Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Dát si do těla Holgast Další dvě rány (7, 4), ale nic příliš světoborného, prvně hezký úder, ale podruhé nemám ruku řádně propnutou, což by se dít nemělo. | ||
| |||
 | Neslavný návrat Zoo Red River, Fargo, USA; 1. listopadu různé
Ne, tak rybička si moc hrát nechce. Ani s plastelínou, ani se mnou. Po jejím, totálně přesném zásahu ocasem, skončím na zemi, ani nevím, jak se vlastně jmenuju. “Jen počkej, já ti ještě ukážu!“ Bleskurychle vystřelím na nohy a mé oči přejedou po místnosti. To, co se děje kolem, vypadá jako hodně zlý sen. Jeden mlátí druhého, všechno hoří, řekla bych, kolosální bordel. Moment, to jsem si vážně myslela, že jsme na nějakém koncertě v rockovým klubu? Nic z toho, co jsem dělala předtím, mi vůbec nedává smysl. Snaha uškrtit tu neznámou s téměř krvelačnou touhou cítit její zrychlený tep oproti kůži mých rukou, nebo debilita zavřít do cely obřího žraloka plastovým uzávěrem. Pevně doufám, že mi to Emil odpustí, protože jsem jen dělala, co jsem mu na očích viděla a pokud ne, tak po návratu si to u něj budu pořádně a dlouho žehlit, znám pár hodně zajímavých věciček, které by se mu mohly líbit. Zbytek se asi zpátky v pevnosti líbit nebude. V tom bordelu téměř přeslechnu, jak do místnosti vpadne James, Lyla a třetí klučina. Trochu mrzutě a viditelně nasraná odkývnu předání velení. Proč? James Emilovi nesahá ani po paty a to nemluvím jen o tom jeho ksichtu. Do prdele, co je to za potvoru? Pořádně si ani impa nestihnu prohlédnout, horrorové scény kolem mě se nedají přehlédnout – támhle někdo krvácí z nosu, další hoří jako lidská pochodeň...ne, Emil ne!!! Fuj, chudák kluk, kterému se začne loupat kůže. Nemůžu tomu věnovat víc než vteřinu dvě, když mě samotné v obou rukou vybouchne příšerná bolest a moje prsty se zapletou tak, jak bych v životě neřekla, že je to vůbec možné. V prvním okamžiku zařvu jako zvíře a do očí mi vhrknou slzy. “Bolest je znak toho, že slabost opouští tvé tělo.“ Zatnu zuby, drtím rty a doufám, že ten ohnivý déšť nikoho z nás nespálí, tendlecten shitstorm vážně stojí za to. Félix, Lyla útočí a spousta nových lidí také, všichni to perou do toho impa a nakonec i nad ním spadne klec. Říká se to tak, ne? James křičí cosi o tom, že máme vypadnout ven a podle mě to není zas tak debilní nápad, když vidím ten bordel kolem. Vědkyně mrtvá, stejně tak nepřátelé, imp chycený, Nadaní na svobodě. Mise má úplně jinou pachuť než jsem tomu byla zvyklá u Bratrstva. Snažím se moc nekoukat na své ruce, protože to fakt není nic hezkého a mažu pryč odsud. Hezky do dosahu ostatních a krystalu. Pevnost Holtgast; 1. listopadu Návrat je příšerný, chvíli se držím, abych se nepoblila, ale nakonec to vzdám. Moc mluvit se mi nechce, takže mlčky zamířím na dekontaminaci. Nejít na ošetření bohužel nepřipadá v úvahu, ne když moje prsty připomínají vánoční dárek. Koukám, že na ošetřovně nás skončila docela slušná řádka, někdo měl prostě pech větší než jiný. Vyčkám, než se na mě dostane řada a vděčně si nechám "rozbalit ty svoje dárečky" a dát je do pořádku. Nemít ruce, nemám ani tucha, co bych dělala, možná si tak hodila mašli. Ouch, ne, teda už žádný mašle. "Díky moc," pronesu k osazenstvu na ošetřovně, už na první pohled s úlevou. Zamířím do pokoje, připravena dát si pořádnou