Příjemné odpoledne

Pevnost Holtgast, 10. listopadu

Mé váhání zachránil Blagden. Hřejivě jsem se na toho urostlého obra usmála. To je přesně ono. Ostatní také neměli nic proti.
“Pomůžu s pitím,” vyhrkla jsem vzápětí směrem k Lyle a k Nikolaiovi, kterého jsem chytila za ruku. Před Lylou jsem se nějak styděla. Byla to ona, kdo byl za barem, když jsem jí tam udělala ten čurbes. Sklopila jsem oči.

V kuchyni jsem se nechala nasměrovat k práci podle rozkazů těch dvou, kteří se tam vyznali. Udělala jsem vše, co žádali, nad žádnou prací jsem neohrnovala nos.
Jakmile jsme vše potřebné odnesli do společenky, uvítala jsem krátkým zamáváním odpočívající Yevu. Zprvu ve mně trochu hrklo. Je Matti v pořádku?
Ale nakonec to, že tu Yeva je, je dostatečným důkazem. Ach jo, kdy už se vzbudí…

Usadila jsem se na jeden z polštářků co nejblíž krbu a vzala si hrnek s kakaem do rukou.
“Co jste nejradši četli jako malí… Třeba tak nějak v mém věku,” zkusila jsem trochu neohrabaně a nejistě zapříst rozhovor.

Hra na velitele

Island, 10. listopadu

Nástup do letadla proběhl v Lokiho režii rychle. Zůstala jsem ve své lidské podobě, jako harpyje jsem sice neměla o tolik víc na váze, ale rozložitá jsem byla o dost. Když jsem se usadila, přišel první pořádný šok.
“Cože?” vyjekla jsem a naprosto neovládla překvapení. Obočí mi vystřelilo až do vlasů a brada spadla. “To bude asi nějaký omyl…,” drmolila jsem, ale Lokiho výraz nepřipouštěl, že by bylo cokoliv jinak.

Hodila jsem napůl vyděšený výraz na Daniela, jediného opravdu zkušeného z našeho týmu. A důvěryhodného, alespoň pro mě.
Musím se ovládnout…
Pevně jsem semknula rty. Čekal nás přinejmenším půlhodinový let. Mohla jsem přemýšlet.
Proč já…? Je to test? Nebo trest?! Co tím Erden zamýšlel? Musí to být jeho nápad. Pochybuju, že Lokiho. Tomu jsem u prdele… Všechno mu je šumák. Krátce jsem se podívala na nazelenalého zrzka.
Ať tak nebo tak, musím s tím něco udělat… Na Daniela je naprostý spoleh, ale velení by měl mít on, ne já. I když jsem tu tam schytala vedení tréninků, vždy to bylo velmi… Nejisté. Nebyla jsem zvyklá někomu poroučet, někoho ovlivňovat. Ani jsem z toho neměla žádný opojný pocit. Jen lhostejnost, která se mísila až s odporem.
Val mě bude respektovat. O blondýnku jsem se nebála. Sice jsem ji nechápala, ale změnila se. A nějak mě akceptovala. Vlastně jsme vedle sebe dokázaly až obdivuhodně fungovat a já věděla, že je to hlavně díky ní. Oren... Nikdy jsem proti němu nic neměla. Jenže teď mi přišel spíš jak hromádka neštěstí.
Laima i Lara byly pro mě spíš neznámé. Laima obzvlášť, Laře jsem se vyhýbala. Psychouška mě trochu děsila. A pokud se ve svém oboru vyzná… Nehodlala jsem se s ní víc bavit, než je nutné. Netoužila jsem, aby se mi někdo snažil hrabat v hlavě, nebo ještě hůř v emocích.
Razvan... Tak to bude zajímavé. Floutek, co myslí spíš jen tím, co má mezi nohama. Byl mi ukradený, ale teď … Měla jsem utkvělou představu, že to bude největší kritik každého mého kroku.
Věnovala jsem další zoufalý pohled Danielovi, ale jen velmi krátký. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Ať už nás čeká cokoliv, musím se snažit. Nemůžu selhat znovu. Ale je to jen trénink, snad nepůjde hned o život.

