Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Den za dnem Pevnost Triskelion – mise – ošetřovna - Island Jakmile se do postele odebral Loki, viditelně vyčerpaný Nik se rozhodnul, že ho bude následovat. Popravdě jsem byla ráda, vypadal opravdu unaveně. Něžně jsem ho objala a popřála mu dobrou noc, než se odebral na svůj pokoj. Chloé naznačila, že by mou přítomnost uvítala a já tedy zůstala s ní na pokoji, dokud neusnula. Když se těsně před ponořením do snů zvládla přeměnit zpátky, něžně jsem jí pohladila po vlasech a jakmile jsem si už byla jistá, že spí, potichu jsem odešla z pokoje. Vrátila jsem se ještě na chvíli na akci, spát se mi nechtělo a navíc jsem slíbila tanec. Společně s Larou jsme obsadili taneční parket na nejednu píseň a dokonce se k nám přidala i Lyla, kterou jsem vítala s úsměvem. Pozitivní nálada mi přetrvala i po zbytek večera, dlouho jsem se tak „nevyřádila“, jako dnes. Sem tam jsem mrkla na Kristoffa, když jsem zachytila jeho pohled od kytary. I noční můry o mojí smrti byli tu noc méně časté. Druhý den ráno odjelo několik členů našeho týmu založit novou základnu, nebo na cesty. Chvíli jsem přemýšlela nad ironickým objetím Liliana na rozloučenou, ale v posledních dnech neměl úplně dobrou náladu, tak jsem ho pro tentokrát nechala být. Raději jsem všem popřála hodně štěstí. Během týdne jsem pozorně prozkoumávala nástěnku a k mé radosti jsem zjistila, že jsem dostala na starost úklid. Možná jsem mohla vypadat jako šplhoun, nicméně důvěra, která mi byla propůjčena, když mi bylo něco svěřeno, mě těšila. Dokonce jsem byla zařazená i do instruktorů na tréninky, což bylo překvapující. Budu si muset vymyslet program, než na mě přijde řada. Erden nejspíše měl až moc povinností, protože vedení stájí již plně předal Val. Dopoledne jsem trávila ve stájích, nebo na úklidu. Podle toho, kde mě bylo více třeba. Do odpoledních tréningů jsem šla naplno. Většinou jsem neměla problém, až na střelbu. Střelné zbraně jsem nikdy neměla příliš v lásce a když se mělo zkoušet něco s větší ráží, radši jsem od toho dala úplně ruce pryč. Myslím si, že nože a oheň jsou dostatečná alternativní náhrada. Při jízdách na koních jsem se snažila Valerii co nejvíce vypomoci. Taky jsem si všimla, že malá Chloé si ode mě udržovala jistý odstup, když jsem plně projevila svoje schopnosti. Možná se bojí ohně? Nicméně nechtěla jsem jí děsit, takže jsem poblíž ní tolik schopnost nepoužívala. Volný čas jsem částečně trávila tréninky s Kristoffem a Rúnou, která nás o to sama požádala. Atmosféra byla zde o dost uvolněnější, i když jsem si občas při výpadu na drobounkou lišku nabila čumák, byla daleko menší a pružnější. Večery jsem trávila s Nikem, pokud měl zrovna chuť. Povídání si nad horkým čajem, či jen společné chvíle v tichosti mě vždy potěšili a chvílemi jsem i měla pocit, že by to mezi námi mohlo být jako dřív. Nezapomínala jsem trávit čas ani s Larou, Rúnou, Kristoffem či Lakshmi, nebo Yev, pokud měli náladu. Pokusila jsem se i občas zajít za Erdenem, pokud měl na mě čas, aby si nepřišel sám. Zdálo se, že s Lilianem si byli blízcí a když tu teď není, možná si přijde osamělý, i když by mi to samozřejmě neřekl. Dokonce jsme měli i nový přírůstek, když Heather jedno ráno porodila holčičku. Také jsem se za ní zastavila alespoň pogratulovat a podívat se na Emily, než odjeli zpátky na svojí základnu. Odjezd na misi pod velením Lenore pro mě byl překvapující. Jako velitele jsem jí však nijak nezpochybňovala a bez keců jsem misi přijmula. Obejmutím jsem se rozloučila s Nikem, Lylou a všemi dalšími, co o to stáli. Co se dělo pak, to už moc potěšující nebylo. Ta bestie byla mnohem silnější, než jsme čekali. Ani pořádně nevím, jak se vše seběhlo, bylo