Večer s pitím

Než mi stihne odpovědět Hafan, přichází jeho sestra a odpověď velice okázale shrnuje Blagovi, takže jen přikývnu.

„To věřím, nedokážu si představit, že já ve své podobě mluvím. Zubatá dlouhá huba se těžko přesvědčuje k řeči.“ Pousměji se na vlkodlaka, který se mi představuje jako Xavier.
„Abayomi, těší mě. Jsem rád, že jste nás nakonec našli. Venku se moc žít nedá.“
Jeho další otázka je trošičku obsáhlejší.
„Osobně jsem zde pár měsíců, ale co vím, tak organizace začala už před výbojem, měli základnu i jinde. Útočiště zde nalézali nadaní z celého světa, po výboji jich značně přibylo a taky mají vetší šance na přežití, než obyčejný člověk.. nicméně velká část nejspíš i pomřela. Skupinek nadaných je víc, ale každá má trochu jiné postupy a priority, takže vzájemně se moc nemusí. Ale jinak nadaní byli po celém světe..“
Pokusím se odpovědět na jeho otázku, podrobnější informace by mu asi musel sdělit někdo, kdo je tu déle.

Jak se dalo očekávat, Matisse se rozhodnul svůj žal zapít a Emil mu dělá společnost. Vlastně se ani nedivím, když sleduji, jak ho nová Chloé zahrnuje otázkami..
Nestačí, že člověk po ztrátě vidí dotyčného všude kolem díky vlastní hlavě, ona ještě musí přijít nějaká alternativní Chloé…
„To zní jako plán, přibíráte další?“
Lehce se pousměji. A do kolektivu se přidává i sklesle Samir, který byl před malou chvílí pro změnu odpálkován.
Zdá se, že dnes se bude zapíjet žal..

                 Jídelna 

,, Hmm třeba už důvody ke smíchu dávno došli. Aspoň náhradní kánem mlčí narozdíl od tebe." nemám náladu na lidi jako je on.Smích je přepychem těch co mají pro co žít a mají kolem sebe ty jenž milují. O tento luxus já dávno přišla a smát se už vážně snad ani nedovedu. ,,Myslím, že raději ne." Přece jen nevím jak dlouho by snesla tyhle blbé kecy než by ho s chutí praštila. 

Bylo nejlepší odejít než zde trávit čas s někým kdo má vážně podivný smysl pro humor. Jen jsem odešla z jídelny a vydala se do pokoje. Když se chodbou blížila ke pokoji spatřila jsem jak z něj někdo vyšel a běžel ven. Asi to byla Mia takže je snad v pořádku. Každý se snažíme vyrovnat s tím co jsme poslední dny zažili po svém. Jen jsem vešla do pokoje a padla do postele nemám teď náladu někoho vidět.

Hlavně nenápadně

Holtgast, jídelna

Je slaboduchá? Nebo nikdy nic neslyšela o zrzcích? To by byla fakt jediná na světě.
Takže slaboduchá.
"Vychovanější? Smradlavý uchcaný kanálový hnusák je vychovanější než já? Tak s takovým názorem můžeš být sotva arbitrem způsobů, ty ludro špinavá," ušklíbnu se znechuceně na zrzku.

Malý krysí sráč mi hrozí pěstičkou jako zmutované batole, fuj, a pridová trapka se mění v čokloidní hovado a nechutně se předvádí.

"Jste odporní, všichni tři," zasyčím s přimhouřenýma očima. Uřknout zrzuli se mi nepodaří (5+2), ale duhnu ano! (13+2). Když se tak rochní v talíři, ať jí zaskočí! A pořádně... a hlavně nenápadně.

I když, to moudré nebylo. Když se kolem rozletí kousíčky požužlaného jídla a slin, jak se dere o nádech, s naprosto upřímným a nefalšovaným znechucením prudce vstanu. Od nedojedeného talíře zostra odrázuju směrem svého pokoje.
Ne, počkat. Sklady.
Sklady!
Dezinfekce, tuny dezinfekce... mám chuť se v ní vykoupat, znechuceně křivím rty při představě, že na mě ulpěly možná nějaké kapénky slin a kousků rozmělněných drobků s miliony mikrobů.
FUJ.

Komplikovaná otázka

Holtgast, jídelna

"Android řady S0NG2," kývnu hlavou k Lakshmi, na její ne nepřesnou spekulaci.
"Původně personální asistent zhotovený na míru podle požadavků klienta k péči o jeho tělesné potřeby fyzioterapeutické, psychoterapeutické, sexuální, kulinární, i týkající se údržby životních prostor. S atestací coby ochranná stráž i osobní řidič. Před rokem mě... velitelka naší podobné organizace našla na skládce, opravila moji fyzickou schránu a přeprogramovala systémy, pro větší myšlenkovou svobodu," dodám věcně.

