Rozhovor

Na chodbě u záchodků

„Samozřejmě“ odpovím Erdenovi, když mě požádá, abych na chvíli počkal.
Do vysvětlování se zapojuje i Francous, který se připojil ze záchodků a předpokládám, že tu bude něco jako zástupce velení. Nicméně jeho slova se asi zamlouvají protestantovi více, než slova velitele a s dalšími prosbami se proto otáčí na něj. Zajímavá úvaha, obejít hlavního velitele a zkoušet to přes ty pod ním. Ačkoliv se mi nezdá nijak chytrá.

Když nakonec na mě obrátí pozornost Erden, Francouz se ptá, zda potřebujeme soukromí. Zavrtím hlavou, nejspíš by se to stejně dozvěděl a ještě k tomu je stejně znovu vtažen do rozhovoru.

Upnu tedy svojí pozornost plně na bělovláska a klidně začnu mluvit o tom, proč jsem přišel.
„Jelikož jak už tu zaznělo, profesorky záznamy byli zničeny a já nechci nic zatajovat, přišel jsem tě spíše informovat.“ Chvíli si přerovnávám v hlavě myšlenky, abych je dokázal podat tak, jak bych chtěl.
„Byl jsem první z nadaných, koho ta psychopatka lapila a ačkoliv nerad, posloužil jsem nedobrovolně i k chycení dalších.“ prstem sem zaťukal na svůj krk, kde byla jizva po obojku.
„Pomocí elektronického obojku jsem byl bolestivě manipulován a vysílán lapit nadané a umístit je do skleněných boxů, které pro ně připravila. Když už zbýval jen poslední, zaplnil jsem ho já sám.“
Dávám chvíli na vstřebání informací.
„Pochopím, pokud mě budete chtít oddělit od ostatních a zavřít do cely, nicméně pokud by to bylo možné, měl bych jednu prosbu a to, jestli se někdo může postarat o Hora.“ ukážu prstem na papouška, který mi sedí na rameni. Následně trpělivě vyčkám na odpověď.

Únava

Holtgast, jídelna

Ne.
Pousměju se jemně. "Třeba to zítra bude vypadat lépe, až si všichni odpočineme," odpovím klidně a zlehka jej pohladím po zápěstí. Řekla bych k tomu i víc, ale pokouším se šetřit si hlasivky, hrdlo pořád bolí a hlas zní šelestivě a nakřáple.

Pustím se do svého jídla, a Lilian navrhuje nazírání pro Rúnu, než se zarazí. S pohledem ke slepé černovlásce vypadá, jako by viděl ducha.
Trochu zmateně povytáhnu obočí, to už se však omlouvá a odchází. Znepokojeně za ním chvíli hledím. Nejspíš bych měla jít také, zjistit, co je špatně... tentokrát.
Erden však dokončuje svůj krátký proslov a činí tak.
Dobře. Myslím... že zmůže víc, než já.

Já se na moment plně soustředím na jídlo - dopoledne bylo opět krušné, a odpoledne náročné, teď, večer, když nevolnost ustoupila, přišel řádný hlad a já jím sice decentně, ale... za víc než jednoho, koneckonců.
Nad povykem v kuchyni, který odstartuje nespokojená Hanka a vytočí na jedenáct ranař Richard se pozastavím jen chvíli - řešila bych jej, jen pokud by mi někdo řekl, ať to udělám. Však Daniel a Heather si poradí, zejména v ráznou rudovlásku mám plnou víru.
Každý se vypořádává s žalem po svém... a rázně vypeskovat rebely je rozhodně lepší přístup, než chřadnout uzavřená do sebe.
A John... je spousta lidí, kteří by si smrt zasloužili víc. Jenže většinou odcházejí krutě ti laskaví.
A zmrdi Mikkelova formátu vzkvétají za každých okolností. Však plevel se prodere i betonem, víme, blýsknu po něm na jeho odchodu z jídelny studeným pohledem.
Být po mém, nikdy z cely nevyleze.