to tak rychlé. Pro toho zdivočelého jsme byli snad jen panenky na hraní, protože přesně tak s námi bylo zacházeno. Prvních pár šrámu jsem s regenerací ještě zvládla ustát, jenže další už ne. Nebýt pohotového zásahu Calluma a Draga, asi bych skapala, už zase. Zbytek cesty na ošetřovnu a rychlý zásah zdravotníků mám už trochu v mlze, ztráta krve mě vyčerpala. Nicméně, když už jsem přišla trochu k sobě, zjistila jsem, že ve vážném stavu jsem neskončila sama. Při pohledu na Kristoffa a Oscara jsem se proklínala, že jsem nebyla silnější. A ještě horší to bylo, když jsem zjistila, že některým se už pomoci nedalo. Jediný přínos pro mě snad měli jen krevní stopy kluků, které jsem si z masakru odnesla. Snad mi to pomůže je lépe najít, když budou potřebovat pomoc. Otravování Yev a Blaga, hned jak jsem byla schopná srozumitelně mluvit, jestli už můžu zase do práce, mi bylo zkráceno četnými návštěvami, za které jsem byla neskonale vděčná. Krom Nika, který se mnou trávil snad každou volnou chvíli, se na nás přišli podívat i Lara, Lyla, Rúna, Lakshmi a další. Každou společnost jsem ocenila, nejen kvůli nudě na ošetřovně, ale taky kvůli tomu, že jsem chvíli nemyslela na poslední vzpomínky na padlé. //Věnovala jsem se tréningu boje v podobě, schopnosti manipulace s krví, a zdokonalovala práci s ohněm. Jeden večer jsem se pokusila i o vytvoření stvoření z vlastní krve a ohně (4), ale vyčerpání mě přemohlo a proto jsem pokus odložila na jindy. Jinak jsem trávila čas s přáteli. 10. listopad Skoro jsem vyskočila až ke stropu z postele, když mě Yev konečně uvolnila z ošetřovny. Tak padesátkrát jsem jí poděkovala a když Blag zmiňoval, že se nemáme přepínat, zuřivě jsem přikyvovala na souhlas, jen abych už nebyla jen na lůžku a k ničemu. Nika jsem obejmula s radostí a na jeho starost jsem jen mávla rukou. „Jsem v pořádku.“ usmála jsem se na něj. Odvetný list na nástěnce jsem určitě nepřehlédla a hned, jak jsem měla možnost, přidala jsem podpis. Že jsem byla zařazená i na odpolední trénink venku pro mě bylo úlevou, odpočinek nebylo nic pro mě. Připravila jsem si svou sadu nožů, pevné kotníkové boty a s nelibostí jsem sáhla i po kombinéze, kterou jsem nebyla zvyklá nosit, nicméně bych se to už asi měla naučit. Nějakou pitnou vodu pro případ, že tam budeme déle, možná pár sucharů, přes sebe kabát, kdyby byla zima a už asi můžu vyrazit. Když nám Loki oznámil, že se vyráží na Island, významně jsem kývla hlavou na Rúnu, abych potvrdila, že jsem připravená splnit svůj slib. | ||
| |||
 | Od desíti k pěti Pevnost Triskelion a okolí Eddie mi k nové schopnosti pogratuloval a já se trochu rozpačitě usmál a poděkoval mu. Co se týče bojových schopností, nemůžu se s ním rovnat. Poté se odebral ke spánku, stejně jako Loki a taky Nikolai. Všem jsem popřál dobrou noc. Po rozpadnutí naší skupinky jsem se konečně vydal na podium, abych dodržel slib a stal se součástí kapely. Dívčí písně jsem se zpěvem plně přenechal na Lyle a jejím krásném hlase, sám jsem zpíval spíš rockovější věci ze seznamu, bavilo mě si hrát s vlastními hlasivkami a občas písni dodat ten správný rockový chrapot. Ale do popředí jsem se moc netlačil, nechal jsem prostor pro zpěv i Emilovi a všem ostatním, co o to měli zájem. Večer to byl nakonec docela příjemný, ačkoliv mi zde pár přátel chybělo. *** Druhý den jsem se dozvěděl, že Eddie odjíždí na průzkum. Přál jsem mu/jí to, ačkoliv jsem měl v sobě pocit smutku, když jsem se s ním/ní loučil. Ale nedával jsem to na sobě znát. Dalším překvapením pro mě bylo, že odjíždí i Richard a k tomu ještě dobrovolně. Jelikož se s ním neloučil Oren, dalo se předpokládat, že se mezi nimi něco stalo. Proto jsem se rozhodnul, že mu budu oporou, bude-li