Dny v divočině, návrat domů

Kdesi ve Finsku, pak Německo, Holtgast

Rozloučení... bylo těžší, než jsem čekala. Doopravdy, není to jen sentimentální žvást - po měsících potulky o samotě jsem s lidmi z Triskelu strávila pár dní, a nějak... mi bylo zatěžko je opouštět.
Zejména tedy Emil a Oscar... a trochu i Daniel, Dragostan a Callum. Možná i Valeria, James, Lyla a Lakshmi, co mě přivítali mezi sebou můj první večer v pevnosti. Se zbytkem... jsem toho příliš nenamluvila. A rozhovory s Lenorou bych nejradši smazala úplně.

Ten pocit však přešel rychle, stačilo roztáhnout křídla a vyrazit k temně zatažené obloze.

Mířila jsem na sever, to kdyby náhodou nebyla v Německu dostatečná zima... s hustším přibývajícím sněhem jsem se naučila vytvářet lepší a výhřevnější kožešiny i pracovat lépe s energií. Ani tréninky boje jsem nezameškávala, protože pokud jsem čekala, že mráz zdechlinám moc neprospívá, spletla jsem se a leckteré nálezy jsem si proti smradlavé, chrčící ofenzivě musela vydobýt stejně.
Kabela se plnila, zejména po průzkumu Turku, a já postupně zvažovala návrat.
Ne však dřív, než se dostanu k fjordům... chtěla jsem tam vždycky podívat.
Chtěla jsem se podívat leckam... ale skončila v Texasu.
A pak skončil svět.

Bezděky jsem k tělu přitáhla blíž kožešiny, zatímco mě proudy vzduchu nesly kupředu... když tu ke mně dolehlo zařvání čehosi, co mezi finskou zvířenu zcela určitě nepatřilo, až mě zatrnulo v zádech a ledový vzduch na tom vinu neměl. Stáhla jsem křídla a vrhla se přibližně tím směrem šikmo dolů, brzo se ukázala plocha zamrzlého jezera, ohavná obří stvůra a cosi daleko menšího, co před tou zrůdou prchalo...
Plést se do toho?
Nebo ne?
Neměla jsem pochyb, co se stane, pokud stvůra malé stvoření dožene, ale... co když se budu vkládat mezi dva Zdivočelé? Nic o situaci nevím... Další zaryčení mě však přesvědčí.

Od toho jsem se vydala do světa. Pomoct ostatním, jako Alasther pomohl mně a Aaronovi. Skluzem po proudech vzduchu se přiblížím tiše k menšímu stvoření...

... které zase tak malé není. Naopak, perspektiva tak nějak zkreslila... jak obludně hovadně obří je ta černá věc v patách. Shit.

"Chceš pomoct?" napadne mě jediný způsob, jak si ověřit, že nedělám blbě, když se do toho pletu.
Zvuk, který se ze zvláštního stvoření ozve pak, se nedá vykládat jinak, než zoufalství... není nad čím uvažovat. Jen krátce hodím pohledem na pronásledovatele.
Řekla bych, že kdybych se snažila to zastavit, mám šanci vločky v pekle...
"Promiň."

Za co? Za pocit, který přijde. Hrábnu do kabely a vytáhnu krystal, několika mávnutími křídel se přiblížím těsně k prchajícímu stvoření, sevřu jej pevně kolem krku a rozdrtím rudý kámen v prstech.

Tah kdesi za žaludkem, vzbuzující téměř nevolnost, a tlak v celém těle, na moment... ne, na to jsem si taky pořád nedokázala zvyknout. Horší je, že setrvačnost zvířete velikosti koně v trysku se přenosem jen tak nezastaví... a s mým vydatným překážením skončíme na jedné hromadě.
"Au..." syknu, rychle se sbírám.

"Jsi v pořádku? Jsi... Nadaný?" zeptám se. Otázka na facku, vážení... co by to taky mohlo být? Zjevení?
"Pojď se mnou, v pevnosti se o tebe postarají, jako pomohli mně," pousměju se, a opatrně pohladím stvoření po půvabně našedle fialkové srsti.