Kolem se utvářejí skupinky v rozhovorech, až na pár osamělých nováčků. A Lenny s kocourem.
"Myslím, že v případě Heather to je spíš jedno dítko se dvěma křestními jmény," prohodím k té dvojce s pokusem o pousmání.
"Na dvě se budu moct těšit já," povzdychnu si unaveně jen tou představou.
Na mně mateřského není nic... jsem zvědavá, jaké to bude.

Kousek vedle načala Lakshmi s Leou opět otázku vzpomínek z jiného života... tiše poslouchám.
Oni svou Laki pohřbili a já jim teď jitřím staré rány, otvírám uzavřené problémy. Jsem taková nechtěná čára přes rozpočet.
"Nevěřím, že to tak je, Lakshmi. Je tady spousta lidí, co je ráda, že vás k nám osud zavedl znova. Jen to některým, zejména těm více citově interesovaným, bude trvat déle než pár dní, srovnat si, co to pro ně znamená," pokusím se je obě povzbudit. Chápu, že není lehké vídat svoje milované, jak hledí zpátky s nedůvěrou či chladem... ale chce to čas.
Emoce vždycky chtějí čas.

Tosgony Teneg

Holtgast, před umývárnou

A už to jede. Střípečky urážlivých myšlenek a výrazy, jako bych se pustil místo relevantní odpovědi do recitace slabikáře... Tvářit se, že mluví s vesnickým idiotem, jde Félixovi na jedničku.
Na moment zapřemýšlím, proč se vlastně snažím.
Nařčení, že mi na Triskelionu nezáleží... jde pod kůži, docela hluboko. Já nikdy ani velet nechtěl, zatraceně! Soustředím se na telepatickou zeď (5+2), mám těch agresivně výsměšných šepotů tak akorát dost.
Zlaté, sladké ticho...
A ano, přezíravá poznámka nakonec nebyla fér, to ani v nejmenším. Ale netuším, čemu se po tom divadle diví.
Přichází Abayomi.
"Samozřejmě, jen moment," se zdvořilým pousmáním kývnu na tmavovláska. Tohle... je poměrně podstatné vyřešit.
Tedy poslouchám, co k tomu má říct Lilian. Ten zejména rozvede moje slova podrobněji... a Félix se tváří, jako by najednou dostal naprosto jinou odpověď.
A s tímhle problémem chápat dialog má dojem, že může někoho poučovat?
Fascinující.

Ja len nechcem skapať zbytočne, kvôli chybe niekoho komu by som nezveril ani vedenie stajní a kto fanaticky verí že schopnosti vždy všecko vyriešia.
"Nemusíš skapávat vůbec," vložím se do jejich rozhovoru úsečně. "Já konstruktivní kritiku ocením, to, s čím jsi přišel ty, bylo v kostce - proč nám velel debil a proč jsi ty debil, že jsi ho tím velením pověřil. Vysvětlil jsem své důvody a zjevně naprosto naivně očekával, že to bude stačit. A možná by mohlo, kdybys doopravdy přišel s otázkou, a ne prostě s tím, jak mi to vytmavit, protože za pochybení týmu nějakým způsobem mohu já, ačkoliv dvě další mise se vrátily úspěšně a bez tří bezmála fatálních zranění.
Četl jsem report ze všech výprav. A nejsem schopen pochopit, proč v případě věznitelky někdo jednoduše neotevřel dveře a nezpacifikoval ji rovnou, místo střelby přes bariéru s neznámými vlastnostmi, nebo v konkrétním případě tvých schopností, proč jsi měl plné ruce práce pálit do Zdivočelých ostrými, když kolem nich stačilo postavit energetickou bariéru. I Zdivočelí byli součástí záchrany, bez ohledu na to, že je věznitelka využila proti vám jako zbraň.

