Chlupáči

Holtgast, jídelna

Jídelna je plná tváří, pachů, hlasů tichých i zvýšených, dramat i dramátek, jako obvykle - jak jinak by to v našem kolektivu šlo?
Jamie zdlabe všechno, co má na talíři, do čista ho vylíže.
"No vidíš, to je jeden talíř, co nemusím mýt," pobaveně poznamenám, podrbu retrívra za ušima a rozdělím se s ním i o zbytek svého masa.
"Třeba ten talíř zítra ráno nachystám pod snídani milejdy Mikkelíně," zachichotám se tiše, když ta odejde znechucená Pepeho a Luninými způsoby.

"Ani se ti nedivím, že se ti nechce být zase člověk..." povzdychnu pak, stále se prsty probírajíc jemnou zlatou srstí.
"Být zvíře je prostě nějak... jednodušší. Žal je žal, ale dá se snášet lépe, nějak. Něčím. Trápení tolik nebolí, je to jako ochranná slupka, chlupatý, pernatý či šupinatý kokon, do kterého se člověk zavine.
Jako když se schováváš před světem zachumlaný do heboučké deky," povzdechnu si.

"Když jsem... ve světě, ze kterého jsem... ztratila tebe..." začnu, a na moment se odmlčím, hrdlo se mi nepříjemně stáhne, jako by mi samo tělo chtělo zabránit ve vyprávění.
"... tak jsem taky týdny trávila v kočičí kůži. Spala jsem na tvojem lůžku, a zeškrábala drápky do krve kohokoliv, kdo se pokoušel vzít tvoje povlečení a oblečení a vyprat je. Bránila jsem ty poslední závany vůně, jako by na nich závisel i můj život."
Popotáhnu a natáhnu se podél psího těla, obejmu brášku kolem hrudi, lípnu pusu mezi chundelatá ušiska.
"Mám tě moc ráda. Jedno, jestli jsi zrovna člověk nebo pes."

Pak se usměju. "I když mě teda hodně zajímá, co se ti dneska přihodilo, žes vyměnil řeč za oháňku."

Emoce

Holtgast, jídelna

"Da... éto tjéžke. I však ty znáješ," pousměju se jemně na Dana. Když má talíř prázdný, kamsi pak spěchá... na poslední otázku jen zamyšleně kývnu.
"Zkús nájt mýšlenkami Vál i Míu, jéstli óny v póřadku. Sděla menje stárosť, že ja névidět je tády," odpovím tiše Danovi.

Měly by se po tak náročném boji posilnit jídlem... Na moment zamrkám, když se mi vybaví jemná tvář s blond vlasy pokrytá krví, velký kus ledu čnící z jejího břicha. Bledá tvář s tmavými vlasy, taky pokrytá krví. Zatřesu hlavou, jako by to šlo tak snadno zaplašit.
Krev, tolik krve... přísahám, že dnes jí teklo tolik, že mám pocit, jako bych ji stále cítil.

Někteří už jídelnu opouštějí, vstanu, a špinavé nádobí přesunu ze stolku do dřezu v kuchyni. Vrátím se pak ke stolu, šálek s čajem si vezmu k opuštěné tmavovlasé dívce, která je něčím nesmírně povědomá.
"Zdravstvuj... jak ja slýšil, ty Chlóe, da? Ja Nikolai," přisednu k ní klidně.

"Ty... jsi njéči příbuzna, ódsud?" zeptám se opatrně. "Kak ty k nam dóstala? Kakou prásklinou?"

Dát si do těla

Holtgast, jídelna - dojo

K přípitku naleju i Else, která navrhuje nějaké rozptýlení. Raz ho bohužel specifikuje až moc, a já mám na moment pocit, že mi rudnou tváře...
Studem? Ale kulové, nejsem prostě zvyklý na chlast.
A... skončit s Milou někde soukromě by mi vůbec nevadilo, naopak...
Ale... je to dobrý nápad?
Oba jsme tak trochu mimo, dnešek byl dost... intenzivní. Na Mile vidím, že z ní ještě nespadl ten drajv, který nás žene všemi sračkami boje, dokud to neustane nebo nepadneme... a já taky nedokážu setřást ten neklid a ten vztek...

