Nic není tak zlé, jak to vypadá?

Pevnost, jídelna

Lehké stisknutí ramene na znamení podpory od Hanky ve mne vyvolá drobné napnutí, které je patrné nejvíce na zaťaté čelisti, ale je to spíše reflex než cokoliv jiného. Osobní prostor tady nic neznamená, ne mezi lidmi s takovými schopnostmi jakým místní vládnou.
"Díky, voní to fakt krásně," souhlasím plaše s Lylou procházející kolem, zejména abych tím zastřela leknutí z toho, že náhle ke mne promluvil někdo další. Klid. Dýchej, Rún.
Když už nic, tak jsem aspoň pobavila Kristoffa, byť ta zmínka byla mojí sázkou na jistotu. Všichni se smějí, když si ze sebe napůl slepá holka dělá srandu. Je to komfortnější než lítost. Pro obě strany. Od kdy jsem tak cynická? Polknu. Kristoff poukáže na svoji vypracovanou paži, no na bazénu jsem strávila s dalšími z našeho týmu dost času na to, abych necivěla a jen se pousmála. "Aha, tak tohle je to tajemství železných svalů..." pokývu hlavou. Těm slovům chybí poťouchlý úsměv, ale snažím se. Vážně moc se snažím.

"Věci zkrátka... Nebývají takové, jaké od nich očekáváme," hlesnu směrem k Laki. Tenhle nový svět většinu z nich zkazil, pokroutil a znehodnotil. A jsme zpátky u toho cynismu. Možná to bez něj prostě jinak nepůjde. Zatvrdit se. Držet si od všeho odstup v rámci zachování vlastní křehké příčetnosti.
Přistihnu se, že přemýšlím nad tím, že by mi jako lišce vlastně bylo lépe. V mnoha ohledech.
"Dobře, budu na to pamatovat," krátce kývnu hlavou, když Kristoff podpoří Lakshmina slova o nezbytném zabíjení. Přistihnu se, že se v tom jídle zase spíše hnípu než cokoliv jiného. A dnes... Dnes to bylo nezbytné? pálí mě na jazyku ta nevyřčená otázka rezonující myslí. Nehybné tělo děvčete je něco, na co se bude jen těžko zapomínat.

To už si k nám sedá i Lea, nezdolně milá jako kdykoliv předtím. Kývnu na ni namísto pozdravu a kousnu se do vnitřku rtu, když zmíní Island.
"Díky," ne, víc ze sebe ohledně další pochvaly za zvládnutí mise nedostanu, byť vím, že to Lea stejně jako ostatní myslí dobře. "Reykjavík... Neby-..." zarazím se, "není přímo můj domov, studovala jsem tam na univerzitě. Většina rodiny byla z Mosfellsbæru, ten třeba... Někdo musel... Uuch," nadechnu se a vydechnu, "až se tam pořádně porozhlédnu, někoho musím najít," netajím se se svým úmyslem se tam vrátit. Musím. Stínu zbytých nadějích se stále držím a odmítám je pustit.

Rozhovory kolem mezitím plynou, moji pozornost na chvíli přítáhne Hanka svolávající úklidové komando.

Večeře

Pevnost Holtgast, jídelna, 1. listopadu

Jídelna

Jídelna

Nový domov?

Fargo, USA ~ Holtgast, kdesi v německu?
Jídelna

Skrze kooperaci, týmovou práci a mé skvělé nápady je nakonec situace zachráněna a démon polapen.
Avšak ne bez obětí.
Když mi bylo nejhůř… zase mě zachránila plavovlasá dívčina. Rychle po tom, co jsem pomohl mi začalo být opravdu ouvej. Kůže se loupala a krvavé maso bylo… přímo pod ní. Mám takový pocit že z toho, co vidím sám na sobě nejspíš budu mít noční můry. A já málem zapomněl, když na mě sáhla holýma rukama.
Málem? Nic jsem s tím neudělal, vyšlo to nastejno. Moje “Počkej,” bylo víc než chabé a ona byla v pomoci až příliš horlivá. A asi jsem za to rád.
Vím, že to ale nějakým záhadným způsobem poznala, to rozpačité pousmání moc dobře znám. Hořce se na ni ušklíbnu a sám se přidám ve snaze dostat ze své kůže co nejvíc krve. Studí to a je tu zatracená zima… to je jeden z mnoha důvodů proč jít s Jamesem. Tedy, další je jeho hezká tvářička samozřejmě… a do třetice všeho dobrého je tu fakt že… to jsou jediní další lidé s nadpřirozenými schopnostmi, které jsem pořádně poznal. Umějí, jak jsem mohl vidět, všerůzné zázraky které jsou i mimo mé možnosti.
To zasahuje ješitnost, ale když se nad tím jeden povznese… tak spatří potenciál. Potenciál… teplou postel… jídlo a koupelnu. To zní jako příliš dobré argumenty.