chtít, může si se mnou o tom i promluvit. Následující týden jsem trávil volné chvíle s Orenem, který mi pomáhal s mojí schopností oživování kreseb a učil mě batikovat. Z našeho snažení jsem si odnesl pár pěkných kousků oblečení a pokud se mi to vydařilo, tak i dvě oživené kresby ve formě vakoveverek. (10+1, 7+1) Trošku jsem si pohrál s barvičkami a zatímco samičku jsem vytvořil s fialovým kožíškem, kluka jsem zbarvil do zelena. A protože mi přišli sladcí, pojmenoval jsem je Pralinka a Piškot. Někdy jsem zašel na kus řeči i za Nikolaiem, za Aaronem, nebo za Lylou a za každým dalším, kdo měl na to chuť. Taky jsem se pokusil přiučit něco ze znakové řeči, abych mohl lépe komunikovat s Dragem. Na trénincích jsem se krom zlepšení schopností věnoval i fyzickému boji, který mi dělal dost problém. Překvapivě jsem neměl velké problémy se střelbou, nicméně řídit auto, nebo nespadnout z koně to už chtělo trochu víc snahy. Jak moc efektivní může být boj v mojí podobě, to si nejsem jistý, ale co se týče průzkumu nebo útěku, na to je malé hbité tělo ideální. Odchody z pevnosti pokračují Heather s Emily a taky mým bývalým spolubydlícím Michailem, s kterým se přijdu i rozloučit. Sedmého listopadu jsem vybrán na misi pod vedením Lenore na zdivočelého poblíž základny. Ta se ale brzy promění v peklo. Snaha vytvořit iluzi, aby nás nepřítel neviděl naprosto nevyšla a já mezi prvními odpadnul do bezvědomí. Probuzení na ošetřovně bylo překvapující, vůbec jsem netušil, co se stalo, ale nebyl jsem tu sám. Dokonce ani pružná Lea a ani silák Kristoff nedopadli dobře. Nezvládl jsem však potlačit slzy, když jsem se dozvěděl o ztrátách. Neustále jsem si před očima přehrával, jak mi Aaron děkoval za to, co jsem mu tu opilou noc řekl. A teď je pryč, nadobro. Stejně tak i Lenore a její kocour. I ten kluk, co k nám zrovna přišel. Většinu času na ošetřovně jsem strávil spánkem nebo smutkem, jen když za mnou přišel Oren, který o mě po celý čas pečoval a nosil mi dobroty, trochu se mi zvedla nálada, ačkoliv jsem na jídlo vůbec neměl chuť, bylo to od něj milé. Prohodil jsem pár slov i s Lylou, či Nikolaiem, když přišli. Jednu noc jsem dokonce přišel na to, že jsem nějakým způsobem získal novou schopnost, když jsem pro uplakané oči nemohl spát a jemným vánkem jsem si zvládnul osušit slzy. Možná jsem jí nějak získal od Aarona když.. se to stalo. //Během tréningů jsem se soustředil na boj na blízko, poté na pochopení a používání svých schopností. Oživení 2D kreseb a 3D předmětů s Orenem a iluze. Volný čas jsem trávil kreslením, nebo s přáteli. 10. Listopad Celý den pro mě běžel jak ve snu. Když mě ráno propustili z ošetřovny, poděkoval jsem za péči, posbíral si svoje věci a zamířil na pokoj, kde jsem si dal dlouhou sprchu, abych se trochu probral. Nezapomněl jsem poděkovat ani Callumovi a Dragovi, že nás odtamtud dostali. Když se mě Nik zeptal, jak se cítím pokusil jsem se o úsměv a zmohl jsem se i na odpověď. „Už dobře, děkuji za optání.“ Pokud jsem se setkal s Isaacem, vyjádřil jsem mu upřímnou soustrast a zmínil jsem, že jeho bratr byl pro mě kamarád. Když se zmínil odvetný list, zaváhal jsem. Nejsem si totiž jistý, jestli mám dost sil na to se tam vracet. Dopoledne jsem se věnoval svým povinnostem, odpoledne jsem pak byl docela rád, že jsem nebyl zařazen na trénink. Přesto jsem se šel rozloučit s Orenem objetím. „Dávej na sebe pozor.“ řekl jsem mu s důrazem. Na rozloučenou jsem objal ještě Draga a mávnul jsem i Callumovi a Emilovi. Všem jsem pak popřál hodně štěstí. Když se pak Nik zeptal, co podnikneme a Blag navrhnul posezení s horkým nápojem, nemohl jsem jinak než souhlasit. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Tak jde čas Pevnost Holtgast Večer jsem strávila ještě nějakou chvíli v zahradě. Když jsem se vrátila do kuchyně umýt hrnek, zamířila jsem i na chvíli do společenky. Vedle Kristoffa jsem ráda zavzpomínala, jaké to je, jen tak si zahrát na kytaru, zazpívat si. Tentokrát bez alkoholu a dlouhého ponocování. Až druhý den u snídaně jsem potkala Lokiho. Musela jsem se hodně držet, abych ho hned neobjala. Ne, on mě nezná. A já jeho vlastně taky ne. Dobře jsem udělala. I když jsem ho s úsměvem pozdravila a přivítala opět mezi námi, jeho přijetí bylo chladné a přezíravé. To, co se mezi nimi stalo… Stále jsem měla pocit, že tomu příliš nerozumím. Chápala jsem, že jejich Lakshmi byla poblázněna do Liliana, který byl s ním, a chtě nechtě jsem to musela sdílet také, ačkoliv mi to bylo neskutečně protivné. Ale přišlo mi, že mi unikaly nějaké detaily, abych chápala Lokiho hněv. Nechtěla jsem se v tom ale babrat. Už tak mi vzpomínky zdejší Laki nadělaly v hlavě dost paseky. Byla jsem vděčná, že jsem se aspoň každou noc nebudila hrůzou. Noční můra se sice opakovala, ale s menší intenzitou. Raději jsem se zaměřila na práci v zahradách. Nax mi sice už společnost nedělala, se smutkem ve tváři jsem se s ní loučila, když doprovázela Liliana a další na dlouhodobou misi. Ovšem i tak jsme byli pěkná skupinka. Především Rúně a Laimě jsem se snažila práci v zahradě zpříjemnit krátkým rozhovorem, aby se tu obě cítily dobře. Mimo zahradu jsem se také snažila rozveselit Orena, který se rozešel s Richardem nějak ve zlém. A ráda jsem přivítala společnost Nika. Neušlo mi, jak se rozzářil nad narozením malé Emily. Konečně mi nějak připomínal Nikolaie z mého světa. Pokud chtěl, mohl se mi svěřit. A já jsem jeho přítomnost ráda využila k tomu, abych se tak nějak přiznala nad určitou bezradností, jak se rozloučit s tím, co jsem opustila. A jít dál? Měla bych. To, co jsem měla, je navždy pryč. Rúně jsem ráda vyhověla na její žádost o bonusové tréninky. Sama jsem se tedy nikdy necítila jako velká bojovnice, takže i pro mě to bylo užitečné. A ráda jsem pozorovala její tréninky s Leou a Kristoffem. Nechybělo ani příjemné povídání s Blagdenem, jehož společnost už mi přišla naprosto samozřejmá. V zahradách jsem trávila spoustu času. Nejen při zdokonalování své schopnosti, ale také při pouhém přemýšlení. Měla jsem pocit, že ten čas můžu dobře věnovat takovému očistnému truchlení nebo přemýšlení o tom, jak naložím se svými dvojitými vzpomínkami. Na odpolední tréninky jsem se také vesměs těšila. Nejzajímavější mi přišel ten, který vedl Blagden. Možnost vyslechnout si všechny možnosti u jiných schopností byla inspirativní. A následující praktická část přinesla radosti ještě více. Gratulovala jsem Rúně k nové úžasné schopnosti a Orena jsem rovnou pevně objala a dala mu pusu na tvář. I v mém světě uměl ovládat flóru, a tak mi nějak přišlo, jako by se mně známá část vrátila zpět. Jistě, nesmysl, ale i tak… Je bezva, že tuhle schopnost znovu našel. Trénink, který se týkal čištění okolní krajiny, se mi zase líbil svou smysluplností. S úsměvem na tváři jsem se pohybovala kolem pevnosti, protože ve spojení s přírodou jsem mohla cítit, že dochází k její obnově. Každý den ale nebyl tak šťastný. Návrat výpravy pod vedením Lenore byl katastrofální. Ty tři jsem téměř neznala, ale věděla jsem, že Aaron tu měl znovunalezeného bratra. Bylo mi líto jeho ztráty. Vedle smutečního rozloučení jsem navštívila také ošetřovnu, kde leželi zranění, Lea, Kristoff a Oscar. Byla jsem ráda, že se vrátili živí, a věřila jsem, že naši léčitelé pod vedením Yevy je dají dokupy. Svůj volný čas jsem věnovala seznámení s novými tvářemi, prohloubení znalostí, jak s rostlinami díky své schopnosti léčit, střelbě a boji v podobě. 