Posun

Holtgast

Následné dny... se sotva mohou počítat do dobrých. Odjezd skupinky do New Orleans byl plánovaný, složení... tak úplně ne.
Co k tomu vlastně říct? Kdyby to nebyl Lilian, ale kterýkoliv jiný spolehlivý člen pevnosti, měl bych podobná nutkání protestovat?
Vím, že ne.
Vím, proč to tak nakonec je... a nemyslím, že by bylo z mé strany jakkoliv vhodné Lilianovi do jeho voleb zasahovat, nicméně... Ty dny po odjezdu bych nejradši zapomněl.
Yeva se ujala Lilianova údělu experimentů na čtveřici nespokojené se svým údělem, Eddie dostala zelenou pro průzkum, na trénincích se zdálo, že si poradí, Santiago a Matisse se léčí na ošetřovně, a tréninky poslední dny střídají různé dohledy, třeba různé úhly pohledu ukáží ty či ony nedostatky, na kterých pracovat.

S mnoha chybějícími či indisponovanými členy mi nezbývá, než přepracovat listy povinností, a... nerad, vzdávám se nakonec péče o stáje. Valerii.... důvěřuji, že si poradí, ačkoliv alespoň několik prvních dní nového rozvrhu stejně pokaždé zabloudím před obědem do stájí ujistit se, že je doopravdy vše v pořádku.
Nikdy se však dlouho nezdržím.

Do knihy rád zapíšu narození maličké Emily Jane - vyváženo je však dost nemile za pár dní, kdy do knihy zapisuji úmrtí Lenore, Aarona, Raina.
Jeden. Jediný. Zdivočelý.
Když za mnou Nikolai přišel se špatnou předtuchou, byl to o důvod navíc odmítnout Lenořin požadavek. Koneckonců, kdybych tu misi dával dohromady já, její kondice by mě k nasazení do přímého boje nepřesvědčila.
Však spis z mise na Island hovořil docela jasně, kus boje Lenore v podstatě proseděla v šoku stranou a nic nedělala, s trochu poraněnou rukou, zatímco se daleko vážněji zranění členové týmu snažili dostat pod kontrolu Zdivočelého vlka a zároveň odrazit přepadovku Bratrstva.
Na druhou stranu, možná to byl důvod, proč o to tolik stála - prokázat, že na to má. Že je členem jako každý jiný, a stejně jako ostatní s Triskelionem měsíce až roky dokáže unést zodpovědnost a zvládnout rozhodování. A když věc nepřímo podpořila Agnieszka, která nespatřila žádnou výraznou hrozbu?
Navíc, i když se skupinkou byl i Aaron, Oscar a Rain, zbytek tvořili zkušení členové, někteří z nich už se se Zdivočelým utkali i jeden na jednoho. V mém úsudku nebylo o žádném nebezpečí pochyb.
A jak moc jsem se spletl...

Veškerá lítost však byla velitele, ne člověka. Definitivum mrzelo promarněnými příležitostmi, kdesi v duchu... bylo obtížné vydolovat špetku... citu?
A poté... Nedokázal jsem z hlavy dostat vzpomínky na to, jaké to bylo, když pevnosti velel Ari. A po něm Svetlana. Návraty do doby, kdy jsem byl jen jedním z ostatních. Zkušenějším, starším, jistě.
Ale stále někým, kdo se bavil a smál s ostatními. Někým stále vděčným za šanci, kterou Triskelion poskytl.
Měsíce předtím... jsem si neuvědomoval, jak moc stranou stojím - než odešel i Lilian, a jeho nepřítomnost hodila světlo na to, kolik moc rezervované, studené samoty leží mezi mnou a ostatními.
Dá se to napravit?
Chce to vůbec někdo?
Kdo ví.

Devátého se konečně dostává na kombinézy, jejichž oprava byla v plánu dobrých pár dní, a další odpoledne strávené přiváděním okolní přírody do původního stavu.
Zejména ti, ovládající flóru, a Alexandra se schopností přímo manipulovat radiací, jsou zde nedocenitelní.
Třeba už brzy nebude třeba dekontaminace při každé vycházce na povrch...

Během uplynulých dní jsem se nejvíce soustřeďovat na zlepšování rezistence, telepatie, a i nové schopnosti telekineze.

10. listopadu

Dnes je výraznější událostí trénink, kterého se nezúčastním. Loki možná nebude potěšen nutností vzít si Jet, nicméně proto s nimi míří i Dragostan, aby vytvořil nové krystaly. Kývnutím se rozloučím s ostatními, oplatím objetí, než zamířím pro teď do knihovny.

Útěk

Naira

Praskot zesílil, jednotlivé pukliny rezonovaly celým zamrzlým povrchem jezera, stále však držel pohromadě dostatečně natolik, aby unesl jak tebe, tak tvého nestvůrného pronásledovatele.
Zatím.

Odhadem jsi mohla být tak v polovině plochy, a hlomoz za tvými zády se přibližoval... A kromě něj ještě něco. Někdo.
Kdo?

"Chceš pomoct?" ozve se ti kdesi nad hlavou ženský hlas, anglicky, trochu nejistě.
Částečně hloupá otázka - nemáš jak odpovědět, leda bys zastavila a přeměnila se.

Stvůra opět vztekle zaryčí - a na moment se stane cosi podivného. Na krátkých pár vteřin prohlédneš a vidíš - a přesto však ne vlastníma očima, nýbrž skrze pohled neznámé a neviděné tazatelky, z výšky cca 4 metrů. Vidíš sebe samu ve zvířecí podobě... a vidíš i (možná bohužel), co za stvoření se řítí za tebou, vzdálenost dělící vás dva sotva 20 metrů.

Posun

Holtgast

Ten večer, kdy jsem se rozhodla vyměnit párty za posilovnu, mi nejspíš ukázal ten správný směr i místo, které bych tu měla zaujmout. Už dlouho se mi neusínalo tak dobře a nebýt poměrně pochmurného rána, kdy jsem se dozvěděla, že nás Marisol opouští, byla bych navýsost spokojená. Když jí tu ale nedokázal udržet ani Félixův flirtící flex, co by zmohla nějaká obyčejná holka. Rozloučila jsem se s ní vřelým objetím a popřála jí v tom nelehkém úkolu hodně štěstí a sil. Ač jsem tu k nikomu zrovna moc nepřilnula, ona mi bude rozhodně chybět, už jsem si na ni stačila zvyknout, jenže jak ukáží následující dny, vše je tu pomíjivé...

Sama ale nezůstanu, brzy přijde pokyn, abych se sestěhovala s Larou a měla tak možnost si s ní konečně popovídat o naší první misi. Párkrát ji i poprosím, ať mi znovu předvede svoji schopnost protahovat si končetiny, ač mi z toho vždycky naskakuje husina. Má to ale rozhodně své výhody, kupříkladu se nemusíte zvedat z postele, když si náhodou vzpomenete, že máte fakt hroznou chuť pustit se do toho pytlíku oříšků na druhé straně místnosti. Sama bych ale jejích schopností nikdy nechtěla podobně zneužívat....samozřejmě, že ne!
"Myslíš, že bys mohla.....bolí mě snad všechny svaly v těle..." je věta, která v mnoha obdobách určitě zazní. Na oplátku jsem ochotná kdykoliv zasvítit, nebo předvést Rudolfa, když sem tam experimentuji, co všechno lze s mou dovedností světla vyvádět. Dost tomu napomůže i další série tréninků a přehrabovaní se v knihách popisujících pozorované projevy ostatních nadaných.

A že nám dávají poctivě do těla! Oceňuji to a každý den se ze sebe snažím vydat maximum a kdyby mi nedejbože ještě trochu sil zůstalo, činky jsou mými nejvěrnějšími přítelkyněmi. Kromě své spolubydlící se s ostatními až tolik nedružím, fyzická i mentální únava si vybírá svou daň, jen snad, kdyby se u nás náhodou zastavil Kristoff, přeptám se jeho i Lary na Prahu, ačkoliv po předchozí misi už příliš nedoufám v jakékoliv pozitivní zprávy. Trpká pravda mě nakonec zasáhne méně, než bych sama čekala. Spíš než rezignaci však pociťuji i jisté smíření, nezbývá, než se nadobro odpoutat a nějak pokračovat dál. Vím, že má spolubydlící má pod palcem i zdejší psychologickou poradnu a i z té krátké chvíle, co jsme spolu, je mi jasné, že empatičtějšího člověka bych tu hledala jen stěží, zdráhám se svěřovat se jí i komukoliv jinému více do hloubky. Pokud mě cokoliv trápí, nedávám to příliš najevo. Ani nový přírůstek nevítám s takovým nadšením, jaké by se možná očekávalo. S Heather jsem si do oka zrovna nepadla a narození dítěte není něco, co by to mělo změnit. Navíc si nejsem moc jistá, nakolik pozitivní událost to vlastně je. Vždycky jsem měla ráda děti, ale tím spíš bych se snažila přivést je do bezpečnějšího a stabilnějšího prostředí.

Místo toho se tak snažím uplatnit svůj um v boji na blízko pod taktovkou Jamese, nikdy mi nečinilo výraznější problémy rány rozdávat i je přijímat, snadno se tak dostávám přes úvodní části, kdy je leckdo nucen jít proti své přirozenosti a bojí se udeřit ostatní. Všechny své údery ale kontroluji, aby nikdy nedošlo ke zranění, i tak je to ale aktivita, která mě i přes všechny ty modřiny nesmírně baví.
Stejně tak si možná i díky Félixovi najdu vztah ke zbraním. Ač se mi zpočátku moc nezamlouvalo, kolik času mně a Rúně věnoval, ke konci hodiny jsem se necukala pokaždé, co se objevil poblíž a nedejbože na mě sáhl, aby mi upravil postoj nebo držení pistole. Střelba samotná byla fajn a skvělá pro nácvik koncentrace. A i když jsem nepatřila zrovna mezi největší ostrostřelce, ostudu jsem si určitě neustřihla.