Po vystoupení Dragostana jsme přistáli i my. Krajina kolem nás byla hezká na pohled, ale ne příliš přívětivá svým chladem, i když pro mě to nebylo nic cizího. Má rodná vesnice byla v Alpách. Nedá se ale říct, že bych si v tom libovala. A tak jsem si jen nasadila čepici hlouběji a s ostatními vyrazila ven.
Jakmile jsem dostala od Lokiho hodinky, zkontrolovala jsem čas, který na nich hlásil, a sevřela je v dlani. Stále jsem se snažila nepřipouštět si, že mám velet skupině lidí, z nichž jsem byla s Valerií nejmladší.
Loki zmizel ukrýt přívěsek. Dobře, bojovka. Očima jsem vyhledala svůj tým. Nepobízela jsem je jako Félix, nerozdávala žádné pokyny. Jen jsem tu a tam zkontrolovala čas. Jakmile uplynulo určených patnáct minut, kývla jsem na ostatní: “Jdeme.”
Můj hlas byl tichý, ale pevný.

Jak jsme se začali vzdalovat od ostatních určeným směrem, znovu jsem si povzdechla. Bez komunikace to nejspíš nepůjde, že?
“Nějaké nápady?” očima jsem sledovala krajinu kolem sebe. Za chůze bylo snadné se vymluvit na nemožnost udržovat oční kontakt. Bylo to pro mě lepší.
Sama jsem si nebyla jistá, jak své schopnosti využít. Ano, stínové šlahouny, ale těžko mi podají zprávu, že něco našli… Takhle to nefunguje. Ale možná nějaký okřídlený stínový špeh.
“Za sebe mohu zkusit stínového ptáka, aby zjistil polohu Lokiho, i když ten už se nejspíš stihne přesunout co nejdál od schovky,” přemýšlela jsem nahlas a krátce jsem pohlédla na Razvana, který stínům poroučel také.
“Půjde nějak využít les?” obrátila jsem svou pozornost na Laimu a Orena.
“Ty máš ptačí podobu?” zeptala jsem se Lary, ale očima jsem rychle škubla pryč. “Ta by také šla využít pro přehlednost situace."
Vyslechla jsem za chůze i další nápady, a to velmi vděčně. Žádný stratég jsem nebyla, někoho zlikvidovat bylo oproti tomu velmi jednoduché a přímočaré.

Znovu jsem zkontrolovala hodinky, než jsem je schovala do kapsy.
“Můžeme zastavit. Tak, jdeme na to. Nebuďme od sebe daleko, půjdeme v řadě vždy na dohled tak, abychom opravdu měli přehled o tom druhém.”
Zbytečné a polopatické, nejdou to blbečci! Zkousla jsem si spodní ret. Asi jsem byla nervózní.
Sama jsem se pustila do výtvoru stínového opeřence, drobného asi jako drozd. (10+2) Vyslán do vzduchu se měl pohybovat mezi stromy a sledovat les. (5)
Sama jsem bedlivě sledovala okolí, ovšem hledat přívěsek bylo jako snaha najít jehlu v kupce sena. Ale třeba zachytit Lokiho pach, trochu zrzavé srsti zachycené na křoví, cokoliv. (5)

