Ve psí kůži

Bolestně zakňučím, čumák strčím svému Bezpečí do dlaně, přitisknu a jazykem olíznu špinavou, jemnou kůži. Někde v dálce jsou vzpomínky na vše, co se dělo, na boj, rány, bolest, na strach, zděšení, na přátelské tváře, kterým z očí mizel život. To vše je ale daleko, to vše se mě teď netýká. Cítím jen svou bolest, bolest která je a která posléze není. Bezpečí. Ona se postará. Rodina, má rodina. Haf.

Ona mi přichystá pelíšek, kam znaveně ulehnu, stále z ní ale nespouštím oči. Kmitá z místa na místo, stará se, pomáhá. Už méně lidí naříká. Je tu cítit méně krve. Všechno bude v pořádku.
A tak na chvíli zavírám oči a propadám se do spánku - jen abych se o nějaký čas později probudil jejím hlazením a popostrkováním dál. Jdu. Vždycky půjdu, kam ona bude chtít. Však koho jiného bych teď měl následovat?
Tu druhou?
Tu...třetí?
Haf.
Voda smyje všechen ten divný pach, který připomíná ošklivé, na malou chvíli mi i zvedne náladu. Ocas se rozkmitá ze strachy na stranu a jen co se Bezpečí samo osuší, tak je hned zvlaženo znovu a to mým zběsilým otřepáním se. Všechnu vodu z kůže. Tak. Dobrá práce.
A teď...jídlo?

Ještě před tím smutná věc. Nechci smutnou věc. Nejdu tam. Bezpečí chce, abych šel, ale nejdu, zapřu se nohama a odmítám tam vkročit, kňučím, klepu se. Nejdu. Chci jídlo. Chci klid. Chci si lehnout a nic neřešit. Chci být veselý a bezstarostný. Chci máchat ocasem, hrát si, aportovat, chci před sebou mít jen to hezké, cítít jen to hezké.
Třeba - třeba jídlo!
K tomu mě taky dovede Ona. Čekám tam na ní, protože to chce. Poslouchám, jí ano, poslušný, hodný chlape...s.
A odměna, přichází odměna, jídlo! Navíc si sedá ke mě, jíme spolu, jsme v bezpečí, jsme tady a...všude noví, hluční, všude tolik pachů. Nevadí, teď to nevadí, teď jsem tady a jím a nikdo nás neruší.

Skoro.
Podivná silná vůně, nějaké pití. Napil bych se. Něčeho tvrdšího.
Fuj. To já nepiju. Tady je maso, to je dobré, haf. Pojďme se věnovat, tomu, čemu rozumíme. Jídlo. Co jiného taky ještě zbývá? Mluvení? Seznamování? Komunikace?
To nechme lidem.

A zase do práce

Jídelna -> Erdenův pokoj

S děkovným pokývnutím směrem k Nikovi se již s větším klidem obrátím k jídlu, do kterého se posléze dám. Nijak se nezdržuji, nevychutnávám si ho, jím automaticky a možná i rychle, ale - ale mám takový pocit, že je třeba najíst se rychle, efektivně, nabrat síly na cokoliv, co ještě přijde. Žádné zdržování se, žádná velká potěcha. Jen si z nabízeného vybrat to, co má největší a nejvhodnější výživovou hodnotu. Maso. Bílkoviny. Ještě tady a tohle.
Konverzace s kýmkoliv je teď zbytečná a především až příliš obtížná. Plně spoléhám na Nikolaie, že mi dá kdyžtak vědět, kdyby kdokoliv cokoliv potřeboval. Sám má ale asi dost svých problémů... Zatímco já vnímám myšlenky, on emoce. I to musí být náročné a chaotické. Upřímně jsem najednou rád, že na mě útočí jen milion cizích myšlenek, být to emoce, tak se v tom asi utopím. Ona by asi stačila jedna nebo dvě.
Protože emoce jsou náročné sami o sobě, natož takhle.