"Nachází se zde někde místo, kde bych si mohla doplnit informace do databáze? O zdejším světě, zdejší historii, o Nadaných... Nemám žádné záznamy, že by podobného Nadaným existovalo v naší realitě. Tým z našeho světa se skládal z různých bytostí, spíše však kryptidního původu. Démonické, vampirické, lykanské i extraterestriální jednotky zejména."

To už ke stolu dosedají nováčci.
A Luna mě upozorní na podobu obou Reagan... zamrkám.
"Skenuji... porovnávám," odvětím tiše.
Na moment zmlknu.
"... nedokážu určit s jistotou. Vizuální podoba je na 100% shodná, manérismy mají 20% odchylku," tiše informuji Lunu.

Ňam ňam

Holtgast, jídelna

"FUJ, PIVO HOŘKÉ, TO NEMÁM RÁD. MÁM RÁD MILKSHAKY, ALE MÁM PO NICH PRŮJEM," svěřím se Isaacovi bezstarostně skrze opravenou krabičku.
Jsem moc rád, že můžu mluvit!
"MŮJ DRUH NEMŮŽE ZVRACET, TAKŽE JDE VŠECHNO ŠPATNÉ FOFREM SPODEM," dodám ještě, a spokojeně přivřu očka hlazení mezi ušima od Luny.
Líbí, líbí. Mám rád, když mě někdo u jídla mazlí, to jsou rovnou DVĚ oblíbené věci naráz!

"CO TY? TY RÁD PIJEŠ HOŘKÉ PIVO? A MÁŠ NĚCO, CO MÁŠ RÁD A NEMŮŽEŠ MÍT?" zajímám se zvědavě.
Mezitím se kvůli mně rozběhne nehezká debata mezi zrzavou samicí, Lunou a protivnou samicí.
To se mi nelíbí.
"LUNA HODNÁ! ZRZAVÁ HODNÁ! NECH NÁS BÝT, TY PROTIVNÁ!" zahrozím pěstičkou a zaskřípu žlutými hlodáky varovně, než se zase vrátím k jídlu.

Od toho mě zarazí až pak cizí samice, která působí jako Reagan. Strnu, papulu otevřenou, jídlo napůl cesty do ní.
???

Neklid

Holtgast, jídelna

"Ja dúmaju, že ón búdje rad, gdýž se výškrabe dó svójgo pélišku," pousměju se Danově domlouvání s Tolstojem. Ono pojmenovat ho slovní hříčkou s tlusťochem ode mě taky nebylo pěkné, ale bylo to první, co mě napadlo... ehm.
"Ízvini, ja zkúsim Vási i Tjemku přémluviť kak nélezeji k tébje do postéli," povzdychnu si. Doteď mi nedošlo, že to Danovi může vadit... na druhou stranu, čím méně si koček všímá, tím víc za ním chodí a snaží se o jeho přízeň.

***

Danův dotek mě přiměje vzhlédnout a zpozornět. Dan není zrovna kontaktní člověk, a když už, tak je to vážné. Nejistota a zároveň obezřetnost z něj přímo čiší.
"Néboji se, búdu dávat pózor," kývnu mu s chabým úsměvem. Dokážu si to představit, ta nesmírná směs emocí, které se mísí a proudí a dravě točí kolem, je zase téměř příliš na mě. Zahradit je a odříznout se od nich se mi nedaří, jsem... na to nejspíš unavený, na potřebné soustředění.

Ryzí nepřátelství, prosakující skrze všechnu únavu a frustraci kolem, ze strany Mikky... ryzí hrůza ze strany děvčete se známou a zároveň neznámou tváří... nejistoty, panika...
Zhluboka se nadechnu a zhluboka vydechnu.
Vím, že jsem slíbil, že pomohu Danovi s orientací, ale trochu mě v tom všem i znepokojuje, že nevidím některé z tváří.
Zejména tedy Valeria a Mia... jsou někde spolu? Nebo se někde trápí o samotě?
Zneklidním.

Wooohooo

Holtgast, jídelna

"Jak říká sestra," kývnu k Reagan, která opodál sděluje odpověď na stejnou otázku a přijde mi zbytečné se opakovat.
"A díky moc... Rey může dosvědčit, jak hrozné zvuky se ze mě linuly zezačátku... a jak dlouho, než to znělo k světu," vycením zuby v čemsi jako úsměv na snědého hocha.
Sestře odpovídá na otázku černoch a já pohlédnu opět na snědého.
"Jsem Xavier," představím se jemu i okolním přísedícím.

