Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Maminčina písnička Pevnost Holtgast, společenka - hudební koutek, 1. listopad Zarostlý Tarzan hrál lehce povědomou melodii, i když jsem netušila odkud. Ovsem bylo to chytlavé, takže jsem se hned začala pohupovat do rytmu a usmívala se dál. Jeho přímá otázka mě ale trochu zaskočila. Nebála jsem se, ale… Došla mi slova. A než jsem je našla, přitočila se k nám Fialka, která mě sem předtím ochotně zavedla, a prosila o zopakování melodie. Hned poté začala tančit. Chvíli jsem ji sledovala, byla dobrá, ale nějak mě to nedokázalo zabavit na celou dobu. A tak jsem pohledem automaticky zamířila na brášku. Byl s ostatními u baru a vypadal… Má starosti? Něco ho trápí… Pochopitelně, on si vždy dělal starosti. Co jsme odešli z domova, bylo všechno jen na něm. Možná jsem vypadala lehkomyslně a někdy nevděčně a rozmazleně, ale bylo mi jasné, že bez brášky bych nebyla tu. Schopnosti nebo ne, on nás chránil. Fialka dotančila a já měla odpověď. Na rtech se mi znovu objevil úsměv, který předtím trochu povadl. "Napadlo mě, zda by ses nechal učesat," v očích se mi blýskli malí rarášci. "Ale zahrát by si mohl? Mám jednu, mamka ji má ráda. Jen nevím, kdo to zpívá. Počkej, kousek ti zazpívám." Nebylo těžké vzpomínat na slova. Ta písnička se do mě vryla. I když jsem měla pocit, že něco úplně nechápu, líbila se mi. Můj hlas byl jemný, ne tak zvučný jako ten zpěvačky. Pokud se Tarzan nepřidal, zazpívala jsem jen kousek, pokud se ale chytl, odzpívala jsem to celé. | ||
| |||
 | Petit Renard Moje ruka nebyla nikterak odmítnuta, i když možná jistý náznak zaváhání jsem zahlédl. A nebo to bylo jen čistě moje představivost? Kdo ví. Každopádně, pro mě osobně bylo důležité to, že jsem jí nijak nevylekal a nepatrnou výpomocí dostal jí zpátky na její nožky. Nebylo to nic proti tomu, že bych jí chtěl znemožnit odpočívat, jen jsou mnohem lepší, pohodlnější místa kam se tato Liška mohla uchýlit aby tak učinila, než byla tedy tvrdá podlaha knihovny. Jakmile ocitla se na nohou a viděl jsem, že její postoj jest pevným, pustil jsem její ručku, byť neutklo mi, kterak její posezení tady zřejmě nebylo tak úplně příjemným celkově. Kdo ví vlastně, jak dlouho tu vlastně takhle seděla, než všimnul jsem si šepotu... "Mohu... doporučit pro příště by bylo záhodno zvolit pohodlnější místo k četbě." "To vskutku nikoliv..." kývnu lehce jejím slovům, ohledně toho, že minulost ale bohužel ani nynější přítomnost, nadaným lidem příliš nepřála. "Nyní, možná ještě větší než tušíme..." řeknu dále ku jejím slovům ohledně paradoxu minulost a přítomnosti. Tohle téma bylo... Mohu ale bezpečně říci, že její další slova rozhodně vyvolala mírný úsměv v mé tváři. "Kdo ví. Třeba mám v oblibě oboje. Nepohrdnu žádnou poezií." Co, mi tak trochu neuniklo, byla řeš jejího těla, při naší malé konverzaci, která se tu odehrávala. Neměl jsem v úmyslu nutit nikoho do nucené konverzace či socializace, můj úmysl vyhledat toho o kterém mi povídali osminozí, pouze ze své vlastní kuriozity. "Jestli... vyrušil jsem tě nějak, či přišel v nevhodnou chvíli, pak promiň, petit renard." | ||
| |||
 | Socializace Společenská místnost Bráchu nechám bratrem a rychlým krokem se vydám do svého nového pokoje, který rozhodně předčí všechna má očekávání. Kdo by tušil, že v prostorech jako jsou tohle to může vypadat tak hrozně cool a nóbl. Skoro si říkám, že je škoda, že jsem se sem nedostal dřív, ta obrovská postel by stála za úplně všechno. Ve skutečnosti je dost lákavá a nejradši bych se na ní roztáhl a spal až do rána, nemůžu ale přijít o socializaci. Jako nováček nemůžu vynechat plánovaný večírek, zítra bych si už známé udělat nemusel. Vím, jak tohle