To se ovšem nedalo říct o následujícím programu ve stájích. I kdyby Val vychvalovala koně do nebes, odmítám se k nim přiblížit. Nikdy jsem nechápala, co na nich lidi tak fascinovalo, mám z nich akorát strach a navíc smrdí. Stejně jako všichni, co z nich slezou. Člověk by řekl, že když se tu snad polovina osazenstva mění ve zvířata stejně veliká a o dost nebezpečnější, nebude jich třeba a dávno je namelou do klobás. Což je asi to jediné, o čem jsem schopná říci, že mám v souvislosti s nimi ráda.
Nejraději bych hned zamířila do sprchy, abych se toho nánosu zbavila, ale den ještě ani zdaleka nebyl u konce a ze sedla nás přesunuli za volant terénních auťáků. Tady jsem si přišla o něco jistější v kramflecích, i když to bylo pochopitelně něco jiného než řídit Oktávku v uličkách Prahy. Zahodit některé návyky asi chvilku potrvá, ale nebylo to nic, čeho bych se zvlášť obávala, na rozdíl od své nelibosti k přerostlému zvířectvu.

Další den nás zase pár lidí opustí a přemístí se do Londýna, včetně Heather s prckem. Loučení se účastním spíše z povinnosti, s nikým z nich jsem se příliš nebavila, jen Skyla se na okamžik mihla v kuchyni. I informaci o další misi, která se uskuteční následujícího dne, vypustím druhým uchem ven. Mě na ni nevybrali a podle složení se jednalo o docela zkušený tým. Lenore bych teda za kapitánku nechtěla, ale naštěstí jsem měla možnost místo toho vedle Mii usínat na Blagově obsáhlé přednášce. Když mi pak drobná hnědovláska spadne do klína, trhnu sebou, jak už se o mě pokoušel mikrospánek a veškerou energii jsem vkládala do snahy udržet oči otevřené. Občas jsem do vedle sedící trochu dloubla, když jsem si všimla, že začíná trochu klimbat. Sama jsem se tak udržovala při vědomí, pozorovat ji, jak se pere s účinky Blagova příjemného, melodického hlasu byla o dost záživnější než obsah samotné přednášky.

Trestem za moji nepozornost byl možná i fakt, že se mi během následujících dnů nepodařilo objevit žádnou novou schopnost, jako by nestačilo, že ty stávající mi v boji nepřinášely zrovna velkou výhodu. Oproti ostatním jsem si přišla vlastně zoufale slabá, o to víc jsem se ale snažila zaměřit na posilování a přirozené odolnosti, ačkoliv mi to proti Nadaným nebylo zrovna moc platné. To taková Alex se začala měnit v kočku, pochopitelně velikosti koně, abychom tu těch obrů neměli málo. Na to už asi jako obrana obyčejný postřikovač na kytky nepostačí.
Jenže to bohužel nebyla jediná zpráva, která se toho dopoledne prohnala pevností. Účastníci výpravy za dalším Zdivočelým se vrátili zpět, jenže ani zdaleka ne všichni. A ztráty byly obrovské. Třem z nás už nebylo pomoci. Neznala jsem nikoho z nich, ani za ně nijak zvlášť netruchlila, ale ten nepříjemný, zvláštně tíživý pocit na hrudi se mě nějak nechtěl pustit. Nálada byla všeobecně na bodu mrazu a ať za neúspěch mise mohlo cokoliv, zpět je to nevrátí. Příště to mohu být klidně já.

Rozloučení přišlo hned dalšího večera, bylo krátké, ale možná o to více vysilující. Bylo těžké nepoddat se smutku, když pro ně mnozí ronili i slzy. Odcházela jsem podivně rozpolcená, možná i s pocitem viny, že jsem jejich odchod neprožívala tolik. Usínalo se mi špatně, co chvíli jsem se budila a přecházela přes tu podivnou hranici mezi sny a realitou. Čas plynul zvláštně, i ostatní smysly se mnou hrály nějakou prapodivnou hru...

Zvuk ranního budíku mi málem urval uši a obzor se mi podivně zcvrkl. Snažila jsem se ho po paměti zaplácnout, ale nedosáhla k němu. Vše náhle působilo tak obrovské a pokroucené, jako bych si večer do té sklenky nalila místo vody odvar z houbiček. Než jsem stačila....cokoliv....mysl mi zachvátila panika. Místo nadávek se místností neslo poplašené skřípění, když jsem kolem sebe bezmocně plácala křídly, až peří lítalo. Nějakým prapodivným způsobem jsem tušila, že nejsem ve svém vlastním těle. Tedy v tom lidském, jakkoliv fantaskně to znělo. Zároveň to ovšem neznamenalo, že bych tušila, co doprdele s tím.
V jeden okamžik jsem snad i vzlétla, to když ke mně dolehl Lařin hlas. Sotva jsem jí rozuměla, zaplavená doposud nepoznanými vjemy. V jednu chvíli se sama změnila do podoby sýkorky, ale i to bylo málo, na pomoc musela doletět i Agnieszka. Muselo to vypadat jak scéna z Hitchcockova hororu, jak jsme se tam navzájem naháněly. Tedy spíše ony mě a já se zoufale snažila vrátit zpět. Tohle je určitě za to, jak jsem předtím Agnie natáhla.
Karma je zdarma.
Ještě se z toho teď cítím pitomě.
Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se konečně dokázala s jejich pomocí vrátit zpátky. Rozplácla jsem se na posteli, jak dlouhá tak široká, zcela vyčerpaná. Zvládla jsem jen natočit hlavu, abych ze sebe vysoukala slova díků a nehuhlala je do polštáře. Bylo to děsivé. Už to rozhodně nechci zažít znovu!

Kéž by mě alespoň po tomhle zážitku nechali oddechnout, ale ne, přesně naopak. V plánu je další trénink, kterého se ujímá Loki a hned nás dělí do tří týmů. Klíží se mi oči, vůbec se na to necítím. Po pevnosti se pohybuji jako mátoha. Veškerou zbylou mentální kapacitu vyplácám na horečnatém přemýšlení, co všechno vzít s sebou. Jindy mi to žádné větší potíže nedělá, teď mi ale co chvíli doslova zamrzne mozek a náhle zjišťuji, jak jsem si kromě výrazného tyrkysového svetru přibalila ještě pánské triko v nevhodné velikosti. Alespoň, že mám tu kombinézu, i když soukat se do ní je mi taky trochu nepříjemné, připadám si trochu jak na nějaké BDSM párty a jen čekám, kdy k tomu dostanu masku s náhubkem. Šmátnu ještě po vysokých kanadách, čepici a větrovce. Netuším, kam jdeme, vlastně ani nevím, jestli to někdo zmiňoval, ale v nejhorším ji prostě přetáhnu přes obličej a někde pojdu. Do batohu naházím ještě láhev s vodou, jídlo, co jsem brala minule a balení hroznového cukru. Na poslední chvíli přibalím i nůž a KPZtku.

Ostatní z party pozdravím poněkud unaveným mávnutím. Když konečně zjistím, kam že to máme namířeno, nesrším zrovna nadšením. Když jsem vyčerpaná, je mi vždycky mnohem větší zima. A jestli kromě koní ještě něco nemám ráda, pak právě chlad. Nezbývá než doufat, že to budem mít brzy za sebou...

//Během týdne jsem se kromě tréninků snažila více věnovat práci se světlem, zkoumání všech možností, jakým ho lze v boji využít. Dále se snažila zaměřit na silový trénink a střelbu.

Posun

Holtgast

Odchod Liliana z pevnosti ma príliš nepoteší - jasné, taky je to trošku divnej týpek čo vypadá že ho v mladosti málo šikanovali (alebo naopak až moc) ale v rámci veliteľskej štruktúry tohto spolku mi prišiel z tých racionálnejších. Navyše som ho už trochu poznal a cca vedel čo čakať, čo sa o jeho náhrade v otázke výcviku povedať nedá. Ten zbytok je mi hrozne u prdele, až na jednu jednoznačnú výnimku - náhly odchod horkokrvnej hispánky mi samozrejme zlomí srdce.
"Aw hell no." dám dokonca verbálne najavo hlboký, zžieravý pocit osamelosti a beznádeje. Či som smutný pretože odišla, alebo preto, že som toho s ňou nestihol viac je samozrejme otázka ktorá nemusí byť zodpovedaná. Našťastie, tým že má človek izbu len pre seba si môže spomínanie na nádherné spoločné chvíle (teda chlastačka s vyvrcholením v podobe pokusu pozabíjať sa kvôli ukrajincovi) spríjemniť. Keby sme mali technológie aspoň ju po večeroch hecujem nech mi pošle nudes.

Niežeby mal človek na nejaké čubčie myšlienky čas. Rusanda si mňa a páru ďalších - Alex, stelesnené emo a toho pathetic fuck vezme do parády. To, čo som čakal že bude spíše mentálny masakr je vo výsledku viac podobné lekárskemu experimentu, na nepohodlnosti to ale moc neprizná. Chytrý trik ktorý sa naučím veľmi rýchlo je pozvracať sa niekde v spoločných priestoroch, nie u seba na izbe, aby to odklízel niekto iný. Opäť tiež ocením, že som na izbe sám - budiť sa s nočnými morami spotený jak použitá děvka by bolo ešte trápnejšie keby niekto chrápal vedľa.

Dni naberú trochu monotónny ráz - tréning, ruské experimenty, tréning,... a do toho samozrejme klasika ako hygiena a tak. Pripadne na mňa, po odchode mojej milovanej, kompletná správa o zbrojnicu - čo ma popravde trochu i prekvapí páč jako, ak by som z pozície nášho lídra s kľúčkami k arzenálu neveril tak som to zrovna ja sám. Nesťažujem sa ale - a dáva mi to možnosť sem tam sa vyhovoriť či flákať ak po mne chcú niečo od údržby.
Navyše to dobre korešponduje s mojím ďalším úkolom - naučiť túto sebranku používať strelné zbrane. A že to niektorí kurva potrebujú páč poriadny kvér v ruke ešte ani nedržali. Pravdepodobne preto, že sa nenarodili v tej najlepšej krajine, bastion of freedom, fucken jú es ej, ale v nejakom trapnom shithole kde človek potrebuje license i na butter knife.
Trochu viac sa teda venujem obzvlášť totálnym nováčkom ako napr. vietnamke či bystrozrakej, ač zrovna u druhej menovanej moc netlačím na nutnosť zasiahnuť do černého keď vidím že to fakt není pre ňu.
Vo výsledku tak nejak stačí ak strieľa smerom kde terč je, supress fire je tiež užitočná vec.

