Posledních pár dní

Pevnost Triskelion a okolí -> Island

Jak se dalo čekat, ani Lyle ani Isaacovi se moje couvnutí příliš nelíbilo. Nad barmanky uštípačnou poznámkou jsem se pousmál. „Nejde o obtížnost dobytí cíle, jen mám zásadu, nikomu nelézt do zelí.“ Odpověděl jsem popravdě.
„A to, že jsem pro jednou ten dobývaný a ne ten, kdo dobývá, je zajímavá změna.“
Ještě kdybych uměl dělat drahoty. Lyla navrhuje jako Isaacovo cíl pružnou fialovlásku. Dle mého názoru je to kus, ale bude i ukecaný indián její typ?
„S výběrem souhlasím.“
Nicméně Iz ztratil zájem, když jsme oba svoje výzvy odmítli.
„No, nevadí. Nejsme tu poslední večer a tuhle hru můžeme klidně zopakovat.“ řeknu pozitivně.
Za okamžik se nám začala naše skupinka trhat. Lyla si šla zazpívat, poté i zatančit a Iz se připojuje taky. Nějakou chvíli zůstávám ještě osamocený na baru a sleduji počínání kapely i tanečníků. Dneska nějak nemám náladu se k nim přidat, ale i sledování si dost užívám.

Noc se pomalu přehoupla do rána a já se probouzím ve stájích. Tedy, tak trochu přičiněním mého společníka. Jsem docela rád, že mě vzbudil, než přišla dopolední práce, nechtěl bych někoho naštvat tím, že by nás tu našel. Nemůžu popřít, že noc to byla příjemná a proto si i během dne udržuji pozitivní náladu. Když se mi podaří posbírat všechny věci, zamířím na pokoj pod teplou sprchu, než vyrazím na snídani. Na nástěnce se dozvídám, jaké mám dopolední povinnosti a myslím, že s prací se zvířaty se u mě i docela trefili. Navečer pak dostane Hor slíbené bidélko a jelikož Blag při předání vypadá už vyčerpaně, srdečně mu poděkuji, že se s tím dřel i přes to, že už mu očividně docházejí síly. Není divu, dnešní trénink nebyl žádný med.

S tréninky jsem neměl příliš problém, až tedy na střelbu, nikdy jsem totiž střelnou zbraň nepotřeboval, tudíž jsem jí ani nedržel v ruce. Boj na blízko v obou podobách byla tak trochu moje parketa, stejně tak i řízení. Jízda na koni taky nebyla příliš obtížná. Schopnosti jsem se jakž takž naučil ovládat, když jsem se na ně musel spoléhat při přežití. Ale opakování je matka moudrosti a tak jsem šel do všech tréninků naplno.
Jeden večer jsem zamířil dokonce i na tréninky navíc a k mému údivu jsem zde potkal Emila a Jonase. Pozdravil jsem je a chvíli jsem je sledoval, pokud jim nebyla moje přítomnost nepříjemná, poté jsem nabídnul pomoc. Myslím, že s Emilem můžeme nabídnout různé varianty tréninku a pokud by Jonas potřeboval, nebyl jsem ani proti, aby si na mě schopnosti vyzkoušel. Od té doby jsem trávil volný čas i s Jonasem. Zdálo se mi, že z nezdarů byl dost nervózní, proto jsem se snažil ho chválit za úspěchy a podpořit ho, když se něco nepovedlo.

Ve volném čase jsem se občas zastavil na pokec za Lylou, Emilem pokud chtěli nebo dalšími, kteří měli zájem. Pokud měl Isaac zájem, byl jsem otevřený konverzaci. Občas jsem se zašel podívat i na Santiaga, i když s ním moc povídání nebylo. Ale alespoň jsem této příležitosti využil, abych hodil očko na krásnou ošetřovatelku, popřípadě s ní také prohodil pár slov.

Sedmého listopadu ráno odjelo několik lidí na misi. Pro nás ostatní byl odpoledne připravený dlouhý jak teoretický tak praktický trénink s Blagem, při kterém jsem objevil novou schopnost, nějakým způsobem jsem ovládnul části písku kolem sebe a mohl s nimi pohybovat a manipulovat. Ostatním jsem pogratuloval k novým schopnostem a poté i Jonasovi, ke zdařené změně schopností. Ačkoliv sám není změnou moc nadšený, přizpůsobuji změně naše tréninky. Nemám problém ani s tím, aby si na mě zkusil léčivý dotek, před čímž se samozřejmě musím zranit.

Další den se neúspěšně navrátila mise, která utrpěla ztrátu tří lidí a jednoho.. kocoura? Dost dobře jsem nechápal, co vlastně na misi dělal, ale asi to nebyl jen obyčejný kocour, co jsem za těch pár dní vypozoroval. Já osobně jsem nikoho z nich příliš neznal, snad jen Raina, ale horší bylo, že mezi nimi byl i Isaacovo bratr. Vím, že do teď byl náš vztah spíše o popichování a vzájemném škádlení, ale v této těžké chvíli jsem se snažil být k němu milý a ačkoliv mi tyhle věci nikdy moc nešli, tak alespoň vyjádřit soustrast poklepáním po zádech se slovy, že je mi to moc líto.

Devátého listopadu jsem byl požádán o pomoci při opravě uniforem, kde jsem využil svojí schopnost měnit vlastnosti předmětů. Toho dne byla část z nás místo tréninku vyslána na čistku okolí. Zbytek odpoledne jsme poté strávili v knihovně, studiem svých schopností. Večer se pak konalo rozloučení s padlými, na kterém jsem se zastavil alespoň ze slušnosti.


//Přes týden jsem se věnoval hlavně tréninku nové schopnosti, manipulace s pískem, poté jsem se snažil zdokonalovat v manipulaci s vlastnostmi předmětů a správném použití svojí síly. Také jsem se soustředil na tréninky s Jonasem a snažil jsem se, aby nebyl nervózní z používání svých schopností, nebo z fyzického boje.

10.listopad
Dopoledne jsem se věnoval svým povinnostem. Na jídle jsem se pak dozvěděl o listině, která byla určená pro dobrovolný tým. Že bych měl touhu pomsty, to se říct nedá. Rozhodnul jsem se, že to nechám plynout a pokud jich tam nebude dost do druhého dne, zvážím přihlášení.
Odpolední tréning se konal venku a my jsme měli jen pár minut na přípravu. Přes můj odpor k těsným věcem jsem se přeci jenom nasoukal do uniformy. Navrch jsem hodil bundu a mikinu, na nohy pak nějaké pevnější boty, ačkoliv také dost nerad. Vzal jsem si sebou i vak přes záda, do kterého jsem umístil láhev s vodou a nějaké sušené maso, jestli jsem ho našel ve skladě, kdybychom tam náhodou byli déle. Hora jsem zabezpečil krmením až do zítra, i když za to, že jsem ho nebral sebou, jsem si vyslechl pár nadávek.
Na místě srazu jsem se pak dozvěděl složení svého týmu a taky, že cestujeme na Island. Členy týmu jsem až tak dobře neznal, ale podle předchozích tréninků jsem soudil, že budou všichni dost schopní. Co se mi ale ani trochu nelíbilo byla ta plechovka, kterou jsme měli letět. A vlastně na co, když mám vlastní křídla?
„Tak do tohohle mě nikdo nedostane..“ poznamenal jsem nahlas. Ani přísný pohled Lokiho mě nepřesvědčil k nastoupení.
„Hele.. a co kdybych letěl vedle a držel hlídku?“ zkoušel jsem smlouvat. Jestli mě opravdu chtěli dostat dovnitř, nejspíš mě museli něčím omámit, nebo uspat.

