Vysoko nad městem stála na vznosném sloupu socha šťastného prince. Byl celý pozlacený tenounkými plátky ryzího zlata, oči měl z dvou zářivých safírů a v jílci jeho meče byl zasazen veliký rudý rubín.

Všichni ho velice obdivovali. „Je krásný jako korouhvička," poznamenal jeden městský radní, který toužil získat pověst člověka s uměleckým vkusem, „jenomže není tak užitečný," dodával ze strachu, aby si o něm lidé nemysleli, že je nepraktický, což se o něm skutečně nedalo říct.

„Proč nemůžeš být jako Šťastný princ?" zeptala se moudrá matka svého malého chlapce, který brečel pro cosi, co mu nemohla dát. „Šťastnému princi nikdy ani ve snu nenapadne, aby pro něco plakal."

„To jsem rád, že je na světě aspoň někdo úplně šťastný," bručel si pro sebe zklamaný člověk, když hleděl vzhůru na tu báječnou sochu.

„Vypadá jako anděl," obdivovaly ho děti z Útulku, když vycházely z katedrály v jasně červených kabátcích a čistých bílých zástěrkách.

„Jak to víte?" zeptal se profesor matematiky, „v životě jste žádného anděla neviděly!"

„Jakpak by ne, viděly, ve snách," odpověděly děti. A profesor matematiky se zakabonil a vypadal nesmírně přísně, protože mu bylo velice proti mysli, že by děti mohly mít nějaké sny.

Jednoho dne letěla nad městem malá Vlaštovka. Její přátelé už před šesti týdny odletěli do Egypta, ale ona tu ještě zůstala, protože se zamilovala do úžasně krásného Rákosníčka. Seznámila se s ním časně zjara, když letěla po proudu řeky za velikou žlutou můrkou, a hrozně ji vábilo, jak je štíhlý v pase, a tak se s ním dala do řeči.

„Můžeme se milovat?" zeptala se Vlaštovka, která vždycky šla ráda hned k věci, a Rákosníček se lehce uklonil. A tak létala pořád dokola kolem něho, dotýkala se křidélky vodní hladiny, která se čeřila do stříbrných kruhů. To byly jejich námluvy a trvaly celé léto.

„Je to věru komický vztah," štěbetaly ostatní vlaštovky, „ten šikula nemá ani groš, ale zato fůru příbuzných." A skutečně, na řece se to rákosníčky jen hemžilo. Když nadešel podzim, všechny vlaštovky odletěly.

A když uletěly, bylo Vlaštovce smutno a začala si svou lásku ošklivit, „Vždyť nedovede ani kloudně promluvit," přesvědčovala sama sebe, „a bohužel bude asi spíš do větru, protože s větrem pořád koketuje." A skutečně, jakmile vítr zafoukal, byl Rákosníček samá nejpůvabnější poklona. „Je sice pro rodinu, to musím uznat," pokračovala, „ale já zas ráda cestuju, a můj manžel by tudíž měl taky mít rád cestování."

„Poletíš se mnou?" zeptala se ho nakonec, ale Rákosníček zavrtěl hlavou, protože byl silně připoután k domovu.

„Jenom sis se mnou zahrával," rozkřikla se na něho. „Já letím k pyramidám." A odletěla.

Letěla celý den a navečer doletěla do města. „Kde se jen usídlím?" říkala si, „doufám, že město vykonalo patřičné přípravy."

Pak uviděla sochu na vysokém sloupu.

„Tam se usídlím," zvolala, „je to výhodná poloha a je tam spousta čerstvého vzduchu." A tak přistála rovnou mezi chodidly Šťastného prince.

„Mám zlatou ložnici," libovala si tiše, když se rozhlížela kolem sebe a chystala se ke spánku; ale zrovna když schovávala hlavu pod křídlo, padla na ni veliká kapka vody. „To je mi ale zvláštní!" vykřikla, „na nebi nikde ani mráček, hvězdy jasně září, a přece prší. Podnebí v severní Evropě je opravdu strašné. Rákosníček měl déšť rád, ale to bylo jenom sobectví."

Pak padla další kapka.

