Jak neztratit klid 

,, Hmm co víš o smrti? Totální prt. Máš jediné štěstí, že se na tebe vysere, protože raději  jí necháš vybírat ostatní ,než aby si vzala tvůj život. Směj se dokud můžeš ale příjde den, kdy ti smrt vezme vše i to na kom ti záleželo. A uvidíme zda ještě budeš mít důvod se smát? Tam dole leží totíž hodně lidí co pro mnohé z nás něco zmamenali. A někdo kdo mne zde přivedl a ukázal, že společenství lidi jako jsme my není jen parta lidi jenž žije v krutosti ale drží při sobě a pomáhají si v boji a díky ní se uměla smát zde teď není . Až uvidíš smrt těch kteři ti ukázali důvod života a přátelství možná ti zmizí smích  s tvého kzichtu a pochopíš, že ne vždy je k němu důvod." odpovím tomu nesitelnému blbovi.Ano život je důvod ke smíchu ale někdy je lepší držet hubu.Tady dole leží dost z nás. A koho jsem nazívala opravdová kamarádka byla Marisol jenže tu jsem zde nikde neviděla.Že by od tuď odešla?Díky ní se ještě uměla smát ale teď je pryč a blb mluví o smrti a ví prt pro koho si příjde? Já snarozdíl od něj se jí nebojím a nenechám si jí vybrat jiné než mne samotnou. Pak ale odejdu. Mrzí mne to kvůli Samira vím, že chtěl aby se vrátila zpět ale hrozilo by, že by se mohla přestat ovládat a toho se obavám. 

Jen jsem klidně ležela v posteli ale dlouho jsem to nevydržela hlavou se mi honili myšlenky na boj a pak na to jak málo chybělo k tomu,aby vrazila do zubu tomu blbečkovi Santiágovi.Byla jsem to ještě vůbec já? Byli dny kdy se smála ale to bylo ještě v době kdy žila v Hongkongu a nebyla sama. Od chvíle co opustila domov a smrti otce se bojím si pustit někoho k tělu protože nesnesu pomyšlení, že o někoho dalšího zase příjdu a nebo se na mne vykašle jako moje matka jenž o mne nikdy neměla zájem. DOST! Zvedla jsem se z postele a vydala jsem se směr ven do zahrady vždy našla klid na klidném místě jako byla ona. Jenže smůla tentokrát je plná lidí.

A přesně proto kašlu na ženský..

Zakoukané žraločátko se sice snaží, ale princezna s frňákem nahoru hází na veškerou jeho snahu bobek.
„Radši budu ukecanej blbeček, než se dokonce života tvářit, jako zmrzlé sobolí hovno.. Máš málo důvodů se smát? Co takhle to, že si naživu? Jak totiž dokazují chodby pod námi, všechno se může změnit dost rychle.. záleží jen na tobě, jestli se rozhodneš pouze čekat na smrt, jako ten náhrobní šutr, nebo si zkusíš trochu něco užít, než přijde ten osudovej kopanec…“ Odpovím trochu jízlivě podrážděné superprudičce.
Páni, motivační proslov jako prase… Já věděl, že jsem si měl založit tu sektu! Sehnat tak bandu slabomyslných, byl bych král. Dokázal bych je přesvědčit i o tom, aby uctívali vybrátor.. hehe..
Primadóna se však rozhodla už nevracet..
Hm, její blbost.. neví, o co přichází..
Sami je naštěstí dost chytrej na to, aby jí nechal mu nasadit oboječek… Tedy, alespoň to tvrdí.
„Obávám se, že je to přesně ten typ ženský, která se nechá obletovat jako včelí královna.. možná ti ani to nezaručí úspěch..“ Pokrčím rameny Samirovo směrem.
„Zkus se chovat tak, že nemáš zájem.. třeba otočí.. Většina ženských jde po chlapovi, který o ní ani nezavadí pohledem.. Asi potřebují výzvu, nebo co.. “
Nejednou se mě frajerka snažila přesvědčit o tom, že se mi líbí víc, než klučina vedle ní… a čím víc jsem jí dával najevo nezájem, tím víc se snažila.. Ženský jsou prostě divný..