Posun

Holtgast

Z noci jsme toho nakonec moc nenaspaly... Povídaly jsme si s Annou dlouho do noci, sdílely, co si prožila jedna bez druhé... a taky vzpomínaly na společné.
Zejména ve světle následného Annina odjezdu jsem byla ráda, že jsme... si alespoň stihly popovídat.
Chtěla jsem vyrazit také... ale hlavní základna nemůže ztratit někoho s darem vizí.
Jako by k něčemu byly! Díky nim jsem sice zahlédla kupku věznů, které se podařilo osvobodit, ale všechny ty problémy jsem neviděla, málem smrt tří, komplikace, oheň, vše...
A to samé nastalo, když jsem měla ověřit Nikolaiovy předtuchy. Neviděla jsem nic, co by mě varovalo, vize nepřišly, nazírání nic neodhalilo. A Erden věřil mně víc.
A výsledkem... tři mrtví. Čtyři, pokud chcete počítat neomalenou mluvící kočku.
Moje sebedůvěra utrpěla, moje svědomí vřískalo - a já jsem nemohla nic z toho dát najevo.
Nebylo komu.

O to víc jsem zabrala. Na ošetřovně jsem brala často noční směny, v kuchyni jsem vždycky odpoledne a večer doháněla dopoledne, ve kterých jsem se věnovala s výukou malé Chloé.
Její tendence utíkat myšlenkami a přáními k věcem, které se stávaly reálnými... nebylo to lehké. Jak taky přinutit dítko soustředit se na zeměpis, když se do rovnice přidá pláž, dort či živé štěně, kterým všem ovšem tiká magická trvanlivost?
Nějaký vodní mapa Evropy se může jít s hanbou schovat.
Snažila jsem se k dívence přistupovat mile a trpělivě a doufat, že výuka k něčemu bude i přes neustálé vyrušování - nicméně těhle přestávek jsem se snažila využít k tomu, malou Chloé maličko nenápadně rozpovídat v angličtině.
Znalost srozumitelné konverzace je také podstatná, a... daleko méně bolestivá k učení, než třeba zlomky.

Osmého... jsem musela poskládat vůli a sebekontrolu, abych byla vůbec schopná po tom selhání mnoha stran a misi s mrtvými soustředit se na přehledné vedení tréninku, nebyla jsem stejně schopná vymyslet nic originálnějšího než opět turnaj. Ale i tím se prohlubují znalosti.
Následný den pak uplynul jako voda, Chloé jsem přichystala diktát, zatímco jsem se věnovala své porci šití a očarovávání na kombinézách, a odpoledne strávené venku bylo milé.

Poslední dny jsem se nejvíce věnovala procvičování vzduchu, vlastnostem předmětů a telepatii.

10. listopadu

Dnešního dne jsem nervózní od samého rána, vím, že trénink bude venku... pokouším se však nedat nic najevo, a klidně procházet s Chloé hlavní města Evropy.
Nejen hrstka lidí na trénincích a Alexandra, dnešního dne i Hanka objevila novou schopnost, proměnu... také v ptáčka.
I když si dobře vybavuju, jak mi plácnutím polámala kupku kostí... pokud se nenajde někdo jiný, pokusím se jí poradit, co a jak by měla zkusit, aby se dostala zpátky do lidské podoby.
Zbytek... je na Hančině štěstí a soustředění.

Přípravě moc nedám, malý kapesní nožík, dezinfekce, všechno se vejde do kapes kombinézy. Když slyším Orena tlumočit Dragostanova slova, vezmu na sebe podobu brhlíka a usadím se rovnou na vrchu jedné ze sedaček v Jetu.

Posun

Holtgast

Do kolotoče života v pevnosti jsem se musel chvíli dostávat. Jak kvůli rekonvalescenci, tak kvůli tomu, že jsem si odvykl na společná hromadná jídla, práce i tréninky, s tím, jak jsem často přebýval mimo pevnost.
Ale zvyknout si na pohodlnější nikdy netrvá dlouho, a teplá měkká postel a zdejší kuchyně nemá problém mě přesvědčit o tom, zdržet se víc než den dva, než vyrazím opět na cesty.
Je milé koneckonců opět si moct 'popovídat' s některými lidmi, když zrovna nevolá trénink nebo povinnosti. I bez nutnosti dialogu. Umět tiše naslouchat jsem vždycky řadil mezi svoje přednosti... zejména od určité doby.
A kroužek těch, které zde považuji za přátele, to zejména v těch posledních dnech potřebuje.

Na trénincích se ukazuje spousta nových lektorů, a hleďme, i já se dostanu na řadu s výukou, v tomhle případě řízení. Jeden by řekl, že v tomhle světě je to k ničemu... a pak si můžeme vzpomenout na to, jak moc se hodil každý řidič konvoji ze staré do staronové základny.
Samozřejmě, s tím, jak přibývají místa na mapě, na kterých jsem vytvořil teleportační krystaly, by to dnes, o více než měsíc později, byla trochu jiná, rychlejší a svižnější akce. Ale můj point je - nikdy nikdo netuší, která dovednost se kdy může hodit.
Sám jsem si vytvořil různé cedulky, abych na sedadle spolujezdce nemusel neustále znakovat nebo něco črtat do bloku... u některých to stejně však byla katastrofa. Ještě, že existují i jiné alternativy.

Výprava je... nechtěl jsem být skeptický, ale předem poměrně odsouzená k neúspěchu. Lenore nebyla dobrý vůdce, a Aaron, Rain a Oscar by potřebovali delší přípravu na soka takového kalibru. A že jsme byli na misi i já a Callum? Myslím, že hlavně nám dvěma Erden důvěřoval, že to půjde hladce i s vůdkyní Lenny a nováčky v týmu - bez ohledu na naše zkušenosti to však stejně nezvládli všichni.
Na ošetřovně jsem ze sebe vydal všechno, aby zranění neskončili stejně, a naštěstí ztráty u neveselého počtu tří a půl i zůstaly.
Večerní modlitba před spaním toho dne obsahovala jak prosbu za ně, nechť dá Bůh lehké spočinutí jejich duším, ať odpočívají v pokoji, tak i za rychlé zotavení těch tří na ošetřovně. Za Oscarem občas krátce zavítám, návštěv má docela dost a já ho nechci rušit při potřebném odpočinku.

Následný den byl sympatický svou náročnou jednoduchostí... očarovávání kombinéz a očista kamenných prvků okolí pevnosti byly vysilující, přesto však uspokojivé svými výsledky a po předchozím dni tak jako balzám na duši.

Kromě lekcí navrch s Jonasem, předchozí dny jsem se tréninku věnoval zejména co se léčení, manipulace s vlastnostmi předmětů a kamenem týče. Kromě lekcí řízení jsem nabízel ještě učení znakové řeči, a z duše rád jsem viděl, že se našla hrstka lidí k tomu ochotných.

10. listopadu

Uvítám rád Oscara puštěného z ošetřovny alespoň úsměvem, Nikolai už se koneckonců zajímá o víc. Jsem... částečně rád, že světlovlásek zůstává. Možná přijde o zábavu na tréninku, možná o zkušenosti, ale je dobře, že se ještě nebude přetahovat a v pevnosti mu nehrozí snad ani další zranění.