Trénink - Island

Island, skupina Félixe

Vzlétli jsme. Já osobně mám raději, když letím po svých, ale takhle se aspoň neunavím. Navíc je to takhle rychlejší a energie se mi jistě bude hodit, jelikož tohle vymyslel Loky. Bohužel jsme spolu nestrávili na pokoji tolik času, aby jsem jej lépe poznal a také, aby jsem se s ním více sblížil. Navíc bylo jasné, že potřebuje tak nějak prostor.


Jsem rád, že jsem se teple oblékl. Cesta byla opravdu hodně rychlá, takže si nyní můžu užívat chlad, který by mi mohl jistě přivodit nějakou tu rýmičku, když by jsem nebyl teple oblečení. Navíc je to dokázané, že mužská rýma je horší než ta, kterou mají ženy. Chytit rýmu, ale není důvod proč jsme tady.

Loky vysvětluje úkol. Je to zajímavá bojovka, která může být dost ošemetná, ale také dost zábavná. Navíc si říkám. Je těžké vytvořit něco takového? Pokud totiž ne, tak proč to už nemáme úplně všichni jako součást povinné výbavy. Určitě by se to hodilo. Navíc... no u mě v týmu to myslím nehrozí, že by se pak oni sami rozhodli porvat o tu kulku, kdo jí získá.

Podle instrukcí se rozmístíme. Naším velitelem je tedy Félix. Jistě nejsem jediný, kdo je zvědav jak se mu povede ve velící roli.
Trochu mě zarazí, že se Félix rozhodl ze mě udělat svého zástupce. Asi mi chce dát možnost, aby jsem odčinil, jak jsem to naposledy zbabral. Druhý zástupce je James. Ten by měl být spíše první, jelikož má mnohem více zkušeností, ale Velitel rozhodl, takže budiž tedy.

James potvrdil, že feromony a podobně jsou povoleny. Sice je stále nemusím, ale hádám, že je to lepší než po ostatních střílet světlo, nabodnout je na paroží, nebo je zkusit sesmahnout ohněm. Přesto bych byl raději, když by jsem se bez toho obešel. Možná jen zůstat u sugesce, ale ta mi jde ještě hůře jak feromony.

"Hej. To bylo od tebe zlá Bunmi a náhodou by jste se pozabíjeli určitě, když by jsem to neudělal."
Ohradím se před Bunmi. Tohle nařčení by mě možná i ranilo, když by jsem si nebyl jist, že jsem opravdu udělal to nejlepší co v danou chvíli šlo. Hlavně proto, že za to, že za divočení koňomůry jsem zodpovědný já.

Máme tu celkem pěknou řadu schopností, které se hodí do lesa a na boj proti jiným skupinám. Otázkou je jak se rozhodne náš Velitel. Jsem zvědavý jaké rozkazy vydá, jelikož já také nemám zkušenosti s hledáním kulky.
Tvorbu světelných tvorů jsem navíc bohužel netrénoval a jediné na co se zmůžu jsou bludičky, které se na hledání stejně nehodí, jelikož jsou dost nápadné.

Tréning nebo hledání pokladu?

Pevnost Holtgast → Island; 10. listopadu 2018

převážně Callum, Issac, Aurora, Rúna, Kristoff, Lea

Tak a letíme. Není to sice tak rychlý, jako přesun do Farga a zpět, ale rozhodně příjemnější. Teda alespoň pro mě.
Lítání mě nevadí, část cesty sem tam žvýkám sušené maso, které jsem si přibalila. Pravidelné jídlo je důležitý, hlavně když jste v tréningu. Což je vlastně skoro furt.
“Už jsme tam?“ napadne mě, když zastavíme, ale to jen vystoupí Dragostan a my pokračujeme směr...jo, to asi ví jen hrstka vyvolených.
Ale nakonec přistaneme i my. Vstanu, přitáhnu si popruh batohu, vystoupím z Jetu a přejdu ke své skupině, vedené Callumem.
Kurva, zima je jak v ruským filmu a do toho začíná sněžit. Jo, fakt vypadáme jak skupinka na skautským táboře. Už jsem říkala, že jsem skautka nikdy nebyla? Asi jo, ale nahlas to opakovat nebudu.

