Odpuštění

Holtgast, společenská místnost

Ale jasně, že to jde.. tedy z mé strany určitě.
"Díky," usměju zeširoka a upřímně, s nemalou dávkou úlevy i radosti, až mé jindy cynické srdéčko skučí, co mu to dělám.
Co by? Jsem rád, že to blíže nedefinované cosi s tímhle rockovým štěnětem kvůli jednomu podělanému nedorozumění neskončilo.
"V pohodě," kývnu na odmítnutí pití, nerozmazávám ani připomínku včerejšího opilého Oscara, ani jeho náhlé zasekávání se v řeči - sám se douškem whisky odměním. Koneckonců, dnešek byl náročný!

Že by jsem zaslechl své jméno?
"Nepleteš se," pousměju se trochu nakřivo k Emilovi. Cosi sevřeného kdesi pod žebry, když se na nás usmívá, jako by nic. U večeře mě odbyl a před misí přehlédl úplně, teď za námi přišel sám - znamená to, že je i na téhle frontě všechno ok?
Těžko říct, neradno hádat.

"Co dojmy z misí?" nadhodím neutrální téma, rozhlédnu se přitom po místnosti. Hlouček slečen u baru, Lyla a dva mladíci, Mikkel na pohovce kreslící, Kristoff opodál hrající, a Blagden se Santiagem domlouvající kdovíco v ústraní. Valeria a Daniel, a... James.
Troubí do boje, teda... do hraní.
"Půjdete do toho?" nepříliš jistě se optám.

Párty začíná!

Kuchyň -> pokoj -> různě po pevnosti -> společenská místnost

Bitka v kuchyni bohužel končí, všichni se na pokyn Heather dávají do úklidu a mě se fakt, fakt vůbec nechce! Konečně taky byla nějaká pořádná autentická sranda, kdy se lidi nebáli se odvázat. Vždyť je i pravda v tom, že s našimi schopnostmi tu budeme mít uklizeno skoro hnedka a ještě to můžeme považovat za trénink!
"Nojono..." zamrmlám a chci se přidat k úklidu, když kde se vezme, tu se vezme, koule z písku, která mě bezchybně trefí. "Ty to schytáš!" Zvolám do davu a teprve poté se rozhlédnu a hledám viníka. Oren. Ha, Oren. "No počkej, já ti to vrátím!" Směji se od ucha k uchu a hrozím mu nataženým ukazováčkem. "Dělat tu takový bordel!"

Bordel se ale neuklidí sám a párty se taky nepřipraví sama. Pomůžu tedy s čímkoliv, co je třeba a pak se vydám do skladů, už tak mám dost zpoždění a možná to vlastně všechno nestihnu připravit včas.
Že bych si na sebe upletl bič? Ale ne, nemůžu je přeci zklamat! Mám přesnou představu, jak to má dneska večer probíhat a nic, říkám skutečně nic, to nepřekazí. Ani moje lenost, nedostatek času nebo fakt, že kde mam teďka sakra najít někoho, kdo mi zařídí, aby fungovaly internety?

Dobře. To je trochu nereálné, musím si prostě poradit jinak. Jak tohle všechno dělali lidi kdysi? Asi jako teď my. Takže knihovna hudební koutek, který už teď obsahuje spoustu not a textů. V koutku jsem se stavil ještě před přípravami, abych nikomu nevyzradil, co plánuji. Ty základní, známé songy jsem tam našel. Alicia Keys, Jimi Hendrix, Rammstein, všechno tohle se hledá snadno, hned mám texty i noty na různé nástroje, ale - ale co ten zbytek? Asi je čas jim vymýt mozek něčím normálním!
Ale ne, poslouchá se to hezky. Jen to zabírá hrozně moc času! Jo, asi příjdu pozdě. Další várku úspěchů slavím v knihovně, i tak ale na konci zbývá několik málo cizích písniček, které musím najít na disku v archivu a i to ještě není konec práce. Jenže co bych pro ně neudělal? A tak přichází práce nejtěžší. Pustit si písničku a přepsat jí - jak noty, tak slova. Noty ještě zvládnu, ty jsou univerzální, ale slova? Pro mě absolutně neznámá slova? Pojďme něco zkusit!
Tak přicházím na další využití mé schopnosti, při tvorbě čistý bílý papír měním automaticky na text hrané písně a kurva, to je tak hrozně cool!

