Konverzace

Holtgast, společenská místnost

No jestli takhle na sebe budeme nadále pomrkávat, tak se nás jistě někdo zeptá jestli nemáme něco s očima. Přesto je to příjemné. Trochu takové lehké popichování, ale opravdu jen lehké.
"Bylo mi potěším tě obsloužit."
Vesele se usměji, když do sebe kope whisku.
"Já jen popíjím medovinu. Není sice tolik silná, ale není to moje první sklenička. Rád bych se dneska pobavil."
Můj úsměv a pohled jasně naznačují, jak bych se rád bavil, také opět dodám důraz na slovo bavil.
Uvidím jak na to Aby zareaguje. Jsem dost zvědavý. Pokud dobře, tak bych mohl přejít k dalšímu kroku. Krokové plány nemám rád, ale někdy zaberou pár vteřin, takže to není naštěstí hrozné.


"Kytara a zpěv? To zní moc dobře. Už se těším, až tě uslyší zpívat."
Nesmím svou pozornost zaměřit přímo na jednoho. Minule jsem se zaměřil moc na Oscara, který byl. No zdál se jako tvrdý oříšek, ale místo toho se tak opravdu jen zdál.

"No. Do příště se musím polepšit. Já osobně musím získat lepší zručnost ve svých schopnostech, i těch, které nemusím."
Povím trochu nakysle, když zmíním své schopnosti.
Stále mezi námi panuje dost divná atmosféra a já si nejsem jist, jak to přerušit.

"To je Loki?" Prohlédnu si zrzka od hlavy k patě.
Tak tohle je Loki. Onen legendární Loki, o kterém jsem tolik slyšel. Tolik toho zase nebylo, ale cesta sem do pevnosti byla opravdu dlouhá a samozřejmě jsem se vyptával na zdivočelého člena, který s námi jede.

"Nazdar Loki, já jsem Emil. Těší mě, že tě konečně poznávám." Automaticky mu podávám ruku k přátelskému gestu.
"No já si už vlastně nepamatuji, kde mě našli. Bohužel jsem byl zrovna divoký a přišel k sobě až při cestě sem." Dochází mi, že jsem se snad ani neptal, kde mě našli, když jsem byl zdivočelý. To bych měl možná napravit, až na to budu vhodná chvíle.

Hit the gym

Pokoj -> posilovna

Dostat z vlasů tu hromadu mastnýho sajrajtu nebylo vůbec lehký; po nějakém třetím kolečku s dlaní plnou šampónu jsem si myslela, že se v té sprše nejspíš rozpustím. Kůže mi začala krepatět a ani bych se nedivila, kdyby mi najednou mezi prsty narostly plovací blány, nebo jsem se proměnila v nějakou odpornou žábu. Jo, nakonec to možná byla i sranda, ale přesto mi v ústech zůstávala i jistá hořká pachuť z toho, jak k tomu v prvé řadě došlo. Představa, že budu muset trávit i další dny s protivnou Heather v kuchyni mě nijak netěšila. No, v nejhorším se zase nechám přeřadit někam k úklidu, tam byl o dost větší klid, i když mě ta práce pochopitelně tak nebavila. Ostatně nechybělo málo a možná jsem mohla mít v Praze i své vlastní bistro a svézt se na vlně stoupající popularity vietnamských podniků. Toho se už ale patrně nedožiji, ani svých dalších snů. Tady jsem jim byla možná mnohem dál než v pobořených ulicích Polska. Svým způsobem mi tamější svět připadal opravdovější a každý dobrý skutek tam měl skutečně význam.

Po tom všem mi byla jakákoliv představa socializace krajně nepříjemná. A to jsem si o sobě vždycky myslela, jaký jsem to společenský tvor a kde komu jsem s tím lezla i na nervy. Jenže s příchodem další velké bandy nováčků to tu začalo být možná živé až moc. Problém nebyl ani tak v počtu lidí, ale v jejich nátuře. Každý z nich mi jistým způsobem připadal výstřední a dost z nich se možná i úmyslně snažilo takový dojem navodit. Ne, že bych na to nebyla zvyklá ze všech fesťáků, jenže tam jsem taky utíkala maximálně na víkend. Jenže co s načatým večerem? Ani teplá sprcha mě nedokázala dostatečně ukolébat ke spánku, stále jsem v sobě měla přespříliš energie a nutkavou touhu jít konečně něco dělat. Naštěstí i pro tohle existovalo vcelku snadné řešení.

