Konverzace

Jídelna

Brácha vypadá, jakoby chtěl iniciovat nějakou formu kontaktu, nakonec si to ale rozmyslí. "Se mě štítíš nebo co?" Okomentuji to, mnohem víc mě ale zaujme to, co říká náš "zachránce" Nikolai. Představoval si mě jinak? Co přesně o mě Ron vyprávěl? Proč o mě vyprávěl? Otázek je to spousta, vlastně si ale na ně dokážu odpovědět sám.
"Bývávalo období, kdy jsem...nebyl úplným idolem, puberta to ale dost úspěšně vyřešila. Narozdíl od Rona, ten ještě na proměnu hodnou Nevilla Longbottoma čeká." Vždycky mi tak šlo urážet lidi. Hlavně ty, které mám rád! Trochu.
"Jen ty centimetry ne a ne se dostavit. Doufal jsem, že když zkrátím vlasy, narostu do výšky, ale tahle pověra lhala.. nebo jsem to špatně pochopil?" Trochu se zasměji, už ale poslouchám, jak Ron říká, že se sem dostal ze stáže. No, v jednom má pravdu - dobře že žijeme. Hlavně já.
"Škoda, že ostatní to nezvládli." Nechci kazit zábavu, ale vzpomínám na pár lidí, kteří mi budou chybět. Marc, kámoš ze školy, má parta z dračáku, moji kolegové divadelnící. Kate, má vysněná platonická láska, Nell, ta kterou jsem měl rád víc, než jsem si chtěl přiznat - jo, kde těm je konec. Ach jo. No nic, třeba je nepotkala smrt. Třeba...třeba si nehodili jedničku na přežití. Třeba jsou teď super cool a zachraňuji svět. Nebo to co z něj zbylo.

Zatřepu hlavou, abych se vrátil do reality, zaujme mě rozhovor, do kterého se Ron asi předtím zapojoval. Kluk mu říká, že druhý kluk by měl nejdřív trénovat sám a v klidu, zatímco další kluk, docela hezoun říká něco ve smyslu sebepřijetí, načež následuje popis těžkostí se schopnostmi. Rád bych se přidal se svým názorem, vůbec ale netuším, o čem mluví. A to vadí? Jako...možná? Možná bude lepší nejdřív poslouchat?

Nějaká vietnamka nás svolává k pomoci v kuchyni, což předstírám, že jsem neviděl ani neslyšel. Otočím se tedy zpátky na Rona s Nikolaiem, to je lepší než nošení věcí tam a zpátky. "Vy jste tady už dlouho? Nikdy jsem nenarazil na...nějaké větší skupiny nás divnejch. Jak jste vlastně zjistili, že něco umíte? V nějakém dobrém, napínavém boji o vlastní život? Nebo jste prostě jen..." mávnu ke kuchyni "Myli nádobí a stalo se to?"

Nenápadná dohazovačka

Holtgast, jídelna

"Tak, balíčky s mincemi by možná měly dostatečnou razanci," uculím se nad představou, jak Bun metá po mrtvolách paklíky bankovek.

"Malého gryfa? To mi pak budeš muset ukázat," usměju se. "S Orenem můžete být malá roztomilá nebezpečná četa," kývnu směrem kudrnáčka o kousek dál.
"Počkej, ty máš sugesci? No ty kráso," překvapí mě. Ale tak... proč se divím? Jako malá byla Bun velmi rázné děvčátko, co si moc líbit nenechalo, vůbec se nedivím, že teď má to rozkazování tak nějak 'profi'.

"Země zní dobře. Nechceš mi někdy pomoct v zahradách? Hnojení a okysličování půdy je manuálně docela oser, a bez toho pěstování stromů a rostlin bere víc energie," usměju se.
"Smysly ti nezávidím, znát každé šustnutí, každý smrádeček, sám bych v centikoře sám nejradši ten čumák vypnul," zasměju se pak. "Nikolai má taky ostré smysly, kdyby to někdy bylo moc a chtělas radu, určitě pomůže. Je to hodný kluk, i když je mu občas hůř rozumět."

