Blagden

Jídelna

Uznale pokývám hlavou, když Blag navrhne místo bankovek rozhazovat pakly mincí.

„Proměn v malé tvory je tu víc? Super, alespoň nejsem sama.“ Podívám se směrem kudrnáče, na kterého poukázal Blag. „ Uděláme ukázku za ukázku, protože na tu tvojí podobu jsem také velice zvědavá.“ Odpovím mu, když má zájem vidět malého gryfa.
„No jo, jsem takovej vůdčí typ.“ Zasměju se sama sobě, když se bratránek podiví, že mám sugesci.
„Nevím, zda už to mám tak dobře vypilované, ale ráda ti pomůžu.. snad ti ty kytky všechny nedopatřením nepřesadím.“ Odpovím na prosbu o pomoc v zahrádkách.

„Dík za typ, je pravda, že když jsem byla sama, tak se ostré smysly hodili více a na všudepřítomný pach smrti jsem si tak nějak zvykla, ale tady, když je nás tolik, bude asi fajn se naučit to občas utlumit.“ Už teď mě z toho breptání všude kolem začíná trochu bzučet v uších.

Blag mě ujišťuje, že momentálně není vyvolená ani vyvolený. „Tvůj rozchod mě mrzí a plně tě ve volnosti podporuji. “ Pak se trochu šibalsky pousměji. „Nicméně mám dojem, že zájemkyně by tu byla.“ mrknu na něj spiklenecky.

„Takže, ty tu pracuješ v zahrádkách? A co jinak tu děláš ve volném čase?“ Vyptám se zároveň se zájmem o Blaga, zároveň mě taky zajímá, co se tu vůbec dělat dá.

Nevítaně

Holtgast, umývárna

Připlížit se nepozorovaně ke mně není zase tak jednoduché. Jednou jsem na to téměř doplatil životem, jizvy mne upomínají nezapomínat a přehnaná obezřetnost a pozornost mě drží od té doby stále naživu. Félixe se mi (10+2) podaří zaregistrovat dřív, než vpadne do umývárny, čímž mi umožní jej uvítat vestoje, se založenýma rukama, místo skrčeného u Liliana a zády k němu.

Proč že vlastně přichází? Ah... jistě. Výhrady a výhody, které nejsou schopné počkat.
Dám se do kupy a přijdu.
"Dobře," odpovím neutrálně, trochu strnule s dotekem jeho prstů na své tváři.
Nechám mu moment, aby se trochu zkulturnil, nekompromisně lifruji Félixe z umývárny pryč a zavřu dveře mezi námi dvěma Lilianem, nechávaje mu na očistu trochu soukromí.

Nejdu však daleko. Opřu se vedle dveří o stěnu.
"Měls nepochybně mnohé na srdci. Ven s tím," vyzvu Félixe s podobně nečitelným výrazem.

Kuchyň, voda, mokro

Trošku se mi začervenají tváře, když Eddie do popisu naší mise zapojí přirovnání barvy pavouků k mému pozadí. Ale zasloužím si to, moc jsem jí, momentálně jeho před misí nepodpořil. Chvíli jsem na něj upnul pohled a přemýšlel jsem, jestli má cenu jít zkusit znovu omluvu, ale opět mě uchvátil pocit, že bych ho akorát rozčiloval a proto jsem znovu věnoval pohled jídlu. Stejně za chvíli někam odešel.

Drag mi odpověděl ve formě cedulky. „Já jsem v pohodě, skoro nic mi nebylo. Jsem rád, že jsme tě našli včas a že je ti už lépe.“ Věnoval jsem mu přátelský úsměv, poté jsem ho už nechal se v klidu najíst.

Kluků se vyptám, jak to šlo u nich, ale než mi Oren stačí odpovědět, je zahlcen dotazy. Richard mi odpovídá, že jejich mise nedopadla zrovna nejlíp a odkazuje mě na vedle, kde se zrovna řeší to samé. Poté se mě ptá na naší misi. „No jo, vystopovali jsme Draga až do jeskyně, kde se na nás prvně vrhli masožravý králíci, poté i velcí pavouci, kteří měli i Draga jako rukojmí, ale nakonec jsme se zvládli nějak shluknout dohromady a portnout se zpátky.“ Vysvětlil jsem stručně obsah jeskyně.