Ručníkem vysušené vlasy jsem si stáhla do jednoduchého ohonu a navlékla se do obyčejných tepláků a tílka. Ze společenky se stále ozýval ruch, zábava nejspíš byla v plném proudu, ale ani jednou mě nenapadlo změnit směr své cesty. Proklouzla jsem tiše kolem dveří a zamířila rovnou do posilovny, kde jsem si zalezla do koutku s hrazdou. To a nějaká pořádná železa bylo teď to jediné, co jsem potřebovala. Abych nevyšla ze cviku, uzpůsobila jsem si ve svém malém království i světlo a vytvořila si příjemné intimčo na počáteční rozcvičku k rozehřátí svalů. (9)
Shyby, planky, deadlifty s kettlebellem ještě prokládané dřepy, tolik sérií, co jen zvládnu, dokud zase nebudu zralá na další sprchu. Pochopitelně jsem v posledních měsících neměla na svůj typický workout zrovna moc času, je nejvyšší čas to dohnat. Pokud to půjde dobře, možná přidám i swingy. S každým dalším opáčkem je mi lépe, napětí ustupuje radosti z pohybu mísenou s únavou. A co je nejlepší, nikdo mě tu zatím neruší. Jen se občas zkontroluji v zrcadle, jestli vše vykonávám správně, ale ty předchozí roky dřiny už mě dostatečně vycepovaly. Za chvíli už ani příliš nevnímám ruch z okolí, svým způsobem i šťastná, jak se mi podařilo najít si i tady chvilku jen pro sebe.

U baru

Společenská místnost - u baru

"Hele, když má někdo problém s mou upřímností, tak je to jeho problém a ne můj. Já s tím žít můžu docela v pohodě." Pokrčím rameny. Většina lidí si na to stejně zvykne a začne mi to vracet. A ti co ne, nu, nemusím se kamarádit úplně se všema a pokud nechápou humor, i když trochu pochybný, tak by se se mnou jen a jen trápili.
Teď jsem ale očividně rovnou narazil na takové, které zrovna nic nepřekvapí a neurazí. Výborně. Lyla se okamžitě chytí pobídky a snaží se zjistit, kdo by mohl být Abyho typ. Že by nás čekal velmi zábavný večer? Teda, hlavně Aba?

Rozhlédnu se kolem sebe, abych i sám zhodnotil zdejší možnosti. Pár jich přibylo, někteří přišli tiše jako myšky, další s hlasitou estrádou. James rozjíždí zdejší kapelu, na což ale potřebuju ještě aspoň tak pivo a půl. Teď bych zvládl možná tak přednést něco z posledního divadelního představení, nějaký dramatický monolog, ale - ale ne, s Lylou a Abym bude větší zábava. Navíc támhle to hoří a co to sakra proběhlo kolem a kam to zmizelo?

Mžourám kamsi za Lylina záda, nakonec to je ale svalnatý kytaristy, který malého dráčka po ne příliš elegantních manévrech vytáhne zpět mezi lidi. Lyla už pak jenom spraví, co bylo poničeno a dráček najde útočiště a očividně i polštář v náručí jedné pěkné zrzky. Ta mi trochu připomíná Nell...ale ne, vlastně vůbec. To je jen těma vlasama. Navíc bude fakt lepší na všechno tohle zapomenout, minulost je minulost a všichni ti lidi jsou mrtvý. Jojo. Všichni jsou mrtví, Dejve.

"Cool schopnost, Lyl."