Objav schopnosti narábať s kovom ma prekvapí - nijak som sa nesnažil viac zblížiť zrovna s týmto elementom, ale vedieť niečo navyše je vždy fajn. Škoda že nemám moc umelecké nadanie, inak by v spoločenske už stála moja bronzová socha vyobrazujúca božského Félixa ako antického atléta. V nadživotnej veľkosti.
Ďaleko radšej som že konečne skončí utrpenie experimentálneho králika - odolnosť voči kontrole je vytúžená vlastnosť a niečo čo aspoň trochu ukľudní čas od času rozbúrené myšlienky. Už sa nestane že budem v píči pretože si nejaký kokot voňavo uprdnul.
Daň si to však vybralo - ostatne, už počas tréningu som zanedbával gym a sám viac učil iných strieľať než sám strieľal, nehovoriac o tom že sa cítim kurva otrasený. Ani za boha bych to však nepriznal, takže neostáva než dúfať, že sa časom dám zase dokopy.
Alebo vyhľadám tú Laru či ktorá to bola, ak by bol problém spíše v mojej hlave než tele. Minimálne jej aspoň pomôžem čo sa týka výuky streľby, dlh si pak vyberiem ak by som sa jej potreboval vybrečet.

Ďalší deň je...trochu weird. Ak by som bol hodne kokot tak ja vám to hovoril je presne to čo bych mal na srdci, keď sa k nám dostanú správy o tom že niektorí skapali na misii. Jakože, zveriť velenie niekomu ako Lenore môže len blázon, priradiť jej navyše impulzívneho a mentálne zaostalého Aarona je už fakt mňam detail, nehoriac o účasti toho neschopného korejce. Len škoda že to okrem nich schytali i ďalší.
Necítim sa nijak otrasene - jednak sú mŕtvi zrovna zo skupinky ľudí čo mi je u zadku, jednak je smrť v okolí niečo na čo som už hodne navyknutí. A ak to aspoň trošku motivuje Erdena dbať na nutnosť trénovať a dávať vedenie schopnejším a skúsenejším, tak tí dementi neskapali zbytočne a možno budú i užitočnejší chcípli.
Podobné úvahy ma, navyše, vedú k myšlienke že by nebolo na škodu naučiť sa podobné úvahy skrývať, inak ma každý telepat v okolí bude mať za bezcitného sociopata.

Veci sa ale dávajú do pohybu - pribudlo lajstro s ponukou odvetnej akcie. Váham, ešte nerozhodnutý. O nejakú pomstu mi nejde, ale možnosť ukázať sa je lákavá. Uvidím po tréningu - vypadá to na niečo veľké, tri grupy, niečo v divočine. Takže...príprava.
Základ je jasný - nová kombinéza doplnená o páru teplých kusov ako čapica či rukavice, pevné boty, malý baťoh. Survival nôž za pás, menší na nohu. Svetlica, kresadlo, voda, silná baterka a nejaké potraviny čo nájdem - ideálne sušené mäso a čokoládu. Novinkou je páru malých kovových kuliček v kapse, využiteľných vďaka novej schopnosti.
Samozrejme, nejdem neozbrojený - vzhľadom na neistotu však vezmem len glock a dva náhradné zásobníky, nič väčšie. Fakt dúfam, že nebudem ľutovať.

// V rámci tréningu sa najskôr sústredím takmer výhradne na energii - myšlienka je snažiť sa utilizovať ju primárne v defenzíve, tvoriť štíty čo najrýchlejšie a najspoľahlivejšie, optimálne čoraz intuitívnejšie.
Po tom čom po tréningu zabudnem how to soldier sa postupne venujem i streľbe, posilke a kontaktnému boju ktorý som zjavne zanedbal.

Na párty

"Nebylo to tak že bych se chtěla někomu předvádět, spíš jsem jen neměla tak úplně štěstí koho jsem potkala" musela jsem to uvést na správnou míru.
Jejímu propíchnutí jsem se pousmála a přikývla na souhlas. "To je pravda, tady Bunmi se taky tvářila že bych jí měla zakousnout" s úsměvem jsem pokývla k Bun. A já teď docela lituju že jsem ji hned zjistila že jí nic nehrozí. Mohla jsem si užít nějakou tu srandu. Určitě ještě dostanu příležitost. Přeci jen je tu ještě spousta lidí kteří neměli tu čest. Například to poplašené dítko, blnebo její bratr... s těmi by mohla být ještě zábava.

Alexino vysvětlení té její černé vdovy mě nechalo v tichém zamyšlení nejak jsem si nedokázala představit v čem by to bylo praktičtější než klasická kravata. Ani nevím jak přesně by to chtěla uplatnit v praxi, protože z jejího vysvětlení mám pocit že to trochu vyžaduje aby už byl oponent na zemi.

Když došlo k tématu feromonů jistě jsem k tomu ani nemusela nic říkat, můj znechucený výraz mluvil za vše. Pro dobro kohokoliv kdo takovou nechutnost svede doufám že mě to nepostihne, nebo bude hodně daleko z mého dosahu až to pomine... nejlépe někde na druhé straně Evropy. Určitě ale bylo dobré vědět na koho si tady dát pozor.

Po poslední sklence, kterou mi dolila ochotná barmanka jsem pak raději přešla na něco slabšího, i když jsem whisky měla asi nejraději, kdybych zůstala jen u ní asi bych se brzy akorát tak plazila po zemi a z prvního večera tady bych ni neměla.
Na žádné hudební nástroje nehraju takže jsem návrh Alex přidat se ke kapele musela odmítnout. Uvolněnější alkoholem jsem ale neměla problém přidat se k tanci.

Z párty jsem odešla celkem brzy. Ne úplně mezi prvními ale rozhodně tam pak ještě hodně lidí zůstalo. Znovu tak na mě čekalo trápení s usínáním, v téhle podobě mi to teď šlo ještě hůř než kdykoliv předtím. S proměnou se mi však podařilo usnout až překvapivě rychle. Tak jsem nakonec skončila v postely pokaždé.

Posun

1. - 9. listopad 2018

Následující dny jsem vyplnila hlavně tréninkem a pokud si tak Alex chtěla trochu zacvičit se mnou, rozhodně jsem nebyla proti. A klidně mohlo dojít i na tu její vdovu. Rozhodně jsem to ale nenechala jednostrané a svojí kravatu si tak musela vybojovat což jsem jí rozhodně neudělala jednoduché. Nestrávila jsem roky tvrdým tréninkem abych nechávala někoho vyhrát jen tak, ať už to byl jen cvičný souboj nebo ne.
Vždy když si vzpomenu na to že už mi zbývalo jen pár let a mohla jsem dosáhnout titulu Renshi je mi vážně na nic že tu možnost už nejspíš nikdy mít nebudu.

Mě stále záhadným způsobem jsem přišla ke schopnosti telepatie. Té jsem si ale zatím snažila spíš nevšímat, přišlo mi spíš na obtíž vidět nekomu do hlavy. Na druhou stranu dokázat odhalit oponentovi úmysly by mohlo být nepostradatelnou výhodou.
Tak či tak jsem se na tréninky opravdu těšila, zvlášť na ty bojové a ty kdy jsme využívaly schopností. Ty mi šly ze všech nejvíc. U těch ostatních to bylo horší pušku jsem ze začátku držela jak se říká "jako prase kost", ale bylo to trochu lepší když se mi povedlo alespoň trefit terč. Ze mě nejspíš žádný ostrostřelec v blízké době nebude.
Se řízením to bylo lepší, i když ani tam nebyly moje výkony kdoví jaké. Nejlépe mi šla asi jízda na koni. Tam jsem sice měla trochu problém donutit zvíře ke spolupráci, ale zase jsem neskončila na zemi. Taky už jsem nemusela vypomáhat ve stájích. Ještě k tomu sice nedošlo ale i tak bych byla raději v knihovně. Koně mě nikdy moc nezajímaly a starání se o ne by byla pěkná otrava.

Taky jsem se konečně rozhodla navštívit ošetřovnu a pokusit se vyřešit svůj problém s nevolností a závratěmi. Když tam zrovna nikdo nebyl protože tam meli taky celkem napilno, nejprve s narozením a později pak s léčením raněných po neúspěšně misi. Na té zemřelo několik členů a nálada potom nebyla moc dobrá a nejhůř to nesl nejspíš Isaac, který tam přišel o bratra. A i když to rozhodně nebylo nic dobrého, přece se tam našlo jedno kruté plus - alespoň od něj byl klid.

Spousta lidí odešla do jiných základen takže se to tady trochu vyprázdnilo a to mi vůbec nevadilo. Povídání jsem se nějak nebránila ale že bych po něm toužila nebo ho vyhledávala říct taky nemůžu.



//Během týdne jsem se nejvíce věnovala telekinezi, její síle, jemnosti i dosahu.
Po večerech jsem se pak snažila trochu zdokonalit svojí proměnu, udělat svoje šupiny pevnější a odolnější. A hlavně taky abych se do svojí druhé podoby dokázala proměnit rychleji. Některé věci jako třeba právě ty šupiny už šly celkem rychle, ale křídla nebo ocas mi na můj vkus pořád trvaly příliš dlouho.