Nakonec ale slavím úspěch a vyzbrojen štosem papírů se vydávám do svého pokoje, kde si dám rychlou sprchu a rychlé převléknutí se. Dneska bez kostýmů, za to ale stále šik. Aspoň v to doufám. Upnuté jeansy, podobně upnuté černé tričko - někde tu vytrénovanou postavu musím ukázat, však jsem za poslední dobu tady docela zhubnul.

"Dámy a pánové, jsem tu, párty konečně může začít!" Do společenské místnosti přicházím jako někdo, komu to tam patří, široký úsměv, rozzářené oči, veselá gestikulace. "Lylo, sestřičko drahá, nalij mi nějaký drink!" Zavolám k baru, zatímco si to zamířím k hudebnímu koutku, který už je některými prozkoumávám. "Výborně, někdo kdo zpívá, budeš se nám dnes hodit." Usměji se na drobnou holčičku, která se vrátila od...vlastně už nevím, ze které akce, nedával jsem pozor. "A ty taky, kytaristi se vždycky hodí. A zajímá vás, o co vlastně půjde?" Snažím se upoutat na sebe pozornost všech, abych to nemusel vysvětlovat dvakrát. Je to totiž hrozně těžké vysvětlení!
"Zde jsou oblíbené songy některých z nás, texty, noty, prostě cokoliv, co potřebujete. Tady mám i nahrávky toho, co není úplně známý ať se dokážeme víc chytnout. Kdo umí na nějaký hudební nástroj, pojďte se toho chopit, kdo umí zpívat, ať zpívá. Triskelionská kapela začíná a bude to skvělý!" Papíry hodím na nedaleký stolek a sám přejdu ke svým milovaným houslím, jen abych si zkusil, jak dobře jsou naladěny.

"Takže, nějaká písnička na přání? Každý si tam najde to své a když budete chtít, můžete i hádat, čí je to zrovna nejoblíbenější kus."

Playlist

Stíny a Liška
Pevnost - knihovna

Musím pousmát se nad tím, jak se zachovala, když zmínil jsem, že pro příště měla by vyhledat lepší místa na odpočinek. Bylo to roztomilé.. skutečně. Samozřejmě jich tu bylo mnoho a mnoho, kam mohla se usadit už jenom prostě tak, bez ničeho nebo s nějakým výtiskem v ruce.
"Budeš se divit, ale nikoliv... sám velmi dobře znám tento pocit. Jakákoliv místnost oplývající tištěným věděním, je jako dar z nebes... jako druhý domov. Spíše třetí.." odvětím jí, nepatrně přitom přešlápnouc na místě, kdy vzal jsem si hůl zpátky do volné ruky a opřel se poté o ní lehce.

Nepatrně pozvednul jsem pravé obočí, v jistém gestu zájmu, když zmíní, že někdo z jejích bližních byl dalším nadšencem pro literaturu.
Ovšem něco na tom, jak to podala... úplně nesedělo mi to. Málokomu z nás poštěstilo se to, že zbyla mu nějaká rodině, nějací blízcí. Natož se s nimi ještě i setkal. Její slova, značila mi, že jsem zřejmě možná připomněl jsem jí nepříjemné myšlenky, či vzpomínky..
Bral jsem to ale nazřetel a prozatím ponechal jsem toho téma mimo obsah hovoru.