Dám si několik loků piva a spláchnu tím divný knedlík v krku. Jo pivo. Pivo jsem už neměl dost dlouho. Vlastně naposled, když bylo všechno ještě normální.
Ale dost toho. Přítomnost je přítomnost. Ta je tady a je třeba jí vnímat.

"Když už takhle zpovídáš Abyho, což je naprosto správně a ty se moc dlouho nerozmýšlej, ať nepřeberš, jaký typ máš ale ty, Lylo? A pokud nevíte, tak jak vypadali vaši ex? To vždycky napoví úplně nejvíc, lidi si pořád vybírají jedno a to samé." Možná touhle drobnou odbočkou zamluvím předchozí vyptávání na zdejší lidi, ale věřím, že se s tím popasuje a i tak něco práskne.

Copak nikomu nevadí pyroman?!

Pevnost Holtgast, společenka, 1. listopad

Informace, kterou mi tmavovlásek podal, skončila v záplavě hysterie kdesi vzadu. Vyděšeně jsem tlapkala v louži červeného vína a naříkala, když mě vzaly něčí hřejivé ruce.
Hřejivé?! Oheň taky hřeje…!
Začenichala jsem, ale nic zvláštního mě do nozder neudeřilo.
Zaslechla jsem známý hlas. Zamrkala jsem a dovolila jsem si v dlaních otočit tak, abych viděla mluvčího.
Tarzan? Kníkla jsem.

Než jsem se nadála, skláněla se ke mně jiná dívka, kterou jsem si vybavila z kuchyně. Položila na mě ruce, v nožce mě zaštípalo a… Bolest byla pryč. Překvapeně jsem tlapkou zahýbala a prozkoumala ji, než jsem znovu upřela zrak na dívku, která se mi ztrácela.
Co…? Jak to?! Počkat, ne, ona by mohla pomoct….
Zpanikařila jsem a drápky lehce zaťala do Tarzanových dlaní, než mi došlo, že mě jen odnášel.

Do cesty se nám přimotala Ohnivá. Neváhala jsem ani chvilku, přikývla jsem na její slova a přelezla do její náruče, kde jsem se uvelebila. Tlapku jsem si na chvíli přitiskla na spánek ve znamení, že bych odpočinek opravdu uvítala.

I když jsem zdroj hrůzy vlastně pořádně nezaznamenala, nehodlala jsem nic pokoušet. A najednou jsem se cítila naprosto vyčerpaná. Doširoka jsem rozevřela tlamičku a zívla jsem.

Konečne viac pôvodných tvárí

Pevnosť Triskelion, spoločenka,
Hlavne Dan, Jamie, Nik, Loki


Každý priložil ruku k úspešnému koncu... spomeniem si na to nové dievča s uplakane rozmazanou linkou na očiach, ako sa hodila nechránená na Lokiho chrbát a prinútila nás tak všetkých odtrhnúť pozornosť z okolia, čoho následkom nás dosť prekvapila útočiaca trojica.
Inak ale ostatní reagovali relatívne dobre, na to že väčšina s nami bola deň, dva.

Viac menej asi áno, máš pravdu, hoci by ten úspech bol menej komplikovaný, keby na nás nezaútočili cudzí nadaní. Ako nás vôbec vždy nájdu?
Otázka vyzerá byť skôr vyslovená len sama pre seba, nie akoby som očakvala odpoveď. Pri Danielovom vyslovení nádeje, že Lokiho stav bude smerovať tým správnym smerom s malým úsmevom zahmkám. Bola by som za to veľmi rada, aj keď som si doteraz nevedela predstaviť, čo s ním museli v bratstve robiť pred tým, ako ho vypustili zdivočeného na nás. Vedela som zhruba čo dokázal bábkar, ktorý sa v ňom hrabal, no aké to muselo byť pre Lokiho - to sme nevedeli nikto. Rozhodne ale nie príjemné.

