Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Společnost Jídelna -> společenka Yeva poděkuje za trochu překvapenou gratulaci a odvolává se, že si půjde odpočinout, což chápu. Dnešek byl náročný a kord v jejím stavu. Popřeji jí tedy dobrou noc. Lara k naší debatě o příchodu z jiné dimenze přidává, že kdybychom chtěli, můžeme to s ní probrat. Není to úplně špatný nápad, uvidím, možná se zítra opravdu zastavím. Co se týče mě, spát jít ještě nehodlám. Představa, že se uklidím na pokoj a budu čelit svým nočním můrám mě dnes neláká. Lara vypadá, že se na akci také chystá, Lakshmi ještě pomáhá s úklidem a Rúna chce dorazit až později. Ačkoliv je mi líto jí opouštět, vypadá, že je toho na ní dnes moc a možná potřebuje chvíli o samotě, aby to vstřebala. Přikývnu tedy. Zarazí mě jednorožec, který si to v klidu pochoduje po stole. Chvíli na to zmateně koukám, ale dívenka předním ani trochu překvapeně nevypadá. Chvíli přemýšlím, zda je to její mazlík, kterého jsem si dříve nevšimnula, ale než holčička dojí, zvíře zase mizí. Asi nějaká forma iluze. Poté míří k nám a ptá se Lary, kde je ta slavnost. No, jestli je to vhodné místo pro takhle malou princeznu si nejsem jistá, ale když tam nebude příliš dlouho, snad se okolí dokáže krotit. Když jí tedy moje společnice nabízí, aby šla s námi, mile se usměji a přikývnu. Po vstupu do společenky si slečna jde vlastní cestou a mi s Larou míříme k baru. Po cestě si ještě povšimnu Kristoffa s kytarou. „Já si myslela, že větší sex-appeal už mít nemůžeš.. a on vytáhne kytaru!“ Popíchnu ho a mrknu na něj. Nik..? tu opět není. Nevadí, nebudu na něj tlačit, když bude chtít mojí společnost, najde si mě. Lara hned z patra vyslovuje moje oblíbené pití a hned nalejvá. Uznale pokývu hlavou. „Dobrá paměť.“ usměji se. Ujmu se své skleničky a přiťuknu si s ní, pokud bude chtít, než se napiju. Lara nezahálí a hned z fleku se představuje a zdraví všechny nováčky. „Tak já se taky přidám, jsem Lea a všichni vítejte.“ | ||
| |||
 | Get his party started Pevnost Holtgast; 1. listopadu, společenka různé Otočím hlavou, když kousek od sebe zaslechnu hlas hlas, který patří holce se kterou jsem už měla tu čest se dneska vidět. "Čauky, já jsem Alex. Konečně můžeme pokecat v klídku, bez řvaní, krve, ohně a sraček ve vzduchu. Odkud vlastně seš?" Lyla se rozhodně neostýchá, dobře, holka, a už začíná mít náskok. Koukám, že v tomhle možná bude podobná Jamesovi, kterého zatím v místnosti nevidím, ale říkám si, že když s tímhle nápadem na párty přišel, tak dorazí poslední like a boss. Přesto za barem zůstává a já počítám, že za chvíli jí o pití budu prosit taky. "Tak to se dvakrát nenechám pobízet!" zakřením se na Blagdenovo doporučení jít se bavit. Život je krátkej, zítra se všechno může zase posrat, dneska je čas už na zábavu. A sypou se sem další lidi, což je super. Bez lidí nemůže být pořádná párty. Kluk se jménem, které si určitě nebudu pamatovat, natož schopná vyslovit – my bad, můj pracovní šéf bere do ruky kytaru, Emil nám vykouzlí diskotékové osvětlení. No a proč ne? Pozvednu ruce v obranném gestu a zašklebím se, když Bunmi souhlasí s pozváním na drink, akorát teda s jednou podmínkou a kecnu si na jednu stoličku u baru. "Já se bez škrcení u pití obejdu, takže naprostá pohoda. To, co do mě vjelo v té ZOO, no fíha, to teda doufám, že se už nebude opakovat. Mno, ale zpět ke skleničce, co to bude? Já