Zpátky do pevnosti

Pevnost Triskelion

Že z mého nesouhlasu nebudou všichni nadšení se dalo čekat. Uznávám, že i rejpavá poznámka Aurory byla docela trefná a v momentální situaci jsem jí nebyl schopnej odpovědět nic jiného než „No.. ehmmm.“
Možná bych se mohl držet na střeše… ne? Kdyby ta plechovka náhodou padala, můžu prostě vzlétnout… nebo ne?.. Zapřemýšlel jsem.
Neboj, už jsme s tím několikrát i spadli a…
Víc už jsem neslyšel. Zamotala se mi hlava a můj normálně lhostejný výraz se na malou chvíli změnil ve vystrašený. Hned jsem se sice ten pocit pokusil zahnat, ani to ale nejspíš nestačilo a myslím, že velitel odhalil mojí slabinu poměrně rychle. A následující organizování taky proběhlo rychle, kdybych chtěl protestovat, nestihnu to. S již nečitelným výrazem jsem jen pohodil rameny a zamířil zpátky k pevnosti.
„Děkuji..“ řeknu s drobným úsměvem k Orenovi, který mi ochotně otevřel dveře zpět do pevnosti.

Po příchodu na pokoj jsem se převléknul do volnějších kalhot a rozevláté košile, než jsem i s Horem zamířil ke zbytku odpadlíků do společenské místnosti. Tedy, alespoň jsem předpokládal, že tam budou.

„Představte si, nechtěli mě.. asi přebytek lidí.“ Oznámil jsem s úsměvem při příchodu do společenky. Jistě, že jsem byl rád, že s tou rachotinou nemusím letět, ale rozhodně sem nikomu nechtěl vyprávět důvod proč. Za prvé není dobré, abych veřejně prozrazoval svoje slabosti, za druhé o té věci jsem nikdy nemluvil a ani mluvit nechci. Ikdyž nemůžu říct, že mě nehlodá, jak moc mě to ovlivňuje. Možná bych měl zvážit sezení se zdejší psycholožkou… Co můžu ztratit? Navíc je dost pěkná, takže při nejhorším to bude pokec s hezkou ženskou.
Mile se usměji na Lylu a se slovy „Mohu se přidat?“ zamířím na místo vedle ní, pokud nebude proti.
„Tak, jak se dneska všichni máte?“ nadhodím otázku jen tak do vzduchu.

Pátračka

Island, 10. listopadu

I když jsem Félixe téměř neznala, neměla jsem s jeho vedením problém. Zdálo se, že o podobnou příležitost stojí. Tak teď může ukázat, co v něm je.
Větší starost mi dělal Loki. Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale jako kdyby ho zbyla jen část. Ta uštěpačná a jedovatá. Bez jeho typického humoru. Nechápala jsem, proč Lilian tak narychlo utekl na jinou misi, když se konečně jeho druh probral. A bylo mi líto, že já jsem ta poslední, která by mohla Lokiho utěšovat.

S podobnými neveselými myšlenkami mi cesta utekla poměrně rychle. Na Islandu nás přivítalo výrazné ochlazení. Radostí jsem z toho neskákala, i když jsem se docela dobře oblékla, na druhou stranu to byl kouzelný pohled. Krásná příroda, která na první pohled snad ani nezaznamenala, co se se světem stalo, v kombinaci s bělostným sněhem. Kouzelné. Něco, co jsem ze svého domova neznala.

Úkol byl jasný a já se po Félixově výzvě přesunula blíž ke svému týmu. Jeho první otázky byly milé a pozorné, ovšem láhev s pití jsem s sebou neměla. Předpokládala jsem, že trénink nebude dlouhý, abych trpěla žízní.
Když Félix vybídl Jonase, aby vyslal za Lokim své špehy, trochu jsem se zamračila. Nápad dobrý, ale… “Neměli bychom s tím počkat?” Přišlo mi to jako podvod.
Ať už se Jonas rozhodl jakkoliv, víc jsem do toho nezasahovala.
Trochu mě překvapila Félixova reakce na to, proč mu asi bylo svěřeno velení. Zní skoro ublíženě… Na tlachání však nebyl čas. Úkoly jsou rozdány.
“Mohu taky nabídnout pohled ze vzduchu, ale… Ne tak nenápadný,” dodala jsem k výčtu těch, co se mohou vznést.