Aspoň v Danovej skupine nebol podľa jeho rozprávania nikto zbrklý, čo bol veľmi dobrý výber vzhľadom na to, že išli na záchrannú misiu. To, že vo vedení skupiny bol zrovna on s jeho chladnou hlavou určite tiež urobilo svoje.
Kto vlastne Dragostana chytil a zajal?
Počas pobytu na ošetrovni som zachytila iba čosi o zajacoch a pavúkoch kým mi rozrezali brucho. Ďalší svoj čas som trávila z veľkej časti pri Nikovi. Zmienka niekoho, koho zachránili, ma taktiež neminula, ale ako dodatok k šmuhe nových tvárí z posledných dvoch dní sa pridalo dosť veľa aj dnes a ja som sa absolútne neodvážila ani tipnúť, ktorí z nich patrili práve k Danielovej záchrannej misii. Nie som však sama, komu príde trochu zvláštne, že je u nás zrazu taký príliv novej krvi. Rozrastať bolo ešte slabé slovo.
Je ich toľko, že sa tu ironicky cítim skoro cudzia ja.
Pritakám, pričom sa inštinktívne nakloním bližšie k Danielovi. K známemu, k blízkemu. Očami sa od neho odlepím a pozriem sa na tú zmes farieb a zvukov. Toľko ľudí, o ktorých sme nič nevedeli, o ich motívoch, o tom skade prišli. Nerobila som žiadnu matiku, ale skoro by som si trúfla tipnúť že nás aj začínajú počtom prevyšovať. Toľko...risku.
Chudák Erden. Musí mu to robiť kopec starostí navyše.
Hlavne po tom fiasku s feromónmi od Konstantina.

U nás bolo pár zádrheľov, ale kedy nie je. Najhoršia asi bola tá trojica útočníkov, ktorú som spomínala. Dávať pozor na nich a zároveň na Lokiho, s tým že jeden z nich bol drak... keby Yeva nie je taká dobrá liečiteľka, dopadne to horšie. Plus to, že sme narazili na Lokiho ot...
Slová v hrdle sa mi zaseknú spolu s blúdiacim zrakom na dverách. Ako keby jeho meno vyslovené nahlas privolalo fatamorgánu, zjaví sa hneď za Nikom. Na toho sa pozriem s naširoko otvorenými očami, v modrých dúhovkách tichá otázka či vidím dobre. Odpovie mi jeho úsmev. Keď sa váhavo vrátim na Lokiho tvár, stretnem sa priamo s jeho pohľadom. Jeho expresívna mimika sa nezmenila ani o kúsok počas tých týždňov, kedy bol v koži vlka, a akokoľvek to, čo ukazuje, nepoukazuje na nič príliš lichotivé mojim smerom, ten spôsob ako nič neskrýval bol tak jeho, až mi pichne pri hrudi. Rukou si pritlačím prívesky pod svetrom k hrudi.
Keď je bdelý, a pustili ho z ošetrovne medzi nás všetkých, znamená to že čokoľvek mu urobili v hlave nad ním úplne nevyhralo, však? Je to...náš Loki?
Zachvejú sa mi ústa, skoro do úsmevu. Tvrdohlavý ako bol, pred tým ma úplne ignorujúc kvôli Augustemu v tom možno bol schopný aj ďalej pokračovať, ale bol tu. Stihla som to ešte, mohla som ešte spomienky na trápiaceho sa vlka zavretého v malej cele prekryť novšími. Nebol konečne pod zámkom, konečne nemusel trpieť tú klietku.
Kútiky sa mi už istejšie roztiahnu do úsmevu aj napriek tomu, že Loki s trhnutím hlavy ide ďalej, tvár skrivená na malý moment v nie úplne najpríjemnejšom výraze.
Úsmev sa premení na prekvapené, pridusené zasmiatie po tom, čo od neho neviem odthnúť zrak a sledujem ho ďalej. Jeho priamy pohľad na Mikkela nasleduje malé podpaľačstvo. Bolo to...tak jeho, urobiť také čosi medzi prvými vecami po tom, čo sa zobudí zo zdivočenia. Ako keby sa nič nestalo. Hltám očami široký úsmev, spokojný s tým čo sa mu podarilo, a cítim sa byť menej cudzia ako pred chvíľou. Danielova prítomnosť, Orenove veľké objatia, Nikov jemný úsmev, Jamesov nezameniteľne hlučný príchod do spoločenky, Loki vo vlastnej koži - stále tu všetci boli.
Vieš, tie zádrheli na misii vlastne neboli až také zlé.
Prehodím jemne k Danovi, a ani hlasné vyjaknutie nedostane tú pomaly rastúcu, malú guličku tepla vo mne preč, hlavne keď po preskúmaní zistím že príčina je asi iba malý škrabanec na niekom premenenom. Je o to ale rýchlo postarané, zatiaľ čo zvyšok spoločenky upiera pozornosť na Jamieho. Otočím sa späť na Daniela,mierne rozcítený úsmev stále na mieste.
Chceš ísť bližšie??
Hlavou naznačím smer k showmanovi, aby vedel na čo narážam, nevyzerám ale že by som sa chcela odlúpiť od steny a pridať sa ku kapelnému davu. Nevedela som, ako presne a či vôbec si Dan vedel vychutnať hudbu keď nepočul, no vedela som že niekto dokázal cítiť vibrácie, či tak niečo. Za opýtanie nič nedám, a ak Jamie naozaj plánoval koncert, rozprávať sme sa ďalej mohli len ťažko. Daniel by dokázal ešte odčítať z mojich úst, ale toto som sa aj napriek takému dlhému času čo som ho poznala, nenaučila..

