Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
O upírech a pavoucích Knihovna, Pevnost "V tom případě raději upozorňuji, že pokud bych se někdy měla stát obětí, pomsta bude krutá!" pronesu rádoby vážným hlasem, který poněkud kazí to, jak mi cukají koutky. Tedy, ne že bych měla představu o tom, jak taková krutá pomsta vypadá, pokud ji chce ve zdejší společnosti přežít bez újmy, ale... Je to vlastně fajn. Dokázat o tom vtipkovat - co víc, dokázat vůbec žertovat. Je to něco, co jsem ode dneška opravdu nečekala. | ||
| |||
 | Spřízněnost "Spousty a spousty. A myslím, že jich ještě bude mít nasvědomí spoustu." řeknu a moje koutky protáhnou se do mnohem většího úsměvu. Byť nejsem obyčejně nikterak škodolibý, či nevyužil bych strachu jednoho k nějakému žertíku či vlastní potěše. Vtipkovat jenom tak, aniž by došlo přitom k nějaké újmě, mělo také svoje malé kouzlo. Hlavně tedy, když se u toho usmívala i ona.. Co se mých další slov týkalo, vypadalo to, že bych jí tím nějak více potěšil. K jejímu ujištění, že jde o jedince, kteří dokáží upravovat svá těla tak, jak jim zlíbí a vytvářet tak kolikrát prostodivné kreace, decentně přikývnu, aby věděla, že tohle přiřazení bylo správné. "Naše dary nejsou všemocné. Umějí dát, ale někdy přicházejí i s jistou obětí. Když dokážeš slyšet myšlenky a tužby jednoho, slyšíš je ale i všech ostatních... pokud stala se pro tebe náruč stínů a temnoty druhým domovem, světlo naopak pozvolna stane se tvým nepřítelem.. umím přivést mrtvé zpátky k životu, ale nejsou nic více než jen pouhé loutky k mé vůli..." řeknu k jejím slovům ohledně jistého zklamání. "A přec, v našich slabostech, ukrývá se naše největší síla.." Maličko měl jsem obavy, jestli jsem to třeba nepřehnal s tímhle ´darem´. Vlastně, byla ve mě malá dušička až do okamžiku než nakonec sáhne po ní, aby si ode mě vzala. V tu chvíli se moje koutky roztáhnou do spokojeného, vřelého úsměvu. Takže Liška nakonec má ráda květiny. Ostatně, která dívka by odmítla květinu, která byla stejně nádherná jako ona sama. "Možná, nevydrží tak dlouho jak ta skutečná.. ale myslel jsem, že bych ti tím mohl udělat radost.." svěřím se, když přizná se, že si ani nevzpomene kdy naposled dostala od někoho něco takového. Vědět, že tu v knihovně narazím na takovouhle společnost, zašel bych prvně do zahrad a tam vzal nějakou živou. "To zřejmě nenapadlo nikoho... a přec, Spřízněnost je sotva zlomkem toho, jak osud dokáže si v tomhle vyhrát." opáčím jí. Nikdo by si zřejmě z nás nepomyslel, že něco takovéhleho je skutečné a nikoliv jenom nějaká fantas magorie někoho dalšího. Ohledně jejích slov, zda-li se moje maličkost mění v pavouka, lehce přikývnu. "Tak jest. Ale i největší ze zástupců Ptákolovců bych hravě strčil do kapsy, protože jak by ti někteří potvrdili, vidět arachnida o velikosti koně, jest chodící noční můrou samo osobě." ušklíbnu se maličko. "Nikoliv, nevadí mi tvé otázky. Pokud mohu, rád je zodpovím... byť ovšem netuším jestli to má nějakou souvislost s člověkem jako takovým a v tom, co je schopen se proměnit. Možná je, je to pouze hravá schoda náhod. Byť, musím říci, že ještě před nějakým okamžikem, jeden z nováčků myslel si, že jsem jedním ze stvoření, které vylezlo ze stránek díla