"Zvládáš?" ptám se ho, neboť se mi zdá, že je něčím znepokojen. Nebo se snad bojí o někoho?

Mohl bych se začíst do toho, co mu probleskne hlavou, bylo by to ale za prvé neslušné - a za druhé mi přichází jiná zpráva, jiná myšlenka. Erden. Práce začíná.
Bez váhání mu zašlu souhlasnou odpověď, hned ale od stolu nevstávám, nejprve chci dojíst svou porci. Jídlo je potřeba. "Mohu ti nějak pomoc?" Ptám se ještě Nikolaie, abych vrátil jeho dobrou vůli. Až poté co odpoví a já se eventuelně pokusím splnit, co je třeba, se zvednu a se slovy, že Erden potřebuje něco řešit, se vydám požadovaným směrem.

Kvalitní večeře

Ne všichni mají s mým rozklepaným rozléváním trpělivost a lahev se brzy ocitne v prstech Kristoffa. Rozhodně tak skončí víc tekutiny na správném místě, moje ruce ale najednou nemají co dělat a mnou projede mírná vlna naštvání. Zvládla bych to sama! Vřískla bych, místo toho se ale chopím plné sklenice. Není to jeho vina. Tak bych si měla dát i dost dobrý pozor, abych z něj neudělala příjemce...čehokoliv, co se ve mě právě odehrává. Přeci jenom jsme si slíbili to rande a třeba na to nezapomněl.

Přichází přípitek stejně naštvaný a smutný, jako mi všichni okolo a nezbývá nic jiného než se napít, než to do sebe kopnout a doufat v uklidnění, které může přinést jen ostrá tekutina v žaludku. "Amen..." hlesnu. "A jsem v pohodě, jen...je nějak těžký tu jen tak sedět." A nic nedělat, nehýbat se, nebojovat. Prostě jen sedět a odpočívat. Jak? Proč?
Jo, možná to chce panáka do druhé nohy.

Natáhnu se pro lahev v Kristoffově rukou a tentokrát jsem já, kdo mu jí málem vytrhne. Bez dalšího přemýšlení si naliji, poté nalití nabídnu i všem v okolí. "Ještě jednu?"
"Jo a jaký rozptýlení pozornosti navrhuješ?" Zeptám se Lei trochu útočně jen co v sobě utopím dalšího bolavého panáka. Alkohol vskutku pomáhá rychle, prsty se přestávají třást. A cosi ve mě narůstá. Ups? Trnem v oku mi je to jemné pohlazení, to obskakování, ta rusovlasá kštice... Ale nejde o Kristoffa. Nejde o žárlivost, i když mnozí by to tak pojmenovat mohli. Jde o to, že hledám oběť, hledám někoho na koho můžu chrstnout všechno to, co ve mě vře, všechnu tu energii, která chce jít ven a ničit, bořit, bojovat. Chci někoho, kdo se se mnou popere, soupeře, někoho kdo to unese a zároveň mi sám dá co pro to.
Boj nebo útěk.
Protože já ještě nejsem v módu odpočinku. Adrenalin se dále žene žilami a já musím něco dělat. Třeba ho utopit v chlastu? Well. Proč si nalévat, když mohu pít z lahve?

Jak přijít na jiné myšlenky…

„No vidíš… on možná pochází z kanálu, ale jediný, kdo tu dělá bordel a rozruch, si ty..“ Ušklíbnu se na bloncku.
´Ludra špinavá´ mě tak nějak nechává chladnou. Už mě nazývali i hůř, když jsem žila na ulici.
Do obranné linie se tak nějak přidávají i myšák s vlkodlačicí, kteří jí dávají jasně najevo, že si z její hysterie vůbec nic nedělají.
„Možná ti domluvím výlet mezi zombie, aby sis na vlastní kůži zkusila, co je odporné..“ Odpovím a kmitnu obočím. O něco se snaží, nebo se na něco soustředí… ale nic se neděje..
Chtěla na mě použít schopnosti? Těžko říct.
Vlkodlačice se zakuckává a plive všude kolem, což donutí Barbie se zvednout a odejít. Tak tím jsme asi skončili.