Všechno kolem

Společenka – U baru

Kristoff mi pošle jeden vyzývavý pohled a až uličnicky se pousměje. Oplatím mu tohle počínání jedním provokativním mrknutím.

Lara mi objasňuje zájem o moje oblíbené pití tím, že musí vědět, co mají rádi lidé, které chce poznat. Opět na mě mrká. Je to zvláštní pocit, za dobu tady jsem si asi moc zvykla, že „poznat mě“ nikdo zájem neměl. Spíš mě brali jako bolestivou vzpomínku na starou Leu… Ačkoliv bych řekla, že je mou součástí. Oplatím jí zářivým úsměvem její počínání.

Tanec jí každej chválí a já se vůbec nedivím, bylo to opravdu krásné.
Nejlepší forma odreagování co znám.
„Jo, to máš pravdu. Když si vybereš správný typ tance, dá se u něj odreagovat, nebo vybít, nebo uklidnit.“ Přitakala jsem její myšlence.
Rain děkuje, poté odchází si odpočinout, popřeji mu dobrou noc. Lara nabízí svojí pomoc se zlými sny Laimě a já využiji čas, abych se rozhlédla po místnosti. Když se můj pohled setká s Val, věnuji jí úsměv a pozvednu k ní sklenici. Jedna z těch, s kým jsem si ještě tak nějak nenašla společnou řeč, nejspíš jí smrt staré Lei taky zasáhla.

Lara se ptá na život před výbojem, no myslím, že ten můj se tu včera rozebíral víc než dost, takže k odpovědi se nepřidám.
Eddie se nováčků tak nějak ptá na dojmy z misí a poté, co jako střela přiletí James i na to, kdo půjde do kapely.
„Můžu vám tak maximálně zatancovat.“ pousměji se.

„Musím uznat, že jako pořadatel máš styl, když se objevíš na svojí party jako poslední.“ dodám k Jamesovi, když se mihne kolem baru.

Do místnosti vchází Nik s už plně vědomím Lokim. Už ve dveřích na ně zamávám, poté co přijdou k baru, vtisknu tak nějak automaticky Nikovi pusu na tvář. Pak si ale uvědomím, že nejsem ve svém starém světě a trochu rozpačitě se odtáhnu. Nechala jsem se trochu unést.. Vždy, když vidím jeho, cítím to pouto, které jsme mezi sebou měli a tak nějak to neumím potlačit.
„Takže… Loki už je v pořádku? Vyšlo to?“ řeknu tak nějak k oběma.