Nějaká vyvolená?
"Nope, žádná vyvolená," zapřel bych i nos mezi očima, vím, že by mě kvůli tomu beztak škádlila. "Byla... byl, tedy. Jeden. Měl jsem ho rád. Ale rozešli jsme se. Jen pár týdnů nazpět. Teď si užívám volnou zábavu a klid," dloubnu do ní.

Kuchyně se stává díky Hančině, Valčině a Lylině nedočkavé natěšenosti na špinavé nádobÍ válečnou zónou, jen nad tím zavrtím hlavou.
Not my circus, not my monkies.

Trénink

Holtgast, jídelna

"Díky," hlesnu překvapeně k Emilovi. Asi... jsem nečekal, že se bude tak stavět na mojí stranu, hájit moje zájmy a podporovat mě.

Můj nový spolubydlící, Mikkel... se přitočí a začne radit.
Vzhledem k tomu, že víc už zblednout nezvládnu, trochu zešednu. Ta představa je děsná.
Problémy s 'vampirismem'?
"To by byla práce pro léčitele naplno," namítnu tiše, nenapadá mě, než že si to Mikkel nedokáže představit.
"Pod světlem mi začne rudnout a puchýřovatět kůže, stačí málo. Stačí o něco víc, popraská a krvácí. Hodně.
Nepořádek by byl všude," dodám se zavrtěním hlavou.

Někde v hloubi vím, že má pravdu - samozřejmě. Ale ta představa, že budu zaměstnávat tři další Nadané - světlonoše, léčitele a krvevládce - jen pro svůj trénink? Musel bych se propadnout.
"Záchody už uklízím," odvětím nepříliš nadšeně. "A hlavní problém je v halucinogenech, ne v plastech, teleportu nebo telekinezi. Když jsem ve stresu, prostě... to nějak jde samo, obranný mechanismus. A proti tomu se nemůže bránit nikdo. Vlastně se divím, že když jsem byl zraněný, ovládl jsem se, soustřeďoval jsem se hlavně na to... aby nic neuteklo...
Což bylo ve výsledku k ničemu, když tam byl stejně jiný tvor, který proti nám halucinogeny šel hned."

Večeře

Holtgast, jídelna

"Jo..." překvapeně zamrkám. Oni... Mikkelovi sebrali vzpomínky? To ne...
"Znali jsme se. Třeba si na to vzpomeneš," smutně se pousměju, než pokračuju ve svém objímacím tažení.

*

"To je Chip," představím mazlíčka Aaronovi, pohladím prstem chlupatá kusadélka a když se pavoukočičí tvoreček nastaví, pak i za ouškem.
"Zajímalo mě, jak by vypadal kočičí pavouk - nebo pavoučí kočka - a tak jsem si čmáral... a jedna skica mi přišla moc roztomilá na to, abych se nepokusil ji přivést k životu.
Ale aby nebyl sám, má i kamarády," usměju se zeširoka, sáhnu prvně do vnitřní kapsy kardiganu, odkud vytáhnu Tygra, a pak do vlasů, odkud vypletu něžně Lunu. Všechna tři stvořeníčka vypustím na stůl, ke svému talíři. S větším nebo menším zaváháním ochutnávají, co jsem si naložil, a já je maximálně zarazím, kdyby chtěli prozkoumávat přímo mísy nebo cizí talíř.

Já sám ani vidličku nestačím ušpinit, když se Hanka upomíná, že je třeba pomoci.
"Holky, nechte to, já to pak udělám. Klidně se najezte a běžte spíš Jamiemu pomoct s přípravou společenky na oslavu," zavolám.

Ale temná mračna ve formě mého poťouchlého přítele už se formují. Cachtání vody, pleskání mokré látky a řev naznačí leccos, a já schovám obličej v dlaních.
Všechno je sranda, než jeden musí zbavovat kuchyni biblické potopy... Vstanu od ani nenačatého jídla a přispěchám.
Mokré holky, mokrý Dan, mydlinkatý Richard a Jamie otloukající zadek o mokré kachle.

