Nečakane bez strát

Island --> Pevnosť Holtgast
Ošetrovňa --> sklady --> izba --> jedáleň --> kuchyňa

Otravný oheň mi pridá na frustrácii, hlavne keď sa neviem sústrediť na dostatočne rýchle oslabovanie draka a k tomu aj vysávanie energie z ohňa. V momentálnom stave som jednoducho zvládala len jedno z toho, a aj to očividne nedostatočne. Nárazu chvosta sa nedokážem včas vyhnúť, nie s neprestávajúcou bolesťou v boku. Ďalší vnem, ktorý vnímam, je kotúľanie sa po zemi, hore je dole a dole hore. Prilba zachráni aspoň hlavu od nárazov. Krátky, no výrazný výkrik napovie o tom, že kus kovu v mojom tele s náhlym, prudkým pohybom v priestore príliš nesúhlasí.
Hovado.
Prebehne mi mysľou, keď si jednu ruku prikladám na čerstvo vyliečenú ranu a druhou sa snažím zahrabať pod sebou na zemi, aby som sa dostala aspoň na kolená. Rýchlo hľadám draka, no na jeho mieste zbadám premeneného chlapa. S malou mierou spokojnosti, že nie som jediná na zemi sledujem, že vyzerá dosť vyčerpane.
Za to, ako dopálil Lokiho, by som mu celé jeho "vzdávam sa" najradšej napchala do krku a potom nohou natlačila až do žalúdka.
Ani ma už nezaskočia vlastné myšlienky, keď sa s námahou presúvam k svojej zbrani spadnutej na zemi a znova ju beriem do ruky, výhražne mieriac.

Akokoľvek by som chcela mať v tom momente istotu, že nadaný nebude schopný zdvihnúť už nikdy proti nám ani prst, jeho kapitulácia je nakoniec prijatá. Je mu dokonca dovolené aj pochovať tých dvoch.
Ako keby na tom záležalo. Sú to...už len telá. Ale aspoň sa ešte trochu vyčerpá.
Pozorujem ho celú dobu skoro nehybne a nijak to nezakrývam, otočená k nemu. Neverila som nikomu, kto sa vzdal až potom, čo videl že iná možnosť nie je. Aj tak som mala nepríjemný pocit, že pár dní v celách a aj tento sa bude voľne premávať po pevnosti a s úsmevom sa tváriť, že sa nič nestalo.
Auguste koniec koncov nemal ani tých pár dní v cele. Očividný psychopat a tiež boli na neho všetci mäkkí.
Potichu, nespokojne vydýchnem vzduch nosom. Načo som to riešila? Nebola to moja starosť. Nie, pokým znova nezaútočí na niekoho, na koho nemá. Adrenalín začne pomaly vyprchávať, prehlbujúc môj dych a upokojujúci rozbúrené pocity, pomaličky ich sťahujúc späť do tej sivej, monotónnej hladiny.

V momente, ako to vyzerá, že sú hroby hotové, sa presúvam k nemu. Jedna ruka so zbraňou ho má stále na muške, keď ho upozorňujem aby si dal ruky za chrbát a nevymýšľal sprostosti. Následne mu vytvorím okolo zápästí energetické putá, v podstate masu energie prilepenú hneď na koži, držiacu ruky pokope. (7) Aby to zo mňa nevycucávalo silu, premením to na čo najpevnejšiu hmotu, akú sa mi podarí, čosi s kovovým výzorom, aj keď si to zachováva fialovú farbu. (10) Pravdepodobne to nie je pohodlné, to však nepatrí medzi moje starosti - nie, keď zaregistrujem, že Auguste sa vracia, a nie je sám.
Ruka so zbraňou poklesne pri pohľade na nehybného Lokiho. S posledným varovným pohľadom na zajatého sa otočím a ponáhľam k štvorici. Ihneď vyhŕknem otázku, čo sa stalo, ako sa im to podarilo. Čakám, že sa sova premení, možno mi odpovie na alebo sa zo svojho piedestálu rozhodne byť Auguste zhovievavý, ale namiesto toho sa ozve ten nadaný, zaseknutý v podobe kocúra.
Otec? Loki...našiel otca?
Automaticky sa obzriem, ako keby som čakala, že sa niekde vynorí, no je jasné že sa s nimi nevrátil. Otvorím ústa. Nevyjde z nich nič.
Loki nebol hore, aby mi odpovedal, a keby aj bol, pravdepodobne by sa so mnou nerozprával, tak ako pred tým.
Ale žil. Bol to znova on. V svojom tele, so svojou hlavou. Zase bude môcť byť sám sebou.
S malým úsmevom a krátkym dotykom, kontrolujúcim či nie je len prelud, pokývem hlavou a pred odchodom si ešte pozbieram a natiahnem naspäť rukavice.
Zvyšok cesty viac menej držím pozornosť na černochovi na striedačku s Lokim, príliš nevnímajúc zvyšok okolo mňa - možno pár krát zavadím pohľadom o Yevu, tá však vyzerá byť v lepšom stave ako pri boji, či dokonca keď sme doleteli.