⥦❖⥨

S mým žaludkem se stane něco, na co jsem díky obrovskému množství tequily a znalosti jistých praktik solidně imunní, takže se jen s lehkým pobavením můžou koukat kterak kdo blije (9). Tak, stane se každému.

Ze zkrvavené pláže jsme odvedeni do ruiny, kde James použije jakási kouzla na dveře a ty se otevřou jako zázrakem, odhalující historický klenot v nádherně zachovalém stavu. Dávám na sobě znát… že se mi tady líbí.
Jsme prvně dekontaminováni. Oblečení pryč, sprcha… je to mrzuté, mě to nijak neublíží, ale ze slušnosti kvůli ostatním jsem ochoten se uskromnit.
Pak… ošetřovna.
A hádejte co, nejsou to kreténi, takže i kdybych se přetrhl, bledá lékařka v očekávání, jejíž mysl pečlivě sleduji (9+1), by se nenechala obalamutit. Je mi jasné, že to budu mít ve složkách.
“Já vím, jsem opatrný. Doufám, že to zůstane mezi mnou a ošetřovnou, Yevo?” navrhnu jí. Nejsem idiot, ani malý kluk co trhá broukům nožičky a mrzačí lidi za sex, aby si to 'užili' tak jak si to 'užívám' já. Nezájem, se kterým jsem k tomu přišel já není věc morálky, ale spíš poklesku mysli. Měl jsem být tehdy chytřejší.
Jistě, lidé by měli vědět, ale vím jak to chodí. Jakmile vědí, jsem jako malomocný. Nedělám si naděje, že by mi kdy teď plavovlasý anděl kdy vůbec dal pusu... to by mě opravdu překvapila. A v takovém prostředí prostě žít nechci. V takovém prostředí se ani pořádně žít nedá.
Snad to Yeva pochopí a vloží do mé schopnosti se o sebe postarat a neohrožovat ostatní, jako já důvěřuji jí se svým vlastním zdravím.

Následně je čas výkladů a přednášek. Příliš mnoho informací na jednou, řekl bych. Ale doufám, že jsem si to podstatné sdělené autoritativním krasavcem pochopil. Karty, cvičení, zaměstnání, mise… bylo naivní si myslet že se dá žít bez povinností.
No uvidíme jak to půjde, cítím se tlačený mezi mlýnské kameny – jdi a pracuj, nebo jdi a chcípni v mrazu… nom.

Kromě Jamese se seznámím i s... Eddie, modrovlasou… démonkou? A Rúnou Láskorádovou, duší bez těla. Inu, bylo moudré se spíš spolehnout na Jamieho a do té doby se snažit vyznat se ve skladu sám.
Jamie chce navíc enigmaticky znát naši oblíbenou písničku, hm?
Chvilku se zamyslím, ale pak nakonec povím “Nyan cat” se škodolibým úculem. Vím že technologie je v háji a já si dokonale užiju čisté tři minuty mňoukání zpěváka za snahy klasických nástrojů napodobit elektroniku… pokud je ovšem ten typ, co rád výzvy.