Pak už jsem se ale zaměřila na stromy. Přistoupila jsem k prvnímu, který byl nejblíž, a se zavřenýma očima jsem se dotkla jeho kmene. Toto jsem mockrát nedělala… Nebyla příležitost. Zdejší les ale na pohled kypěl životem a to mě nutilo k úsměvu.
Soustředila jsem se na získání informace, kde se pohyboval velký zrzavý vlk, kde se jeho srst otřela o kůru nebo o stébla trávy. (5+3) Pokusila jsem se být i troufalejší a zaměřit své myšlenky k vyhledání našeho pokladu. Který trs trávy se mu stal úkrytem? Nebo větev? Kořen? Cokoliv, co by mi pomohlo k určení polohy přívěšku. (10+3)
Jen jsem si nebyla jistá, zda má snaha o komunikaci s místní flórou přinese tak určité výsledky.

Trénink - search and destroy

Holtgast - Island

Nokurva. napadne ma automaticky ako prvé keď sa dozviem akej výsady sa mi dostalo. Velenie...no jasné že vybrali mňa. Samozrejme, zvyšné dva týmy majú pod palcom dlhodobí členovia organizace. Chytré. Ak to poseriem bude sa mi ten jednooký kripl posmievať že som oproti veteránom k hovnu viem len kritizovať a mal by som teda držať hubu. A ak by som čírou náhodou vyhral tak sa mi vysmeje že mal pravdu a posielať nováčkov do akcie je vlastne rozumné. Už teraz som nasraný, cítim ako vo mne bublá túžba vyhrať, no už teraz hľadám dôvody prečo to je nefér.
Cestou v jetu si prezerám členov svojho týmu, mlčím však a čas od času náhodne myslím na niečo nechutné, aby to odradilo prípadných telepatov hrabať sa mi v hlave. Skúšajú to vôbec nejaký? Ja by som to určite robil, pokúsil sa nenápadne zistiť čo si myslia ostatní kapitáni tímov.

Vaglaskó...huh?
Je nejaký špecifický dôvod prečo sme leteli Island? Je to len tréning nie? Nestačilo...ísť niekde do okolia, než riskovať na mieste kde ešte pred pár dňami jeden z našich týmov prepadli? Začínam byť podozrievavý, že sa tu na nás chystá nejaký cheeky shit. Prijmem hodinky, zachovávam neutrálny výraz. Trištvrtehodina na nájdenie malej striebornej nábojnice v lese. Tri tímy.
Inu...poďme na to.

Félix, James, Hanka, Emil, Jonas, Lakshmi, Bunmi.
14:00

"Holky, hošani, ku mne." vyzvem svoj tým okamžite ako vlk odcupitá do lesa a presuniem sa pár metrov bokom. Nesnažím sa podvádzať, viem že čakáme 15 minút - ale bezúčelovo postávať na mieste nie je úplne môj styl a každú minútu môžeme na niečo využiť, i keby len na kontrolu že sme všetci na rovnakej vlne.
"Všetci oblečení? Niekto problém s obuvou? Niekomu hodne zima?" nadhodím ako prvé, súčasne spravím krok k Jonasovi akoby som mu dôkladnejšie kontroloval odev - v skutočnosti ale využijem blízkosť aby som mohol stíšiť hlas a ideálne nás teda nepočul zbytok týmov.
"Môžeš za ním poslať nejaké zvieratá, nech ho sledujú?"
Nečakám ani na odpoveď, buď to zvládne a poskytne nám výhodu alebo nie a sme na tom akoby sa nič nestalo.
"Skontrolujte si výbavu, napite sa. " pokračujem akoby nič "a símvás..." pohľad otočím na tých čo sú s Triskelionom dlhšie - hlavne Emila a Jamesa.
"Chápem dobre že hrajeme capture the flag, žejo? Čo všetko je povolené a čo ne? Ak stretneme iný tým, je v pohode ich, samozrejme tréningovo, napadnúť i preventívne, alebo sa útočí len na vlajkonosiča? Feromony, sugesce povolené?" napadne ma že sú to veci ktoré som možno mohol adresovať na Lokiho ale...welp, ten už je v hajzlu. Niežeby preventívny úder na zvyšné tímy v prvý moment bol obzvlášť dobrý nápad, riziko že likvidácia (ak vôbec úspešná) jedného tímu by zabrala až moc času je vysoké.
Zbytok čakania sa okrem tohto rozhovoru ešte venujem rýchlej kontrole - nečakám že sú tu totálny dementi ale fakt i blbá tkanička na bote môže byť prúser. Snažím sa tiež všimnúť ak by sa niekto hral na hrdinu a už teraz vypadal že to nedáva kvôli zime - ak to zistíme rýchlo, ešte to môže ísť napraviť, James myslím dokáže nejaké tie extra ponožky vyčarovať.