Jméno lesa si pamatovat nejspíš nebudu, víc než zemák mě zajímá přívěsek, který všem ukáže Loki. Stříbro…“mno, máš smůlu, Hunter, špatnej kov.“
Ale smolíka mají nakonec všichni, co jsou kamarádi s hledáním kovů.

Loki si dá patnáct minut náskok a my pak máme dalších patnáct minut na poradu. No a pak tři čtvrtě hodiny přívěsek najít a hlavně zabránit, aby nás ostatní přechcali a přívěsek sebrali. Jo, to fakt nebude na výdrž, ale na vychytralost a spolupráci. Ale vyhrát by bylo super. A já ráda vyhrávám. Kdo ne?

Pohledem sleduju, jak se Loki přemění ve vlka a několika skoky je pryč. Několikrát přešlápnu, rozhlížím se kolem a jsem fakt ráda, když se konečně Miina a Félixova skupina vydá pryč a my máme čas to probrat.
Poslouchám Calluma, který nám připomíná, že je to jen tréning a nemáme se při něm zmrzačit. Ani nikoho jiného. Je pravda, že sama se spolíhám na sílu a jsem soutěživá. Ale poslat někoho k zemi, to úplně nechci.
Ušklíbnu se, když zmíní feromony, jasná páka, někdo ze soupeřů je může použít, ale fakt na to nevzpomínám ráda. Slintat nad někým je poslední, co teď potřebuju. Ale je lepší bejt připravenej. Pokud to jen jde.

Zaposlouchám se, když Issac navrhne být trochu strategický než se hnát jako pako za Lokim. Prostě si počkat, a pak si shrábnout výhru. Jo, to nezní vůbec blbě. Kývnu na něj na souhlas. Pokud nikdy nebude úplně proti, jsem celá vaše.
“Můžu zkusit zjistit, kudy se vydali ostatní. Ať už by něco našli a nebo šli po nás.“
Učení bylo sice otrava a já si za poslední týden připadala jako bych byla zpátky na střední – nikdy jsem neměla kočku, takže jsem se musela o nich něco naučit. No, uvidíme, jestli to vůbec bylo k čemu, nebo bych to měla za pět.

Následovala jsem Leina příkladu - proměnila jsem se do kočičí podoby a snažila se čumákem najít pach adrenalinu Laimy – zvýšená produkce by mohla znamenat nějaké vzrušení, že něco našla (8). V případě druhého týmu jsem zkusila Félixe (4). Spolubydlící a bývalého Bratra ve zbrani jsem si říkala, že budu mít očuchané nejvíc, nemyslíte? No, někdy mám pravdu, a pak se můžu taky mýlit. Nebo taky ještě nic nenašli.

Hon za přívěskem

Island – skupina Calluma

Nemohla jsem odolat zaboření prstů do zrzavé srsti, když se mi na klíně stočilo liščí klubíčko. Měnit se do podoby nemělo příliš cenu, odhadem bych řekla, že na váze moc neubude a takhle jsem alespoň o něco skladnější. Po zbytek cesty jsem si užívala drbání zrzavého kožíšku, a hřejivý pocit, který jsem díky lištičce měla, mluvila jsem jen, pokud měl někdo o rozhovor zájem.

Přiznávám, že při příletu se mi moc zvedat nechtělo. Ale když už mi uteklo i moje osobní topení z klína, odhodlala jsem se vyjít ven také. Zdejší lesy měly uklidňující účinek a přiznávám se, že kdyby se Loki vrátil o chvilku déle, zapomenu úplně na dnešní trénink a možná se ve své lví podobě už někde proháním mezi stromy.