Já skutečně nemohu přemýšlet za všechny, a mikromanagovat každého. Pokud chceme přežít, každý musí uvažovat, jak v terénu nejlépe využít, co mu Nadání darovalo. A na to, s prominutím, jenom trénink v bezpečí pevnosti nepřipraví.
Ne že na mě po každé akci vlítne kdekdo s tím, že pochybení týmu je vždycky a pouze na velení - nebude od věci, když si uvědomíš, že 'nováčci' tady sice nejsou zkušení na organizovaných misích, ale většina z nich jsou buď zběhové z jiných skupin, či mají nějakou praxi v přežití od konce apokalypsy víceméně na vlastní pěst.

A pokud jsem pro tebe takový kretén neschopný velení, řešení je naprosto jednoduché. Řekni si místo kdekoliv na mapě, a poté, co tě zbavíme vzpomínek na lokace a osoby Triskelionu, vysadíme tě tam. A ty... se klidně vrať k Bratrstvu. Nebo se protloukej na vlastní pěst. Nebo si založ svoji organizaci, kterou si budeš vést dle svého uvážení, a možná zjistíš sám, jak 'jednoduché' je být na mém místě," dodám, jakkoliv stroze jsem začínal, teď už naprosto klidně.

"Cos potřeboval... Abayomi?" na moment mi trvá vybavit si jméno.

Oof

Pevnost Holtgast, umývárna
1. listopad, večer
Erden a Lilian + Abayomi

Pri jeho slová proste...onemiem.
"Tady fakt nejde o..." skočím mu do reči, ale hneď zavriem držku a len zmätene zamrkám. Mám vlastne čo robiť aby som prejavy zmätku a prekvapenia skrýval, doslova musí potláčať túžbu krútiť hlavou či vydať nejaký neúctu naznaťujúci zvuk.
The fuck is happening.
Jak...čo?!
Nemá byť Erden jako tak nejak...chytrej? Tak proč...
Proč kurva absolútne nepochopil? Proč odpovedá akoby bol...
"Jaký polrok a rok tyvole-" zase začnem, ale zase zmĺknem. Je neslušné skákať iným do reči, samozrejme. Ale to mi je u prdele.
Spíše ten neodbytný pocit, že nech poviem čokoľvek...jemu to je jedno. Zažil som takých. Všetci sme takých zažili. Radšej mlátiť hlavou do steny než priznať omyl, radšej neodbytne opakovať chyby a vydávať ich za cnosti.
Nokurvatyvole.
Tebe to je hodne u píči čo? Ak proste niekto skape tak za to asi nestál. A ak za to stál tak dúfať, že sa proste vráti z nejakej inej dimenze a všecičko je zase eňo ňuňo. Ale ja kurva nechcem skapať pretože aj "zkušenější členové Triskelionu" ktorým veríš sú bohapusto vypatlaní kokoti.
Záver je už samozrejme len...čerešnička na dorte.

"Wow, to je hodne low." nezmôžem sa na to mlčať, som však...ďaleko pokojnejší než som čakal. Chvíľu, možno maličký moment som zvažoval jebnúť mu do ksichtu, snáď dostatočne silno aby sa čokoľvek to tam má pokazené zrovnalo, nakoplo a fungovalo.
Čo...som čakal? A prečo som tak nejak čakal, dúfal že to bude...iné? Čeliac kritike sa radšej rozhodne pripomenú moju minulosť, pripomenúť to čo sa snažím nechať za sebou. Pripomenúť mi, že som preňho stále len náhodná špína, pripomenúť mi že by som sa mal pokorne plaziť a ďakovať za zhovievavosť. Ani hovno.
"Sure buddy. Ale vieš ako, chvíľu som myslel, že vy sa snažíte byť trochu iný. Že nie ste Bratrstvo. Sorráč, moja blbosť."
Akýkoľvek náznak respektu ktorý som voči nemu mohol mať je...fuč. Félix, Félix, prečo vždy veríš, že to bude lepšie? Ďalší blbeček s troškou moci, vydesený predstavou že by o ňu mohol prísť. Keby u toho neriskoval i môj život, asi by ma to i pobavilo.
"Svoje hlasité hnutí si samozrejme nechám pre seba, pane. Už sa to nebude opakovať."
Heil Erden pyčo.
"Díky za vysvetlenie..." začnem a premýšľam ako pokračovať.
Sir, yes sir! Dovoľte mi ísť rok trénovať byrokratické postupy!
Pohľad mi, našťastie než zo mňa vypadne niečo čo by som možno oľutoval, padne na novo príchodzieho, ktorého sa chvíľku snažím zaradiť. Je to...oh, jeden z tých z Farga.
"A to je všetko. Je len tvoj." kývnem novému na pozdrav a sám pozornosť - samozrejme ak na mňa vodca už nič nemá - presuniem na frantíka.