Při jejím ujištění, že moje přítomnost zde nebyl nikterak nevhodná, povšimnu si jejího drobného gesta s brýlemi. Roztomilé, vskutku...
Jak poté pokračuje dále, její slova... podvědomě přinutila mě udělat krok blíže k ní... proč? Možná i jistému útěšnému gestu? Ta dívka tady přede mnou, viditelně jí něco tížilo, trápilo..
Jejím slovům nepatrně přikývl jsem.
"Oui.. znám ten pocit velmi dobře..." přidám ještě i souhlasně slovy. Dříve ale než stačil jsem k tomu něco dalšího dodat, cítil jsem, jak se stíny hýbali, chtěli na sebe vzít jistou familiární podobu a já, nepatrným gestem ruky, které bylo hlavně pro teatrální pocit a ty, vedle mé nohy, nabraly jistou podobu. Podobu černého pantera, s rudě žhnoucíma očima a kožichem ze skoro na pohled tekuté tmy, šelma samotná seděla mi u nohou, upírajíc své rudé drahokamy na Liščí společnost.
"Stíny a Temnota, kterým dokáži vládnout, uvykli si brát tuhle podobu až příliš často... pojmenoval jsem jej Stín a stal se z něj můj velmi dobrý společník, nikdy mě nezklamal. Je to... také přerostlá domácí kočka, která má ráda hlazení..." pousměji se na ní více a ani panter má slova více podpořil, lehnul si na zem vedle mě, upírajíc svůj pohled k ní, snad jakoby jí vybízel k tomu, aby jej pohladila.

Společenská místnost

Valerie

Místo obyčejné vody dostávám perlivou s mátou a limetkou, za což Lyle poděkuji drobným přikývnutím. "Zábava jde i bez alkoholu." Neodpustím si však malé pokárání. Půlka zdejších by vůbec ještě pít neměla a...vlastně i té druhé půlce to nijak neprospěje. Tento boj jsem ale už dávno vzdal, stejně je to jako mluvit do větru. Pro ně je alkohol možností se trochu odvázat a nikdo už nevidí, jak moc je to vlastně ničí. Nejlepším příkladem je Nikolai, který tvrdí, že mu alkohol pomáhá přežívat. Já na to mám názor opačný, alkohol ho akorát víc ničí, zabíjí, každý ale svého štěstí strůjce. Třeba to jednou pochopí. Všichni. Třeba až budeme starší. Jestli...

Valerie mě vítá jemným dotykem prstů, které jí na oplátku taktéž lehce stisknu. Dříve jsem moc netušil, jak na její blízkost reagovat, ona lidi objímala, dotýkala se, neměla v tomto žádné zábrany. Já naopak byl - nu, nikdy jsem nepřišel na to, co dotyky lidem přináší a dlouho, hodně dlouho jsem si musel zvykat. Teď už mi některé věci vadí méně. Nebo spíše - od některých lidí. Valerii už znám, Valerie je blízká osoba, Valerie neublíží.

"Tomu rozumím, bylo to...překvapení pro všechny. Takový návrat do dávných časů." Pousměji se. Ano, celá ta chvíle působila, jako bychom byli jen obyčejnými adolescenty, obyčejnými lidmi na dětském táboře nebo internátní škole. Bezstarostnost, smích, hřejivé slunce. V lidech jako Valerie, v lidech, kteří předtím mívali normální život, to muselo vzbudit spoustu melancholie.
"Ano, ale vděk patří nám všem. Každý přiložil svou ruku k úspěšnému konci, jak na misi tak i poté. A Loki...doufejme, ale myslím, že je to na dobré cestě." Rozhodně jsme se v tomto problému někam posunuli, konečně má už zase lidské tělo. To je více než v co jsme mohli doufat.

"Klidně, musím ale říci, že tam není mnoho, co by se mohlo rozebírat. Všichni, včetně nováčků, byli moc dobří, každý se snažil a nikdo zbytečně nepanikařil. Plus jsme kromě Dragostana přivedli dva nové, kterým jsme snad trochu pomohli." Chevaliera tu nyní už nevidím, i když jsem měl dojem, že jsem ho na moment zahlédl, jeho sestřička je ale v hudebním koutku a předpokládám, že zpívala či se zpívat chystá.

"Začíná se nám to tu dost rozrůstat." Stačí se rozhlédnout po této místnosti a člověk spatří více nových tváří než těch, které zná. "Co vaše mise? Taky bez větších obtíží?" Obrátím se zpět na Valerii, aby mi neunikla žádná z jejích odpovědí.