Loki mi zadá úkol vztahující se k dnešnímu tréninku - očarovat předměty, které leccos napovídají. Kromě nich si moc neberu, jen kombinézu.
Krystaly tentokrát nebudou třeba - takže místo na místo srazu se odeberu do podzemního hangáru, a za kratičkou chvíli dosedá kousek od hloučku větší z Jetů. Vyznakuji, a Oren je té lásky to nahlas oznámit:

"Ok všichni, chvilku pozornosti prosím! Na trénink poletíme. Cestu tam si vezme pilotovat Callum, cestu zpátky Dragostan. Do Jetu se sice vejdeme všichni, ale pokud má někdo malou/lehkou proměnu, bylo by dobré, kdyby ji na cestě použil, bude to prý šetrnější pro stroj a pohodlnější pro všechny."

Posun

Holtgast

Druhého dne se dozvídám, že Mikkel odjíždí. Dobře... nejsem si přesně jistý proč, ale nějak se mi o něco uleví. Mise do New Orleans ovšem znamená i to, že nad změnou mých schopností bude dohlížet Yeva.
Nejdu do toho s jasnou představou... jen s jediným požadavkem. Chci být užitečný.
A zdá se, že si to musím nejdříve řádně odskákat.
Ten první večer, po prvním sezení... je mi špatně, jako snad nikdy dřív, sotva zhojené a dorostlé... hmh, svaly a šlachy a všechno mého břicha a hrudi bolí jako čert, podrážděné pokusem vzdorovat poutům, asi...
Nebo se na dlouhý seznam věcí, na které jsem alergický, může připsat to, co nám píchá Yeva, kdo ví. A psychicky? Hůř než v kanále.

A další dny to není lepší. Moje tělo buďme upřímní ne ve zrovna perfektní kondici dostává zabrat, a tréninkové přesčasy střídavě s Emilem, Dragostanem a Abayomim, jsou...
Jsou hrozné.
Teda, ne že by byli hrozní oni, ti tři jsou naprosto zlatí s trpělivostí, kterou si naprosto nezasloužím, ale... kolikrát za poslední dny v noci zalézám do postele s pocitem, že...
Ne, i v myšlenkách to vyslovit mi přijde ubohé.
Jak jinak.

Když večerní sezení trvá už pátým dnem, už jsem téměř napůl rozhodnutý to vzdát. Nejspíš mi to nebylo určené. A pak... se něco stane. Získávám dvě schopnosti... a dvě ztrácím. Jsem takhle užitečnější?
Já?
Sotva.
Navíc... jsem ztratil jedinou schopnost, o které mi přišlo, že ji doopravdy zvládám. A Léčivý dotek... vyžaduje... lidí se dotýkat.
Lidí, kterým se třeba můj dotek a moje přítomnost bude hnusit víc, než nezahojená rána. Hlava mi přeaktivně vykresluje různé scénáře, a tep se mi pokaždé nervózně zrychlí při představě... hlavně dýchat.
Hlavně v klidu.
Je... hodně dobře, že jsou Emil, Drag i Yomi takoví... flegmatičtí pohodáři. Hned si vedle nich připadám jako menší kupka nervů nacucky.
Nebo je ten kontrast o víc patrnější?

Narození, úmrtí, kombinézy, tréninky, tu a tam slovo s tím či oním, a když... když si přijdu nejneschopnější, zalézt do prázdného pokoje a zamknout se v koupelně s žiletkou či nožíkem je taky řešení. Navíc... je to dobrý trénink sebeléčení.

Nejvíc tréninkového času pro mě padlo tenhle týden plus pár dní na prozkoumávání a osvojování si Léčivého doteku, jak svých ran, tak i učení se od zkušenějších na ošetřovně. V nemalé míře i telekineze. Tréninku manipulaci s halucinogeny jsem se zatím vyhýbal úplně.

10. listopadu

Na trénink ven... zoufale nechci. Nicméně... nemám tak úplně na výběr. Moje tělo už je v pořádku, s výjimkou občasného zatrnutí či píchnutí v místech, kde tkáň musela dorůstat, moje povinnosti hotové, a můj seznam pádných a neargumentovatelných výmluv, proč nejít, docela prázdný.
Zaskřípu zuby, když mi dojde, že prostě budu muset. A co když když to dopadne špatně? Co když se zase někomu kvůli mně něco stane? Na moment se mi vybaví vzpomínka na konejšivé, hřejivé teplo a Aaronovu vůni, ve které jsem se potrhaný od vlčích tesáků choulil... než mě oči protivně začnou štípat a hrdlo přidusí.
Aaron je... pryč.
Zvykej si na to.

Neochotně na sebe nasoukám kombinézu, která mě obtahuje zdaleko víc, než by se mi líbilo, sedí jako druhá kůže a já na moment iracionálně zatoužím navrstvit na sebe alespoň tři další mikiny nebo svetry, ty nejbachratější a nejvolnější, co mám.
Čehož bych brzo litoval, obyčejné oblečení se venku i dekontaminačkou rychleji ničí, a dobré, zvenčí velké a zevnitř heboučké mikiny je vždycky škoda. Čepice se ovšem nevzdám. Do malého koženého žebradla dám lahev čisté vody a pár kousků sušeného ovoce a masa, kompas, zavírací nůž, kapesník, zápalky a pytlíček soli.
Na místo srazu před pevností se dotáhnu neochotně, jako jeden z posledních, a mlčky vyčkávám, pohled zabořený do země.

Na útěku

Už se nedokážu vzpomenout kdy naposledy jsem viděla světlo. Viděla jsem ho vůbec. Ne ne...Určitě viděla. Pamatuju se na tváře.
Zamračené zlé modré oči, tvář lemovaná blonďatými vlasy. Její zlostný úsměv.
A ten kluk. S těmi jeho pohledy kterým jsem vůbec nerozuměla. Ale byla jsem z nich nesvá.
Obrazy ohořelých ohořelých kláves piana, rozbitých oken a polorozpadlých stěn.

Pevně zavřu oči. To mi alespoň trochu pomáhá zapomenout, zahnat ty šmouhy, nemyslet na čas a co všechno jsem zapomněla. Přijde mi to všechno jako celá věčnost. Tak dávno že si události nedokážu poskládat jak by měli být.
Mocný řev ze kterého se otřásl i led pod mýma nohama a na okamžik mi vzal rovnováhu, mě vtrhl zpátky do momentu. Zatraceně. Jak jsem se tady vůbec ocitla.
Něco ve mě mi ale říkalo Uteč pryč! Zachraň si kožíšek! A já jsem víc než ochotná ho poslechnout. Co jiného jsem mohla dělat? Bojovat? Ale s kým a kde? Přede mnou temnota, zamnou temnota...všude kolem jen černočerná tma. Svými drápy bych se je oháněla do prázdna.

Dupot zamnou se pomalu ale jistě přibližoval. S každým těžkým krokem se v okolí rozléhalo upění praskajícího ledu. Přece ho nemůže dlouho unést. Vážně doufám že se propadne do ledové vody pod ním. Musí.

Kolik mi ještě zbývá k druhému břehu? Za oblázkovou pláží se můžu schovat v lese. Na zmrzlém jehličí bych nezanechávala stopy. Mám ale obavy že že budu kvůli stromům a keřům muset zpomalit a spoléhat se na svoje fousky abych do něčeho nenabourala. Mnohokrát jsme tam procházeli tak tam určitě trefím i teď. Nejsem si tím tak jistá jak bych chtěla aspoň předstírat. Nevím jak bych kličkovala mezi stromy. Ale to je ještě daleko, nejdřív se musím dostat z jezera. Tam se možná ani nedostanu, stvůru jsem měla za zády blíž a blíž. Uběhnu ještě několik dalších metrů a v zoufalém pokusu to zmást nebo aspoň zpomalit zkusím okolí zahalit hustá třpytivě bílou mlhou.(5) ...To jen nevyšlo jak jsem doufala, spíš vůbec.