Kristoff tak nějak potvrzuje moje slova.
„Určitě bys nebyl sám, Tygřisko..“ odvětím mu na jeho touhu pomstít se Viggovi.
Ostatně, on tohle měl z první ruky, ví to lépe, než já.
Očkem mrknu po Maře, které se nedaří trefit tekutinu do sklenky, její ruce se třesou.
„Jsi v pořádku?“ Zeptám se opatrně.
Nalévání se nakonec ujímá Kristoff a já se nesměle přidám na přípitek, pokud mi dovolí ulít také trochu z jejich flašky. „Na holky.. snad jsou na lepším místě..“
Dodám a kopnu do sebe obsah sklenice. Tekutinu polknu i se slzami, které by jinak opět zmáčeli moje tváře.
Přejdu na okamžik k Tygřisku a položím mu ruce na ramena. „Taky mi chybí a moc.. dnešek byl celkově náročný a prospělo by ti, kdyby ses zkusil soustředit na něco jiného..“
Očkem kmitnu po Maře, než ho pohladím po zádech a zase se vrátím na svoje místo.

Ebsalom tak nějak potvrzuje mojí odpověď a ujasňuje okolí svoje priority.
„Myslím, že i tak máš bohatý výběr..“ Podotknu. I když s většinou ženských je to možná těžší, než s kluky.

Raz se chvíli dohaduje se spolubydlícím, čemuž nevěnuji příliš pozornosti a otočím se na kluky. Vypadají oba, jakoby jim každou chvíli měla prasknout hlava.
Moc emocí a myšlenek na jednom místě? Nejspíš..
No, rozhodnu se nepřidávat víc na jejich hlavy a nechám je v klidu večeřet.

Najednou jsem nečekaně stažená do náručí. Razovo ruce projedou celé mé tělo, až se slabě zachvěji. Provokativně nechává dlaně blízko citlivým místům a dá mi polibek za krk. Z jeho dechu na krku se znovu zachvěji.
Jo, velice rád tě překvapuje a ničeho se nebojí… zvykej si Leo…
Až po jeho slovech mi však dojde, s kým jsem měla tu čest.
No jasně, Mikkel, proto mi byla tak povědomá! Tak to doufejme, že protivnost bude jediný problém…

Zděšenou brunetu tak nějak ignoruje a dává jasně najevo, že vůbec netuší, co má za problém.
Další polibek na šíji, znovu se zachvěji..
Hraju si na velkou drsňačku, ale jakmile mi chlap věnuje trochu pozornosti, chovám se jako malé koťátko.. Je na mě vidět, že je to už nějakou dobu, co jsem naposledy.. Měla bych to brát trochu víc s klidem, dělala jsem to už mockrát. Dnes jsem pro něj zajímavá, dokud nedostane, co chce.

Uvolním tělo a opřu se o něj, trochu jako kočka, když se rozhodne uvelebit na něčím klíně. Jemně zakloním hlavu a nadechnu se jeho jasmínovo-kokosové vůně. Natáhnu ruku a konečky prstů jemně přejedu po jeho šíji s kouřovým kotětem.
Zamyslím se. „Máš ještě náčení na tvorbu tetování?“
Vždycky mě obrázky v kůži fascinovali, nikdy jsem však neměla nápad ani odvahu si něco udělat.
Třeba mi Raz pomůže..