*********

Pri príchode do pevnosti som po dekontaminácii takmer okamžite presmerovaná do ošetrovne.
S rukami pevne držiacimi kraj lôžka a neschopná zadržať krik alebo slzy pretrpím opätovné rozrezanie kože a svalov, aby sa ošetrovatelia dostali ku guľke vrastenej v tele a potom tú ranu zahojili, opäť.
Kým predýchavam, mám aspoň možnosť zistiť, ako dopadli ostatní. S výrazom úľavy počúvam, že dnešok bol bez strát, hoci len tesne. Keď sa ku mne dostane, v akom stave prišiel Nik, ťahám sa na nohy aby som ho našla na lôžku a na vlastné oči sa presvedčila, že je v poriadku. Veľmi opatrne a ohľaduplne k jeho stavu sa zohnem, aby som ho na chvíľu objala, s pokojom ktorý sa mi po celej akcii začne vracať do tela.

Podobné, aj keď o čosi silnejšie objatie, keďže neležal na provizórnej JISke, dostane aj James. Starostlivý pohľad sa pridá len čo zistím, že nakoniec predsa len bol na misii. Nájdem ho ale už zaprataného robotou v skladoch a s trochu previnilou tvárou mu podávam prestrelenú kombinézu s prosbou o opravu. Nemuselo to byť hneď, mohol si ju pokojne nechať a spraviť to, keď bude mať čas.
Ďalšia cesta je jednoznačne do izby a sprchy, kde prípadne počkám až si vybaví hygienu Lea, kým sa zavriem k horúcej vode. Až tam mám poriadne čas utriediť si myšlienky a pocity, tak isto ako zahnať horkosladký pocit, že som prežila ďalší boj. Ešte stále nebol môj čas. Ešte stále som mala niečo spraviť, asi. Keby som aspoň vedela, čo, aký to malo zmysel, okrem ľudí, ktorých som sa držala zubami nechtami, aby som nejaký umelo naservírovala svojmu svedomiu.
Zostávalo mi len čakať, znova.

Cestou k povinnostiam zájdem na nástenku, no len preto aby som skontrolovala či sa mi nezmenili povinnosti, ostatné zmeny neregistrujem. Nový ľudia ma...nezaujímali, nie tak, ako kedysi, nie natoľko aby som ich sama vyhľadávala pokým niečo odo mňa nepotrebovali. Letmý pohľad mi napovie, že všetko pre mňa zostáva rovnaké.
Do kuchyne stihnem prísť opäť už skôr ku koncu, a tak v tichosti pomáham s čimkoľvek, čo by sa pri dovarení alebo nakladaní na taniere a do mís nestíhalo. Sama si sadnem niekde poblíž Mari, Nax a Jamesa, pričom obe priateľky schytajú tiež objatie. Pred sebou mám v podstate len polievku a kúsky kaše so zeleninou, pretože som si neni istá, či by môj žalúdok zvládol viac. Guľka v boku mi pri teleportácii späť do pevnosti privolala vlnu bolesti, ktorá vytlačila obsah žalúdka von a jej vyberanie tiež nebola prechádza ružovým sadom. Išla som teda na jedlo opatrne, čo sa ukáže ako dobrý postup, hlavne keď zbadám idiota sediaceho medzi nami. Neveriacky stuhnem, zovrúc nožík v ruke.
Bol vôbec niekto, kto v tých celách okrem nadaných aj zostával?
Rezignovane pokrútim hlavou. Na nálade mi nepridá, ani keď zbadám ďalšieho človeka, ktorý sa z inej dimenzie vrátil medzi živých.