Velitelem našeho týmu byl zvolen Callum, což podle mého názoru byla velice chytrá volba, měl dost zkušeností a dobré vůdčí schopnosti. Přistoupila jsem blíže ke Kristoffovi, Rúně a zbytku týmu, abych si vyslechla poradu. Pro mě osobně byla opatrnost při používání schopností na našich lidech samozřejmostí, proto jsem s první polovinou porady nemohla jinak než souhlasit.

Můj úkol byl vzápětí taky jasný, chytit Lokiho stopu a držet se jí. Proměnila jsem se do lví podoby a začala pátrat po stopě (1), ale bylo to spíše k ničemu. Dělalo mi problém se soustředit na jeden jediný pach, když v okolí bylo tolik různých pachů divokých zvířat. Popošla jsem o kus dál a znovu se pokusila chytit stopu vlka (9), popřípadě se jí i držet. (10)

Trénink uprostřed ničeho

Island, skupina Calluma

Let na místo tréninku byl...nudný. Kdo měl nějakou zvířecí přeměnu, která zároveň nezabírala půlku Jetu, se do ní přeměnil a zbytek mlčel. Mrzutý Loki - a ano, pro tuhle jeho vlastnost ho začínám mít rád - rovnou řekl, ať na něj nikdo nemluví a všichni poslechli možná až příliš. Nikdo totiž nemluvil ani na kohokoliv jiného.
Meh. Mě se vlastně asi taky nechce nic říkat. Všechno je to stejně dost naprd, teď se jdeme prohánět někde po lesích a v zimě, zatímco zbytek si válí šunky v pevnosti a může spát. Jo, spal bych docela dost. Spal bych teď pořád. Hmm, že bych ty minuty letu využil takhle? Vlastně proč ne.

Už jsme tady? Okey. Takže, co tu máme? Les. Cool. Zima. Menší cool. Tři skupiny, kdy já nejsem velitel, uff. Pak nějaký pravidla, který vlastně nic moc neřekly, jen že hledáme přívěšek. Hledat to v tomhle lese? Ach jo, nebylo by lepší zůstat v posteli?
Všichni poslouchají jako hodinky a ve správný čas se vydáváme na určený směr. Callum začíná s tím, že je to jen trénink a nemáme se navzájem pozabíjet, taky si máme dávat pozor na feromony a podobné sračky. Jestli tohle nebylo někomu jasný už předem, tak je to idiot. Ale občas se nějaký idiot najde a chce to zopakovat. Jako fakt jenom doufám, že rozumný přístup budou mít i druhé týmy, nerad bych nějaký...smrtelný zážitek zcela zbytečně.

Callum dává rozkazy co dělat a já přicházím na to, že vlastně nemám moc čím bych přispěl - alespoň tedy co se týče schopností. Nezbývá tedy nic jiného než následovat ty šťastnější a tu a tam přihodit nějaký nápad na strategii. Třeba teď mě něco napadlo. "Hele a co nehledat ten přívěšek ale rovnou se chytit nějaké druhé skupiny a počkat si, až to najde ta a pak jim to těsně před limitem šlohnout? To by nám mohlo ušetřit nějakou práci a zbytečný chození po lese..." Pokrčím rameny. Nejradši bych se přeměnil a proběhl se tu jako mýval, jako zvíře ale sotva můžu diskutovat nad strategií a tak zůstávám člověkem. Člověkem, který i přes všechno to oblečení, docela mrzne.

Trénink - Island

Island, skupina Mii

Necelá hodina v přeplněném Jetu a vítá nás Island, kde nám Loki sdělí, co se od nás očekává. Tři týmy, hledání přívěšku, jehož kovových vlastností využít nemohu. Na jednu stranu škoda, poslední dobou se mé využívání kovu poměrně dost zlepšilo, na druhou stranu tomu rozumím, byla by to příliš velká výhoda. Takhle jsme na tom všichni stejně.