Seberu si nějaké hezké oblečení, nějakou delší chvilku strávím u hygieny… nemůžu se zbavit pocitu že je to tady spíš jako v armádě spásy spíš než v New Yorkru. Zkusím si krom běžně spotřebních věcí vybrat i pár… specifických.
Chci ceremoniální dýku, nějaké ty nádobky, moždíř s tloučkem, bronzovou misku, flakónky stuhu, bavlnu, provázky, zrcátko, nějaký ten kříž… či víc, když už jsou tu démoni, různobarevné svíce, vonné tyčinky a pár drahých kamenů, jako je křišťál, tyrkys, nebo pryskyřice, onyx, ametys… s těmi jsem odkázán na jakéhosi Orena, nebo Draga.
Pousměju se: “Jsem kutil… a miluju romantiku.” odvětím na vysvětlenou a nechám své věci levitovat se mnou (10+2) na pokoj.

Tam najdu svého nového spolubydlícího. Malého, roztomilého korejce, jak už jméno napovědělo. Zvláštní, proč jsou ti asiati tak posedlí barvením vlasů? Vypadá jako studený čumák.
Koupelnu si zamluvil první a tak jsem využil čas si všechny věci nějak esteticky poschovávat a vystavit.

V koupelně ze sebe můžu konečně udělat člověka, žít tak dlouhou dobu jako zvíře nesluší každému. Naštěstí nejsem úplně neschopný a matka nás všechny stříhala, takže i s přerůstajícími vlasy jsem schopný si pomocí nůžek a strojku poradit, není to žádná krása, nejsem kadeřník, ale vyholit si boky stojkem podle nějaké linky a zastřihnout hlavní proud není žádný kumšt, spíš metodicky naučená věc. Holení a drhnutí, to už je jenom kulturní tečka na závěr a voala! Z koupelny vycházím jako nový člověk s ručníkem okolo pasu.

Obléknout se, po vzoru Raina si zajít na procházku a podívat se, co je kolem.
Bazén, zahrady, training grounds… no panečku!

⥦❖⥨

Přichzí hostina a já se uchýlím zase na pokoj, kde se vymódím. Do vlasů dám pastu, krk ověším přívěsky s mnoha talismany, na hrudník hodím bílé, volné tílko, koženou bundu a pak kalhoty s teniskama.
Tak, pěkný!

Jsem zvědavý na Raina, ale ten není moc… konkrétní ve svém šatníku.
Ne každý má vkus, asi… zajímá ho spíš drobná zvěřena (8+1). Rozumět si nejspíš nebudeme, jsem zvědavý jak to mezi námi dopadne… vždycky ho můžu nějakým elegantním způsobem vyštvat.

Ale vzhůru k jídlu!
Stůl plný jídla… uuu, cuketa!
Zasednu na volné místo, je mi jedno kde a jsem trochu… nervózní z toho, kolik lidí tady je. A to jsem si myslel, že jsem vyjímečný. Inu, nejspíš by Pán chtěl, aby mi spadl hřebínek. Ach jo… no nic, vsadím se ale, že ne všichni budou tak dobří jako já. Vypadá to tu, že tu je pár slabých a depresivních jedinců.
A taky (což mě zarazí asi nejvíc)... všichni jsou krásní! Jakože… opravdu, většina těch lidí tady je skoro překrásná. Docela… na to čumím. A co hůř, jsou hezcí i když to nevypadá že by o sebe extra pečovali.
Dobře, tohle je už… těžší sousto na zkousnutí. Nejen ohledně osobní hrdosti, ale i ohledně jistých… nutkání, která prostě… přicházejí.
Naštěstí, s mými schopnostmi můžu říct prostě 'huš!' (7+1) a je klid… na chvíli. Dokud se někdo z nich neohne pro vidličku a já budu strategicky umístěn za nimi.
Je to peklo nebo ráj, to by mě zajímalo!

Tento Erden má ještě svůj pochvalný proslov s motivační tečkou na závěr. Zatleskám. Když vidím, že jsem jedinej, tak toho nechám
Ehm… jsou to vážně takový suchaři?
Naštěstí se toho ujme i James a to už si otevřené “Yeeey!” zaslouží, i kdyby se ostatní tvářili jako zasaženi průjmem.
Nicméně, večeře začíná a já začnu lovit saláty, ovoce a tu lahodně vypadající cuketičku s nějakým fajným dresinkem.