Ak sa niekto pýta na priebeh misie, odpovedám, inak sa do hovoru príliš nezapájam. Ako sa mi stalo zvykom, skôr sa dôveryhodne sem tam dotýkam mojich spolusediacich. Pri zvuku Erdenovho hlasu zdvihnem hlavu a počúvam. Pravdepodobne musel niečo také hovoriť, aspoň pre tú prekvapivo obrovskú kopu nových tvárí, čo tu sedeli. Pozorujem ho, ako odchádza, no Jamie pritiahne na seba pozornosť keď zdvihne ruku, navonok nadšený pochvalou. S potiahnutím kútikov po pár sekundách, kedy nikto nereaguje, zdvihnem svoju dlaň a ťapnem do tej jeho. Bolo to to najmenej, čo som mohla pre neho spraviť, hlavne keď bol jedným z posledných, čo sa ešte snažil vniesť sem nejaký život a energiu. Ostatní to potrebujú.
Ja sa však zdvíham od stola.
Pred zábavou povinnosti. S takouto kopou ľudí je aj kopa upratovania.
Vzdychnem. Varenie a pečenie bola väčšia zábava, ale umývať potom bolo tiež treba, a boli to moje povinnosti, niečo, čím som mohla pomôcť.
Idem spratať všetky tie riady. Možno sa vidíme potom, dobre? Jedine, že by ste sa chceli niekto ku mne pridať.
Nepoviem to nijak extrémne vážne, pretože ani nečakám že by si to nikto dobrovoľne vybral namiesto oddychu alebo k vlastným povinnostiam. Slová sú mierené primárne na prísediacu trojicu, no dajú sa počuť aj v bližšom okolí. Či už sa niekto pridá alebo nie, môj plán bol jasný - vyleštiť kuchyňu a potom zamierim rovno do stajní, vyriešiť svoje druhé povinnosti.
Sotva prekročím prah kuchyne, ozve sa za mnou neznámy hlas. Otočím sa na dievča, ktorú neviem zaradiť či prišla v predošlej várke nových tvárí alebo úplne v novej, no k môjmu prekvapeniu hneď sama ponúka pomoc.
Niečo robiť je často lepšie ako sedieť na izbe a premýšľať.
Prívetivo sa na ňu teda usmejem.
Pomoc sa vždy hodí, ďakujeme. Chceš umývať, či utierať?
Spýtam sa, zatiaľ čo mierim k jednému malých drezov, doplna naprataných riadom, pri ktorých už zamestnala aj relatívne nová tvár z mojej predošlej misie. Pozdravím ju kývnutím hlavy, v kuchyni som ju už videla.
Trom nám to pôjde rýchlejšie.
Začnem si vyhŕňať rukávy na tmavom svetri.

V jídelně

Pevnost Holtgast, jídelna,
1. listopad,

Neuvěřitelný… Naposledy jsem měla svojí lidskou podobu v Amstru v coffee shopu, a pak celá ta žraločí noční můra v celách, no k tomu se teď nechci vyjadřovat… V pevnosti, do které jsme zachránci, kterým se podaří přežít dovezeni, si konečně přijdu tak bezpečná, že se mi podaří se přeměnit zpátky. Přeměna, jo tak tomu říkají. Na pokoji, který spolu se mnou přebývá nějaká krátkovlasá slečna a taky úplně výstavní rezavý kocour, nějakého velkého plemene, a na který jsem přidělena k nim, se ale po tom, co se přeměním moc nezdržuju. Z oblečení které je mi přiděleno si vyberu volnější červené šaty po kolena, a zmizím i s nafasovanými hygienickými potřebami do koupelny. Žralok možná potřebuje plavat, ale já, já potřebuju sprchu. Teprve po ní, si konečně přijdu jako živá. A taky plně spokojená, za to, že už zase funguju v lidským těle.

Vzpomínám si i na klučinu, který se mi v tom chaosu co se v té staré zoo, kde nás vědkyně držela, snažil poradit jak se přeměnit zpátky a hlavně díky jeho radám, se mi to pak v klidu prázdného pokoje, který mi byl přidělen i povede. Jestli tu na něj narazím, musím mu poděkovat!
Co tak zjišťuju, nebyla jsem s těmi teenage wannabe xmany tak daleko. Existují nadaní, jo, oukej. Nadaní mají schopnosti… Oukej, to by dost toho chaosu co se udál vysvětlovalo. Moje žraločí obojživelná a nepotopitelnému suvčku podobná podoba tak nebyla jen moje vlastní halucinace, dobrý vědět. Jednou z mých schopností, je tedy umět se přeměnit do přerostlého shark-puppyho, budu s tím počítat. Divím se, že to i ostatní vzali takhle v klidu a na místě mi nikdo neodstřelil. Potkat sama sebe ve žraločí podobě, asi bych taky nejdřív střílela, a pak až se divila, tyvole co to jako je? Měla bych někomu oplatit jeho laskavost, rozhodnu se, když si usuším vlasy, a převlečená do čistého oblečení, zamířím chodbami za zvuky lidí a hlasů.