A když už jsme u tohohle složitého pohlaví, zdá se, že spolubydlo to moc komplikované nemá. Taky se rozhodl mě vyštvat z pokoje, ať už protestuji sebevíc.
„No já nevím, třeba k ní? Nemá nějakou sexy spolubydlící? Třeba by jste si dali trojku!..“ O moje slova ale už dál není zájem. Raz si nese hrdě svojí zrzavou kořist do pelechu a nijak se nestará ani o okolí a ani o mě.
A shit.. takže pokud jim k tomu nechci jít tleskat a riskovat, že dostanu přes držku, ať už od ní, či od něj, budu si muset najít navečer jinou zábavu…
..Mluvil tu někdo o chlastu v zahrádkách?..
„To zní, jako plán.. Jdu taky..“ přidávám se ke skupince, která míří do zahrad. V kroužku uzlíčků neštěstí si můžu stýskat po své měkoučké postýlce. Za barem či v kuchyni vyhrabu nějakou delikatesu, jako třeba kubánský rum, to by šlo. Nehodlám se střískat, spíš jen tak degustovat, takže se i rád podělím, bude-li někdo chtít.
„Těší mě, vlčisko..“ Odpovím na představení Xaviera, kterému moje jméno už stihnul prásknout Matisse. Pousměji se nad střípkem myšlenky Emila, který by si rád vyzkoušel vlkodlačí stožár.

V zahrádkách se usadím poblíž hloučku pod jeden z jablečných stromů a opřu si o něj záda.
Furt to není postel, chjo..
„Neřekl bych to lépe, Emilku, srát na kocovinu!“ Pozvednu flašku, když jelínek pronese svůj přípitek, poté se napiji.
Uvidíme, co dnešní večer ještě přinese..

Příliš rušno na samotáře

Zahrady -> Schody před zahradami
Agnieszka

Když slyším, že je z Polska, tak pochopím, že téma o Hittlerovi je pro nipoměrně citlivé ale co... Mohl bych používat její rodný jazyk, ale moc důvodů k tomu nemám. A tak mluvíme dál anglicky. Přecejen je angličtina snadnější a ona s tím nemá problémy, takže žádné výrazné důvody nejsou...
"Je pochopitelné, že jeho činy vnímáš takhle. Udělal spoustu odporností, to rozhodně. Ale když už mluvíš o tom uzdravování lidí jako o známce civilizovanosti, tak především některé pokroky v medicíně jsou založeny na krutostech. Cílené nakažení chorobami v Americe, Nacistické Německo a další... I civilizovaná společnost občas potřebuje krutost, aby se posunula dál... A fakt, že cílenou krutost umím chápat neznamená, že tu metodu obdivuji." Řeknu slepé dívce zamyšleně a na krátko se odmlčím "To, co nazýváš milosrdenstvím já nazývám dohodou. Chtějí pro ni lék a já můžu být užitečný na vzorky... Když přijde na záchranu někoho blízkého, tak logika jde mnohdy stranou. A Triskelion se z nějakého důvodu snaží zachránit všechny navzdory logice... I když kvůli tomu vaši lidé někdy trpí, i když se ženete do nebezpečí a někdy ani nevíte přesně proč nebo pro koho..." Podotknu zamyšleně svůj názor a pohledem sleduji všechny ty nově příchozí, i když míří do úplně jiné části zahrady. "Myslím, že tu začíná být až moc rušno... Děkuju za pokec" Řeknu s klidem ale někdo jako ona, kdo má takhle vnímavý sluch může slyšet, že i když se snažím mluvit neutrálně - a jde mi to vážně dobře, tak je v tom přecejen známka lepší nálady. Jsem popravdě rád, že přišla, jinak by tahle návštěva zahrad byla nejspíš poněkud depresivní. Otočím se k odchodu a po prvním kroku se ještě zastavím "Mimochodem... I když respektuju cílenou krutost, tak jsem se jí nikdy neúčastnil. Mám trochu jiné hodnoty než oni a krutost u bratrstva naštěstí není podmínkou." Doplním ještě předtím, než zamířím k východu ze zahrad zpět. Ten rozhovor byl zajímavý i když těžko říct, jestli byl zajímavý i pro ni. Minimálně pro mě bylo zajímavé si poslechnout názor někoho z Triskelionu... Někoho, kdo ještě pořád věří v dobro... Škoda, že já v dobro nevěřil už před výbojem... Tuhle její víru ji poněkud závidím.
Když už jsem u východu, tak se zarazím... Ani nevím, kam bych vlastně šel...
Na pokoji se nudit nechci... Potřebuju něco dělat... Co ta jejich zombie kamarádka? No hádám, že pokud mě budou potřebovat na vzorky, tak si mě najdou... Mohl bych zkoušet nové věci v okultismu... Ale nemám tušení kde tady mají potřebné předměty a sotva mi jen tak dají něco takového... Takže... Možná knihovna?
Knihovna je ve třetím podzemním patře... Na tom patře jsou i cely... že bych navštívil tu nakaženou přecejen navštívil? Hmmm... Nevidím důvod, pokud nepůjde o léčení... Tak tedy rovnou do knihovny...

