Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Večer Pevnost Holtgast, jídelna → zahrady, 1. listopadu "Uvidíme, co se s tím dá dělat. Ale když to bude možné…," pousmála jsem se na Rúnu. Nechtěla jsem jí slibovat nic závazného, ale ráda ji podpořím. Sama jsem cítila, že dřívější Laki měla podobné touhy. Já už ne. Tuhle věc jsem ze svého světa měla uzavřenou. U nás nepřežil téměř nikdo z obyčejných lidí. A nějak jsem neměla potřebu se s podobnou realitou setkávat znovu. V kuchyni očividně probíhalo něco… Zajímavého. Křik, výskot, pak i sluneční záře. Na rtech mi na chvíli přeběhl úsměv, mou spolubydlící to očividně děsilo, když jsem periferně postřehla pár jiskřiček a nakonec se mi naježily chloupky na zátylku. O kousek dál jsem zase zaregistrovala jelena. Už zase? Nemohl by si to nechat na… Jiné prostory? S pobaveným úsměvem jsem zakroutila hlavou. “Jo, nápodobně,” pousmála jsem se směrem k Rúně a její poznámce o scifi. “Doteď si nejsem jistá, zda někdy budu schopná pochopit, co se to stalo. Ale chci věřit, že to má nějaký význam.” Ano, to bylo to mé stéblo, kterého jsem se jako tonoucí chytala. Jak se ukázalo, Lea mě chápala naprosto přesně. Jen jsem němě přikývla. Jako duch... Yeva, která seděla nedaleko, nejspíš náš hovor slyšela a byla do toho zainteresovaná, takže mě nepřekvapilo, když se přidala. Trochu sklesle jsem se pousmála. “Snad máš pravdu.” Ano, člověk by neměl být nedočkavý. Je to oboustranně… Ošemetné. Pak mi ale došlo, kterou informaci nám Yeva sdělila. Jen jsem vyvalila oči, a pak se dobrosrdečně zasmála a spráskla ruce. “Gratuluji, Yevo!” Kdo je otec? To mě napadlo okamžitě, ale mlčela jsem. Měla jsem však pár tipů. “A rovnou dvojčata! Dvojnásob štěstí,” pousmála jsem se. “Heather bude nejspíš ráda, že v této roli tu nebude sama.” Samozřejmě mě v tu chvíli napadlo, jak jsem sama řešila, zda jsem si nemohla ze svého světa něco navíc odnést. Ale bylo to téměř nemožné. A taky se to nepotvrdilo. Jídelna se pomalu vylidňovala, Yeva se s námi rozloučila a já konečně dojedla. “Pomůžu s úklidem a za chvíli dorazím do společenky, tak jestli tam míříte, zatím se bavte,” usmála jsem se na Leu a Rúnu a prozatím se rozloučila. Pomohla jsem sklidit nádobí z jídelny a donesla ho do kuchyně, kde Heather už zjednala pořádek. Tak nějak pohroužena do vlastních myšlenek jsem se pustila do práce. Když bylo téměř vše hotovo, oslovila jsem ještě Orena s prosbou, zda bych si mohla připravit čaj. Příslib, že vše vrátím hezky na své místo a bez poskvrnky mu stačil, navíc to nebylo poprvé. Po vzoru Hanky jsem si připomněla domovinu a připravila si masala chai. Možná pro někoho nezvykle i se špetkou chilli, jak to dělávala moje mamka. Prý tajná přísada její rodiny. No, byla jsem si téměř jistá, že své tchýni tam toho chilli dávala víc, než bylo třeba. Jen ta vzpomínka mě rozesmála i rozesmutnila. Jakmile jsem byla s čajem hotová, i se šálkem jsem zamířila do zahrady pod svou oblíbenou třešeň. Tak nějak jsem potřebovala chvilku pro sebe, než se vydám mezi ostatní. Zpracovat ten další nával stesku. Chyběl mi blízký člověk. Někdo, kdo by mě opravdu znal, u koho bych se zcela beztrestně stulila. Prostě mi chyběl můj Erden. Ne tento, pravý vůdce, zvláštně odtažitý, racionální, dříč. A i když jsem se snažila, stále mě ten pohled bolel. Bolela mě ta ztráta. Jak dlouho trvá, než člověk přestane truchlit pro své blízké? | ||