Félix, James, Hanka, Emil, Jonas, Lakshmi, Bunmi.
14:15

"Tak fajn." začnem keď už sme určite sami a ostatné tímy nás nepočujú. "Jonas, podarilo sa? Myslím že akékoľvek hmyzáky či veveričky čo tam žijú môžeme využiť na špionáž, pusť sa do toho." CIA drevokocúr, typyčo jedéém.
"Emil second-in-command, druhý zástupca James." vyriešim ako prvé hierarchiu, ak by ma niekto vyradil.
"Erden mi dal velenie pretože mu je jasné, že o hľadaní striebra v lese viem hovno, takže poďte do mňa, nápady, návrhy - hlavne vy, čo ste podobné hry už hrali. Do lesa pôjdeme spoločne, neveľké rozostupy. James, dokážeš sledovať vlčiu stopu? Ty, ovládaš zem, že? Dokážeš nájsť kus kovu, na nejakú rozumnú vzdialenosť? Skús čas od času checknúť či niečo nemáš na radare. Rovnako vy ďalší, ak máte v arzenále niečo čo dokáže hľadať - Lakshmi, niečo ťa napadá? Všade sú stromy, cíť sa ako doma. Nezabúdajme, že nehľadáme sami - Bunmi dokážeš v tej podobe lietať? Ty alebo Hanka môžete čas od času vyletieť, tesne nad koruny stromov, či nevidíte poletovať členov iného tímu. Neriskovať, nevzďaľovať sa od nás, len kontrolovať a okamžite naspäť." ešte niečo ma napadá? Nie, počkám s čím prídu oni.
Oh, ledaže...
"Čo v prípade stretnutia s konkurencí? Polka z vás má feromony či podobné fuckupy, ak to je povolené tak navrhujem bez varovania ich pocákať a donútiť si sadnúť na prdel alebo sa rovno vrátiť na štart a tam čakať na instrukce."

Ochotná neznámá

Znovu se jen tak tak vyhnu osudnému zaškobrtnutí když se nade mnou z ničeho nic ozve neznámý ženský hlas. Byla to tak obyčejná a nenucená otázka až jsem zapochybovala jestli byla vůbec mířená na mě. Co mám říct? Nemůžu se tady přece jen tak proměnit. Riskovat že mě to doběhne. Co když se proměním abych se odpověděla a ona si svojí pomoc rozmyslí?

Musím dál utíkat a jen doufat že pochopí mojí němou odpověď. Tou bylo naléhavé, zoufalé zavití. Jako tygr chycený v pytlácké pasti. Horlivě pokývnu hlavou na souhlas. Prosím prosím. Pomoz mi. Po tom svém žalostném pokusu to aspoň zpomalit mi už nezbývá moc možností.
Ani se nezamýšlím nad tím kdo to je, nebo kde se tady odnikud objevila... jen tak uprostřed jezera.

