Místo činu

Island - tým Félix

Čmuchání se zdálo být úspěšné, nebyla to ale jen stopa Lokiho, ale především ta Lakshmi, která mě přivedla správným směrem. Vím, že jsme se neměli moc vzdalovat od zbytku týmu, teď je ale třeba, abychom tam byli co nejdříve, zrychlím tedy klus. Tu a tam se ale pozastavím a otočím, abych několikrát zaštěkal na znamení: Jsem tady, pojďte tudy. Nevím, zda to pochopí, nevím, zda to uslyší, čekat na ně ale nemohu.

Už je nás tu mnoho. A jak to tak vypadá, největší souboj se odehrává v nebesích. Lakshmi ve své podobě pegase útočí na gryfa, ve kterém poznávám Orena. Okey...Tam se nedostanu. Létat jsem se ještě fakt nenaučil. Nevadí.
Podpora může být i odsud. O to se možná snažila i Bunmi...nebo nevím, proč jinak by tu byl okolo takový hnus. Sněhobláto, zhoršená viditelnost, skvěle.
Chvíli přemýšlím, že bych po nich házel sněhoblátové koule, zdá se mi to ale dosti marné. Jsou vysoko, já na ně špatně vidím - mohl bych ještě trefit Lak a to bych nerad.
Můj pohled nakonec padne na nejbližší strom. Dřevo? Dřevo. Akorát...tohle jsem ještě nikdy nedělal.

Rychle přiskočím ke kmeni stromu, který je svými větvemi nejblíže Orenovi a snažím se jej ovládnout tak, aby na něj dosáhly, aby se kolem něj zkroutily a pomohly třeba Lak (7+2)).
Ha, ano, takhle! Větve se hýbají, prohýbají, chtějí poslouchat, chtějí chytat, Oren se ale všemu vyhýbá. Se svou snahou ale nepřestávám a jen tu a tam se rozhlédnu kolem sebe, abych se byl případně schopen se tělesně bránit, kdyby se někdo rozhodl mě zpacifikovat (5).

Trénink

Island - tým Félix, 10. listopadu

Chvíli jsem měla radost. Na místě se nás objevovalo čím dál víc, ale já si je držela hezky od těla. Jenže jsem nepomyslela na ty, co nepřišli v extra viditelné podobě. Když mě kdosi štípl a škrábl do ruky, kořeny jen mávly do vzduchu. Stihla jsem zachytit barvu křidélek, ale nebyla jsem si jistá, kdo to byl. Letí vzhůru.
A pak se mi ztratil z dohledu. Cosi lepkavého jsem měla na kombinéze, na obličeji. Hlína? Zavrtěla jsem hlavou a přeměnila se. Pokud by to bylo nutné, bránila bych se jen úhybem. (4) Teď jsem ale mířila vzhůru. Hodlala jsem najít toho zlodějíčka.

Vzlet mezi stromy nebyl vůbec jednoduchý a nad korunami bylo ticho a prázdno. (1) Jen sněhové vločky a ledový vítr.
Obletěla jsem kolečko pod místem nálezu a dál se pídila po komkoliv, kdo by mohl stát za tou krádeží. (7) Do oka mi padl gryfík.
Tak Oren, no počkej! Krátce jsem zařehtala a vrhla jsem se jeho směrem.

Byla jsem mnohem větší, a tak jsem jen mohutně mávla křídly, abych gryfíka vychýlila z rovnováhy. (6) Doufala jsem, že to bude stačit, aby pytlíček upustil. Nechtěla jsem ho srazit kopytem. To bych ho nejspíš rozmázla… A pokud opravdu přívěsek upustil, nebo ho nestřežil tak dobře, pokusila jsem se ho získat do tlamy. (1)

Hra na honěnou
Island, moje skupinka svěřenců

Nikdo zdá se, nebyl s mým samozvaným zvolením se, coby vůdcem této ´smečky´ nijak proti. Dobře, to je dobře.
Nerad bych způsobil nějaké zbytečné hádky nebo zlo krev mezi vlastními. Poté co jsem tak nějak sdělil, jak představuji si, že by měli věci býti, vyskytne se jedna zvídavá otázka. Vcelku poměrně dobrá otázka. Nicméně vlasatý viking to zřejmě vystihl nejlépe, jak mohl. I tak ale jeho slova o mých stínech a dovednostmi s nimi, pozvednou můj koutek lehce vzhůru.
"Souhlasím.. vzhledem k rozložení lesa, nezbyde nám jiné možnosti... a byť věřím ve své schopnosti, ani Pán Temnot nedokáže bojovat s tolik ´nepřáteli´ najednou.." dodám tedy k tomu své.