Sotva se chci opět pustit do jídla, ozve se mi za zády prudký ženský hlas.
No jistě, slečna s prořízlou pusou je zpátky.. Než však stihnu sežvýkat a zareagovat, Richard už do mě dloube loktem a se šibalským úsměvem mě vyzívá k činu. Odložím tedy vidličku, sousta sežvýkám za pochodu a vyrážím za ním směrem kuchyň.
Alee.. počkat, co?
Ríša bere hadici ale rozhodně neumývá nádobí, spíše omývá holky a to i skrze oblečení. Chvíli koukám jak opařenej, poté mi v ruce přistane hadice, čímž se stávám komplic. Než že bych na někoho mířil, spíš se snažím jen pořádně zachytit pod proudem vody se ohýbající tělo hadice, přesto se mi povede zasáhnout chudáka tu novou (6) a k mé „velké radosti“ i Hanku (9). „Jejda, p-promiň.“ ujede mi.

Že bych měl sáhnout po kohoutku mi dojde až ve chvíli, kdy ve dveřích uvidím Orena, který má kuchyň na starost. Sice nevypadá ani trochu ustaraně, ale stejně. Do toho všeho se zapojuje i James, který hází prvotřídní hubu o zem. Přistoupím k němu „Nejsem dáma, ale jestli ti to nevadí..“ podám mu pomocnou ruku a pokusím se u toho sám nehodit hubu. (9)

Trénink

Holtgast, tréninkové prostory

Nic mi není.
"Jasně, tomu věříme oba," ušklíbnu se na jeden koutek.

První série stála za kulové, 50%. Půl pokusů jsem energii nedokázal přivolat, druhou půlku ano a dokonce se zásahem terče. Slabé, slabé... vzpomenu si na tu mizernou chvilku, kdy jsem pod dekou žravých králíků přidušená vlákny nemohla pořádně vstát.
Na nohy mě musel někdo tahat, probohy... to kdybych předvedl někde při těch měsících žití na vlastní pěst, už... žeru něčí mozky, nebo tak něco, kdo ví co. Nebo se prohnívám do bláta.

Šustění od stěny naznačuje, že holka buď přijde za mnou, nebo odejde, a je to...? Chvíle napětí?
To první.
"Když nebudeš bulet, rád," pokrčím rameny. Se sparing partnerem se trénuje nejspíš lépe.

"Jak to chceš udělat? Duel? Nebo budeme stát vedle sebe, trápit terče a hecovat se navzájem?" pozvednu obočí.

Černá a bílá

Holtgast, jídelna

"Callume?" ozve se překvapeně Anna, a stočí tvář směrem, odkud slyší jeho hlas. Pousměje se. "Ráda se s tebou opět setkávám, s živým a zdravým," dodá tiše.

"Co dnes chmuří Stínovládce?" pousměju se. Callum byl něčím zvláštní, styl, kterým si hrál s řečí a slovy, byl zajímavý a poutavý. "Možná nejsme ta pravá společnost, ale pokusíme se aspoň nezarmoutit," mrknu na něj.
"Jak se dařilo na výpravě? Jak tam bylo? Slyšela jsem cosi o... králících," usměju se.

Anně na klín vyskočil ten černý kocour, co přišel s nimi. Divná kočka s krátkým ostrým nosem, obříma ušima, a vytáhlýma nohama i tělem. Otřel líc o Annino rameno, než se zlehka vyhoupl na stůl a zamířil líným, elegantním a sebejistým krokem kočkovitých šelem po stole mezi mísami směrem k Santiagovi.

"Mau," nechal se slyšet, se zjevně znechuceným pohledem k talíři, na kterém se nevyjímal ani kousek masa.

... párty?

Holtgast, jídelna

Chloé si všimla kluka na odchodu taky. "To je hloupost. Kromě těch kruhů pod očima si podobní nejsme," zamítnu to, ale anglicky. Pokud se má Chloé naučit pořád povídat se všema, potřebuje se zlepšovat v angličtině. A já taky.
Navíc mi přijde nezdvořilé se u tabule hostitelů bavit v cizí řeči.