Za našeho velitele je zvolena Mia, kterou je tím velmi překvapena. Rozumím její...nejistotě, rozumím ale výběru. Mia je s námi již dlouho, je silná co se týče schopností i osobností a možná je vskutku na řadě, aby se ukázala i v jiné rovině než v té, kterou jí známe. Tichá, hledící si svého... Třeba jí nová role a zodpovědnost sedne více než si teď vůbec myslí.
A že si nemyslí nic extra hezkého a sebevědomého.
Nemusím ani vnímat její myšlenky, abych chápal, jak zaskočena tím vším je, těch několik zoufalých pohledů mým směrem prozrazuje vše.
Mým prvotním instinktem je jí podpořit slovně, dodat trochu odvahy, třeba i trochu popostrčit. Uvědomuji si ale, že to nemohu, že bych jí tím okamžitě vzal jakýkoliv respekt. Ostatní by pak hleděli spíše na mě než na ní, stejně jako ona by chtěli mé potvrzení jejích slov, jejího plánu. Kde jsem já získal takové síly?
Na tom teď ale nezáleží, teď je důležitá Mia, tento tým a naše strategie. Možná i proto všechny Miiny pohledy a skoro hmatatelné prosby o pomoc ignoruji, snad jako bych je neviděl, nevnímal. Není v tom sama, ale musí si to myslet, aby v sobě našla tu sílu. Musí zjistit, že to sama zvládne a že její největší překážkou je...ona sama.

Zatím jí to jde dobře. Ano, je nejistá, využívá ale schopností ostatních, dává jasné rozkazy, vše dává smysl. Ano, tady se toho nedá vymyslet příliš mnoho, věřím ale, že i ostatní týmy dělají něco podobného.
Lara přichází se zajímavým nápadem, jak zhoršit podmínky ostatních - to je ale celkově na debatu, co budeme dělat ve chvíli, kdy někdo příspěvek najde. Ano, to bychom taky měli řešit, ať máme stejnou strategii. Nechme to ale na Mie.

"Zkusím zjistit a sledovat polohu ostatních..." Popřípadě i dalších, kdyby se tu zcela náhodou někdo další nacházel. I při tréninku musíme být připraveni na všechno.
Hledání stopy Lokiho nechávám na ostatních, však k tomu jsou přizpůsobeni lépe. Já sám se snažím rozprostřít svou mysl do dálky a najít lidské osoby v naší blízkosti, druhé týmy, či kohokoliv jiného. (3+2). Soustředění mi však vypadává, vždy ztratím "nit", dá-li se tomu tak říkat a jediným výsledkem je mírná tupá bolest hlavy. Tak jinak. A dle priorit našeho přežití, nikoliv soutěže o přívěšek.
Rychlý scan blízkého okolí (5+2) zda se tu nenachází někdo, koho nechceme popřípadě někdo neznámý. Následně snaha o hledání těch, co znám, což je vždy o něco jednodušší. Kdo ostatní v těch skupinách je? Kdo z blízkých? Čí mysl poznám skoro na jistotu?
Snaha o vyhledání polohy Calluma je mi odměněna prudkou bolestí a ...ničím. (1+2). Ani bych se nedivil, kdybych ho tím i na tuh dálku upozornil, že hledám. Skoro až se mi nechce zkusit druhou skupinu, zkusit najít Jamese. Ale něčím příspět musím. Ano, snažit se, dokud to půjde. Však taková Mia a vlastně i ostatní dělají všechno, co jde. Musím taky. Musím to zkusit (6+2).
Akorát mám dojem, že jsem se vyčerpal už na začátku - a soudě dle bolesti hlavy bude tenhle trénink jeden z těch méně příjemných. Nevadí.

Trénink

Island, 10. listopadu, skupina Mii

Překvapilo mě, jak Loki nemilosrdně vyhodil Abayomiho z jetu, když jde o trénink, neměli bychom ostatním pomáhat překonat svůj strach? Co když ho příště na misi budeme potřebovat dostat do jetu a nepůjdete to? Vždyť tohle byla skvělá příležitost, jak mu zkusit pomoct! Přestože se ve mně bouří námitky, spolku je a raději mlčím.

Jakmile doletíme proměním se zase zpátky do podoby lidské a jsme hned seznámeni s dnešním tréninkem. Plán je to docela zajímavý, byla by to fajn táborová hra, pokud by se u toho nesměli používat schopnosti, které mohou někoho jednoduše připravit o život. Jsem zvědavá, kdo bude využívat své schopnosti víc, než je třeba a kdo se bude držet zkrátka. Je to vlastně docela hezký sociální experiment.