Velím kuchyni, já vím. A kdyby na mém místě byla... já nevím. Heather. Erden. Nebo někdo jiný pádný - tak z kuchyně vykopou všechny, kdo tam nemají co dělat, a pár slovy si zjednají pořádek.
Jenže já nejsem Erden. A když vidím to mokré šílenství... chytne mě křeč smíchu, nemůžu přestat.

Lenny + 1

Holtgast, jídelna

"To ses moc nenudil," pousměju se směrem Sisyfa. I když pod mým vedením v Londýně dvojice strávila jen pár dní, kdo je dominantnější mluvčí bylo jasné od začátku.
"Počkej... zabili malou holku?" zopakuji po něm, a maličko poblednu, dlaň bezděky položím na křivku břicha, a přelétnu tázavým, úzkostným pohledem z něj na Lenny a zpět.

Lenny sama nevypadá moc... pohodlně s mým stavem. Trochu ji chápu. Než jsem našla člověka, se kterým si představit zasadit strom, postavit dům a založit rodinu, nebo jak se to říká, bylo jednoduché, taky jsem si nemyslela, že bych kdy měla děti.
A pak mi Johna osud zase sebral...
Už máš vybraný jména?
"Mhm," přisvědčím tiše, upiju z šálku. "Emily. Jak chtěl John. A Jane, po něm."

Hanka s utěrkou vykukuje z kuchyně.
"Děvče... za prvé, většina pořád jí. Za druhé, každý tu má svoje povinnosti. Na tebe taky nejde Dan s tím, proč jsi nepomohla s kydáním hnoje ve chlévech," zavrtím hlavou. Je u Triskelionu chvilku... kdyby dala jen hrstku sebevědomí a ráznosti Rúně, která se krčí, i když někdo projde kolem, svět by byl více v rovnováze.
Na druhou stranu, ani lidé, co povinnost v kuchyni mají, se nezvedají, a mezi ně patřím i já. Povzdychnu si, odsunu nedojedený talíř a nedopitý šátek, a ztěžka se posbírám.
"Omluvíš mě?" pousměju se k Lenore a vykročím ke kuchyni. Ani nestačím dojít, než se rozpoutá chaos.
A hádejte, čí vinou?
"Richarde!"

Vodní bitka

Jídelna/kuchyně

Ohlášení párty se setká s ohlasem. Není to ohlas hlasitý a ani zvláště nadšený, ale je to ohlas! Takový tichý a nenápadný, takový kterého si jen tak nikdo nevšimne. Jasný, některým se zalesknou oči radostí, v jiných je to natěšení se ale trochu více skryto. Nemají se ale čeho bát, já je donutím nechat tu chuť do života zase vytrysknout na povrch!
Ty vole, ty jsi poet! Ale co! Byla dobrá mise, nikdo neumřel, je nás zas o něco víc, máme dost jídla a mě tu nikdo nechybí!
I Val mě nenechala ve štychu s tím plácnutím. Uff, jinak bych byl za blbce.
Jen škoda, že ona i Lyla, mé drahé, odchází do kuchyně. To se snaží být dobrými ženuškami? Vždyť dělají jakoby měly snad řetěz. Že já si budu muset přisednout k Naxi... s ní jsem vlastně dlouho nemluvil, to bych měl napravit. Tak jeden den.
Nebo...nebo nějací nováčci! Jasný, seznamovat se!

Ale nejdřív to jídlo, hurá!
Nadšeně se pouštím do své porce a mám zrovna plnou pusu, když slyším jednu z těch nových, Hanku, jak někoho svolává k úklidu. "Hej, já ještě nedojed!" Křiknu s plnou pusou, div se neudusím, mávajíce u toho rukama. Bych pomohl, že jo, i když své práce mám taky habaděj. Vlastně...jí mám tolik, ještě s přípravama na párty, že ty stoly nechám pro Daniela, který se tak hr hr k tomu vrhl.
Jenže to už tam jde i Ríša, který se konečně probral z pozice Šípkové Růženky u krbu a já začínám tušit neplechu.
Neplecha potvrzena. Ségřin křik mluví sám za své.