Q & A

Jídelna
Agniszka

Ačkoliv slepou návštěvnici poslouchám, můj pohled se obrátí zpět k odrazu ve vodě. Pořád si nemůžu zvyknout na ten mrtvolný zjev... Nad první otázkou se taky pousměju ale moc to už nerozebírám. Komu by to stálo za to? Přátelství oslabuje... Zvláště přátelství s nepřítelem. Pořád se plánuju vrátit. A až budu zpátky, můžu jednou stát proti nim. Nemůžu si dovolit takový pokles v úsudku jako je přátelství s nepřítelem. I když pro ni je možná poklesem v úsudku tahle má loajalita. Ale na tohle máme každý svůj názor... Na tu zmínku o zrádcích, kteří s radostí přeběhli k nim ale nijak nereaguji.

Nakonec se mnou souhlasí v podobnostech, i když upozorní na hlavní rozdíl v přístupu Bratrstva. V tom má pravdu a já to nehodlám popírat. A tak jen mlčky poslouchám, co říká dál. Pak ale začne být tajemná jako hrad v karpatech. Zvědavě se opět podívám na ni a začnu v duchu zase spekulovat nad nějakou tou schopností... Možná telepatka? No tajemno je hned rozdupáno přiznáním, u kterého se musím usmát. Ale než stihnu něco říct, přijde vlna otázek. Chvilku mlčím a dívám se na ni. Čekám, jestli ještě nevychrlí nějaké otázky, ale zdá se, že ne a tak se rozhodnu odpovědět.
"To je otázek, jak na výslechu" podotknu na úvod a odmlčím se "Tak ti odpovím postupně..." Zamručím a zamyslím se na chvilku abych si utřídil odpovědi.
"Takže... K tomu 'wanna be Hitler' stylu... Někdy je diktatura a krutost potřeba... Můžeš to odsuzovat ale pravdou je, že Hittler za veškerou tou hrůzou dokázal velké věci... Co se týče bratrstva, respektuju ten přístup z jiného důvodu. V tomto novém světě jsou všude nástrahy. Slabí umírají nebo se musí přisát k někomu silnému, kdo je ochrání. Bratrstvo svým přístupem donutí člověka zesílit a vydat ze sebe maximum. Přístup bratrstva je pořád jen hra vedle toho, co je venku. Pokud se člověk neumí postavit sám za sebe a vybojovat si své místo u nich, tak nebude schopný přežít venku. Buď to člověk pochopí, nebo není stavěný pro nový svět... Tahle mentalita mi vyhovuje. Ta vaše mi vedle toho přijde naivní... A fakt, že se tady můžu takhle procházet mi tuhle vaši naivitu jen potvrdil..." Odpovím narovinu a shrnu v tom odpovědi na dvě její otázky. Zbývá už jen otázka na ten virus "Nebýt Blagdena, byl bych v kleci s tou vaší kamarádkou... Jediný problém byl pach krve, který vzbuzoval silný hlad po mase. Na ten trik nakonec přišel Blagden, když mi zakryl nos kafrem krátce po tom, co jsem zešílel stejně jako ona. Potíž je, že ona byla mimo už nějakou dobu a tenhle trik u ni nefungoval. Ale myslím, že její vědomí pořád někde je, jen ji musíte nějak probudit." Vysvětlím ji trošku stručně jak je to s tou nemocí a s její kamarádkou. Chvilku přemýšlím a podívám se na svou ruku, kterou se opírám o zábradlí "Teď už zápolím jen s tím podivným pocitem vidět sám sebe jako zombie..." Podotknu zamyšleně a na závěr se jen zvědavě zeptám "Ty jsi nikdy nepřemýšlela o tom, že jsou tihle lidé až příliš naivní? Že jim snaha o pacifismus a dobrosrdečnost spíš ubližuje, než pomáhá?" Zeptám se nakonec naopak já.

Ujasnění pojmů

Holtgast, jídelna

Zrzka, jejíž tvář jsem si na chvíli upamatovala a nyní byla opět jen jednou z mnoha, si mého zírání pochopitelně všimla. Ale to mě až tak příliš netrápilo a zírala jsem dál. Strach se mi mísil se zhnusením a nedokázala jsem to příliš ovládat.
Následoval i pohled toho úchyla a já měla co dělat, abych se udržela na místě.
“Je to parchant…,” zasyčela jsem opět ve své rodné řeči a vlastně tak napůl v odpověď Matissovi.