Násilní předehra

Jídelna -> dojo

Nejradši bych kolem sebe prskala vzteky, Razvanova slova mě ale donutí vyprsknout doslova. Kapičky chlastu se rozletí kolem a já v prvních momentech nemohu popadnout dech, jak se mi chlast dostal do špatných otvorů. Ale má pravdu chlapec.
Proč navíc s tím dělat cavyky, když to jde říct takhle rovnou? Chci spát s Kristoffem? Chci. Chce spát on se mnou? Očividně s tím taky nemá úplně problém.
Je to dobrý nápad?
To už je úplně jiná otázka.
Představa sexu vzbudí další vlnu vzrušení, tentokrát příjemnějšího druhu než vše předtím, pravda je ale taková, že teď by to mohlo být trochu výbušnější než si mravy a společnost žádají.

Se souhlasným kývnutím tedy svolím nejprve na souboj - a poté až souboj v posteli. Snad.
Razvan si odnáší Leu a tuším, že oni se už zabaví a já vstávám, lahev stále v ruce, abych následovala Kristoffa do doja. Jo, tohle jsou ty správné kroky.
V rukou cítím stále neunikající třepot, sílu, která potřebuje vytrysknout a podbřišek se mi plní očekáváním věcí budoucích.

"Když si to žádáš...abys pak ale nelitoval." Mrknu na něj, zatímco čeká na můj první úder. Nikdo kromě nás tu není a já vím, že si mohu dovolit všechno. Jsem si vědoma, že přímé souboje nejsou mou specialitou, pokud boj na blízko, tak ve své podobě, ta by ale ted sotva byla sexy - a navíc sotva bych pak ze sebe dostala všechnu tu přebytečnou energii.
Možná Kristoff čekal schopnosti, já ale místo toho rychlý posun vpřed, náznak útoku pěstí, čímž ale jen skrývám útok druhým loktem. (5) Tuším, že prohraju - o to teď ale vůbec nejde.

Jídelna

Tak on bude asi fakt myš...
Pivo nepije, po milkshaku sere, zvracení taky nepřipadá v úvahu. Ty kráso, tahle bizarní debata mě nutí se začít smát. "Ty vole, kámo, to máš fakt smutnej život, i když to nezvracení ti docela závidím, taky bych si to po dnešku přál neumět." Jsem si vědom, že tahle debata může někomu u jídla způsobovat obtíže, ale kdy jindy přijde příležitost dozvědět se něco o zažívání myší?
"A po tomhle všem ti špatně nebude?" Ukážu na všechno to jídlo, co už sežral, na což už poukazovala ta protivná blondýnka, která si to pak s mrzutým ksichtíkem odkráčela pryč.
Ale docela jí to slušelo, to zas jo... Směs naprostého odporu, zloby, vzteku a touze ublížit na takové pěkné tvářičce se jen tak nevidí! Pro tentokrát jí naštvali ostatní včetně holčiny vlkodlačice, která se tu jen tak proměnila, pro příště si ale dávám předsevzetí, že to budu já, kdo jí přiměje zvažovat vraždu. Sranda musí být, ne? A štvát Auroru už taky není taková zábava! Teda je, ale tady slečna má větší potenciál k brachiální agresi...