10. listopad 2018

Hned po snídani přišel Erden s dobrovolnou misí na pomstu padlých. I když se mi tenhle nápad vážně líbil, přihlásit se nehodlám. Ne pro tyhle, se kterými jsem neprohodila jediné slůvko.
Po obědě je pak čas na trénink který se k mému překvapení a potěšení bude konat na Islandu. O ten Island mi ani tak nešlo jako o změnu prostředí.
Obléknu se do kombinézy na kterou přidám ještě teplé oblečení, bundu s kapucí, kalhoty a vysoké boty. Nevěřím že jen kombinéza by mě před zimou ochránila.
Nemám úplně jasno jaké další vybavení bych si s sebou měla vzít, takže si trochu pomůžu tím co si berou ostatní. Samozřejmě jídlo a pití, na to jsem pomoc nepotřebovala. Zbalím větší nůž s pouzdrem a menší zavírací. Někteří si braly i pistole, ale u těch jsem si nebyla tak jistá takže jsem zůstala jen u nože. Tenhle týden to taky bylo vůbec poprvé co jsem z něčeho střílela.
Do nějakého vodotěsného sáčku přidám sirky a zapalovač. Ve sněhu se asi bude oheň rozdělávat těžko ale jeden nikdy neví. Nebo rovnou celý survival kit, jestli tady neco takového máme. To by vyřešilo rozhodování okamžitě.

To by nebylo aby se hned nenašel někdo komu se nelíbí způsob naší dopravy. A kdo jiný než můj "oblíbenec". James se ho hned snaží vážně chytře přemluvit... protože přece není nic lepšího než někomu kdo se bojí do letadla říct že je velká šance že s ním to letadlo spadne. To ho jistě přesvědčí.
"Takže ty dokážeš letět stejně rychle jako letadlo" prohodím ironicky. Přemlouvat ho rozhodně nebudu. Ať si tam pro mě za mě třeba doplave. Jak daleko to tak může být na Island? Tisíc, dva tisíce kilometrů? No jestli zvládne uletět tolik, ještě přes moře, klobouk dolů.

Na Isaacův horliví návrh s tím že by měl našemu týmu měl někdo velet jen bez zájmu pokrčím rameny. Je mi jedno jestli bude nějaký velitel, kapitan nebo jak tomu chtěj říkat. O takovou starost ani pozornost rozhodně zájem nemám. Já se stejně budu v první řadě spoléhat sama na sebe a svoje rozhodnutí. Téhle pozice se nakonec nesměle ujme...Callum. Musím se vzpomenout jak se vůbec jmenuje.
Jen znovu pokrčím rameny a taky ai nastoupím.

Posun

Pevnost Holtgast; 1. - 9. listopadu 2018

různé

Musím říct, že párty se hodně vydařila, byla naprosto supr. Pokecala jsem si s Bunmi – předchozí škrcení je už zapomenuté i s Aurorou, do náladičky jsem se dostala navíc s pár pivky a ostatní hudbou a zpěvem udělali skvělou atmošku. Do zpívání jsem se nehrnula, zpívám asi jako když taháte kočku za ocas, ale když jsem zaslechla známé tóny, zaletěla jsem pohledem k Jamesovi a překvapilo mě, že moje narychlo vyžbleptnuté písničky si pamatuje.
“I’ve got soul but I’m not a soldier…,“ jsem si tiše prozpěvovala cestou do pokoje, když jsem se rozloučila s myšlenkou padnout ksichtem do polštáře a hned usnout.

******

Další dny jsem si připadala trochu jako na horské dráze.
Několik členů se přesunulo do New Orleans, aby zřídilo nové sanktum. Se skupinkou, která to měla být na povel, jsem se znala jen málo, i když s Marisol jsem kecala na tom předchozím večírku. Ale někdo prostě todle dělat musí a jestli to bude mít úspěch, tak hurá.

Po tréningu s Erdenem jsem se sešla na ošetřovně společně s Miou, Félixem a Jonasem. Přiznám se, že jsem to potřebovala jako prase drbání, protože moje schopnosti byly zatím spíš k smíchu. A radostí jsem z toho fakt neskákala. Když mě Yevgeniya poutala k lůžku, úplně dobře jsem se necítila a aplikování sér nebyla žádná prdel.
Vždycky jsem si říkala, že nejhorší bylo, když mě po prvním flaru crohna nasadili Imuran a já první dny blila jak alík, drbala si vyrážku a padaly mě vlasy. Že hůře se snad už nikdy cítit nemůžu.
Zlatej Imuran.
Hlava třeštila víc než při kocovině, vyzvracela jsem i večeři, nejhorší však byly ty děsivé obrazy v hlavě, když jsem zavřela oči. To jsem hlavně dělala proto, že jsem nechtěla vidět ty podivnosti, pokroucené předměty i lidi na ošetřovně, barvy, které ještě ani neměly jméno, zvířata, která byla poskládaná z různých částí všech možných zvířat.
V noci jsem se budila, polštář i peřinu propocené, sny o Ember, mámě, tátovi, do posledního nechutného detailu, i tak jak se vůbec nestaly. Jednou jsem se probudila a zběsile jsem si z pyžama utírala kousky tátova mozku, rychle jsem dýchala, možná trochu kvíkala, než jsem si uvědomila, že to vůbec není pravda.

První den jsem šla spát vyblitá z podoby a bez žádné změny ve schopnostech. Jako vím, nic se nestane přes noc, ani ve cvičení ani v medicíně, ale je to prostě k nasrání.

Následující dny se to opakovalo, po večeři na ošetřovnu, pak se ploužit do pokoje do postele. Neměla jsem tolik energie, jako normálně, ale dělala jsem to, co zabralo téměř vždycky. Když zbyl čas po povinnostech a po tréningu, zapadla jsem do posilovny a poslední zbytky sil jsem si vyšťavila tam, někdy víc než jsem zvládala.
Když nemůžeš, přidej.

Snažila jsem se prohodit pár slov s každým, kdo měl chuť si alespoň trochu popovídat, i s těma, se kterýma jsem zatím ještě nepokecala. Do delších pokeců jsem se pouštěla s Bunmi, Aurorou, Callumem, sem tam s Félixem, při jídle i nějaké slovo s Lylou.
Co bylo ještě awkward , bylo, že jsme alespoň nepokecaly se spolubydlící. Lidi, je fakt trochu divný, že máme společnej pokoj a ještě jsme si pomalu neřekly ani “ahoj.“
No, to mě přišlo asi nejlepší s čím začít.
“Ahoj, máš se?“
Většinou vzala zase rychle roha, ale sem tam se plaše usmála, pípla tak“Ahoj.“ a byla fuč, ale já to brala jako vítězství. Dámy a pánové, možná je to tady. Možná už nebudu jen ta holka, která musí bejt ráno první na hajzlu.

Další a další tréningy – schopností, které se mi furt nedaří zkrotit, střelby, což je pro mě něco nového, ale docela mě to baví – to, jestli mi to jde, to už je druhá věc. Koně bych si radši podrbala, jízda byla jakž takž v poho, ale musela být prdel, když se malý pivo jako já snažilo dostat do sedla. Řídit auto už jsem uměla předtím, i manuál, ale Erden s Dragostan mě naučili pár nových kousků. Boj zblízka mě baví nejvíc – to je jasná páka. Když probíráme schopnosti, je to jako bejt zpátky na střední, ale už jsem se naučila, že dostat radu od ostatních, má cenu.

A samozřejmě pracovní povinnosti. Vzít do ruky vercajk a jít něco někam štelovat, to mě nevadilo a odvádělo myšlenky.
Taky jsem vyrazila ven s ostatními trochu pročistit okolí sankta. A sobě hlavu.

Trochu se nám zas změnil počet lidí v Sanktu. Heather se narodí mimčo. Neprudím jí, protože se zase tak moc neznáme, ale přeju jí to. Mimča jsou úža, roztomilá a je s nima sranda. Možná proto, že jsem sama pořád velký dítě. Pár dní později a odjíždí s dalšími do Londýna.

Jednoho večera můžeme na ošetřovně bouchnout šáňo. Ektoplazma už mě přestala poslouchat (teda, že by mě někdy výrazně poslouchala), zase i však můžu hrát se zlatem. Fakt jsem byla ráda, že to zabralo. Než jsem odešla z ošetřovny, poděkovala jsem Yevgeniyi za pomoc.


Další den ráno jsem se probudila v trochu lepší náladě, možná i trochu zaspala, protáhla se, packy zahrabaly o prostěradlo.
Počkat. Ty vole, co to je?
Sjela jsem z postele na zem, čumím na své nové tělo a nakonec jdu zkusit najít někoho, kdo by mě mohl pomoci. Naštěstí je tady Lyla, která mě radí co a jak, připravený je i James, nakonec se však fakt vyplatí poslouchat a já jsem zase já. Ale být velká černá kočka bylo...bylo prostě wow.

Odpoledne je hodně smutné. Část lidí z honu na Zdivočelého se už nevrátí, jiný jsou dost vážně požvýkaní a končí na ošetřovně. Nevím, co se kde posralo, ale Zdivočelý nebude žádný ořezávátko.
Druhý den proběhlo rozloučení. Pohřby mě nikdy nebyly příjemný, ale komu jo? Nervózní přešlapování, hraní si s prsty, pohledy na hodinky. Ale být na rozloučení mě přišlo správný.

Nejvíce jsem se věnovala manipulaci s plastem a zlatem (i když to druhé kratší dobu, když jsem jej získala nedávno), a pokud měli čas, tak jsem si chodila pro radu k ostatním se schopností přeměny ve zvíře, abych získala nějaké tipy a vychytávky. Jinak práce, posilovna, sem tam pokec, seznamování.

Pevnost Holtgast; 10. listopadu 2018

“Cool vlasy! Blond ti sluší. I když ty duhový byly bomba!“ pochválím Laimě novou barvičku. Je to super schopnost. Něco podobného jsem kdysi viděla v nějakém sci-fi seriálu, ale název už si nepamatuju.