Začnu se ládovat jako… ehm, limitovaně kulturní zvíře, a u toho tak nějak koukám po těch skupinkách, co tu vznikaj.
Nějaká holka taky chce, aby někdo šel pomoct s nádobím. To zrovna! Sotva jsem začal pořádně jíst.

Přesun

Sibiř, kdovíkde → Pevnost Holtgast, jídelna

"Zašívárna" v kuchyni

Rúna, Valeria, Skyla, Lyla, Oren, Oscar, Richard

Slaveníčko

Fargo ~ Holgast
Jídelna
James, Lyla, Oren, Jonas, Emil
a další

Vzplanu… a rozhodně to není nadšením pro věc.
Zatímco ostatní spolu-Husy hbitě hasí jakýsi obratný egypťan… já jsem na ocet.
Has, honem, hybaj, hovado! Snaha sundat si kombinézu co se mi hezky škvaří na těle, do obličeje vane ohavný puch je marná (2). Hořící věci se velmi špatně vysvlékají, pakliže jsou dost natěsno… a pokud rychle něco neudělám, nejspíš se mohu se svou krásnou pokožkou rozloučit.
V momentě, kdy už jsem pevně rozhodnut vyběhnout ven a risknout vlky pro benefit sněhu, vypomůže James. Zdá se že není jen tlučhuba ale i požárním, neboť kromě mě uhasí i místnost v plamenech.

Kývnu mu na znamení díků. Zrovna oni dva se nezdají být úplně nesnesitelní, ale nerad bych vynášel rychlé soudy.
Společnými silami, a bez mé pomoci iluzionisty, je to zatracené oko zpacifikováno a my se můžeme přemístit.
My?
Mezi hromadou neznámých tváří jednu poznávám. Slepou černovlásku.
Její sestřička bude mít jistě radost, sourozenci jsou nejspíš pěkná věc, když je nemáte mrtvé nebo ve své hlavě. Už čistá úvaha nad rozštěpeností mého vědomí mě odmění palčivou jehlou bolesti zaraženou do hlavy. Zamračím se.
James má svůj proslov a já jim nevěřím.
Tohle je má šance. Zmizet.
Ale kam bych asi tak šel? V této zimě.
Pokud si dobře pamatuju, Bratrstvo nikdy v oblibě zrádce nemělo a to vyplývám z předpokladu, že ho vůbec najdu.
Nakonec… se tedy chytím.

⥦❖⥨

Všichni mají co na práci a mě… se to vůbec netýká.
Z vší té síry si po dekontaminaci dopřeju ještě dlouhou a vydatnou sprchu, abych její smrad(smíchaný se spálenou kůží, či jakéhokoliv materiálu ze kterého kombinézy jsou) dostal i posledním podtónem z kůže i vlasů.

Můj spolubydlící se ještě neobjevil, ale to mě netrápí.
Svůj čas jsem využil průzkumem. Nic ze zdejších prostor mi není ani zdánlivě povědomé. Nakonec se usídlím v zahradě, kde je mi… dobře.
Ačkoliv se ze začátku moc nedaří (3), zjistím, že dokážu poroučet rostlinám a vytvořit takovou, jež by se mi podobala (10).
Co na to říct? Kytky jsou lepší než lidi.
Ze základu si využiju růži, krásnou květinu, rostoucí divoce, rozdávající svůj sladký pach okolí, jako by mělo být věčné léto.
Rád bych, aby uměla vonět jako já (1), ale nechce se jí dělat druhé housle někomu neznámému. Nakonec ale přemluvím její trny, aby měly afrodiziakální účinky (9) a jeden kvítek z modifikovaného keře si vezmu, abych si ho zasadil na pokoji.