"Já... ne že bych nechtěl, ale... nechceš nejdřív zkusit upustit páru dole, při tréninku?" zeptám se Mary.

Pokud souhlasí, s ní i s lahví chlastu skončíme v doju...
"Do toho, první výpad je na tobě... vůbec mě nešetři," usměju se na ni, propnu prsty, než je zatnu v pěsti, a lehce rozkročen čekám na první útok.

Tetování

Holtgast, jídelna - pokoj

"Soustředění na něco jiného vřele doporučuji, možná byste měli hupnout spolu do postele... některá fyzická cvičení dokážou krásně pročistit dušičku," ušklíbnu se na Kristoffa a nervní Maru.

"A já jsem moc šikovný v takových lekcích," brouknu pobaveně Lei do ouška, s lehoulinkým skousnutím jejího lalůčku.
Její skvostné křivky leží opřené o moje tělo, a není možná, aby si nevšimla, co se mnou dělá - místo odklizení se do nejbližší postele se však zajímá o tetování.

Oh, píchání jsem sice na mysli měl, ale inkoust neobsahovalo... "Mmmhhmm, mám... rád na tobě zanechám svou stopu," s širokým úsměvem nakřivo mi blýskne v očích, chytnu ji pevněji, když už tak sedí na mém klíně, a zvednu se s ní.

"Všechno ti rád ukážu," zapředu spokojeně, a se svým ohnivlasým úlovkem v náručí se vydám na pokoj, nechť se Santíček třeba podělá vzteky.

Síla a naivita

Holtgast, zahrady

Pořád se plánuje vrátit, uvědomím si při Tenshiho chvilce tichého rozjímání. Doopravdy máme mezi sebou někoho, kdo by nás vydal Viggovi na stříbrném podnose a nehnul by ohledně toho ani brvou.
Nejspíš bez lítosti či výčitek. Však jsme nepřátelé, bez ohledu na to, kdo k němu natáhl pomocnou ruku. Tiše si povzdychnu, a sklopím tvář k zemi.

"Možná to není skrze můj přízvuk jasné, ale jsem z Polska. Věř, že 'velké věci' které Hitler vykonal, u nás dokázalo vyjmenovat každé malé dítě. Jen málokteré by si ale trouflo k tomu přidávat obdiv," pousměju se skoro nepatrně.

"Tenhle nový svět vyžaduje sílu, kterou mnozí postrádají, ano. Ale je nutná krutost? Je brutalita efektivity hodnotnější než zachování lidskosti?" zeptám se vážně.
"Bez laskavosti a touhy uspět jako celek by ze světa nezbylo nic než boj o přežití. A bez milosrdenství byste tu nebyli nejspíš ani vy dva se Sheenou, neb je daleko logičtější se zbavit nakažlivého rizika v takto uzavřené komunitě ihned, spíš než bádat, jak pomoci."

Na moment zmlknu, než dodám. "Vzpomínám si na příběh, kdy se jedné známé anthropoložky zeptal student, co si myslí, že byl nejprvnější ukazatel civilizované společnosti.
Nejspíš čekal odpověď jako plánované zemědělství či vynález kola. Ale ona odpověděla - první známkou civilizace byla zhojený lidský femur.
'Se zlomennou stehenní kostí se nemůžeš hýbat, nemůžeš lovit či sbírat plodiny. To, že někomu úspěšně zahojila, znamená, že se o zraněného někdo staral, vázal jeho rány, krmil jej, bránil jej před dravci. Pomáhat někomu skrze slabost či obtížné časy je známkou civilizované společnosti.'"

U jídla

Holtgast, jídelna

"Někteří, jako ty, mají to štěstí, že se vzpamatují, že najdou sami sebe. Některým Zdivočení vydrží až do smrti... bylo by fajn vidět u těch, co jsou momentálně v celách, nějaký pokrok k lepšímu. Ale návrat k rozumu je individuální... a nedá se předpokládat, kdy kdo a jestli vůbec," pousměju se dodatkem k neveselé věci Zdivočelých.