| |||
 | Večírek Společenská místnost „No, já bych si tím zas tak jistá nebyla, že mě uneseš. Nejsem zrovna pírečko.“ Odpovím Kristoffovi po cestě ze skladu. Richard se mi představuje a podává mi ruku. Tomu, že Blag byl někdy malý se mu věřit nechce a ptá se, čím ho krmili. Moje slova se snaží znevážit i bratránek. „Blagu neser! Nebo vám ukradnu jeden z těch fajnových kamínků a portnu se domu pro nějakou rodinnou fotku!“ Na oko vážně však s úsměvem mu vyhrožuji. Dále tu i s Nikem řeší nějaké transmutace postavy, nebo jak to mám pochopit. Blag tvrdí, že to bolí a že sám na sobě nikdy nic neměnil, Richard zase říká, že se nechal „vyrůst“… počkat, co to doprdele dělá s očima? Zamrkám, jestli náhodou nemám haldy a ono je to pryč… Coto..? Poté vypráví o egu, protože byl menší, než zdejší titáni. Přimhouřím oči. „A co má jako říkat já? Já si musím stoupnout na stoličku, abych jim viděla do očí.“ rozhodím nechápavě rukama. Po pár posledních úpravách to nakonec vypadá, že je vše hotové. Nikolai mizí za jinými povinnostmi a do společenky se začínají hrnout lidi. Usednu s klukama u baru. Do společenky přichází i moje rivalka ze zoologické a představuje se jako Alex. Nabízí nám i pomoc, ale myslím, že je vše už hotové. Poté přistupuje spešl ke mně a nabízí mi společnej drink, protože jí podle jejich slov první seznámení moc nejdou. „Dobře, ale tentokrát vynecháme to škrcení, jo?“ popíchnu jí s úsměvem. | ||
| |||
 | V hlubinách pevnosti1. listopadu Eddie, Mia, Mikkel Chvíli ho sleduji a čekám, jak na mě zareaguje. Pokud by mě chtěl od sebe odehnat, s klidem bych to přijala a šla se věnovat zpátky tréninku. Zároveň ale s odpovědí nespěchá. Čekám tedy. Na jeho odpověď jen chápavě přikývnu. Bolesti hlavy jsem rozuměla. Když se trochu rozpovídal o jejím zdroji, tomu už jsem rozuměla hůře, ale možná to bylo dobře. Neznělo to jako zrovna příjemná věc. Nevlastní vzpomínky, co se ti vkrádají do mysli... Au. Když jsem tedy pochopila, o co jde, zůstala jsem stát stranou a nepřibližovala se k němu. Bezpečná vzdálenost. Pro nás oba. Ruka mi spadne zpět k tělu. Cože? Tak jako u večeře, i tady se trochu zarazím nad pochvalou. Jde to poznat i navenek - jen na ten nejkratší moment se mi zarazí dech. Bylo evidentní, že tohle je něco, na co nejsem ani trochu zvyklá. A jak bych měla - vždycky jsem byla považovaná za slabou, moc holčičí, neužitečnou. A pak "tou s Dotekem", jako bych ani nebyla člověk, ale věc. Mezitím tady mě pochválili za úspěšnou misi (s čímž musím souhlasit, jelikož jsme o nikoho nepřišli a ještě zachránili tři další) a teď za tenhle nápad přenosné zeleně. Opravdu je to tady jiný, musela jsem uznat. "Eh, jo, to... To mě napadlo dneska před odchodem na misi. Abych měla po ruce něco, co umím ovládat," snažila jsem se rozpačitě vysvětlit. Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, jako že se přeci nejedná o nic geniálního, ale to už jsem se udržela. Byl to slušný nápad a určitě nejsem jediná, koho to napadlo. Myslím, že Blagdena jsem taky viděla s nějakým listovím ve vlasech, když jsme stáli před pevností. Z myšlenek mě vytrhne zaštípání, ani si nevšimnu, co přesně to způsobilo. (2) Lehce jsem nadskočila náhlou bolestí a chvilku jsem si hladila zasažené místo. I když jsem měla na sobě kardigan, nijak to neutlumilo ten zásah. "Au," vydám ze sebe jen tiše. Blonďák si evidentně všiml, odkud to přišlo, a nezněl moc nadšeně. Když pak znovu praští do pytle vedle sebe, levá noha automaticky udělá lehký krok vzad, ačkoliv pořád zůstávám stát na stejném místě. Jen jsem chtěla být připravená okamžitě odejít, pokud bych se cílem té nálady stala já. K tomu naštěstí nedojde a já sklopím pohled k zemi. Naše konverzace tímhle nejspíš skončila, což dal následně najevo i svým odchodem na šachovnici. Z nervozity jsem si přejela o zápěstí s náramkem, na němž se mé prsty zastavily a sevřely ho. Potřebuji... klid. Trošku... klidu. Asi bylo trapné se upínat k rostlinám, ale nic jiného jsem neměla. Tak jako v Amazonii. Pak ale uslyším Eddieho hlas. Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Nad odpovědí chvíli váhám. Mezitím promluví blonďák. Krátce se zamračím. No, vlastně má pravdu. "Já... asi aspoň na chvíli bych tam měla jít," odpovím nakonec naprosto upřímně. Moc se mi tam nechtělo, zároveň ale... potřebuju se zapojit, socializovat. Musím, jinak tady budu pořád cizinec. Já vím, jsem tady jen druhý den... ale právě proto bych tam měla jít. A bude to další možnost odložit spánek a s ním přicházející noční můry. Hm. | ||
| |||
 | Myšlenka večera Upřímně, výklad dovedností obouch čarodějek okrajově zajímal i mne samotného. Z čistě zvídavého hlediska. Každá věc, kterou se jeden dozví může být třeba zásadní v nějaký kritický moment v budoucnu. Tím samozřejmě nechci nic přivolávat, ale hold je to už moje povaha, moje vždy zvídavá povaha.. Samozřejmě vše co čarodějky řekli bylo samo osobě zajímavé. Pilně pozoruji, kterak Bílá čarodějka poskládá cosi z ubrousku a v několika okamžicích, rozletí vzduchem a já, přistihl se, kterak pozoroval jsem s mírným úsměvem tohleto její malé snažení. Možná proto pak polevil jsem ve své pozornosti a v další vteřině, cosi přistálo v mém obličeji. "Mon Dieu..." uteče mi přitom, kterak se snažím v další vteřině zjistit o co vlastně šlo. Pečivo? Bagety... čmuch... s česnekem. Proč by po mě házel pečivem s česnekem...? Obočí nepatrné nakrčí se mi, z důvodu, kterak přemýšlel jsem, než pak pomalu mi dojde význam, proč tomu možná tak bylo. Maličko jsem se tomu pousmál. "Mohu tě zjistit příteli, že nemám žádné postranní úmysly o tom, udělat si z někoho zde svačinu... Pokud bych měl být upřímný, nikdy jsem ještě ani nepil přímo z nikoho..." řeknu k našemu střelci, odložíc jeho projektil trochu stranou. Proč byl česnek spojovaný s upíry, bylo to, protože jim vadí jeho čpavý zápach, kvůli ostrým smyslům, toť celá záhada Nosferatu. Nicméně... ohledně toho co jsem řekl, za tím jsem si stál a přesto... v koutku mé mysli objevila se hříšná myšlenka o tom, jaké by to museli býti... jaký pocit by to byl... Dokončil jsem tedy svou večeři a pozvolna opustil jídelnu. Mé kroky mířili jistým směrem, asice směrem do knihovny, kde chtěl si vybrat další výtisk, do kterého jsem se mohl ponořit a přesto, tahle malá událost v jídelně, hlodala lehce ve mě. Nikdy.. neuvažoval