U baru v dámské společnosti

Převážně Lea, Laima, Kristoff, odcházející Rain

A co já piji, je pro tebe důležité?
„Velmi důležité! Když chceš někoho poznat, vědět co má rád je základ.“ Mrknu na ni zpátky, vyslechnu si Laimu, kterou ještě lehce doplním.
„Ach ano…králíčci, žádného králíka si asi nikdy jako domácího mazlíčka nepořídím“

*

Když dotančím, Kristoff mi dokonce i zatleská a já k němu vyšlu rychlou myšlenku, než ho přenechám malé zpěvačce a vrátím se zpátky. „Děkuji. Jsem ráda, že jsme se sem dostali a měli bychom později zapít ty, co to sem nezvládli.“ [/b] (10+1)

Skupinka u baru je na mě milejší, než jsem čekala, prý jsem jako blázen nevypadala, a ještě mě pochválili. Ze široka se na všechny usměj a oddechnu si. Spíš než o to, že tanec bude vypadat špatně jsem se bála o ztrátu své kredibility jako místí psycholožky, ale k tomu snad nedojde. Navíc to vypadá, že se většina ostatních ve společenské místnosti věnovala svým hovorům, a ne nějaké potrhlé holce.

„Děkuji, jste hrozně hodní.“ Řeknu všem a otočím se směrem k Rainovi, který mi pokládá otázku. „Hlavně koníček, mám za sebou pár soutěží, ale nic převratného, ale tréninkům jsem věnovala docela dost času. Nejlepší forma odreagování co znám.“ Hned po tom, co mu odpovím se omlouvá a odchází do pokoje.
Dorůstání kostí, mráz mě přejede po zádech, ach chudák, to mu vůbec nezávidím. „Určitě, odpočiň si, ať je ti brzo líp.“ Dodám na jeho odchod…a už jsem zase v čistě ženské společnosti. Ještě nám chybí Rúna, snad je jí už trochu lépe, ještě chvíli počkám a možná se jí zkusím ozvat. Ale nenaléhat…

„Laimo, předtím než jsem odběhla jsi mluvila o nočních můrách. Kdyby se to nějak opakovalo a velmi tě to trápilo, určitě by se s tím dalo něco dělat. A nemyslím, jen drastické metody, ale jen nějaké jednoduché techniky. Se sny se dá hezky pracovat, můžeš si sama „přemalovat“ svůj sen a být jeho aktérem, i v bdění si můžeš noční můru projít a silou myšlenky ji měnit tak, aby ti byla příjemná. Ale v momentální situaci a zvlášť po první noci tady jsou noční můry dost pochopitelné. Snad každý tady musí trpět posttraumatickou stresovou poruchou.“ Ano, Laro, takhle ale jenom zkazíš náladu a určitě tím nikomu nepomáháš.

„Ale…když už se tu druhý den seznamujeme, můžu se zeptat, co jste dělali před apokalypsou?“ Lepší téma? Ne, asi podobně traumatizující. Šikovná holka. Fakt moc šikovná. Kéž bychom měli víc přednášek o tom "jak vést nezávaznou konverzaci po konci světa, tak jak ho známe."
Ale pořád lepší než "na koho by to měl zkusit", které slyším od vedle a lehce se mi z něj zvedl žaludek.

U baru, kde jinde

Společenská místnost - u baru

Tak vysoká, štíhlá barmanka se jmenuje Lyla, dobrý vědět. Možná budu mít trochu problém si zapamatovat, kdo je kdo, tuhle tvářičku ale nezapomenu. Jo, možná je na můj vkus až moc vysoká, vždycky jsem spíš preferoval drobnější holky, za to má ale prořízlou pusu a nevypadá úplně jako mrdka uvnitř. Navíc když si vzpomenu na takovou Nell, ta taky nebyla křehká, éterická víla a nakonec mi to nevadilo...
"Ne všichni jsou na můj jazyk dostatečně citlivý. A někteří možná až moc, spíš mě to občas dostává do problémů. Víš co, mám moc rychlý myšlenky a nestíhám se filtrovat. Navíc upřímnost je vždycky dobrá, ne?" Odpovím slečně a loknu si piva.
Přijde mi, že Aby trochu vyklízí pole a to by byla rozhodně škoda. Nebo že by viděl nějakou jinou dívčí duši, co si snad přeje jeho společnost?