sprchu a možná se na chvíli natáhnout, pokud budu moci. Ještě dost možná budu mít nějaké pracovní povinnosti, uvidíme. Když se přijde ke mně Emil omluvit za použití feromonů, přikývnu a zároveň pokrčím rameny. "Jo, neříkám, že bylo úplně super uvažovat rozkrokem, ale neberu to nijak zle. Když si vzpomenu, jak se se tam chovala já, beru to. Všechno dobrý, aspoň u mě," plácnu jej přátelsky po paži. "Nic, co by nespravilo pivo nebo dvě." Moje spolubydlící toho moc stále nenamluví, ačkoliv k ní prohodím pár slov, ale výraz jejího obličeje mě dá najevo, že teď na pokec není vhodná doba. No, na druhou stranu, ani se nedivím, aspoň ta mise, na který jsem byla já, moc na bouchání šáňa nebude. Nemám z ní příliš dobrý pocit. Navíc se po návratu objevila spousta sourozenců, či dalších členů rodiny, což o to, já jim to přeju, je super, že mají někoho tak blízkého. Jen jsem si vzpomněla na Ember, o které vím vlastně úplný prd, od té doby, co jí odtáhli. Měla jsem sto chutí zlostí do něčeho pořádně praštit, a znova a znova, až bych měla klouby do krve. Možná boxovací pytel nebo zeď. Ale to by moc neocenili na ošetřovně, už tak věnovali spoustu času na ošetření a tohle by bylo jako plivnutí do tváře jejich snaze. Tak jsem alespoň párkrát bouchla do polštáře, dost měkkého, aby něco způsobil. Spolubydlící někam zmizela, měla jsem tedy koupelnu jen pro sebe, sprcha byla v tuhle chvíli naprosto úžasná. Převlékla jsem se, a nakonec to vzdávám a jdu si na chvíli zachrápnout. Jen před večeří, nic extra. Když jsem se probrala, slinajíc do polštáře, bylo něco málo po začátku večeře. Ale do prdele! Vymotala jsem se z deky, do které se mi podařilo se nějakým záhadným způsobem zamotat, umyla si rychle obličej a vyrazila do jídelny. Vklouzla jsem dovnitř těsně předtím, než začal mluvit Erden. Uf, tak to bylo o prsa vietnamské běžkyně, to vám povím. Dřepnu na nejbližší židli, abych už víc nerušila. Očima přeskakuju po všech nových, které Erden zmiňuje, některé jsem mohla již vidět v ZOO, jiné krátce na ošetřovně, některé zatím vůbec. Přiznám se, že bych raději hovor ohledně "úspěšné" misi do Farga měla za sebou hned, ač už se bude jednat o pojeb nebo v lepším případě tréning, aby se nic z toho neopakovalo. Ale na to jsem moc malý pán a navíc ten černý puntík budu mít pravděpodobně i já. Sotva Erden ukončí svou řeč, už se zvedá James a ohlašuje, že dnes večer se koná párty, i přes to všechno. Trochu mi připomíná mého kamaráda, teď už možná bývalého, který měl podobné odpovědi na všechny smutné situace. I když mu umřel pes, pokrčil rameny, na pár sekund se zatvářil smutně, a pak prohlásil: "Kurva, jasně, že mě chybí, ale v čem by mě pomohlo, kdybych se v tom utápěl?" Musím souhlasit, dneska je možná jeden z těch dní na vylití se. Rychle jsem si vzala něco k jídlu, mávla jsem na Félix, dřív než vypadl z jídelny, nejspíš si mě ani nevšiml, i na Calluma v hovoru s děvčaty . Na Hančino volání pomoci s nádobím příliš nereaguju., Spíš kdyby bylo něco víc pro mě...třeba nošení těžkých věcí, něco přidržet nebo tak podobně. Makat a nemyslet na kraviny. Pokec si nechám na později až bude trochu volněji. Navíc zvuky a výkřiky z kuchyně jsou...trochu děsivé a nevím, jestli se mi vůbec dovnitř chce. Vytratila jsem se tedy z jídelny a šla vypomoct do společenky, co bude třeba. Hvízdněte a Hunter přikluše. "Ahoj, jestli ještě na mě něco zbyde, perte to do mě, ráda pomůžu. Jinak jsem Alex, pro ty, co mě neznaj," kývnu na Nikolaie, Richarda , Blagdena, Emila s neznámým klučinou a hlavně Bunmi. "Mohla bych tě pak na něco pozvat? První seznámení mě fakt moc nejdou," doplním k dívce. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Oh Kuchyňa, podlaha kuchynská banda Na čerstvo umytej hlave mi pristane špinavá utierka. Podarí sa mi namiesto nadávky zo seba dostať vysoké zapišťanie, také, aké som si pamätala, že bolo na mieste vždy pri zlomenom nechte alebo fľaku na obľúbenom oblečení. Pred očami mi stmavne, no stále sa dá počuť smiech, a hluk, rany ktoré nemajú za účel ublížiť. Dokonca aj autoritatívne znejúci hlas a okamžitá, správne pridrzlá odpoveď tak nejak zapadajú a podporujú tú uvoľnenú atmosféru, lepiacu sa na všetkých okolo. Ostatným to urobí dobre. To je základ. Naslepo, s malým úsmevom skrytým za nechutnou handrou, hodím ešte po Richardovi celú varechu, než sa načiahnem po špinavom kuse látky na mojej hlave. V momente, ako ju opatrne nadvihujem preč, začujem ďalšie slová, tentokrát však z neomylne detského hrdla. Utierka sa mi vyšmykne spomedzi prstov pri prvom pohľade na modrú, slnkom presvetlenú oblohu a bledý piesok. Dieťa pokračuje a takmer bez námahy sa k celému výjavu pridáva aj dúha. Nie je to ale iba obraz. Cítim teplo na pokožke, zaborenie podrážok tenisiek do mäkkého povrchu. S každým zašumením mora sa mi z tvár stráca tá energická, bojovná maska. Nahrádzajú ju doširoka otvorené oči, pohlcujúce všetko naokolo, nemé vydýchnutie vzduchu cez pootvorené pery, stiahnuté hrdlo. Hrnce a poličky sa stiahnu do úzadia pozornosti oproti tomu, čo tu vzniklo. Napoly dokončená ilúzia? Pomaly sa otočím okolo svojej vlastnej osi. Von z dverí ilúzia nepokračuje, ale podlaha a strop vnútri miestnosti pôsobia tak reálne, až je to prekvapujúce. Keby tu ešte bolo vidno more namiesto jednej steny, bolo by to...také, aké si to občas predstavujem. Za očami sa mi prebleskne obraz. Útes, dom, more, jasná obloha s hrejúcimi lúčmi, aké som práve teraz mohla cítiť na tvári. Obraz, ktorý okolo mňa vystaval Thadeus, ten pôvodný. Ten, čo sa predo mňa vrhol, hoci sme sa poznali iba počas jedného rozhovoru, a zomrel priamo predo mnou. Erdenova oslava. Potichu skĺznem dole a sadnem si na päty, prstami prejdúc po povrchu piesku. Trochu medzi ne naberiem, nechám presypať naspäť na zem. Toto je ešte o level lepšie. Prisahala by som, že cítim ako sa mokré oblečenie zohrieva a namiesto chladenia začína príjemne hriať. Pár detailov, pár väčších dodatkov, zo štyri steny a kopu kuchynského náčinia preč a bol by to takmer dokonalý obraz toho, čo mi pripomínalo, prečo chcem ísť preč. Čo ma už nemôže čakať na tomto svete. Videli sme, ako to vyzerá vonku, a každý jeden z nás zacítil na vlastnej koži, ako veľmi zvyšok ľudí, čo prežil, bojoval proti sebe namiesto toho, aby držal spolu. Niečo také, ako som práve videla okolo seba, nebolo možné reálne vytvoriť tam, kde sme práve žili. Bude to takéto keď zomriem? Nájdem ich tam všetkých? Zakloním hlavu, aby som zachytila čo najviac slnka a jemne sa usmejem, vypúšťajúc zvuky okolo, sústrediac sa na šumenie vĺn. Napätie z pliec stečie dole. To by bolo fajn. Keby ma čakajú na takomto mieste.