„K čemu je dobrá socha, když nechrání před deštěm?" řekla, „musím si najít nějaký bytelný komín," a rozhodla se, že odtud odletí.

Ale než roztáhla křídla, dopadla další kapka. Vlaštovka vzhlédla vzhůru a uviděla--Á! Cože to uviděla?

Šťastný princ měl oči plné slzí a ty se mu řinuly po zlatých lících. Z jeho tváře vyzařovala v měsíčním světle taková krása, že z toho Vlaštovku jímal soucit.

„Kdo jsi?" zeptala se ho.

„Jsem Šťastný princ."

„Proč tedy pláčeš?" ptala se dál Vlaštovka, „celá jsem kvůli tobě promočená."

„Když jsem byl ještě živý a měl lidské srdce, neměl jsem ponětí, co jsou slzy, protože jsem žil v Sans-Souci, v paláci zapomnění, kam má smutek zakázáno vstoupit. Ve dne jsem si hrál s přáteli na zahradě a večer jsme tančili já a moje tanečnice co první pár ve Velkém sále. Kolem zahrady se táhla vysoká zeď a mě nikdy nenapadlo zeptat se, co je za ní, protože všechno kolem bylo tak krásné. Mí dvořané mi říkali Šťastný princ, a já byl skutečně šťastný, pokud mohou člověka učinit šťastným pohodlí a radovánky. Tak jsem žil a tak jsem zemřel. A teď když jsem mrtvý, postavili mě sem, tak vysoko, že přehlédnu všechnu ošklivost a všechnu bídu svého města, a přestože mám srdce z olova, nemohu se ubránit slzám."

Jak to? Cožpak není Princ celý z ryzího zlata? pomyslela si Vlaštovka. Byla totiž příliš zdvořilá, aby pronášela osobní poznámky nahlas.

„Daleko odtud," pokračovala socha melodickým hlasem, „daleko odtud je uzounká ulička a v té stojí chudý domek. Jedno okno je otevřeno a tím oknem vidím, jak tam u stolu sedí žena. Má vyhublý ustaraný obličej a hrubé zarudlé ruce celé rozpíchané od jehel, protože je to švadlena. Vyšívá pro nejkrásnější královninu dámu květy mučenek na toaletu, kterou má dáma obléknout na příští dvorní ples. V koutě světničky leží v postýlce malý nemocný chlapec. Má horečku a chtěl by pomeranče. Ale maminka nemá nic, co by mu dala, a tak chlapec pláče. Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje, neodnesla bys jí rubín z jílce mého meče? Nohy mi pevně vězí v podstavci, nemohu se hýbat."

„Už na mě čekají v Egyptě," pravila Vlaštovka. „Mí přátelé přelétají nad Nilem a hovoří s velkými květy lotosů. Brzy se odeberou ke spánku v hrobce mocného krále. Král sám tam leží v malované rakvi, Je zavinut v žlutém plátnu a nabalzamován vonnými mastmi. Kolem krku má řetěz z bledě zeleného nefritu a ruce má jako uschlé listy."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," žadonil Princ, „prosím tě, nezůstala bys se mnou ještě jednu noc a nebyla mým poslem? Chlapec má ukrutnou žízeň a jeho maminka je strašně smutná."

„Myslím, že já chlapce moc ráda nemám," odvětila Vlaštovka. „Když jsem totiž minulý rok pobývala u řeky, byli tam dva takoví hrubí hoši, mlynářovi synové, a ti po mně vždycky házeli kamením. Samozřejmě že mě nikdy nezasáhli, na to my vlaštovky létáme příliš dobře, a mimoto, já pocházím z rodiny proslulé pro svou čilost; ale tak jako tak, byla to známka neúcty."

Jenže Šťastný princ vypadal tak smutně, že jí ho přišlo Vlaštovce líto. „Je tady hrozná zima," celá se třásla, „ale ještě jednu noc tu s tebou zůstanu a budu tvým poslem."

„Děkuju ti, Vlaštovičko," řekl Princ.

A tak Vlaštovka vyndala z Princova meče veliký rubín a v zobáčku s ním odletěla nad střechami města.