To už sú aspoň rozumnejšie odpovede.
"Hej, sám mi dávaš za pravdu." povzdychnem si a začnem - ač okľukou.
"O tomto hovorím. Nik nechce aby ste tu rok niekoho držali zavretého, ja len hovorím že je čirá chujovina poslať do akce niekoho kto kurva nemá ani deň. Tým hovorím, že existuje set situácií ktoré sa dajú aspoň nejak simulovať - a ktorých byť základná znalosť by eliminovala hojnú časť fuckupov. Včetne tých mojich - díky mne dosť možne Richard prežil. Mohol som to zvládnuť pomocou energie? Možno. Možno nie. Videl som i ďaleko skúsenejších zlyhať pri používaní schopností - a to opakovane. Môj point je, že by stačilo to čo si práve spravil - poradil mi ako použiť schopnosť v situácii aká nastala a všetko mohlo byť lepšie. A ano, nejde pripraviť na všetko, nie je možné mať tréning na každú situáciu..." i keď kurva základy ako "než vleziem do budovy tak si zaistím týl" by velenie mať mohlo že? "...alebo ti stačí že ten turnaj bol jako...dostatočný? Čelíte väčšiemu počtu Nadaných než máte " zopakujem Erdenove slová "...no i tak naprosto zbytočne tieto životy riskujete. Dopíči, ja fakt nie som ten kto by sa bál o seba či iných, ja len..." povzdychnem si, trochu stíšim hlas - dúfam že tí dvaja sa medzitým bavia medzi sebou a nás spíše ignorujú.
"Ja len nechcem skapať zbytočne, kvôli chybe niekoho komu by som nezveril ani vedenie stajní a kto fanaticky verí že schopnosti vždy všecko vyriešia."

I tu musím prekvapene zamrkať.
"Budem znieť ako alibistická píča ale rozkaz znel jasne - chrániť našich členov, oslobodiť ranených. Dokumenty a prežitie nepriateľov bolo kurevsky nízko na mojom rebríčku priorít. A čo to je zase za kokotskú poznámku s Bratrstvom? Ano, ste lepší - čo je možno i dôvod prečo som sa k vám ja či Alex pridali? Znamená ale, že keď bratrstvo sú totálny kokoti tak tady sa nesmie kritizovať, nesmie navrhovať zlepšenie? Že ak si dovolím otvoriť hubu a povedať niečo tak mi niekto pripomenie moju minulosť a že iní sú horší?" rozhodím rukami, ale len tak melodramaticky - dám si pozor, aby som mu náhodou nemrsknul do ksichtu.
Oceňujem, ač to nedám najavo, že tento sa actually snaží veci vysvetliť. Že zrejme pochopil z čoho pramení moja nespokojnosť a rozhodol sa ju adresovať. Zaslúži si fér prístup.
"Teším sa na ten tréning. Mám i...návrh, ak ti môj smer myšlienok nepríde úplne mimo. Ale už ťa nebudem zdržiavať, ak niečo ešte nemáš?"

Společnost

Pevnost Holtgast, střelnice, 1. listopadu

Jen jsem protočila oči nad jeho vševědoucnou odpovědí. Neměla jsem ale chuť se hádat.
A další dloubanec. Odfrkla jsem si.
"Copak, hroutíš se při pohledu na něčí slzy?" jízlivě jsem oplatila. Naštval mě. Taková chyba… Takhle se nehlídat a ještě na podobném místě. Nejradši bych si nafackovala.

