šesť. Šesť ľudí. Štyria z toho boli v mojej skupine. To bola celkom dobrá šanca.

Určený čas prečkáme v tichosti, počas ktorej mi len zrak lieta naokolo a snažím sa čo najviac počúvať, či sa niečo z niekade neblíži. Postavím sa pri Miu sledujúcu hodinky, dúfajúc že to pochopí ako znak opory. Ak som mala byť úprimná, nechcela by som mať jej miesto, mať určené velenie. Bolo iné dostať starosť nad stajňami, kde som bola ako doma, presne som vedela čo robiť za každej situácie. Ale na misii...
Obrátená stránka je, že Mia bola na drvivej väčšine misií dosť efektnejšia ako ty, Val. Možno to pre ňu nebude zase až taký problém, aký by to bol pre teba.
Nebola to nepravdivá poznámka.
Po Miinom pokyne vďačne prestanem prešľapovať na mieste a mrviť prstami na rukách aj nohách, pričom v duchu mrmlem nadávky na zimu.
Ak som to naposledy vydržala na Yeve vo vzduchu?
Vtedajšia starosť o Lokiho hrala asi väčšiu rolu, ako som si myslela.
Vykročím, počúvajúc ako veliteľka šikovne navrhuje využitie rôznych schopností. Pri autonómnom výtvore zo schopností a možnosti akosi sa rozprávať so stromami či sledovať všetko z výšky mi príde dosť lame navrhnúť, že mi môže niekto niesť batoh a ja budem čmuchať ako domáca mačka po okolí, a tak mlčím. Až keď sa máme trochu viac roztiahnuť po okolí, otvorím ústa.
Budem na okraji, dávať pozor či sa k nám neblíži niekto iný zo skupinky, alebo niekto úplne cudzí. Nevieme kto sa tu môže zjaviť.
Menšej paranoje z trojice, ktorá minule skoro zmrzačila viacero našich členov, a ich organizácie, sa asi nezbavím len tak hneď.
Zatiaľ čo ostatné stopujú, snažím sa teda dávať pozor hlavne na okolie, pričom sa sústredím aby ma príliš nerozptyľovala ani iritácia z chladu, ani zablúdené myšlienky na to, ako pekne to tu vyzeralo, až si človek odmyslel stupne pod nulou. Island bol kedysi na mojom travel liste. Dávno, v inom živote, keď som ešte nejaký mala. Pamätala som si, aké drahé bývali letenky, aj ubytovanie, keď som si tovyhľadávala. Teraz? Teraz sa sem môžem previesť len tak Jetom, aby som hľadala kovový prívesok, čo mi mal pomôcť nezomrieť keď bude tá potreba.
Časy, kedy som sa sem chcela ísť pozerať na vodopády a naplniť si Instagram fotkami spred gejzírov mi prišli ako dvadsať rokov dozadu, hoci som toľko ešte ani nežila.

Nezabúdam ale stále vnímať prípadné rozkazy Mie, ktorej sa snažím držať na dohľad a hlavne na posluch. Nasledujem ju, keď nejako zachytí kam sa dostal Oren, a začnem si viac všímať okolia práve tým smerom pri informácii, že nie je sám. Iba trochu zaváham, jeden dva pomalšie kroky, v momente ako sa začnú od Mie rozpínať tiene. Vždy mi podvedome pripomenuli Augusteho. Stisnem pod prilbou pery.
Je preč, vďakabohu, aj keď nechápem prečo. Idiot. Toto sú dobré tiene.
Držím sa teda sčasti v nich, na okraji, aby som cez ne aj niečo videla, zatiaľ čo v rýchlom slede za sebou prichádzajú ďalšie informácie.
Prívesok má Lakshmi. Nie správna osoba. Sú neďaleko.
Zrýchlim. Razvanova ponuka odvozu ku mne doľahne z opačného konca našej roztiahnutej skupinky, takmer som si neni istá či som dobre počula Kým sa dostanem bližšie aby som si to overila, je preč. Vydám sa teda podľa slov Mie po ľavej strane od Dana, do rozostupu, no na druhej strane sa niečo deje s Miou, počujem nemeckú nadávku ktorú poznám. S miernym napätím sa vrátim bližšie k nej, len aby som videla že to nebolo nič vážne, a je to vyriešené na chrbte jednorožca, čo necháva mňa a Daniela osamote. Rukou naznačím dvojici pred nami, nech utekajú ďalej, ak zbadám ich snahu nás počkať, hoci po jednoslovnej otázke "Poklusom?" na Dana trocha zrýchlim tempo. Rozostupy asi v dvoch tak nejak nemali príliš veľký význam, tak sa skôr držím poblíž, hoci zdvihnem priezor prilby a mávnem rukou aby som získala jeho pozornosť keď prehovorím aj druhý krát.
Chceš prísť nenápadne alebo sa hneď vrhnúť do boja? Lebo ak to druhé, môžem okolo teba spraviť štít.
Navrhnem, nekonkrétny plán. Najlepšie bude aj tak vymýšľať až na mieste, keď budeme lepšie vedieť, čo sa deje, a kto má vôbec momentálne navrch. Takto sa iba snažím mať napäté všetky zmysly, nech sa zorientujem po príchode čo najlepšie, aj keď neprítomnosť faktora prežitia asi dosť otupuje tú snahu, inak vybičovanú adrenalínom. (3)