Brama Stokera... tvé přirovnání je milejší." odvětím s mírným úsměvem k jejím slovům ohledně toho, jestli není příliš zvídavá. Mě osobě tenhle faktor nijak nevadil. Čas nás přeci jenom nikam nehonil. "I když, neuchyluji se ke své proměně často, pořád zachovávám si několik předností v této podobě. Mohu povolat, jakéhokoliv arachnida ve své blízkosti a on, splní moje příkazy. Stejně tak, dokáži s nimi komunikovat a jest to i způsob, jak přišel jsem tady na tebe. Tichá pošta je jejich oblíbená hra.. a byť ještě nikdy neměl jsem možnost to vyzkoušet, stejně jako oni zřejmě i já dokáži vyvinout vlastní jed při kousnutí.." pravím dále a mimoděk přitom více zaculím se, kterak odhalil jsem jí tím dva páry více ostřejších tesáků. Jedny vázali se k mé pavoučí podstatě a ty druhé, i trochu.. jinačí podstatě. | ||
| |||
 | Barová konverzace Společenská místnost Blag utrousí poznámku, že nejvíce na mě váží moje nevymáchaná huba. Zakřením se na něj. „Asi to budeme mít v rodině.“ Dále ho odvádí k nějaké soukromé záležitosti Santiago a já tak na nějakou dobu zůstávám ve společnosti dam, ne, že by mi to vadilo. Pokývnutím pozdravím příchozího Isaaca, který si očividně dneska vzal za úkol znemožnit Abayomiho, i když mi něco říká, že ten se jen tak nedá. Alex se sice na Aurory pochvalu chvatu zazubí, nicméně poté se na mě podívá jako provinilé štěně, a já bych jí nejradši dala pamlsku. Moje záhadné zamilování sdílela také a sama nechápe, kde to vlastně vzešlo. Aurora pro změnu byla poblázněná zase jiným způsobem a dodává že doufá, že zde nám to nehrozí. Situaci nám trochu objasňuje barmanka, která se trochu rozpačitě přidává do našeho rozhovoru. „To je teda pěkně svinská schopnost. Má jí tu hodně lidí? A nebojíte se, že jí někdo zneužije? Tohle přece jenom může ovlivnit dost..“ Ačkoliv je asi pravda, že se sugescí nemám moc co říkat. No alespoň musím každý příkaz zavádět zvlášť a nahlas, takže ostatní vědí, co čekat. Alex vypráví, jak se dostala sem, pokud si vzpomínám dobře na výklad, Bratrstvo je jedno z úhlavních nepřátel Triskelionu, takže měla asi docela štěstí, že jí někdo hned nezabil, když se s Triskelionem střetla poprvé. „Docela to chápu.. kdyby mě někdo nabídnul, že nemusím být sama, asi bych taky hned nezkoumala, jestli jsou to ty svině, nebo ti dobří… Co se týče toho tady, mám dva důvody, proč téhle organizaci věřit, za prvé jste mě zachránili a druhej důvod je to vysoké dredaté střevo, co právě mluví se Santiagem.“ naznačím směr, kterým pánové odešli a zakřením se. Na mojí škodolibou poznámku ohledně chvatu odpovídá Alex, že jinde než na tréningu na nás už nic zkoušet nebude, ačkoliv Aurora by nebyla proti. „Škoda, Aurora se tak těšila..“ škodolibě jejím směrem vypláznu jazyk. „Ale pravidla jsou třeba, jinak by se to tu třískalo hlava nehlava hned, jak by někdo někomu nepadnul do oka.“ | ||
| |||