asi začnu pivem, ale pokud chceš začít panákovat, rozhodně se nebráním!" Podle toho, co si Bunmi vybere, poprosím Lylu o pivo nebo whiskey. "Jak ses vlastně stala součástí ZOO?" pokračuju v pokecu a jsem ráda, že je to s někým, u koho mě při mluvení nebolí za krkem. My prcci to máme občas těžký. | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Skugga Holtgast, knihovna Pohledem mimoděk zavadím o hůlku, když ji přechytává do druhé ruky - styl nebo nutnost? Snad si to sama ani neuvědomím, to jak se napnu, když udělá krok blíže a natáhne mým směrem ruku v gestu, které mi trvá krátkou chvíli pochopit. Asi... Bych neměla sedět na zemi, když s někým mluvím, dopne mi opožděně, jistěže neměla, vůbec, v knihovně si běžně nikdo nestele, dříve by ti to jako dobrý nápad taky nepřišlo, uvědomím si. Ostýchavě nabízenou dlaň přijmu, i s jeho pomocí se na nohy nevytáhnu zrovna elegantně, o nějaké ladnosti nemůže být ani řeč. | ||
| |||
 | Renard Mé kroky zavedli mě mezi regály kde spočívala na zemi ryšavá liška. Už tak byl pohled na dívku jako takovou rozhodně příjemný, o to více když ještě zaobírala se literaturou jako takovou. Když oslovil jsem jí, nevypadala, že bych jí nějak polekal, což bylo rozhodně dobré, příjemné znamení. Nerad bych jí totiž vylekal. Všimnul jsem si, že jistý okamžik, hleděla na mě jakoby si uvědomovala realitu pozvolna. Povedlo... se mi jí tu snad zastihnout, kterak usnula nad svou četbou? To bylo... vskutku nemilé, rozhodně. Nevím jestli měl bych se cítit vinen za to, že jsem jí tu vlastně takhle přepadl či ještě k tomu probudil. I když možná bylo lepší když našel jsem jí, usnout na podlaze není úplně příjemné. Kterak spatřím, že chystala se vstát, přehodil jsem svou hůl do druhé ruky, mezi prsty a pevně přitiskl knihy k sobě, aby mi nevypadli, když přikročil jsem blíže k ní a nabídl svou pomocnou ruku při vstávání, či usazení se. "Každý výtisk, je svým způsobem poklad..." posuměji se lehce k jejím slovům. "...stejně tak jako je jím každý člověk. Nedocenitelný, jedinečný, nenahraditelný poklad." dodám ještě k tomu, stále svým melodickým hlasem, který s sebou nesl ještě stále jistý nádech mého francouzského přízvuku. Byl přímo úměrně ztišený vzhledem k místu kde jsme byly, i když víceméně jediní. "Callum. Pro přátele postačí jen Call. Rád poznávám tě, Rúno." odvětím ohledně jejího představení se. Tahle Liška, rozhodně patřila k novějším tvářím, které se přibyli v poslední době a byť svým způsobem byly nám představeni, osobně snad nesetkali jsme se nikdy přímo, až tady, teď dalo by se říci. "Každá doba nese si něco svého... kupříkladu William Blake byl ve své době, nepochopený ve své tvorbě a prakticky neznámý, dnes je považován za významnou osobnost v historii poezie i výtvarného umění preromantismu." řeknu a lehce přitom sklouznu pohledem ke dvou knihám, které jsem držel při sobě. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Renard dans la bibliothèque Už od příchodu, pocítil jsem onu známou vůni. Vůni starého papírů a vědomostí celkově. Ano, zde jsem byl doma ze všeho nejvíce. O to více byl jsem potěšen tím, že jsem zde mohl vypomáhat obecně. Vskutku, nebyla lepší práce, kterou bych si mohl přát více. S nepatrným úsměvem, tiché kroky, které doprovázelo jen decentní cinkot mé hole zamířili tak mezi regály... Natáhl jsem ruku a letmě se dotkl dřevěných regálů, dále pak decentně přejížděl