"Tááákže..." Vracím se myšlenkami zpět do děje. Jídlo dělá své a spolu se spánkem, kterému jsem se věnoval předtím, se mi opět vlévá život do žil. A s tím i potřeba se socializovat, obzvláště tady, kde je plno nových lidí k poznání!
Deprese ať si políbí prdel, teď je čas poznávat.
"jak se stalo, že jsi myš, co mluví? Prostě mutace? A tohle jsou kámošové?" Ukážu na těch pár, které neznám, což mi asi připomíná, že bych se taky mohl představit.
Nejprve ale básnička. Se zájmem poslouchám Igorův výkvět poezie, na moment zvažuji jeho nápad na básnický klub a pak jen zavrtím hlavou. "Hele a funguje ti to jako balící strategie?" Zajímám se docela nahlas, nedokáži si totiž představit jiný důvod, proč by to dělal.

"Jo, sorry, já jsem Isaac." Odpovím klučinovi, kterého jsem tu už rozhodně viděl, jehož jméno mi ale taky zatím uniklo, přiznávat se k tomu ale nebudu, ono to třeba nějak vyplave. "Hele, jsem z Kanady, z Ostrova Prince Edwarda. Je nás tam pár Mikmaků, ale já to nikdy moc neřešil." Vzpomínky na staré dobré časy zaštípou, je ale čas se posunout dál. "Ty s tím vším máš taky něco společného?" Z ledabylého mávnutí musí být znát, jak moc vážnosti svému původu dávám.

Mnoho lidí, mnoho konverzací... a já

Pevnost Holtgast
jídelna ---> zahrady

Jak se rozebíhají různé konverazce při večeři, já zůstávám většinou tiše poslouchat, zatímco se snažím do sebe dostat nějaké živiny. Párkrát zaslechnu své jméno - Kristoff v podstatě postupně vyjmenuje všechny, kteří sem přišli z Bratrstva. A mně ani nedošlo, kolik takových nás tady vlastně opravdu je... Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám na jeho otázku odpovědět nahlas, ale to už se toho chopili jiní.

"Protože my jsme ti jediní, koho tenhle svět zajímá..." zamumlám si spíše pro sebe, i když lidé sedící blízko mě to mohli zaslechnout také. "Evidentně." Pohled mi postupně přejede po všech jmenovaných. Všichni jsme se sešli tady, dostali se nějakým způsobem z těch kultů. A dovolila bych si říct, že všichni si tady vedeme lépe. O dost lépe. Já určitě - ať už z pohledu rozvoje svých schopností, nebo z celkového lepšího pocitu... no, ze života. Doufala jsem, že v tomhle nejsem jediná. Jako poslední se můj pohled zastavuje u Kazrana.

Zatraceně, nech toho, připomenu si, když si uvědomím, že se dívám až moc dlouho. Rychle sklopím zrak zpátky na svůj talíř - zjišťuji, že už prázdný. Tiše jsem doufala, že jsem nebyla přistižena. Chování hodné dospělého člověka, opravdu. Náhlá rozpačitost mi vrhne trochu červené do tváří, a já si radši přeberu svou kávu a upiju. A raději se dívám jinam.

Igor se mě ptá na mou ruku - stočím zrak k němu a trochu se uculím. Jeho přezdívka pro mě ve mně dokázala vykouzlit úsměv. Rozhodně bude jednou z těch, které mi asi nikdy vadit nebudou.

"Asi dobrý," odpovím mu. "Rozhodně je aspoň zpátky." Na ukázku ji sevřu v pěst a zase rozevřu. "I když tu nejjemnější motoriku ji budu muset znova naučit." Vzhledem k tomu, že ale má původní vidina byla mnohem horší... Tohle rozhodně beru. A pokud to znamená i pro mě trochu výmluvu, abych se mohla vrátit k některým svým koníčkům - jenom lépe.