jsem o tom, že někoho mohli by moje dovednosti... vyděsit..? Bylo to správné slovo? Správné přirovnání toho, čemu jsem tam čelil? Netuším... nesetkal jsem se ještě s něčím podobným. Samo sebou obyčejné lidi naše dovednosti mohli vyděsit a s tím už byl jeden poněkud smířený, avšak, že by tohle pociťovali i ostatní Nadaní? Upřímně, nikdy jsem nad tímhle neuvažoval. Samozřejmě je něco jiného když jeden čelí nepříteli, který disponuje impozantní silou, ale pociťovat nekomfort z toho, že někdo dokáže manipulovat se svým tělem jak se mu zachce, či vidět nejtajnější myšlenky. Nikdy jsem se nad tím nepozastavil, až dnes... Moje kroky došli tedy ke knihovně, kde poté zašel jsem mezi regály a hledal, se kterým dalším svazkem strávím svůj čas. | ||
| |||
 | Druhý pokus s párty Kuchyňa --> stajne, izba --> spoločenka Daniel --> skupinka v spoločenke Môj malý, osobný svet v myšlienkach, ktorý ma na chvíľu pohltil, preruší dotyk na ramene. Otvorím oči. Pootočením hlavy zaregistrujem nad sebou Daniela. Ide z neho akýsi pokoj, alebo aspoň mne sa tak zdá. Fyzický kontakt bol u neho vzácny, no o to viac ho človek vnímal. Neviem presne, čo mi chcel naznačiť, no je to príjemné. Zdvihnem ruku a zakryjem ňou na chvíľu tú jeho, stisnúc mu ju zľahka prstami. Dan, akokoľvek sa mi nikdy nepodarilo dostať k nemu bližšie, tu bol od začiatku - aspoň od toho môjho. Bol známa tvár, vždy pevný, oporný bod. Potichu a z obďaleč sa staral o ostatných. Rozhodne patril k mojej malej, vybranej skupinke. Venujem mu mäkký, o čosi prítomnejší úsmev ako ten, s ktorým som sa pred chvíľou stratila v ilúzii. Bohužiaľ, tá, ako všetko v živote, netrvá večne. Vyblednutie a úplné zmiznutie ilúzie mi pripomenie, ako veľmi voda na tele a vsiaknutá v látke studení. Zároveň si uvedomím, že ak chcem stihnúť večerné obriadenie stajní a sprchu, tak môj čas na kuchyňu tak či tak tikal ku koncu. Richard, hlavný pôvodca bordelu na zemi, bol vykázaný namiesto toho aby pomohol s upratovaním, no stále bolo dosť ľudí, ktorí to tu mohli dať do poriadku. Potichu sa teda ospravedlním a zmiznem do izby. Mokré oblečenie vymením v rýchlosti za suché, pracovné do stajní, kam aj ihneď zamierim. Po príchode, pohladení sochy a pozdravenia z boxov trčiacich, hladných hláv, sa pustím do práce. O pol hodinu, pod teplou vodou zo sprchy, váham či ísť na ďalšiu oslavu alebo nie. Tá posledná sa zľahka zvrhla, a popravde, obávala som sa toho, že by sa niečo podobné stalo znova. Na druhú stranu... oslava, na ktorej nechýbal nikto z tej predošlej, hoci medzi nimi boli misie? Oslava, kde môžem tých pár ľudí, na ktorých mi záleží, vidieť smiať sa? Nakoniec na seba teda namiesto pyžama naťahujem nohavice, doplnené mäkkým, jemným, bledým svetrom. Do výstrihu k tetovaniu šuchnem moju zbierku náhrdelníkov, nechávajúc pomedzi prsty prekĺznuť všetky až na jeden - veľký pazúr. S tichým výdychom prejdem nechtom po jeho hrane. Bude v poriadku? Zvládne sa vrátiť, alebo bude tiež....zmenený? Zvládne to? Stisnem prívesok v dlani, kým ho pridám k ostatným, cítiac jeho váhu okolo krku. Zrak mi pri tom pohybe ruky zachytí vytetovaný diamant na prostredníku, no rýchlo celú pažu stiahnem voľne popri telo. Od istej doby mi okrem Sory pripomínal aj Yuriko, hoci