Kuchyně a všichni v ní

...

Holtgast
Erden, Felix, nový

Proběhne výměna názorů mezi Erdenem a Felixem.
Felix vidí věci jakou jsou a jaké by v jeho militantní mysli měly být… jenže nezná všechny proměnné a nemá žádné zkušenosti o jejich niterních pochodech – malí bratři jako on nebo Deepak jsou pouze vojáci, nehledně na to jak respektovaní, Bratrstvo vždy vedli loutkáři ze stínů.
Není šťastný z toho, co mu Erden pověděl. Jeho mysl je z těch impulzivnějších. Tvrdá, podobně jako Erdenova, ale bez idolu který by jí ukazoval jinak, stáčí se k agresi až příliš rychle, jaká smutná a hloupá chyba, u vojáka... nakonec je to ale američan, ti vždy dřív střílí, než přemýšlejí.
Celou dobu ho pro jeho prchlivost sleduji (10), připraven zareagovat jakmile by rád změnil myšlenky v činy. Pokud se přeci jen odváží k něčemu velmi hloupému, stejně jako u Lenny bych mu ukázal, jakou cenu má v mé přitomnosti pohrdání autoritami (9). Alespoň by ochutnal, co ho čeká a strach v síle jakou hodlám uvolnit má moc daleko za hit/run, hodně by mě překvapil, kdyby dokázal vůbec dokončit úder a okamžitě toho nelitovat díky nově vzniklé fóbii.

Když se otáčí na mě, mám příležitost k tomu říct své:
“Příští trénink budu mít já. Místo cvičení v boji se zaměříme na edukaci, vaši znalost jednotlivých schopností, jejich přednosti a slabiny. Chci, aby se žadatelé o rezistenci prvně zúčastnili, než mi potvrdí souhlas, neboť první lekci chci zaměřit schopnostem kontroly, jako 'horkému tématu'.” snažím se odvést jeho pozornost zpátky k věci, která doufám že trochu pročistí to jiskřivé napětí. Neřeknu mu, že si hodlám vyzkoušet jaké jsou jejich reakce a ujistit se, že jsou schopni prokázat pevnou loajalitu Triskelionským zásadám, takže jim nebudu muset 'pomáhat'.
V rozporu se svými myšlenkami vyzkouším přidat pro mě osobně nepřirozené empatie, kterou se pokusím zahrát nejlépe, jak umím….
“Chápu tvou nespokojenost, ale musíš pochopit (Fargo stranou), že válka nadaných není to samé, co válka lidí. Válka nadaných díky všestrannosti naší moci nemá moc stálých pravidel a strategie se nedá dobře vytvářet - strategie potřebuje informace, inteligenci o nepříteli a prostředí, na kterou se dá spolehnout. To je u nadaných téměř nemožné, když dokážeme měnit krajinu, či obracet spolubojovníky proti sobě, a to jsou jen dvě věci z obrovského spektra se kterými vás budu seznamovat. Proto se mezi nadanými zatím bojuje takto… versatilně, na základě soubojů, kde se využívá zkušeností a drsné praxe, spíš než přesného postupu a sehranosti všech členů jednotky, která má připravený postup, schopnosti samotné spíše reagují na instinkty. Jediné co pomůže – a to není jen teorie, ale fakt vzniklý ze staletí pozorování a pokusů – je být co nejvšímavější a nejpřizpůsobivější situaci… a v případě absence sebekontroly, věřit ostatním.” odmlčím se chvilku, než přejdu z obecného ke konkrétnímu. Praktiky jsem asi řekl ve vztahu k němu to samé, co Erden, jenom jeměji.

“Ve Fargu Nikolai vsadil na kartu rychlého postupu a moment překvapení, který nevyšel – díky svým schopnostem odhadl počet věznitelů… respektive věznitele, a doufal, že se vám ji podaří eliminovat dříve, než se stačí bránit, ale byla očividně dobře připravená. Je škoda, že se vám nepodařilo ji zajmout, nebo zajistit alespoň zlomek z jejích materiálů, přestože jste mohli, kdyby jste se alespoň trochu zajímali.” dodám lehce rozmrzele a připravím si co říct k jednotlivým tématům v myšlenkách.