Přicházejí další nové tváře. Znovu sklouzávám spíše k tichému sledování a poslouchání. Až po slušné chvíli mi dochází, že jsem delší dobu nevydala jedinou hlásku.

Možná by nebylo od věci se jít někam.. vyvětrat. A zdá se, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo měl podobný nápad - jídelna se nám začala postupně vyprazdňovat. Pomalu se zvednu ze židle, vezmu si svou kávu a otáčím se k odchodu.

Dobrou noc... snad ti bude teplo. Pootočím hlavu za zdrojem hlasu. Na maličký moment mě to zarazí, a mé jinak bledé tváře znovu nabydou troškou barvy. Následuje drobný úsměv.

"Jo... Děkuju. Ty taky. Dobrou noc."

No. Jako bych zapomněla mluvit.

Chvíli počkám, než úplně odejde, a pak z jídelny vycházím i já. Porozhlížím se po zahradách, všimnu si zdejšího osazenstva. Tenshiho raději ignoruji a skousnu jazyk mezi zuby, abych zůstala zticha jako dosud. Rozhodně bude lepší, když vyrazím do jiného koutu. Pomalu projdu i kolem větší skupinky, u které se na chvíli zastavím. Otázkou je, zda bych tu byla vítána... Vypadá to na docela soukromou párty. Všimnu si lahve vína v Matissových rukou.

Zaváhám.

"Mohla bych se k vám přidat?" zeptám se najednou. Kde se to ve mně vzalo, netuším. "Kdyby ne, nevadí. Najdu si jiný kousek zahrady."

Anonymní alkoholici

Jídelna - Zatím střízlivá skupinka v sadu

Vypláznu na Samira provokativně jazyk.
Co bych nebyl tajnůstkář, když tajemství jsou tak krásná věc. Bez nich by opilci neměli co vyprávět ostatním.
"Každá bídná duše vítána." Povím pobaveně na otázku Samira a Abyho.
Aby ne. V kládě mi dneska nehučí, takže klidně si můžeme udělat nějaké to terapeutické sezení, kdy si pak ani jeden z nás nebude pamatovat co se v zahradě vlastně odehrálo. Navíc je zde i šance, že to dopadne dobře a všichni si zlepšíme náladu.

Položím Matissovi ruku na rameno.
"Dobrá. Na dnešní noc si tě tedy beru do péče. V dobrém i ve zlém, dokud nás alkohol neskolí."
Pokusím se mu podívat do očí a usmát se co nejvřeleji, aby mu bylo jasné, že tu jsem pro něj, a že na ty starosti nemusí být sám. Sám však netuším, jak takový pohled mít, takže v tom trochu i sázím na Mattisovu telepatii. Co jsem zaslechl, tak prý občas zaslechnou nějakou tu hlasitou myšlenku, nebo něco takového.
Také je možné, že jsem si to právě vymyslel a tudíž se jen na Matisse vřele a mile usmívám.
Matiss je fajn kluk a co méně bych mu mohl dát, než ucho na poslech, vřelé obejmutí a nějakou tu flašku alkoholu, které mají ve všech filmech tendenci přežívat apokalypsy a další verze konců světa.
Jestli budeme takhle chlastat dál, tak budu muset udělat destilační kolonu. Věřím, že by to někdo zvládl pomocí schopnosti, ale to by pak nebylo ono ne.

Takto naše skupinka Anonymních alkoholiků pomalu roste, až se k nám přidává i velký hafan Xavier. Musím přiznat, že s vlkodlakem jsem ještě nespal. Jako mladší, když jsem ujížděl na zvrácených věcích by mě i ta představa rajcovala.
Co kecám. Velká zubatá nestvůra. To jasně zapadá do kategorie nebezpeční hoši.
Já jsem vážně zatracený.
Možná bych měl kromě Satana udělat i malý oltář Asmodeovi. Třeba mi pak vrátí trochu z mého dřívějšího kouzla a nebudu si připadat tak staře.