"No tak se předvěď. Tady na Lylu si to už zkoušel, co ale ostatní tady? Najdi si nějakou nebo nějakýho, který se ti líbí a do toho! Musíme se přeci všichni pořádně seznámit!" Popíchnu ho znovu a docela věřim tomu, že ať by si vybral kohokoliv, byl by úspěšný. "Lylo, na koho by to měl zkusit? Ty tu už ty lidi trochu znáš, tak kde má největší šanci?" Ve skutečnosti to je něco na téma - řekni nám, s kým vším tady máme tu čest, ale touhle formou je to větší zábava.

V dobré společnosti

1. listopadu
Pevnost Holtgast,
společenská místnost

Vypadalo, že mě nikdo nepřijímal s rozpaky. Rozhodně ne s takovými, s jakými jsem se tu ukázala já. I Lyla mi věnovala docela dobrý tip po malém pošťouchnutí. Na to jsem jen pokrčila rameny a pousmála se.

"Jak jsem řekla, alkohol by asi teď nebyl nejlepší nápad. Ale děkuju za radu, určitě tam zajdu." I když tedy nevím, jestli by jenom prášky na nespavost pomohly. Nikdy jsem je nebrala, problémy se spánkem jsem nikdy netrpěla. Čím jsem trpěla teď spíše byly až příliš realistické noční můry smíchané se vzpomínkami na... vlastně ještě včerejšek. To bych spíš doufala, že by mi mohl pomoci nějaký telepat, i když úplně netuším jak.

Nový mladík se představuje jako Rain. Ještě jednou mu kývnu na pozdrav. Pak na mě promluví Lara. Chvíli jsem zaváhala, jestli svou otázku myslí vážně, a hlavně jestli chce ode mě slyšet upřímnou odpověď. Nakonec však svou upřímnost nabídnu.

"No, na to, že jsem celou noc nespala kvůli nočním můrám... to asi jde," řeknu prostě. Její poznámce o pavoucích se i trochu zasměju. "Jo, já zase nečekala, že někdy potkám krvelačné králíčky. Asi si na ně budu muset dávat větší pozor." Pavouci tedy taky nebyli žádná zábava, ale z nějakého důvodu pro mě nebyli až tolik šokující. Když mě nazvala příjemnou tváří, stydlivě jsem sklopila pohled k zemi. Opravdu mi asi bude chvíli trvat, než si zase zvyknu na jakékoliv komplimenty. Na to, že nejsem přítěží.

Pak se náš muzikant rozehraje a Lara se od nás vzdaluje, aby... tančila? A vypadala u toho sakra dobře. Já byla obvykle ráda, když jsem nezakopla o vlastní nohy. Jak jsem měla dobrou koordinaci rukou, tak nohy byly obě pěkně levé. Tak jsem tedy zůstala jen u sledování a lehkého podupávání do rytmu. Jakmile písnička skončila, vrátila se k nám zpátky. Na tváři mi hrál pobavený úsměv.

"Žádný blázen, bylo to krásné," neodpustila jsem si pochvalu. A ani jsem se do toho nenutila, ani jsem nepřeháněla. "Úplně okouzlující." Kde se tahle slova ve mně vzala, to netuším, zvlášť, když dnes nepiju, ale už jsem je nemohla vzít zpátky, tak jsem jen zase krátce sklopila pohled k zemi. Snad tenhle můj komentář nepovažovala za trapný. Mezitím Rain syká bolestí a za chvíli nás opouští a míří na ošetřovnu. Chvíli váhám, jestli nemám jít s ním. Ale... tahle společnost je pořád dobrá. A navíc tu je dnes i hudební podkres.