Letěla kolem věže katedrály, na které stáli andělé vytesaní z bílého mramoru. Letěla kolem paláce a slyšela taneční veselí. Na balkón vyšla se svým milým krásná dívka. „Jak jsou ty hvězdy nádherné," šeptal jí on, „a jak nádherná je síla lásky."

„Doufám, že budu mít tu róbu na dvorní ples ušitou včas," odpověděla, „přikázala jsem, aby mi na ni vyšili mučenky, ale švadleny jsou dnes šíleně lenivé."

Letěla nad řekou a viděla, jak na stožárech lodí visí lucerny. Letěla nad ghettem a viděla, jak se mezi sebou handrkují židé a vyvažují mince na měděných vážkách. Konečně doletěla k chudému domku a nahlédla dovnitř. Hoch se v horečkách zmítal na postýlce a matka byla již tak unavená, že usnula. Vlaštovka vlétla dovnitř a položila veliký rubín na stůl vedle ženina náprstku. Pak poletovala kolem postele a ovívala chlapcovo čelo. „Cítím tak příjemný chlad," řekl chlapec, „jako by se mi začínalo dělat lip," a upadl do blahodárného spánku.

Vlaštovka pak letěla zpátky ke Šťastnému princi a pověděla mu, co vykonala. „To je zvláštní," poznamenala, „teď je mi docela teplo, přestože je tak chladno."

„To je proto, žes udělala dobrý skutek," řekl jí Princ.

A Vlaštovka se zamyslila a pak usnula. Z přemýšlení na ni vždycky chodil spánek.

Za rozbřesku letěla k řece a vykoupala se. „To je věru pozoruhodný jev," poznamenal profesor ornitologie, který šel po mostě. „Vlaštovka, a v zimě!" A napsal o tom předlouhou stať do místních novin. Byla plná slov, kterým nikdo nerozuměl, ale všichni z ní citovali.

„Dnes letím do Egypta," pravila Vlaštovka a celá se tou vyhlídkou rozradostnila. Navštívila všechny veřejné pamětihodnosti a dlouhou dobu poseděla na špičce kostelní věže. Všude, kam zaletěla, se vrabci hned rozštěbetali a říkali si: „To je ale nějaká vzácná cizinka!" a Vlaštovce se to velice líbilo.

Když vyšel měsíc, letěla zpátky k Šťastnému princi. „Nechceš poslat do Egypta nějaké vzkazy?" volala. „Právě odlétám."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje" řekl Princ, „nezůstala bys se mnou ještě jednu jedinou noc?"

„V Egyptě už na mě čekají," odvětila Vlaštovka. „Zítra poletí mí přátelé proti proudu k Druhému vodopádu. V sítinách tu odpočívá říční koník a na mohutném žulovém trůně sedí bůh Memnon. Celou noc pozoruje hvězdy, a když se rozzáří jitřenka, jednou jedinkrát vykřikne radostí a pak zase zmlkne. V poledne přicházejí k břehům řeky pít žlutí lvi. Mají oči jako zelené beryly a jejich řev je silnější než hukot vodopádu."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," pravil Princ, „daleko na druhém konci města vidím v podkrovní světničce mladíka. Sklání se nad stolem pokrytém papíry a u ruky mu stojí sklenice se zvadlými fialkami. Má kučeravé vlasy a rty rudé jako granátová jablka a velké snivé oči. Pokouší se dokončit hru pro divadelního ředitele, ale nemůže už psát, protože mu je veliká zima. V kamnech na roštu ani jiskřička a mladík je zesláblý hlady."

„Počkám s tebou ještě jednu noc," svolila Vlaštovka, která měla opravdu dobré srdce. „Mám mu odnést druhý rubín?"

„Rubín už bohužel žádný nemám," odpověděl Princ, „zbývají mi jenom oči. Jsou ze vzácných safírů, které sem přivezli před tisíci lety až z Indie. Jeden vytrhni a dones mu jej. Prodá jej klenotníkovi a koupí si jídlo a dřevo na oheň a dopíše hru."

„Princi, můj drahý," zahořekovala Vlaštovka, „já to nedokážu udělat," a rozplakala se.

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," řekl Princ, „udělej co ti přikazuju."