tá žila. Iba...ma opustila. Bez slova. Potrasiem hlavou. Nie teraz. Vyjdem z ticha izby. Zobrazit SPOILER  Do spoločenky vkĺznem pomerne potichu. Ako prvé si moju pozornosť získa výzdoba, a popri opatrnom skúmaní končekmi prstov lístia a kvetín mi kútiky úst vyjdú o kúsok vyššie. Pohľad na svetlušky ma prinúti zamyslieť sa, kde je Nax - väčšinou bola v spoločenke medzi prvými, keď sa niečo dialo - tak isto ak Marisol. Možno som ale zvládla vybaviť svoje povinnosti skôr, ak sa mi pôvodne zdalo. Zamierim okľukou k baru, aby som nešla priamo cez skupinku ľudí, hoci všetkým na pozdrav kývnem a Blagdena jemne obšuchnem natiahnutou dlaňou po paži vo vlastnej verzii "ahoj". Zdá sa, že vodná bitka je takmer zabudnutá, keď Richarda iba pichnem prstom do boku popri tom, ako ho obchádzam. Oren, stojaci pri ňom, dostane krátku pusu na spánok, snáď ako druhé, neverbálne "prepáč" za nedokončenie práce v kuchyni. Aby som nepridávala Lyle na robote, sama si vyhliadnem fľašku bieleho vína, ktorú si rovno privlastním aj s pohárom. Sklo cinkne o sklo, keď si nalievam. Chcelo by to, aby bolo trochu zachladené, ale... bude musieť postačiť aj takéto. | ||
| |||
 | Hurá na párty Na chodbě u záchodků -> společenka Erden mi sděluje, že něco málo ví z ošetřovny a prohlédne si můj krk, kde zůstala pěkná jizva. Asi není obvyklé, že by s něčím nehnuly ani schopnosti nadaných. K dalším informacím mi sděluje, že nucenou spolupráci nevidí jako důvod k zavření, což oceňuji. „Nemám důvod někomu ubližovat, pouze jsem nechtěl nic tajit.“ Odůvodnil jsem, proč že to před ním vlastně teď stojím. Dále mi doporučuje, že pokud už nic nemám, můžu se vrátit na večeři. „Díky, ale už jsem najedený.“ Pousměji se na něj a dál už ho nezdržuji, ať má namířeno kamkoliv. Sám se vydám směrem mého pokoje, kde si na sebe vezmu jedny pěkné aladinky (odkaz) a bílou košili s krátkým rukávem, do které si udělám díry na křídla a nechám jí jen tak rozepnutou. Spodnímu prádlu jsem nikdy moc nefandil. Poté se ještě lehce učešu, aby mi vlasy netrčeli všude do stran a můžu vyrazit. Když vejdu do společenky, uchvátí mě její atmosféra. Je vidět, že okolo je spoustu nadaných lidí. Stěny obrostlé šlahouny a na nich voňavé květiny, někdo si dokonce dal práci s malými světluškami, které tu poletují všude kolem. Budu si taky muset sehnat nějakého botanika, jelikož by se mi pro Hora hodil na pokoj nějakej menší stromek v květináči, aby mohl vysedávat ve větvích. Zamířím tedy na bar a půvabnou slečnu požádám o červené víno, abych se jim tam v tom moc nemotal a nepřeházel jim nápoje. „Ahoj, pro ty co mě neznají, jsem Abayomi. Mohl by mi někdo prozradit, který mistr dělal ty květiny?“ zeptám se osazenstva baru. | ||
| |||
 | Chlastupán na roztrhání Holgast Nechám Nikouše plavat po jeho vodách a s rozloučením teda věřím, že se za mnou pak staví, až to bude… aktuální. ⥦❖⥨ “Díky, puso! Nádhera!” uculím se na Emila, když čaruje a ten jeho hošan, co vypadá Lilkovitě, se představuje jako pán. ⥦❖⥨ Objeví se tu taky ten asijský hošan. ⥦❖⥨ Ale holt, jsem sociální děvka a u nikoho dlouho nezůstanu a zároveň se pobavím s každým, ale jenom jeden kluk je středobod mého mikrokosmu. Konečně! | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||