Ne, ještě chvíli tady zůstanu. Teď jsem v dobré společnosti.

Rozhovory

Pevnosť Triskelion, spoločenka,
primárne Daniel

Skončím opretá o stenu blízko baru, skoro sa vnárajúc do rastlín a kvetov, ktoré ju pokrývajú. Pozorujem ostatných, so zábleskami nejakého viditeľnejšiho záujmu iba pár krát. Keď sa zjaví to malé dievča, čo vyčarovalo prudko uveriteľnú ilúziu, sledujem ako skoro vletí do neznámeho chlapca.
Rodina? Alebo sa len našli vonku pred tým, ako sem prišli, a sú to jediné čo poznajú?
V každom prípade som bola trocha prekvapená, že ju nechá sa tu potulovať, keď bola oznámená párty. Niekto by mu mal povedať, že do desiatich minút sa tu zvykne niekto vyzliekať alebo tancovať ako v klube pri tyči, ale... na druhej strane, v tejto dobe asi videla horšie veci. Jemne myknem ramenom sama pre seba.
Ďalšie, čo pritiahne na chvíľočku môj pohľad, sú ohnivé vlasy. Lea nebola tá Lea, ktorú som si pamätala, ale stále sme spolu bývali, a jej výkriky v noci mi až píliš pripomínali tie moje kedysi, keď som ešte nebola zmierená. Nevedela som sa pri nej odosobniť tak dobre, ako pri ostatých nových, a tak jej aspoň kývnem rukou s fľaškou vína ak zachytím, že sa díva kdesi mojim smerom. Zapojí sa do hovoru s hlúčikom poväčšinou neznámych nováčikov a tak začnem očami znova behať hore dole. Všeobecne bola celá miestnosť akási...cudzia. Zvláštne tváre, nepoznané hlasy, niekto balí spoločenského Kristoffa - jeden z mála, ku komu som dokázala priradiť meno - zvodným tancom jeden na jedného.
Máme ženskú verziu Emila?
So zhovievavým pobavením to chvíľu sledujem, kým si uhnem z pohára vína a zastriem si ním na chvíľu zrak pred spoločenkou. Trochu mi to pripomínalo jednu z prvých party, ktoré som zažila. Tiež som nemala problém tancovať pred miestnosťou plnou ľudí. S Lokim sme vtedy jednoznačne vymietli parket. Vtedy, keď bolo ešte vidno modrú oblohu, a hviezdy, a slnko, a ja som myslela že strávim v pevnosti zopár týždňov a potom sa s kontrolou nad tým, čo mi bolo vnútené, vrátim domov.
Odvtedy sa toho zmenilo toľko, že keď sa znova obzriem okolo seba, vlastne to tu ledva spoznávam.

Chodila som na podobné akcie, aby som si mohla s blízkymi ľuďmi vytvoriť ešte pár pekných spomienok. Tých mäkkých, jemných, hrejivých, pripomínajúcich, prečo to všetko robíme. Tých ľudí však bolo čoraz menej, a dnes sa zdalo, že väčšina sa rozhodla zostať preč. Z tých, čo boli prítomný, Blag niečo riešil s nováčikmi a Oren s Richardom. U nich dvoch, kontaktných ako boli, by som možno aj vedela predpokladať že nejaké to objatie navyše by im nevadilo, no popri tom ako som ich po dosť dlhej dobe videla spolu -spolu spolu- som nechcela zrovna vyrušovať. Začnem premýšľať že pôjdem nájsť prekvapivo chýbajúceho Jamieho, aspoň sa dozviem, čo sa to vlastne podrobnejšie dialo kým sme boli preč na misii a on musel na jednu neplánovanú ísť - alebo vyhľadám Nika, na jednu z našich tichých, pokojných chvíľ, či dokonca Miu, no v tom momente vojde do spoločenky niekto iný a po krátkej zastávke baru sa otočí na mňa.