Neuvěřitelně, dojdu hned na první pokus do jídelny, ve které se pomalu schází společnost dalších lidí… Po přenosu do pevnosti, i nečem, co bych přirovnala k dekontaminaci a zdravotní prohlídce, a odposlechnutí si všech rad a věcí, jsem se nejdřív soustředila na to, jak se co nejdřív přeměnit zpátky do lidskýho těla, a teprve teď mi ty věci, které na orientaci pro nováčky říkali, dávají smysl.

Jako zbytek nováčků mne v jídelně překvapí nejen přehršel jídla, a proslov od někoho kdo nás tu všechny vítá, ale i otázka na oblíbenou písničku. Znovu si vzpomenu na text, který mi napadl při pohledu na svůj odraz ve výloze nad řekou, i která mi znova zněla v hlavě v celách, i když nás zachraňovali.
„Teenagers od Green Day,“ přidám se s odpovědí klukovi, který tu otázku položil. Tím jsem asi pro dnešek vyčerpala svoje vlastní hlasivky, které si ve žraločí podobě dost odvykly mluvit, a tak si raději vyhlédnu nějaký menší stůl u kterého zatím nikdo nesedí, a uklidím se k němu s miskou hřejivého vývaru. Ač jsem měla pocit, že nemám moc velký hlad, dost rychle zmizí. Tohle jídlo, možnost sníst si ho v sedě jako člověk, páni, to mi bodlo. Čas jít se vypoklonkovat do kuchyně…
„Díky za jídlo, bylo to moc dobré… Nechcete pomoct s úklidem a nádobím?“
Zeptám se pak lidí, kteří vypadají, že ke kuchyni patří. Všechno, co se teď událo je docela nálož na hlavu, a hodilo by se mi zaměstnat ruce, než si to sama v sobě přerovnám…Tak proč nespojit nepříjemné s užitečným?

Nabídka

Holtgast, jídelna

Jed a halucinogeny... nebyly ty halucinogeny doufám předtím jeho? No spíše to byl opravdu ten můrokůň. Navíc by bědoval více, když by to měl na svědomí on sám.
Teleportace, ovládání plastu a telekineze. To vše, tak nějak vím co je zač. Jen Dar smrti pořádně neznám, ale to nejspíše můžu nyní nechat být. Zní to divně.
"Takže máš škálu úžasných schopností s velkým potenciálem."
Zhodnotím celkově jeho sadu schopností.

"Ano. Ty a já. Případně by jsme mohli domluvit i nějakého léčitele, jako dozor. Co ty na to? Sice nebudu ten nejlepší na učení, jelikož sám ony schopnosti nemám, ale někde se začít vždy musí."
Pomalu mu položím ruku na rameno. Nezdá se, že by mi chtěl nějak moc důvěřovat a můj klasický šarm na tohle bude, asi nejspíše také krátký.
"Dáš mi tedy prosím šanci ti dokázat, že mám pravdu?"

Zpět do pevnosti

Byl to nakonec až náš velitel, kdo se oddělil od našeho houfu a vydal se i přes četná zranění zachránit Laru. Všimla jsem si, jak cestou k nám bolestivě došlapuje na jednu nohu a kulhá. Hned, jakmile jsou oba na dosah, natáhnu k ní ruku. A promáchnu. V ten okamžik si uvědomím, že je mé tělo stále nehmotné a tvořené jen čistým světlem a chvilku musím přemítat, jak se vůbec navrátit zpět. Je to možná podruhé, co se mi vůbec podařilo něčeho podobného dosáhnout a kdybych tím teď nepřicházela o možnost fyzického kontaktu nutného i k přesunu, nejspíš bych tak i zůstala. Zkusím se pak k dívce natáhnout znovu, povzbudivě se usmát a podepřít ji. Jakákoliv slova mi však uvízla v krku, jak se společně s mou fyzickou podobou navrátila i zranitelnost. Zbavit se třasu z ramenou je už o něco složitější úkol. Jistě, mohla bych to přičítat zimě, ale sotva jsme se shromáždili k přesunu, oči se mi rozšířily děsem, jak jsem ve zpomaleném záběru sledovala hromady králičích těl zasahujících do našeho prostoru. A nebyli jediní.