funguje, dnešní večer bude takový oťukávací, člověk si udělá nějaký první dojem na zdejší osazenstvo, na to, kdo mu bude stát za pár slov a koho bude radši obcházet obloukem. Prostě tam nesmím chybět. O nějaké oblečení jsem si řekl už předtím ve skladu Jamesovi, teď už tedy jenom vytáhnu bílou košili a obyčejné tmavé džínsy. Taková klasika, která ale vypadá dobře a to i na mém zbytečně drobném těle. Ještě si rychle hřebenem pročesat vlasy, které už zase začínají být moc dlouhé a hotovo, jsem připraven. Na co přesně? No to se uvidí, já jsem vždycky připraven na všecko. Ve společenská místnosti si zatím zvolím místo pozorovatele. U baru si sám nabídnu lahev piva, zdejší barmanku, která má už tak dost plné ruce práce neobtěžuji. A pak - pak sleduji. Je nás tu dost z Farga, očividně se seznamovat chceme všichni, pak pár dalších, které neznám - a jo, vím, že je to třeba napravit. Jen ještě chvíli, jen ještě na moment obhlédnu situaci. Všichni se tu baví, řeší zásadní otázky jako jak se dostali do zdejší společnosti, někteří dokonce tančí a hrají na kytaru. To mě ve skutečnosti trochu láká, doma jsem malinko hrával, důraz je ale na slově malinko. Jako machrovat před holkou, zahrát jednu, dvě písničky, abych jí dostal tam, kam potřebuju, to by mi i šlo, ale takhle před velkým publikem? Navíc nedokážu jen tak vystřihnou jakýkoliv song si někdo usmyslí, bude teda lepší, když si to nechám na...pozdější hodinu. Kolem uší mi lítají úryvky jednotlivých konverzací, jednotlivě se na ně ale nedokážu soustředit. Pozornost mi lítá z jednoho na druhého, věta střídá větu, témata hovorů se mění během sekundy. Spousta neznámých tváří, neznámých hlasů, spousta grimas, tónu, slabik. Jop, čas se trochu usměrnit. Otočím se k holce u baru a ke svému novému i starému spolubydlícímu. "Zkoušíš jestli někoho dokážeš sbalit i bez uspávací šipky, jo?" Zašklebím se na něj, načež se nakloním přes bar, abych holce nabídl svou ruku. "Jeho radši ignoruj, viděl jsem, kde předtím bydlel, úplná socka, skoro to vypadalo jako v nějaké cele! A ty hygienické návyky!" Za prvé, Abayomi si trochu toho popichování zaslouží. Za druhé - za druhé se jinak seznamovat neumím. Koho zajímají otázky typu jak se máš a co děláš? "Jsem Iz, mimochodem, taky jeden z těch, co potřebovali zachránit." | ||
| |||
 | Tanec Společenka – U baru Kristoff na mojí lichotku odpovídá, že tohle ještě není všechno, co umí. „O tom nepochybuji.“ Odpovím s úsměvem. Možná bych utrousila nějakou narážku, nicméně u něj stojí malá holčička a já jí nehodlám kazit. U baru se to začíná plnit. Lara mi na pochvalu její paměti odpoví, že si pamatuje jen důležité věci a mrkne na mě. „A co já piji je pro tebe důležité?“ Zeptám se s úsměvem. Pozorně si vyslechnu jména, které zazněli u baru a já je ještě neznám, poté se s námi pouští do rozhovoru Rain. Jindy jsem sice první, kdo se pouští do hovorů, ale dneska nechávám mluvit Laru, hezky se mi poslouchá a vypadá, že má na povídaní náladu. „Ano, stará pevnost Triskelionu byla zničena, pak se lidi přesunuli sem a pomocí schopností i ruční práce se převedla do podoby, ve které je dnes.“ Doplním mojí společnici a rukama naznačím na okolí. „A jak se ti tu zatím líbí?“ Nevím, zda se ho už někdo nezeptal, ale já to ještě určitě neslyšela. Přidává se k nám Laima. „Ahoj, určitě nevadí.“ odpovím jí s úsměvem, nicméně dávají se do hovoru s Larou a já zatím poslouchám. Kristoffovo brnkání nabere směr a fialovlásku to tak zaujme, že nás na okamžik opouští a jde tančit. Chvíli přemýšlím, jestli se nepřidám ale… páni to jsou kroky. Vsadím se, že upoutá pozornost půlky chlapů v místnosti, asi i dívek. Sleduji její svůdné počínání s nepatrným úsměvem. Po chvíli se vrací zpátky k nám. „Nevypadáš ani trochu jako blázen, bylo to moc krásné.“ Uznale kývnu hlavou a pousměji se. No, myslím že tenhle obrázek nějakou chvíli z hlavy nedostanu. | ||