Velitelkou našeho týmu se stala Mia, která vypadala, že sama by se velet nerozhodla. Ale je to jasný test jejích schopností, určitě v ní vidí nějaké předpoklady pro dobrého vůdce, proč by jí jinak velení svěřovali.

Po určeném čase vyrazím na svoje místo a začneme řešit strategii.

„Možná bych se mohla pokusit využít vítr na malou sněhovou bouři, která by ostatním zhoršila podmínky? Ale to asi jedině, když se k přívěšku dostaneme.“ Pokrčím rameny.

„Ano, mám ptačí podobu.“ Samozřejmě, vždyť jsem tak cestovala sem.

„Obávám se ale, že dost ostatních ji má také, třeba bych zvládla z výšky zjistit jejich polohu.“ Sýkorka je naštěstí velmi malý ptáček a nemusel by jít z dálky tolik vidět. Pokud nikdo nemá námitky proměním se na sýkorku a vyletím ke korunám stromů a pozoruji okolí, jestli neuvidím někde pohyb (2), hledám jakékoliv stopy po Lokim a přívěsku (10) a sama se snažím pohybovat tak, aby bylo těžší mě zaregistrovat (1).

Trénink
Holtgast -> Island

Nikdo neměl nic proti, když navrhnul jsem, že ujmu se velení.
Svým způsobem to dávalo smysl. Byl jsem tu služebně nejstarší, s největšími zkušenostmi co se terénu týkalo i jisté kooperace... snad možná tentokrát to všechno dopadne jinak. Snad možná tentokrát nepřijde nikdo k úhoně..
Dojde k lehké úpravě týmů, s čímž nemám nikterak problém, možná jen zamrzí mě maličko, že Bílá čarodějka zůstávala mimo a neúčastní se aktivně tohohle tréninku. Přišlo mi to jako škoda.
Nicméně usedl jsem do kokpitu letounu a dal se do přípravy stroje na let. Dále potom jak zvedl jsem stroj do vzduchu a snažil se o to, aby let byl co nejpříjemnější pro všechny, protože né každý snáší let tak dobře jako jiní.

Cesta netrvá zrovna krátce a během té se od nás oddělí Drag.
Pokračuje se ale dále a nakonec, stroj pod mým velením dosedá na lesní mýtinu a já mohu si tak na své konto připsat další poměrně hladké přistání. Škoda jen, že nebyla tady Aponi aby to viděla sama.
Venku to je maličko pastva pro oči, alespoň z mého pohledu. Vidět krajinu, která není příliš zasažená onou katastrofou, která nastala, vždycky dokázalo v jistém smyslu potěšit. Počasí bylo.. lehce mrazivější a jí zjišťoval, že kabát nebyl až tak špatnou volbou. No, možná i nepatrně záviděl jsem těm, kteří dokážou se proměnit do nějaké více.. chundelaté podoby.
Po přistání jest nám tedy sděleno, co bude naším malým dnešním úkolem. Skvělé. Hru na babu jsem za svůj život snad ještě ani pořádně nehrál, protože jsem k tomu neměl ani příliš dobré predispozice. Nu, uvidíme jak tomu bude nyní.
Naše skupinka byla určena vyrazit po stopě zrzavého vlka až coby jako poslední.