Příjemné odpoledne

Pevnost Holtgast, 10. listopadu

Předčítání v angličtině bylo trochu… Těžší na porozumění. Jména autora mi bylo známé z naší knihovny, ale jeho příběhy jsem neznala. A ani jsem nepostřehla, jak rychle jsem se do vyprávění ponořila. Blagden měl krásný hlas a já si brzy ustlala na břiše, dlaněmi si podepřela bradu a sledovala ho jako anděla.

Jako z dálky jsem vnímala povědomou melodii. Odkud ji znám? Možná z rádia?
“Ať je tady ten princ a vlaštovka,” zašeptala jsem si tiše francouzsky. (9+2) Krb před očima všech zmizel a místo něho se objevil výhled na sochu prince. Drahokam v jílci už mu chyběl, ale oči stále měl. U jeho nohou se choulila vlaštovka, pak ale vzlétla a začala mu kroužit kolem hlavy.
K naším uším doléhal ruch města, ale nic konkrétního spatřit nešlo. Všechny vůně přehlušila ta nejsilnější - slané moře. Bylo slyšet jeho šumění, ale vidět také nebylo.

Zkouška v divočině

10. listopadu
Island, les Vaglaskógur

skupina č. 1 - Mia, Daniel, Valeria, Oren, Razvan, Lara

První momenty našeho tréninku jsem docela promlčela, stejně tak jako cestu na samotný Island. Rozhodně jsem byla zvědavá na to, jak tento ostrov vypadá, nikdy jsem na něm osobně nebyla. Během letu mi krátce padl pohled na nazelenalého Lokiho, ale nedovolila jsem si mu cokoliv říct. Takže jsem zase hezky poslušně sklopila zrak k zemi a soustředila se na sebe. Snad moje vybavení bude dostačující...

Naštěstí bylo, jak jsem po přistání zjistila. Okamžitě jsem si nasadila čepici a ruce i rukavice jsem zatím nechala v kapsách bundy. Jelikož budeme jak hledat, tak bojovat, tak tak nějak tušila, že budu potřebovat lepší cit v rukách při manipulaci... no, s čímkoliv. Jakmile jsme se rozprostřeli a rozmístili, i já jsem se přidala k těm, kteří se hned pokusili hledat. Na Miinu otázku jsem kývla a přiložila jsem hned ruku k jednomu ze stromů, ale... mlčely. (2+2)

"No, tolik k využívání lesa," poznamenala jsem potichu. Rozhlédla jsem se po skupině, z níž někteří už vyrazili napřed. Nějak jsem je přestala zvládat stíhat. Nechtěla jsem, abychom se úplně rozdělili, takže jsem se rozhodla zůstat u naší velitelky. Postupně nás kolem ní ale ubývalo, jak se jednotlivci oddělovali. Najednou jsme zaslechla hlasité vypísknutí, což mě donutilo trhnout hlavou. Snažila jsem se zjistit, ze kterého přišlo směru, ale v takových věcech jsem nebyla příliš dobrá a nakonec se mi zdálo, že se rozlehlo po celém lese kolem nás. (2) Razvan ale vypadal, že to dokázal. Z nějakého důvodu ode mě přišla docela zpomalená reakce... Chtěla jsem se přeměnit na jednorožce a běžet s ním, ale než jsem to jen stihla vyslovit, už mizel mezi stromy. Povzdechla jsem si a otočila jsem se k tomu malému zbytku.