"Jak dlouho se tady vlastně schováváte...? A jsou Nadaní hlavně v Evropě, nebo kde, že jsme na nikoho podobného nám od Výboje nenarazili...?" zajímám se, otřu si způsobně sliny ubrouskem a pustím se do jídla vidličkou a nožem, ačkoliv se v drápatých krátkých prstech s výraznými psími polštářky drží nepříliš dobře.
Snad jako bych chtěl dokázat všem znechuceným pohledům zejména okolních dam, že nejsem jenom čokl.
Mám duši!
Teda, doufám.

Od jídla můj pohled přitáhne obří duhová vlkodlačice. Wow.... WOW.
Ne... hvízdat ještě fakt neumím, vlčí morda k tomu uzpůsobená vážně není. Takhle ze mě jen vypadne docela trapné tiché ukňunknutí zakončené frkem.
"Ahoj..."

Krátce

Holtgast, jídelna

Pozvednu obočí nad Leinou odpovědí, než se nakonec krátce, sytě zasměju.
"Vlastně... proč ne. Když je s kým, dokud je kde," ušklíbnu se vědoucně. "Společnost na noc zní vlastně docela příjemně."

Emoce šeptem napoví, kudy se nejspíš stáčí Santiagovo uvažování, jeho pohled tomu v mnohém napomůže.
"Ovšem, sám preferuji radši pohoří než rozhledny, omlouvám se," pobaveně uvedu na pravou míru.

Drinking party v zahradách?

Holtgast, jídelna

Změna v tónu neChloé mě přiměla opět na ni pohlédnout. Její tvář odráží snad hrůzu, snad šok... Pohlédnu zaraženě směrem, kterým se zahleděla i ona.
"No... ano? Proč?" potvrdím šedě, sklesle, jen se špetkou překvapení. Na víc emocí nemám kapacitu. S dalším soustem, které chutná jako popel skloním opět tvář k talíři.
"Lilian tu byl, ale před chvílí odjel zpátky do svého sankta v New Orleans. Valeria tu někde pořád je, ale u stolu ji nevidím," kývnu souhlasně. Netuším, proč tak panikaří.
"Nikdo ti tady neplánuje ublížit," dodám, tuším, že bych měl.
Myslím.
Nevím.
Zatímco Chloé... láteří v našem rodném jazyce nad svými emočními pochody, nedokážu se vybičovat k zájmu. Už jen říct její jméno, nahlas či v duchu, je jako bodnutí a otočení čepelí.
Talíř a jídlo na něm se rozmlží do jedné barevné šmouhy, oči mě pálí.

Není na škodu oprostit se od vnitřních zábran...
"Jasně... jestli se opilý sesypu v ubulenou hromádku, budeš mi podávat papírové kapesníky," podotknu suše a rozmrkám slzy, než vzhlédnu k Emilovi, Abemu a Samirovi.
Cením si toho, že se snaží... ale nevím, jestli budu co k čemu. I teď mě to táhne někam dolů, do hrobky, schoulit se do ticha a klidu za bariérou srsti a peří, a pod clonou zvířecích emocí překonat dnešní noc.

Příjemné trávení času na obzoru

Holtgast, jídelna

"A kam jinam? Můžeš si ustlat ve sprše, když se ti tam tak líbí, drahoušku," ušklíbnu se na spolubydlu, který víc a víc vyhlíží jako řádná osina v zadku, a tak nějak ne vůbec příjemného typu.
"Můžu ti ze skladů sehnat i společnost, pokud hezoučky poprosíš... co bys rád? Vazelínu? Anime polštář? Nafukovací pannu? Nebo lamu, či co to tam v Mexiku tak rádi przníte?" usměju se nakřivo, s potměšilým blýsknutím v pohledu.

Ačkoliv je však škádlení se seňorem Gonzálesem moje určitě nejoblíbenější věc na celém světě, moji hlavní pozornost má prvně a především Lea.
Na její odpověď a poznámku k černochovi se široce ušklíbnu a přitáhnu si ji blíž, hladový na něco úplně jiného než talíř jídla. Dlaněmi sklouznu kolem jejího těla a jedna ruka zůstane ležet na jejím stehně, druhá nebezpečně blízko pod prsy, zatímco ji líbnu na krk pod ucho.
"Neměl bych podporovat rozbroje, ale to, jak překrásně posíláš do hajzlu toho xtého Mikkela tentokrát s kozama mě docela rajcuje," brouknu tiše a pobaveně.

Ale Santiago, Ebsalom a Mikkelinda nejsou jediní kazišuci! Moje jméno vložené do věty podbarvené zhrozením mi prvně nedocvakne, teprve když se tím směrem upře Leina pozornost, tak si uvědomím, že mě někdo zmínil.
"Co?" pohlédnu přes ohnivou kštici na bleduli s rypákem podobným Baklažánovi.

"Ne? Nikdy jsem ji neviděl. Nevím, co má," zavrtím hlavou, odhrnu plamenné kudrny a s polibkem na šíji nadechnu se spokojeně skořicovomátové vůně.