10. listopadu Další den, ale tentokrát s tréninkem pod vedením Lokiho. Byla jsem trochu nervózní. Ale kvůli čemu? Kvůli němu? Instrukce byly jednoduché, půjde se ven a máme 10 minut na přípravu. Nelenila jsem. Venku bylo stále chladno. A když budu oblečená moc, svlékat se dá vždy… Takže termoprádlo to jistilo. Nebyla jsem z těch, co by hýřily teplými končetinami i v normálních teplotách. Možná po lahvi vína. Navrch jsem si oblékla novou kombinézu, obula pohorky, v zahradě si do copu zapletla trochu zelených lístků, ve zbrojnici jsem si vzala nůž. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem nad pistolí jen mávla rukou. Půjde o trénink… Ne o mstu. Ano, nutně jsem si vzpomněla na verbířskou listinu pro trestnou výpravu za padlé. Nějak mi ten mstivý pocit byl… Cizí. Takže toto mě opravdu nehnalo k napsání svého jména. A ten zbytek… Postrádala jsem smysl oné cesty. A asi i měla strach. Teď to ale můžu hodit za hlavu. Můj tým byl pro mě spíš samá neznámá. Na Jamese jsem měla spoustu vzpomínek, ale ne vlastních. Razvan byl často mimo pevnost. Emil, ani Jonas mi nijak zvlášť blízcí nebyli a Hanka, Félix a Bunmi byli naprosto nové tváře, které jsem sotva znala jménem. I tak jsem se na všechny přátelsky usmála. Loki zavelel na Island. Pohledem jsem vyhledala Rúnu a usmála se na ni. Tak takhle brzy jsem to nečekala. Samozřejmě jsem nezapomněla na to, co jsem jí slíbila. Rozloučila jsem se s těmi, co zůstávali v pevnosti, Nikovi oplatila objetí. | ||
| |||
 | Čas plyne dál...Pevnost Holtgast K dalšímu seznamování nakonec nedošlo, jelikož se zrzek sbalil na pokoj. Ale i na mě už začala doléhat únava a celková utahanost. A to jsem ani nic nepila. Věnovala jsem Laře krátký omluvný pohled, snad jí nebude vadit, když se zdekuju taky. Stejně se zdálo, jako by se v místnosti změnila atmosféra, najednou mi tu bylo celkem úzko. V mých očích mohla Lara vyčíst ale ještě něco dalšího vedle únavy - strach. Strach z toho, co mě bude ve spánku pronásledovat. Strach ze vzpomínek, z nočních můr - všechny hezky smíchané v jedno. "Hele," zeptala jsem se jí ještě nakonec. "Myslíš, že by bylo možné udělat nějaký ten... trénink? Na to přepisování těch snů? Na příštích pár dní si asi vezmu ty prášky na spaní, ale jestli budeš mít čas, ráda bych něco udělala i pro dlouhodobé řešení." Doufala jsem, že mi odpoví kladně, ale pokud ne, nic se neděje. Prášky si vezmu tak jako tak, takže ačkoliv mě budou děsit mé pokroucené vzpomínky, fyzicky se asi vyspím. A to je něco, co je v tuhle chvíli asi zásadní. Pak jsem jí už jen popřála dobrou noc a zamířila jsem na ošetřovnu, kde jsem si vzala prášky na spaní. Pokud jsem dostala instrukce na užívání, držela jsem se jich. Pokud ne, vzala jsem si jeden s doufáním, že zabere. A že se já nepředávkuji. Následující noc byla bezesná, tichá. Pro jiné by to asi bylo trošku podivné, ale já to vítala. Konečně mám od své šílené mysli trochu klidu... následující týden Pak začal týden strávený především tréninky. Cítila jsem se naštěstí dostatečně vitální, abych se tam neskácela. Byl to skoro zázrak, a já jsem to brala pouze a jen malými krůčky. Jako krátkodobé řešení to stačilo. Bohatě. Víc než bohatě. Část lidí odchází, míří na jiná místa v tomto poničeném světě. Prý vybudovat nové sanktum - bezpečné útočiště pro Triskelion. Ani si už nepamatuji, jestli Bratrstvo dělalo něco podobného, předpokládám však, že ano. Nikdy jsem se toho neúčastnila, protože jsem byla spíše hračkou než plnohodnotným členem. Byla to ale rozhodně důležitá mise. Na povrchu člověk dlouho nepřežije a s tím, kolik nebezpečí se kolem nás nachází, je rozhodně důležité mít dobré skrýše. A vzhledem k tomu, že míříme hodně na mise v různých částech světa, určitě