 | Jde se hrát? Společenská místnost Eddieho očividně pobavilo moje spojení slov „pohnojil“ a „okořenil“, pousměji se také, když z toho udělá kombinaci. „Akorát nevím, co by na to říkali ty rostliny, které by takové hnojivo dostaly.“ zasměji se. Navrhuje, abychom to už neřešili, s čímž souhlasím pokývnutím hlavou. „Netuším, co jí to popadlo.. ani jsem s ní dřív nijak nemluvil.“ dodám ještě, když Eddie zmínil, že ho považovala za úchyla s lízátkem a mě za nevinnou oběť. Ačkoliv předchozí večer jsem byl já ten, který mu dal pusu a poté odešel na pokoj s někým jiným. Sice se ten večer nic nestalo, ale mohlo. Modrovlásek mi určuje diagnózu a já po krátkým zamyšlení souhlasím. „Tak nějak by se to dalo říct… Myslím, že moje hlubší city jsou zachovány jen.. jen se k nim staví jinak..“ Co víc? Co jsem čekal? Že se nezeptá? Mluví vždycky přímo, není takovej posera, jako já.. I to je jedna z věcí, které se mi na něm líbí… Nervózně jsem se podrbal na zátylku. „Je toho víc, co bych neudělal.. A-ale mrzí mě, že.. vím, že se ti líbil někdo jiný a.. stejně jsem to.. jsem to zkusil.. “ Zadíval jsem se na moment do země, poté jsem k Eddiemu opatrně zvedl pohled. Otočíme list, to je asi přínosnější, než se pitvat ve včerejšku. Eddie se rozpovídá o dnešní misi a já s nadšením sleduji, jak popisuje, že se cítil být něčeho součástí, poté zmíní, že se chce vydávat i na sólo mise a že se už dohodnul s velitelem. Jeho mrknutí oplatím úsměvem. „Myslím, že jsem tam objevil novou schopnost jen.. budu muset zjistit, jak to přesně funguje.“ Dodám ještě ke shrnutí naší mise. Emil se bude nejspíše ke kapele přidávat se zpěvem a říká, že je zvědavý na ten můj. Pousměji se. „No, snad jsem ještě nevyšel ze cviku. Tys takhle už někde zpíval? Nebo je to tvůj koníček?“ optám se Emila. Přidává se k nám i Nikolai, kterého jsem zahlédl už včera při hře a Loki, který, jak jsem se dozvěděl, byl ještě nedávno zdivočelý. „Ahoj, jsem Oscar.“ podávám mu zdvořile ruku na seznámení. „Našel mě Drag v Itálii na pokraji smrti vyhladověním a dehydratací.“ doplnil jsem informace o svém příchodu sem. Pokud to bude možné, požádám Jamese, jestli si někde můžu projít písně, které máme dnes večer hrát, ať už noty, nebo poslech nebo něco podobného. | ||
| |||
|
Velitel armády Pevnost, knihovna "Oh... Kolik infarktů a zaječení měla na svědomí?" koutky rtů mi mimoděk zacukají, i když ta samotná představa zase tak moc vtipná není. Já bych tedy rozhodně vyskočila z kůže. Z postele. A možná i z okna. No... Zkrátka jsem... Asi trochu lekavá. Trochu víc. Přistihnu se, že Stína drbu oběma rukama, prsty se probírám stínovou srstí. Je to tak zvláštně uklidňující... Zvláště teď. Tady. Z ramenou jako by spadla ta tíha sbírající se po celý den, který byl prostě... Příšerný. | ||
| |||
| Dary či prokletí S mírným úsměvem lehce kývnu, když řekne, že by vlastně ráda poznala moji malou čarodějku. Už naučil jsem se, že né všem tady je přítomnost nebo pohled na arachnida celkově příjemný a než abych vyvolal v někom nepříjemné pocity, přistupoval jsem k tomuto lehce opatrně. Samozřejmě co se zejména nových tváří týkalo a u těch starých, už tak nějak vím u koho jí ponechávat venku a při kom jí raději schovat. "Tohle už jsem jí díky bohu, rozmluvil před jistým časem." Co se Stína týkalo, ten jen dále pokračoval ve svém dožadování se své pozornosti u ní. Když pak začnu vyprávět o své minulosti a těle, všimnu si jejího pohledu. Byť z mého svršku nyní koukal sotva zlomek tetování, které pokrývalo mé tělo, nejvíce tedy u krku a kolem zápěstí, uznávám, že pro někoho může být lehce nepřestavitelné, že