po nich prstem, kterak kráčel jsem dále, hledajíc konkrétní sekci... vlastně nehledat tak úplně, moc dobře jsem věděl kde jej mám hledat. William Blake patřil k mým nejoblíbenějším autorům obecně a kdykoliv měl jsem možnost dostat nějakého jeho dílo do svých rukou, pociťoval jsem neskutečné štěstí i radost. Jeho tvorba byla v jeho období dosti kontroverzní a já jí shledával čistě fascinující. Bylo tak jasné, kam moje kroky směřovali a které výtisky skončili v mých rukou. Pozvolna otáčel jsem stránky, tak opatrně dotýkal jsem se jich, jakoby byly stvořené snad z křehkého skla. Naprosto ponořil jsem se do literatury, že nikterak nepovšimnul jsem si toho, že by snad mohl někdo další zavítat na toho místo. Tichý šepot, který byl ostatním naprosto neslyšitelný dolehl k mým uším. "...Další... další... je tu.. někdo další... někdo.." Pozvedl jsem hlavu od knihy, abych se mohl zaměřit více na jejich šepot, šepot drobným, oku dobře skrytých maličkých strážců tohohle místa. Musel se lehce pousmát tomu, kterak plnili úkol, který jsem jim uložil na výbornou. Zavřel jsem knihu v ruce, ale nikterak jí nevracel zpátky. Dneska ne, plánoval jsem jí rozhodně dokončit. Pozvolna rozešel jsem se směrem, kterým mě naváděli. Nebylo to tak, že by sem měli ostatní nějak omezený přístup, to nikoliv, byl jsem jen čistě zvědavý kdo to sem zavítal v tuto hodinu. Nechtěl jsem nikoho případně vyděsit, moje kroky byly přiměřeně tiché, vzhledem k místu kde jsme byly. Trvá to sotva okamžik než tak dojdu k místu kde mezi regály vidím závoj ryšavých vlasů, ryšavých stejně jako byl kožich lišky.. Byl to vskutku příjemný pohled, to ano. Nejenom na dívku samotnou, ale stejně tak i dívku užívajíc si literaturu. "Bylo... by ode mě hodně opovážlivé, optat se, co za poklad podařilo se ti tu ulovit?" optal jsem se jí lehce, měkce, melodicky. | ||
| |||
 | Vzhůru za společností Jídelna -> Společenská místnost Rychle mi dojde, že se Rúna vlastně vrátila do své domoviny a podle toho, co jsem zvládla postřehnout to tam asi nevypadalo podle jejích představ. Bůhví, jak to teď vypadá v Dánsku, obávám se, že bych přijela z mise v mé zemi dost podobně zničená a rozhozená. Ale přeci jen, podle toho, jak se tady setkávají ztracení sourozenci má člověk stále dost hnusnou naději. Ano, hnusnou, naděje dělá s člověkem podobné divy a vede ke špatným koncům stejně jako strach, nenávist, zoufalství, ale naděje možná ze všeho nejhorší. Podle jejích reakcí na jakýkoliv hluk jde poznat, že jí opravdu není dobře a necítí se, nechci ji někam tahat, kde by se necítila bezpečně a nebylo jí tam dobře. Ostatní s mluví, nabízejí jí podporu a já se samozřejmě taky přidám, i když si nejsem jistá, že je to nejlepší nápad, ale vlastní přesvědčení je lepší, než kdybychom se jí to snažili vymlouvat. „Sice nevím, jak to tam vypadalo…ale přece tě tam případně nenecháme o samotě. Počítat můžeš i se mnou.“ Chevalier Matisse mi trochu vysvětluje, jak se dostali do jeskyně, ale vlastně mi pořádně nic neobjasňuje. „Bledá? O koho jde? Tu jsme as nepotkali, že?“ Něco mi říká, že jsme máme jen štěstí, že jsme ji nepotkali. Poslouchám i rozhovor Lei s Lakshmi, musí to pro ně být opravdu složité, dostat se najednou do takovéhle situace. V žádné z psychologických knih se nic takového nedočteme, můžeme to srovnat se schizofrenií? Nevím, opravdu nevím. „Dívky, kdybyste chtěli…to ještě probrat s někým dalším, tak se taky nabízím, snažila jsem si docela hezky vybavit kancelář.