| ||
| |||
 | Duel Pevnost Holtgast, tréninkové prostory, 1. listopadu Já jsem se usmála? Asi ano. Jeho odpověď byla… Vlastně fakt vtipná. A mně nic nestačilo zabránit, abych na chvíli koutky neroztáhla v pobaveném úsměvu. Aspoň jsem odvrátila tvář. Nikdy jsem si nenavykla rozdávat úsměvy. Když došlo na využití energie, byla jsem pozorný posluchač. “Díky, dobrý vědět,” přikývla jsem. Takže volí spíš zbraně nablízko. No, vytvořit energetický meč je jedna věc. Být s ním pak užitečná, to je věc druhá. Následovala jsem modrovláska do arény. Tak nějak ze zvyku jsem si nechala mikinu na sobě. Své zjizvené ruce jsem ukazovat nepotřebovala. Navíc teď se mé tělo hemžilo spoustou nových jizviček. Jen tenisky jsem odkopla a pohodila trochu hlavou, aby se mi nepletly rozpuštěné vlasy, i když to nemohlo mít dlouhodobý účinek. Ve zbývajícím čase, který jsem nevěnovala svlékání, jsem si prohlížela svého protivníka. Zpočátku jsem ho odhadovala na mladšího, ale teď už tolik ne. Přesto na mě působil hodně chlapecky. Vždyť mu nemůže být ani dvacet...? Ještě krátký pohled jsem věnovala nově příchozímu. Mikkel? Na misi jsem sotva vstřebala, že byl mezi posilami. Takže už je zase mezi námi? Tedy jeho jiná verze…? Nebo jak to má... Konec přemítání. Modrovlásek byl připravený a já zaváhala. Málokdy jsem používala zbraně nablízko, pokud nešlo o mé drápy. Pokusila jsem se vyvolat štít (3+2), cosi se v mé ruce na chvíli zamihotalo, ale vzápětí se rudá záře rozplynula. Zaznamenala jsem však modrou záři. Pokus uhnout nebyl úplně mimo, ale nestačilo to. (6) Modrá záře mě cvrnkla do nosu, zavrávorala jsem lehce, ale především jsem nic neviděla. Kruci! Tušila jsem, že to bude má chyba, a tak jsem znovu naslepo uskočila. (8) Ne dost, abych cítila bolest v boku. “Uf!” hekla jsem a zamrkala. Konečně si mé oči opět přivykaly. Otočkou jsem se modrovláskovi uhnula potřetí a dostala se mu do zad. (9) V ruce mi zabrnělo a natáhla jsem pravačku, abych mu proudem energie podrazila nohy. (8+2) Znovu jsem se urychleně pokusila vyvolat nějaký předmět, tentokrát podobně tupý meč jako měl Modrovlásek. (5+2) Vypadal trochu jak meč z pouti. Rychle jsem přiskočila a pokusila se mladíkovi pomocí meče zabránit, aby znovu vstal. (4+2??) Pohlcena bojem jsem absolutně nevnímala, že přišel někdo další. | ||
| |||
 | Změna plánu1. listopadu Uklidnit se. To teď potřebuju. Uklidnit se, abych mohla jít spát. Druhá noc beze spánku by byla hodně, hodně špatná. Jenže mé myšlenky nepřestávají. Nezpomalují, nezklidňují se. Rozptýlit se. Něco dělat. Do ruky jsem si navinula jeden z listnatých šlahounů a trochu jsem si s ním pohrávala, jen abych se nějak zabavila. Jejich něžný pohyb mě trochu uklidňoval, evidentně to však nestačilo. Jak jsem začínala trochu klimbat, hned mě opět probíralo leknutí, ten strach před pokračováním mých včerejších snů... tedy vlastně spíš nočních můr. Věděla jsem, že je tam zase najdu, když teď usnu. Promnula jsem si oči a šlahoun jsem si namotala kolem