Na nástěnce se objevil papír pro dobrovolníky na odvetnou misi. Moje tvrdá, horká hlava se okamžitě ozvala a já sahám po peru, abych se podepsala taky. Předtím dostali pořádnou nakládačku, ale když nás teď bude víc, mohlo by to vyjít.
Dobrá zpráva je, že zranění z předchozí mise jsou již v pořádku.
Šup do práce, na oběd a je čas na další tréning.
Krátký pobyt někde venku? Oh...do skautu jsem nikdy nechodila, naše rodina ani nebyla takový ten tábornický typ. Většinu vychytávek o přežití mám z koukání na Survivora. Počítá se to? No, spíš bych řekla, že ne. Navíc jsem se jednou z prdele snažila rozdělat oheň za pomoci magneziového křesadla a není to taková sranda, jak to vypadá v televizi.
Navlíknu se do nově ušité kombinézy, proto jsme ji taky dostali, teda ještě navíc s teplým prádlem. Na to nikdy nedal dopustit náš táta, akorát teda nebudu opakovat, co k tomu dodával. Něco o koulích v teple bohatě stačí. Rukavice? Nevím, ale letí do batůžku, max tam zůstanou smrdět, kdybychom šli někam do tepla. Voda ideálně v plastu, nějaké proteinové tyčinky a sušené maso.
Co dál? Mačetu? No, nože nejsou úplně moje, to bych spíš přišla o prsty. Nakonec pokud najdu nůž motýlek beru jej. Ten se dá vždycky zavřít a někoho praštit kovovou rukojetí. A to už zní líp.
Víc času není, jen deset minut, cestou si ještě olepuju ruce bílou páskou.

Postavím se ke svému týmu a čekám, než to začne. Do velení se nehrnu, proto jsem ráda, že se Callum nabídl. Teda, pokud ještě k tomu něco neřekne Loki. Ten akorát zatím prozradí, že míříme na Island. Takže tam bude pořádná kosa. Možná podobně jako ve Fargu – zima a sníh.
“Tak schválně, kdo je zvědavý, co se pro nás peče?“ prohodím ke svému týmu.

Nastoupím tak jak jsem, moje kočičí já bude vážit o něco málo víc než já sama a to nemluvím o velikosti.
“Island, here we come.“

Posun

Pevnost Triskelion a okolí - Island

Konverzace s holkama byla velice příjemná, nicméně každá párty musí někdy skončit a proto i tahle došla svého finále, pro mě to bylo první zívnutí. Vyslechla jsem si ještě pár písniček, které pro nás, pro nováčky připravila kapela, pak už jsem se rozloučila a zamířila na pokoj.

***

Ráno jsem se z nástěnky dozvěděla, že moje služba bude v kuchyni, což mě neskonale těšilo. Možná se někdo zmínil, že vaření patří mezi moje koníčky. Dokonce mám napsanou i tu pomoc v zahrádkách, kterou jsem Blagovi slíbila, takže budu mít prostor pro procvičení svojí schopnosti. Přípravu snídaně jsem bohužel prošvihla, ale na úklid už jsem přítomná byla a na vaření obědu taktéž. Člověk by si řekl, že je to život jako z pohádky… teda, dokud nepřišel odpolední trénink.

Náš blonďatý kápo na to šel opravdu tvrdě. A zbytek týdne nepokračoval o mnoho lépe… Držkopád z koně, na zbraň jsem koukala, jako husa do flašky, když po mě chtěli trefit terč… Boj nablízko byl pro mě snad špatnej vtip. Jako jo, umím dát ránu, o tom žádná.. ale jakmile začne můj cíl běhat, jsem namydlená. A boj v podobě?... to už si děláte fakt ze mě prdel... Řízení jsem jakž takž zvládla, když jsem si na svojí krátkou postavu nastavila sedačky. Přece jenom, autoškolou jsem si prošla. Schopnosti pro mě nebyly moc velký problém.

Horší začalo být, že jsem opravdu pocítila tu hromadu lidí pod jednou střechou, obzvlášť když jsem odcházela unavená z tréninku. Díky únavě jsem svoje smysly nedokázala zaměřit pouze na jednu věc a proto jsem do postele často chodila s migrénou.

Moje malá spolubydlící, Chloé se bohužel musela na nějakou dobu odloučit od brášky, protože ten na ošetřovně podstupoval jakýsi zákrok a musel u toho být několik dní v umělém spánku. Proto jsem se jí snažila se vším pomáhat a popřípadě jí dělat společnost, když si to přála. Někdy však zamířila i za svojí nově nalezenou starší sestrou, nebo na ošetřovnu a tak jsem si našla i čas na občasný pokec s bratránkem, či Alex, nebo Aurorou a Isaacem, pokud měli zájem a dalšími.
Během týdne jsme měli i přírustek, novopečená maminka se však za pár dní navrátila na svojí základnu do Londýna a s ní i další. Také byla uspořádána mise, která však skončila katastrofálním neúspěchem. Mezi těžce zraněnými jsem o trochu lépe zatím poznala jen Kristoffa, ale pokud mi zbyl čas, zastavila jsem se za ním párkrát, abych mu zkrátila dlouhou chvíli na ošetřovně.

Krom svých každodenních povinností jsem byla jedno odpoledne vyslána s ostatními na obnovení přírody kolem pevnosti. Spíše jsem se spoléhala na to, kdo mi jaký úkol zadá, v tomhle jsem ještě příliš zběhlá nebyla. Ale musím uznat, že ve finále jsme udělali docela velký kus práce. Také jsem nezapomněla pogratulovat Alex k objevení nové schopnosti.. a že z ní teď byla opravdu ultimátní číča.

//Během týdne jsem se věnovala tréninku schopnosti manipulace se zemí, protože zde jsem pociťovala, že mám ještě mezery. Také jsem se zaměřovala na svoje ostré smysly a snažila jsem se naučit je trochu ovládat a otupovat, když jsem je zrovna nepotřebovala. Někdy jsem zavítala do knihovny, pokud na to zbyl čas.

10.listopadu
Ráno byli propuštěni konečně z ošetřovny i ranění, proto jsem se při příležitosti optala Kristoffa, jak se cítí.

Na listinu ohledně pomsty za padlé jsem se ale nehrnula. Myslím, že práce je neustále dost i v pevnosti.

Dopoledne jsem se věnovala svým povinnostem podle toho, kde mě bylo třeba buď v kuchyni, nebo v zahrádkách.

Že se na odpolední trénink zamířilo ven mě překvapilo. Kladl se důraz na přípravu a proto jsem se jí snažila nepodcenit. Že bych byla nadšená uniformou, která dost podtrhovala moje oblé křivky, to se říct nedá. Proto jsem si navrch vzala ještě volnou dlouhou mikinu a bundu. Na záda jsem si vzala batoh, do kterého jsem umístila dost pitné vody, pokud jsem na ošetřovně sehnala, tak i inhalátor, abych se snadněji rozdýchala po velké námaze. Ještě pro případ hladu sušenky, na nohy teplé ponožky a pevné boty. Nevím, zda jsou u mě moudrá volba zbraně, ale tak přibalila jsem si alespoň pořádnou kudlu. Nevíme sice, kam jedeme, ale čepice a rukavice se asi taky neztratí.

Jak je možné, že ten parchant Blag se z toho vykroutil. Přísně jsem si ho změřila pohledem, když jsme se loučili.
„Dík, budu ho potřebovat… a ne, že si budeš válet šunky.“ odpověděla jsem pobaveně, než jsem ho obejmula na rozloučenou.

Nedalo se popřít, že jsem byla lehce nervózní. Tahle výprava naslepo mě příliš neoslovila. Když dnešní šéfis oznámil, že se vypravujeme na Island, netušila jsem, co čekat. Neměla jsem ani trochu ponětí, jak to tam po výboji vypadá. Nicméně oni už tam jednou byli, tak snad to nebude tak hrozné, co se mrtváků a radiace týče.
Z týmu jsem nikoho blíže neznala a do vedení jsem se určitě nehnala, ode mě, jako od nováčka by to bylo asi dost divné.
Na povel jsem si v Jetu uložila batoh a přeměnila jsem se do své gryfí podoby, abych byla lehčí a zabírala méně místa.

Posun

Společenská místnost

Než stihnu Lokimu Laimu představit, Loki už odchází z místnosti. Na její otázku ohledně pomoci se sny odpovím kladně a popřeju jí dobrou noc. Za chvíli se navíc vrací Lea, se kterou se vrhnu na taneční parket. V momentech, kdy tančím se cítím nadpozemsky šťastná, svět se kolem mě rozjasní, mohu se uvolnit a nemyslet na nic dalšího, jen na hudbu, která ovládá mé pohyby. Na ty, kteří jsou kolem mě se veselé usmívám, na Leu a Kristoffa možná ještě víc než na ostatní. A když jsou některé písně pomalejší, nebráním se i tanci intimnějšímu.

Do postele dorazím až dozní poslední tóny a spokojeně spím až do druhého dne.

Další dny

Hned následujícího dne dopoledne nastanou malé změny, které se mě týkali jen pramálo. Všem, co odcházely budovat nové sanktum jsme popřála hodně štěstí a místo Nax jsem ostala novou spolubydlící, Hanku, které jsem měla příležitost konečně poděkovat za poslední misi.

Během dalších dnů jsem se věnovala především svojí práci jako místní psychologické pomoci. Začala jsme si zakládat složky všech v pevnosti a nenápadně jsem při každé příležitosti upozorňovala, že kdokoliv může využít mojí pomoci. Nikoho jsem nenutila, jen jsem se snažila upozornit na to, že potřebujeme pečovat i o své psychické zdraví, zvláště po tolika strašlivých zážitcích, kterými si každý z nás prošel. Také jsem se snažila dostat ostatním do podvědomí, aby věděli, že tu moje místnost je, stejně jako je tu jídelna, knihovna a ošetřovna.

Když jsem zrovna nebyla v pracovně, trávila jsem čas v knihovně – tam jsem četla především další knihy o psychologii – o některé jsem si přenášela k sobě do kanceláře. Díky tomuto jsem se cítila jako bych byla zpátky na univerzitě. A když už jsem byla v knihovně byla, pomohla jsem s čímkoliv bylo potřeba, přeci jenom, patřilo to k mým povinnostem.