Čas letí

Pevnost Holtgast

Opravdu je krásné se ráno probudit vedle někoho, kdo velmi příjemně hřeje a navíc po velmi krásně stráveném večeru. Bylo by sice lepší probouzet se v posteli, ale říkal jsem si, že Loki si zaslouží vyspat se v klidu. Proto jsme nakonec skončili i tady ve stájích, ležící v seně.
Pomalu se postavím, aby jsem se protáhnul a rozhlédl se okolo, aby jsem zjistil kam jsem včera odhodil oblečení. Většina toho bude v sauně, ale minimálně kalhoty jsem si myslím bral sebou.
Poté co je najdu, tak si je hodím přes rameno a něžně probudím ]Abyho. Sice bych ho rád ještě nechal spát, ale pokud by nás tady někdo načapal. Při nejhorším třeba Valerie, tak by jsme z toho nemuseli vyváznout živý.

Včera jsem si pěkně zazpíval s ostatními. Ještě trochu popil a zbytek. Zbytek je už tajemství včerejší noci, kterou jsme tedy překročili i do dalšího dne, ale počítá se to ještě k tomu.

Ráno dojdu tedy na snídani pouze v kalhotách. Ve vlasech mám uvízlí kousek slámy a na tváři spokojený výraz. Všechny ráno vesele pozdravím, načež si dojdu pro tác, na která nandám nějaké jídlo, které jak jsem slíbil donesu k nám na pokoj, kde najdu Lokiho v jeho vlčí podobě. Ta mě děsí a fascinuje zároveň.
Tác s jídlem položím na blízkou postel a vydám se do sprchy. Pokud bych náhodou Lokiho probudil, tak mu samozřejmě nabídnu zda se ke mě nechce připojit do sprchy.

*****

Čas je svině a utíká vždy moc pomalu, nebo moc rychle. Jendou bych rád poznal nadaného, který umí čas ovládat a třeba jej zrychlit, nebo zpomalit. Pokud by to byl sexy chlap, tak jedině dobře. Každopádně se toho během pár dnů celkem dost událo až by mi zaplnilo několik stránek deníčku, když bych tedy nějaký měl.
Několik členů nás opustilo. Mezi nimi i Richard což mě trochu zmátlo, ale pohled na Kulíška, který... vyděl jsem to už mockrát, takže dobře vím, co s asi mezi nimi stalo, ale přesto nevyzvídám, i když mám v povaze pravý opak. Jednoduše opět Kulíškovi věnuji svou pozornost jako předtím, než se dal dohromady s Richardem.

Eddie se rozhodl přidat mezi průzkumníky. Kdyby jsem neměl tak výraznou barvu ve své podobě, tak bych se možná mezi ně také přidal, ale mám tu povinnosti, které bych stejně nemohl opustit a nechat je tu beze mě.

Pak tu máme pokusná morčata, narození Emily, jejíž jméno se mnou jistě nemá nic společného pokud vím a samozřejmě další a další tréninky.
Některým díky tréninku přibyli nové schopnosti, což se samozřejmě neobešlo bez gratulace. Pak se i zadařilo u pokusných morčat, které také slavili úspěch, i když o některé schopnosti zase přišli.
Přijít o schopnost a získat jinou. Mám sice schopnosti, které nemám rád a jistě. Určitě bych byl rád, když by jsem měl jiné, pro mě více užitečné schopnosti, ale bez nich to už prostě nejsem jí. Navíc je to dar od samotného Jitřenky a o bych to byl za uctívače, když by jsem si nevážil jeho darů.

Smrt je vždy těžká. Kdo jiný než já by s tím měl mít zkušenosti. Setkal jsem se už s mnoha mrtvými lidmi, tedy schránkami pro duše, které samotné duše již opustili. Lenore, Sisyfos, Aaron a Rain. S nikým z nich jsem neměl nějaké velké pouto, ale v pevnosti jsou tací, kteří ano. Přesto to není důvod, aby jejich smrt pro mě znamenala méně než pro ty, kteří je opravdu znali a byli jim blízcí.
Po rozloučení jsem tedy ještě chvíli zůstal, aby jsem se za ně mohl pomodlit.

Takžeee. Věnoval jsem se tréninku Jonase, jak jsem mu slíbil. Přeci jsem jej nemohl ochudit o svou přítomnost. Pak jsem samozřejmě trénoval své ovládání světla a především tomu na sebe vzít světelnou podobu ve zvířecí podobě. Hlavně proto, že mě zajímalo jak budu vypadat a jestli to ovlivní nějak mé plameny. Pak tedy používání boji v podobě.

10.Listopadu

Když jsem ráno zjistil, že je Oscar už zase v pořádku, tak jsem se jej ihned chtěl jít zeptat jak mu je, ale Nik mě přeběhnul. Takže jsem si jen vyslechl odpověď.
"Jsem rád, že už jste zase mezi námi." Povím nakonec tedy všem.

Jsem rád že, už jsou v pořádku, ale trochu ve mě narůstá hněv vůči tomu, kdo to měl na svědomí a proto se připíšu na list, který vyvěsil Erden. Nejde o pomstu, ale o pouhé uctění jejich památky.

Další trénink má na starosti samotný Loki. Jsem velmi zvědavý o co půjde a ještě více, když zjistím, že půjdeme na výlet, který určitě obyčejným výletem nebude.
Moji společníci pro tento trénink jsou Razík, James, Hanka, Félix, Lakshmi, nyní snad už trochu více sebevědomý Jonas a Bunmi. Myslím, že máme dost dobrý tým. Zajímalo by mě celkem o co by mohlo jít. Vzhledem prostředí bych hádal, že třeba bol o vlajku, nebo něco takového.

Obejmu Nika, když se chce rozloučit. "Slibuji, že to dopadne lépe než na mé poslední misi." Tu, kterou si jistě velmi dobře pamatuje.
Pak tedy ještě mávnu na Oscara, který se také loučí.

Pak už jen čekání než se všichni připraví. Jde se na Island, takže teplé oblečení je více než na místě. Hlavně, ale doufám, že tentokrát se to obejde bez toho, aby začalo hořet, nebo něco horšího. Třeba se rozpustilo.

Další dny v životě

Společenská místnost

"Asi máš pravdu. Dej mu čas." Co přesně se dělo v Lokiho mysli jsem netušil a i kdybych to zjistil, stejně bych nedokázal pochopit komplexitu toho všeho, jeho předchozích vztahů, Zdivočení a návratu. Stalo se toho příliš, příliš toho, o čem nevím a čemu nerozumím, než abych se do toho pletl více. Respektuji tedy Valeriin názor a následně i přání změny tématu.
Ano, přítomnost. Přítomnost, hudba, zábava. James a ostatní si dali záležet, aby nám přinesli trochu toho normálu, bylo by dobré to ocenit - alespoň tak nejlépe, jak to umíme.
Byl bych naprosto spokojen s pouhým postáváním a sledováním, jak ostatní tančí a zpívají na hudbu, kterou neslyším, Valerie ale přichází s návrhem, který mi na moment vyrazí dech. To...ještě nikdo nikdy nezkusil. Ani nenavrhl. Nikoho a tedy ani mě to ještě nikdy nenapadlo a přitom - přitom je to způsob.
"To bych byl velmi rád, Valerie." Usměji se na ní skoro až radostně. Na hudbu si matně pamatuji z dětství, ještě z období před nehodou, tohle tedy bude příjemný návrat. Příjemná zkušenost. Normalita a přitom tak speciální chvíle.