Žaludek se mi opět zhoupl a tentokrát jsem přesun nezvládla z až takovou parádou (1). Moc tomu ani nepomohl dávící Francouz kousek opodál. Následovala jsem jeho příkladu a chvíli mi tak trvalo se vůbec zorientovat a soustředit se na zahnání posledních, vytrvalých bestií. Zbraně z čirého světla se jejich těly prosekávala spíše náhodně. Naštěstí mi přispěchali na pomoc ještě Oscar s Eddie a brzy od nich byl klid. I tady po nás zbyla nepěkná spoušť, ale krve na cestě k pevnosti bylo mnohem víc, než by se dalo vyždímat jen z útočících potvor, které brzy naplní žaludky ryb. Nezbývalo než doufat, že nepatří nikomu z triskelionských, ačkoliv Danielův vážný výraz hovořil spíše o opaku. My byli možná domlácení, ale přežili jsme. A naše mise se dala nejspíš označit za úspěšnou, i když pohledu na zuboženého Draga jsem se spíše vyhýbala.
I když se pak Dan postará o léčení Lařina kotníku, nabídnu jí oporu. Nebo našemu zachráněnému, kdyby se nakonec ukázalo, že je toho na Daniela moc. Ramena mám stále dvě.

Jeho následná řeč mě trochu povzbudí, ale už se nemohu dočkat, až budu zpět na svém pokoji, dám si teplou sprchu a budu si moct připadat aspoň trochu v bezpečí. Dvojici nových se dostane stejného zacházení jako prve nám, přeživším z útoku na polský shelter. Stále mě to trochu zneklidňuje, i když nevím, co bych sama dělala, pokud by mi nedali šanci. Cesta k samotné pevnosti probíhá spíše mlčky, většina z naší party nejspíš myslí na ostatní, na to, jak dopadly další mise. Jestli se z nich navrátili všichni a zda to nejhorší, co se jim stalo, byly kousance od nějakých malých, přemnožených potvor. Zjišťuji, že já sama se nemám ke komu upínat, na koho se těšit. Možná tak na Marisol, která bude určitě uhnízděná někde v pokoji, protože na rozdíl od nás nikam nemusela.

Příchod do podzemního komplexu je pro mě menším šokem. Jakmile projdu dekontaminací a jsem odvelena na ošetřovnu, zahlédnu cestou hned několik nových tváří a bohužel z útržků slov a i názorných ukázkách zjišťuji, že ne všude to probíhalo tak hladce. Z té odpudivé, tíživé směsice krve a dezinfekce se mi dělá nevolno. Naštěstí už nejspíš nemám moc co zvracet. Snažím se spíš co nejrychleji vypadnout pryč, nic mi není a nerada bych se někomu pletla pod nohy. I přes horečnatou aktivitu a poměrně tísnivou atmosféru se dozvídám, že všichni přežili. Alespoň něco.
Už o něco známějšími chodbami tak zamířím rovnou ke svému pokoji, kde se přivítám se spolubydlící. Pokud se bude vyptávat, ve stručnosti jí vylíčím, co se na misi dělo, ale záhy se omluvím a vyrazím rovnou do sprchy.
Horká voda je teď přesně to, co potřebuji. Chvíli se v ní louhuju, než zase v ručníku zapluju zpět, zalezu do postele, našteluju budík a usnu. Jde to překvapivě snadno, cítím se po tom všem dost vyčerpaně.

Odpočinek je to ale příliš krátký. Čeká mě další šichta v kuchyni a co víc, máme připravit slavnostní večeři pro přivítání nováčků. Když se konečně dozvím jejich počet, protočí se mi panenky. Doufám, že k nám někoho z nich pak i přidělí, jinak se od plotny asi už nehnu. Natáhnu na sebe nějaké tmavé skinny džíny, volný triko a vyběhnu do vyššího patra, kde už se pomalu schází náš ansámbl. Téměř úzkostlivě se vyhýbám čemukoliv, co byť jen trochu připomíná králíka, i kdyby to měly být jen nějaký pitomý formy na sušenky. Práce je tu nad hlavu, nedorazili ani zdaleka všichni a máme co dělat, abychom to vůbec všechno včas stihli. Nutnost soustředit se na všechny ty úkony mi alespoň umožní nemyslet na všechno, co se dnes odehrálo. Když konečně odnesu poslední tácy s občerstvením do jídelny, svezu se na nejbližší židli a asi i na chvilku odpadnu. Probere mě pak až směsice hlasů a cinkání příborů o nádobí, jak se začíná místnost postupně plnit.
Někteří vypadají dost přejetě. Nelze si nevšimnout pochmurného výrazu v Rúnině tváři. Možná až to mě donutí se znovu vyškrábat na nohy a přesunout se do kuchyně.