Nácvik střelby mě potěšil ze všech tréninků asi nejvíc a sama jsem dobrovolně strávila pár dalších odpolední právě ve střelnici, kde jsem se snažila zlepšovat své schopnosti střelby, protože stále věřím, že se mi ve spojení s mými dalšími schopnostmi budou hodit.

Večery jsem se snažila socializovat, seznamovala jsem se se všemi, kdo o to měli zájem a možná trochu i s těmi, kteří takový zájem neměli. Nejvíce času jsem ale trávila s Leou, Laimou a Rúnou. S malou Chloe jsem si ráda zahrála nějakou společenskou hru, když měla zrovna náladu. Kristoffovi jsem ráda nabídla pomoc s jeho tréninkem obratnosti, když jsem ho viděla, že se o něco takového snaží. Jeho pohyby totiž připomínaly spíš to jeho dřevo, které uměl ovládat.

Narození malé Emily příjemně rozjasní náladu v pevnosti, všichni vypadají milejší, veselejší a přívětivější, až je mi celkem líto, že se Heather vrací do Londýna. I když je to pochopitelné rozhodnutí.

Na jednom z tréninků se mi projeví schopnost manipulace vzduchem, ze které jsem více zmatená než nadšená a raději se uchýlím ke knihám, abych zjistila, jak bych mohla nejlépe poroučení vzduchu využít. Tuto schopnost jsem si měla příležitost lépe vyzkoušet hlavně při čistění okolí pevnosti.

Den, kdy se vrátili ti, kteří se vydali na výpravu za Zdivočelým byl příšerný. Poté, co jsem se začala v pevnosti cítit bezpečněji a jistěji, když to vypadalo, že každé zranění dokáže někdo z nás vyléčit, mě tento den vrátil zase zpátky do reality. Zemřeli tři z nás a jeden kocour. Strašlivá ztráta na jednu jedinou výpravu. Když jsem se dozvěděla, že jsou Lea s Kristoffem a Oscarem ve vážném stavu na ošetřovně, vypravila jsem se hned za nimi a když mi bylo dovoleno jít se na ně podívat, snažila jsem se potěšit je svojí přítomností v lidské, nebo ptačí podobě.

// Nejvíce se věnuji psychologické pomoci ostatním v pevnosti a studiu psychologie, které je s tím spojené. Věnovala jsem se také tréninku střelby a snaze osvojit si nový element - vítr.

10. listopadu

Dnešní den začíná opět velmi netypicky. Místo mojí spolubydlící mě probudí jakýsi podivný pták. A já strávím velkou dávku ze svého dopoledne, kdy se ji snažím navádět, jak z ptačí podoby ven (s čímž nám pomáhá i Agniezska) – a zkouším to jak v podobě sýkorky, tak ve svojí lidské.

Když se problém vyřeší a dostanu se k dalším povinnostem a následně k obědu – velmi mě potěší, že Lea a Kristoff jsou již propuštěni z ošetřovny.]Oba si ode mě vyslouží pořádné obejmutí. List, který visí na nástěnce zatím ignoruji, necítím se, že bych byla připravená vyrazit na takovou misi, ale pokud nebude zbytí a nebude dost podpisů, možná účast ještě zvážím.

Po obědě nás čeká další trénink, který bude tentokrát probíhat v týmech. Když nám dá Loki čas na přípravu, hodím na sebe jednu z nových kombinéz a pohorky, vezmu si alespoň malý batoh s jídlem, vodou a příruční lékárničkou, ze zbrojnice si s sebou také vezmu jeden obyčejný Glock a jeden menší nůž. Ano, řekl, že bude pobyt krátký, ale jeden nikdy neví.

Přivítám se s těmi z mého týmu. S některými jdu už na misi podruhé, tak tuším, co od nich čekat, s některými jsem ještě neměla ani moc příležitostí si vyměnit víc než pár bezvýznamných slov. Daniela a Laimu vidím vedle sebe opravdu ráda. Jak se snažím poslouchat mumraj kolem, ujde mi, jestli se někdo přihlásil k velení týmu. Mám pocit, že tato funkce je stále neobsazená, ale já se do ní nehrnu, jsou tu ti, kteří jsou tu déle a mnohem zkušenější – proč bych jim měla velet zrovna já?

Protože je nás mnoho a máme se vlézt do jednoho jetu, jsme vyzváni k tomu, abychom použili svoji malou podobu. Neváhám ani chvíli, batoh hodím někam dovnitř a sama se proměním do ptačí podoby.

Posun k lepším? zítřkům

Společenská místnost

Když se rozhlédnu po místnosti, musím být více než spokojen. Můj nápad, přestože měl spoustu zádrhelů a překážek vyšel a lidé se baví. Spousta slečen a dokonce i pár kluků tančí, někteří si prozpěvují, to, co znají a támhle dokonce vidím i Daniela, kterému snad Val ukazuje správný rytmus? Hustý. Plus se díky tomu navíc o sobě můžeme dozvědět něco více a poznat cizí kultury a....a hlavně si trochu užít, o to mi šlo především.
Celý večer sice skoro s nikým neprohodím slova, nijak mi to ale nevadí, věnuji se hraní hudby. Někdy to jsou housle, jindy zase něco jiného, co je potřeba, občas do toho přidám i nějaký ten pokus o zpěv. To sice není úplně dokonalý, bylo by lepší, kdyby se toho ujal někdo, kdo to umí, třeba ségra, ale stačí to. Navíc sis má na starost bar a to je taky dost potřebná zálěžitost!
Huntingtoni se vám postarají o zábavu. Vždy a všude.
Jsem tak rád, že z ní vyrostla tak fajn holka. Teda že v tom druhým světě byla taky tak fajn holka - no sakra, vždyť je to jedno, jeden svět, druhý svět, koho to vlastně zajímá, furt jsme to my.

I ten nejlepší večírek musí jednou končit a lidé se časem začnou loučit. Dokud tam někdo furt je, snažím se stále hrát, brzy ale přichází čas úklidu. Fňu, nemůžu to nechat na někoho jiného? Nope.. No tak dobře, no.
Jsem rád za každého, kdo se přidá, nijak se ale nezlobím na ty, kteří jdou rovnou spát. Taky mají svoje povinnosti. Navíc mi tady zůstala hlavně Val a co víc potřebuji?

Dalši dny

"Tak se brzo vraťte, ne že to tam uděláte hezčí než tady a zpychnete!" loučím se s Naxi, Marisol, Annou, Lilkem, Rickem a dalšími, kteří nás opouští, aby makali jinde. Je mi z toho trochu smutno, i když se to snažím nedávat najevo. Odchází mi spousta přátel, spousta těch, se kterýma jsem vždycky rád pokecal a trávil čas. Jako jasný, zase se seznámím s novýma a furt to bude fajn, ale staří dobří známí mi budou chybět. Jako jasný, vrátil se Loki, fajn, ale ten mi nenahradí pošťuchování s Naxi, s Mari...a vlastně i všema ostatníma! Zbude tady vlastně vůbec nějaká zábava? I ten Lilek a jeho vtipná povýšená nadřazenost a neustálé přemýšlení mi bude chybět!
Nojono. Hlavně že jsou naživu.
Zatím?
Ticho tam.

Dny bez nich nejsou možná tak slunečné, zbytek osazenstva pevnosti ale nijak nezahálí. Všichni makáme, trénujeme a na moc zábavy nezbývá čas. Já sice netrávím spoustu času na ošetřovně jako mnozí jiní, flákat se ale taky nemůžu. Sklady jsou moje království a po příchodu tolika nováčků je to dost království chaosu. Snažím se jim plnit všemožná přání, tu a tam si i já sám rád zaexperimentuji se svými schopnostmi a z toho všeho občas ani nestihnu jídlo.
Teda, stihnu, jen si třeba nezvládnu přidat a strávit tam čas klábosením a seznamováním se. To mě teda dost štve, spoustu nováčků znám jen podle toho, jakou mají rádi hudbu a jak měkký chtějí kartáček na zuby, ale - ale jinak nic.
Ale mám Lylu a Val. A Nikolaie, který vypadá, že je chodící zombie, Daniela, který taky furt maká, Lakshmi, která mě asi vlastně zas až tak nezná, Miu, která je furt v depresích, Calla a....jako těch lidí je hodně, tak nač si stěžuji?
I tak jsem ale rád za ty chvíle, kdy mě ve skladu někdo navštíví a prohodí se mnou pár slov. Nebo tam se mnou jenom sedí, pomáhá mi...a pije čaj.

Navíc lidi i přibývají! Heather se narodí dítě! To už měla termín teďka? Cool! Na podrobnosti porodu se nijak neptám, jsou věci, který fakt nechci znát, když je ale už všechno bezpečný, tedy žádná krev, roztažený nohy a placenty, přinesu oběma holkám dárek. Heather hřejivou, úplně nejvíc fluffy ňuňavou mikinu, aby jí zpátky v Londýně nebyla zima a mrněti plyšáka - zlatýho retrívra skoro v životní velikosti. No co, já netuším, co malý děcka rádi, ale ségra plyšáky milovala!

V den, kdy jedna skupina mizí na misi, vyhlásím večerní sezení ve společenský místnosti. Tentokrát to ale není párty, jako spíše filmový maraton. V archivu se toho najde spousta a za pomocí těch pár, co umí zprovoznit elektriku, si už brzo dáváme maraton Pána Prstenů. Jep, musíme se seznamovat a nezapomenout, ne? Kde je teď asi Arwen...
Ehm. Mrtvá.
Jako všichni.
Ticho tam.

Dny jsou docela okey, jen ta nová holka, Alex má trochu problém s přeměnou. Tomu rozumím, rád bych jí i pomohl, na to tu jsou ale lepší a než stihnu vymyslet nějakou vhodnou, dobrou a fungující radu, je Alex zase člověkem. Škoda.
Teda škoda, že jsem nemohl pomoci, jinak je dobrý, že je zase dobrá!
Kdo ale není dobrý, je ta skupina, co šla na misi. Je ode mě trochu blbý, že jsem skoro zapomněl na to, že někam šli... ale při jejich zbídačeném návratu si na to dost rychle vzpomenu.
Mrtví. Spousta mrtvých, spousta krve, špatně je na tom i Lea. Sakra. Ach jo. Sakra.
Pohřby nesnáším.
Ale třeba se zase vrátí. Každý se může vrátit.
Pohřby jsou vlastně jenom dočasné.