"Zkusím si to na terč, a pak můžeme duel," přistoupila jsem k terči vedle a napodobila jeho počínání, ovšem má energie měla barvu tmavě červenou. (6+2, 4+2, 10+2, 9+2)
Pousmála jsem se. Nevypadalo to tak zle. Tvorba projektilu nebyla tak jistá, ale s paprskem mi to šlo mnohem lépe.
"Nejvíc tápu ve využití. Sama jsem bojovala pomocí přeměny, stínů nebo uhranutí. S energií jsem tolik nepracovala. Až na štít a vysávání."

Opustila jsem pohledem terč a obrátila se k mladíkovi.
"Jak si duel představuješ?"

Zuřivá bitva

Kuchyň

Jen co se ohnu k Jamesovi, abych mu pomohl na nohy, dostanu štípavou ránu do zad. Otočím se tím směrem, abych viděl na rozpřahující se Hanku. S utěrkou a ironickým „Jejda“ útočí plnou silou.
Útokem jsem zatlačen až k umyvadlu, kde spíše instinktivně vezmu nacucanou houbičku na nádobí a mrsknu jí po útočnici. (6) Ta už ale schytává i pěkný Hadshot od Richarda.

Jo, dámy vrací úder. Val tvrdě mlátí hlava nehlava Ríšu měchačkou a za svoje kecy dostal i solidní sprchu přímo do rozkroku od Lyl. Daniel rezignoval a pozoruje to z bezpečné vzdálenosti, nicméně se usmívá a Oren se skoro hroutí smíchy. Musím uznat, že při pohledu na naštvanou, zmáčenou a špinavou Hanku mi taky cukají koutky.

To už ale náš souboj přichází rozseknout přísná těhule a já už hledám něco, čím bych napravil škody. V tu chvíli se k nám přidává i drobounká dívenka a uvrhne nás do svého díla, kde vše vypadá tak skutečně. Sluneční paprsky hřející na kůži, písek křupající pod nohama a duha u stropu. Ta holka je splněný sen každého umělce. Zírám na to všechno kolem jak opařený a nejsem schopen slova, ani pohybu.

Jídlem se nehází, amigo

Holtgast, jídelna

Jako by ani nebyly tím, čím se na první pohled jevily.
Lehce se zachvěju, už jen... zapřemýšlet nad tím, co všechno se může skrývat pod povrchem, mrazí. Tolik toho neznáme...

"I mně stačí zkratka, Diego," pousměju se, když slyším, jak zápolí s ň a měkkým š. "Agni, Agnes, lidi mi tu říkají různě."

"Proměna v hada, a spektrální forma," odpoví Anna. "Co umíš ty?"

Jak vypadá hraní si na meluzínu?
Hmmm... pousměju se na moment, poskládám z ubrousku ptáčka.

Položím jej na dlaň, a lehce do něj fouknu. Sílu vzduchu o něco zesílím (10), tak, že přeletí kus jídelny a hladce dosedne na hlavu zrovna se z jelena zpět do člověka přeměnivšího Aarona (8).

Callum vysvětluje limity a možnosti svých schopností a když se pochlubí dvojitými špičáky, pousměju se.
Diegovi se ta kombinace ovšem moc nezamlouvá... a s křižováním letí vzduchem bageta.
Kocour zpozorní, hladké černé tělo se vymrští, a s kořistí dopadne na zem - jen aby vzápětí začal prskat a ošívat se.

"Česnek mu nejspíš moc nevoní," zkonstatuji suše.

Prej příliš hezká, to určitě

Jídelna

Blag se poměrně rychle dovtípí, koho jsem měla na mysli. Nicméně jeho další slova mě zarazí. Počkat, počkat cože?
„Bratránku nedělej si ze mě prdel… Žádná z ženských tady na tebe není moc hezká, to spíš ty si moc pěknej na ně. A podle těch pohledů si takovou kravinu nemyslí ani ta Lakshmi.“ Tvářím se dost vážně.