No tam chybět nemůžu! Jídlo nechávám jídlem, hned jsem na nohou a běžím se podívat, co se tam děje.

Vodní bitka! Richard je všechny pěkně smočil, teď se ohání utěrkou, ségra se nenechává zahanbit a vrací mu to žiňkou!
"Jsi tu rozjel soutěž o miss mokré tričko? To sis nemohl vybrat někoho jiného?" Směji se, ale fakt nechápu, proč tuhle jinak kvalitní soutěž musí vyhrávat zrovna Lyla.
"Ale pomůžu ti bránit naše mužské pokolení!" Možná byla hlavní myšlenka boje jiná, ale - ale mě nějaká myšlenka vodní bitvy může být ukradená, já jen chci prostě jenom pořádně zmáčet. Neberte mi tu radost.

Rychlým krokem se vydám ke dřezu, abych se chopil další utěrky, všudepřítomná voda se mi ale stane osudnou (2), jedna noha se mi sklouzne po mokré podlaze, druhá se to snaží zachránit, ruce vyhodím do vzduchu ve snaze se něčeho chytnout (1) a s velmi...velmi mužským výkřikem si sednou rovnou na zadek. "Au.. Jak elegantní.
"Ah, ah, mužské pokolení utrpělo! Která z dam mi podá pomocnou ruku?" Úsměv z tváře mi to nebere, právě naopak...

Čarodějky u večeře
Holtgast, jídelna

Nikterak neuvědomoval jsem si svoje myšlenky, ani to jak musel jsem na své okolí působit.
Možná hovor s mou čarodějkou vnesl by trochu světla do mé duše, žel ona sama připravuje se ve svém boxu na výměně svého kabátku za větší a v tomhle období s ní není absolutně žádná kloudná řeč. Né, že by kdy jindy byla, pavouci nejsou zrovna bystrá stvoření, když vynechám tedy určité druhy jako třeba ty skákající...
Nah, zase jsem se zahloubal až přespříliš, shledávajíc pak, že jsem lehce mimo své vlastní vnímání jenom tak dloubal do jídla na talíři. Což znamenalo jistou obrovskou neúctu k těm, co si dali práci aby tohle pro nás připravily. Trochu jsem si povzdechl a chystal pozvolna skoncovat s tím, co měl jsem na talíři, když nejenom, že všimnu si v mé blízkosti vyskytla se vskutku zajímavá společnost. Myslím, že nebyl bych daleko od toho, když bych někomu řekl, že jsem hleděl právě na dvě čarodějky.

"Možná... jenom čekám na vhodnou společnost." odvětím Bílé čarodějce s mírným, lehkým úsměvem.
"Či možná jen, i Temnovládci mají své chmuravé dny..." řeknu poté ještě k tomu.
"...možná i já mohl bych se ptát, co přivedlo Čarodějku ku mne."

To mě poser na holá záda a říkej tomu pudink

Holtgast, jídelna/kuchyně

S Val, Skylou a Hankou se pouštíme do úklidu, však za chvíli se k nám určitě přidá i zbytek, až v klidu dojí.
Pro Hanku to asi ovšem není dost dobrý - rázuje do jídelny jako trhovkyně, které někdo šupnul falešnou bankovku.

Na pojeb slyší Daniel, a Richard se blíží taky. Přimhouřím oči.
A pak... ledová voda.
Skoro všude, vyhnout se nedovedu (4).
Zaječím, když triko, legíny i vlasy crčí studené čůrky po těle, čvachtají mi i ponožky v teniskách, a já na moment zkřížím paže na hrudi, mokrá látka moc neskrývá, že jsem se neobtěžovala s podprsenkou.