Většina s týmu byla pro mě jistou neznámou. V tom smyslu, že znal jsem okrajově čeho by mohl kdo být schopný z tréninků, ale osobně, spolupracovali jsme snad úplně poprvé. Rozhodně to bude... zábava když už nic jiného.
"Dobrá. Chci aby jste měl každý na paměti, že tohle je jen a pouze trénink. Tedy žádám vás o jistou diskrétnost co se používání dovedností týká. Pamatujte, že ostatní jsou vaši přátelé a já, chtěl bych se vyvarovat vážnějším zraněním, tedy uvažujte nad tím, co a jak budete používat." otočil jsem se s malou řečí ku své skupince.
"Pokud máte možnost volby, volte spíše méně agresivní věci jako je hrubá síla či použití zbraní jestli jste nějaké s sebou vzali." samozřejmě nikdo nemůže být tak úplně hloupý aby na trénink jako takový bral nějaké střelné zbraně či něco horšího než byl nůž, ale trocha obezřetnosti nikdy ničemu neuškodila. Možná byl jsem až příliš opatrný, ale pořád chtěl jsem aby měli napaměti, že jde spíše jen o hru, než boj o vlastní životy.
"Kdo ovládá feromony či podobné dovednosti, dovoluji si též lehce upozornit na jejich používání pokud si nebudete jistí, že nemohou zasáhnout nikoho z vaší skupiny. Nejsou sice zakázané, ale někdy to nestojí za jejich následný dopad." dodám ještě k tomu v neposlední řadě.
"Moje strategie není nijak velká ale kdo ví jak chytrá. Ti co dokáží Vlka stopovat, ať se do toho pustí, my ostatní je budeme následovat. Oči, uši a ostatní smysl na stopkách. V jednotě je síla tedy nevzdalujte se příliš od sebe vzájemně." svěřím se tedy s mými malými instrukce k věci.
"Jestli touží se někdo na něco zeptat, do toho.." vyzval jsem tedy ostatní.
Pakliže nikdy k tomu nic dalšího neměl, užil jsem svých schopností, abych ze stínů z okolí zformoval svou druhou oblíbenou podobu, asice podobu velkého supoidního ptáka, kterému jsem s jistou oblibou říkal Griffon. Jakmile na nás tedy přišla řada s odchodem, zaúkoloval jsem jej, aby vzal si nastarost vzduch a hledal (1) zrzka, případně i hlídal (10) naše záda.

Trénink

Island, 10. listopadu

Při příletu Jetu došlo venku ještě k menšímu přeskupení týmů, nevím, zda bylo zjištěno nějaké zranění, nicméně Egypťan s námi nakonec neletí. Není to moje věc, takže se v tom nehrabu a dál směle sedím na sedačce ve své malé podobě.

Na místě se dozvíme, o co vlastně dneska půjde. Přijde mi, jakoby jsme byli na táboře a tohle byla jen jedna z bojovek, které tam tvoří velkou část programu. Jenže v takových věcech já nikdy nevynikala.. Sice jsem si dokázala vypočítat, za jak dlouhou dobu zhruba člověk došel jakou vzdálenost, ale moje krátké nohy rychlosti zrovna dvakrát nepobrali. Takže mě stejně někdo nakonec předběhnul. Dneska je to ale jiné, dneska mám totiž křídla. Nicméně jakou rychlostí je schopen běžet obří vlk to je mi záhadou.

Když jsou nám objasněny pravidla a náš vedoucí zahájí poradu, na moment se přeměním v člověka, abych mohla lépe odpovídat.
Otázka na to, jestli v podobě můžu lítat mi přijde trochu zbytečná, přeci jenom mám křídla.
„Jasně, že jo.“ Řeknu souhlasně a nezaujatě. Ověřit se musí všechno. Průběžně sondovat terén by neměl být problém, ale nejsem si jistá, jestli by přívěsek zrovna zahrabal a pokud jo, tak to bude na povrchu znát, že zde nedávno někdo hrabal.

Poslední pasáž se mi ale moc nelíbí.
„Hele, jsi si jistej, že chceš používat feromony? Teda.. posledně jsme se málem pozabíjeli…“ podotknu poznámku, nechci nějak zpochybňovat schopnosti velitele, ale tenhle nápad se mi fakt nezamlouvá.
Co se týče zbytku, provedu dle rozkazu. V podobě sem tam vyletím nad stromy, abych se rozhlédla, jak jsou na tom ostatní týmy, nebo jestli nenajdu něco, co by nám mohlo být nápomocné. Pokusím se využít své ostré smysly. (7) Dále pak občas v lidské podobě prostuduji zem, jestli nenajdu nějaké stopy, nebo nějaký nepřirozený předmět v zemi. (10+3)