pokrývají i zbytek mého těla.. nicméně i tak jsem se tomu lehce pousmál. "V jistém slova smyslu... v podstatě ano. Fleshcrafteři bych řekl, že v tomto ohledu mají největší výhody ze všech. Ovšem, někdy nehledě na to co si osud pro tebe připraví, některé věci nezměníš chceš-li sebevíc." řeknu jí. Stínovládce, pán temnoty a přesto, že užívám jak temnoty samotné, tak i krve jako takové, stejně moje tělo není o nic více silnějším a zřejmě už nikdy více nebude. Dále potom s jistým zájmem naslouchal jsem jí, když začala vyprávět o tom, co všechno vlastně dokáže. V jenom okamžiku ale, nejenom, že povadl její úsměv, ale stejně tak i její slova poněkud ustala a já, nabral tušení, že zřejmě zabrouzdal jsem do končin, do kterých bych neměl. Drobným gestem prstů, nechám stíny ve své ruce stvořit černou růži, kterou v nich krátce podržím než natáhnu jí lehce směrem k Lišce. Možná, nevydrží tak dlouho jako na skutečná, ale třeba jednou zjistím, jak udržet je nastálo ve své podobě, podobně jako to svedl Lilian. "Říkáme tomu Spříznění s elementem a sdílí jej tu mnoho dalších. Země, voda, vzduch, oheň... ale i třeba kov, či světlo, nebo... v mém případě stín a temnota. Stejně tak, sdílíme talent k proměně, jen... ta moje není zrovna pro každé oko. Ale, její světlou stránkou je, že mohu velet vlastní armádě osminohých..." řeknu jí měkce, melodicky i s nepatrným úsměvem. "Už.. v prvním okamžiku, kterak viděl jsem tě, první co mi přišlo na mysl, byla právě Renard.. tedy liška. Nevím, jestli to bylo.. tvými vlasy, či mám až příliš bujnou fantazii..." pravím dále, než pak, maličko rozpačitě pousměji se byť netuším zcela proč.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
36459901187.jpg){kind=icon} |
Alex se taky podělí kde žila před tím výpadkem a stručně shrne jak to tam vypadalo. Pokývnu jí na souhlas. Řekla bych že takhle nějak to asi vypadalo všude. Vyrabovaný, vypálený nebo rozbbořený. Bunmi už se nevyptávám, ta už předtím zmínila že byla v Cambridge, na Harvardu. Todle sice není Aljaška, ani Japonsko, ale snad se ti bude líbit. "Né to není, ale nic už není jako to bylo předtím" prohodím posmutněle. Vážně by mě zajímalo jestli náš dům v Tokyu pořád ještě stojí nebo už taky skončil v ruinách. Ze sídla na Aljašce jsem musela zmizet celkem narychlo když začaly s rabováním. Ani vysoké zdi moc nepomohly. A co mamka...? Ta přece zůstala v Japonsku. Může být...? Nechci už v nic doufat ani si dělat prázdné naděje, když už jsem se tak nějak smířila s tím že jsem o všechno přišla. Moje myšlenky se začaly rychle ubírat do melancholie. Rázně se napiju až si z toho musím odkašlat. Moje sklenka tak zůstala prázdná. Teď nad podobnými věcmi vážně nechci přemýšlet. Pozvednu ukazováček ruky se ve které držím sklenku. "A tady mi nikdo nebude chtít usekat křídla, nebo mě rovnou odstřelit... teda v to alespoň doufám" dodám ještě o něco veseleji, i když trochu váhavě. Nemůžu říct že bych tady někomu někomu nějak zvlášť věřila, zachránily mi sice život a nabídly střechu nad hlavou, ale jsem tady sotva pár hodin...a to mi na nějakou přehnanou důvěru přijde zatraceně málo. Mojí pochvalu přijme Alex s úsměvem, zato Bunmi z toho není kdovíjak nadšená. Což mě ani moc nepřekvapuje. Její