"RICHARDE, TY HOVADO!!!" zařvu bojovně, když se o něco vzpamatuji, a mrsknu mu do obličeje mydlinama nacucanou houbu (9).

Zpátky do bezpečí

1. listopadu
Sibiř ---> Pevnost Holtgast

Jakmile jsem byla vysvobozena ze spárů pavučin, okamžitě jsem začala přibližovat zpátky k ostatním, zatímco jsem se dál snažila svými šlahouny masakrovat jak králíky, tak i ty pavouky. Jak to jenom šlo, samozřejmě. Zdálo se však, že jsem v ústupu nebyla dostatečně rychlá, protože mě musel Daniel ještě víc přivolat k sobě, abychom se mohli dostat zpátky. To už jsem neváhala a přitiskla jsem se ke skupině tak blízko, jak jsem jenom dokázala a vnitřně jsem se opět připravila na třetí přesun v posledních třech dnech.

Jakmile se mi žaludek ustálil, otevřela jsem oči. Ocitla jsem se na pláži, tak jako včera. Akorát jsem tu tentokrát nestála v letních šatech, vyděšená a sevřená nervozitou a sama s Kazranem. Ne, tentokrát nás tu bylo o dost víc, já byla teple oblečená a... skoro jsem si to odmítla přiznat, jak rychle mě obklopil pocit bezpečí. Až jsem úlevou oddechla a nechala jsem se zaplavit únavou, jak ze mě vyprchával adrenalin. Pohled mi spadl na mé paže, kde byly omotány šlahouny, které jsem si ráno půjčila ze zahrad.

Bojovala jsem. Účastnila jsem se aktivně boje.

Ale ne proto, abych někoho zabila. Ne, my jsme šli někoho zachránit. A ještě jsme k tomu přibrali další dva lidi. Byl to dobrý pocit, téměř skvělý, který mě naplňoval... zadostučiněním? Neuměla jsem ten pocit úplně nazvat, ale byl... jiný. Dobrý. V Bratrstvu jsem nikdy neměla možnost něco takového cítit. Tam panoval jen pocit úzkosti, strachu, znechucení... Sevřela jsem pěsti a zamračila jsem se, snažíc se vrátit zpět do reality. Oči jsem napřímila před sebe a všimla jsem si, že se lidé začali trousit zpět k pevnosti. Tiše jsem je následovala, pořád napůl ztracená v myšlenkách.

První, co jsem udělala po návratu z mise, bylo vrácení mých rostlinných šlahounů a koruny zpátky do zahrady. A pak mi mysl padla na sprchu, na možnost se zahřát a umýt. Sama jsem neměla žádná příliš velká zranění, takže jsem necítila potřebu mířit na ošetřovnu. Stejně se mi ty škrábance za chvíli zahojí a na jejich vyčištění by snad mýdlo nebo sprchový gel měly stačit. A tak jsem po příchodu do pokoje ze sebe svlékla všechno oblečení a okamžitě jsem zmizela v koupelně, kde jsem se následně vnořila pod tekoucí vodu sprchy. A tam jsem ze sebe nechala smýt pot, špínu, ale i slzy, které se mi nevědomky začaly tvořit v očích.

Zatraceně.

Strávila jsem tam asi víc času, než by bylo zdrávo. Pokud chtěla spolubydlící navštívit koupelnu po mně, jen jsem jí věnovala omluvný pohled, zatímco jsem zamířila pro nové oblečení na sebe. Jen nějaké dobré teplé černé legíny, nějaké tričko a přes něj cardigan. Zatímco jsem seděla na posteli a ručníkem jsem si sušila vlasy, začínala mě přepadat únava. Jenže s ní se také plížil ten nepříjemný pocit úzkosti - věděla jsem, co přijde, pokud usnu. Nesmím, prostě nesmím. Jakkoliv je to špatný nápad, nemohu se tomu postavit teď. Snažila jsem se tedy rozptýlit, a to tím, co jsem měla možnost zažít dneska. Moje vlasy... se hýbaly. Samy od sebe. Tak jako mohu švihat se svými šlahouny, tak přesně tak to dělaly moje vlasy. Tedy, moc toho nezvládly, když jsou takhle krátké, ale... Snažila jsem se na ně na chvíli soustředit a donutit je k pohybu, zdálo se však, že se k tomu moc neměly. (2) S povzdechem jsem to vzdala a postavila jsem se. Ručník jsem nechala ležet na přikrývce na posteli a já se snažila najít jiný způsob, jak zůstat vzhůru.