neuškodí mít možnost někde přebýt. Postupně se ty dny začínaly slévat dohromady. Jak jsem většinu z nich trávila výhradně v pevnosti pouze tréninkem, plněním povinností, jídlem a spánkem. Ačkoliv jsem si zvykala na přítomnost jiným lidí kolem sebe, rozhodně jsem neměla potřebu se vůbec nějak družit. Držela jsem se pořád spíše stranou a sledovala jsem, poslouchala jsem, učila jsem se. Byla jsem vděčná za to, že ke mně většina byla přátelská a vstřícná, a s každým dnem jsem se tu cítila o něco bezpečněji, příjemněji. Bylo až neuvěřitelné, jak velký rozdíl může být mezi různými skupinami Nadaných. Některé dny byly trochu ozvláštněné. Někdy jsme trénovali boj v podobě - což pro mě bylo rozhodně něco nového a neobvyklého. Jednorožci jsou totiž taková zvláštní stvoření - někdy jsou vyobrazena jako taková ta "holčičkovská", "princeznovská" záležitost. Roztomilí, hezcí, a to je tak všechno. Ale znala jsem i pár vyobrazení, která byla přesným opakem. A je fakt, že ten roh je nespíš pěkně ostrý. A kůň i sám o sobě umí být pěkně děsivé zvíře. Jiný den jsme zase trénovali střelbu, jízdu na koni a řízení terénního auta. Nejlépe mi šla, možná překvapivě, střelba, i když ani tak se nejednalo o žádné zázraky. Zato jsem absolutně potopila to řízení. Nikdy jsem za volantem neseděla a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Bylo vůbec s podivem, že se mi podařilo vůbec nastartovat... No, řekněme. že tuto část tréninku jsem raději předčasně ukončila. Pro dobro nás všech. Skupinka lidí se vydala na misi. Prý pro nějakého zdivočelého. Sama jsem se nehnala nikam dopředu a byla jsem ráda, když mě Lenore nevybrala do svého týmu. Upřímně, z toho, co jsem o ní měla možnost zatím pochytit, se mi nezdála jako ta nejsympatičtější osoba. Tedy, asi se tu nenacházel zatím nikdo, koho bych úplně nenáviděla, ale s někým jako je ona bych asi volný čas moc trávit nechtěla. I přesto mě překvapil tak brutální neúspěch její mise, kde vítáme domů pomlácenou výpravu se třemi padlými. Byli tu nově, jako já. Ale... nějak to se mnou nehýbe. Jen mi to dává větší motivaci se snažit. Abych nedopadla jako oni. Tato slova mi hrála celou dobu, kdy jsem jen zpracovávala jejich smrt. Poslední den byl celý poněkud... zvláštní. nejprve jsme dostali na starost výrobu kombinéz pro celý Triskelion. Ačkoliv se to nepodobalo tomu, co jsem tak ráda dělávala, rozhodně bylo dobré využít své šicí dovednosti. Už jsem to nedělala hodně dlouho a jako bych se jen na moment vrátila zase zpátky. Před únos. Před Výboj. Tahle práce mi šla od ruky a konečně jsem se cítila užitečná. Při činnosti jsem byla v plné soustředěnosti a nijak jsem nehovořila s ostatními, pokud to nebylo absolutně nutné. Jen jsem se držela svého, hlavu sklopenou dolů. Jako poslušný pracant. Odpoledne mě čekalo velké překvapení. Místo obvyklého tréninku, na který jsem se šla připravit už automaticky, jsme místo toho strávili venku. Těžkou prací, ale večer jsem se vracela do útrob pevnosti o něco spokojenější. Nevím, jak to cítili ostatní, ale já v zeleni kolem nás vycítila, že se zase o něco zlepšila, uzdravila. Nebude to lehký proces, to určitě ne, ale stačí jen ty nejmenší krůčky k lepšímu. I ty mi dokážou zvednout morálku, ukázat, že tohle snažení není zbytečné. Celkově jsem se snažila hlavně tady přežít. Získat si tu místo, efektivně využívat svoji energii a schopnosti. Nejvíce času jsem věnovala především své schopnosti flóry. Teď, když jsem ji mohla volně využívat v bojích, jsem se nebála ji rozvíjet. Další schopností, jíž jsem se intenzivně věnovala, byla má nová vlastnost - ovládání vlasů. Byla nakonec docela zábava si s nimi "hrát". A nakonec jsem se rozhodla zlepšit i svou schopnost boje v jednorožčí podobě, aby byla alespoň k něčemu použitelná. 