"Tohle jsme asi trochu prošvihli," podotkla jsem pobaveně. "Ale neměli bychom zůstávat pozadu, zbytek týmu asi bude potřebovat pomoct." S tím jsem opět přiložila ruku k jednomu ze stromů a snažila jsem se z lesa vyčíst, zda někde neprobíhá boj. Zdá se však naštěstí pro mě, že už se k amuletu dostal někdo ovládající flóru. Ucítila jsem totiž náhlý záchvěv v zemi, nějaký nezvyklý pohyb přírody samotné. Snažila jsem se soustředit na lokaci tohoto záchvěvu a myslím, že mi les prozradil, ve kterých místech k němu došlo. (9+2) "Máme tam někoho, kdo ovládá flóru. Myslím, že tam můžeme zamířit," oznámila jsem skupině. Obrátila jsem se na ně ve chvíli, kdy Mia zrovna letěla k zemi. A ačkoliv to asi byla dementní otázka vzhledem ke zvuku, který ze sebe vydala, přesto jsem se neubránila otázce: "Jsi v pohodě?"

Chvíli jsem čekala na její odpověď, a když nám navrhla, abychom ji tady nechali, skoro automaticky jsem zakroutila hlavou. Ne. Nechávat tady nikoho nebudeme, to fakt ne. A rozhodně ne člověka, který by naši skupinu měl vést.

"Vím, že jsi Razvanovu nabídku odmítla, ale můžu se proměnit a vzít tě na svém hřbetu," navrhla jsem. "Není dobré, abychom se dál rozdělovali," dodala jsem, jako bych si to potřebovala odůvodnit. Nebo jí. Spíš asi jí. Chvíli jsem čekala na její odpověď s doufáním, že bude kladná.

Pokud skutečně kladná bude, přeměním se do své podoby jednorožce a nejprve si lehnu, aby mi mohla Mia vylézt na hřbet. Pak se opatrně zvednu a vyrazím vpřed na místo, odkud jsem cítila ten záchvěv. Snažím se také u toho co nejvíce čekat na Valerii a Daniela, abychom se i nadále co nejvíce drželi spolu. Přeci jen jsem před chvílí řekla, že další rozdělování by nebylo dobré.

Pokud však znovu odmítne, jen trochu nechápavě zakroutím hlavou, pokrčím rameny a v lidské podobě pomalu mířím na místo, kde by se už teď mělo bojovat.

fakt jako nevim

Island
Banda retardov (a páru rozumnejších no)

Že nie každý je zrovna raketovej inženýr som za svoj krátky pobyt v tejto organizácii pochopil veľmi rýchlo. Veď hej, sám nepatrím k najostrejším tužkám v botníku - už len preto, že bych napohodu strkal tužky do botníku žejo.
Je ale rozdiel byť sem tam zmätený a byť tak mimo, že i napriek jasným a veľmi jednoduchým inštrukciám netrvá ani pár minút a ľudia dedikovaný na hľadanie sa veselo rozpŕchnu po okolí - a to samozrejme včetne Jamesa, ktorý mal byť jeden zo zástupcov.
Ač, ten mal ale aspoň toľko slušnosti aby nás štekaním upozornil.

To trojica Jonas, Lakshmi a Bunmi sa rovno yeetli niekde dohajzlu, bez najmenšej známky starosti o zbytok týmu.
"Huh." dokážem zo seba dostať jediné slovo keď ma môj second-in-command a zakrslej komanč vyzvú k presunu. Na zádech draka.
"Typičo. Čo iné nám ostáva že." zopakujem ešte jej názor, kým sa štverám na...vlastne ani nechcem myslieť čo to je za tvora, pretože víc gay draka som nevidel ani v progresívnych omalovánkach pre queer deti.
"To je jako bežné, že v týmovom úkole je každý kokot a behá si náhodne kam sa mu zachce?" spýtam sa ešte, ale netuším či drakqueen dokáže odpovedať v podobe.
"Až dorazíme neserte sa s ničím a rovno útočte čím len to jde, nejaká taktika tady nemá zmysel." snažím sa ešte aspoň v rýchlosti vymyslieť nejaký plán.
Niežeby mal zmysel - spolupráca sa tady asi nevede, každej sám za seba. Tak si aspoň do niekoho praštím, možno mi to spraví dobre.