Do jídelny se vracím s hrnkem horkého chai latté a zamířím rovnou k ní. Jenže už mě mezitím stačil předběhnout Kristoff, který se dal se zrzkou opatrně do řeči. Nadechnu se a pokračuji v chůzi, abych položila hrnek se sladkou, kořeněnou tekutinou na stůl.
"Vypadáš sklesle, je všechno v pohodě?" zeptám se s upřímným zájmem a přisunu hrnek blíž k ní. "Tohle by mohlo pomoct." Je mi ale jasné, že už je dávno v lepších rukách, takže s obligátním "už nebudu rušit" pak vyklidím prostor. Sama si pak naberu něco k snědku a uvelebím se na židli někde v koutě mimo ostatních, abych to měla blíž do kuchyně, kdyby bylo potřeba třeba něco dodělat. Odsud si také mohu v klidu prohlédnout všechny nové tváře a vyslechnout si i další z Erdenových proslovů.

Tváře tak brzy dostávají konkrétní jména a dozvídám se i o úspěchu ostatních misí. Jen ta poslední část se neposlochá zrovna moc dobře, zanechává za sebou podivně hořkou pachuť. Jistě, v konečném důsledku má nejspíš pravdu, jenže některý věci chtějí prostě čas, nejde jen máchnout kouzelným proutkem a vše si přetvořit dle svých tužeb. Žít, no jasně, jenže bez rodiny a všech blízkých, jaký je to vlastně život? Raději se uklidím zpět mezi hordy špinavého nádobí, tohle je aspoň něco, o co se zvládnu postarat.

Ja fakt nevim

Pevnost Holtgast, 1. listopad, od odpoledne k večeru - po 19:00

Tak a je po akci.
Skončilo to...náhle. Trošku anticlimactic, že jako v jeden moment literall hell s impama, sírou a plameňmi, hustá akce že človek až počul heavy metal v pozadí a netušil čo sa deje keď sa ľuďom z toho všetkého (doslova) krútili prsty a zliezala koža.
No a potom...pláž, odnos ranených na ošetrovňu, volňásek.
Huh.
Odkedy som vyliezol zo sprchy vlastne netuším čo ďalej. V Bratrstvu by som sa šiel asi ožrať abych zapil deprese ale tady ani len tie deprese nemám. Nikto nechcípol, nikto nie je až tak vážne ranený... Jako, nebyť toho že Mia schytala nálož halušiek tak by to bola temer doslova ružová záhrada.
Nejak dokonca ani neregistrujem koľko rodinných príslušníkov rôznych členov Triskelionu sme zachránili. Nikdy som nebol úplne zažraný do matematiky, ale i tie najzákladnejšie znalosti štatistiky mi hovoria niečo v zmysle WTF.
Netušiac čo ďalej, rozhodnem sa flákať - zaskočím za Marisol, ak má teda moment času a zaujímajú ju zážitky z Farga. Na chvíľu skočím do gymu, spíše ale zahnať nudu než si dať actually do tela. Veď akce som mal za ten jeden deň asi dosť.
Sem tam sa rozhliadam či neuvidím frantíka, ale ten sa drží niekde v hajzlu takže smolík.

Až konečne príde čas večere prijmem to s nadšením - je šanca, že tam budeme všetci a že sa i niečo dozviem.
Lilian s ktorým som ale chcel riešiť výpomoc môjho ďalšieho tréningu však vypadá spíše ako niekto kto by potreboval pomoc od iných. Boží, fakt paráda. Posralo sa u nich na misii niečo?
No jo, misie. Zase mi to pripomenie, že ktokoľvek tu tomu velí by mal dostať páru lekcií. Fakt som tak nejak podvedome čakal že to je tréning - že nik by predsa neriskoval poslať nekoordinovanú skupinu nováčkov do ostrého boja. Ale nope, presne to sa stalo. Verí snáď Erden tým hovnám o tom ako žár boja najlepšie zoceľuje a pripravuje? Ani hovno.
Jeho proslov patrí k tým slabším čo som počul, ale ešte to ujde. Chaos vo Fargu ako najväčší problém jo? Shit, takže kreténi sme my a ostatné dve skupiny z toho vyšli dobre jo? No to ma poser.
Samozrejme sa plánuje ďalšia párty - ako inak, to už ma neprekvapí. Trpezlivo sledujem ako vodca odchádza za tým s kým chcem prehodiť pár slov i ja a...nevracia sa.
Nie som zas taký kokot aby som ho šiel otravovať keď vypadá že sa zrúti a musia ho utešovať, takže by som si mal vybrať inú zábavu.