Takmer ihneď sa mi dvihnú kútiky v malom úsmeve na pozdrav a keď je na dosah, jemne mu na pár sekúnd chytím prsty svojimi. Keď prišiel za mnou, určite som neplánovala odísť a nechať ho tu samého, aj keby len stojíme v komfortnom tichu. Stačilo, že tu bol, jedna známa tvár blízko mňa. Daniel bol vítaná spoločnosť. Hoci sme si nikdy neboli najbližší, bol tu, od začiatku, a dodával mi tak nejak...istotu. Vyrovnaný, tichý, pokojný, vždy akosi uzemnený, vycentrovaný. Kedysi som bola pri ňom nesvoja, nemal rád, keď sa ho ľudia dotýkali, a ja som mala vtedy stále chuť chytať jeho krídla, a nikdy som nevedela o čom s ním hovoriť, a či nerozprávam pri ňom veľa. Tento problém našťastie však už nejakú dobu nebol aktuálny, a ak som sa chcela pohrabať v perí, vždy som mohla ísť za Marisol. Mala som podozrievavý pocit, že obdiv jej robil veľmi dobre, a kto som ja bola aby som jej ho odopierala, kým som tu bola aby som ho mohla dávať.
Z krátkeho zamyslenia ma jemne vytiahne jeho hlas. So žmurknutím pootočím hlavu k nemu.
V poriadku? Prečo si myslí, že by nebolo, keď sa to pýta?
Spomeniem si na dotyk na ramene v kuchyni. Samozrejme, tá ilúzia. Na chvíľu ma odtiahla trochu inam, a on si to všimol.
"Mhhm. V poriadku. To slnko a piesok ma iba na chvíľu prekvapili, to je všetko."
Zapadnem hneď do iného módu, do toho, čo ma viac pripomína. Uisťujúco pokývnem hlavou a opriem ju naspäť do lístia, zostáva však otočená nabok, aby som na neho videla. Keď niekto začal rozhovor, nebola som z tých, kto by ho odmietol. Slová sa dali pamätať tak isto ako dotyky alebo momenty, hoci bývali častejšie menej pravdivé, menej autentické. Taktiež to pôsobilo normálne, hlavne keď predtým som rozprávala takmer neustále. Ešte nebolo ťažké si to pripomenúť, keď som chcela alebo potrebovala.
"Dnešok nakoniec predsa dopadol veľmi dobre. Všetci sa tentokrát vrátili z misií. Niektorí natesno, ale predsa, a nakoniec v poriadku. Aj tvojou zásluhou, videla som ťa kmitať po ošetrovni. Som vďačná, že vy čo viete liečiť na to nájdete vždy silu."
Prd očami mi prebleskne obraz Nika, ako som ho po misii našla na ošetrovni ležiaceho na posteli, no vnímajúceho, s otvorenými očami. Možno unavenými trochu viac ako zvyčajne. Už vtedy som ledva videla stopy po akejkoľvek rane. To pri Lokim, stále v bezvedomí, tam som mohla len hádať aké to bude až sa prebudí. V konečnom dôsledku záležalo však na tom, že bol znova sám sebou, a snáď - snáď bude mať kontrolu nad tým čo robí, keď oddivočel. Nemal rád opak.
"Vlastne dúfam, že sme sa vrátili o jedného kompletnejší, ako sme odchádzali."
Prehodím k tomu ešte zľahka.
"Čo ty? Chceš hovoriť o svojej misii?"
Ponúknem mu namiesto priamej, konkrétnej otázky možnosť výberu.

U Baru

společenka

Emil zdá se být myšlenkou společného drinku potěšen, v očích mu skáče jiskřička, která naznačuje, že má v plánu si večer užít. Ptá se mě, na co mám chuť a dává důraz na slovo chuť. Pousměji se. „Klidně nechám výběr na tobě.“

Blagden zdá se mojí prosbu vyslyší a nabízí mi, abych se zítra před obědem zastavil v zahrádkách. „Díky příteli.“ odpovím s pousmátím.
Na otázku o domovině mi odpovídá, že je z Británie, takže přeci jenom by byla Afrika špatný předpoklad. Nicméně nestihneme toho o nic více, neboť si ho půjčuje na soukromí rozhovor mexický krasavec.