Když tedy bylo vše sděleno jak měl, i jistou.. kapkou zvědavosti sleduji, jak kdo mohl nabral své druhé podoby, pokud to neučinil již dříve.. páni, tahle věc se nikdy jenom tak neokouká. Vždycky je na tom něco fascinujícího.. a byť sám jsem byl držitelem proměny též, nebylo.. to něco co dalo by se použít pro něco takového. Možná kdyby to byl hrad, nebo nějaká pevnost.. ale les, je na to příliš rozlehlý.
Ovšem velmi brzy zjišťuji, že moje vlastní tělo je v tomhle jistou překážkou (2), skoro nedokáži udržet tempo co se případného běžení týče.. ztrácejíc tak některé z čichově a pohybově nadanější z dohledu.
Sám zvládám se tak tak(6) alespoň přibližně držet nějakého jejich směru, o stínovém ptáku na obloze jsem trochu zapochyboval v téhle chvíli, přece jenom ptáci nejsou stopaři a jak, zdá se ta idea napočátku dobrá, nyní už za moc nestála. Ale, proč bych nemohl udělat svého stopaře...? Že mě to nepadlo dřív... gesto ruky a jistá vůle stáhne stíny z okolí a ty utvoří mého vlastního stopaře. Stínového stopaře.
S jeho pomocí snad dokáži najít stopu po vlkovi (8).

Kde jsou všichni?

Les Vaglaskógur, Island, -12 °C, lehce sněží

Félix, Emil

Rozkazy byly vydány. Ač měli možná někteří výhrady k použití feromonů a dalším Félixovým návrhům, dál nikdo nic otevřeně nenamítal. Pokračovala jsem tedy po svých v závěsu skupinky, neměla jsem žádné schopnosti, co by mi pomohly s hledáním kovové nábojnice, takže jsem doufala, že má chvíle slávy prostě přijde později, ač by mi pro tentokrát vůbec nevadilo si třeba sednout někam ke stromu a prostě si zdřímnout. Ani chlad a osvěžující islandský vzduch mi příliš nepovedl se probrat po tom ranním debaklu.
O to víc jsem byla celkem nepříjemně překvapená zjištěním, že se od nás část skupinky jednoduše oddělila a vyrazila někam po svých. Nějak jsem měla za to, že tohle měla být týmová "hra".
"No paráda, tohle jsem fakt nečekala," utrousím polohlasně, jakmile si uvědomím, že jsme tu nakonec jen tři.
"Asi nám nic jiného nezbyde," kývnu na Emilův návrh, ačkoliv mi představa cestování na něčím hřbetě stále nedělá moc dobře. Jestli nás ale dokáže dostat rychleji k ostatním, je to asi jediná přijatelná možnost. Ještě se krátce otočím k velitelovi s otázkou: "Jdeš taky?"
Tak trochu ve snaze popostrčit ho dopředu, aby si na quilina nasedl jako první a já se tak mohla držet jej. Ochránilo by mě to alespoň před větrem, když už nic jiného.

Jde se hledat

Les Vaglaskógur, Island, -12 °C, lehce sněží

Čekal jsem jestli náš Kapitán ještě něco řekne, zatím co ostatní se dali do hledání a i když Félix chtěl, aby jsme se drželi pohromadě, tak se ostatní od nás oddělili. Původně jsem plánoval, že by jsem šel za Jamesem, kterého bych v jeho psí podobě chtěl poňuchňat, pomazlit jako Kulíška, který je tedy roztomilejší, ale ten se během chvíle ztratil z dohledu a volat na něj mi nepřišel jako dobrý nápad. Navíc by se mohl urazit, že na něj volám jako na psa.
"No. Vypadá to, že se budeme sami dát do hledání. Pokud někdo chce, tak mi může vlézt na záda. Jdu se totiž přeměnit a budu hledat z oblohy, ale varuji, že nad korunami stromů bude větrněji." Osvětlím zbytku týmu, načež se přeměním do své růžové podoby, která je sice nápadnější, ale ostatní budou mít stejně pravděpodobně hlavy skloněné k zemi, jak budou hledat a pak navíc sníh.