“Pokud jde o střelné zbraně, doporučil bych ti je začít vyřazovat z arzenálu – jsi dobrý střelec, ale zatím ne dobrý nadaný. Máš příslib a výhodu v boji ve své podobě, ale musíš usilovat o co největší zběhlost ve svém umu ovládat energie – umožní ti to, co kdejaká palná i sečná zbraň a mnohem víc, bez toho aby se mohla obrátit proti tobě, tvému týmu, či se jakkoliv porouchat, nebo by jí mohly dojít náboje. Je dobré u sebe mít i jiné zbraně, ale není dobré se spoléhat primárně na něj. Pomocí energie můžeš vytvářet průrazné, rozsáhlé i rychlé útoky bez změny výstroje a výbavy, která by jinak byla nezbytná. Možná kdyby jsi přemýšlel víc nad energií a méně nad ráží svých zbraní, zvládl by jsi uhasit oheň v její kanceláři a spoutat Wendiga dříve, než to udělal Richard, bez jakéhokoliv zranění divokého, kterému mohlo být zranění smrtelné, nemít zvýšenou odolnost. Cílem nebylo zabít nepřítele, ale ty jsi přesto využil sílu, o které jsi nevěděl, zda nebude smrtelná... to však není jen tvůj problém. Je to ale chyba, kterou bych čekal a omluvil u egoistického nováčka, ne o bratra s armádní minulostí, který má vědět co dělá. To, že to někdo jiný to neví, nebude neomlouvat. Velení u nás není tak pevné a vždy je možné požádat spolubojovníky o kooperaci." otočím celou věc na něj.

“V záležitosti Lokiho, zaprvé jak říká Erden, získávání zkušených lidí je pro nás prioritní, a zadruhé by se nic nezměnilo – týmy by neměly být větší a přítomnost nováčků jsme už vysvětlili, přidat více členů by mohlo být naškodu a vědělo se, že máte možnost si v případě nouze zažádat o posily, což se také stalo, případně se evakuovat, díky našim léčitelům jsme schopni udržet i velmi vážně zraněné lidi při životě než se dostanou na ošetřovnu, kde můžeme provádět ohledně léčení zázraky.” možná to zní samolibě a protiřečí si to se získávání kvalitních bojovníků a navyšováním počtů, ale každé nové zranění je čas léčit, pomáhat a trénovat.
To je potřeba zrovna tak.

“A jak řekl Erden, pokud jde o Bratrstvo… to by pro tebe nikdy nezpřístupnilo naši knihovnu a za podobnou připomínku by se ti vysmáli… i hůř. Tvůj bývalý vůdce nepotřebuje, aby jsi ho následoval vědomě. Loutkář je telepat tak mocný, a se schopností telepatické dominance na tak vysoké úrovni, že dokáže ovládat i mrtvé nadané. Ne reanimovat… ovládat. Zatím máš pouze tušení o tom, co vlastně znamená ‘kontrola mysli’, ale jsou tisíceré způsoby kterak měnit, přetvářet, mást a ovládat lidi. Budu se snažit vás co nejlépe připravit… ale na tohle se nedá připravit úplně, proto jsem sám sobě schopnost rezistence už dávno nepřisvojil.” Může pochybovat o naší morální správnosti, ale reálně pochybuji, že jako bratr na vlastní kůži vůbec tu zrůdu zažil.

To už ale dojde další zájemce o informace.
“Bude čas na řešení těchto věcí, máš zkušenosti z armády, které se hodí - proto je ti přidělen výcvik ve střelbě - ale pokud se chceš posunout, prvně poslouchej, uč se a potom konej. Nenech své zkušenosti z jiné oblasti válčení zastínit tvůj úsudek, ověř si z předchozí praxe co funguje a vypiluj svojí techniku.”
Podívám se pak na Erdena i na mladíka.
"Chcete soukromí?"