xxxxx

Naše nádherná skupinka se vydává směrem do zahrady vedená Matissem, který si pro sebe uloupil flašku vína. Jelikož se i já hodlám pořádně ztřískat, tak si sebou beru uloupím z poza baru nesvatou trojici v podobě Rumu, Whisky a Flaška červeného. Nejsem blázen, takže co se týče rumu a Whisky, tak beru už načaté flašky, které nám tu zbyli po dřívějších oslavách a které je potřeba dopít, jelikož už tam toho zase tolik není.
Navíc tu nehodlám pít sám a hádám, že pití se dost možná trochu promíchá.
Joo zahrada bude dobře pohnojená.
Samozřejmě beru krabici kapesníků a misku pro Xaviera, který z flašky bude pít jen těžko, i když kdo ví, jak to jako vlkodlak zvládne.


Překvapeně se podívám na Kulíška, kterého nacházíme u jablečného sadu.
"Ahojky Ori." Pozdravím jej a usadím se vedle Mattise s pohledem na něj, přičemž položím flašku červeného před Orena.
Jistě pro ní najde využití.
Pak Matiss přijde s návrhem proslovu, takže opět vstávám očekávajíc, že udělám pěkný trapas, nebo něco takového.

"Takže. Jelikož jsem tohle krásné sezení navrhnul já, hádám, že se patří, aby jsem se toho ujal."
Odkašlu si a rozpřáhnu ruce, aby se okolní osvětlení dočasně ztlumilo a panovala tu tak o něco příjemnější atmosféra.(6)
"Zkráceně. Minulost, ať spláchne lítost. Přítomnost ať se netopí v ní, ale v lihu. Zítřek, ať vezme ďas. Proto pijme. Ať je pro nás zítřek lepším dnem, než doposud byl."
S tím pozvednu svou láhev Whisky, napiju se a opět se usadím na zem.

Unavený večer

Holtgast, jídelna

Vidličkou se spíš v jídle vrtám, tu a tam přistrčím kousek stranou vděčné kavce.
"Trochu smutku do toho přežírání..." poušklíbnu se. Sice byla zvyklá na 'bráchu' a možná ho ještě začne hledat, teď je ovšem plné bříško priorita.
Zavrtím nad ní hlavou, nechtě trochu pobaveně. Kéž by byl život tak jednoduchý.
U stolu ovšem sedí víc zamlklých...
Opuštěný světlovlásek kousek dál, s párem chlupatých mazlíčků. Nemyslím si, že jsem měl s ním kdy příležitost mluvit... ale všechno je lepší, než jen přemýšlet.
Alespoň mi to tak připadá.
"Oscar, nepletu se?" oslovím jej s ujištěním o jméně. Pokud se pletu, omluvím se.
"Jak... se vede?" zvolím tu nejpitomější možnou frázi.
"... tedy, v rámci možností?" dodám pousmání.

Gruzínec přichází s dost nechutnou básní, ale potkana s líčením průjmu to dle mého netopne.
"Uh... příliš infa," ušklíbnu se nepatrně. Zaujme mě ale klučina, kterému to říká. Ani s tím jsem se myslím neměl moc šancí sbližovat. "Ty... omlouvám se, ale zapomněl jsem tvoje jméno... chtěl jsem se zeptat - ze kterého jsi kmene?"
Troufnu se optat, protože rysy jeho obličeje jsou mi hodně povědomé. Vsadil bych se o dost, že má taky co dočinění s původním obyvatelstvem USA.

Ludwig je taky mlčenlivý. Nevím proč mám nutkání všechny rozmlouvat. Vždyť jsem sám vždycky daleko radši, když mi všichni dají pokoj...
Teď si však nevím rady sám se sebou.
"Mám ti něco přinést?" kývnu ke stolku, kde je alkohol.
"Nebo... chceš se přidat k nim?" hodím bradou ke skupince odcházejících, co jsem pochytil, jdou se nejspíš bavit někam do zahrad.