Hledání kusu kovu

Island, Félixova skupina

Okey, tak tohle jsem neodhadl a zase řekl něco, co způsobilo jenom mrzení. Fakt jsem Abayomiho nechtěl vylekat natolik, že to takhle vzdá, mělo to být spíš jenom pošťouchnutí. Očividně měl ale větší strach, než jsem si myslel a radši zůstane v základně. Sorry, kámo. Teď už se nedá nic dělat, i tak se ale při jeho odchodu zvednu ze své pozice a rychle k němu přicupitám a následně mu čumákem žďuchnu do ruky. Jestli to jako omluvu pochopí, nevím, ale...aspoň něco?

Teď už ale zase zpátky do bojového, haha.

Na Islandu je zima jako...na Islandu. Fakt, to si nemohli vybrat třeba Kanáry? No nic, všichni jsme věděli, kam razíme, tak jsme pořádně ustrojení. Snad. Loki nám kromě názvu lesa, který okamžitě zapomínám a nikdy bych nebyl schopen ho zreprodukovat, sděluje, co bude našim cílem. Přívěšek, ochrana proti kovu. Hustý, to by se vlastně mohlo docela hodit. Proč vlastně... Nešlo by takových věcí udělat víc a prostě je používat jako základní výbavu? To by nám mohlo dát docela výhodu v případě opravdového nebezpečí. Nebo až se Daniel zblázní.
Tuhle myšlenku si uložím na později, neboť Loki sděluje co a jak. Já sice nejsem určenej jako velitel týmu, to Félix, ale i tak poslouchám. Jako jo, je to divný, dřív by mě tohle vůbec, ale vůbec nezajímalo, tady mám ale pocit alespoň nějaké zodpovědnosti. Však tu jsem z nás asi...služebně nejstarší, ne?
Ale jenom protože jsem zas těch akcí tolik nezažil. Ale ticho tam, to nikdo z těch mlaďasů vědět nemusí.

Félix hned využívá času a ptá se na docela důležitý věci. "Hele, obyčejně se řekne, kdy nemáme feromony, telepatii a ostatní tyhle věci používat a když se to neřeklo, tak...máme volnou ruku. Co není zakázáno, je dovoleno. Ale bacha na to, výhra za některý věci fakt nestojí." Pokrčím rameny. Fakt jsem rád, že zrovna tyhle schopnosti nemám a nemusím řešit jakékoliv nutkání k jejich možnému zneužívání.
"Takže...někdo ještě nějaký úpravy vybavení? Nestyďte se to přiznat, pak už nebude čas a nechcete mít omrzlý palce." Vybídnu skupinu a jsem rád, že můžu dělat něco užitečného.

A pak už se rozcházíme určenými směry, Félix hned rozdává úkoly, zároveň dává prostor i pro naše nápady a návrhy. Dle mýho názoru chce docela pěkně využít naše schopnosti, takhle na úvod mě nic jiného stejně nenapadá. Snad jedině se dohodnout na nějaké strategii když....a ano, i o tom už mluví. "To můžeme. Taky mám ale dojem, že tenhle les bude velký a bude to hledání jehly v kupce sena, takže budeme rádi, když to vůbec někdo najde...co tuhle strategii použít až když někdo bude mít ten přívěšek?" Což mi připomíná - "A jo, bylo by fajn vědět, kdy to kde najde." Rozhlédnu se po své skupině, snažím si vzpomenout, kdo co umí. Fakt jsem se snažil dávat pozor, ale prostě nedávám, co přesně kdo umí. "Nějakýho telepata máme?" Když nevím, tak se zeptám.

Ať už je odpověď jakákoliv, já svou práci mám a hned se měním do své psí podoby, abych začal čmuchat kolem ve snaze zjistit, zda tudy někudy Loki nešel. (7) V záloze mám ještě nějaký čachry s vodou, na to stopování si ale věřím v podstatě víc, sílu přírody navíc využívají i jiní.