Od skupinky vedle se na moment odpojuje svůdná fialovláska a její kroky směřují na parket, kde předvede číslo, za které by se nemusela stydět ani profesionální tanečnice. Jo, od téhle slečny bych soukromí taneček neodmítnul. Kytarista pro změnu dává celé místnosti romantický nádech.

Šikovnost bych mohla půjčovat
Odpoví mi děvče za barem. „Tak to se vsadím.“ dodám s lehkým mrknutím.
Sděluje mi, že je zde díky bráchovi, který je i organizátor tohoto večírku, ale momentálně se někde fláká.
„Ach tak, ten partyman z večeře je tvůj bratr? Tak v tom případě máš nejspíš akční život už od dětství.“ pousměji se.
Dokonce dostanu i pochvalu za pohotovou reakci ve Fargu.
„No, možná budu taky na ledacos šikovný.“ Odpovím s úsměvem.
Následuje otázka na mojí minulost.
„V normálním světě jsem byl průvodcem, tak trochu i historikem v Káhiře v Egyptě, později jsem se rozhodnul procestovat svět a výboj mě zastihnul v New Yorku, tam jsem nějaký čas přežíval společně s Horem..“ rukou ukážu směrem, kde papoušek zrovna poletuje. „No a pak jsem dostal uspávací šipkou a po probuzení jsem měl na krku moc pěkný obojek, který mi neumožňoval dělat nic jiného, než plnit rozkazy.“ Shrnul jsem stručně svojí historii krásné barmance.

K baru se přidává i další roztomilé stvoření a rozpačitě se na mě pousměje. Úsměv jí zeširoka oplatím.

Nicméně do konverzace mezi mnou a barmankou se přidává i Isaac, který se pokouší mě shodit před děvčetem, nejspíš, aby se zasloužil o její pozornost. „Věř nebo ne, bez uspávací šipky mi to jde mnohem lépe.“ mrknu na něj. Co se týče poznámek o předchozím ubytování, jen se zasměji. Nicméně to vypadá, že se Lyla Izovi zamlouvá, proto jim nechávám volný prostor pro konverzaci.

Přátelé

Společenská místnost

Eddie mi sdělil, že se sice zlobí, ale spíše tak nějak všeobecně, z čehož jsem usoudil, že asi ne úplně na mě. Tedy doufám.
„Taky mě mrzí, jak to dopadlo.. a že se k tobě někteří nechovali fér..“ Dodám jen stručně, nechci, aby měl pocit, že ho lituji. Posledně jsem to přehnanou lítostí totiž podělal.

Povídá mi i o tom, jak mu to celé přišlo z počátku fajn, že jsme si rozuměli jako přátelé. Trochu se zastydím, když si mezi mlhou ve vzpomínkách vybavím polibek, který jsem mu pod vlivem alkoholu dal. Chtěl mě za kamaráda a já po něm vyjel.
Rád... bych se k tomu vrátil. Pokud to jde, chápu, kdyby ne. Zamrkal jsem. „Ale jasně, že to jde.. tedy z mé strany určitě. Já-já budu rád tvůj kamarád.“ odpověděl jsem možná trochu rozpačitěji, než bych chtěl a pousmál jsem se.

Když se mě zeptá na pití, zaváhám. „N-no trochu se bojím, že.. že bych vypadal jako včera, takže.. a-asi radši ne, děkuji.“ Pousměji se na něj.

Do hovoru se zapojuje i Emil, což mě dost překvapuje. Po včerejšku mi přišlo, že se nám spíše vyhýbá. A úplně nepopírám, že po včerejšku jsem se já jemu vyhýbal také. Styděl jsem se za to, jak jsem se v bazénu choval. A při vzpomínce, jak mě drží za zadek jsem se i trochu začervenal.

Pohledem jsem přešel na Eddieho a čekal na jeho reakci, protože po tom, co kvůli Emilovi spal ve společence nevím, zda jemu bude příjemné se s ním bavit.