10. listopadu Na nohou jsem byla už od brzkého rána. Jen malou chvíli jsem strávila před zrcadlem, abych si zvolila barvu vlasů pro následující dny. Jak jsem se postupně dostávala do své nové schopnosti, začala jsem si s nimi trošku víc hrát, ne jen s délkou vlasů. Teď už jsem dostala chuť i na změnu barvy. Chvíli jsem hrála duhou, což mohlo překvapit Alex, pokud mě zahlédla. Nakonec jsem se ustálila na přelivu do zlaté nebo žluté (to asi záleželo na úhlu pohledu). Ihned poté jsem pak zamířila do zahrad. Tam jsem zůstala až do snídaně, a pak vlastně i celé dopoledne, dokud nepřišel čas na misi a na další trénink. Celkem rychle jsem si navykla utíkat tam, být v obklopení přírody. A zároveň jsem u toho mohla odbýt část své práce. Na odvetnou misi jsem se nezapsala. Pořád jsem necítila, že bych byla v boji zrovna hodně užitečná. A vzhledem k tomu, kolik triskelionských padlo, tak si to fakt netroufnu. Po obědě jsem tedy zamířila na trénink, kde nám bylo sděleno, že se vydáme ven. Rychle jsem tedy vyběhla na pokoj, abych se stihla připravit. Kombinézu, pevné kožené body a pořádně zateplenou bundu s rukavicemi a čepicí. Jo, a ještě šálu. Venku nepanovalo zrovna největší teplo a já se znala. Také jsem si pokusila přibalit si nůž, i když jsem s ním toho moc neuměla. Chvíli jsem váhala, jsem, jestli si vzít třeba dezinfekci nebo obvazy... no, nakonec tím asi nic nezkazím. Lahev vody, nějaké sušenky... Všechno naskládat do batohu a vyrazit co nejrychleji nahoru. Ve skupince jsem velice ráda uvítala zase Daniela a Laru, které jsem věnovala úsměv. Zatím na mě nebyla nic než milá a asi jsem jí ze všech tady věřila nejvíc. Od ostatních jsem asi ještě úplně nevěděla, co mám čekat, tak jsem si je jen prohlédla, případně i na ně jsem se nesměle usmála. Sakra, a to mi to šlo tak dobře. A přeci jen se nemůžu zbavit té stydlivosti, té nejistoty. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Trocha klidu v moři chaosu Knihovna, Pevnost Poslouchám Callumovu odpověď, ujištění, díky kterému si nepřipadám tolik hloupě. Jistě, každý... Každý nějak začínal a musel se popasovat s tím, co umí. Jen... Ve společnosti všech těch lidí, kteří nad sebou získali kontrolu a zdálo se, že v tom umí chodit a všechny ty šílené situace a nebezpečí jsou pro ně takřka jen zpestřením všedního dne... Bylo snadné připadat si nejistě. Neschopně.
Život v pevnosti Holtgast: liščí edice Posun, 2. listopad - 10. listopad
| ||
| |||
 | Uplynulé dny Pevnost Holtgast První noc na novém místě byla klidnější, než bych sama čekala. Postrádala jsem ve své blízkosti brášku, ale vyčerpání i pohodlná postel udělaly svoje a já spala sice neklidně, však bez křiku. Brzy ráno jsem hned vyhledala Matiho. Chtěla jsem mu nejprve pořádně vyčinit, proč mě nechal na té párty samotnou, ale nakonec jsem byla jen ráda, že ho můžu obejmout. Myslela jsem si, že si budu muset jen zvykat na nový život, ale hned po snídani nás čekalo překvapení, když si mě a brášku pozval ten obří černoch na ošetřovnu. S námi tam byla ještě blonďatá princezna a ten pobledlý. A… Cože? My jsme příbuzní? Byla jsem tak nějak jediná, kdo z toho byl nadšený. Chvíli mi trvalo tu informaci zpracovat, ale pak jsem prudce objala Valerii i Liliana. Sestra a bratr… Čím víc, tím líp! O to víc jsem byla zklamaná, že nikdo jiný to tak neviděl. Prý nejsme rodina, nejsme z tohoto světa. Nepatříme sem. Doufala jsem, že svou radostí obměkčím aspoň Valerii, ale nezdálo se. A aby toho nebylo málo, Yeva, ta černovlasá doktorka, zjistila možnost, jak pomoci Matimu. Měla jsem velkou radost a povzbuzovala ho, aby do toho šel. Jenže jsem netušila, co všechno to bude obnášet. A když Yeva musela