Trhla jsem hlavou, když se mladík rozpovídal o zbývajících. Fajn, takže ty dva nepotkám… Nešlo mi to stále do hlavy, nebyla jsem schopná přijmout fakt, že jsou jinými. Všechno doslova křičí, že je to stejné, ale přesto cítím, že je to jinak...
Matisse se mě ještě snažil uklidnit. Jen jsem mlčky přikývla, i když jsem mu nevěřila.
Svůj pohled jsem nyní zabodla do talíře, na jehož obsah mě tak nějak přešla chuť. Napůl ucha jsem slyšela, že Mati a jeho přátelé si cosi domlouvali. V tu chvíli mě bolestivě bodlo v nitru. Všichni tu někoho nemají, ale já ne. Ne, že by mě přemohl stesk po mém idiotském domově. Ale ztráta mé věrné čtyřnohé kamarádky byla víc než zdrcující.

Křečovitě jsem se nípala vidličkou v talíři, když se ozvalo dusivé kašlání. Znovu jsem nadskočila nad tím neznámým zvukem, než jsem zjistila, že o nic nejde. Žádný útok, žádný boj… Na tohle si nejspíš jen tak nezvyknu.

Večeře

pevnost Holtgast, jídelna

Reagan se dala do vyprávění a já mezi sousty poslouchala. Zázrak, jak dlouho zvládli sami přežít. Ani nadání není jednoznačná výhoda při tom, co se všechno venku pohybuje…
Blagden připojil odpověď, která byla zčásti i k mé předešlé otázce, a tak jsem znovu zůstala jen u ujídání večeře a poslouchání.
Violet dodala informace o své osobě. “Wow, zajímavé,” uznale jsem pokývla hlavou, když mi vysvětlila, co je vlastně zač.
“No, tou hlavní databází bude asi naše knihovna?” odpověděla jsem pak robotické dívce váhavě a s otázkou v očích se obrátila na Blagdena.

Luna už pak měla otázky přímo na mě. Můj mírný úsměv pohasl: “Obávám se, že můj svět je… Bez mých přátel.”
S nikým jsem o tom příliš nemluvila. Svou naivitou jsem ostatní přivedla do zajetí. Bratrstvo mělo vše, zajatce k mučení a informace navrch. Ve snech se mi stále vracelo Nikolaiovo mučení, útěk, při kterém Val zastřelili, Erdenova poprava… Byla jsem si jistá, že Bratrstvo poté hravě odhalilo náš úkryt a všechny pozabíjeli. Už dlouho jsme prohrávali.
“Ač to zní neuvěřitelně, v tomto světě stále vidím naději,” trochu posmutněle jsem se usmála. “A jsem tu zhruba dva měsíce, i když mi to přijde mnohem déle.” A hlavně ten čas… Začal být nějak relativním pojmem.

Luna se poté opřela do sporu s ženskou verzí Mikkela, která měla problém s přítomností zvířat u stolu. I když zvířat, ten vlkodlak se chová způsobněji než leckdo jiný, a Pepe, no, nenadělá víc nepořádku než batole.
Trochu rozpačitě jsem se usmála nad Luniným způsobem, protože její nynější stolování zanechávalo skvrny všude. I když jsem byla ochotná chápat její reakci, tohle nebyl úplně šálek mého čaje. Když se Luna přeměnila zpět, začala jsem jen zlehka a nenápadně otírat ubrouskem nejbližší okolí. Luna se totiž zdála zaneprázdněná něčím jiným a Mikkelína bohům díky odcházela.