A tak Vlaštovka vytrhla Princi oko a odletěla do studentovy komůrky. Dovnitř se dostala lehko, protože ve střeše byla díra. Tou proletěla a byla ve světničce. Mladík měl hlavu složenou v dlaních, takže neslyšel šum ptačích křídel, a když se zase podíval, uviděl, že na zvadlých fialkách leží safír.

„Začínají mě oceňovat," vykřikl, „to je od nějakého ctitele. Teď aspoň můžu dokončit hru," pravil a vypadal docela šťastně.

Druhého dne letěla Vlaštovka do přístavu. Usedla na stožár veliké lodi a pozorovala námořníky, jak po lanech vytahují z lodních skladišť obrovské bedny. „Hej rup!" vykřikovali pokaždé, když se nahoru vyhoupla další bedna. „Já letím do Egypta," volala na ně Vlaštovka, ale nikdo si toho nevšímal, a když vyšel měsíc, letěla zpátky k Šťastnému princi.

„Přišla jsem ti dát sbohem," oznamovala mu.

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," řekl Princ, „nezůstala bys se mnou ještě jednu noc?"

„Je už zima," odpověděla Vlaštovka, „a brzy napadne studený sníh. V Egyptě svítí nad zelenými palmami horké slunce a krokodýli leží v bahně a líně se rozhlížejí kolem. Mí druhové si stavějí hnízda v Baalbeckém chrámu a růžové a bílé holubice je pozorují a vrkají na sebe. Můj milý Princi, musím tě opustit, ale nikdy na tebe nezapomenu a příští jaro ti přinesu dva nádherné drahokamy, místo těch, co jsi dal darem. Rubín bude rudější než rudá růže a safír bude modrý jako širé moře."

„Dole na náměstí," pravil Šťastný princ, „postává malá holčička a prodává sirky. Upadly jí však do bláta a nejsou k ničemu. Jestli domů nedonese trochu peněz, otec ji zbije, a děvčátko proto pláče. Nemá střevíčky ani punčošky a hlavičku jí nechrání vůbec nic. Vytrhni mi druhé oko a dej jí ho a tatínek ji nebude bít."

„Ještě jednu noc s tebou tedy zůstanu," svolila Vlaštovka, „ale oko ti vytrhnout nedokážu. Byl bys pak úplně slepý."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," naléhal Princ, „udělej, co ti přikazuju."

A tak Vlaštovka Princi vytrhla druhé oko a jako šíp s ním slétla dolů na náměstí. Proletěla kolem děvčátka a vtiskla mu drahokam do dlaně. „To je krásné sklíčko," vykřiklo děvčátko a se smíchem se rozběhlo domů.

Pak se Vlaštovka vrátila k Princi. „Teď jsi slepý," řekla, „takže s tebou zůstanu už navždycky."

„Ne, Vlaštovičko," odpověděl nebohý Princ, „musíš odletět do Egypta."

„Já už s tebou zůstanu navždycky," opakovala Vlaštovka a usnula u Princových nohou.

Celý druhý den seděla Princi na rameni a vyprávěla mu příběhy o tom, co viděla v cizích zemích. Vyprávěla mu o červených ibisech, kteří stojí v dlouhých řadách na březích Nilu a chytají do zobáku zlaté rybky; o sfinze, jež je stará jako sám svět, žije v poušti a ví všecko; o kupcích, kteří pomalu kráčejí vedle svých velbloudů a v rukou nesou korálky jantaru; o Králi Měsíčních hor, který je černý jako eben a uctívá veliký křišťál; o obrovském zeleném hadu, který spí v koruně palmy a dvacet kněží ho živí medovými koláčky; a o trpaslících pygmejích, kteří přeplouvají široširé jezero na obrovských plochých listech a věčně vedou válku s motýly.

„Vlaštovičko moje milá," řekl Princ, „vyprávíš mi opravdu pozoruhodné věci, ale nejpozoruhodnější ze všeho je utrpení lidí. Není větší záhady, než je bída. Rozleť se nad moje město, Vlaštovičko, a pověz mi, co vidíš."