Dokud se žije, ještě se neumřelo

Holtgast, jídelna

"Co ruka, půvabná Lady Amaltheo? Už dobrý?" usměju se na krásnovlásku od svého talíře. Sám se s alkoholem neostýchám, neředěným vínem zapíjím celou dobu. Jakkoliv mě vábí připravená horká (no dobře, už tak moc ne) čokoládová dobrota, po zubatého přiznání, že ji pro mě zkuchtil RUS, mi naprosto zhořkla.
Tak jsem se radši pustil do vína.

Obraz dospělé žabky čílí se nejspíše nad úplně vším, od zvěře u stolu po chutě cikánovy, a netuším proč, snad je to vínem, přijdou mi její žlučovité poznámky naprosto vtipné.
"Toto, mám pocit, že už nejsme v Kansasu," prohodím zvesela, zamrkám na ni.
"Na zdraví a vítej v novém světě. No, možná asi starém, ale pro tebe novém! Nebo minimálně, umožňujícím začít nanovo. Tak odvaž kameny vzpomínek a pusť je po proudu, ještěrko," uculím se na tmavovlásku.
Lísá se k ní sice další Rus, tenhle mi ale od začátku přišel jako neškodný trouba.

Zhluboka se napiju, dorazím sklenici až do dna a naliju po okraj.
"Vzpomeňte si, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná, na horkém loži z oblázků," brouknu si pro sebe nahlas, co vybaví se mi kvůli tomu všemu pofňukávání ze střípků myšlenek kolem.
"S nohama nahoru, jak žena všeho znalá, a potíc jedy zpod žáru, nedbale nestoudně dokořán otevírala své břicho plné výparů. Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu, a velké Přírodě zas vrátit stonásobně co spojilo kdysi v jednotu," mávnu rukou teatrálně, a opřu bradu o druhou.

"Měli bychom založit klub poezie. Kdyby měl každý možnost nacpat do veršů svoje pocity, Baudelaire by se musel jít zahrabat. Tedy, podruhé," ušklíbnu se suše k té neadresné poznámce.
Však stejně je většina u stolu ponořená do vlastních bolísteček, než by věnovala pozornost cizím proklamacím! To je nesmírná útěcha dnešní doby. Každý si může žvanit co chce, a málokdo mu k tomu něco řekne.

"Sametko medová, co říkáš poezii ty? Cos vlastně prováděla se svým žitím, než se všechno tak královsky podělalo?" zeširoka a trochu zubatě se usměju na novou tvář, medvídka v dívčí kůži.

V přítomnosti živých a mrtvých

Holtgast, jídelna - hrobka

Můj momentální cíl k rozhovoru je žel zaneprázdněn něčím jiným, zvedá se a s Callumem, Danielem a Yuriko odchází.
Nu což.
V klidu dokončím obsah svého talíře, mlčky. Ačkoliv vycházím neutrálně s většinou přítomných, blízcí mi nejsou. Je jen pár výjimek. A ano, kdyby mě mučili, nejspíš bych přiznal, že je princeznička jednou z nich.
Jenže přilnout k někomu znamená koledovat si. Riskovat svůj klid. Riskovat jejich život.
A Míša ho dnes ztratil.
Štěňátko z Bratrstva, zklamané, zrazené, tolik nadšené být věrné a oddané...
Krabička s popelem, nic víc. A pár vzpomínek. Ve víc zde nejspíš nikdo nemůže doufat.

"Dobrou noc... snad ti bude teplo," pousměju se na Laimu na cestě ke stolku se špinavým nádobím, než opustím jídelnu.
Než uložil bych se k tolik potřebnému a žádoucímu odpočinku, zajdu ještě dolů, na hřbitov.
Zkontrolovat, jestli je vše v pořádku? Či mě vzpomínky na Michaila a kratinký čas, za který jsem jej mohl poznat, přiměly stočit kroky k místu jeho posledního spočinutí?
Kdoví ví.

Studený, stojatý klid mramoru a kovu však narušuje život. Neklidné oddychování tmavovlásky zachumlané v přikrývce.
Opatrně se skloním vedle ní, dlaní se dotknu jejího ramena.
"Jsi v pořádku? Je ti něco?"