"Nemáš zač," usměju se pak na Thomasovo poděkování. Jeho následné zaražení je však poměrně všeříkající.
"Ok, uh... dobře. To... to mě mrzí," kývnu vážně, nechtěla jsem ho upomínat na špatné věci. Však toho dobrého, na co se dá soustředit, už je tak kolem docela málo.
"Je tu dost lidí, co nemají nic než ostatní z Triskelionu, mě nevyjímaje. I střelený kluk, kterého zachránili se mnou z pavoučích sítí, už tak nějak stihl umřít," pousměju s pokusem to zlehčit.
Jako kdyby to šlo. Smrt je slovo, které tu s námi bylo, je a bude. A kdo si nezvykne... ten se zblázní. Nebo taky zemře.

Naira nejspíš zpracovává mou odpověď a než přijde na to, jestli se chce na něco zeptat, zatím jemně oslovím podobně tichého Ludwiga, sedícího poblíž.
"Jsi ok...?"

Výlet do zahrad

Holtgast, jídelna - zahrady

"Je docela svérázný, ale jinak v pohodě," oplatím maličko zaraženě Chloiným vztekem na hlavu Raze. Neobtěžuju se přecházet do francouzštiny... už jen myšlenka na špitání si v rodném jazyce s Chloé je jako další bodnutí kamsi pod žebra.
"Byla ve tvé realitě nějaká jeho verze? Udělal ti tam něco...?"
Proč se vlastně ptám? Proč se zajímám?
Není to moje sestra...
Není doopravdy?
To, že ani ano, ani ne nepůsobí definitivně, mě vyvádí z míry ještě víc, míchají do popele hořkého odevzdání špetku trpkého odporu.

"Čím víc, tím nejspíš veseleji," pousměju se pak na Abeho.
Snad Emilovi nebude vadit, že komorní chlastání na žal se promění v celý klub unavených, ztrápených duší...
"Můžu se přidat taky??" ozve se nadšeně nováček ve vlčí kůži, a já jen nepatrně kývnu.
"Já jsem Matisse, tohle je Emil, Abayomi, Santiago a Samir," představím sebe i hlouček kolem sebe. "A tohle je... Chloé."
"Těší mě, já jsem Xavier."

"Vážení, berte alkohol dle chutě, přesuneme se..." nečekaně aktivně se zvednu, když má většina okolních prázdný talíř. Natáhnu se po lahvi červeného vína, a pokud nikdo nemá další námitky, zamířím do zahrad v čele naší malé družiny.
Quest je jasný, spláchnout alkoholem pachuť dnešního dne.

V zahradách se vyhnu můstku, kde už konverzuje Tenshi s Agnieszkou, a zamířím k jablečnému sadu. Tam už někdo vysedává... někdo, kdo se tváří dost podobně, jako já se cítím.
Usadím se vedle Orena a jeho menažerie, a rozhlédnu se po ostatních.

"Někdo nějaký úvodní přípitek?" pousměju se šedě.

Pozorovatel

Holtgast, jídelna - chodba před pokoji

Nad přerostlým potkanem strkajícím čumák všemožně mi jen vyletí obočí vzhůru, zmrd(ka) 3 však znechuceně odchází a to je dobře. Klidně si chcípni hlady, nádhero. Tady to tebe v žádné verzi nikdo nestojí.
Oren odchází brzy taky, i se svou malou namalovanou zoologickou, nejspíš fňukat do zahrad. Nebo do stájí/chlévů, kdyby náhodou neměl těch lhostejných zvířecích posluchačů dost.

Yevgeniya odchází krátce po Diyar s tichou omluvou na únavu. Zamyšleně sledují její záda, než zmizí za dveřmi, pak vrátím pozornost k jídlu.
Mluvka krvesaj odjinud brzy zjišťuje, že řešit výmysly padesáti zákazníků není zase taková sranda, dvakrát tak s těmi omezenými prostředky, co tu pro fancy baristu jsou, a mizí makat do kuchyně, zatímco Dragostan se ujme roznášení hotových nápojů.
"Tedy musím se i já vydat do knihovny," odpoví Lakse robotka a odchází taktéž.