Po sehnání hlíny v zahradách a květináče ve skladu hodlám završit svůj plán a s knížkou z knihovny o pěstování růží zajistím, aby se jí u mě dařilo dobře (6), samozřejmě s využitím schopností. Nehodlám ji příliš rozmazlovat a dopřávat jí každý z mnoha požadavků co má na svou prosperitu. Bude se muset snažit, bojovat aby přežila. A až si zvykne, bude silná a odolná jako plevel.
Hmm, možná jí naučím i jíst. Těm nádherně růžovým kvítkům by zuby slušely a co z toho, že se občas nějaká myš ztratí?
Nebo kočka?
Zatím to není nic moc, jen základní výbava snad každé masožravé rostliny (6), jež je schopná potrápit hmyz, nebo příliš žádostivý nosík kolemjdoucího. Zoubky jsou naštěstí téměř neviditelné až do vzdálenosti, kdy je pozdě.
Jako škodolibý vtip na objemný, šedý květináč, kde osamocený kvítek spočívá jako vládce hlíny a přilehlého vesmíru, napíšu “pozor - kouše”.

Dál, můj spolubydlící se ukáže být bledou, emařskou nádherou. No skvělé.
Pokud při depce spáchá sebevraždu, alespoň bude mít Adélka zajištěnou výživu na hodně dlouho. Nepotřebuju lidi, když mám Adélku.
Mám chuť vyjasnit si ty základní věci ze soužití, jako třeba ‘nesahej na mé věci’, ale… neřekl bych, že kluk vnímá.

Sklad jsem navštívil ještě jednou pro malířský rám. Nejsem si jistý, jestli bych neměl začít plnit své závazky vůči tepto barabizně, ale to dřív budu líbat vrásčitou ručku britské královny, než uklízet po bandě idiotů - já si po sobě uklízím, mám rád čistotu, eleganci. Dělat to tak každý, jsem bez práce a to je ideální stav.

Stihnu leda tak započít hrubě základ tužkou pro panorama metropole v ruinách, uvězněné pod sněhem a ledem, když už je čas večeře.
A pokud se zrakvený emo hošík odváží dostavit, byla by hanba, kdybych nemohl já.
Na sebe si obléknu černé džíny a kotníkové boty, jaké jiné než bílé barvy. Doplním bílým tričkem, a opět černým, sportovním sakem se zlatou výšivkou napodobující vzory uniforem z klasicistního období. Samozřejmě, co nejvíc na míru, či menší aby dobře vynikla pevná postava.
Nehodlám chodit na společenské akce jako hipsterský křupan, nebo emo-královnička temnot, co poslední výplatu položila ta bílý pudr a nemá na psychologa.

⥦❖⥨

Sotva si stihnu vybrat co si dám, přiskočí ke mě kluk s divokými kudrlinami a vzhledem pomatence z New Age. Obejme mě.
Vyvalím na to oči a po sekundě kalibrace sociálních protokolů ho poplácám po hlavě. No no. Příliš blízko, moc rychle a nečekaně.
Má štěstí, že jsem díky květinám, malování a hostině králů v dobré náladě, jinak totiž kopu.
Jeho slova mi však nasadí brouka do hlavy… i když by vlastně neměly.
Známe se? Evidentně se známe. Jak ale?
Muž co vypadá jako jeho garde ke mě hází divné pohledy.
“My se známe?” Zeptám se vlídným tónem, se snahou mu nadhodit udičku pro dolování strategických informací o mé historii a historii… jiných mě.
Moc času na vysvětlování ale není…

Bělovlasý má spoustu věcí na srdci, připiju vodou spíš ze zdvořilosti.
Očividně je u nich úspěch obdivovaný a odměňovaný nadstandart.
James je nejspíš místní šašek, nebo mistr dekadentních ceremoniálů, neboť už plánuje orgie.
Někteří tady vypadají docela pod zákonem, (předevší některý) alespoň ve státech kde jsem přebýval já, ale proti gustu….

Někteří odcházejí, tvoří se skupinky… zjišťuju, že jsem sám.
Upřímně mi to nevadí.
S grácií a vybíravě si hledám nejlepší pochoutky z oblíbeného ovoce a masa, jako bych bůh ví jak dlouho netrávil v zajetí. Co si nepamatuji, to se nestalo, no ni?
Oči mi při tom padají na ostatní ‘osamělé’. Především ten pár francouzů vypadá zajímavě.