pohled však i tak oplatím lišáckým mrknutím. Nebudu si lámat hlavu nad tím jestli má problém. Prohodí cosi o svém oblíbeném chvatu... o kterém jsem vlastně ještě ani neslyšela. A že bych řekla že v tomhle se docela vyznám. "Černé vdově...to je co? To neznám." zeptám se nechápavě. Bunminým návrhem "Taky bych s tím neměla žádný problém, i když by nejspíš nedopadlo tak jak by jsi možná doufala" prohodím s hraným zklamáním k Bun po tom co Alex upozorní že si podobné věci nechá na trénink. "Tady snad něco takovýho nehrozí ne? Taky jsem tam ve Fargu byla chvíli z něčeho dobře sjetá" přiznám s nechutí. "Po nikom jsem teda naštěstí netoužila, a že bych si to nějak užívala taky říct nemůžu" Alex tohle téma sice chtěla už asi ukončit, ale já se i tak musela ujistit že to byla jen vyjímečná událost. Byla bych se taky přidala k jejímu přípitku ale mám už prázdno. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Strasti a starosti Liška ujistí mě, že moje činy nebylo to co jí tak úplně vyděsilo. Jejím slovům decentně kývnu a nijak příliš nehodlal jsem do toho vrtat či šťourat dále. Nebylo to v mém zvyku či vůli jako takové vyvolat ještě zbytečně další nepříjemné myšlenky či pocity. Černý panter, užívá si pozornosti více než dosti. Natáčí svojí hlavu tak, aby dostal co nejvíce z její pozornosti, kterou mu nyní věnovala. Z jeho černého hrdla dokonce začne se ozývat něco jako hluboké vrnění, které připomínalo vrnění a předení malé domácí kočky. Její spěšným, lehce poplašeným dalším slovům, musím se maličko pousmát. "Není třeba se omlouvat... máš pravdu v tom, že je příjemné mít vždycky po svém boku někoho." přitakám lehce k jejím slovům. "Jestli.. neobáváš se příliš hmyzu a podobného, mohu ti někdy ukázat svou věrnější společnici. Samozřejmě až vymění svůj starý kabátek za novější." řeknu poté, pozorujíc ty dva. Kdo by to řekl, že Temnota dokáže být tak mazlivá. Ovšem lehce připomínalo mi to jeden né příliš potěšující fakt, asice, že většina teď co by nějak dobrovolně trávili čas v mé přítomnosti.. nebyly lidského původu. Další její všetečná otázka vrátí ale moje myšlenky zase zpátky do reality. "Je to bohužel jistá nutnost." odvětím Lišce nenuceně. "Každý nepřijdeme do tohoto svět se silným tělem a to mé, nikdy neoplývalo přílišnou silou a tak, hledal jsem způsob jak jej posílit. Pátral v knihách, sbíral vědění, nechal svoje tělo pokrýt symboly z dávné minulosti, abych jej posílil... nikdy to nebylo zcela ideální, ale jsem šťasten za to co nyní mám." řeknu stroze, neb nechtěl jsem jí příliš unudit zbytečným vypravováním o nezáživné minulosti slabého, stále nemocného dítěte, které ale dostal ve svém životě šanci jako nikdo jiný. Vlastně, celý tento komplex je plný takových jedinců, kteří dostali podobné šance, podobné možnosti. Navíc stále, měl jsem v mysli to, že někteří nemusejí svoje schopnosti nebo dovednosti ostatních vidět jako dary či požehnání. "Obrátíme-li trochu list, kterými dary osud požehnat tebe, Renard?" optám se poté dále tak trochu já sám. Jsem hold zvídavé nátury a celkově mě zajímá to, které dary a dovednosti se zdejším chráněncům projevily či je sami nalezli. Z čistě badatelského hlediska, kterak věděl bych, jak osud má hravé ručky a nitky. | ||