předloktí, jako jsem ho měla s sebou na Sibiři. Ještě jsem nevěděla, kam s ním půjdu, ale jenom ho mít takhle u sebe bylo... lepší. Příjemnější. Byla to snad jediná věc, kterou jsem se dokázala bránit před jakýmkoliv nebezpečím. V Bratrstvu jsem sice základy boje dostala, jakmile jim však došlo, že nejsem zrovna... nejzdatnější, tak toho nechali. A díky mému Dotyku už se s tím později moc nestarali. A já nikdy neměla moc chuť se v boji zlepšovat, rozhodně ne se zbraněmi nebo bez nich. Bylo pro mě o dost přirozenější spíš použít mou schopnost ovládání rostlin, všem tam tak moc k smíchu. No, minimálně jednomu z nich už by to směšné přijít nemělo. Ale ani v podobě jsem příliš nebojovala, ačkoliv jsem věděla, že jednorožčí roh může být pěkně ostrý a nebezpečný, natož váha takového zvířete. Pokud se zítra budeme věnovat hlavně tréninku (v což docela doufám), rozhodně to přivítám. A obzvlášť přivítám, pokud mě budou nutit i do jiných věcí než jenom do používání flóry. Musím se nějak dostat ze své komfortní zóny. Ale proč s tím nezačít už teď? napadlo mě najednou. Jako by se mi nad hlavou rozsvítila žárovka. Možná by to nebyl ten nejhorší nápad. Předpokládám, že většina lidí půjde na tu párty do společenky, kam se mně zas až tak moc nechce. I když bych tam asi jít měla, nějak se socializovat musím, argumentuje logická část mého mozku. Zatlačím ji někam do bouřlivých hlubin a zvednu se. Jo, ale třeba mě fyzická zátěž vyčerpá natolik, že se mi bude lépe spát, opáčila jsem vychytrale. A tak bylo rozhodnuto. Mé kroky mě tedy vedou hlouběji do útrob pevnosti, vlastně až skoro na její dno. Sem mě přivedli hned ze začátku, abych se přidala k duelům. Neměla jsem úplně dokonalou představu o tom, co tu chci dělat, ale to vymyslím až na místě. Tedy doufám. Když dorazím dolů a vejdu dovnitř, všímám si, že tu rozhodně nejsem sama. Vnitřně se ušklíbnu a málem se tomu neubráním ani navenek. Rozhlédnu se po přítomných, nachází se tu celkem tři. Dva z nich mezi sebou vedou duel - ten kluk je Eddie, toho poznávám. Modré vlasy ho prozrazují. Tu holku jsem už asi měla možnost vidět, ale pořád si k ní neumím přiřadit jméno. Používají ke svému souboji své schopnosti... nejspíš nějakou formu energie? Zakroutila jsem hlavou a pohladila jsem si pravé předloktí, kde jsem měla přes kardigan namotaný svůj olistěný šlahoun. Zase tam utíkám. Je to až moc automatické. Musím přeci zkusit něco jiného, sakra! Pohled mi pak padl na toho třetího. Blonďák, co si procvičoval nějaké údery zblízka. To je spíš to, co bych měla zkoušet já. Skoro bych se ho i chtěla zeptat o pomoc, nevypadalo to však, že v tomhle bude zrovna mistr, takže jsem držela jazyk za zuby a chvíli jsem ho jen tiše sledovala. A zase jsem si začala připadat divně, mimo. Co že tady vlastně dělám? Jo, chtěla jsem zkusit cvičit nebo trénovat. Ale před zraky ostatních a takhle... takhle bych se jenom těm dvěma motala pod nohy, a ještě u toho vypadala jako úplný idiot. Tak jsem si alespoň stoupla o kus stranou a začala experimentovat. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím něco jako bojové figuríny nebo aspoň terče. Na kontaktní boj jsem se necítila, ale alespoň bych mohla něco málo vyzkoušet i ze své zásoby schopnosté. Zvlášť s tou jednou. Zavřela jsem oči a pokusila jsem se o první krok, prodloužit si vlasy. Šílený nápad, já vím, ale prostě... No, nevadí. (9) Sama jsem byla překvapená, když jsem ucítila jemné tahání, jak se rozhodly najednou růst. Lehce jsem se pousmála. S touhle schopností bude ještě zábava. Své delší vlasy jsem se pak pokusila vyslat vpřed, jakoby k útoku. Švihnout s nimi po nepříteli. (9) A úspěch. Jak se mnou nechtěly nejprve mluvit, tak teď se jim najednou chce. Hm. Pak jsem se pokusila o blok, aby mi ochránily hlavu, ale to se jenom divně zkroutily. (3) Ani napodruhé se to nepovedlo. (3) No, nemůže být člověk hned ve všem nejlepší, ne? Pak jsem ještě natáhla ke svému cíli ruku a vystřelila po něm svůj šlahoun, aby ho pevně omotal. (10+1) Z úst mi utekl lehký záchvěv smíchu. Tak alespoň, že ta zeleň mě zatím poslouchá. Pootočila jsem se a se svým cílem jsem trhla, jako bych ho chtěla strhnout k zemi a následně jsem šlahoun zase stáhla k tělu. No, tohle není úplně špatné. | ||
| |||
 | Přípravy Jídelna -> Společenská místnost Blag mi objasňuje, že v knihovně jsou tací, kteří jí mají na starost a proto ho nebudu potřebovat. Poté mi ještě stručně shrne, jak vlastně přišel ke kytičkám a že ho to nakonec i baví. Následně se přesouváme na pomoc do společenky. Blonďák s ruským přízvukem mě zdraví, hned jak přijdeme do místnosti. „Ahoj, díky, že jste nás v té zoologické nechtěli nechat a tvá ruka mě mrzí.“ Vychrlím na něj hned tak z kraje. Poté dostaneme seznam věcí, které máme doplnit ze skladu. „Páni, tady se chlastem moc nešetří co?“ neodpustím si poznámku, než s Blagem a sexy silákem zamíříme pro věci ze seznamu. Věž z krabic, kterou je na sebe Kristoff schopnej naložit je obdivuhodná, nicméně si stěžuje, že nic nevidí. „Haha, můžu si sednout nahoru a navigovat tě, ale to by ses už asi fakt zlomil.“ Rejpnu si malinko na jeho adresu. „A ty krabice by asi pak už byli k ničemu.“ Po odnosu do společenky jsem zaúkolována společně s Nikem roztřízením věcí, nicméně spíš si od něj nechávám radit, protože ho rozhodně nemám v plánu nechat něco tahat. Maximálně ty jeho telekinetické schopnosti ho nechám použít. „Uff, páni.“ zakryju si na okamžik nos, když místnost provoní květiny. Pro mě možná až trošku pronikavě. „Skvělá práce bratránku, jen si budu muset chvíli zvyknout.“ Za bar se rychlostí blesku přiřítí další pomocník a já jen poodstoupím kousek dozadu. Podávám mu ruku, když se mi představí. „Jsem Bun, a jo, měla jsem to potěšení znát toho šlahouna ještě o metr a půl kratšího.“ rozesměji se, když Richard zmiňuje, že jsem Blagdenova příbuzná. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | >:O Holgast ”Uííííí!” vypísknu, když mi varlata zalezou zpátkydo těla a trenky i kalhoty mám mokrý. | ||