Ledaže...
Je to divná myšlienka, ale možno to zafunguje. Prítomnosť niekoho ako ja - nováčka a ešte pôvodom z Bratrstva - ho dosť možne prinúti dať sa dokopy. Aby nevypadal slabo, aby nezahanbil Triskelion. Alebo, ak by to nevyšlo, aspoň budem sám vedieť na čom som. S kým a čím tu môžem pracovať.
Psí čuch sa v takýchto chvíľach pomerne hodí. A nájsť niekoho kto sa práve zjavne poblil je tak ľahšie než som čakal - a rovnako ako som čakal, nie je sám.
"Nevhodný moment?" ozvem sa dostatočne nahlas aby ma obaja počuli.
"Sorry ale...rád by som hodil reč. O tom čo sa posralo tam vonku"

Nabídka

Holtgast, jídelna

"Proměnu v puka. Díky tomu můžu používat jed a halucinogeny," odpovím tiše, s lícemi o něco zrudlými. Pořád se stydím za to, jak... puk halucinogeny vypouští.
Bože.
Kdyby to věděla matka, tak se mi (po důkladném zapuzení démonů, samozřejmě) vysměje, že Jahve ví, komu čeho nadělit.

"Taky krátkosný teleport," který jsem mohl použít při vyhýbání se kulkám, kdybych si ovšem všiml, že na mě nějaká letí, dřív, než jsem měl díru v břiše.
"A plast... který je celkově docela k ničemu, pokud nechci nepřítele zamořit třpytkami, které bude vytahovat úplně odevšad do konce života," pousměju se tak nějak rezignovaně.

"Jo a telekinezi! Tu ale díky Daru smrti kratičce, pořád zapomínám, že ji vlastně mám..." zarazím se.

"Spolu? Jako sami? Nad rámec běžných tréninků?" zeptám se nejistě. Kdo by chtěl se mnou ztrácet čas? Není to... nějaký fígl? Léčka. Dokážu si představit, jak bude říkat, jaký jsem packal a co jsem všechno zmršil kamarádům, Richardovi, Orenovi, Oscarovi... Usrknu vývaru z hrnku a nedůvěřivě se na Emila zadívám přes okraj.
Protože na výroku "na tom jaký jsi není nic špatného" je špatně všechno, kdyby mě znal lépe.

"Aha... to je dobře," dodám ke zhodnocení zbytku mise. Nikdo neumřel... a to se počítá.

Návrat

Island → Pevnost Holtgast, jídelna, 1. listopadu

Zdolávání draka nebylo nakonec nutné. Na Lilianovu výzvu se vzdal a já si oddechla a proměnila se zpět.
Lilian pak odvedl Lokiho pryč a s sebou si vzal jen Lenore. Tak je živá. Bohům díky!
Neznámý požádal o možnost pohřbít své družky v boji. Když mu to bylo umožněno, sledovala jsem ho se šlahouny v pohotovosti. Snad neudělá žádnou blbost...
Rúna ještě dostala svou příležitost pátrat po domově. Nebyla jsem si jistá, co jí zdeptalo víc. Zda boj, či neúspěch v pátrání.
Vidět Lokiho bylo zvláštní. Měla jsem doslova dojem, že mi praskne hlava. Byla jsem ráda, že je v pořádku, i když v bezvědomí. Ale mé podvědomí z toho bylo… Neklidné.
Času však nebylo nazbyt a my se vraceli domů.

Ošetřovna mě nečekala, a tak jsem nejdřív zamířila na pokoj. Po důkladné očiště jsem zjistila, že Rúna stále není zpátky. Dělá mi starosti. Vydala jsem se proto do zahrady načerpat trochu energie. Na moment jsem tam zahlédla neznámou tvář, ale z jeho postoje jsem usoudila, že to bude někdo z nováčků, které přivezli z Ameriky.

Odpočinek netrval dlouho, služba v kuchyni už volala. K práci jsem si uvařila kafe, abych se udržela na nohách. Přeci jen létání jednoho unaví.
Jakmile bylo jídlo pro všechny připraveno, vzala jsem si obilnou placku, nášup dušené zeleniny a kuřecí maso v omáčce. Vždy jsem do jídelníčku propašovala něco z indické kuchyně.
K tomu vodu. Na víno ještě dojde.

I s jídlem jsem si přisedla k Rúně, ale než jsem s ní mohla začít mluvit, oslovil mě Eddie. Teď jako kluk…? Mate mě!
Emil mu jejich misi vysvětlil velmi stručně. Ale zdá se, že to měli výživné...
"U nás to zkomplikoval překvapivý útok jiných Nadaných. Ale ustáli jsme to. Co vy?"

Erden, který mezitím přišel, se ujal slova. S úsměvem a kývnutím jsem přivítala nové tváře. Přítomnost malého dítěte mě ale trochu překvapila. A Anna? Rychle mě napadlo, že to bude nejspíš její jiná verze. Zase? S námi se roztrhl pytel...
Další Erdenova slova byla trefná. Nějaký smysl to má, proč my žijeme. A měli bychom toho dobře využít.