Matiho uspat… Bylo mi smutno. Ale je to pro jeho dobro. Až se vzbudí, bude zdravý a už ho nebude trápit každá malá ranka! Bylo mi jasné, že musím být rozumná. A snažila jsem si to připomínat. Ale moc mi to nešlo. Když jsem se dopoledne učila s Agniezskou, zapomněla jsem na svá trápení. Hodiny s ní byly zajímavé, akorát mi moc nepovolovala moje žertíky. Škoda… Prý na pláži se učit nebudeme… Odpolední tréninky byly taky napínavé. Jen pár lidí mě děsilo. Nejvíc ten zrzatý a vlastně i ta zrzatá. Oba dva uměli ovládat oheň. A ten kluk se navíc i dost děsivě díval. Jen jsem ho viděla, raději jsem se mu snažila úplně vyhnout. Lea aspoň vypadala přátelsky, i když její schopnost byla taky příšerná. Čas mezitím jsem trávila na ošetřovně u Matiho. Převyprávěla jsem mu vždy, co je nového, hladila ho po ruce, po vlasech. Pořád jsem tam ale nemohla být, ani Yeva by nebyla nadšená. A tak jsem se různě potloukala. Nejvíc mě to táhlo do stájí, kde jsem potkávala Valerii. I když nejspíš mou sestrou nechtěla být, snažila jsem se jí přiblížit. Už ne zuřivým objímáním, ale zjistila jsem, že máme něco společného. Lásku ke koním. Jakmile to jen trochu šlo, nabídla jsem ji svou pomoc, poslouchala její vyprávění o členech stáje. I ona byla velmi pozorná a všimla si mých kruhů pod očima. Nespalo se mi dobře. Bez Matiho, bez rodičů, na jejichž ztrátu jsem si nějak nemohla stále zvyknout. Každou noc se noční můry vracely. Naštěstí má spolubydlící, Bunmi, byla víc než trpělivá. Probudila mě ze zlého snu, objala. Nejhorší to asi bylo, když měl bráška narozeniny. A i když mi na ošetřovně nějaká slza ukápla, chtěla jsem věřit, že je to pro jeho dobro. Že Yeva přece ví, co dělá. Musí! Trochu jsem se ztrácela v tom, kdo kam odjel, kdo se kam přesouval. Stihla jsem vnímat, že se narodilo miminko, ale to i s maminkou za pár dní odešlo na jinou základnu. Bylo pro mě až k neuvěření, že takových míst je víc. A pak že jiná holka, o které jsem si myslela, že je kluk, i s kocourem a dalšími šla na nějakou misi. Jenže jejich úkol, jak se nakonec ukázalo, dopadl naprosto katastrofálně. Několik jich zemřelo a mě se zase dotkla hrůza. Na chvíli jsem měla pocit, že tady se nic zlého stát nemůže. Ale může. Pořád se to může dít, nic z toho neskončilo. A nikdy neskončí. Ten den jsem měla obzvlášť těžkou noc. Pořád se mi vracela ta chvíle, kdy jsme s Matim viděli, jak naši rodiče umírají. Ale teď už můžu být silnější, když budu trénovat, když se budu učit, třeba i někoho ochráním! Kéž bych o svých kouzlech věděla už tehdy… V posledních dnech jsem se snažila nezabloudit v pevnosti, pochytit všechna jména a strávit čas ve stájích a u brášky. Věnovala jsem se učení, snažila jsem se pochytit něco ze sebeobrany a pokusila jsem se naučit střílet lukem. Však komu se nelíbí princezna Merida? 10. listopadu Většina osazenstva se chystala odejít s Lokim na další trénink. Já a pár dalších jsme tentokrát byli ušetřeni. V kabátku jsem postávala s ostatními před vstupem do pevnosti, abych se rozloučila. Stále jsem si pletla některá jména, ale pár lidí už mi přirostlo k srdci. Na rozloučenou jsem objala Bunmi, svou učitelku Agnieszku, ale opatrně i Valerii. Troufla jsem si zamávat i Lee, která přes svou děsivou schopnost byla vlastně docela milá. A co teď? Nikolai, jehož jméno se mi dobře pamatovalo i díky jeho silnému přízvuku, se ozval jako první. Dychtivě jsem mu opětovala pohled. Hrozně moc jsem něco chtěla podniknout. Výlet? Na koních? No, to by asi šéf nepovolil. Tak… Horká čokoláda? Pohádky? S mamkou jsme si pletly náramky… Příliš jsem se ale styděla, než bych něco navrhla. Všichni tu byli tak dospělí… Tohle by je nezajímalo. | ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1