“ Připomenu jenom a už mlčím, nechci dnes dělat psychologickou intervenci. Chci poznávat nováčky a…když Lea připomene dámskou jízdu zeširoka se usměji. ANO! Dámská párty, to je dnes potřeba. Na oznámení Yevi o dítěti a o tom, že byla na misi jen překvapeně zamrkám a ani nehlesnu, navíc se za chvíli loučí a ani není čas se na cokoliv ptát. * Postupně nastane čas k tomu, abychom se opravdu vydali do společenské místnosti. Rúna se od nás odděluje a vydává se vlastní cestou. „Uvidíš, nepřemáhej to, ale hrozně, rády tě tam uvidíme a Lea měla s tou dívčí párty pravdu. Případně to ani nemusí být party, ale příjemný čas.“ Řeknu jí ještě, než odejde. Při odchodu do společenské místnosti se mě zachytila ta dívka, kterou jsme s sebou vzali ze Sibiře. Překvapivě zamrkám, když ji vidím najednou vedle sebe a nikde v dohledu není její bratr. „O patro níž, jdeme tam taky, tak pojď s námi.“ Pokud bude chtít, vezmu ji i za ruku a s Leou a Chloé se konečně dostáváme do společenské místnosti. A dokonce ani nejsme poslední! „Oooo! Živá hudba!“ Potěšeně Kristoffovi zatleskám, když přicházím do místnosti, zatočím se na místě a vyšlu ruce trochu do vzduchu, udělám s nimi pořádné vlny. A rovnou si to šinu k baru, kde je docela celkem velká společnost „Whiskey to byla, že ano?“ Mrknu na Leu a rovnou jí i sobě nalévám skleničku, pokud mě Lyla nechá, případně ji o dvě skleničky poprosím. Ne, nejsem alkoholik, ale trochu se napít potřebuju a pak si chci konečně s někým trochu více popovídat. A pořádně poděkovat! "Ahoj všichni, vítejte u nás, já jsem Lara." Představím se těm novým, kteří u baru stojí. | ||
| |||
 | Duel Pevnost Holtgast, tréninkové prostory, 1. listopadu Jak to začínalo vypadat dobře, tak se to podělalo. Můj pokus se zbraní mě jen zdržel a Modrovlásek mi proklouzl. Sakra... To už proti mně v širokém záběru vyrazily drobné projektily. Pokusila jsem se mávnutím ruky rychle vyvolat štít. (5+2) Byl tu, ale nestačil vykrýt vše a já schytala několik nepříjemných štípanců. Sykla jsem bolestí. Štít se mi rozpadl a já se musela bránit znovu. Obě ruce jsem napřáhla před sebe a spojila je. Půlkoule energetického štítu mě tentokrát ochránila zčásti (5+2), ale štít se opět rozpadl a já zavrávorala. Díky tomu jsem nestihla dál zareagovat tak, jak jsem si představovala. Švihnutím ruky jsem se sice ohnala proudem energie proti biči, ale bylo to mizerné a hlavně úplně mimo. (3+2) Místo toho jsme skončila na kolenou. Rukou jsem naznačila, že stačí. Ne, neměla jsem radost. Ale… “Díky, byl to dobrý souboj,” uznala jsem. “A gratuluju,” trochu neochotně jsem přidala, když energetický bič zmizel a já se mohla vydýchat. “Jo, voda bude fajn,” přijala jsem trochu nečekaně pomoc. Až teď jsem trochu víc začala vnímat Mikkela, který nevypadal moc dobře a nejspíš skončil s tréninkem, a tu bleduli. Když se Modrovlásek vrátil, s poděkováním jsem přijala vodu a napila se. Otázka na zábavu, která se nahoře chystala, mě nechala chladnout. “Radši budu trapná, než tam jít,” trhla jsem sebou. Ta představa… Mě děsila. Mikkelovi jsem věnovala jen úšklebek. “A povinné to není,” kývla jsem ještě k bleduli, která to nejspíš brala jako závazek ukázat se tam. “Ale pivo bych si dala,” zahuhlala jsem si spíš pro sebe, zatímco jsem dopíjela vodu. Když zmizí, mohla bych zkusit trénovat u pytle. Tomu se skoro vůbec nevěnuju a měla bych. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Tohle mě baví! Pevnost Holtgast, kuchyň a jídelna → společenka, 1. listopad Byla jsem nadšená. Mé počínání sklidilo obdiv, úsměv nebo úžas. Paráda, paráda! Sama jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Kdo by nebyl rád ze sluníčka a písku? “Přeju si to,” pokrčila jsem rameny směrem k mladíkovi, který se ptal, jak to dokážu. “Ale zmizí to samo, nebude z toho nepořádek,” dodala jsem spěšně k těhotné ženě, ze které jsem tak nějak měla respekt. “Bohužel docela brzy,” trošku sklesle jsem dodala. Ten zábavný mladík z toho byl tak paf, že vykládal i slova, za která bych dostala doma za uši. Musela jsem se uchichtnout. A jak jsem řekla, po pěti minutách bylo opravdu po všem. Sama jsem se jen trochu brouzdala v písku a užívala si slunce. Nechtěla jsem se plést nikomu pod nohy, abych neskončila jako ten usměvavý, co ho trefil vílák. Když bylo vše pryč, nějak jsem si vzpomněla opět na Matiho. Vytratila jsem se z kuchyně, ale mezi dveřmi jsem se zarazila. Kde je? Hrdlo se mi stáhlo. Roztěkaně jsem se rozhlížela a jako opařená dokráčela k místu, kde zůstala má nedojedená večeře. Kde je? Proč tu nezůstal? Je v pořádku? Kam odešel? Srdce mi tlouklo jako splašené. Absolutně jsem neměla pomyšlení na jídlo. Klid… Klid. Určitě to bude v pořádku. Tady jsme v bezpečí. Všichni vypadají přátelsky. I když už jsem neměla pocit, že strachy začnu křičet nebo zvracet, jídla jsem nebyla schopná se dotknout. Nechci být sama... (3+2) Toužebné přání zůstalo nevyslyšené. Ať tu je Spirit... Můj oblíbený plyšáček z domova. Růžový jednorožec se zlatým rohem ve velikosti veverky. Teď se akorát objevil živý a na stole. (7+2) Pomalu jsem se začala uklidňovat. Spirit mi očuchal ruku, a pak mi začal frkat do jídla. “Dáš si?” tiše jsem k němu zašeptala a dělila se s ním o jídlo. Byl dokonalý, protože mu chutnalo vše. Výhoda oživlých plyšových zvířátek. A já konečně začala taky jíst. Okolí jsem teď raději příliš neřešila. Oči jsem měla jen pro svého koníka. Ten mi naštěstí vydržel až do konce večeře. Pak se opět rozplynul. Po vzoru ostatních jsem odnesla špinavé nádobí. A pak už odchytla prvního, kdo se namanul. Tedy první. Slečna s úžasně fialovými vlasy. “Kde je ta… Slavnost?” zatahala jsem neodbytně dotyčnou za rukáv a nechala se tam odvést. Třeba tam bude Mati. Bylo vidět, že jsem nervózní a nedočkavá. A taky že ano! Postával s nějakým klukem s fleky. Vrhla jsem se k němu jako velká voda a prudce ho objala. “Tady jsi!” přešla jsem opět do rodné řeči. “Já jsem se vyděsila. Promiň, že jsem utekla od stolu, ale teď jsem se fakt lekla, kde jsi. Ale dobrý, už je to dobrý,” na chvíli se mi v očích zaleskly slzy a znovu byla znát v mém hlase hysterie. Nebývala jsem taková, opravdu ne. Dokud se to celé nezměnilo. Pomalu jsem své ruce od brášky pouštěla a rozhlížela se po místnosti. Bylo tam vše, co si člověk mohl přát. Když jsem trochu získala odvahu a klid a zjistila, že mě fakt bratrovy rozhovory nezajímají, pomalým krokem jsem se vydala k Tarzanovi, který si v rohu drnkal na kytaru. Stála jsem od něj asi na pět kroků, ruce za zády a na rtech opatrný poloúsměv. Hudbu jsem měla ráda. Ale on byl trochu … Ne děsivý, ale… Velký. Ale má super vlasy. Slušely by mu copánky? Už jen ta představa mě pobavila, takže jsem neudržela drobné uchichtnutí. | ||