Zachytila jsem část hovoru mezi Kristoffem a Rúnou. Nejistou tváří jsem se k ní otočila: "Nikdy jsem si nemyslela, že někoho zabiju. A když nemusím, nedělám to. Ale jak říkal Kristoff, když ne my je, tak oni nás. Neříkám, že si zvykneš. Možná se s tím smíříš. Je to pud sebezáchovy, snaha ochránit naše přátele."
Na chvíli jsem sklopila oči, než jsem se na ni podívala. "Promiň, že jsem tě neochráníla lépe." Nebyla jsem z toho nadšená, že hned na první misi to Rúna schytala.

Spolkla jsem pár soust a znovu se rozhlédla po přítomných. Můj pohled padl na Blagdena, který byl ve velmi družném hovoru s jednou z nových. Zvláštní směsice pocitů, která mě u toho přepadla, mě zaskočila. Radši se snad věnovat jídlu... Uhnula jsem pohledem a znovu jsem se podívala na Rúnu s povzbudivým úsměvem. Nezdálo se, že by ji nadchl Jamesův nápad.A ani jsem se jí nedivila, že se jí večer nechce do společenky. Po včerejšku toho musí mít dost.

Pokec!

Holtgast, jídelna

"Harvardu? Cos tam prováděla?" překvapí mě hodně, že malou sestřenku přijali na tak prestižní školu. "Ne, vážně - gratuluju, jaký obor?" usměju se pak.

"Kdo?" stáhnu obočí, když začne mluvit o uspávačce, a pohledem, který by skoro mohl zabíjet, se rozhlédnu po řadách nováčků.

...a jak se z tebe stal jeden z postapokalyptického týmu X-menů?
"Uh... uhm. Ty to nevíš, jasně," vypadne ze mě. Co mám říct? Že zatímco Bun studovala, já seděl?
"Triskelion mě vyplatil z vězení. Za blbé poznámky k mámině památce jsem zrasoval fotra tak, že to málem nerozchodil," odpovím tiše.
Ví vůbec, že mamka umřela? Jsem si docela jistý, že to fotr zatajil, na pohřbu nebyla ani teta, ani Bun.

Debaty nad večeří

Holtgast, jídelna

"Za to se omlouvám," pousměju se. "To nebylo v plánu... sám jsem měl málem v kalhotách, bál jsem se, že neuvidím napořád," poušklíbnu se.
"Ale na to jsou tady příliš dobří léčitelé, sotva jdou znát jizvy."

James vyhlašuje zábavu na večer. "Druhý den za sebou oslava? Tady se zpátky fakt nedrží," prohodím pobaveně, než mě klepnutí příbora o stůl upozorní, že moje společnice sentiment nesdílí.
"Co?" překvapeně se zeptám, než si uvědomím, co se prý dělo včera.

"Jsem si jistý, že dneska to bude jiné, na ošetřovně určitě všechny prověřovali důkladněji," pokusím se Rúnu trochu povzbudit. "Budu stát na stráži, kdyby něco. Cokoliv se semele, na mou duši," usměju se na ni.

"A ať už na oslavu půjdeš nebo ne... měla by ses pořádně najíst. Dnešek byl hodně náročný," dodám o něco jemněji. Nechci ji do ničeho nutit, ale vydala blesky hodně sil a ztratila něco krve, nemůže jen tak hladovět...

Sebedůvěra

Holtgast, jídelna

Lehce se zamračím. Vím co má na mysli a co jej nyní tíží, ale mám v něj víru. Potřebuje jen dodat sebevědomí, nebo někoho, kdo v něj bude věřit.

"Co máš vlastně vše za schopnosti Jonasi?" Zeptám se jej, neb je tu tolik lidí s různými schopnostmi, že je trochu obtížné mít dobrý přehled o všem.
Rozhovor Nicka s Aaronem nyní víceméně ignoruji a zaměřuji se pouze na Jonase.
"Víš co? Budeme spolu chodit trénovat. Co ty na to? Budeme zdokonalovat tvé schopnosti, aby jsi jim byl schopný věřit a věřit tak i v sebe, jelikož na tom jaký jsi není nic špatného." Usmívám se na něj.

"No, až na to, že někdo vypustil Zdivočelého, co byl spřízněn s ohněm a někteří nováčci dělali trochu problém, tak už to bylo fajn."
Radši než, aby jsem k tomu musel ještě něco říci, tak si najdu další sousto, které si mohu dát do úst.