Pochopiť situáciu nie je úplne jednoduché - zo zad toho divného niečoho na čom sedíme ale máme predsa len aspoň nejaký rozhľad. A vypadá to, že hlavným cieľom je malej gryf - súdiac podľa toho ako aktívne sa ho snaží dostať Lakshmi i James.
Vybrať pistoli proste ho zostreliť mi nepríde úplne košér. Nehovoriac o tom, že po tých fuckupoch som stále trochu rozhodený a streľba na pohybujúci sa terč zo sedla draka je niečo čo upe natrénované nemám.
"Skús ho sundať svetlom." navrhnem ešte Hanke - sám toho totiž na diaľku fakt nezmôžem.
Sústredím sa preto na defenzívu - pripravím si energetický štít, na obranu jednak samého seba a jednak kohokoľvek z môjho týmu ak by som videl, že proti nemu niečo letí či sa chystá (8+1).

Kouzelná kulka

Island, tým Calluma

Zrzek si vůbec nebral servítky a prostě hi nechal v
pevnosti. Takové rychlé vyřešení se mi vážně líbilo. Co už se mi ale nelíbilo tolik byla přezdívka se kterou přišel. I tak ho raději odignoruji, jestli se rozhlodl přidat do klubu otravů s Isaacem, tak prosím.
Let na Island i se zastávkou kdy si někdo vystoupil nezabral ani hodinou. Až teprve na místě nám konečně řekl co tady vlastně vůbec budeme dělat - hledat nějakou kulku. To samo o sobě by byla docela hloupost, kdyby nebyla očarovaná a nemohly jsme si jí nechat. Už mi chyběl sníh i zima a zimní krajina tady byla vážně nádherná takže bych se jim na to tady nejraději vybodla a šla se jen projít, nebo ještě lépe, proletět. Ale kouzelný amulet za to stál.
Callum začal s krátkým rádoby poučným proslovem ze kterého mi moc nepřijde že by se snažil vyhrát.

Možná snad i trochu závidím holkám že nemusí řešit nějaké oblečení, prostě se změní na vlka, psa, kočku nebo kdesi cosi a je jim to úplně jedno.
Proč já se vůbec zdržovala s oblékáním kombinézy když se kvůli tomu teď vlastně ani nemůžu proměnit? Holt budu must trošku zaimprovizovat. Shodím ze sebe bundu, kombinézu si rozepnu a svléknu až k pasu. Pochopitelně pod ní nejsem nahá ale mám ještě sportovní tílko, které toho jen na zádech moc nezakrývá, ale to je účel.
Vytáhnu z pouzdra kudlu kterou jsem si vzala a pustím se do rychlé úpravy kombinézy. Vlastně jí jen proříznu na zádech v oblasti zhruba kolem lopatek. Neodhaduje se to moc dobře jak se musím krkolomně otáčet a tak jsou díry o dost větší než by možná bylo třeba. Já věděla že se mi bude hodit, když už ne na nějaké přežívání tak na něco jiného.
Snad nebude mít nikdo problém že jsem do ni udělala díry a kdyby...tak je mi to vlastně stejně jedno.
Musím se trochu pozastavit nad tim co za nesmysl to zase vypadl z Isaaca. Svalovec měl naštěstí víc rozumu, tak mu slušně vysvětlil proč to byla hloupost. "Můžeme je přeci zneschopnit i jinak" odvětím mu možná až příliš nadšeným úsměvem, odhalujícím moje ostré zuby na jeho slova o nedostatku kontrolujících schopností v naší skupině. On pan velitel sice říkal že byly lepší méně násilné způsoby, ale taky hned na to zmínil používání těch feromonů, čímž jeho předchozí slova ztratily na jakékoli váze. Jsem si jistá že ostatní skupiny nebudou tak skromné v používání podobných podpásovek a já tak už předem počítám s nejhorším.