He's beauty, he's grace

Holtgast, kuchyně

Mela

Holtgast, jídelna/kuchyně

:O

Holgast
Kuchyň/Jídelna (bo rád používám vykřičníky)
Jsem línej vypisovat lidi i sem... jste v příspěvku s i barvičkama, čtete všechno, mrdky!

Ha!
Můj assault začíná dobře, Oscar následuje mého hrdiného příkladu, James se přidává – za patriarchát!
Olalaá, Lyla si nevzala podprdu… to docela koresponduje s tím, co říkal Jamie!
“Jsem jako smrt, beru všechno! Vem hadr a hrr na ně!” Odpovím mu, ale přestože je to jeho ségra a řve na mě, nemůžu si odpustit komentář: “Mimochodem, Lyl, hezký koz-“ (5)
“Do očí, mám to v piči!”
Ne, jinak!
“Do piči, mám to v očích!”

Oren… příjde, kouká… a pak se začne smát. Díky bohu za to, ačkoliv teď asi díky hubce a vypadám jako Rumcajs na tripu s fousama z mydlin. Rád bych ho zulíbal jak to tak dělávám a má vlastní radost se jeho smíchem několikrát vynásobí, ale je tu boj, který musí být vybojován!
Připravím se k nemilosrdné odplatě (jak jinak než čelním útokem!!!), ale pak zasviští mý jméno vzduchem z úst bojovný rusovlásky jako bič.
“To Mikkel!” Vyhrnku automaticky a postavím se uprostřed pohybu do pozoru tak rychle, až mi to ujede (1)… a já zahučím pod linku mezi hrnce.
James je na tom podobně, avšak jistě chtěl nalákat některou dívčinu do pasti, škoda že to Oskárek zkazil!
Ale Danečka jsme rozusmívali! Slušímu to, měl by to dělat častějc. Nebo je to tím mokrým tričkem?

Musím se rychle odtud dostat, než si najde ten démon v očekávání zbraň!
Vydrápu se tedy na nohy, ale sakryš, vietkong útočí a kouká po mým klukovi! To teda ne!
“Mdloby na tebe!” Mrsknu jí do ksichtu hadru zamazanou z juicy omastečku z grillu (10).
Ha! Headshot!
A kurva, měl bych začít fakt zdrhat…

Pozdě!
Skočí po mě Valuše a už mě mydlí.
Směju se a kryju se, jak na mě padá neúprosná vařečka z rukou pomstychtivé blondýnky.
“Ne! Pomoc! Vařečky se nesměj! Au, můj loket!” Řechtám se a snažím se vyklouznout z jejího dosahu, ale herdek, ta holka je rychlá (2) a ta poslední už fakt docela bolela!
Popadnu tedy před tím užitou utěrku a opět se pokusím protivnici oslepit (7), naivně doufajím v to, že žena a pštros se dají uklidnit podobným způsobem.
“Valuše, nezlob, zas tě zkropím!” Zavyhrožuju a strategicky se chystám ustoupit ke svým spolubojovníkům, jinak mě ženský roztrhaj… nebo neroztrhaj?

Dovnitř dojde malá holčina, kterou jsem viděl u toho divnýho Lilkoidního kluka. A začnou se dít divy, protože… ona prostě o něčem začne mluvit a najednou je v kuchyni jak na pláži. Reálně… cítím sluníčko, který jsem necítil tak dlouho, jako bych byl zase v San Francisku. Na pláži. Pod botama se mi sype písek a lituju, že je vůbec mám.
Objeví se duha.
Pryč je zlobení, čumím na to jak tele na nové vrata a ruce mi klesnou podél těla a brada asi až ke kolenům. I na ty boule od Valuny a zarudlý oči z Lylčiný pomsty zapomenu!
“Jak to děláš?” vyhrknu na ni.
Viděl jsem lidi používat světlo a i iluze a další věci, ale tohle je… nevím, připadá mi to jiný.