"Děkuji. Mnoho to pro mě znamenalo." Ještě před tím, než celá dnešní zábava, než celé to vyklepávání rytmu a opakování pro mě skoro neznámých slov, skončí, chytnu Valerii za ruku a snažím se jí předat vše z toho vděku, co cítím. Na těch pár momentů jsem nebyl v tichu a izolaci, na těch pár momentů jsem mohl skoro až slyšet. Ano, nebyli to zpěváci a skupiny, nebyly to tóniny. Byl to ale rytmus, byl to význam - a to je mnohem více, než v co jsem mohl doufat...

Další dny

Hned druhého dne se o slovo opět přihlásila práce a povinnosti. Na ošetřovně se dveře skoro nezavřely, všichni tam měli co na práci. Zahájilo se léčení Matisse a Santiaga, dále se Yeva starala o skupinu těch, kteří si přáli korigovat své schopnosti. Všemu tomu jsem nechával prostor a snažil se tam zbytečně nepřekážet, ruku k dílu jsem připojil jen když bylo požádáno.
Však jsem měl i jiných starostí dost. Každodenní tréninky, starost o chlévy, následně ještě osobní tréninky. Tady se jeden nikdy moc nenudí.

Trochu mě zamrzelo, když někteří, sotva jen přišli, zmizeli na delší misi do Ameriky, nedá se ale nic dělat, tam budou potřebnější. Jen škoda, že to byli zrovna....zrovna ti, kteří mi tu budou chybět a se kterými se necítím tak cizí, tak mimo. Marisol, Naxiya, Lilian, Anna...Anna, která není Anna, ale stále je Annou. Možná dobře. Možná dobře, že nejdřív zjistí, kým je zde. Práce je ale práce a kdo jiný by měl zajišťovat chod nové základny než tahle skupina velmi schopných a zkušených?

Jakékoliv mrzení je hned zahnáno novou, zvláštní zkušeností. Porod. Nová duše, neposkvrněná, nevinná, čistá. Malá Emily.
Zázrak. Důkaz, že i v tomhle světe máme ještě naději. Máme ještě šanci.
Když mi malou holčičku Yeva na ošetřovně plaše předává, sám netuším, co dělat, jak se k ní chovat, nic, absolutně nic. Instinkt a potřeba zachovat profesionalitu však vyhrává, však to nebude naposledy, co to tu budeme řešit. Dítě usuším, balím do teplé pokrývky, ujistím se, zda je v pořádku. Maličká mi křičí v náručí, kope nožkami, máchá pěstičkou a já tuším, co si žádá, co si přeje. To nejdůležitější, co v životě má.
O Heather se stará Yeva a jen co se ujistím, že je toho Heather schopná, položím jí malou Emily na hruď.
Takhle to má být.
A pokud se Yeva v těch vypjatých, náročných momentech na mě podívá, věnuji jí drobný úsměv. I o ni bude jednou postaráno, i ona tohle zažije. Vše bude v pořádku.

Narození malé Emily není zázrakem jen pro nás, kteří jsme u toho asistovali, ale i pro Nikolaie, kterým tím celý jakoby pookřeje, získá energii, kterou předtím neměl. Tráví s nimi spoustu času, působí živě, šťastně a je hezké ho tak vidět. Uvědomuji si ale jednu věc - Heather a Emily se vrátí zpátky do Londýna. Ví to Nikolai? Je na to připraven?

Brzy dostávám odpověď, není ale mnoho šancí to řešit. Jen pár dní poté, co Heather s Emily v náručí odcestuje do Londýna, odchází Lenore a další na misi. Nesouhlasil jsem s tím, aby tým vedl jeden z nováčků a vím, že i Nikolai vyjádřil své znepokojení, Erden s Agniezskou to ale prověřili a nemělo se nic stát.
A přesto.. Přesto musíme být vždy připraveni na nejhorší.

Skupina se vrátila zcela zdevastovaná, z půlky mrtvá a ti, kteří se ještě drželi na nohou, potřebovali dost intenzivní pomoc. Snad jen štěstím jsme nepřišli o další, s Kristoffem, Leou a Oscarem to chvíli nevypadalo dobře.
Třem a kocourovi jsme ale pomoci už nedokázali a na hřbitově vznikla nová místa. I tak naše mise končí, bohužel.
Musíme přidat. Hlavně nováčky musíme protáhnout tvrdým, intenzivním tréninkem. Jsou naší zodpovědností, jsou naší starostí. Smrt těchto tří padá i na naše bedra, musíme si z toho vzít ponaučení.

Od toho dne se ještě více věnuji tréninku a to nejen toho svého, ale i ostatních. Bedlivě sleduji, co kdo dělá a pokud vidím nějakou možnost zlepšení se, nemlčím a nabídnu svou radu.

I dnes nás čeká zajímavý trénink a to takové drobné přežití v přírodě pod taktovkou Lokiho. Zajímavé.
A Island? Ještě zajímavější.
Jsme rozděleni do tří skupin, v té mé jsou všichni, snad kromě Abayomiho, u kterých tuším, co mohu čekat. Zkušení i nováčci, všichni ale dobří. Pojďme tedy být ještě lepší.

S sebou si kromě nové kombinézy a teplých doplňků jako je bunda, pevná obuv, čepice a rukavice beru ještě nůž, základní lekarničku, protože nikdy nevíte, provaz, kompas a zbraň s náboji. Ano, je to jenom trénink a nehodlám jí použít na kohokoliv z nás, ale i trénink se může zvrhnout. Do kapsy od bundy strčím i několik kovových maličkostí a zbytečností - nějaké šrouby, prostě cokoliv železného, co jsem dokázal najít.
Ještě lahev s vodou a to vše do batohu. Tak.

Teď ale ještě jedna poslední věc. Kdo bude velitel? Bylo by tak jednoduché se o to automaticky přihlásit, tentokrát ale v naší skupině mlčím, čekám, kdo jiný se ujme iniciativy. Je tu spousta těch, kdo by mohl a kdo by toho byl schopen, tak prosím.
Kdy jindy si něco podobného vyzkoušet než na tréninku?
A my musíme mít dobré velitele. A musíme jich mít více než nyní. Musíme je mít zvyklé, připravené, vycvičené. Schopné nepanikařit, schopné sledovat všechno, vědět všechno, předvídat. Musíme....Musíme spoustu věcí. Musíme přežít.
Musíme být lepší.

Na trénincích jsem trénoval hlavně manipulaci s železem a celkovou fyzickou kondici. Dále jsem se snažil pomáhat ostatním s rozvojem jejich schopností a dovedností. Mimo jsem kromě svých povinností a tak pomáhal Dragovi učit zájemce znakovou řeč.

Posun

Pevnost Holtgast

Ten večer už jsem se do společenky nevypravila. Ještě chvíli jsem huntovala své tělo a svou mysl v tréninkové části, jen abych nemusela myslet na své vlastní selhání. I to byl důvod, proč jsem mezi ostatní nešla. Jo, možná jsem srab… Ale vím, že jsem to podělala. A teď budu dělat vše proto, aby se to nestalo. Kvůli sobě.
Doufala jsem, že Lilian si na mě brzy udělá čas s mým požadavkem.