I tak se ale zapíšu na odvetnou misi. Někdo musí, ne? Jinak ten tvor ublíží ještě někomu jinému.

Život pokračuje dál, povinnosti, trénink, jídlo, povinnosti. Tentokrát se zasekne Hanka, ptákům ale vůbec nerozumím a tak radši mlčím. Co když to mají jinak než šelmy a já bych to ještě zhoršil? Agnieszka na to bude lepší.

Navíc má nejnovější trénink na starost Loki a vypadá to, že mizíme ven! Hurá! Skoro jako nějaký adaptační kurz nebo...nebo...stmelovací výlet!
Výlet na Island! Oujé! A tentokrát ne za cílem někoho zabít!
Jsem nadšen, rád se zase podívám mimo základnu. Jako jo, nedávno jsme venku zrovna uklízeli a snažili se obnovovat, co bylo zničený, to je ale jiný než když letíte stokilometry daleko a jste v přírodě. V přírodě, co třeba ještě trochu existuje.
Na Islandu musí, ne? Island je přeci celý taková velká příroda!

Kromě kombinézy si vezmu ještě teplý oblečení, nůž, lékarničku, pár kusů látek a malých kusů naštípaného dřeva, abych měl čím manipulovat, bude-li třeba. Taky vodu, nějaký to jídlo, pistole, náboje, baterka, malá lékarnička. Jo, spoustu si toho umím vyrobit sám, proč ale, když to můžu mít po ruce rovnou? To strčím do batohu na záda a jsem připraven.

Do jetu se musíme narvat všichni, což se ne všem líbí. Hehe. "Neboj, už jsme s tím několikrát i spadli a všichni žijeme. Navíc teď nás tam bude tolik, že padat budeme do měkkého!" Odvětím Abayovi, který se zdráhá. Já následuji příkladu spousty přede mnou, rovnou se měním v psa a ťapkám si to rovnou vedle Valerie, která se usadila u Daniela. "Haf, haf." Ještě druhou kočku z druhé strany a budu spokojen.
Haf, haf, zoo jede na výlět!

Při tréninku jsem se věnoval hlavně objevování manipulace se dřevem a vodou, dále jsem hodně času věnoval přeměňováním samotným během práce ve skladu

Posun, lepšie aj horšie

Pevnosť Triskelion

Večer v spoločenke dopadol nakoniec lepšie, ako by som si predtým myslela. Síce Nik aj Blagden, ktorým som obom zamávala, odišli pomerne skoro, Daniel zostával stále so mnou. Nepoznala som všetky pesničky, a tak niekedy chýbal text, rytmus som však väčšinou chytila aj pri tých neznámych dosť rýchlo. Možno som nevedela zrovna spievať, ale tancovala som kedysi dosť, a tam to bolo tiež treba. Okrem toho, takto zdieľať hudbu bolo...bolo to iné ako ju len s niekým počúvať. Prvý krát, keď si všimnem že Dan sa usmieva a vyzerá - vyzerá naozaj šťastne - zaplaví ma ten pekný, hrejivý pokoj. Stálo to za to, ďalší deň, byť tu. Ďalšie dobré chvíle. Dobré spomienky. Urobila som niekoho šťastným. Pomohla som tomu.
Čas utekal s Danielom prekvapivo rýchlo, niečo, čo sa mi s ním predtým nestalo. Dokonca aj v mojej fľaške zostala takmer polovica vína, nevypitá, zabudnutá. Tráviť s ním čas bolo kľudné, bez drámy, akosi bez neistoty. Uvoľnené. Napomohol aj Lokiho skorý odchod, kedy sa všetky tie obavy a otázky a neistoty posunuli niekde hlbšie v mysli, odsunuli to na iný deň. Jeho pocity, ktoré do mňa prúdia cez spojené ruky, upokoja podobné myšlienky, vedúc k privretým očiam a spokojnému výdychu. Stisnem mu ruku, trocha silnejšie.
"Kedykoľvek. Môžeme si to zopakovať. Ja ďakujem, že si mi robil dnes spoločnosť."
Podržím mu ruku ešte pár sekúnd dlhšie, náhrada objatia na ktoré som bola inak zvyknutá. S popriatím dobrej noci sa s ním lúčim, hoci kým by som odišla aj ja tak sa vyberiem ešte za Jamesom. Objať aj s pusou na líce, pochváliť program aký vymyslel, aj jeho realizáciu. Spýtať sa, či potrebuje pomoc s uprataním. Ak áno, zostanem a urobím čo bude potrebovať. Ak nie, vyberiem sa na izbu, aby som na druhý deň zvládla vstať v svoju veľmi skorú rannú hodinu na povinnosti v stajni.

********[/p]

Ďalšie dni Dobré aj zlé aj niečo v strede

Spokojnosť a duševnú vyrovnanosť mi hneď na ďalší deň naruší Blagden. Prvých 5 sekúnd po tom ozname iba neveriacky krútim hlavou zo strany na stranu, oči zapichnuté v staršom súrodencovi - Mattis, Chevalier, čosi, ako zistím. Keď mi to bolo povedané, začínala som to vidieť. Tie modré oči, špinavé blond vlasy. Ostrá sánka, priamy pohľad. Vyzeral ako bizarný mix mňa a jeho. Auguste. Majú priezvisko Auguste, rovnaké ako on.
Blagdenove priateľské potľapkanie po ramene ma skoro zhodí na zadok, ako som vycentrovaná.
Spŕška spanikárených myšlienok, ...ako to mohla Sandrine Jakubovi... nemôžem mať s tým connard čokoľvek spoločné, to je ... rodina, nemôžem umrieť keď mám rodinu, ale chcem, nemôžem... A potom mi skĺzne pohľad na to malé dievča, ktoré mi obmotá ruky okolo trupu a zaseknem sa, neopätujúc. Prestanem rapídne strácať farbu z tváre. Nedávalo to zmysel. Sandrine bola s nami, každý deň, ako by predsa... Celé vnútro, pokrútené a stiahnuté a prepadajúce sa do tej čiernej diery sa mi uvoľní. Neboli. Neboli stadiaľto. Fakt, ktorý mi je následne aj potvrdený. Iný svet. Iná realita.
"Nie sme súrodenci."
Výdych úľavy.
"Vaša Sandrine nie je moja. Je cudzia. Vo vašom svete ani neexistujem."
Neboli. Neboli moji. Keď odchádzam z ošetrovne bez ďalších zbytočných slov za spomaľujúceho sa tlkotu srdca, napadne ma ešte jedna myšlienka, ktorá ma ťažila od tej osudnej misie. Sandrine, ktorú som videla s Augustem starším, vtedy, v podzemí - mohla to byť tiež iná. Nie moja. Nie maman. Iný svet. Sandrine by nikdy.

Malú Augustovu moje slová ale očividne neodradili, pretože sa začala obšmietať okolo stajní, ktoré zostali mojou hlavnou starosťou. Nevadilo mi to, privítala som, keď mi to bolo oznámené - tak či tak mi vyhovovalo tam tráviť veľa času a práca okolo koní ma bavila. Upokojovala. Uzemňovala. Jediné, čo ma trochu zamrzelo bolo, že Erden má pravdepodobne príliš málo času na to, aby chodil do stajne aspoň tak kostrbato pravidelne ako predtým - vedela som, že aj on nájde vždy medzi koňmi trochu pokoja. Oddychu. Jemne mu pripomeniem, nech nezanevrie a nezabudne sa občas staviť, ak bude môcť. Každý potreboval odreagovanie. V kuchyni som väčšinou nestíhala prípravu raňajok pre prácu v stajni, ale aspoň som pomáhala so spratávaním a obedom - večer patril znova koňom, a to aj ak tam bola Lea. Uvítala som, keď mi pomáhala vyjazďovať a trénovať kone, aby nevyšli z formy, pretože na jednu osobu ich jednoducho bolo príliš veľa, a iba spoločné tréningy nestačili, nie keď sme okrem jazdcov mali aj skupinu začiatočníkov a "pri kluse a cval nepadám" mierne pokročilých.
Keď Chloe vyjadrí ochotu pomáhať a ja sa dozviem že jej brat leží v akejsi kóme na ošetrovni, neodmietnem ju. To nemohol pár dní počkať, kým si tu trochu zvykne, kým spozná trocha viac ľudí?
Nie tvoja starosť, Valeria. Nebola. Aj napriek tomu som jej ukázala boxy, pomôcky, kone. Zoznámila ju. Upozornila nech mi tam nerobí tie jej reálne ilúzie. Nech nenecháva po sebe veci. Odkladá všetko na svoje miesto. Nebola moja starosť, ale bola členka Triskelionu, a spýtala sa, či môže pomôcť. Tak som zvolila. Keď som videla jej únavu, odliala som jej zo svojho večerného čaju alebo mlieka s medom, aké mi zvykol robievať Jakub. Nebola moja starosť, ale bolo to dieťa. Mala by riešiť úplne iné veci, ako nedostatok spánku a brata nehybného na lôžku.