"Jo..." zvednu levačku, na které je jen slaboulilinká jizvička, kde sklouznuvší nůž jen před pár hodinami otevřel kůži a zajel do svalu. Zachvěju se znova. Ne... i když to posloužilo mému prospěchu, představa, že existují lidé, kteří si myslí či vůlí prostě... pohrávají se světem?
Představa, že proti někomu jako oni nemám šanci, kdyby se rozhodli mě zbavit jako zbytečného závaží?
Nic kolem mi moc klidu nepřidává, podivné bytosti ani debaty.
Když slyším kousek dál nějaké tři kluky probírat problémy s tréninkem... zachvěju se znova.
"Není ti hloupé se do někoho navážet, když hledá pomoc?" pohlédnu na blondýna, i když vím, že bych měl mlčet a nepoutat na sebe pozornost. Ale jeho krutost zaobalená v pláštíčku nápomocnosti je na pár facek, nedá mi to.

Jé, půjdu taky?
Zarazím se, shlédnu ke Chloé překvapeně. Párty jako... párty? Hudba, alkohol? Jako by se nechumelilo?
"Uh... může se zapojit i Chloé? Nebo... to není takový typ zábavy, které by pro ni bylo vhodné se účastnit?" zeptám se Calluma.

Jiný přístup

Holtgast, jídelna

To, že se Mikkel rozhodne zapojit do konverzace, když se vše začíná obracet k lepšímu, mě moc nenadchne. Stále mám na paměti, jak se kdysi zachoval k Orenovi. Odkopl jej jako mičudu, když chtěl být s ním. Nevím jak to u něj v hlavě funguje, ale teďka.
Teďka přijde s velmi debilním nápadem, který se mi ani trochu nelíbí. Ano mohlo by to fungovat, ale cena je příliš vysoká. Tady navíc hlavně nejde přímo o Jonasovy schopnosti, jako spíše o to, aby si vybudoval nějaké lepší sebevědomí.

Zatím vše poslouchám mlčky a počkám, až se k tomu vyjádří i Jonas. Jeho zdravotní stav mi byl doposud neznámý a zjištění, že jsem mu mohl svým světlem až tak ublížit, mě donutí se na sebe na chvíli naštvat, že jsem si neověřoval zdravotní stav přítomných do větší hloubky.

Jeho obavy z halucinogenů jsou oprávněné. Přesto. Dokázal to udržet. Může mít nad tím kontrolu.
"Díky za návrh Mikke, ale jelikož budu mít trénink na starosti já, tak zvolím svůj způsob. Možná ne tak účinný, ale méně traumatizující. Věřím, že Jonas se svoje schopnosti může naučit ovládat i pomocí mírnější metody. Pokud máš Mikke však na sobě radši tvrdší zacházení, tak se stav někdy po večeru u mě na pokoji."

Jonas svou snahou sám sobě zabránil vypustit halucinogenní látky. Má snahu a té si já vážím. Postavil se svému obranému instinktu a zvítězil. To někteří lidé nedokážou.
"Jonasi. I tvůj problém s halucinogeny můžeme vyřešit. To bude trochu více trénink tvojí psychiky, ale věřím, že to můžeš v pohodě zvládnout."
Použije to, když je ve stresu. Lidé dělají různé věci, když jsou ve stresu, bojí se, jsou smutní. Není jiného způsobu než se to naučit tréninkem ovládnout, nebo nechat někoho, aby mu sáhl do hlavy a zbavil jej toho, ale něco takového bych mu nikdy nenavrhnul.
Usměji se na něj.

Radšej nět

Holtgast, jídelna - společenka

Aaron nezdá se, že by moje slova vůbec vnímal - plnou pozornost má teď jeho bratr. Vztah mezi nimi... je zvláštní. Možná mě jen šálí smysly, ale ani z jedné strany nevnímám moc... čeho? Sympatií? Vřelosti?
Aaron svou záchranu shrne zmínkou o složité historii, a prý hlavně že to oba přežili.
Je mi... zvláštně.
Nedokážu si představit, že bych mezi sebe a pokrevního příbuzného pustil rozpaky či chlad.
Jestli to náhodou nebude tím, že ti nikdo nezbyl, ušklíbne se Kolja. Zapřísahat se, že bys miloval bratra ať už by byl jakýkoliv, to je daleko snadnější, než kdybys nějakého měl a nerozuměl si s ním.
Hm. Možná.
"Zkus póptat se njéjakégo fléshkráftera, páru céntimétrů návic nět pro Blága či Ríšu próblem," pousměju se na Isaacovo stýskání po výšce.