Sám, nebo s někým na zádech si to odklušu na prostornější místo, kde roztáhnu své mohutná křídla, naberu trochu rychlost a vzlétám vzhůru k nebi nad stromy, aby jsem se mohl dát do hledání. Sice lehce sněží, ale to mi zatím nijak vadit nebude.(9)

Do pevnosti

Holtgast

Sice se napnu, když tvor varovně zavrčí, ale dlaň nestáhnu, a stvoření se zdá o něco uklidnit a nakonec mě následovat. Dobře.
Dobře.
Zvládla jsem to. Přivedla jsem někoho, komu by se venku vedlo špatně, do bezpečí.
Wow!
Pokud mě zneklidňuje, že se nemění zpět, nedávám to znát, vykročím směrem ke vchodu do pevnosti.

Vzduch kolem je studený, ne však tolik jako na zamrzlém jezeře ve Finsku, pod tenkou vrstvou sněhu pod nohama chrupe namrzlá tráva a slabě je slyšet vlny moře, ve vzduchu vnímat sůl.

Při jednom z letmých ohlédnutí přes rameno, jestli mě šelma stále následuje, s překvapením spatřím dívku... spíš stále ještě děvče. Vlasy bílé jako sníh, stejně tak oči... oh.
Oh.
Chůdě malé, utíkat před tou zrůdou muselo být o to horší, že netušila vlastně kam běží. Její oblečení vidělo lepší časy, ale alespoň vypadá nezraněná.

"Jmenuju se Eddie. Patřím ke společnosti lidí, kteří si říkají Nadaní, a zrovna se nacházíme u jednoho z jejich sídel, zabezpečeného prostoru," odpovím, když z dívenky vypadnou první nejisté otázky.
"Přenesla jsem nás sem, neboj - ta zrůda je teď několik států vzdálená," pousměju se. "V pevnosti ti najdeme nové teplé oblečení a určitě se najde i něco dobrého k jídlu," slíbím sebejistě. Mělo by být přibližně kolem oběda, ne?
Slunko neporadí, s věčně zataženou oblohou je to marný.

"Pojď," usměju se znova, a kdyby si nebyla jistá, vezmu ji za ruku. S pochodem ke vstupu pak nerázuju tak moc jako prve, aby nezakopla o kořen či kámen, v klidu.
Stejně se mi o hodně uleví, když se konečně těžké dveře otevírají.
"Teď to zasyčí, nelekni se. Dekontaminace pomáhá zbavit se částic radiace z vlasů a oblečení," upozorním ji.

Po spršce a osušení projdeme dál do pevnosti. Erden už o nás ví, tomu snad neujde nic v mezích pevnosti, a vysílá na pomoc Yevgeniyi.
Černovláska nás obě odvádí na ošetřovnu, kde se zejména bělovláska podrobuje krátké zdravotní prověrce intuitivní diagnózou.
"Jak se jmenuješ? Odkud jsi?" takové a další otázky padají za vyšetření, Yeva je sice neústupná, ale v jejím profesionálním klidu mi vždycky přišlo něco konejšivého.

"Který z pokojů je volný? Kde jí mám pomoct se ubytovat? Zbylo něco od oběda? Kde jsou vlastně všichni?" otázek mám víc.

"Myslím, že nejlepší by bylo dát ji k Mii nebo Lyle, jsou nejblíž jejímu věku, mohly by si rozumět," odpověděla Yeva. "Určitě zbylo. Většina je na tréninku, zbytek si užívá volného odpoledne ve společence."

Trénink 14:40 - 14:45

Les Vaglaskógur, Island, -12 °C, lehce sněží

Lakshmi první získává přívěšek skrytý v sametovém pytlíčku.
Hází si 2 na obranu (s bonusem za držení artefaktu 2+2) v podobě oživlých kořenů.

Oren překonává obranu vlastním přímým útokem 9.
Hází si 9 na obranu (s bonusem za držení artefaktu 9+2) v podobě vzletu do výše 7m a úhybů letmo.

Bunmi si hází úspěšně na oblak prachu, v kombinaci se sněhem se však dostavuje vír kapének řídkého bláta, zhoršující viditelnost všem momentálně na místě, pokrývající všechny možné povrchy slizkou hnědavou a rychle opět mrznoucí směsí.

Na místě jsou momentálně Lakshmi, Bunmi, Oren, Lara, Lea, James, Jonas, Razvan, Kristoff a Rúna.

Na místo nálezu se stále nedostavili (//a budou potřebovat jeden post s úspěšným hledáním cesty/dostavením se na místo před jakoukoliv reakcí na momentální boj):
Mia, Daniel, Valeria, Laima, Callum, Isaac, Aurora, Alexandra, Félix, Hanka, Emil.