Když jsem hotová se svým vyřezáváním zase obléknu. Tak a teď hlavně jenom křídla, nic jiného.
Nestávalo se moc často že bych si proměnila třeba jen křídla. Vlastně by h dokázala spočítat na prstech kolikrát jsem se neproměnila celá. A i z těch pár případů můžu s jistou říct že v celé proměně se mi létalo mnohem lépe. Hezky s ocáskem a se vším všudy. Ne že bych to takhle neuměla jen tu bylo to ale.
I přes moje snažení zůstat s proměnou jen u křídel, moje kůže stejně zešedla a i uši a oči mi při tom utekly. Ale to jsou jen maličkosti.
Rychle vyletím do vzduchu a následuji zbytek svojí skupiny. Po stopách které za sebou ve sněhu nebyl problém je najít (7). Když se nemusím brodit sněhem, ani mě netrápí protivítr není vůbec problém je dohnat. Skoro neslyšně jim přeletím nad hlavami a pokračuji napřed směrem kterým jdou.

Hra na velitele

Island, 10. listopadu

Cíl cesty byl jasný, Daniel zprostředkoval poměrně podrobné informace a Razvan to vzal napřed. Nijak jsem netoužila využít jeho nabídky, spoléhat se na něj…
A že by se zeptal? Ušklíbla jsem se a mlčela jsem. Zas je dost schopný.

“Rozestupme se, Daniel ať je uprostřed, ať má na nás dosah pro telepatické zprávy,” vydala jsem polohlasně rozkaz, ale můj hlas příliš rozkazovačně nezněl. Co mám vlastně dělat? Než se tam dostaneme, situace může být jiná.
“Dane, pokus se sledovat, kdo má přívěsek v držení. Zda stále Lakshmi,” vydala jsem další pokyn. Jiné nápady jsem příliš neměla.

Sama jsem nadále volila lidskou podobu. Jako harpyje bych byla mezi stromy neohrabaná. Snažila jsem se se co nejrychleji dopravit na určené místo, ale měla jsem pocit, že se mi nohy jako naschvál pletly mezi kořeny a různé šlahouny. (3) Pokusila jsem se zrychlit ještě víc, ale uvázla jsem místo toho ve změti trnitých větviček tak dobře, že jsem se musela ručně vyplétat. (3) Kruci, to se mi snad jen zdá.

Konečně se to povedlo, ruce jsem měla poškrábané od trní, ale nedbala jsem toho. Vyběhla jsem a … (4) Naprosto trapně se natáhla. Dost nešikovně.
“Au,” vyjekla jsem, zatímco jsem se sbírala ze země. Kotník mě začínal nepříjemně pálit.
“Scheiße, das musste gerade jetzt passieren…,” vrčela jsem vztekle.
“Běžte dál,” pokynula jsem ostatním. Bylo mi jasné, že sama se dostanu na dané místo až později.

V bezpečí

Holtgast

Eddie, Yeva

Představí sebe i ty ke kterým patří. Takže jsem to pochopila dobře když se mě předtím zeptala jestli jsem nadaná. Nebyla jsem si úplně jistá jestli mluví třeba o proměňování a podobných schopnostech ale odhadla jsem to dobře. "Já jsem Naira" představím se taky rychle než mi odpoví na další dotaz.
"Státu?" vyhrknu nevěřícně. To přenesení mi dávalo smysl, jak jinak by jsme se dostali z ledu a od draka tak rychle. Ale několik států? Takže už mi opravdu nic nehrozí. Ani jsem netušila že něco takového vůbec jde. Určitě to byla užitečná schopnost... když teda ví kam se vůbec přenáší.
S touhle jistotou že už mě nebude nic nahánět jsem hned o něco klidnější, i tak ale raději zůstávám ve střehu.

Na její pobídnutí slabě přikývnu, ale před jejím dotekem nejprve ucuknu než její ruku opatrně přijmu. Už se na nic dalšího neptám a jen pozorně naslouchám jejím krokům, kdy třeba udělá delší krok aby se něčemu vyhnula nebo něco překročila. Nebo kdy udělá naopak udělá kratší krok aby do něčeho nevrazila a snažím se její kroky co nejlépe napodobovat. I tak se mi ale poštěstí tu a tam o něco škobrtnout. Jednou se jí musím až skoro pověsit za ruku abych neskončila na zemi. Né teda tolik abych jí stáhla k zemi, spíš takové škubnutí. Hned na to se ji horlivě omlouvám. Podobné nešikovnosti moc nepomáhají zbavit se nervozity a nejistoty.