Pohlédnu pak na Hanku překvapeně. Vypomoct bych šel. Sice mám momentálně k dispozici jednu ruku, ale telekinezí si v kuchyni pomáhám často, stejně jako si občas Oren urychluje práci s umýváním restorací předmětů. Je to rychlejší, než dělat všechno ručně, a jeden se při tom procvičuje v přesnosti a rozsahu.
Nicméně...
Ze stran pomocníků nastává vzpoura, a ačkoliv by za jiných okolností by byla zábava přidat se, dneska... to nějak nezvládám.

"Ja nášel prvně télekinezju. I da, býlo to v kúchyni," pousměju se. "Záchytil ja grnec plnyj gorke vódy i téstovin, néž zvládl ópařit... Téssa to byla? Ju dumaju," zamyslím se. Tessa, ano. Sama přitom objevila teleport, stačil jeden hrnec a projevila se schopnost dvěma.
Dokončím svůj talíř a pak se zvednu.
"Zátim zdar," pousměju se směrem k bratrům.

"Krístoff, pómogl bys ménje se spólečenkou? Neznaju, kak móc je v póřadku po včérejšku," požádám jej klidně.
Úklid a údržba by sice veřejné prostory měli mít na starosti, ale i dopoledne bylo poměrně náročné, nejen odpoledne, a pokud vím, dneska se s oslavou předem nepočítalo.

"Jasně. Omluvte mě na moment, krásné dámy," usměje se Kristoff na Rúnu, Lakshmi a Leu a zamíří za mnou.

Odtáhnout stolky stranou pro místo na tanec či hry, upravit malé pódium s hudebními nástroji, když už Jamese napadla živá hudba, a... hm, klavír.
Opatrně prsty přejedu po poškozených strunách, zavřu oči, a pokusím se soustředit, prodchnout hudební nástroj schopností vrátit se do původního stavu (10).
A... jde to. Promáčklý lak, poškozené dřevo, potrhané spoje a zkroucené strunoví se pomaloučku, neochotně vrací zpátky. Tohle potřebuju udělat s kombinézami! Minimálně se ušetří spousta času se spravováním po misích.

Vydanou energií se mi zatočí hlava, chytnu se boku klavíru a pomalu sklouznu do sedu na zemi, klouby zápěstí přitisknu k čelu, jako by to mohlo pomoct s tupou bolestí, která se objevila.
Kristoff mezitím popřesouval křesla a stolky, jako by nic nevážily.
... a po včerejšku bude možná nutné doplnit i bar.

Společnost

Pevnost Holtgast, střelnice, 1. listopadu

Ve svém rozpoložení jsem zpozorněla příliš brzy. Narušitel byl tu. Ale nepřišel mě utěšovat. Nějak jsem sama sobě nerozuměla. Část mé osoby byla ráda, že dotyčný nejevil zájem a zeptal se, ani nevím proč. Část z toho byla zoufalá. A copak stojím o soucit a zájem? Ve snaze ubít to zvláštní ve mně jsem jen rychle setřela slzy a zahuhlala odpověď: “Nic mi není.”
Nehorázná lež, navíc průhledná jak sklo.

Pozorovala jsem klučinu. Chvíli jsem lovila v paměti, kdy dorazil a na jakou misi šel. Moc jsem těch informací dohromady nedala. Natož jméno. Jen mi přišel podobně napružený.
Sledovala jsem, co dělal. Manipulace s energií… Mohla bych se přiučit.
Vstala jsem, trochu neohrabaně přes bolest hlavy. Odložila jsem pistoli na její místo a stoupla si opodál kluka.
“Mám tuhle schopnost celkem nově. Můžeme trénovat… Spolu?”
To poslední slovo mi nešlo úplně přes pusu. Ale chtěla jsem na tom zapracovat. Nejvíc práce s energií jsem viděla u Val, ale nikdy jsme spolu netrénovaly. Spíš tak vedle sebe… Žily.