Z ničeho nic se nám plaší malá slečna a zabíhá pod bar v podobě draka, kde jí jako velký zachránce vylovuje Kristoff. Nejspíše se o něco řízla, protože žádá Lylu, aby jí uzdravila. Poté hrdina hlásí, že se ke kapele za okamžik přidá s kytarou. Přiskočím k nim a promluvím směrem dráčka.
„Chceš si jít odpočinout na pokoj? Doprovodíme tě tam, budeš-li chtít.. nebo někoho hledáš?“
Vzpomínám si, že u večeře seděla vedle pobledlého chlapce, ale ten už nejspíše šel spát. Kdyby chtěl jít Kristoff hrát, alespoň jí můžu převzít.

Vyděšené pískle

Holtgast, společenská místnost

"Aha, to je pěkné," usměju se. "Jak se jmenovala, tvoje mamka?"

Děvče však řeší jiné potíže, netuším jaké. Jamesovu otázku plaše přejde, doptává se pak Emila na cosi, a pak... panikaří úplně.
A Mikkel škrábal do bloku cosi tak vášnivě, že vzplál. Oof...
Zkusím mu ty hořící papíry uhasit zbytkem piva (6), ale zase tak moc to účinné není.
"Sorry."

Mrně fofruje mezi policemi a lahvemi, a já odkládám jak kytaru, tak flašku od piva a jdu chytat.
Sice mi to chvilku trvá, a bokem málem smetu Lylku, která se krčí za barem a netuším, co tam dělá, ale nakonec se mi Pískle chytit snad podaří (7).

"Co se děje, maličká?" brouknu konejšivě, drobné tělíčko zvládnu prakticky schovat v mohutných rukou, srdíčko vyděšeně bije proti mojí dlani.
"Neboj se, pískle. Není čeho," pokusím se ji uklidnit, palcem opatrně pohladím hřbítek, když zaregistruji krev.
"Řízla ses? To se stává, když jeden nekouká, kam prchá," pousměju se a natáhnu dlaně k Lyle.
"Mohla bys? Má pořezanou packu," oznámím, a počkám, než Lyla zahojí zraněníčko (7+2).
"Díky," kývnu jí, a přitisknu dráčátko k sobě. Pokusím se nadále nepřekážet za barem, však Lylka ten úklid rozbitého a rozlitého snad zvládne, s Pískletem opatrně schovaným mezi hrudí a dlaní, abych jej omylem nepomačkal, vydám se k Jamesovi do hudebního koutku.

"Já se hlásím s kytarou, za chvilku," kývnu mu. Uvidíme, jak to bude s malou, jestli se uklidní a bude chtít zůstat, tak dobře, jestli ne, musíme vyřešit, co dál.

Busy evening

Holtgast, společenská místnost

"Kořeněné hnojivo, hmmm," to je představa! Pousměju se na Oscara. "Asi to už neřešme? Pokud se teda Lenora zase nebude vrhat mezi nás, jako že ty jsi malý chlapec a já fousatej strejda s lízátkem a dodávkou," ušklíbnu se, napůl pobaveně.
... chovám se pak jinak.
"Takže taková... alkoholem navozená schýza? Hmh," odpovím zamyšleně, nejsem si jistý, jak na to reagovat. "Co víc?" pozastavím se však nad těmi slovy.
Myslí tím to odtažení Aarona na pokoj? Nebo nahé blbnutí v bazénu?

Na moment mě ten Emilův okouzlující úsměv vyvede z míry, a trvá mi moment vzpamatovat se a skrýt výraz upitím ze sklenky.
Myslím, že na včerejšku bylo nejhorší to cosi mezi. Já nejsem zvyklý těsně vedle někoho spát, natož v objetí, on vypadal, že si jednostranné tulení užívá. A jestli si uvědomoval, jak na mě doteky nahých těl působí, těžko říct.
Zatřesu hlavou, pryč s tím.
Pitvat včerejšek k ničemu nevede, chtěl jsem začít novým listem a tak to taky zatraceně udělám.