Před očima se mi pak objeví podivný výjev. Nechutný šestinohá stvůra ženoucí se po ledě. Trochu jako zlá, překroucená napodobenina draka. Ale naštěstí to nemělo křídla.
Tolik jsem se zaměřila na tu stvůru, že mi vlastně nedošlo že jsem to já za kým se tak žene. A jak je mi vlastně blízko. Celý ten pohled je mi úplně cizí. Tím víc že jsem se na to dívala z výšky. Stejně znenadání jak se to objevilo tak to taky zmizelo a nechalo mě dál běžet ve tmě.

Trénink

Holtgast - Island

"Nech se překvapit," odpověděl Rúně s poušklíbnutím Loki. "Po tréninku bude čas si zařídit leccos," dodal neadresně.

Abayomiho připomínky po uvedení Jetu do rovnice zrzek očividně neslyší příliš rád.
"Jamesi, vědět, kdy mlčet, je občas k nezaplacení," ušklíbne se. "Přesně to, co říká Dárkulína - bylo by super z toho neudělat výlet na několik dní. A pokud je to tvůj přístup ke zvládání strachů, zalez zpátky," kývne Abayomimu Loki přezíravě, a zdá se, že naprosto vážně.
S přeskupováním týmu je totiž hotov hned. Dragostan bude mít za úkol tvorbu přesunových krystalů ihned, a Agnieszka bude zůstávat v Jetu jako 'hlídací léčitelka'. S veliteli dobrovolnými či nedobrovolnými tak týmy budou vypadat takhle:

Tým 1 - Mia (velení), Daniel, Valeria, Oren, Laima, Lara, Razvan.
Tým 2 - Callum (velení), Isaac, Aurora, Alex, Rúna, Kristoff, Lea.
Tým 3 - Félix (velení), James, Hanka, Emil, Jonas, Lakshmi, Bunmi.

Oren ještě otevře Abemu dveře zpět do pevnosti, pak je už doopravdy načase vyrazit.
"A teď na mě laskavě nikdo nemluvte," dodá zrzek výrazněji pobledle nazelenalý, jakmile se pod Callumovým zkušeným pilotováním dostává stroj do vzduchu a vyráží.

Cesta trvá přibližně 40 minut. Sotva se dostanete nad Island, nastane kratičká zastávka, při které se oddělí Dragostan a v podobě chrliče zamíří kamsi směrem k Reykjaviku.
Vy pokračujete dál, na sever. A krátce na to dosedáte na lesní mýtině. Stromový porost není příliš vysoký, místy ale docela hustý, smíšený - smrky a jedle se střídají s břízami a osikami. Terén je členitý, nespočet skalních výrůstků, drobných potůčků, snad i jeskyní, kdo ví.
Vše pokrývá tenká vrstva sněhu, dva, tři centimetry, a další přibývá, vločky se řídce a pomaloučku snášejí k zemi. Teplota je -12 °C, vítr téměř žádný.

"Vaglaskógur je jeden z mála větších lesů na Islandu, jako malého mě sem otec brával kempovat... teď bude řada si zde poradit na vás," poušklíbne se Loki, sáhne do kapsy kombinézy a cosi vytáhne. S jemným řetízkem omotaným kolem prstů, všichni mohou zahlédnout přívěšek.

"Tohle je stříbrná kulka, váš úkol a vaše cena zároveň. Je na ni položeno dvojí očarování - nositele bude částečně chránit před poškozením způsobeným kovem - a ti, kteří ovládají kov, ji nedokážou vypátrat. Sorry, Magnetové, dneska žádné zkratky," ušklíbne se Loki zejména směrem Dana.

"Každý z vůdců dostane hodinky," sáhne do jiné kapsy, a podá malé kapesní hodinky Mii, Callumovi a Félixovi.