Kafe! napadlo mě najednou. Jo. Kafe nezní jako úplně nejhorší nápad. S tím jsem tedy zamířila do kuchyně, kde jsem se dost možná motala pod rukama a nohama tam pracujících, já to kafe ale fakt potřebovala. Jakmile jsem měla v ruce svůj hrnek, vypadla jsem ven, abych tam nerušila, a zamířila jsem do zahrad, které byly vlastně kousek, a tam jsem si sedla.

Jedině něžný dotek přírody mě dokázal uklidnit. Zklidnit ten divoký vír v mé mysli. Jediné místo, kde jsem se cítila opravdu bezpečně, kam jsem se mohla opravdu plně odevzdat. Takhle jsem tajně myslí utíkala i v Amazonii. Bylo to jediné, co mě drželo naživu, co mě nutilo jít dál, dál se snažit. A ačkoliv mi nemohla zeleň nabídnout úkryt před mými nočními můrami, mohla jsem tady alespoň sedět s hrnkem kávy v ruce a užívat si aspoň tu chvíli klidu.

Dlouhá chvíle to však nebyla, protože brzy nastal čas na hromadnou večeři. Donutilo mě to k trochu pobavenému úšklebku. Jako děti ve školce. Neváhala jsem však a zamířila jsem samozřejmě do jídelny. Bylo mi celkem jedno, ke komu jsem si sedla, dokud mě ti dotyční nebudou chtít vyloženě od sebe vyhazovat, takže jsem si prostě náhodně vybrala místo. Očima přejedu nabídku jídel na stole. Pomalu jsem si začínala vybírat, co přesně si dám, když mě z toho vytrhl Erden a jeho proslov. Při vítání nováčků jsem jen prázdným pohledem přelétla po jejich tvářích. Bylo jich tu hodně. A já vlastně byla možná ještě jednou z nich, nováček. Však jsem přišla teprve včera.

Pochvalu za úspěšnou misi jsem nečekala, jen jsem na ni však tiše kývla. Nevzmohla jsem se ani na úsměv, nic. Další jeho slova byla... známá. Některá z nich jsem si musela neustále připomínat. I tam, i v té pasti, jakkoliv to bylo těžké, jsem musela žít. Jít dál. Bojovat. A proto by bylo nejlepší co nejdřív začít s tou večeří, jinak tady asi umřu hlady. I Jamesovu pozvánku na (další) party trochu pustím jedním uchem dovnitř a druhým ven. To jídlo je příliš rozptylující, navíc jsem si nebyla jistá, jestli vůbec na nějakou oslavu vůbec budu mít náladu.

Jakmile jsme mohli, naložila jsem si vybrané jídlo na talíř a začala jsem tiše konzumovat. Kolem mě se začínaly rozvíjet různé konverzace, rodinná shledání... Najednou jsem si připadala tak mimo. Tak cizí. Ne, asi bych tady neměla zůstávat. Ne teď.

Odsunula jsem od sebe prázdný talíř a s dalším hrnkem, tentokrát "pouze" čaje, jsem se vrátila do zahrad na své předchozí místo. Mimo ten ruch, mimo tu přátelskou atmosféru, která byla zároveň tak skličující. V mém břiše se rozrůstala prázdnota a já ji musela zaplnit. A objetí přírody bylo teď jediné, co ji dokázaly aspoň trochu zacelit.