"Jo, to jo... celkově to bylo fajn. I přes ty králíky. A pavouky. Přijde mi... že je to něco, co jsem v hloubi vždycky chtěl, být... součástí něčeho, a součástí, která je přínosná a něčím podstatná. Chodit na mise, pomáhat Nadaným v nouzi, hledat, bojovat... přišel jsem si ve svém živlu," pousměju se. "Mluvil jsem s Erdenem, ohledně toho, že bych razil na výpravy i sám, nevypadal proti. Praxi v potloukání se současným světem na vlastní pěst nějakou mám," mrknu na Oscara.

"Jo, to asi jo," kývnu Emilovi, když ten shrne misi jako příšernou. Nedivím se. Tři skoro mrtví, členové vlastního týmu se přetahují s kontrolou sami o sebe...
"Ale přivedli jste všechny zajaté v pořádku. To se cení taky."

Oscar i Emil se plánují k muzicírování přidat, já nejspíš ne. Můžu akorát tak zpívat, to umím dobře. Hrou na flétnu se moc ohánět nebudu.

Panikařící holčička hledá bratra, a Emil odpovídá. Přesto to ke klidu nestačí, mrňavá se mění, kvičí a rozbíjí v pokusu utéct či schovat se lahve s pitím.
"To mi připomíná, proč nemám rád děti... Zmiňoval jsem, že jsem v Texasu dělal au-pair?" nadhodím s pokusem o vtip, ale moc upřímně ani pobaveně to nezní. Ten, kdo ji má na starosti, by asi měl dostat za uši. Takový prcek na večírek s chlastem nepatří.

Přitom si všimnu, že se vrátil Nikolai, dnes málem mrtvý Rus se zafixovanou rukou a výrazem, že lépe už určitě bylo (kdysi dávno). Přivedl s sebou mladíka, kterého jsem prvně zachytil na ošetřovně - dát si dohromady dvě a dvě, kdy skupina na Island odvážela zrzavého vlka a vrátila se se zrzavým klukem, netrvá dlouho.
"Ahoj... Loki?" letmo se radši ujistím, a když kývne, pousměju se. "Vítej zpátky. Nechcete se přidat k nám?" zahrnu i Nikolaie, i když si nejsem jistý, jestli se kluci budou chtít rovnout vrhnout do hraní.

"Dobryj véčer," kývne Nikolai naší trojce. Znepokojeným pohledem blýskne po splašeném dráčeti, pak k Mikkelovi, který musí řešit plápolající, doutnající papíry v deskách a pak k Lokimu, než se o něco zamračí, mlčí však.

"Klidně," pokrčí rameny zrzek. "Já jsem Loki. Jsem u Triskelionu přibližně půl roku a poslední měsíc z toho jsem smrděl v celách coby přerostlý vlk, kdyby z vás někdo měl tu čest. Já si to bohůmžel nepamatuju," upije ze sklenky s drobným poušklíbnutím nakřivo.
"Jak jste se sem dostali vy?"

"Mě a Aarona, ten už šel spát, našel Alasther, včera. Skončili jsme v pavoučí síti nějakého prý šíleného Nadaného."

U Baru

společenka

Emil vypadá poctěn, že mi smí vybrat drink a tak jsem rád, že jsem mu tím udělal radost. Mrkne na mě a obrací se, aby nám něco objednal, než mu cestu zastoupí malá holčička, která poté vyplašeně prchá pod bar. Nebudu do toho zasahovat, nejspíše tu má nějakej dozor.
Krasavec mi zpátky přináší americkou whisky. „Děkuji ti.“ Odpovím vřele a s mrknutím si s ním přiťuknu, než do sebe kopnu obsah skleničky.
„A cože to vlastně piješ ty?“ optám se.