I přes odpadlíky tu a tam a hrstku mlčenlivých duší však v jídelně stále panuje živý rozhovor... dokončím svůj talíř, poslední kousek jde Eyr.
"Hodná holka," brouknu, i když je toho kolem hodně, poslušně sedí vedle mě a netrajdá za Jamiem v psí podobě či za cizím vlčákem cizího blonďáka opodál. I když tiché poštěknutí jí uteče, když se ženská s duhovými vlasy promění v podobně šible barevného vlkodlaka, asi.
Na stole u ní vysedává další psisko, tentokrát zatím docela kapesní, a další 'dlak' si přisedá, dvojice zbrusu nových tvářiček do toho našeho milovaného mlýnku na maso.
Tak kdo umře jako další?
Kdyby to byl některý ze zmrdů, bylo by na světě krásněji...

Několik tváří tu však chybí, a přestože jsem to chtěl nechat být, nedá mi to. Ještě jsem ani nepoděkoval... protože bez něčího štítu bych dneska nejspíš zařval.
Sklidím tedy špinavé nádobí na místo tomu určené, a vykročím z jídelny pryč.

Na chodbě před pokoji se zastavím před pokojem, který sdílí Valeria s Yuriko, a zaklepu.
"Val...?"

A moment of peace
Jídelna, přesun k Erdenovi

Nikdy jsem nebyl náročná, co se jídla týkalo..
Už od prvního dne mě tu ale též naučili, že každé jídlo.. může být též poslední. Proto a nejenom proto, vážila jsem si každého, kterého se nám dostalo. Věděla jsem moc dobře, že byly časy, kdy hladověla jsem klidně i týdny v kuse.. proto nikdy nepohlížela jsem na jídlo zde jako samozřejmost. Nebylo to totiž jenom o jídle před námi, ale stejně tak i čase, který jsme tu při něm společně trávili.
Někteří zabředávali do hovorů, jiní jen naslouchali, další přikyvovali.. možností tu bylo spousta a přes jisté rozdílnosti, někdy i jisté rozepře, tohle vše nás pojilo dohromady. Byly jsme rodina.. pro některé zřejmě jediná, kterou kdy poznali..

Já v tuto chvíli, po vydatném jídle, jen posedávala a ještě pozvolna vychutnávala chuť čaje před sebou. Možná, i drobet polemizovala o tom.. čemu jsme to vlastně stáli tváří v tvář. To co se tam vše odehrávalo.. kolize našeho světa, s mnoha a mnoha jinými..
Stejně jako jsem nemohla trochu z hlavy dostat onu myšlenku: ´...byla to naše chyba..´
Jaká chyba vlastně konkrétně..? Protože si někteří začali hrát na boha při svých pokusech..? Protože jsme strkali své nosy, kam jsme neměli..? Či snad, protože jsme začínali zabředávat do míst a končin, kde jsme neměli co dělat..? Bylo to.. mnoho otázek, otázek na které nebylo zatím odpovědi.. jenže, pokud máme něčemu takovému předejít, musíme zjistit proč se tak stalo. Co bylo katalizátorem, spouštěčem téhle nešťastné události.. už jenom z toho, abych jí mohli předejít, zabránit.. nejenom kvůli těm, co přišli při tom o vlastní život, ale stejně tak abychom ochránili ty ostatní. Ať už tady, v našem světě, či těch jiných, dalších.

Z vlastních myšlenek vytrhne mě maličko Erdenova prosba o menší výpomoc.
Bylo to.. trochu nezvyklé, že zrovna v tuhle dobu žádal o něco takového, ještě zejména tímto způsobem, nicméně věřila jsem tomu, že měl pro to svoje důvody, že jedná v nejlepším možném zájmu nás všech. Jestli zjistil nějakou neobvyklost, měli bychom se s ní poprat co nejdříve..
Dopila jsem tedy posledních několik hltů, které mi ještě zbývaly. S decentním poděkováním za jídlo, i nápoj, gochisousama, jsem se tedy zvedla od stolu a vyrazila tedy směrem k Erdenově pokoji, abych jej nenechala dlouho čekat.