Kultistické quatro

Holtgast, kdesi v německu?
Jídelna

Kocour mrkne a baští. Zajímalo by mě, co se mu hodí v hlavě (3+2) ale asi to má zůstat záhadou. Nicméně, beru to jako souhlas podpořený tím, že se rozhodne mě sledovat.
Šumům myšlenek v okolí se nebráním, zažil jsem v Mexiku celé davy - když mi nepraskla hlava tehdy tam, tady v těch pár lidech to rozhodně nehrozí.
Místo toho se pokusím pozornost zaostřit především na trojici před sebou… a kocoura.
Docela vysoký, pevný a štíhlý tělo, pronikavá kukadla… a ta kočka je taky moc hezká.
Jemu se do hlavy podívat zvládnu (5+2) a nejen se usmívat, ale i chytit pusu do ruky a přiložit si jí na hrudík.
Pryč je dotčení, jen škoda, že je tak paranoidní.
I když, bránil bych ho?
Asi ano. Představa, že mi dluží se zamlouvá.
Nicméně zpět ke klubu!

“Si, señorita, ale stačí Diego.” kývnu na krásku, jaká se v Mexiku jen tak nevidí. Je jako odraz měsíčku v úplňku na hladině. Moc pěkné. Takže Agniezska.
A Anna, sestřička, černovláska.
Callum, černovlásek, co vypadá, že rád vysedává po čajovnách a debatuje básnickým jazykem. I v mé angličtině je znít přízvuk trochu exotičtější španělštiny, ale ten jeho francouzský se mi rozhodně líbí víc.
“Takže Agnieszka, Anna a Call.” Zopakuju a na polském jméně si dám záležet, ale stejně mi láme latinský jazýček.

“Dvě proměny? Jako dvě zvířata?” Pozeptám se slepé čarodějky. Uhranutí mě trochu znervózňuje, ale s rituálním okultismem má tato slepá dívka nejblíž skutečné čarodějnici, co jsem kdy viděl. Jakýpak Salem! Tajemná ruina v Německu je to. Navíc... máme tedy lecos společné.
“Jak vypadá hraní si na meluzínu?” Jsem zvědavý jako dítě, když přidá své i čarodějničina sestra. Pár střípků myšlenek mě poněkud… znervózní.
Léčila na ošetřovně, takže… o čem vše ví?
Tohle se mi přestává líbit.
Další jméno na odškrtnutí? To šlo až moc rychle.
“Mexiko, země krásných žen, drog a pyramid se schody” dodám jen krátce, snad i trochu rozmrzele, než se zaměřím na Calluma, jež začal vyprávět.

A čím déle mluví, tím víc se mi to nezdá.
Tohle vůbec nevypadá jako dary od boha.
Když mladík také ukáže tesáčky je to pro mě vrchol – prudce vstanu ze židle, hodím po něm myšlenkou česnekovou bagetu (9+2) a pokřižuju se.
“¡Dios mío!”
Upír, nekromant a temňouš pavoučí nerd a drze se přiznává!
Pán bůh s námi a zlej pryč!
Zhrozeně na něj koukám a čekám, zda-li si mě nedá jako snickersku.

Vlk? Ne… Ale taky dobrý

~~ Pevnost Holgast ~ jídelna ~~

Musel jsem se pousmát, brácha mě měl přečtenýho. “Lesního. Ano. Podle všeho mám schopnost ovládat vzduch, ale zatím jsem neměl šanci to moc zkoušet. Pomáhá mi si představit částečky, třeba jako prach nebo tak… a...”

Zakřenil jsem se. Pak jsem o krok, dva ustoupil a trochu jsem se rozhlédl, abych do něčeho nebo někoho nevrazil. A pak jsem se proměnil.
Vejtaha, jsem strašnej vejtaha… A je svatá pravda, že moje proměna není obří jako jeho. Ale… Když jsem se spatřil v odrazu, docela jsem se si líbil.