"Teď je... skoro 14:00. Dobře. První čtvrt hodiny počkáte všichni zde, zatímco já vyrazím uložit přívěsek kdesi v lese. Jakmile čtvrhodina uplyne, vyrazí tým Mii nalevo, tým Félixe napravo a tým Calla zůstane na místě. Po další čtvrthodině času, tedy v 14:30, mohou všechny tři týmy vyrazit pátrat.
Úkolem není pouze najít... ale i udržet. Kdo bude mít kulku v osobním vlastnictví úderem 15:15, amulet si smí ponechat a jeho tým vyhrává.

Všechno jasné?" rozhlédne se zrzek, pokud dotazy jsou, doplní, pokud ne, v podobě obřího vlka vyráží kamsi do lesů.

A po půl hodině je řada na vás.

Začátek - Les Vaglaskógur, 14:30

//Vidím to jako svižnější trénink, po každých odepsaných 8 - 10 postech budu shrnovat výsledky pátrání/boje, časové skoky takových posunů budou po přibližně pěti minutách.

Posun

Holtgast

Úkol jsme splnili, Konstantin i Deepak byli doručeni do něžné péče Yuriko a já a Míša jsme se vrátili - alespoň já jsem v pevnosti vydržel pár hodin, než jsem vyrazil na další cestu.

Toulky jsou náročná věc, když jeden nemá k dispozici křídla nebo teleporty. A přesto, urazit desítky kilometrů denně v podobě, potulovat se krajem za zvuků tlukotu kopyt, s větrem v žíních, byť pod věčně černě zataženou oblohou... cosi hluboko ve mně milovalo každý moment.
Každou chviličku nestrávenou pod střechou základny, bez ohledu jak moc pohodlí skýtá, na cestě dál a do neznáma.
Každý okamžik svobody.

Jiného by samota asi nutila přemýšlet, vzpomínat... já se snažil o opak. Naplno prožívat každý vjem, vůni jehličí, chrupot čerstvého sněhu pod kopyty, moment, kdy celým tělem projede studený šok, když překonávám tu či onu říčku... obezřetnosti taky bylo třeba, všímat si okolí. Koneckonců, mám za úkol hledat, ne se jen kochat.
Spokojenost trvala přibližně do té doby, kdy jsem našel - nebo spíš něco našlo mně, a po mně vyjelo nějaké obří černé hovado.
Mám si brát osobně, když první živé stvoření, na které jeden ve světě narazí, nemyslí na nic jiného, než jak mi natrhnout...?
Ah, ne. Stihl jsem utéct do bezpečné vzdálenosti a použít krystal dřív, než ze mě bylo risotto a la romanese.

S pevností zacvakly na své místo i myšlenky s lidmi v pevnostmi spojené, a sotva co jsem nahlásil vedení svůj nález a důkladně se vykoupal a najedl, zajímaly mě drby. Co všechno se za těch pár dní beze mě semlelo?
No, docela dost, někteří jsou dobrým zdrojem informací, všímaví a sdílní.
Jsem šokován, kolik toho za takovou chvilečku zvládli, kolik nových lidí přibylo, a kolik kamarádů mě má náhle u prdele! Meh, společnost mého dokonalého já si takoví stejně nezasloužili.

Další den se vrací lidi z mise pobratřit se s mým nepříliš přátelským nálezem, a někteří mrtví. Tak nějak mě to nesere - Aaron měl hned první večer tady na mě nějaké pindy o pedofilii či co to, když jsem lákal do postele Michaila, Lenore byla z doslechu solidní kravka, a toho třetího jsem ani neviděl, za mě dobrý! Vždycky je krásný den, když se to tu trochu protřídí od blbě poživatelných jedinců.

Za ty uplynulé dny jak v divočině, tak na společných trénincích jsem se soustřeďovat na stíny a blesky, pobyt venku docela protáhl i moji praxi v transmutaci.

10. listopadu

Na scuka se přiřítím jako poslední, to mi moc cti nedělá, ale furt stíhám a to je hlavní. Sebou mám jen kombinézu, ať budeme, kde budeme, spoléhám na to, že transmutace mě vyseká z nedostatků.