Ďalšie dve veci, ktoré na kratší a dlhší moment naštrbili môj pokoj, boli odchod výpravy do sankta kdesi v Amerike a Loki. Nepriamo, nenápadne prepojené, pretože spolu s Marisol a Nax, s ktorými som sa lúčila dlhým, dlhým objatím, odchádzal aj Mikkel a Auguste. Zatiaľ čo ma to potešilo, pri druhom aj zarazilo. Loki sa predsa...zobudil. Bol tu, s nami. Čakala by som že ich dvoch najbližšie dni ani neuvidím lebo budú zamknutí niekde na izbe a nebudú sa od seba vedieť odlepiť - fuj. Prečo teda odchádzal? Na dlhšiu dobu? Prečo ho tu nechával? Nechápala som to. Kedy by sa stihli pohádať? A čo vôbec by stálo za hádku keď sa Lokimu podarilo vrátiť? Veď to bolo...bolo to dobré. Bol voľný. Iste, možno nebol ešte úplne vyrovnaný s tým, čo mu bolo spravené, ale to sa určite nenapraví tým že niekto odíde a bude sa mu vyhýbať. Pri tej myšlienke mi pichľavý hlas vo mne pripomenie, že robím to isté. Vrátia sa mi aj Danielove slová z večera predtým, a... vedela som, že čím viac to budem odkladať, tým viac ma to rozhádže. Nedovolí mi to odísť. Nedovolí mi to vyrovnať sa s koncom až príde. Nechcela som tu nechávať nevyriešené vecí. Nechcela som obchádzať kamaráta ako keby mal mor. A tak som išla za Lokim.
Dopadlo to...okej. Neskočil po mne, nepremenil sa, a na druhú stranu ma ani neignoroval, netváril sa že tam nie som, ako predtým. Len viac to vo mne posilnilo pocit že sa niečo stalo, že niečo je zle, že Loki sa zobudil po týždňoch v tme zdivočelej mysle a niečo...niečo čo ho malo vrátiť späť, podporiť, tu nebolo. Okej, niekto. Chcela som sa spýtať, ale zastavila som sa. Ak by to bola pravda, ak by Augusteho odchod znamenal, že to medzi nimi skončilo - myšlienka ktorej som sa neodvážila tak rýchlo veriť, ktorá by mi prinášala úľavu, pretože on vie len ubližovať, a ničiť, a vôbec, je to zmrd - ako by som Lokiho vedela utešiť? Akékoľvek "je mi to ľúto" by bolo pravda len spolovice. Bolo by mi ľúto, že to Lokiho bolí, ale na druhej strane... nebolo by mi ľúto, že spolu nie sú. Nebolo, a Loki to vždy vedel. Okrem toho, možno naozaj iba skúšali nechať medzi sebou vzdialenosť kým nás neprestane chcieť napadnúť. Pretože...aj keď ma objal naspäť, aj keď zo seba dostával slová, nebolo to...nebol to on. Nie naozaj. Nie uvoľnený. Cítila som to. A tak sa nič nepýtam. Poviem, že som tu. Ak bude potrebovať. Chcieť. Ak zvládne moju prítomnosť pri ňom. Chcelo to čas, asi. Vec, ktorá sa mohla zastaviť ďalší deň. Alebo hodinu.

Zvyšné dni už boli plynulejšie. Tréningy ma ešte stále vyčerpávali viac ako pred tým, pred celým tým cestovaním a opravovaním, ale každý deň ma telo bolelo menej. Vedela som, že je iba otázka času, kedy sa dostanem do formy, pretože inak to tu nešlo. Práca s energiou, asi najvyčerpávajúcejšia, sa mi podrobovala slimačím tempom, a ak som aj videla výsledky, boli to skôr malé kroky ako vyslovene výhra. Zodpovednosť za tréningy jazdy prijmem s pokojom. S malou vráskou na čele pri pomyslení, koľko toho Erden musí mať, keď sa vzdal aj toho. Takmer okamžité potlačenie potreby ísť za ním. V tomto živote, svete...zbytočné. Vedela som už, že by ma čakali slušné slová, zavreté dvere. Tikali mi hodiny. Nemala som tu byť. Nemohla som nič čakať. Viesť tréning je ale fajn. Pri koňoch som bola odmalička. Vďaka tomu, a vďaka schopnostiam, som ich vedela upokojiť ihneď ako by sa niečo dialo. Bola to ideálna pozícia.
Narodenie dieťaťa so mnou príliš nepohne. To bolo prekvapenie, ale iba zo začiatku. Vedela som, prečo som tú správu prijala tak pasívne. Dieťa? V tomto svete bez budúcnosti? Vždy som chcela deti. Bol to...bol to môj sen. Muž, rodina, deti. Budúcnosť. Zmysel. Nemala som ani jedno z toho, a tu, kde sme žili, s tým, čo číhalo vonku a čo sa neustál dialo okolo nás - nedovolila by som si to mať. Nedovolila by som niekomu inému tak trpieť. Bola by to chyba. A tak to neriešim, a obe aj tak odchádzajú. Mrzí ma to iba kvôli Nikovi. V ten deň, ako sa to malé narodilo, keď som sa s ním stretla - vyzeral tak šťastne. Keď od nás odídu, klopem mu jemne na dvere s táckou kde je čaj a čerstvo spravené sušienky, prvé robené mimo dezertov na raňajky či obedy po dlhšej dobe.
K Orenovi podobne zavítam s horúcou čokoládou v dvoch veľkých hrnčekoch, keď zistím prečo Richard odišiel. Ak chce, počúvam. Objímam ho, veľa.
Keď mám po povinnostiach a ešte nejaký voľný čas, zvyknem nájsť Jamesa v sklade, kde je s návalom nováčikov kopa roboty, a spýtať sa či nepotrebuje niečo nájsť. Zatriediť. Prinesiem mu čaj, a sŕkajúc horúcu tekutinu ho len pozorujem, predmety meniace sa mu v rukách.
S trochou starosti sa dívam na Miu, zaspávajúcu na tréningu. Nenašla som ju ale na záchodoch, ani neutiekla celá bledá so stiahnutou tvárou, a tak iba dávam väčší pozor - netrvá to ale dlho a začne vyzerať lepšie.
Nováčikov naďalej píliš neriešim, okrem pomoci ak niektorý potrebuje alebo odpovedania na otázky nie som zrovna najkomunikatívnejšia, s výnimkou tréningov. Práve na jazdení som dokopaná konečne k tomu, aby som si aspoň zapamätala všetky tie nové mená, okrem toho si ale držím síce slušný, no viditeľný odstup.
Keď sa vráti skupina z misie za zdivočelým, s bodnutím výčitiek morálneho svedomia, rýchlo zahnaným za logiku a fakty, zistím že to malo zmysel. Smrť troch členov ma nechá podivne prázdnou, ale nie tým zlým spôsobom. Iba sa necítim príliš inak po prijatí tej správy, ako pred ňou, hlavne keď sa moja spolubývajúca a dlhodobo prítomný Callum vrátia medzi živými. Rain, Lenora ani Aaron - neznamenali pre mňa nič. Hlavne poslední dvaja urobili n seba skôr zlý, ako dobrý dojem. Smrť nás čakala všetkých, a väčšinu asi skôr ako by sme chceli, a títo...to už mali za sebou. Na rozlúčke iba ticho stojím niekde pri stene. V noci, keď sa zobudím s nemým výkrikom z nočnej mory a na druhej posteli hneď nezbadám ryšavú hrivu, čo by ma vrátila do reality, chvíľu zdesene premýšľam kde je Yuriko, kým sa mi dajú dokopy myšlienky. Následne potichu vyjdem z izby, zastaviac sa na chvíľu pred tou Jamesovou. Od nej sa však po momente váhania otočím a zamierim do stajní, kde v mačacej koži dospím zvyšok noci.


Počas tých pár dní delím svoj voľný čas medzi bližších priateľov a prácu v stajni a s koňmi. Na tréningoch sa snažím dostať do pôvodnej fyzickej kondičky a sily, pričom ak je mi to umožnené tak sa snažím cibriť Sugesciu, ktorá ma zatiaľ najmenej sklamávala pokiaľ niekto nebol rezistentný, a prácu s energiou.


List s dobrovoľníkmi na misiu obídem, predpokladajúc že ak by to bola príliš veľká hrozba, ktorú je nevyhnutné odstrániť, bude misia povinná. Po obede, ľahšom, zato pomerne objemnom, sa vydám pripraviť na tréning. Pri slove "vonku" som ihneď vedela, že sa idem znova pohrabať v termo prádle, pretože vonku bolo ešte stále veľmi ďaleko od čohokoľvek, čo by pripomínalo príjemné počasie. S tromi vrstvami pod kombinézou a s bundou, šálom a koženými rukavicami navyše sa cítim pripravené lepšie. Cez jedno plece batoh s vybavením, ako keby som išla na misiu, možno ešte o trochu navyše - Lokiho som nepodceňovala, a nevedela som či budeme skupiny proti sebe, alebo členovia jednotlivých skupín hrať o víťaza v malom battle royale. Radšej som nepredpokladala, že budem mať k dispozícii schopnosti ostatných. Náhradné termo a ponožky, liter vody, proteínové tyčinky a dóza s orechmi, zápalky aj zapaľovač, svetlica. Dve rolky obväzov, klasický a sťahovací. K prvej pomoci pridaný dezinfekčný sprej, čisté vreckovky, aj tie vlhčené. Zásobník do pištole, pripnutej na páse spolu s loveckým nožom.

Nikovi objatie s úsmevom opätujem, takisto ako ním počastujem aj Blagdena a Erdena. Nešli sme síce na misiu, bol to iba tréning, ale stále sme odchádzali von. Nezaškodilo to.
Pri váhavom objatí Chloe si skoro nepočuteľne vzdychnem a pár krát ju pohladím rukou po hlave. Ten jej brat by sa mohol čoskoro vrátiť medzi nás.
Následne sa už presúvam pri Lokiho, ktorého pozdravím kývnutím hlavy a jemným dotykom prstov na lakti, skoro letmým. Zaradím sa k svojmu tímu, kde sa podobne "zvítam" s Miou a potom už kontaktnejšie chytiac Dana za ruku. Orenovi sa prehrabnem vo vlasoch a a krátko ho k sebe pritisnem. Zvyšku krátko kývnem hlavou so stručným "Ahojte."
Keď sa všetci zhromaždíme, Dragostan cez Orena podá inštrukcie, po ktorých mi je jasné že cestu prežijem v bielom kožuchu. Len čo sa dostanem do jetu, učiním tak, schúlim sa pri Danielovych nohách keď si sadne, bez premeny odkázaný na normálnu cestu.