Trošku jsem zaklapal kopytem, abych tam jen tak nestál a pak jsem se vrátil do lidské podoby. Kupodivu mi proměna tam a zpátky tolik potíží nedělá… Jen ten zbytek ještě dát nějak dokupy.

Kde je ta zábava?

Pevnost Holtgast, jídelna → kuchyň, 1. listopad

Trocha neškodného tlachání u večeře...?

Pevnost > Jídelna

Přichází Nik a odvolává si na pomoc Kristoffa, který tak opouští naši společnost. Krátce kývnu hlavou namísto slov rozloučení, to už ovšem doplňuje počet Lara, která si k nám přisedne. V tichosti ji pozdravím a soustředěně si naberu na vidličku další sousto, které do sebe budu horkotěžko dostávat.

"To bys vážně chtěla?" zopakuji po Lee překvapeně a zvednu k ní pohled, zatímco se dotkne mého ramene. Záhy svoji pomoc nabízí i Lakshmi , která mne tím překvapí snad ještě více. "Já... Jen nevím, jak dlouho by to zabralo, ale... Ale..." nadechnu se, hledám ta správná slova, "děkuji," zatěkám pohledem mezi oběma dívkami. Mám pocit, že dnes neopakuji nic jiného než slova díků. "Možná ano, možná nás zase někdy pošlou na Island, ale... Nechci tím nikoho zdržovat, leda bych se prostě nevrátila zpátky, a to... Nemůžu chtít po nikom, aby udělal to samé..." dodám ještě tak trochu bezradně k Laki.
Co už nahlas nedodám je to, že se případné další mi se neskonale děsím s tím, jak probíhala tahle.

Lara se poté rozpovídá o tom, co se dělo na jejich misi a rozhodně to není nic, co by přidávalo na náladě - naopak mne to jen utvrdí ve všech těch drobných i velkých obavách. Při jejím popisu jeskyní a jejich obyvatel mi přeběhne mráz po zádech, svět venku je... Mnohem nebezpečnější než jsem si myslela. Nasucho polknu, zvláště zmínka o velkých bílých pavoucích mě přinutí odložit vidličku úplně a raději se natáhnout po příjemně vonícím chai latté od Hanky. Lara zároveň i osvětlí původ pobledlého mladíka s kruhy pod očima a drobné dívenky, které se pohledem vyhýbám jak čert kříži ve strachu, abych nespatřila v její tváři jakoukoliv podobnost s tou, která nyní ležela zakopaná u vodopádu Skogaffos.

"Já ještě... Nevím. Jsem unavená, dnes to bylo náročné, možná si prostě jen zalezu s pitím na pokoj," ošiju se při otázce ohledně párty, nesdílím Leiino nadšení ohledně poznávání nováčků a ani přes Kristoffovo ujištění si stále nemyslím, že je dnešní večírkování dobrým nápadem.
Z kuchyně se ozývá křik a smích, i tak mi při prvním hlasitém vyjeknutí poskočí na hřbetu dlaně pár neškodných jiskřiček (3+2) a mé okolí se vzápětí nabije statickou elektřinou (10+2).

Nádech. Výdech. Náádech... A přestat dýchat.

Zpátky do reality mne vtáhne dotaz Lakshmi. Nepatrně sebou škubnu, když na mě promluví a zamrkám, ve své snaze se soustředit na udržení aspoň nějakého vnitřního klidu jsem chvíli nevnímala okolí. A ani jejich rozhovor.
"Ah... To..." chvíli se snažím z hlavy vylovit, na co že bych to měla navázat, a přeci, poměrně rychle si vzpomenu. Ah, tamto. Zavrtím hlavou. "Ne, Lea mi nic nevysvětlovala, ale myslím... Že chápu, o čem je řeč...? Tedy až na to, že je to šílené a trochu teď lituji, že jsem nikdy nebyla velký fanoušek komiksů, protože pak by se mi všechno tohle vstřebávalo trochu lépe," vysypu ze sebe a rozpačitě se pousměji.

Večeře

Pevnost Holtgast, jídelna, 1. listopadu