Naštěstí to netrvá moc dlouhou než se dostaneme do pevnosti o které mluvila. I přes její varování se při dekontaminaci vyplašeně přikrčím než mi dojde že to k tomu vlastně patří. Spolu s další dívkou, Yevou, se dostaneme na ošetřovnu a já se cestou snažím co nejlépe si zapamatovat kudy procházíme abych už příště snad nepotřebovala průvodce.
Jen napjatě čekám až s tím bude hotová. Co nejnenápadněji si k ní během té její prohlídky přičichnu. Snad si nevšimne, a snad se nebude zlobit jestli ano ale určitě tak bude jednodušší Yevu najít když ji budu potřebovat. Voní trochu jako vanilka a taky trochu jako doktorka.
"Naira Saarinen. Jsem z Finska" odpovídám napjatým, až monotónním hlasem na její otázky. Asi jsem nemusela celé jméno, ale nějak jsem z jejího hlasu měla pocit že by se stejně zeptala. Odpovědím na některé otázky se ale raději vyhýbám, třeba těm které mi přijdou až příliš osobní nebo otázkám schopností. Asi jí nechci hned říct co všechno dovedu.
Když se Eddie najednou zeptá na moje ubytování zkoprním ještě víc a úplně úplně zapomenu na hladové kručení žaludku. Nechci si jim tady hned něco vymýšlet nebo protestovat, ale taky bych nechtěla být někomu na obtíž a rušit jeho soukromí. Určitě bych chtěla mít kamarádku, ale nevím jestli si nějakou získám když se k ní takhle přicpu. Prostě nic neříkej a nech to na nich, bude nejlepší když se jim do toho prostě nebudeš plést. Rozhodnu se rychle. Při nejhorším to prostě nebude na mě.
"Můžeme... můžeme se nejprve zastavit pro něco k jídlu?" vložím se váhavě do jejich rozhovoru. Nechci být nedočkavá ale jídlu bych teď dala přednost před čímkoliv. Ostatní věci mi teď nepřijdou zase tak důležité, s ostatními se přece můžu poznat později. Asi bych tohle neměla moc odkládat a využít toho že je teď prý většina na nějakém tréninku ale i tak z toho mám docela hrůzu.

Kde je všechna zábava?

Island, tým Calluma

Jako dobrý, můj návrh nebyl odsouzen jako sobecký a arogantní, dokonce se nad ním i někteří zamysleli a přestože nebyl schválen úplně celý, mám aspoň pocit, že nejsem zas až tak mimo. Teda, skoro. Brzy se totiž všichni někam rozutečeme, každý někde hledá a já sem rád, když tu a tam někoho z našich zahlédnu. Snažím se jich držet, teď když jsem po týdnech v cele našel lidi, se jen tak nehodlám ztratit v lese na Islandu. Hlavně protože tu je fakt zima.

V jednu chvíli mi přijde, že se všichni začnou stahovat na jedno místo - vidím pár našich, jak stáčí směr - že by nějaká stopa? Hned si to rychlým krokem zamířím za Kristoffem a snažím se ho neztratit z dohledu (5). Ten jde ale buď až moc rychle nebo já moc pomalu a brzy netuším, kde je mu konec. Stejně jako kde je konec Lei a Rúny.. Ještě že támhle vidím aspoň holky a Calluma. Calluma, který je náš šéf a měl by to vyřešit! Jep. Přesně to je má nová strategie.

Takže, víme kam jdeme? Zbytek už vypadal, že tuší..." Poklusem se přidám ke Callovi a jeho stínovému cosi, co snad hledá správný směr. "Holky, pojďte sem, ať vás tady pak nemusíme hledat. Zvolám ještě na zbytek našeho týmu, teď už by asi nebylo úplně dobrý se oddělit.
Následuji Calluma tam, kudy ho vede jeho stínové zvířátko. "Tohle je mimochodem dost cool schopnost.." poznamenám, když se najde správná chvíle - tedy když se mi během té rychlé chůze, skoro až běhu podaří najít dech.