Musím uznat, že konverzace s roztomilou Lylou je velice příjemná. Když usuzuji, že má velice akční život, dodá, že je alespoň připravená na ledacos a mile se na mě usměje.
Úsměv jí vřele oplatím. „To se v dnešní době určitě cení.“

Teď je po všem... tady ti nikdo obojek nasazovat nebude. Leda bys byl na takový kinky shit sám.
Pozvednu koutek úst do vyzývavého úsměvu. „Masochista nejsem, víc mě láká působit potěšení“
Možná jsem barmanku trošku přivedl do rozpaků, protože se vrací k mojí staré práci.
„Prováděl jsem všude možně, i v muzeu. Vždy jsem obdržel skupinku, s kterou jsem v podstatě jel, kam si řekli. Dělal jsem i předváděčky a někdy i překládal ze starého jazyka.“
Popsal jsem stručně obsah svojí práce. Nějaká vtipná historka? Hm…
„Jednou jsem měl provádět mladý pár, který si vyrazil na dovolenou odněkud z Ameriky. Ten klučina byl o hlavu menší než já, nicméně chtěl na svojí dívku nejspíše zapůsobit. Jednou jsme dělali předváděčku Tahtíbu, to je staroegyptský bojový způsob s takovým dlouhým kopím. No a kluk řekl, že to chce zkusit, že na tom nic není. Zaprvé tu zbraň skoro neunesl, za druhé když na mě chtěl udělat výpad, zakopnul o ní a povedlo se mu si jí zabodnout do nohy. Nebylo to skrz, spíš jen škrábnutí na pár stehů, ale když viděl krev, omdlel.“ Zakřenil jsem se.
„Pár dní na to jsme se jeli podívat do chrámu v Abydu, on hrdě vstoupil do jedné z místností a dřív, než jsem začal výklad prohlásil, že zde cítí spoustu sexuální energie, že se tam určitě dřív pořádali orgie. Načež jsem mu oznámil, že právě stojí v přípravně, tedy v místnosti, kde se mumifikovali ostatky zesnulých. Jeho výraz asi nikdy nezapomenu.“

Isaac, který se k nám připojil má opět, jako vždy skvělé nápady. Tentokrát si mě přeje vidět v akci, dokonce se ptá roztomilé, na koho bych to měl zkusit. Ta se mě pro změnu ptá, koho preferuji.
„Nepreferuji určité pohlaví. Jen zadaným se vyhýbám.“ usměji se na ní, poté vyčkávám, koho zvolí jako cíl.

Přátelé

Společenská místnost

Téměř mi poskočí srdce, když mu naskočí zářivý úsměv hned po tom, co odsouhlasím, že můžeme i nadále zůstat přáteli. Chvíli sleduji koutky jeho úst, jako by to byl zázrak a snažím si zapamatovat každý detail jeho obličeje. Než se zase vrátím do reality.

„Nemáš mi za co děkovat.. Já.. já to včera pohnojil a dneska jsem.. to ještě okořenil..“ odpověděl jsem trochu sklesle.
Když podotknu, že dnes se mi úplně pít nechce, chápavě odpoví jen, že je to v pohodě a v ničem se nepitvá. Na jednu stranu jsem mu vděční, na to druhou bych mu to rád vysvětlil, jen nevím jak začít.
„Víš já.. chovám se pak jinak. Ne jen opile, ale úplně jinak. A včera jsem.. dovolil jsem si víc, než jsem měl.“ dodal jsem trochu rozpačitě, nicméně se mi alespoň povedlo nějak kloudně poskládat větu.

Eddie jak už víme, nemá problém s konverzací, i když je to třeba trochu citlivé, na rozdíl ode mě, a Emilovi pohotově odpovídá, že se neplete. Pohledy mezi nimi jsou.. nevím, zvláštní. Mám pocit, že Eddiemu se Emil líbí, a dneska to i vypadá, že já Emila už naprosto nezajímám, na rozdíl od včerejška.

Eddie se poté tak nějak všeobecně ptá na dojmy z misí.
„No, já jsem hlavně rád, že jsme Draga nakonec našli a nikdo neměl vážnější zranění.“ odpověděl jsem.

Do místnosti vtrhne James, díky kterému tu vlastně dneska vůbec jsem a už shání dohromady kapelu. Eddie se ptá, zda do toho jdeme.
„Měl jsem v plánu se přidat s kytarou a.. zpěvem.“ odpovím.