Ostatní? Většinou jen deprese v očích a kňučení. Jako kdyby život měl být a je fér. Férovost je rezervována pro lidi, kteří si jí dokáží zjednat sami.
A když už jsme u toho zjednávání, nakonec nejvíc stáhne mou pozornost můj spolubydlící (jak nově zjišťuji s fobií na světlo) a skupinka lidí, co se okolo něj vytváří. Svalnatý utěšitel, který by rád zpevňoval tělo sladkými řečičkami místo tvrdé dřiny, a co víc? Sám přizná že nebude ten nejlepší na učení a přece má chuť získávat šance a dokazovat.
Kluk s poruchou pigmentu a nejspíš i pozornosti (kterak okázala ignoruje lidi okolo sebe když se mu snaží dávat 'užitečné' rasy a informace), doteď z části zabavovaný objímačem, medovlasým klukem s rukou v ranci (bůh í proč se na jeho modrých očích pohledem zastavím o něco déle)... a indiánem, co je mu podobný a kterého si rámcově pamatuji z Farga. Myslím, že to byl ten co se zvládl podílet na chycení Impa – nevypadá úplně neschopně.
Ležérně se opřu o stůl z druhé strany Jonase v ruce kousek bagety s avokádovou pomazánkou.
Jindy bych se bavil jen posloucháním, ale moudrost se zkrátka nedá držet zkrátka.
“Myslím, že na to jdeš špatně, když dovolíš.” začnu pomalu a na oko se zamyslím, aby to vypadalo víc jako návrh a míň jako plán.
“pokud máš problémy s vampirismem, neměl by jsi se štítit do toho jít naplno, pokud to teda s tréninkem myslíš vážně.” ukážu na Emila nakousnutou bagetou: “Ať na tebe svítí, tady se dá všechno léčit, zbude ti jen bolest a ta je dobrý motivátor. Po pár týdnech tohoto drillu se budeš umět teleportovat pohotově mimo světlo tak přirozeně jako dýchat.” pokrčím rameny nad prostou genialitou svého návrhu v jeho brutální jednoduchosti.
“Nebo se z toho složíš, to je druhá možnost… pak si budeš moct s prosíkem zajít za bělovlasem a místo akcí můžeš uklízet záchody jak je den dlouhý.” tohle byl spíš komentář… 'pod vousy'?
“Nebo vařit. Není hanba si přiznat, že na to nemáš... když na to nemáš.” hodím hlavou ke stolu. Nějak 'nechtěně' dám důraz na poslední větu. I tak jsem ale docela jemný, nebo ne?
Jsem skvělý spolubydlící, jaký to mám vnímavý a citlivý zájem o své bližní!

V pořádku. Není to žádný problém a nemusíš mít obavy. Nepůjde jenom o boj, ale také o prosté procvičování.
Ušklíbnu se a zakroutím hlavou nad tou demagogií, přičemž mě pro Jonase by myslím bylo lepší, když by tam byl co největší klid spolehlivě navede hledat si zábavu o stůl dál.
Pokud se nechytí na má slova, je to ztracený případ, ale tak, jsem si jistý že v tichu zenového chrámu hajzlíků se bude moct přenášet z kabinky do kabinky skutečně efektivně.
Čeká nás ráj toletní hygieny, už se těším na ty zázraky!

Trénink dělá mistra

Holtgast, jídelna

Bratránek

Heather + 1

~~ Pevnost Holgast ~ jídelna ~~

Zrovna jsem si nacpala pusu plnou jídla, když mě oslovila Heather. Musela jsem jí rukou naznačit, ať chvíli počká, než sežvýkám a polknu.
“Byla to zábava od začátku až do konce, málem jsem se zabil pádem z vejšky, potom jsem se málem utopil a potom tam byl drak a potom zabili malou holku a potom nás Lokiho táta pozval na pálenku. Já ji nepil, jsem spíš pivař,” vysypal ze sebe Sysifos, kterému zjevně nevadilo, že mu od huby padá uzenej losos. Achjo.
Pokoušela jsem se seč jsem mohla, abych nezírala na to veliký břicho. Těhotenství je super pro lidi, co jsou na to dělaný. Ve mě budí hrůzu.
“Tak to shrnul tlučhuba...” vydechla jsem a víc ani dodat nešlo. “Ale všichni našinci jsou živí a hádám, že Loki by se mohl hezky zotavit. U-už máš vybraný jména?”