A Vlaštovka se rozletěla nad veliké město a viděla, kterak se bohatí veselí ve svých nádherných domech, zatímco žebráci posedávají u jejich vrat. Zaletěla do potemnělých uliček a viděla bledé tvářičky hladovějících dětí, které hleděly netečně do černé ulice. Pod obloukem mostu leželi dva chlapci a drželi se v náručí, aby se zahřáli. „Máme hrozný hlad," naříkali. „Tady ležet nesmíte," rozkřikl se na ně hlídač a chlapci se vydali do deště.

Pak Vlaštovka letěla zpátky a vypověděla Princi, co viděla.

„Jsem celý pokrytý zlatem," řekl Princ, „obereš je všechno, lísteček po lístečku, a rozdáš mým chudým; živí lidé si vždycky myslí, že zlato jim dokáže přinést štěstí."

Lístek po lístku otrhala Vlaštovka ryzí zlato, až byl Šťastný princ úplně obyčejný a celý šedý. Lístek po lístku roznesla ryzí zlato chudým a dětské tvářičky zrůžověly, děti se začaly smát a hrály si na ulici. „Teď už máme chlebíček!" volaly radostně.

Pak přišel sníh a po sněhu mráz. Ulice tak zářily a tak se blyštěly, že vypadaly jako ze stříbra; z okapů visely dlouhé rampouchy jako křišťálové dýky a kluci měli na hlavách červené beranice a bruslili na ledových plochách.

Nebohé Vlaštovičce byla stále větší a větší zima, ale Prince už nechtěla opustit, protože si ho nesmírně zamilovala. Když se pekař nedíval, sbírala před pekařstvím drobty, a aby se zahřála, mávala pořád křidélky.

Nakonec však viděla, že musí umřít. Měla ještě tolik sil, aby vyletěla Princi na rameno. „Sbohem, můj milý Princi," zašeptala, „dovolíš mi, abych ti políbila ruku?"

„To jsem rád, že konečně letíš do Egypta, Vlaštovičko," řekl Princ, už jsi tady zůstala až moc dlouho; ale musíš mě políbit na rty, protože já tě mám rád."

„Já neletím do Egypta," odpověděla Vlaštovka. „Odlétám do Domu smrti. Smrt je sestrou spánku, že?"

A políbila Šťastného prince na rty a padla mu mrtvá k nohám.

V tom okamžiku se ozval podivný zvuk, jako by v soše něco puklo. Ve skutečnosti se její olověné srdce rozskočilo vedví. Byl opravdu tuhý mráz.

Druhý den časně ráno kráčel přes náměstí v doprovodu dvou městských radních pan starosta. Když šli kolem sochy, podíval se vzhůru a pravil: No ne, na mou věru! Ten Šťastný princ ale vypadá hrozně sešle!"

„Ano, ano, hrozně sešle!" přizvukovali městští radní, kteří byli vždy stejného mínění jako pan starosta, a všichni vylezli nahoru, aby se na Prince podívali.

„Rubín mu vypadl z meče a už vůbec není zlatý," pravil pan starosta, „vždyť je skoro jako žebrák!"

„Skoro jako žebrák," přizvukovali městští radní.

„A tady mu u nohou leží nějaký mrtvý pták," pokračoval pan starosta. „Rozhodně musíme vydat provolání, že ptáci tady nesmějí umírat." A městský písař si o tom návrhu udělal poznámku.

A tak sochu Šťastného prince strhli. „Protože už není krásný, není ani užitečný," prohlásil profesor umění z Univerzity.

Pak roztavili sochu v peci a starosta svolal schůzi městské rady, aby se rozhodlo, co se udělá s kovem. „Musíme tu postavit samozřejmě novou sochu," pravil, „ta socha bude představovat mě."

„Mě," řekli všichni členové městské rady a pak se pohádali. Když jsem o nich slyšel naposledy, prý se ještě přeli.

„To je ale divné," pravil dozorce nad dělníky ve slévárně, „to puklé srdce se v peci nechce roztavit. Musíme je zahodit." A tak je zahodili na smetiště, kde také ležela mrtvá Vlaštovka.

„Přines mi z města dvě nejvzácnější věci," pravil Bůh jednomu ze svých andělů; a anděl donesl olověné srdce a mrtvé ptáče.