Jenže jak jsem druhý den zjistila, Lilian a další mířili jinam. A to na dlouho. Naštěstí se věci chopila Yeva. O jejích schopnostech jsem nepochybovala, takže jsem do toho šla bez řečí. Přítomnost Félixe mě nepřekvapila, proč do toho šli Alex a Jonas, jsem nevěděla, ale bylo mi to srdečně jedno.

Samotný proces… Nebyl procházka růžovým sadem. Už jen fakt, že mě museli připoutat k lůžku, mi byl krajně nepříjemný. A po aplikaci sér… Popravdě si nejsem jistá, co se stalo. Ano, Yeva nám řekla, co se bude dít. Teoreticky. Jenže praxe… Praxe je nakonec úplně něco jiného.
Svět kolem mne potemněl. Znovu jsem cítila jeho přítomnost. Tu kolínskou, ze které se mi akorát navalovalo. Ty šmátravé, odporné ruce. A můj strach, ponížení, ale i chuť zničit ho. Teď se musím proměnit… Musím! Věděla jsem, že jen jako harpyje se otce navždy zbavím. Ale ten dar nepřicházel. Místo toho se on stával silnějším, zuřivějším. Všechnu tu hrůzu jsem musela prožívat znovu bez možnosti se bránit.
A když jsem konečně odkudsi nahmátla nůž, násilník se proměnil. Ty tváře jsem poznávala, ale až příliš pozdě. Už dávno jsem prudce bodla, několikrát za sebou jako smyslů zbavená. Jenže tam nebyl otec. Medové vlasy se střídaly druhý večer s černými. A pokaždé ten stejný vyčítavý pohled. Co jsem to udělala?!

Mohla jsem si na pokoji říkat, jak jsem chtěla, že šlo jen o halucinaci, že to není skutečnost, ale součást celého procesu. Noční můry na sebe nenechaly dlouho čekat. Zbyl po nich jen křik, migréna a neustálá nevolnost. Lyla to vydržela jen jednu noc. Vlastně se jí nedivím, ale kdybych tušila, že stačí tak málo, mohla jsem s tím začít hned. Naprosto mi vyhovovalo, že jsem na pokoji zůstala sama, i když jsem to prozatím nedokázala naplno ocenit.

Nehodlala jsem si ale stěžovat. Svou práci jsem každé dopoledne udělala, jak to jen šlo. Bledá jako smrt, s kruhy pod očima jsem se až na výjimky vyhýbala jídelně. Tu a tam jsem byla schopná něčeho kousek pozřít, většinou jsem ale zůstávala u čaje.
Tréninky byly horší. Účastnila jsem se jich bez řečí, ale každý další byl jen utrpením. Chybovala jsem, nepodávala jsem své nejlepší, ale ani průměrné výkony. Nikdo však nemohl ode mě slyšet žádnou stížnost. Nikdy bych si nestěžovala. Jen na tréninku v teoretické části s Blagdenem jsem… Usnula. Jeho hlas byl příjemný a já, v tureckém sedu, jsem prostě začala klimbat. Až do takové míry, že jsem spadla na Hanku před sebou. Tiše jsem se jí omluvila a zbytek diskuze o schopnostech raději strávila s vydatným štípáním se do stehna a předloktí.

Nevnímala jsem příliš život kolem sebe. Ano, Heather měla dítě. Lerone misi. Všechno mě jen tak míjelo. Málokdo se však o mě zajímal. Dragostanovi jsem se vyhýbala, i když to nebyl takový problém. Nikovi jsem také nechtěla přijít do cesty, ale to už šlo hůř. Odmítnout jsem ho nechtěla. I když jsem toho v jeho společnosti příliš nenamluvila, jeho zájem mě… Potěšil. Víc, než bych čekala. Ale zajímala jsem ho. Pokud se vyptával na proces na ošetřovně, věcně jsem mu to shrnula, do podrobností jsem nezabíhala. Ale dlužila jsem mu omluvu. Sotva jsem byla schopná vyjádřit, jak moc je mi líto, co jsem na poslední misi způsobila. Možná mi on mohl odpustit, já sobě ne.
Někdy už jsem měla chuť s tím seknout, zoufale jsem nechtěla čelit tomu, co mě na ošetřovně čekalo. Ale konečně šestý den se to zlomilo. Měla jsem, co jsem chtěla. Byla jsem dokonale zmatená, protože jsem cítila něco, co ještě nikdy. Zvláštní pocit, který mě zaplavil, bych nazvala… Hrdostí? Možná i vděčností.
Další nespornou výhodou bylo, že jsem se zbavila emocí. A právě jedinému Nikovi jsem stranou řekla, že jsem uspěla s rezistencí a přišla o emoce. Poděkovala jsem mu za všechny jeho rady, ale také jsem neskrývaně přiznala, že u mě to byla naprosto špatná schopnost. Asi stejně jako léčení… Stále jsem nevěřila, že bych někomu dokázala jakkoliv pomoct.
Pomalu jsem se dávala dokupy, veškeré vedlejší účinky sér zeslábly. Nahlas jsem se ale ze svého úspěchu příliš neradovala. Poděkovala jsem Yevě a druhý den před ostatními mlčela. Momentálně tu byl jiný problém, Lenořina zpackaná mise. Vlastně bych i dokázala pochopit, proč se tak cítila, kdyby ovšem přežila. S ní zemřeli další. Rozloučení dalšího dne jsem ustála dobře a byla jsem znovu vděčná, že už nemůžu cítit nic, jen své zmatené a možná trochu lhostejné nitro.

Věnovala jsem se hlavně přežití. Na trénincích jsem posilovala především práci se stíny, s energií a boj v podobě.

10. listopadu

Desatého jsem se cítila už opravdu lépe. Konečně jsem mohla spát nerušeně a dokonce jsem si opravdu začala užívat soukromí svého pokoje. Doufám, že to tak zůstane. Má nucená dieta také pomalu brala za své a já se opět objevovala v jídelně. S námi i i zranění z poslední mise, Lea, Kristoff a Oscar. K této misi se také vztahoval zvláštní verbířský list. Trochu mě překvapila podobná strategie, ale nakonec jsem se zapsala. Nebyla v tom touha po mstě, ale spíš můj osobní trest. Mám-li být k něčemu, nemůžu sedět na zadku. A když umřu, nebudu taková ztráta. Moc nás ale na listu nebylo, takže kdo ví, zda se nějaká akce vůbec bude konat.

Odpolední trénink se měl odehrávat venku. Po instrukcích Lokiho jsem se šla nejdřív převléct. Stávající svetr jsem vyměnila za tmavé triko s dlouhým rukávem. Legíny jsem ponechala. Na to jsem si vzala kombinézu. S sebou už jsem si vzala jen nůž a na rozpuštěné vlasy jsem si narazila čepici.
Venku už nás čekalo i místo určení. Island. Nebyli tam nedávno právě s Lokim? No, co… Bylo mi to jedno, stejně jako jsem se nesoustředila na to, kdo je se mnou v týmu. Jen přítomnost Dragostana mě zneklidnila. Je to znamení? Zlé znamení…? Chm, jako kdybych na takové věci věřila…
Trochu jako v mrákotách jsem přijala Nikovo objetí. Zase mě zaskočil. Krátce jsem se na něj usmála. Všímá si mě víc… Víc než kdo jiný, než kdy jindy. Trochu rozpačitě jsem zamrkala a soustředila se raději na přesun.