Jenže v tu chvíli Luně zaskočilo takovým způsobem, že jsem měla dojem, že vypustí duši. Okamžitě jsem vstala a postavila se k ní bokem, abych jí dobře mířenou herdou mezi lopatky pomohla překážku vykašlat. Teď už můj zájem o pořádek šel stranou, ačkoliv drobky lítaly všude.
”Dobrý?” snažila jsem získat přehled o jejím stavu, jakmile byla schopná popadnout dech.

Nečekaná nabídka

Jídelna

Eddie

Poslouchám vysvětlení modrovlásky a chápavě přikývnu. Takhle to dává docela dobrý smysl "Hmm... Jo v tom máš pravdu..." Uznám a po chvilce ještě řeknu "Vlastně... Ještě jsem neměl možnost poděkovat... Takže děkuju" Dodám ještě abych nevypadal úplně nevděčně a poslouchám dál.

To co řekne dalšího mě zarazí a sklopím pohled. "Děkuju za nabídku... Ale není třeba." Odpovím ji stroze. Nic víc k tomu neříkám.
Jsem vlastně rád, že začne odpovídat někomu jinému na otázky a je tak větší šance, že se nebude zajímat o důvod mého strohého odmítnutí. I když těch možných důvodů není zase tolik, aby si to nemohla domyslet.
Vím jistě, že není pro co se vracet... Jediné, co by ten výlet přinesl by byla ještě hlubší deprese.
Potom už raději pokračuju mlčky v jídle.

Hloubání.. a dloubání..
Jídelna

Těžko šlo nyní obhájit moje rozhodnutí..
Těžko mohl jsem je vzíti nazpátek, či jej změnit nebo jinak.. znegovat. Stejně tak ale neopravňuje mě to klást si díky tomu nějaké nároky nebo výhody, či snad to užívat proti ostatním jakožto formu vydírání.. Ne, nic z toho a ani toho dalšího, co nebylo řečeno. Jen já jsem toho strůjcem a jen já nesu to břemeno, tohle prokletí..
Naneštěstí pro mě, nezastával jsem nijak zvláště důležitou roli v tomhle našem společenství, ani na mých ramenou neležela nijak zvláště velká tíha co se rozhodnutí a celkově správy našich životů a všech ostatních. Pokud dojde kdy na nejhorší.. zřejmě to nebude ani příliš velká ztráta..
Nicméně trochu mě pak překvapí to, že vlastně.. potvrdil mi moje doměnky o tom, že tuhle přítomnost mohou cítit i další. Kromě telepatů počítám, že možná i třeba někdo více citlivější, senzibilové a podobně.
"Myslím, že.. asi bych to vystihl podobně." řekl jsem k tomu s nepatrným pozvednutím svého koutku.

Jsem rád, že tohle Erden nebere na lehkou váhu.
Ostatně asi by se to nemělo, protože.. pořád je to svým způsobem jistá hrozba. Kdo ví co se může stát.. na druhou stranu, vynasnažím se, abych tomu jakkoliv předešel, oné případné hrozbě. Což znamenalo, že.. měl bych do sebe něco dostat, alespoň trochu tedy.
A skutečně, kromě čaje, byl jsem schopen do sebe něco málo dostat. Né, že by nebyl hlad ale spíše tak jako chuť.. pořád jsem se.. s tím smiřoval. Celkově se prostě jakoby vyrovnával.. což zřejmě nebude během hodiny, či dvouch.
Když potom Erden zmíní, že by k tomuhle chtěl přibrat i další dva zkušené telepaty, neměl jsem co bych k tomu mohl namítnout.
"Samozřejmě nejsem nijak proti, i kdyby mělo jít jenom o jistotu.. raději jí mít.." odkývnul jsem mu tenhle návrh.
Nezáleží na počtu, či množství.. postačila by myšlenka a celý tenhle váš úl by skončil v temnotě a ztracení..
Dopil jsem svůj čaj, který dovolil jsem si osladit více než jen lžičkou medu, než nakonec, chopil jsem se své hole a vyrazil pak směrem k Erdenově pokoji.