| |||
 | No time to waste Holtgast, kdesi v německu? Ale ale, copak to tu máme? Můj spolubydlící se zapojuje! | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Barová konverzace Společenská místnost Blag mi slibuje tolik mého oblíbeného ovoce, kolik sama vážím, jestli najdu nějakou fotku z dětství, kterou nezničil jeho nevlastní otec. „Ohohoo, vsadím se, že moje mamina měla určitě rodinné album, ve kterém bych tě našla. “ Poušklíbnu se. Na můj návrh se stoličkou zase poznamená, abych se posadila na ramena Kristoffovi. „Nejsem si jistá, jestli bych mu něco takového chtěla udělat… dyť by mu mohlo rupnout v zádech! “ Odpovídám se širokým úsměvem. Přichází k nám i můj idol z Farga a já stále nechápu, jak jsem se mohla tak náhle zamilovat. Taky jak jsem jen mohla přehlédnout, že má úplně jasnou náklonost ke klukům, už jen podle toho, že oslovuje Blaga a o holky kolem nezavazuje ani pohledem. Bratránek je vyžadován jinde, takže já upnu svou pozornost na Alex, která si se mnou na omluvnou chtěla dát drink. Uznává, že tentokrát se to obejde bez škrcení, že vlastně ani neví, co to tam do ní vjelo a poté se ptá, co si dám. Nabídne mi, že klidně můžeme začít panákovat, ale asi radši pomaleji. Dlouho jsem nepila alkohol. „Jono, to co tam lítalo ve vzduchu byl nejspíš dost dobrej matroš, chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem se zamilovala… Pivo je dobrá volba, asi zatím dáme to.“ Alex objednává a já si s ní přiťuknu, bude-li chtít. Poté pokračujeme v rozhovoru. „Studovala jsem na Harvardu, než přišel ten výboj. Snažila jsem se tam tak nějak přežívat a jednou mi při hledání jídla přistála šipka v krku. No a probrala jsem se v cele.“ Vysvětlím stručně mojí přítomnost v zoo. „A jak se z tebe stal jeden z členů téhle organizace?“ Připojuje se k nám i Aurora, která mluví o svém původu, poté chválí kravatu, kterou jsem ve Fargu dostala. Přimhouřím na ní pohled, ačkoliv dodává, že to nemyslí zle. „No dobře, tak příště si jí Alex může klidně zkoušet na tobě, ráda se podívám.“ řeknu pobaveně. | ||
| |||
 | Do jámy lvové1. listopadu Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nahoru nepůjdu úplně sama. Holčina měla sice pravdu, povinné to není, ale já se chci snažit. A jak říkám, pokud to alespoň o chvíli odloží můj spánek, jedině dobře. Vlastně... mohla bych se někoho zeptat, jestli se s tím nedá něco dělat. Rozhodně tohle totiž není dlouhodobě udržitelný stav. A přítěží na misích rozhodně být nechci, aspoň ne víc než už jsem. Když se Eddie a Mikkel, jak se blonďák posléze představil, sebrali a vyrazili nahoru, následovala jsem se ji já, jen chvilku po nich. Miu jsem tam nechala samotnou, snad jí to vadit nebude. Nevypadá ale jako nejspolečenštější typ. Kluci zamířili na své pokoje, nejspíš se po tréninku umýt. Mé kroky se zastavily. Já se moc nezapotila, však jsem jen používala své schopnosti, nedělala jsem nic fyzicky náročného. Takže nakonec nejspíš budu muset do společenky vejít úplně sama. No, co se dá dělat. Ještě na moment zaváhám, když mi dojde, že mám teď delší vlasy... ale zpátky si je asi měnit ještě nechci. Třeba si nikdo nevšimne, že je najednou mám delší... Pohled mi padl na dveře a jen pomalu jsem se k nim rozešla. Tak jo, je čas se... družit? Přátelit? Socializovat? Asi jo. Rozhlédnu se po místnosti a zjišťuji, kde kdo stojí. Musím ocenit výzdobu místnosti, rostlinná výzdoba mi dodává trochu klidu. Neustále si připomínám, že se nesmím tolik upínat k rostlinám, ale nemohu si pomoci. A jakákoliv