Letem časem
Pevnost Holtgast

V knihovně
Chápal jsem její obavy, či pocity celkově, obecně. Přece jenom bylo to něco čím jsme si prošli prakticky všichni a museli jsme vybojovat tak vlastní bitvy sami sebou v tomhle ohledu. Možná a nejenom pro to, chtěl jsem jí ujistit o tom, že není třeba mít obavy nebo pochyby, všechno chtělo to jenom určitou píli a hlavně čas.
Jako takovou maličkost, odvážil jsem se i Lišky dotknou maličko, aby věděla, kterak jsem svá slova myslel skutečně vážně.. byl jsem.. mile překvapen, když nepokusila se nijak uhnout ale ani nepřistála mi třeba facka či bota v obličeji. Jistým lehký úsměv tak objevil se mi ve tváři.
Na její slova díků, jsem nepatrně kývnul.
"Není za co. Jak jsem řekl, pokud mohu určitě rád pomohu. S čímkoliv."

Později, když navrátil jsem se na svůj pokoj, přemýšlel jsem o tom, kterak vlastně ten den nakonec neskončil tak úplně špatně... určitě o tom budu muset dalšího dne povyprávět mé malé čarodějce, tedy jestli bude mít náladu se se mnou vůbec vybavovat. Už aby ten starý kabát schodila.. v těhlech obdobích je vážně neskutečně náladová.

Dny následující..

Další dny šli opět ve svém běžném rytmu. Tedy pokud to tak mohu nazvat.
Byly tu nejenom běžné povinnosti, které zajišťovali chod našeho malé domova a společnosti jako takové. Byla tu totiž i jistá zodpovědnost za to, abychom byly schopní existovat nějak dále, což znamenalo, že někteří museli opustit naše hnízdo, aby mohli zbudovat někde jinde nové, pro další. Snad možná i podaří se nám tenhle svět nějak navrátit k jeho jisté.. normálnosti.
Náležitě tedy šel jsem se rozloučit s Naxi a stejně tak i Temnou čarodějkou, neb nespatří je oko mé nějakou tu chvíli.

Dalšího dne padla na mě řada, abych vedl trénink, který prověří schopnosti ostatních.
Jako učitel, nejsem nijak zlý, či příliš tvrdý snažím se odměnit snahu, když jí zahlédnu vřelými slovy či naopak povzbudit nerozhodné či pochybující. Vždy jsem se snažil, aby dostali ze sebe to nejlepší co bylo v tuto chvíli možné.
Samozřejmě i dodržuji své slovo dané Lišce, a též snažím si jí vypomoci s dovednostmi a jejich kontrolou jak jenom jsem schopen.

Ovšem dalšího dne, přišlo něco překvapujícího. Naše počty se totiž rozrostli o dalšího člena, ale nikterak cestou dalšího přiživšího, ale do tohohle světa vstoupil nový človíček. Byl stvořen nový život. Maličká byla rozhodně onou snítkou naděje, kterou někteří zřejmě potřebují k tomu aby uvěřili, že tenhle svět ještě není tak úplně ztracený, že pořád existuje jistá naděje, že jednou budeme moc existovat bez věčných válek či bojů.
Novopečená maminka se tu nezdrží ale dlouho.
Po několik dnech zaslouženého odpočinku odchází i spolu dcerkou a několika dalšími zpátky do svého sankta. Jsem si jist, že budou mít stejnou radost z maličké, stejně tak jako my zde.

Další dny... nebyly nic o čem by jeden chtěl vyprávět..
Kdybych ta věděl co se bude dít, když loučila se se mnou drobná Lyla, či poté s Nikem..
Začalo to nahlášením Divokého nedaleko základny, k čemuž se ihned podnikli jisté kroky. Možná měl jsem zakročit, když velení ujala se mladičká Lenore, která doteď s velením neměla pražádné zkušenosti.. možná zachránilo by to několik životů, ale moje nátura, kdy chtěl jsem prostě dát všem svou jistou šanci byla silnější.. možná i lehce podcenili jsme to, proti čemu budeme stát..
Divocí jsou nevyzpytatelní a žádný není stejný. Největší bezpečí z jejich strany pochází z toho, kterak nedokáží kontrolovat svoje schopnosti a tak sami bují do všech stran a právě to se stalo osudným několika z nás.. netuším jak by to pro nás celkově dopadlo, ztráty mohli být mnohem větší, kdyby tu se mnou nebyl i Drag..

Co se mé osoby týkalo, kdokoliv mi cokoliv chtěl, ať už sdílet nějaké moudro či čistě stáli o mou osobu jako takovou, našli mne buďto v garáži při oblíbené činnosti rozebírání či zpravování něčeho, či v knihovně nad svazkem knihy.

Co se mé osoby týkalo, ve volných chvílích snažil jsem se cvičit to, kterak přimět stíny a temnotu udržet jejich mnou daný tvar o něco déle. Ideálně napořád. Podobně jako to svede Lilian. A také, pokud vyskytli se nějací dobrovolníci, chtěl jsem si více umět poradit s užíváním svého Uhranutí, o kterém dozvěděl jsem se teprve dávno, že svedu. Nebral jsem to nijak tvrdě, snažil jsem se převážně zaměřit na bolesti a nepohyblivost končetin..

10. Listopadu

Dnešek začal jako každý jiný, ovšem s malou odchylkou.
Zranění byly propuštěni z ošetřovny a ještě navíc, vyhlásilo se něco jako odveta vůči tomu Divokému, který zval si tolika životů.. okamžik uvažoval jsem nad tím, zda-li přislíbit svou pomoct či nikoliv, ale nakonec upsal jsem se ďáblu už jenom z toho prostého důvodu, že setkal a střetl jsem se s tím tvorem a vím proti čemu můžeme stát. A vědomosti jako takové, mají neskutečnou cenu.

Odpolední trénink proběhne venku a v týmech. Deset minut není zrovna příliš času, ale naložím s tím jak nejlépe svedu.
Kombinéza byla samozřejmostí a přes ní, jeden s mých černých kratších kabátů. Teplo ale i pohyblivost byly důležité. Řádná obuv, něco i kolem krku jako další teplotní bariéra. Do tašky poté vodu, dvě sušenky či sušené věci na zobání, na doplnění případně energie. Přemýšlel jsem o zbrani, ale moje hůl je skrytá zbraň sama osobě, o které téměř nikdo neví a já sám, nejsem příznivcem zbraní. Nějakou tu základní první pomoc - náplasti, obvazy, dezinfekci, protože známe se jak snadno dochází ku zraněním.

Když pak dostavím se na místo srazu, dozvídáme se kam poletíme. Island..
Můj pohled přitom padne na Lišku, která vypadá, že zřejmě je asi nejnadšenější ze všech ohledně lokace, kam se vydáme. Netuším kvůli čemu mohla být tak nadšená, protože se vrací do své země? Možná doufá, že tam ještě někoho najde..? Nechci být strýček sýček, ale nemyslím, že tam ještě někoho najde.
Doufám jen snad, že tohle neskončí nijak špatně... že tohle neskončí podobně jako naše střetnutí s Divokým..
Vznikla tu i jistá otázka ohledně vedení našeho malého týmu..
"Jestli... nikdo nebude mít něco proti, ujmul bych se toho.."