Zachráněna

Eddie

Nebyla jsem si jistá jestli porozumí mojí odpovědi, mému volání o pomoc. A jak mi třeba vůbec dokáže pomoc když pochopí. Vždyť ta příšera za mnou je ohromná jen sama o sobě. To ani raději nepočítám těch šest nohou nebo ostnatý ocas. A co pak teprve ty zuby? Já je mám teda taky, ale těm dračím zubiskům bych vážně nechtěla přijít na chuť.
Víc už nemám čas se nad tím zamýšlet, najednou mě chytne kolem krku a to už mi zmizí zmrzlá země pod nohama.
Z běhu se tak rázem dostanu do kotrmelců, jen ne takových které bych plánovala. Ty jen přidali k tomu špatnému pocitu který mi tímhle přivodila. Docela se divím že si z těch pádu neodnesla žádnou zlomeninu, jen prosté "au". Měla jsem pocit že jsem někdy při pádu přistála na něčem měkkém. Taky se rychle vyškrábu zpátky na nohy, jen trochu nemotorně, jako přiopilá. Vypadá to že jsem asi neměla takové štěstí. Pravá packa mě pěkně bolí, ne tolik abych nemohla vůbec jít ale přece trochu pokulhávám.

Jejím slovům se mi nechce moc věřit, když jsem se přece naposledy přijala něčí pomoc dopadlo to...no takhle - útěkem o život. Ona mě před to obludou přece zachránila, proč by mě teď chtěla oklamat? Kam jinam bych taky asi mohla jít? Vždyť teď vlastně ani nevím kde to jsem. Našpicuju uši a pozorně se zaposlouchám do okolí. Nikde žádné praskání ledu nebo dupání žádných stvůr.

Při jejím doteku nejprve s varovným zavrčením vycením zuby. Popravdě jsem to ani nezamýšlela, byla to nějak instinktivní reakce. Když jí moje první reakce ale neodradila už dál neprotestuju, ono to pohlazení nakonec možná nebude až tak špatné.
Nakonec na tu nabídku trochu váhavě přikývnu. Nejistými krůčky ji pak opatrně následuji. Nevědomost se zvědavostí mi však přece jen nedají tak se proměním nazpět do lidské podoby. Za tu dobu jsem zapomněla co mám vlastně na sobě. Vypadá to že mikinu, která je o několik čísel větší takže mi sahá jen kousek nad kolena a visí na mě jako pytel. Levý rukáv úplně chybí a ten pravý mám ohrnutý až pod loket jinak bych ho asi tahala po zemi. Vysoké černé boty jsou taky v příšerném stavu, špičky úplně okopané jako bych v nich snad hrála fotbal s kamením a tu levou roztrženou na lýtku. Jediné co vypadá že je v pohodě jsou moje kalhoty. Taky jsou sice ušmudlané ale nejsou nikde roztrhané.
"K-kdo jsi?" špitnu nejistým hláskem. Nervózně skloním hlavu až mi rozcuchané vlasy zakryjí tvář. Ani se nesnažím se jich zbavit. "Co jsi s námi udělala?..J-jaké pevnosti?" Mám spoustu další otázek ale hlas se mi příliš třese takže se na víc neodvážím.

Stopy nelžou

Vaglaskógur, Island
Tým 2 - Callum, Isaac, Aurora, Alex, Rúna, Lea a já

No... vytáhnout bych se před mými rezavými dámami býval chtěl rád, ale... tak nějak to neklape. Pachy všech mě matou, ten Lokiho neznám tak dobře, aby mi nesplýval, a výsledkem je... že Lea je daleko úspěšnější než já.
Přímo do pocitů, brr.

"Myslím, že nic jiného nám stejně nezbyde, najít drobnost v lese je tu pro některé hračka," odpovím Isaacovi trochu zachmuřeně, když se proměním na chvíli zpět v člověka. "Na druhou stranu, čekat na poslední možnou by se nemuselo vyplatit. Pokud se kolem držitele semkne celý tým, nejsem si jistý, že to zrovna naše skupinka zvládne překonat, nemáme skoro žádné schopnosti kontroly... leda by se Callum se stíny zvládl vypořádat s přesilou po hrubé síle," povzdychnu si.

Na další pachování se nakonec vykašlu (5), ono mi ani nic jiného nezbývá, a pokusím se sledovat lví stopy (8), jako bych trackoval zvěř v lese. To jde malinko lépe.