Poté mi Blag objasňuje, jak se tady drbe a v kolika vztazích už by podle drbů byl. „Aha, tak trochu jak na střední co?“ pousměji se.

Svojí otázkou mě Blagden tak zaskočí, že se málem udusím na soustu, které jsem si právě dala do pusy.
„Tak ty chceš znát můj názor jo?“ Rozhlédnu se po místnosti s přimhouřeným pohledem. „Hm… ten Krasavec, co právě odchází za tím blonďákem není k zahození.. Tichý chlapák od vedle je taky docela hot… Velitel vypadá dobře, i ten černý bratr, co odešel za ním.. doktorka je docela kus, i ta hadí slečna co přišla s námi. Aurora je v lidské podobě taky sexy… A nevím, zda bych to měla říkat o těhotných, ale i ta zrzavá těhule je pěkná…“ Vystřílím svůj seznam prvních dojmů a pohled opět otočím na Blaga.

Nadále mi objasňuje, že takové štěstí, jako je volný čas moc nehrozí. „Takže ty čteš? A co třeba?“ zeptám se na jeden ze zájmů, které zmiňoval.
Co se týče volného času tak… „Pokud je tomu tak, doufám, že mě dají alespoň do kuchyně… to mě bude i bavit.“ odpovím s úsměvem.

Smích

Holtgast, kuchyně

Válka se pomalu skupí na týmy, kluci proti holkám, Heather proti Hance. A Vali taky trochu ožila, když tak mydlí mého drahouška, který si o to buďme upřímní málem řekl i písemně.
Uvědomím si, že na moje slova prve vůbec nikdo nereagoval... ale mám tak dobrou náladu, že nad tím leda mávnu rukou.
Co mi ostatně jiného zbývá? Že jsem někde 've vedení' je pro většinu ledatak vtip.

Ty se neřehni, chop se mopu.
"P... pardon," heknu, bránice z té křeče bolí, až mě v boku píchá, ale pomaloučku se dávám do kupy. Líce taky namoženě bolí, mám pocit, že takhle... jsem se musel naposledy smát daleko před Výbojem, předtím, než mě uneslo Bratrstvo, doma.
A že bych kdy předtím viděl se usmát Daniela? Nevídáno!

Kvůli čemu se taky hádat, ne? Všichni dorazili domů živí. Máme co jíst, můžeme se bavit. A jsme spolu. A to je hlavní. Zabavím Lyle hadici (6), než s ledovou vodou napáchá ještě víc škody a vrátím ji na své místo u dřezu.
A když už jsem u dřezu, soustředím se na hromadu nejšpinavějších hrnců a pánví (7+2, 10+2, 8+2), během chvilky se vracejí do původního stavu, všechny škrábance, skvrny, přisychající zbytky se mrknutím oka ztrácejí, zůstávají kastroly krásné a lesklé, jako nové. Protože v podstatě jsou.

Pokus naložit podobně s talíři je ale trochu chabější (4+2), snad částečně i proto, že se najednou v kuchyni kde nic tu nic vzalo slunko, duha a písek.
Nebudu lhát... na moment zapřemítám, jestli mi nehráblo. Nebo jestli jsem omylem nezapekl s bramborami místo majoránky marihuanu, když to bylo to jediný, co jsem zvládl ochutnat.
Ale ne... Richard kulí oči na holčičku s francouzským přízvukem, která nám zdá se do kuchyně zčistajasna vypřála tropy, jen ta piňakoláda chybí. A špinavé nádobí pořád přebývá. Nicméně....
S potutelným úšklebkem naberu trochu vody, přidám ji do písku a z mokrého písku uplácám řádnou kuli, kterou metnu směrem hloučku, nesejde mi ani tak na tom, koho zasáhnu, spíš mě mrzí, že jsem se nepřidal předtím.
A... trefa, rovnou do Jamieho vlasů (8).