Nečekané zvraty a ztráty

1.11., společenská místnost

Nejdřív má s mým výběrem problém Aby, teď už i Lyla. Té se na Danielovi nelíbí, že je to skoro rodina - a jak já to měl vědět? No ale nevadí, nezbývá nic jiného než to respektovat. Ono to oslovení strejda stejně nepřináší kdovíjak sexy představy, radši lepší najít někoho víc neutrálního. Meh.
Ona to má všechno jednodušší, stačí ukázat na jakoukoliv holku zde - a ukáže na fialovlasou Laru, která vypadá vlastně docela mile. Nováček jako já, žádný velký divoký, komplikovaný vztahy, okey, to by vlastně šlo.
"Dobře. Ale kde je v tom ta soutěž, když vy ty svoje nechcete?"
Naše debata nakonec dospěje svému konci a já se brzy po Lyline vzoru přidám k holkám na parketu. Vždycky jsem tancoval rád a teď s těmi pár pivy to jde ještě o to lépe.
Ono to tady není zas až tak hrozný... Kdy naposledy jsem se mohl takhle bezstarostně bavit? Skoro jako dřív.

Další dny

Následně už to taková sranda není. Zaprvé musím brzy vstávat, abych mohl splnit své povinnosti a celkově plnit docela náročný program. Samé tréninky, samá práce. Na druhou stranu je tu teplo, měkká postel, jídlo, jídlo a jídlo a tu a tam i nějaký ten volny čas. Rozhodně změna od minulých..dní, kdy jsem byl zavřený v jedné blbé cele. Nebo vlastně i změna od té doby předtím, kdy jsem se zase snažil nějak přežít v postapokalyptickém světě. Jojo, asi odtud jen tak nezdrhnu.

Lidi přichází a mizí. Někteří jsou odesláni na misi někam do New Orleans, další tráví spoustu času na ošetřovně. Ani jedno mě moc nezajímá, mám svých věcí víc než dost. Snažím se kamarádit s lidmi, seznamovat se, trávit nějaký ten čas s bráchou, být užitečný při trénincích i na základně. Však víte, nebýt úplně velká osina u zadku, nepřekážet. Všechno je to stejně hlavně pro mé dobro. Hlavně ty tréninky, tady je v tom docela systém a nevěnujeme se jen schopnostem, ale i jiným důležitým dovednostem. Jízda autem, na koni, boj na blízko i střelba, někdy i hlubší průzkum schopností a využití teorie v praxi. Jo, sice je to trochu jako ve škole, ale uvědomuji si, že na tom může jednou záviset mé přežití.

Taky se tu narodí nějaký dítě, z čehož jsou někteří úplně u vytržení, mě to ale spíš míjí. Tu Heather neznám a jediné, co si z toho můžu odnést je znalost, že i my, Nadaní, se dále můžeme rozmnožovat. To mimochodem vůbec nemusela být jistota, vemte si všechny ty filmy, tam kdokoliv nějak zvláštní měl většinou problém s předáváním své genetické informace dál. Něco jako slepá evoluční větev. Tady je to naštěstí nesmysl, svět asi chce, abychom byli tou jedinou evoluční větví. Pokud se dřív nepozabíjíme navzájem.

Což mi připomíná...ta zkurvená mise.
To že šel brácha na nějakou misi - okey, proč ne. Asi to ke zdejšímu působení patří, je třeba riskovat, posílat tam zkušený, šikovný lidi a tak. Ale proč zrovna Ron? Vždyť bojovat moc neuměl, přemýšlet v krizových situacích taky ne, jakým tedy měl být přínosem? Proč zrovna on? Chtěl jít snad dobrovolně? Zbláznil se?
Jako měl jsem s tím problém, ale zase jsem se nechtěl cpát někam, kde mě nechtějí a riskovat ještě tak svůj život. Nic jsem tedy neřekl a nechal ho odejít. Dokonce jsem ho doprovodil nějakými zbytečnými, výsměšnými slovy. Něco o kuchyni a vařečce. Heh.
No. A brácha se už nevrátil. Nebo teda vrátil, ale už to nebyl on. Už to bylo jenom tělo.
Kurva. Matka by mě zabila.
Jasný, on byl ten starší, on měl dávat pozor na mě, ale u nás to vždycky fungovalo opačně. Měl jsem tam být. Měl jsem ho chránit. Idiot. Byl to takový idiot, takhle se nechat zabít. A ještě navíc úplně zbytečně, vždyť se jim ani nepovedl cíl mise!

Byl jsem nasraný, nasraný na něj, na sebe i na celou tuhle pevnost. Pár zdejších mi vyjádřilo svou upřímnou soustrast, to ale život pár děckám nezachrání. Slova to jsou hezká, ale fuck that. Fuck you. Fuck me.
Nějaký čas s nikým nemluvím, jsem zalezlý ve svém pokoji a nekomunikuji. V tichosti přijdu na to rozloučení s mrtvými, myšlenkami jsem ale úplně jinde a co nejdřív zas vypadnu do své postele. Ani jídlu moc nedám, žaludek toho moc nedává, bouří se při každém soustu. Kretén. Bratr, myslím, ne ten žaludek, ten za to nemůže.

Mrzutost mě neopouští ani ve chvíli, kdy se zapíšu na seznam dobrovolníků na odvetnou misi. Jasný, riskovat svůj život pro pomstu je debilita, ale nebudu přeci zbabělá mrdka. Navíc se v boji dokážu ohánět líp než Ron, tak mám možná větší šanci. Ono to stejně vypadá, že žádná odvetná mise nebude. Takže je to z mé strany vlastně jen alibismus, buďme upřímní.

No nic. Teď bude nějaký další trénink, tentokrát mimo základnu. Že by šance vypustit trochu páry? Jasný, ven jsem se dostal už při očišťování okolí, tohle ale vypadá jako větší zábavička. V týmu jsem s docela schopnýma lidma, tak to třeba nebude až takový průser.
Teď ale - co s sebou?
Kombinéza, teplá bunda navrch, pevná obuv, rukavice, čepice. Nějaká energetická sušenka, lahev s vodou na pití. Jo, sice to má být krátký, nikdy ale nevíte, co se může stát. Nůž, radši vlastně dva nože, chvíli zvažuji i nad nějakou pistolí s uspávacími náboji, ale furt to má být jen trénink a já zas až tak dobrý střelec nejsem. Vlastně vůbec nejsem, takže bude lepší to na tréninkovou misi netahat. Nechci být nasraný ještě víc.
Místo toho vezmu radši lano a čelovku. Tak, hotovo? Hotovo.

"Tak jo a kdo tomu bude velet?" Otočím se na svůj tým, protože nějakého vůdce potřebujeme. Tak nějak automaticky předpokládám, že to bude Callum, zbytek by v tom ale taky nemusel být marný. Nebo já, kdybych si byl jistý, že přesně vím, co kdo jiný z týmu umí. Ale tady? Tuším Calla, tuším Rory, nějaký věci jsem už odkoukal z tréninků i o ostatních, ale jistotu v tom fakt nemám. Čas to poznat.


V mezidobí jsem se věnoval nejdřív seznamování s lidmi, po bratrově smrti jsem ale byl spíše zalezlý u sebe a když už jsem s někým prohodil pár slov, byl jsem spíš protivný a mrzutý. Jinak jsem se věnoval tréninků - hlavně telekineze, dost jsem se snažil trénovat si fyzičku plaváním a celkově posilováním, ve volných chvílích jsem se učil střílet, ale to je zatím docela marná věc.