pomoc je v této chvíli vítaná. Všimnu si, že Kristoff má v ruce kytaru. Bude hudba? Hudba... přijde mi to tak dlouho, co jsem si mohla něco v klidu poslechnout. Třeba tohle taky pomůže... Uvidím (tedy asi spíš uslyším), co bude hrát, najednou jsem byla trochu zvědavá. Tak nějak automaticky jsem zamířila k baru, kde dnešní "službu" měla Lyla. Stál u ní ještě jeden z nováčků. Trochu jsem se snažila pousmát. "Vím, že budu trapná, ale něco nealko, třeba vodu nebo džus," objednám si. "Minulou noc jsem nespala, tak na to nechci nakládat ještě alkohol," vysvětlila jsem hned. Pokud se vyhnu zvědavým otázkám, jedině dobře, i když teď jsem mohla jednu nabídnout - proč. Jakmile jsem dostala pití, otočila jsem se ke skupince stojící opodál. Poznávala jsem tam Leu a Laru a jednu novou tvář, tak to by snad nemusela být ta nejhorší společnost. Vydám se opatrně k nim. "Ahoj," pozdravím a trochu se pousměji. Krátce se otočím na toho nového. "Já jsem Laima, ještě jsme se neviděli." Pak mi došlo, že jsem se jen tak vložila do jejich konverzace, ať už byla o čemkoliv. Všem třem jsem věnovala omluvný pohled. "Eh, snad nevadí, že jsem se takhle přifařila k vám," řekla jsem tiše. Nevěděla jsem, ke komu jinému jít, dodala jsem ještě v mysli. Ale to už nejspíš neslyšeli, pokud nebyli telepati. | ||
| |||
 | U Baru společenka Dvě dívky se představují jako Lara a Lea a já si je pozorně prohlédnu. Nevím, jestli spolu něco mají, ale představa jejich společné koupele má něco do sebe. Ta drsnější bojovnice, která se ve Fargu pustila do Bun se představuje jako Alex. Také dost zajímavá bytost. Jeden ze dvou chlapíků, které se mi povedlo uhasit ve Fargu mi podává ruku a děkuje. „I mě těší a rád jsem pomohl. A jestli si budeš chtít dát společný drink, neodmítnu.“ odpověď doprovodím úsměvem a mrknutím. A na mojí otázku ohledně výzdoby odpovídá příbuzný Bun. „Moc pěkné, myslíš, že by šlo zařídit jeden menší stromek v květináči na pokoj? Potřeboval bych něco pro Hora..“ Otočím se na své rameno, ale Hor mezitím obdivuje výzdobu zblízka. Pousměji se. Ani jsem si nevšimnul, že odletěl. „Pro svého papouška.“ dodám a ukážu na místo, kde zrovna poletuje. Představuje se mi jako Blagden, pousměji se a podám mu ruku, bude-li chtít. Dále se mě ptá, odkud jsem přišel, tedy kromě Farga. „Mou domovinou býval Egypt, netuším, zda a jak momentálně existuje, před výbojem jsem byl na cestách po světě. A co ty?“ Dá se předpokládat, že on, nebo jeho předkové byli mými sousedy, nicméně nebudeme předbíhat s předpoklady. Záhy se dostavuje i můj oblíbenec z jídelny. Vypadá to, že chvíli váhá, kam zamířit. Nakonec jsem obdarován vzdušným polibkem, zatímco jeho kroky vedou k mojí momentální společnosti. Ale kdo by se zlobil, když se tak hezky zeptá. Pokynu tedy rukou směrem k Blagdenovi, na znamení, že pokud bude chtít, nebudu ho zdržovat. Na odchod pošlu ještě vzdušný polibek zpátky roztomilému mexičánkovi a upiji z vína, které jsem měl položené na baru. Po očku sleduji rozhovor vedle, kde se Rain právě vyptává dívek, jak je tohle všechno po apokalypse možné. Pozornost však převedu na pohyb milující barmanku, která se očividně nebojí zdůraznit svoje přednosti. „Takže nejdříve jsi členka záchranného týmu, poté barmanka. Samé ušlechtilé úkoly dostáváš, asi budeš velice šikovná.“ Pousměji se na ní. „A jak se taková hezká holka jako ty dostala do této organizace?“ zeptám se mile. | ||
| |||
 | Mezi ostatními Holgast ⥦❖⥨ ”Dobrý nápad.” odtuší ještě se slabým úsměvem. ⥦❖⥨ Zevnitř je slyšet hudba a když otevřu dveře, pach jako z kufru amsterdamské prostitutky mě uhodí do nosu. Všude to žije debatou a já pohledem zkontroluju, zda-li jsou skupinky stejné jako při jídle. | ||
